Mnozí si v bublině rochní

Úterý v 14:36 | Blechovan |  Na téma
Inu, snad každý máme svou bublinu, svůj vymezený životní i myšlenkový prostor. Jenže ne každá bublina je stejná.

Tak na příklad bublina takového sebevědomého politika, ani nemusí být ministrem či poslancem, mívá často stěny - na rozdíl od známých bublin mýdlových - neprůhledné. Také proč by se měl on, na vrcholu moci, často hodně nad vrcholem schopností, avšak občany vyzdvižený tak zvaný V.I.P, ohlížet na ty méněcenné bublinky, které svými nepevnými obaly chrání Jeho Velikost před nepřízní osudu? Ty všechny bubliny, dokonce nejen ty méněcenné a páchnoucí těžkou prací, tady přece podle představy elit jsou právě jen k tomu dobré, aby svým volebním doporučením zpevňovaly bublinový film vyvolených.

Jsou ovšem i takoví - většinou jen obyčejňáci -, kteří přes stěny své osobní bubliny vidí i ty ostatní. Vnímají, že některá bublinka jen jen prasknout, jak je zatížena životními podmínkami. Pak se snaží takovým podle svých omezených možností pomáhat k přežití.

Naopak většina velikánů vybavených festovními bublinami si uvnitř svého světa pořídí tak bohatou výbavu, že ani nemá příležitost, aby se koukali po problémech občanů ve zbývajících bublinách.

Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až - bez ohledu na vzrůstající cenu vodného - i ty největší a nejúspěšnější bubliny prasknou. (Však dobře víme, že čím bublina nabývá větší objem, tím je její životnost blíže konci.) Nejčastěji podobná bublina praskne brzy po tom, co na bublinového pána praskne nějaký ten podraz, podvůdek, malér či lumpárna. Případně vše uvedené v jednotě.

A proto by si ti v nejlépe vybavených bublinách měli uvědomit, že jejich velikost a vliv není zpravidla dána kvalitou vnitřního prostoru panských bublin, ale pevností a plodností (pílí) mnohdy přehlížených a podceňovaných občanů.
 

Podle některých „elit“ jsme všichni blbí

18. dubna 2017 v 18:38 | Blechovan |  Na téma
Někdy se mi zdá, že sotva se človíček došplhá kousek nad ty ostatní, hned jakoby byl nadopován inteligencí a také všeobecnou, hlavně morální převahou. A ze všeho nejvíce pravdou. Jeho názory jsou přece jedině správné (však jsou v souladu s těmi, kteří mu ke šplhání vzhůru pomáhali). Zatímco ti ostatní, co mají odlišné a nedejbože protichůdné mínění, jsou blbci, neumětelé, nevědomci, spodina, lůza, venkovští balíci (byť mnozí z nich pocházejí z velkoměsta). Zde nerozhodují znalosti, zkušenosti a nějaké ověření v praxi, třeba z minulosti. Tady je rozhodující post, majetky a to, zda nad dotyčným sebevědomým nadřazencem drží ochranný deštník ti nejmocnější a nejvlivnější.

Podle toho to také ve společnosti často vypadá. Jednou za čtyři roky dostanou od občanů jedni v hlasování trošičku víc procent než ostatní, čímž se stali vítězi a plně svého vítězství (zne)užívají. Přečasto bez ohledu na sliby, které je nahoru vynesly.

Protože zpravidla po čtyřech letech původní důvěra občanů ochabne, zvítězí a rozhodující vliv získá někdo trochu jiný. Proto se snad ani nemůže - díky nemoudrosti těch, pro něž my obyčejní jsme jen hlupáky, které snadno nabulíkovali -, v podobné společnosti skutečná moudrost těch "blbých, balíků, neschopných" apod. ani projevit. Oni se starají spíše o svou odbornou práci, o rodinu a přátele, ne o koryta.

Zkrátka jsou v hodnocení výše zmíněných "elit" hloupí.

Já se domnívám, že moudrost není spojena s významným postem a už vůbec ne s velkým či jakýmkoli majetkem. Moudrost je nejčastěji spojena se skromností, s ohleduplností a tolerancí, se schopností pochopit stanovisko i zájmy druhých. A hlavně ve spolehlivosti a čestnosti.

