Mít opravdu rád

Pondělí v 18:31 | Blechovan |  Na téma
Správně by mělo téma mít tvar: Mám tě rád, i když… Proč?

Inu, buď mám rád, nebo ne. To "ale" vlastně zpochybňuje tvrzení o lásce. Pokud se ve vztahu vyskytly vážnější trhliny, snad bych to pak formuloval ve tvaru "mám tě rád, přestože…" Tedy cítím ve vzájemném vztahu drhnoucí plochy, ale to neznamená, že vztah, lásku podmiňuji.

Prostě ani ne snad láska, ale skutečné přátelství muže a ženy či jeho hlubší forma nemá mít podmínek. Buď mám rád, nebo ne. Ono "ale" je odbočka na cestu "ne".

Pokusím se rozdíl v tvrzení o lásce, ale ozřejmit příkladem.

Jedna manželská dvojice žertovala podobně, ale už mi to nepřipadlo tak sympaticky. Muž říká: "Mám tě rád, ale jestli tě má Pánbůh raději, jen ať si tě vezme."

Naproti tomu z vlastní rodinné zkušenosti vím, že i o lásce manželů se dá žertovat docela sympaticky. Rád vzpomínám na vztah táty a mámy. Jistě nebyl bez některých neshod. Ale ani já, ani sestra jsme nikdy neměli pocit nejistoty.

Táta někdy v žertu říkával mámě: "Mám tě rád, i když za putynku škvarků bych tě vyměnil." Na toto škádlení máma odpovídala s úsměvem: "Ale kdo by za mne dal takovou dobrotu?"
 

Strašidla pod postelí!

11. října 2017 v 20:57 | Blechovan |  Na téma
V dětství pro mne znamenal pobyt v místnosti vždy bezpečí před všemi strašidly, co jich venku mohlo působit. Navíc jsme vždy po setmění zavěsili na okno závěs, takže nějaký stín venku? Nezájem. Bylo to na začátku války a tehdy musela být všechna okna zatemněna.

Tím horší jsem se ovšem cítil doma, když se venku setmělo a bolestně vyhrožovala meluzína. Pokud jsem byl v místnosti sám - což bylo pravidelně, protože rodiče pracovali v dílně ještě večer -, Jakmile se setmělo, bylo po klidu. Malý kluk mívá bohatě rozvinutou fantazii. Takže sotva jsem zalezl pod duchnu, abych si v klidu přečetl nějakou povídku či pohádku, zahltily mne obavy: "Co, jestli je pod postelí nějaký drak? Nebo dokonce čaroděj, co ze mne chce udělat vrabčáka?" Tak mne někdy strašili naši podnájemníci, dva učitelé. Prý také pořád štěbetám a skáču jim do řeči, jak ti vrabečci na dvorku.

Strach prý má velké oči, proto bych měl být v klidu. Jenže co když ti dva dospěláci mají pravdu? Co teď? Chtělo by to vyskočit z postele a nakouknout pod ni. Jenže pokud tam ten drak či kouzlič je, bylo by zle.

Co takhle rychle vyskočit, přeběhnout ložnicí a seběhnout po schodech k rodičům do dílny? U nich budu v bezpečí, to je jasné. Oni by mne žádné pohádkové potvoře nedali. Jenže na chodbě tma, na schodech tma, dole v hale jakbysmet! Než bych stačil doběhnout, už bych asi poskakoval jako ten vrabčák.

Tak jsem se v tíživých obavách strachoval, za co mne ten čárotvůrce začaruje, nebo zda dokonce neskončím v dračí sluji jako sluha, a na stíny za oknem, kdyby tam i nějaké byly vidět, mne nenapadlo ani pomyslet.

Nakonec můj problém vyřešila máma. Odběhla na chvíli od své práce, aby zkontrolovala, zda už spím. Každý večer totiž malovala na košíky, které táta s našim dělníkem přes den upletli, hezké květy. Jako kdyby o mé tísnivé situaci věděla, volala už na schodech: "Ještě svítíš? Proč už nespíš." Ale ani jsem nemusel vysvětlovat svůj bdělý stav. Seskočil jsem z postele a pod máminým dohledem se osobně přesvědčil, že pod postelí, ba ani ve skříni se žádný pohádkový lump neukrývá.

Když jsem se takto uklidnil, aniž by mi maminka musela zpívat ukolébavku či vyprávět pohádku, spal jsem jak šípková Růženka.

Stíny za okny nestrašily mne, ale dospělé. Válka, to byl ten nejhroznější stín, který kdy lidi postihl.

Mít proč žít

3. října 2017 v 10:39 | Blechovan |  Na téma
K tomu, abych mohl žít, je potřeba splnění několika podmínek, z nichž většina není závislá na mé vůli. Ty vynechám.

