Okupace je obecně vnímána nejednoznačně

Dnes v 10:11 | Blechovan |  Na téma

Kdo by byl rád, když jeho zemi obsadí cizí vojska a cizinci rozhodují o tom, co se smí a nesmí? Však také v srpnu 1968 většina našich občanů nepřivítala vojáky Sovětského svazu a dalších armád Varšavské smlouvy s porozuměním, ale naopak. Pocit křivdy a nespravedlnosti v národě trvá dodnes.

Současně si ale připomeňme, že není okupace jako okupace.

Já zažil dvě. Ta první po roce 1938 znamenala smrt několika známých, zavražděných v koncentračních táborech a v Brně v Kounicových kolejích. V Kouničkách bylo německým frauen i s jejich kinder umožněno za jednu marku přihlížet, jak se říšský ordnung vypořádává s nepohodlnými a rasově méněcennými Čechy.

Německá okupace znamenala, že naše obec se přejmenovala na Morkowitz, Bezirk Kremsier a teprve pak Morkovice okres Kroměříž. Znamenala, že táta skryl tabuli s názvem své firmy, protože nechtěl vše přepisovat nejprve německy. Znamenala, že v Kroměříži smělo gymnázium v každém ročníku otevřít jedinou třídu a ve Vyškově se během okupace snížil počet místních gymnazistů z 535 v patnácti třídách v roce 1938 na 70 ve třídách jen dvou na konci války..

Znamenal, že studenti českých vysokých škol nemohli od roku 1939 až do skončení války studovat, takže se nedostatek kvalifikovaných sil po válce výrazně promítl do hospodářských a společenských problémů. Navíc také proto, že předválečná česká inteligence byla silně redukována vězením i vraždami v koncentrácích.

Tato okupace znamenala, že obyvatelé protektorátu byli vysíláni na nucené práce do reichu (zhruba 600 000 osob), na což řada z nich doplatila zdravím i životy. Okupace Němci znamenala, že nás, školáky asi desetileté, oficiálně fotografovali, aby se "odborně" rozhodlo, zda jsme schopni poněmčení či ne.


Nejhorší a nejkrutější dopad německé okupace spočíval v systematickém vyvražďování části občanů protektorátu, jejichž jedinou "chybou" bylo, že měli židovské předky. Těch byly desítky tisíc! Celkové ztráty za dobu okupace představovaly pro ČSR přes 360 000 mrtvých.

Během okupace vyplundroval Němci naše hospodářství, nerostné bohatství. Okupanty vyvolaná válka znamenala zničení tisíců a tisíců bytů, uloupení zlatého pokladu, naprosté znehodnocení původně pevné měny … Mohli bychom dlouho pokračovat ve vyjmenovávání škod, způsobených německými okupanty. Snad jen závěrem, že i mezinárodní tribunál v Norimberku krutosti německé okupace odsoudil jako válečný zločin, ačkoli pak v dalších letech - až dosud - jsme se nedočkali vyplacení přiznané náhrady za materiální škody, tedy reparací v řádu stovek miliard předválečných korun.

Ovšem nebyli jsme v historii jediní okupovaní.

Jak asi vnímali Srbové třetí zásah ciziny do své země v jednom století? Ten první, když rakouský císař F. J. I., dnes opět slavený, zahájil přepadením samostatného Srbska první světovou válku. Ten druhý, když se v roce 1941 Německo mstilo i za porážku v první světové a od Srbska odtrhlo Kosovo a Metohiji, aby tak uměle vytvořilo Velkou Albánii. Potřetí zasáhli do života Srbů vojska NATO několikaměsíčním nezákonným bombardováním s následným odtržením starých historických částí bývalého srbského království. Bylo to spojeno s vyhnáním značné části Srbů a nealbánců z Kosova a Metohije. Následovalo uznání tohoto území jako samostatného státu, pochopitelně pak hojně využitého pro "mírovou" vojenskou základnu NATO, vlastně USA, a ke kořistění místních nerostných zdrojů.

Co znamenala okupace Afghánistánu z roku 2001, trvající dosud, když samotní Afghánci vydrželi celých osmnáct okupačních let proti "demokratické" okupaci - na které se i naše armáda podílí - otevřeně a úspěšně bojovat?