Jenže právě to přečasto oněm údajně nejúspěšnějším chybí.

Bohouši, už jsem řekla, a dost!

10. dubna 2017 v 15:44 | Blechovan |  Na téma
Žijeme v demokratické zemi, kde sice spíše formálně, ale přece jen může každý veřejně a svobodně vyjádřit svůj názor. Což je správné a tuto možnost je třeba skutečně využívat. To samozřejmě neznamená, že každý vyslovený názor je platný a závazný pro ostatní.

Nemělo by to ovšem vypadat jako v jedné rodině, na niž mám ještě z válečné doby řadu vzpomínek.

Když se totiž bratři Poláci přidali v roce 1938 ke kamarádům Němcům (26. ledna 1934 byla podepsána Polskem a Německem Smlouva o neútočení, první v řadě obdobných smluv; po ní následovala v roce 1938 smlouva Německa s GB, pak s RF a nakonec v srpnu 1939 i se Sovětským svazem), aby si také ukousli kousek Moravy z hitlerovské kořisti, vyhnali z okupované oblasti Těšínska rodinu řídícího učitele, Hanáka. Vyhnanci se odstěhovali do rodiště paní řídícové, tedy k nám do M. a byt našli v našem domě.

Ukázalo se, že pan Hanák byl výborný pedagog a poslušný a ušlápnutý manžel. Kdykoli došlo k posuzování sebemenšího problému, jejich diskuse končila po celém domě slyšitelným "amen" paní Hanákové: "Už jsem řekla, a dost!" A co řekla, platilo, kdyby to i blbost byla (a občas opravdu rozhodla, že i já, žáček pana řídícího, vnímal nepravdu rozhodnutí).

Nu a v demokracii jde právě o to, že by ji zabila existence takového jednání, jímž se paní Horáková proslavila v celé obci. Když se totiž něco někomu nelíbí - třeba zvolený prezident, navržený zákon, starosta obce - může každý oprávněně vznést věcné námitky, které musí být - jsou-li pravdivé - pozorně posouzeny. Není však přípustné, aby si kdokoli prostě nadávkou, urážkou, červenou kartou nebo třeba pomluvou osoboval právo v platnosti zmíněného: "Už jsem řekla, a dost!"

Demokracii by podobný přístup zahubil a nahradil by ji jistou formou diktátu.

(Toto je jeden z možných pohledů. Samozřejmě že každý by měl mít právo "vzít si slovo", aby vyjádřil své názory a návrhy, zatímco ostatní by jej měli nechat tento názor vyslovit a zdůvodnit.)
 


Padá hvězda, přej si něco

3. dubna 2017 v 20:52 | Blechovan |  Na téma
Já asi tehdy zapomněl zavřít oči.

Byla mobilizace v roce 1938 a také náš táta odejel ke svému útvaru. Protože byl živnostník, nezůstala doma ani koruna. Vláda tehdy z obavy před panikou totiž zablokovala bankovní konta.

Maminka proto chodila do sousední obce vypomáhat na poli, aby nám vydělala aspoň na stravu. Já, školák v první třídě, jí večer vždy vyběhl z domu naproti. Neměl jsem to dělat. Najednou se objevil četník a: "Vážená paní, nestaráte se o své dítě, s takovou vám bude odejmuto!"

Od toho dne mne máma vždy po obědě brala do práce s sebou. Když jsme se večer vraceli, pomalu se stmívalo. Najednou jsem byl upozorněn: "Jendo padá hvězda, přej si něco, ono se ti to splní." Hned jsem si přál, aby se táta vrátil domů. Na máminu připomínku jsem ještě doplnil, aby nebyla válka.

Táta se vrátil, ale na onen dodatek už hvězda nezareagovala. Následovala válka, krutá, krvavá, nespravedlivá.

Asi jsem tehdy zapomněl zavřít oči. Takže hvězdička nebyla povinna mé přání splnit.

Tady vidíte, jak málo stačí, aby se lidé válce nevyhnuli.

No, hlavně asi u mnohých chyběla, chybí a bude chybět ochota nevydělávat na válce, nezvětšovat svou moc, nepodřídit si další země, neuchvátit další nerostné zdroje a vůbec bohatství.