Když tedy jsou podmínky k tomu, abych mohl žít, splněny, stává se aktuální otázkou, jak žít. Já bych řekl to nejjednodušší, co mne napadá: "Žít pro život."

Život není v bohatství. Majetek, hmotné i finanční prostředky jsou jen a jen k tomu, abychom žít mohli. Jakmile se bohatství, jeho získání, stane hlavní náplní života, sedíme ve špatném vlaku.

Podobně je tomu s užíváním života. Já nechci žít non stop. Chci život vychutnávat, ne polykat. Ne podle doporučení: užij, kolik stačíš! V takovém případě jeden užívá a užívá, na nic jiného nemá čas. Spěchá v užívání, ale nenajde čas zastavit se a vychutnat život klidně, s rozvahou. Nakonec každý dospěje k závěrečné otázce: "Jaký byl ten můj život?" Odpověď že jsem si jej užil, je dost smutná v představě, že je konec s užíváním. Odejdu a - utrum.

Já si myslím, že se život má prožívat, ne jen užívat. Sám mám sklony k jednoduššímu pojetí, z něhož vyplývá, že každý z nás je součástí přírody, společnosti a nežije jen pro sebe, pro své individuální uspokojení, ale jako neoddělitelný prvek celku - rodiny, obce, země, celého přírodního impéria. To jednotlivé v životě, ono Já, je sice středem vnímání všeho, avšak současně jen malým dílem celku. Jaké by mohlo být štěstí nasycených uprostřed světa trpícího hladem? Jaké by mohlo být štěstí třeba člověka schovaného v dobře zásobeném úkrytu, když kolem zuří válka, smrt a hlad? Jen a jen sobecké. Nu a právě sobectví nikdy nekončí šťastně, protože konec přijde a po sobci zbude jen ten prach či popel. Čím větší bohatství sobec opouští, tím více trpí.

Ještě jednou. Žít proto, že mám rád své blízké, že pro ně - a oni pro mne - znamenám určitou jistotu. Že přispívám k tomu, aby po mém neodvratném odchodu ze života život pokračoval. V našich dětech, přátelích, dobrých lidech.
 


Omyl dnešnšího dne

27. září 2017 v 20:25 | Blechovan |  Různé
Desítky generací, často v nelehkých podmínkách, ba i s nasazením života vytvářely pro nás v prostoru bývalého českého knížectví či markrabství moravského, pak království a posléze republiky příznivé životní podmínky. Nikdy to nebyla záležitost jednoho vladaře. Ba naopak, mnozí ze šlechtických představitelů byli ochotní za osobní prospěch obětovat spokojenost podrobených nevolníků, posléze občanů, stejně jako byli ochotní za jisté výhody podřídit se cizincům.

Jsem hrdý na to, co předchozí generace lidí práce vykonaly, abychom my mohli dále rozvíjet jejich dílo.


Postupem času se připomínka 28. října 1918, prvního dne svobody po staletém podřizování německorakouské šlechtě, stala některým lidem nepohodlnou. Proto se hledalo pro oslavu české státnosti nějaké nové výročí.

V katolickém kalendáři je 28. září uváděn jako svátek svatého Václava. Jistá část poslanců se svého času dožadovala, aby tento církevní svátek byl vyhlášen jako státní. Nakonec došlo ke kompromisu a my oslavujeme 28. září jako Den české státnosti. Katolická církev a její neoficiální politická reprezentace prosazuje svatováclavskou tradici s jasným cílem: vyzvednout údajně rozhodující roli dávného katolického panovníka, prohlašovaného za mučedníka, na zformování českého státu. (Zavražděný král Václav III. se mučedníkem nestal; neměl podobné zásluhy jako kníže Václav.)

Ovšem spolehlivých zpráv o knížeti Václavovi je velice poskrovnu. Nesporné však je, že byl až třetím českým knížetem, který byl pokřtěn. Nemluvě o nezpochybnitelném podílu svatých Cyrila a Metoděje na přijetí křesťanství a vytvoření podmínek pro staroslovanské písemnictví nejen na území dnešní ČR.

Naproti tomu se o Václavovi dovídáme "zásadní" informace z legendy, přičemž legendy byly vždy spíše oslavou než historickou výpovědí.[1] Tak ona legenda hovoří také například o tom, že se kníže Václav v noci a tajně vypravoval do polí, aby získal obilí, které mu po semletí sloužilo k výrobě hostií - tedy významného mešního artefaktu. Podobně to bylo s výrobou mešních vín. Dokonce i jedna československá známka nám zachytila světce, jak osobně šlape vinné hrozny… To asi s českou státnosti nějak nesouvisí (mělo jít jen o víno mešní). Nedávno zveřejněné tvrzení, že svatý Václav bojoval za české knížectví patří do oblasti výmyslů. Naopak, německému panstvu se dobrovolně podřídil. Však jeho svatořečení bylo záležitostí německých biskupů s jasným cílem: dát Čechům germanofila za patrona.