Co znamenalo "osvobození" do té doby sekulárního Iráku od diktátora Husajna, úspěšně dopadeného a oběšeného, to vnímáme přes aktivity tam vzniklé základny ISIS, pseudostátu plného nejkrutějšího teroru, co se uplatňuje i v evropských městech.

Výčet okupací nekončí ani případem dříve prosperujícího státu Libye, která díky nezákonnému bombardování letectvem NATO byla totálně rozvrácena a de fakto přestala být funkčním státem. No někdejší představitel Libye byl samozřejmě "demokraticky a spravedlivě" umučen způsobem, za který by se ani středověká inkvizice nemusela stydět.

Mohli bychom pokračovat.

Závěr? Není okupace jako okupace. Špatné jsou všechny, některé jsou však neodpustitelné. Míra odsudku by měla být spravedlivá i podle míry bezohlednosti okupantů i škod, které obsazené zemi způsobili..









Když armáda USA osvobodila vězení Buchenwald, generál Eisenhower přikázal pořídit dokumentaci, která i budoucím generacím ukáže zrůdnost německého nacismu. Naštěstí. Jinak by se podobné obrazy dnes vydávaly za bolševickou propagandu. Nebýt snad holokaustu, už by byl nacismus omilostněn.
 

Nechybí mi

Středa v 17:17 | Blechovan |  Na téma
Proč nemám televizi? Protože je pro men zbytečná.


Když jsme se před časem rozloučili s manželkou, věnoval jsem televizi, která jí zpestřovala poslední měsíce života, příteli.

Proč jsem si telkou nezpestřoval zbytek svých dnů já? To je tak. Mám docela rád výměnu názorů na aktuální problémy a často potřebuji své vědomosti rozšířit o nové informace, abych si byl schopen vytvořit vlastní názor tak říkajíc se znalostí věci. Nevyhýbám se ani sporným diskusím se známými, kteří zastávají rozdílné názory než já. Často to přispěje k tomu, že svůj názor pozměním, jsou-li argumenty diskutujícího působivě.

Naprosto však netoužím po tom, abych platil za to, že mi někdo svůj názor vnucuje, dokonce mnohdy i urážlivým způsobem. Netoužím po tom, aby mi někdo vysvětloval, že mé názory, podložené nejen vědomostmi, ale i dlouhými desetiletími aktivního života, jsou blbé, nekulturní, že svědčí o mé příslušnosti k té nevzdělané tupé většině občanů, co někoho chybně zvolila, či dokonce že jsem příslušníkem jakéhosi nevzdělaného stáda..

Ostatně pro důchodce není 145 Kč měsíčního poplatku + třeba další dvě tři stovky za dodání signálu zanedbatelnou částkou. Nicméně bych televizi sledoval, pokud bych měl zájem - a platil bych.

Jenže, jak říkám, když zemřela manželka, telku jsem odstranil z bytu a na příslušném úředním místě vyplnil požadovaný formulář odhlášky.

Netěšil jsem se z netelevizní svobody dlouho. Došel mi jakýsi doporučený papír, který mne upozorňoval, že Big television brother vidí, sleduje a koná. Upozorňovali mne na zjištění, že v mém bytečku je přípojka k elektrické síti, a jak to, prý, že neplatím telepoplatek?!?

Nejprve mne překvapila špionážní důslednost veřejnoprávní televize, s níž neváhá upomínat každého občana, který žije v bytě s elektřinou, že - potvůrka jedna neukázněná - neplatí české televizi poplatky za její nevyžádané služby. Problém jsem vyřešil pomocí internetu. Sice nechtěli ochotně věřit, že prostě o televizi nestojím, nicméně zatím nevyslali (stejně by to bylo zbytečné) ke mně do bytu fízla, aby se přesvědčil, zda třeba někde v kostnu či na dně skříně neukrývám nepřihlášený televizní přijímač.