Právě proto je třeba, abychom měli oči pořádně otevřené, kdyby padaly hvězdy v celých rojích.

Mnoho jich shořelo

27. března 2017 v 20:15 | Blechovan |  Na téma
Asi si nenakloním případné čtenáře, nicméně jsem si za "oheň" vybral listopadový převrat.

Byla to opravdová zkouška ohněm. Velmi mnoho dříve aktivních, ba i profesionálních komunistů prozřelo a napodobilo obrtlík. Jmenuji jen jednoho z tisíců. V prognostickém ústavu pracoval jako člen výboru KSČ nějaký pan Dlouhý. Když se v dotyčném ústavu vyskytla petice za propuštění Václava Havla, hádejte, kdo ji podepsal a kdo ne! Ovšem že ji ani Klasu ani Dlouhý nepodepsali. Zato komunista Ransdorf ano. Ten ovšem i po revoluci zůstal komunistou, protože socialismus byl podle jeho přesvědčení a znalostí lepším zřízením pro většinu lidí než kapitalismus. Ponechám stranou, zda to přesvědčení bylo či nebylo správné. Jde mi o to, že nepřevlékl kabát, aby se uchytil drápkem v novém systému a na výhodném postavení. Naproti tomu pan Dlouhý záhy pochopil, že dříve nechápal. Od svého prozření obhájce kapitalismu (pardon, v módní notaci demokratického systému) nemá pro socialismus pěkného slova

Ostatně asi bychom i ve svém okolí mohli poukázat na podobný obrat jmenovitě.

I v mém blízkém okolí řada bývalých komunistů, i profesionálů, stačila prozřít a do nových politických stran a systémů se vetřít. Zase jeden jediný příklad. Na gymnáziu učil dějepis a občanskou výchovu člověk, který řadu roků aktivně a úspěšně fungoval ve výboru ZO KSČ. Proto mu nejedna nežádoucí maličkost prošla. Jakmile se však obrátil vítr, najednou se dotyčný stal aktivním ofčákem a posléze významným zastupitelem města (za ODS). Své dějepisácké znalosti jaksi pozapomněl. Když chtěli Němci vysídlení z bývalého jazykového ostrůvku umístit ve Vyškově pamětní desku, jak tady s námi až do roku 1946 žili v dobrém sousedství, až bojovně umístění dotyčné desky obhajoval. Při závěrečném jednání zastupitelstva mu kterýsi zastupitel předložil text, který on jako dějepisec na gymnáziu jistě měl znát. Šlo o to, jak Němci za protektorátu systematicky potlačovali české školství na okrese. Na gymnáziu to bylo možné krásně ilustrovat. Němci zabrali budovu gymnázia a tak studenti byli po jednotlivých třídách rozmístěni po základních školách ve městě. Efekt šikany byl účinný. Nov é studenty nepřijímali. Zatímco v roce 1938 studovalo na gymnáziu 535 studentů v 15 třídách. V roce 1944/45 to bylo již jen 70 žáků ve dvou třídách.
Dá se říci, že rok 1989 byl účinnou zkouškou ohněm. Obstáli mnozí, selhali rovněž mnozí. Obstáli jak ti, kteří proti komunistům bojovali, tak mnozí komunisté. Morálně oheň sežehl četné bývalé funkcionáře, kteří ovšem včas přestoupili, dali se koupit, a mají se.
Těch, kteří ve zkoušce ohněm doby shořeli, bylo víc. Patřili mezi ně nejen dezertéři od socialismu, ale i někdejší disidenti a Noví Češi. Jen namátkou. Pokud symbol převratu prohlašoval, že již nikdy nevstoupíme do nějakého vojenského paktu, a pak odmítl možnost, aby se občané hlasováním rozhodli o začlenění do NATO, jasně pohořel. Navíc když své odmítání referenda zdůvodnil - on, nositel demokracie a plurality - tím, že "by občané mohli rozhodnout chybně". Rovněž vítězství pravdy nad lží má s tímto tématem něco společného. Podobně jako vítězství lásky nad nenávistí podporou prokazatelné vojenské agrese (jasné porušení Charty OSN) při napadení Jugoslávie letectvem NATO. Dalo by se pokračovat.