A co Václavova mučednická smrť? Mělo k ní dojít buď roku 929 (tento letopočet byl dlouho uznávaný - viz pamětní čs. známka z roku 1929) nebo 935 (dosud ovšem definitivně nepotvrzený).

Byl snad Václav zavražděn jako obhájce křesťanství? To asi ne, když jeho bratr Boleslav, který po něm převzal knížecí stolec, pokračoval v tradici kristianizace knížectví. Tak v čem byl rozdíl? Inu, Václav usoudil, že Němci jsou příliš silní, aby se proti nim postavil. Proto se jim podrobil. Ostatně i církevní instituce podřídily české knížectví biskupům německým, zatímco dílo moravského arcibiskupa Metoděje ihned po jeho smrti zavrhly.

Naproti tomu Boleslav I. se principiálně postavil proti podobné světské podřízenosti, a to i za cenu ozbrojeného odporu. Jaký měl Boleslav skutečný podíl na zavraždění svého bratra Václava, to snad není ani v nejtajnějších archivech KGB či CIA. Nebyl vlastně Václav ve skutečnosti zavražděn za spolupráci s německým světem, nikoli za svou náboženskou aktivitu?

Ani tento Boleslav, zvaný ukrutný, v pravém slova smyslu českou státnost nezajistil. V době jeho panování, ani za jeho předchůdců, vliv Přemyslovců nepokrýval dnešní území Čech. Teprve další kníže, Boleslav II., zvaný pobožný, rozšířil pravomoc Přemyslovců i nad ostatními územími a rody v oblasti dnešních Čech. Souvisí to s odstraněním tehdejšího velkého konkurenta Přemyslovců - rodu Slavníkovců.

V souhrnu můžeme tedy říci, že křesťanství mezi slovanskými kmeny na území dnešní ČR proniklo dávno před knížetem Václavem, jeho násilná smrť byla spíše důsledkem jeho smířlivosti s německou nadvládou než obhajobou křesťanských hodnot či zájmů českého knížectví. Je proto sporné, aby církevní svátek byl spojován - z historického hlediska neoprávněně - s oslavou české státnosti.

Je to omyl, ale úmyslný. Nebo se nejspíše jedná o kompromis?

Když jsme za německé okupace v kostele zpívali hymnu Svatý Václave, vévodo české země… nedej zahynouti, nám ni budoucím, zdála se ta prosba nevěrohodnou i nám školáčkům. Vždyť svatováclavská tradice byla tehdy všestranně využívána ke zdůvodnění, že my, Češi, patříme do německé říše a historicky jsou Němci našimi pány. Právě proto svatováclavské tradice po osvobození upadla a nenašla mezi občany velkou podporu.



Temné byly celé epochy

25. září 2017 v 16:17 | Blechovan |  Na téma
Podle toho, kdo co známe a kolik si pamatujeme vyvstane nám pod pojmem temné dny asi jiné období. Ono těch temných nejen dnů, ale celých epoch bylo v historii až až. Mnozí si připomenou jen příběhy ze svého života, jiní, znalci historie, jen smutně mávnou rukou: "Vždyť boj mezi Temnem a budoucností probíhal od pravěku a dodnes neskončil."

Tak třeba z historie českého národa. Připomeňme si středověk. Boj panstva o to, kdo ovládne větší počet obcí a tím účinněji zvětší svůj majetek, tedy i o další nejen pole, ale především nevolníky, probíhal převážně za krutých obětí - nevolného lidu. Ten vždy na spory a rozmišky či dokonce války doplácel nejvíc.

Pro jinak orientované byly temnými dny rovněž roky husitské revoluce. Ta sice dala větší svobodu a pocit lidskosti právě těm nejobyčejnějším, dříve zotročeným nevolníkům, avšak utrpení? O to se s nimi dělilo potlačované panstvo nerovnoměrně. Na války a boje opět dopláceli ti "dole".

O jisté době našich dějin se vžilo označení Temno. Proč Temno? Protože se obnovilo nevolnictví, protože byla potlačena dosavadní náboženská tolerance; protože ti, kdož se nechtěli podřídit, byli nemilosrdně pokořeni. Mnozí včas uprchli do zahraničí - což ovšem pro ně znamenalo ztrátu nejen všeho majetku, ale i domova. Jiní , pokud patřili mezi panstvo, přišli nejen o majetky, ale často i o hlavu. Však na Staroměstském náměstí 27 kamenů jednu takovou exekuci poražených dodnes připomíná. Temnou byla pobělohorská doba také proto, že v Českém království přestali být Češi pány a nastoupilo pod heslem pravé víry nesvobodné období dané heslem "Čí je vláda, toho je náboženství" (právo rozhodovat, jakým způsobem uctívat či neuctívat Boha, neměli samotní občané, ale vládci). Tato doba byla rovněž spojena s potlačováním českého živlu a teprve 18. a 19. století proces germanizace zvrátil. Kdo nejvíce doplatil na následky dlouholeté války? Samozřejmě obyčejní lidé. Nejen tím, že nesměli věřit v Boha podle svého přesvědčení, ale že byli hlavní obětí válečných střetů, ale též proto, že se vypuklo druhé nevolnictví.