Zamyslel jsem se hned ze tří důvodů. Zaprvé, proč bych měl platit jedné televizi, když třeba právě o její program vůbec nemám zájem? Zadruhé mi nedochází dodnes, proč bych měl platit za to, aby mi někdo vykládal, že jsem hlupák s mylnými názory, protože jsem volil někoho jiného, než Kdosi tam Nahoře - tedy na Kavčácích - považuje za jedině správné. Zatřetí proč bych z celé škály mediálního světa - v tomto případě televizního - měl platit právě jen a jen tomu, o něhož zájem nemám? Třeba u novin to tak není. Tam odebírám ty, o které stojím, či neodebírám žádné - aniž by mne někdo dotazoval, jak to že nekupuji a hlavně neplatím, když číst umím?

V zásadě je to tak, že někdejší po desetiletí trvající monopol na obrazovou informaci televize ztratila stejně, jako poklesl zájem o pohyblivé obrázky, když si mohu koupit a prostřednictvím jiných technických zařízení promítnout právě to, oč stojím, ne co mi Někdo, tam Nahoře chce vnutit.

Přitom je sporné, zda se fake news více blíží mé názory, které sdílím s přáteli, nebo ty televizní nalejvárny, zejména politické a mezinárodní.

Buď srdce nebo rozum?

1. srpna 2018 v 14:43 | Blechovan |  Na téma

Než přijmu nájemníka do svého srdce, dám slovo i rozumu. Tedy to platí jak při výběru životního partnera, tak při volbě přátel, ba dokonce při volbách.

Nu a právě proto, že občas ten rozum mnozí k poradě nepřipustí, přicházejí maléry.

Je krásná, je úžasná, je přitažlivá a sexy, raduje se srdce. Připustíš-li ke slovu i rozum, můžeš zaslechnout, že to vše je pravda, ale navíc, že je to potvora nespolehlivá, přelétavá a líná.

Když zanedbáš vrátného v srdci a dáš slovo jen tomu rozumu, může nastat naopak situace, že sice zvolíš partnera s rozvahou, ale protože tam chybělo to srdíčko, zanedlouho oba zjistíte, že "to není ono" a koukáte na nějaký lákavý vedlejšák. A je malér jiného druhu.

Ani v jednom, ani ve druhém případě nelaj partnerovi, ale nespolupráci tvého vlastního srdce s tvým vlastním rozumem.

Podobně je to, jak už bylo řečeno, nejen s výběrem životního partnera, ale třeba i ve volbách. Dáš-li na pěkný vzhled, míněno slova, slova a zase předvolební lákání, aniž bys zvážil dosavadní skutky voleného a realitu jeho slibů, budeš zklamán. Jenže nějaký vedlejšák to - až do dalších voleb - nenapraví.

Nejhorší varianta je v obou případech ta nejběžnější. Zvolíš mylně a svou nespokojenost dáš najevo urážkami, případně i nenávistí. To pak nemá řešení ani v rozvodu (co s dětmi, že?), ani v politice. Chvástáš se svou demokratičností, ale když se zklameš, třeba jen v tom, že jsi ´vybral nevítěze, urážíš, nenávidíš (ale život jde dál, co s ním?).

Komu dát místo v srdci? Vlastnímu rozumu a zkušenostem.
 


Přemnožený hmyz omylů

23. července 2018 v 16:57 | Blechovan |  Na téma

Celé houfy omylů a chyb se v našem životě rojí jako komáři či mouchy. Život je plný života, do něhož mouchy patří neodmyslitelně. Proto nás nepřekvapí, že dějiny i zážitky lidí byly, jsou a budou vždy natolik zamušené chybami, že ani ta nejlepší mucholapka nás od dalších omylů neuchrání.

Problém je i v tom, že co jedni považují za chybu, jiným je důvodem k spokojenosti. Zjednodušeně řečeno - Bakala a spol. si jistě mohli mnout ruce spokojeností jak opili stát i mnohé akcionáře několika miliardami, aby se napakovali málem jak pan Kožený. Nebo dokonce víc. Menšinoví akcionáři a třeba obyvatelé někdejších podnikových bytů (těch bytů prý je kolem 40 tisícovek, což v souhrnu je zase několik miliard čistého zisku) důvod ke spokojenosti nemá.