Chceme jiné příklady? Tak třeba ty ekonomické. Stát prý je nejhorší hospodář. Co však udělal s naší bývalou českou námořní flotilou soukromník (Kožený), to by stát neudělal nikdy. Prostě ji rozprodal. Dílem do šrotu, dílem na zisk. A to státu na některé z nových lodí ještě visel dluh a povinnost jej splatit.

Zkrátka. Každá doba, každá situace, dnes a denně prověřuje charaktery, odhaluje lži a výjevy nenávisti k oponentům.

Inu, morálka je věc složitá, tak trochu nepostižitelná. Postavení, peníze - naopak.

Člověk je všežravec

25. března 2017 v 18:26 | Blechovan |  Různé
Stravovací žertování.

To, že je člověk všežravec - a o tom svědčí jeho příslušné vybavení pro příjem a zpracovaní stravy - ovšem neznamená, že musí všechno sežrat. Jedná se spíše o vyváženost přijímané potravy podle toho, co naše těla potřebují.

Občas slýchávám jak známí vedou spory o složení stravy. Jedni by bez masa snad i odmítali jíst, jiní se chlubí vegetariánskou, veganskou a já nevím ještě jakou krmí. Mnozí pak se málem modlí k všemožným odtučňovacím, vykrmovacím, proticholesterovým, podpůrným[1] a ke všemožně jiným dietám. Všichni jsou přesvědčeni, že právě ten jejich přístup je nejnej, když ne dokonce jedině správný. Příkladem jevu zvaného redukcio ad absurdum, čili úplného zblbnutí, bylo internetem šířené tvrzení, že pít denně ráno sklenku vody vyléčí všechny neduhy. Pak jsou ještě taková dílčí stravovací vybočení, jako v judaismu a islámu, že sice jíst se zdánlivě smí kde co, ale musí to být košér (u židů) nebo halal (u mohamedánů) - tedy hlavně ne vepřové.

Křesťané si zase v toku tisíciletí vymysleli půsty. Tak hned obyčejný pátek. To se přece připomínalo ukřižování Krista, takže maso ne. Podobně v řadě dalších dnů a období. Nám, obyčejným lidem na vesnici - a zvláště v době našich stařečků[2] - to ani nepřišlo. Maso bylo drahé, zatímco zeleninku, brambory a podobně jsme si na zahrádkách vypěstovali sami. My jsme půsty sice v rodině vlastně nikdy neuznávali, ale zvláště za války - prostě v pátek (a ve středu) maso nebylo. No, ono tehdy mnohdy nebylo ani v sobotu, pondělí a úterý, o čtvrtku ani nemluvě. Ale to bylo spíše z nedostatku, protože lístkový systém zaručoval masa opravdu málo[3]. Ve dvacátých letech minulého století u nás vyšla vlastivědná kniha, kde se doporučovalo, aby člověk dosáhl roční spotřeby masa 35 kg. V osmdesátých letech (a dnes to není o mnoho jiné) byla roční spotřeba masa a drůbeže na osobu kolem 90 kg.

Vždy, když čtu nějaká ta potravinová doporučení či varování, tak si říkám, že příroda to zařídila prostřednictvím přirozeného výběru tak, aby se člověk (a nejen on) uživil v prostředí, ve kterém žije, bez ohledu na dietology. Teprve když do života vstoupí nějaká nemoc, tak je v zájmu jednotlivce narušit přirozený výběr a vybírat to, co odborníci radí.



Hrdinové nám nechybí

20. března 2017 v 18:22 | Blechovan |  Na téma
Každá doba má své hrdiny. Ta dnešní jich má několik přehršlí, ba i věrtelů. Bohužel je jejich většina spíše hrdiny smutnými.

Tak třeba hned pan Radovan Krejčíř. Takový rozmach a podnikatelský úspěch, to snad ani největší optimisté jako Klaus či Václav Havel nečekali. Není jejich vinou, že se to nějak zvrtlo a pak Krejčíř přenesl sídlo svých hrdinných aktivit na Seychely a později do Jihoafrické republiky.

Rovněž slavný hrdina dnešní doby Kajínek, byť nedoceněný tiskem a přeceněný soudy, se pro své dobové úspěchy přemístil. Dokonce několikrát z vězení do lépe střeženého.