Copak etapa boje s čarodějnicemi, podle návodu katolického šéfstva (obsaženém v oficiálním materiálu Kladivo na čarodějnice), kdy mučení podezřelých a upalování inkvizicí za čarodějnice označených, temnou dobou nebyla?

Nebo snad bychom připomněli temné dny Velké války. Tak pro přesnost. RU povolalo do války 1 220 000 mužů Čechů. Z nich padlo 253 000, tedy 20,7 %. Zůstalo u nás 142 000 válečných vdov, 256 000 válečných sirotků a 246 000 válečných invalidů. Je třeba k těmto temným dnům ještě něco dodávat?

A co léta 1938 - 1945? Statisíce odvlečených na nucené práce, statisíce vězňů, z nichž desítky tisíc byly chladnokrevně zavražděni. Tu pro svůj původ, tu pro nesouhlas, ba i odpor s okupanty. Na 360 000 obětí našich občanů. V tom nejsou zahrnuti původní čeští Němci, kteří na frontách války v stejnokroji wehrmachtu padli. Vzdali se v roce 1938/39 československého občanství, požádali o říšskoněmecké, takže se po válce stali cizinci ve své původní domovině a byli - podle rozhodnutí vítězných mocností USA, GB a SSSR v Postupimi - vysídleni do Německa.

Mnozí považují za dobu temna i socialistické období po roce 1945, zvláště tzv. padesátá léta a dobu po násilném přerušení tzv. Pražského jara v roce 1968. Byť následky nejsou s předchozími příklady srovnatelné, nelze přehlížet, že mnozí epochu socialismu pro omezení volnosti a nemožnost uplatnění v podnikatelské (soukromé) sféře za dobu temna považují.

Nevím, jestli těch deset dvacet tisícovek bezdomáků, desítky tisíc lidí připravených spekulanty o existenci, četných živitelů rodin po různou dobu nezaměstnaných se dívají na éru rudého srdce nad Hradem jako na slibované světlé zítřky.

Obávám se, že vypuknutí masové imigrace s pravděpodobnými následnými střety a možnými válkami, za světlou dobu lidstva rovněž považovat nebude možné.

Shrnuto. Každá doba má své světlé a stinné stránky. Je na nás, občanech, abychom podle svých možností (jakými jsou třeba volby) a schopností usilovali o takové uspořádání, kdy toho temného bude ubývat a světlejší stránky převáží.

Majetek ani moc nejsou všechno

20. září 2017 v 18:34 | Blechovan |  Na téma
Proč a s jakým nasazením něco vykonáváme je závislé na tom, čím jsme motivováni.

Znám tady jednoho bezdomáka. Když jej někdo požádá, aby třeba vyvenčil psíka, rád vyhoví. Psy má rád a nějaká korunka za takovou službu přijde vhod.

V sousedství žije muž, který je v částečném invalidním důchodu. Když mu nabídli dočasnou výpomoc v nedaleké restauraci (šlo o malou úpravu vnitřních prostor) odpověděl: "Jen ať dělají mladí. Já se už napracoval do své čtyřicítky za dva."

Ten první by nabízenou práci rád přijal, ale nedůvěra k bezdomovcům způsobila, že jemu ji nikdo nesvěřil. Naopak druhý zmíněný "nepotřebuje malý přivýdělek. Živí jej manželka a částečný důchod mu na hospodské estakády většinou stačí.

Znám také mladší ženu, která vykonává dvě zaměstnání (uklízečky) a ještě si bere domů jakési skládačky, aby jako samoživitelka se svými dvěma dětmi vyšla.

Důvod, proč jeden, druhý či ona žena se rozhodli tak, jak jsem uvedl, je v motivaci. Co je k práci motivuje. Lenoch není motivován přivýdělkem, však jej manželka hladovět nenechá a na chlast mu dodá sociálka. Máma dvou dětí asi mnoho nerozmýšlí. Pracovat i nad své síly musí, pokud chce své děti dobře připravit do života. Jí se to zaslouženě daří. A bezdomovec? Nemá moc na výběr. Je rád, že si nějakou korunku sežene. Možná na krabičák, možná na kilo chleba.

Mezi dvěma filatelisty jsem zaslechl tento rozhovor: "Jak to, že ze své firmy vydoluješ tolik peněz, že dvakrát za rok můžeš do světa na drahou dovolenou? Já mám podobnou práci, o nedostatek zakázek se nemusím bát, ale když zaplatím zaměstnancům a daně, vyjdu tak akorát na slušné živobytí."

Víte jakou dostal odpověď? "Když jsi blbý a platíš daně, tož se nediv, že si nemůžeš vyhazovat z kopýtka."

Pro někoho je dostatečnou pohnutkou k práci snaha zajistit si holou existenci. Pro jiného, protože se o něho postará žena a stát, důvod pracovat jako kdyby neexistoval. Uvedená žena musí, protože cíítí odpovědnost za děti, nejen obživu, ale i další výbavu do života.

Jeden podnikatel pracuje, aby si "mohl dovolit" víc, než na kolik skutečně vydělá. Hnací silou, motivačním faktorem není potřeba, ale snaha "mít více".

Jenže ani majetek, ani postavení, moc nejsou všechno. Jsou také situace, kdy lidé i život obětovali, aby zachránili jiné. Nejen třeba požárníci a podobní. Motivem jejich snažení není sobectví, spíše vědomí lidskosti.

Krajním případem je pak jednání ve válce. Zatímco jedni jsou ochotní vraždit a zabité okrást, jiní obětují život, aby se podobní vrazi nezmocnili země a neohrozili děti, ženy, prostě nevinné.

Tolik jeden z mnoha pohledů na to, jak jsme ke svému jednání či práci motivováni.

Rozum má rozhodnout

12. září 2017 v 14:40 | Blechovan |  Na téma
Ano či ne? Proč vlastně ano či ne? Rozum má rozhodnout.
Zapeklitá otázka. Proč vlastně ne? Ale co, vlastně ne? Tak třeba nám reklamy nabízejí halasně levnou půjčku; na ruku a bez ručitele. Proč ji vlastně nevzít? Je levná, nikdo se mnou nepřebírá spoluodpovědnost. Pokud nesplatím, co mi kdo může, když nic nevlastním?

Tak v tomto případě proto ne, proto takovou půjčku odmítám a nabízitele považuji za šmejda, neboť jistojistě má nekalou představu co se mnou, když nebudu mít na splácení. Jak na mně každopádně vydělat.

Máme zvyšovat peníze na armádu, aby matka NATO byla spokojená. Proč vlastně ne, proč nesáhnout do cizí kasy, tedy k dalšímu zadlužení státu? Inu, přece proto, že dluhy jednou někdo bude muset splácet i s úroky. Ti, co stát vedou dnes, za čtyři roky (často pěkně napakovaní) už budou mimo, případně i mimo republiky. Takže splácet budou zase jen ostatní občané. Z čeho? To je naivní dotaz. Přece z vlastního. A když to stačit nebude (tím myslím případné smart zdanění, třeba spotřební daň na benzín, alkohol, cigarety, cukr; ono se ještě něco další najde), někde se potřebná částka vyhrabat musí. Třeba z důchodového fondu. Však už pan minfin Pilný se nám pilně svěřil, že ti mladší na důchod nedosáhnou. Takový sedmdesátník si prý může život zajistit sečením trávy. Že už neřekl spásáním. Ale 2 % na armádu, ty je třeba alespoň perspektivně zajistit, kdyby na chleba pro děti chudších pracujících nebylo. Ostatně takový zadlužený stát musí MMF či WTO na slovo poslouchat - a třeba se i dále zadlužovat. Řekové by mohli mluvit!

Proč bychom nekupovali drahou zahraniční techniku pro vojáky, kteří za drahé, leč z domácích zdrojů vydaněné peníze, budou zajišťovat zájmy cizích zemí či cizích firem.

Proč bychom si opět - jak bylo stanoveno v devadesátých letech - neutahovali opasek ve snaze bránit někde něčí zájmy, když naše hranice chráněny nejsou, ale hlavně - nikdo kromě možných imigrantů nás neohrožuje?

Proč bychom vlastně nemohli v pochodech anální hrdosti, tedy Pride Praga projevovat hrdost na sebepoznání, že jsem jiný, že mám poněkud jinou orientaci? Jenom ať ti, co jsou jiný většinově, si o sobě nemyslí, že mají být na co hrdí.

Zda ano či ne v uvedených i dalších otázkách nemá rozhodovat rada vyvolených, ať ve Strakovce či v Bruselu, či dokonce až za mořem, ale rozum a naše skutečné zájmy.

Tak právě proto raději mnohé ano-ne rozhodovat velmi opatrně.

Nic nového - Běda poraženým

4. září 2017 v 16:49 | Blechovan |  Na téma
Když jsem si přečetl téma tohoto týdne, smutně jsem se ušklíbl. Copak bylo někdy delší dobu na zemi jinak? Jen si zalistujme pamětí.