Asi by bylo nošením dříví do lesa, pokud bychom připomínali třeba pana Bakalu. Jak ten dokázal podnikatelsky zatočit s dříve prosperujícím podnikem OKD! No řekněte, který pohádkový Honza přišel skoro za hubičku jen tak bokem k desítkám tisíc bytů? (Město se stovkou tisíc obyvatel.) Však také svými sponzorskými dary přispěl řadě dobrých myšlenek a volebních kampaní.

Nebo takový pan Marhoul. Nepřekročil zákon, a přece se napakoval jedna radost. Když si v privatizaci koupil kus Barandova, z půjčky státní banky zaplatil 512 milionů korun. Při stanovení této ceny "odborníci" usoudili, že za plochu zakoupeného barandovského zařízení není třeba nic platit. Vždyť byla z větší části tady v Praze zastavěná! Cena pozemků ovšem v době koupí byla více než miliarda korun.

Úspěšného podnikatele Koženého jsme snad také ještě dostatečně nedocenili. Už jen ten fígl z prodejem bývalého československého loďstva. Kdo umí, umí. Prodal hodnotné námořní lodi, které původně vydělávaly republice zlevněním námořní dopravy. On si nacpal kapsičky získanými prostředky, stát prý ještě dodatečně musel doplácet půjčky, které kdysi dávno přijal při nákupu lodí.

Takové troškaře, jako je pan Kalousek či Cyril Svoboda ani nepřipomínám. Jsou to mužové zbožní, takže jistě získané bohatství využívají v duchu křesťanské lásky. Pan Svoboda se přece soudil o slíbené (jen slíbené) dědictví s ústavem mentálně postižené mládeže (či jak se to jmenovalo) a za notářské vyřízení restituce mu nestačilo v dědictví zemřelé odkázané zhruba tři miliony. No pan Kalousek se rovněž vyznamenal. Je to na Hrdiny privatizace (Zlatý kříž). Státní majetek v Praze dokázal prý prodat tak, že za něj stát ještě doplácel. Jeho nákup nefunkčních padáků pro armádu je jen třešničkou na jubilejním dortu Kalouskových úspěchů.

Nebo ten případ s lotynkou! Ministr kultury Pavel Tygrid ručil státním majetkem (dva významné památkové objekty v Praze) soukromé firmě za "rozjetí" lotynky. Prý se na výtěžku bude částečně podílet naše kultura. To se však nepodařilo, provoz loterie byl natolik ztrátový, že stát musel uhradit soukromníkům vzniklou škodu.

Je-li za hrdinu doby zejména vydáván Václav Havel, ten si aspoň otevřenou kritikou předchozího režimu, za níž byl i vězněn, uznání zaslouží. Byť sliby, které nám občanům po svém zvolení dal, čas vzal. Myslím, že to dost přesně vystihl jeho film Odcházení.

Dříve bývali za hrdiny považováni ti, kteří se zaslpužili v boji za zachování českého národa, za obranu republiky či za vynikající pracovní výsledky. (Pracovníci třeba v hornictví, ale i v kultuře. Jen těch národních umělců. Na příklad Josef Hora, Petr Bezruč, Max Švabinský, Fráňa Šrámek, Josef Lada, Marie Majerová, Vítězslav Nezval, Václav Talich, Ladislav Pešek, Karel Svolinský, Jiří Trnka, Jan Werich, Jan Zrzavý, Josef Suk, Vladimír Menšík, František Filipovský, Miloš Kopecký, Rudolf Hrušinský a mnozí další)

Každá doba měla a má své hrdiny. Stávají se jimi ti, kteří nejvíce přispívají k prosperitě dané společnosti.

Reklamy ve vzpomínkách

16. března 2017 v 21:53 | B
Reklama je - skoro jako božstva - od vždy a snad i nesmrtelná. Jen si vzpomeňme na duhu, sklenutou nad Zemí po potopě jako božský příslib věčného míru nebo "mene tekel", promítané někde v místech dnešního Iráku, které by tam mohlo varovat dodnes, byť někoho zcela jiného než před tisíciletími.


Reklamy a reklamní žertíky, to není nic nového.