Jak to říkal Hospodin, když jej Adam s Evou naštvali, pozřevše ovoce vyhrazené jen pro Bohy, tedy pro něho? No přece Adamovi věstil celoživotní dřinu v potu tváře, Evě nejen porodní bolesti, ale bezodmluvnou, přímo mohamedánskou podřízenost muži. Jejich příchod na zemi z ráje znamenal sice uchování schopnosti rozeznat dobro od zla, kterou získali nepovolenou sklizní (krádeží) úrody jablek, ale na zemi poznali víc toho zla než dobra. Mnohem víc. Zkrátka peklo na zemi.

Jak to pokračovalo? Werich by asi připomněl písní: "Čtěte bibli, tam to všechno je!" Proto jen namátkou. Aby si vyvolený lid, tedy žádný rasismus, ale jen a jen vyvolení, mohl obsadit slíbenou zemi, musel tvrdě bojovat a mrtvých a zmrzačených nehledět. Jen tak místní, původní obyvatelstvo uznalo, že jejich domovina patří přivandrovalcům.

Nebo jiná pověst. Co nastalo v tehdy mocném Egyptě, když "Hospodin zatvrdil mysl faraóna, aby nechtěl pustit židy z područí do zaslíbené země"? No přece deset ran egyptských, z nichž jedna každá byla peklem na zemi. Co může být pekla horšího než stav, kdy všechna voda v zemi se změní v krev? Co blíže peklu, než když anděl smrti - hůř než islámští teroristé - nelítostně zavraždí Egypťanům všechny prvorozené, dokonce i mezi dobytčaty! Mor, hladomor, … Tak to snad ani v pekle nehrozí. A kdo jiný - tedy kromě zmíněného anděla smrti - by takovou hrůznost mohl páchat, než z nebe kdysi dávno do pekel svržení neposlušní duchové, démoni.

Chcete ještě kousek dále? Jakým způsobem šířilo římskou civilizaci a tehdejší demokracii tisícileté Město? Jen namátkou. Kartágo. Pokud nestačí pak připomeňme opět osud oblíbenců Jehovy, židů. Když se ne a ne podřídit vládcům z Říma a rebelovali jak koloniální země ve snaze po samostatnost, dostali na frak, že celý ten boží vyvolený národ měl na kahánku. Prý skoro třetina zahynula v povstáních a v jejich důsledku, třetina byla odvlečena na otrocké práce do centra římské unie, pardon, říše. Zbytek pak živořil v prostředí původního obyvatelstva, zatímco ti, ktzeří se usídlili v Evropě podléhali všemožným pogromům a ústrkům, (Prosím, ne ÚSTRkům).

Copak třeba roky 1914 až 1918 a poté 1939 - 1945 byly málo pekelné? Člověk by nemohl být člověku takovým vlkem. To museli mezi válčícími být dovedně začleněni démoni. Démoni SS, SA, banderovci… Prostě opět peklo.

Hospodin, tedy Bůh, kdyby byl a měl v úmyslu takové hrůzy na lidstvo seslat, strašněji by to nevymyslel.

Peklo na zemi bylo od vzniku států a dodnes ani ti největší optimisté - jako byli první křesťané nebo později komunisté - na tom nic nezměnili. Ti křesťané naopak třeba křížovými válkami, bojem proti kacířům a čarodějnickými excesy peklu vydatně a úspěšně pomáhali. Nu a v boji za uchování či rozšíření vlivu v komunistických zemích si také mnohdy pekelníci přišli na své. Jen si připomeňme kolik obětí stál boj vietnamských komunistů za svobodu země.

A dnes? Izrael a Palestina, no komment. Boj za demokracii, lidská práva a vůbec vše nej, včetně nekontrolovatelné nadvlády USA. Tím nejmírnějším byly barevné revoluce, provázené dostatečným množstvím peklu odevzdaných dříve živých lidí a zvláště rozvrácené sekulární státy jako Irák, Libye a Sýrie, ale třeba i Jugoslávie.

Kdepak! Ani Bůh, ani jeho konkurent Satan (Lucifer) by toto všechno nezvládli. Proto nás nechali jednat podle našich představ a bez dalšího vměšování démonů těch dobrých i zlých. My, lidé a naše zájmy, si vystačíme bohatě sami. A to jsem se ani nezmínil o tom, co děláme, my lidé, s přírodou.

A tak, díky změně mnoha lidí v démony toužící po nadvládě a bohatství, opět platí

Vae victis!

Konec světové války

1. září 2017 v 17:46 | Blechovan |  Různé
Je to již dvaasedmdesát roků, kdy poslední z agresivního spolku fašistů a militaristů, Japonsko, konečně zvedlo ruce či hodilo ručník do ringu. Prostě kapitulovalo.