Jako kluk v době války jsem čítával u tety staré ročníky časopisu Hvězda (list českých paní a dívek). Docela mne zaujaly reklamy. Byly doprovázeny kresbami a blbostí si nezadaly ani s těmi dnešními. Tak na příklad můj zájem upoutala doporučení jakýchsi pastilek. Kresba plnoštíhlé ženy - dnes bych řekl vnadné, tehdy mi to ještě nic neříkalo - byla doprovozena textem: "Pastilky Kalina při pravidelném používáni zaručují přibrat 7 kilogramů, rovnoměrně rozložených na prsou a stehnech".

Teď si představte toho asi osmiletého trumberu, jak položil tetě Boženě - hezké plnoštíhlé ženě - otázku, zda používala pastilky Kalina. Teta místo toho, aby mi jednu pleštila, se rozesmála a vyjádřila údiv, že si takové pitomé reklamy všímám.

Jednou do obce přijel velký stěhovák, upravený trochu jako jídelna. Dvě ženy tam nabízely šálek vody s propagovaným kořením. Tehdy jsem chodil asi do kašičky. Není proto divu, že se skoro celá naše třída postavila do fronty na ochutnávku. Jak jsme byli zklamaní, když nám podala šálek horké vody, do níž přidali několik kapek maggi. Od té doby jsem dané koření "nemusel".


Krátce po válce jsem v časopise Junák četl výzvu: "Společnost LIRPA s. a. vyhlásila soutěž. Deset prvních junáků, kteří se přihlásí do redakce časopisu, získá zdarma cestu kolem světa. Docela by se mi taková cesta tehdy líbila, ale nějak jsem nezareagoval. Asi z lenosti. Zanedlouho, sotva vyšlo další číslo časopisu, jsem se v duchu začervenal a schlíple četl: "Téměř sto junáků se přihlásilo na výzvu firmy LIRPA s.a. k cestě kolem světa. Nějak přehlédli, že když přečtou název firmy odzadu…

APRIL, a.s. - no jasně. Ušel jsem tomu o pouhou lenost.

Na gymnáziu nás někdo ochotně zásoboval časopisem křesťanské mládeže. Ač jsem byl ministrant a před "nevěřícími" spolužáky jsem časopis hájil, kroutil jsem hlavou nad základním reklamním heslem, obsaženým velkým písmem na každé stránce: "AŤ ŽIJE KRISTUS KRÁL!"

Ti, kteří nechodili do náboženství se nám posmívali: "Divný pánbíček, který potřebuje podobnou reklamu."

Na všech plotech v obci, no na těch, které k nápisům byly vhodné, bývala reklama: NEHERA dělá šaty dobře. Od mámy, vyučené švadleny, jsem se dověděl, že to je prostějovská firma, pro kterou dříve také šila. Proto mne firma zajímala, dokonce i tehdy, kdy se podobné podniky po znárodnění přeměnily na OP Prostějov. Oděvní průmysl z Prostějova mne větší část života zásoboval těmi "dobře udělanými šaty". Nicméně dnes už šaty nedělá ani Nehera, ani OP Prostějov, dobře či špatně. Dokonce už byly zbořeny i budovy, ve kterých firma působila. Ale proč, když "dělal šaty dobře"? Nu, šaty (stejně jako nebaťovské boty) se dají dovézt levněji, ale o kvalitě raději nemluvme.

Později jsem v televizi (než jsem ji odhlásil a aparát vyhodil) viděl reklamu, jak dítě ukradlo ženě sedící v autě z ruky tatranku. Reklama byla doprovázena textem: "Když musíš, tak musíš." Pak se divte, že někteří mladí musí kde co.

Vrchol dokonalosti představovala reklama místního najtklubu: "Hodinová služba již za dva tisíce." No nevyužijte takové nabídky, že?

Nedávné volby byly opět pro reklamní agentury žněmi. Tak třeba u nás pan C. nechal umístit velkou reklamu u nádraží: "Hejtman jižní Moravy - C." Celý trik je v tom, že pan C. hejtmanem nebyl před volbami a po nich není ani v radě, ale každý, kdo přijel či odjížděl z nádraží, má v podvědomí informaci, že na jihu Moravy vládnou celovci. Kdo tedy lhal? Reklamní agentura či neúspěšný kandidát? Nebo nepravdivé volební reklamní heslo není lží?