Dříve jsme hovořili o vítězství spojenců nad fašismem a militarismem, což bylo přesné. Dnes se vítězství spíše neoslavuje, jen připomíná ukončení válečných hrůz podpisem kapitulace. Ještě by se důraz na vítězství dotkl potomků poražených! Zřejmě by to nebylo dostatečně politicky korektní.

Jenže jak druhá světová válka vlastně nezačala 1. září 1939 přepadením Polska, tak neskončila 2. září japonským podpisem kapitulace.

Podívejme se na tuto válku trochu jinak, s odstupem.

Nástup budoucí války na asijském kontinentu s předstihem ohlašovala předehrou - agresí Japonců do severní Číny v roce 1931. Po ní vzniklo pod japonskou kuratelou loutkové císařství Mandžukou, ale následoval také neúspěšný vpád japonských vojsk do Mongolska v roce 1939. Zásahem armády Sovětského svazu, spojence Mongolska, skončil japonský pokus o podmanění MLR jeho tvrdou porážkou 30. 8. 1939.

Rovněž mimo Asii se rozhořívala světová válka mnohem dříve. Vždyť již v roce 1935 se zachtělo Mussoliniho Itálii podmanit si tehdy poslední nezávislý africký stát - Habeš. Sice to trvalo celou pětiletku, ale Italové zvítězili. Vzpomínám na kreslený humor v dobovém tisku. Italský tank ustrašeně zastavil před Habešanem, který na tankisty mířil kopím. Ale ta válka nebyla ani trochu legrační. Krve i mrtvých bylo - samozřejmě hlavně Habešanů - mnoho.

Ještě to v Africe neskončilo a už se zvedla mlha lží a války - údajně jen občanské - v republikánském Španělsku. To údajně je na místě. Ve Španělsku na straně Frankových fašistů oficiální zasahovaly armády italská a německá, za trpného přihlížení většiny ostatní "neutrální" Evropy. Německé letectvo se tam nejen na Guernice nacvičilo na pozdější nálety ve Varšavě, Londýně, Coventry a kde tam v Sovětském svazu. Když pak 1. září 1939 se skutečně světová válka rozhořela, měly bojující strany o znamená Polsko, Británie i Francie spojenecké smlouvy s Německem. V závěru srpna 1939 to uzavřela i smlouva mezi Německem a Sovětským svazem. Tady je aspoň vidět, jaký "význam" a vážnost podobné mezinárodní smlouvy měly.

Opět ani konec války nebyl tak jednoznačný. Německá bezpodmínečná kapitulace v květnu 1945 sice od evropského bojiště odvedla pozornost médií, byť ještě několik poválečných roků pokračovala "dohrávka". Dokončovaly boje třeba o to, jak bude vypadat Řecko a zbytky banderovců, někdejších spojenců Hitlera, na Ukrajině a v Polsku řádily ještě dva tři roky. Hlavní dozvuky války probíhaly opravdu dlouhou dobu ještě v Asii.

Je historickou pravdou, že Japonsko nerado přiznávalo porážku.

6. a 9. srpna se země vycházejícího slunce "seznámila" s novým druhem zbraní - atomovou bombou. Zničena byla dvě japonská města. Souběžně vyhlásil 8. srpna Japonsku válku Sovětský svaz. Ani nejurputnější japonští militaristé nemohli nevidět, že není jiné cesty než kapitulace, když jejich hlavní pozemní síla, Kuantungská armáda, nedokázala nástupu spojenců (RA a čínské armády) vzorovat. Trvalo to ještě do 2. září, než byla kapitulace podepsána a japonská vojska složila zbraně. Bylo přemnoho takových mezi Japonci, kteří porážku neunesli a tradičním harakiri ukončili svůj život.

Charakteristická byla následná situace na příklad ve Vietnamu. Vietnamci vydatně přispěli k vyhnání japonských agresorů, ale nejevili ochotu vrátit se pod francouzský chomout. Spor o svobodu Vietnamu nebo obnovení západní nadvlády nad zemí byl rozhodnut až v roce 1954 naprostou kapitulaci Francouzů. Konečné vítězství slavil vietnamský lid až v roce 1975 po dlouholeté americké intervenční válce, vedené se snahou neumožnit Vietnamcům v celém Vietnamu rozvoj a život podle jejich představ. Prohrálo kdysi Japonsko, prohrálo v padesátých letech Francie a v roce 1974 se ještě ráda americká armáda "vyvázala" z vietnamského konfliktu, který ji stál nějakých padesát tisíc mrtvých vojáků, vracejících se domu v plastových pytlích. Vietnam ovšem zaplatil miliony životů a dodnes se v zemi rodí zmrzačené děti, následek rozsáhlého používání chemických prostředků americkým letectvem.