Ale to už jsem se opravdu na reklamy nedíval skoro vůbec, bilbordy neprohlížím a na dopisní schránce mám nápis BEZ REKLAM, PROSÍM.

Ale byly i reklamy, které nelhaly a oslovily i mne. Tak třeba v brněnských šalinkách býval plakátek s obsahem: "Poručte si luštěninu, plný talíř vitaminů!" Jiná nás ujišťoval, že "Nenajdete na světě sýra jako v Madetě." No asi bychom snadno našli další. Propagovaná firma však nabízela a nabízí kvalitní zboží, to je pravda.

Kéž by bohové osvítili reklamní agentury, aby jejich hesla nelhala, ale informovala!

Raději nemyslet…

6. března 2017 v 17:01 | Blechovan |  Na téma
Když prý svatý rybář Petr chtěl odejít z Říma, kde byli tehdy křesťané pronásledováni, potkal Krista a zeptal se jej: "Kam jdeš, Pane?" Ten prý odpověděl, že do Říma, když z něj i Petr utíká. Legenda uvádí, že se Petr zastyděl a vrátil se.

Když dnes položíme "vyspělému světu" otázku, kam kráčí, odpověď by byla mnohostranná.

Pokud by se o tomto problému mluvilo mezi chlapy - ať v hospodě u piva či v kavárně - odpověď by byla podobná a neslušná. Nebylo by politicky korektní ji zde uvádět. Pokusím se to opsat příběhem z konce Československa.

Tehdy navrhl prezident republiky Havel změnit státní znak, protože ten platný byl ještě socialistický. Návrhů se sešlo mnoho. Nejblíže skutečnosti byl kterýsi redaktor z tehdy ještě Mladé fronty, který vysvětloval: "Nový znak by měl charakterizovat nejen dvě republiky, ale i jejich typické části. Tak na příklad jižní Čechy by mohly být zastoupeny chodským symbolem - Janem Kozinou, který kráčí se svým psem směrem ke dvěma vrcholkům pohraničních hor. A ty vrcholky vyjadřují charakteristickou podobu části lidského těla, kam dojdeme, budeme-li řešit podobné zbytečnosti jako státní znak místo důležitých problémů.

Došli jsme tam. Máme sice dvě republiky, každou se svým vlastním znakem, ale i když na tom českém není chodský motiv, věrně ukazuje, kam kráčíme. EU není k malým zemím ani zdaleka ohleduplná. NATO nás má chránit - snad před Afghánci, Libyjci, Iráčany, islamisty - tedy před těmi, které armády NATO bezohledně napadly. Nedopustit se válečného zločinu - barevné revoluce a agresivní války proti Jugoslávii, Iráku a ve svém provedení "bezletové zóny" také proti Libyi, nemuseli bychom řešit milionovou migraci do nepřipravené Evropy.

Zasvěcenci mluví o průmyslové revoluci 4. Tedy stavu, kdy mnohem víc než dnes ovládnou výrobu a služby moderní technologie, takže počet lidí bez práce výrazně vroste. Nu a my prý ty migranty potřebujeme protože je nedostatek pracovních sil.

Když vznikaly USA, trvalo to několik století, než z bývalých otroků se stali téměř rovnoprávní občané státu. Indiáni toho vlastně nedosáhli ani dodnes. Jejich populace výrazně "zeštíhlela". A původní americká kultura prakticky zanikla. Pro představu o rozsahu se podívejme na Mexiko (jehož zhruba třetina se jaksi díky válkám devatenáctého století přesunula do USA). Před příchodem bělochů tam žilo asi 25 milionů indiánů. Za dvě tři století se počet obyvatelstva indiánského původu snížil na jeden jediný milion (na 4 %). Ostatní vymřeli - prý především chorobami zanesenými Evropany. Zato původní kultura a náboženství zanikly a byly nahrazeny především křesťanstvím.

Jak si můžeme myslet, že nekontrolovaný a nepřipravený příchod mas mohamedánů do Evropy nebude mít podobně rozsáhlé následky? Zvláště když práci pro ně, ba ani pro mnohé dnešní zaměstnance, nebude.