Ještě jen připomeneme, že i Korea po několik poválečných roků bolestně řešila - a dodnes úspěšně nedořešila - svou budoucnost po svržení japonských kolonialistů. Pro mladší ještě dodejme, že ani Holandsko se nevzdalo indonéské kolonie bez války, byť nakonec muselo s ostudou opustit zemi tisíců ostrovů, která se rozhodla pro samostatnost. On boj kolonií za samostatnost byl vlastně světovou válkou velice posílen. Ukázalo se totiž, že evropské metropole již nejsou schopny svou nadvládu nad většinou světa koloniálními metodami udržet.

Je typické, že po celé to válečné běsnění, kdy se nacisté i militaristé z Japonska dopouštěli neuvěřitelných zločinů, se do zpráv příliš nedostávaly informace o civilních obětech. To by špatně vyznělo, že třeba Hirošima nebyla vojenským či strategickým městem, ale zahynuly tam desítky tisíc civilistů během několik vteřin. Podobně jako třeba v únoru 1945 v Drážďanech po masivních náletech s hojným využitím zápalných látek. Tehdy jsme se však na ztráty německých civilistů dívali jako na nutnou daň, kterou splatí i nevinní za porážku německého nacismu a japonské snahy o světovládu.

A právě nasazení atomových bomb, které bylo charakteristické pro závěr války s Japonskem, vlastně zahájilo další kolo soupeření velmocí, zanedlouho proměněné na válku studenou.
A už zase vyhrožují, mávají sankcemi, zbraněmi, včetně těch jaderných, v zájmu...
Rozhodně ne v zájmu většiny občanů světa.

Umění ozvat se!

28. srpna 2017 v 19:11 | Blechovan |  Na téma
Samozřejmě, že můj názor, který zde uvádím, je jen jedním pohledem.

Umět mlčet nebývá tak obtížné, jako umět se včas, věcně a hlavně účinně ozvat.

Naše demokracie je plná různých tlaků, příkazů i zákazů. Myslím těch neoficiálních, nátlakových. Některé - dokonce i z našich daní dotované - organizace údajně neziskové si osobují právo zavírat nám ústa, ozveme-li se jinak, než oni považují za správné.

Bylo by možné to ukázat na mnoha konkrétních příkladech. Spokojím se jen s jedním, se vztahem k imigraci a propagandě.

Někdo upozorní, že přijímat migranty je správné jen v případech, kdy by byli ve své zemi, odkud k nám přicházejí, ohrožováni za své názory, ne tehdy, když se přesvědčí, že sociální dávky v EU jsou lepším zajištěním existence, než výdělek v původní domovině. Ten má zaděláno na malér.

Proč to říkám? Vždyť naše ekonomika v podstatě nestačí zajistit spokojený život ani některým poctivě pracujícím. Jen těch protestních názorů proti zvyšování minimální mzdy! Přitom běžencům vyplácí stát z toho, co od občanů a institucí na daních vybere. Bohaté firmy i výtečně finančně zajištění občané se brání zvyšování daní - daňové progresi -, které je jedinou cestou, jak získat peníze jak na sociální účely (tím nemíním státní aparát, armádu, policii, soudnictví…). Důsledkem je to, že část z prostředků určených na pomoc sociálně potřebným, by byla převedena na podporu sociálně potřebných přistěhovalců. Ti navíc mnohdy nejsou ochotni respektovat místní zákony (natož zvyky). Právo šaría či mnohoženství u nás zákon nepovoluje, že? Pokud se nějaký český občan (občanka) rozhodne k bigamii, odpyká si to v kriminále. Pokud sem přijde běženec s třemi manželkami, má to být O.K?

Nemluvě o tom, že mnohé "české" firmy se registrují v daňových rájích a četné "české" podniky mají zahraniční vlastníky, kam se - ve formě dividend i jinak - vyvádí podstatná část z vytvořené nadhodnoty.

Když se některý politik ozve - a mám na mysli s věcnou námitkou v oblasti imigrace - hned hate free a spol. na něj nenávistně ukazuje v médiích. Umění ozvat se je tedy i uměním nebát se.

Naproti tomu je opravdu někdy lepší držet papuli, než rozhlašovat hlouposti. Právě tady se skutečně často dozvídáme nesmysly, které mají za cíl znepřátelit některé státy. Když na oficiální půdě prohlásí vyznamenávaná ženská, že Rusáci jsou svině", nebo když někdejší prezident nosil tričko s nápisem "Fuck of KSČM", případně když byla veřejně prodávána trička s nápisem "Zabij svého komunistu", to bylo O.K., případně nevinný žertík.

Takže držet pusu se vyplatí tomu, kdo nechce vzbudit v médiích proti sobě nenávistnou kampaň. Nevyplatí se ovšem občanům, jimž záleží na tom, v jakém světě budou žít naše děti vnuci.

Kam dál