Pokud má Evropa pomoci uprchlickým vlnám z Asie a Afriky, neměla by v rámci mezinárodní NATO politiky válkami vyhánět masy lidí z původních domovů, byť pod krásnými hesly demokracie a svobody. Evropští představitelé musí pečlivě zvážit a připravit podmínky, aby se příchozí s námi sžili. Jinak dopadneme jako původní americké kultury, třeba právě mexických Aztéků. A příliš velkou váhu nemá ani to, že byly vývojově na nižším stupni. Evropa jim neposkytla čas se dále rozvinout.

Quo vadis Europe?

Ehm!

KNIHA

27. února 2017 v 17:04 | Blechovan |  Na téma
Jako dítko jsem se musel před spaním a ráno předtím, než jsem vylezl z lůžka, pomodlit. Nemělo to valného účinku. Večer, to jsem byl po celodennímu běhání, učení, posloucháním a neposloucháním příkazů rodičů tak utahaný, že sotva jsem ulehl a než bych stačil ruce sepjat k modlitbě, spal jsem.

Naproti tomu ráno! Máma mne musela několikrát budit, že jako je čas vstávat, abych stihl posnídat a včas přijít do školy… A co na to já: "Mami," polospící jsem oddaloval budíček, "ještě se pomodlím." Máma uznala, já spokojeně opět usnul. Pak jsem do školy musel běžet a na modlitbu stejně nezbyl čas. V době dojíždění do školy v Kroměříži jsem vstával tak nahonem, že máma odevzdaně vyběhla z domu, aby zastavila autobus, že mi jinak ujede. Naštěstí byl řidič soused a měl vůbec pro mládež dojíždějící pochopení.

Horší to je dnes. Před usnutím se zavrtám do pelíšku, nad hlavou stolní lampička, v rukách kniha a - ideální stav k usnutí. Pokud bych seděl a chtěl číst, to by snad šlo udržet pozornost alespoň na několik stran či několik desítek stran. Jenže pak se najednou kouknu na hodiny a ejhle, už jsem měl dvě hodinky snívat!

Ostatně musím prozradit, že - teď v mých letech - si často čtu v nějaké knize i po obědě tím způsobem, že sednu do křesla, kniha vypadne na zem a teprve psík, který přiběhne připomenout, že mám i jiné povinnosti než pospávat, mne přivede k rozumu.

Tak to byl a je stav takřka ideální. Naproti tomu méně příznivá situace nastane, když jsem večer natolik ospalý, že knihu ani nevyhledám, vmístím se na postel a - a je po spánku. V hlavě se honí - no dejme tomu - myšlenky, někdy výčitky svědomí. Co jsem měl udělat a nestihl to, ale také co jsem neměl udělat a - no asi to znáte. V takové situaci by snad bylo i lepší se pokusit o modlitbu. Stejně by nezabrala, ale je to takové neutrální, nic mi to nevyčítá..

Jo, nevyčítá. Když jsem ještě věřil na božské mýty a legendy, tak to bylo horší než ty dnešní výčitky svědomí. Pořád nás všichni strašili peklem a tresty pekelnými, když nebudeme ... případně když budeme…

Člověk si nevybere. Probírám-li před spaním celý prožitý den, sklouzne to na vzpomínky z celého života. Když se chci vrátit k hezkým zážitkům, vloudí se mi do vzpomínání ty potvory výčitky.

Také je možno si před spaním vzít chrápací prášek. To se prý usne rychle. Dodnes jsem to nezkoušel. Raději si v myšlenkách vynadám za chyby a omyly, než bych tělo klamal chemií. Ostatně projít si prožité, to je rozumné. Kdy jindy na to máme příležitost, než před usnutím? Ta kniha je jistojistě účinnější a vhodnější uspávadlo, než nějaký chrápacilin.

A co podniknu, když usnout ne a ne? Tak prostě vstanu, z knihovničky vyberu něco moc oddechového a v krajním případě (i v mých letech) naučného, a spím v tu chvíli tak říkajíc na to tata.

Nejlepší to bývalo ve věku středním, kdy jsme si s manželkou před spaním pěkně povídali. No…

Kam dál