Když se v rámci prichvatizace nejen v Brně či Praze prodala dodávka vody a tepla a mnohé podobné zahraničním firmám, jistě buď neumětelé ve vedení měst, nebo - což by bylo horší - zkorumpovaní představitelé - nedomysleli důsledky. Načeš bylo a je třeba za velký peníz odkupovat zpět alespoň významnou část akcií, aby města měla vliv na ceny služeb v této oblasti. Stav, kdy město provozuje neziskovou část firmy, zatímco třeba francouzská či italská firma bohatě inkasuje, je známý i z dodávek energie a podobně. Omyl, nebo podraz? Mně, jako občanovi, který za životně nezbytné služby platí, je jedno, že tehdy šlo o to, "aby transformace byla nevratná", jak prohlašoval tehdejší minpřed Klaus. Pro mne je rozhodující, že zisk z nadměrně vysoké ceny za takové služby jako je dodávka vody či energie, nemá v mnoha případech stát a jeho složky (včetně občanů), ale nějaký zahraniční podnikatel. Proč třeba muselo Brno zpětně odkoupit výstaviště? Podobných otázek by zasvěcení mohli klást spousty. Prostě chyb jak much. Nejhorší je nejistota, že další mouchy naše vrchní vedení do země nevpustí. Mucholapky holt nefungují tam, kde šustí dostatečný svazek bankovek.

Samozřejmě bychom mohli pokračovat v zamyšlení nad chybami ještě staršími - těch by bylo! - i nad těmi, kterých jsme se dopouštěli každý jednotlivec jaksi iniciativně. Jen namátkou - neodpovědné půjčky třeba na dárky či dovolenou, volební lístek věnovaný tomu, kdo si jej nezasloužil ani náhodou (a že takových bylo!), ale třeba i chybná volba partnera, když přednost dostal efekt před podstatou.

Nu a tady je podle mne nejčastější příčina těch rojících se omylů. Myslet jen srdcem, sexovně či majetkově, aniž bychom přizvalo ke spolurozhodování hlavu, to je nejčastější příčina omylů.

Co já vím?

17. července 2018 v 17:06 | Blechovan |  Na téma

Je člověk svobodný, takže může, co si zamane? Nebo je karmou či z vůle boží jednou provždy stanoveno, co smí-nesmí a co může-musí?

Když jsme ještě i krátce po válce chodili do povinného náboženství (jeho známka se započítávala do celkového hodnocení; pak je nahradila občanská nauka a na vyšším stupni studia marxismus) meditoval jsem s kamarádem, zda člověk vůbec něco může, nebo opravdu jen musí, to co už bylo kdesi kdysi jaksi určeno. Tehdy nám říkali třeba to, že bez vůle boží ani vlas z hlavy nespadne. Pak spadlo několik bomb na Uhřice a dvě malé holčičky, které ještě ani hřešit nemohly, jsme oplakávali. Tak ty bomby na ně spadly také z boží vůle? Nám se to nezdálo.

Když jsme o tom vedli vcelku naivní řeči, že totiž ty děti byly zabity, aniž by se jakéhokoli hříchu mohly dopustit (opět náboženská teze, že nevědomost hříchu nečiní), uklidňovali nás starší a ve věcech náboženství sběhlejší, že koho pán Bůh miluje, křížkem jej navštěvuje.

No jo, jenže pak partyzáni v přestřelce zabili několik německých vojáků, načež jsme se dověděli, že Bůh zvolil spravedlivý trest pro ty, kdo vyvolali a krvavě vedli válku. Jenže padli i ti, kteří se oprávněně bránili před nacistickými vrahy.

Před několika roky jsem se vracel domů a malá holka na cestě před domem kopala do cizího auta. Povídám jí: "Děvčátko, to se nesmí, někomu poškozovat jeho auto." Ona se ušklíbla a odfrkla: "Já možu, já mám svobodu."

No, měl jsem co dělat, abych nevyužil fyzické převahy k objasnění co kdo může. Skoro klidně jsem zavrčel: "Tak když ty možeš kopat do auta, protože máš svobodu, já ti možu nasekat na zadek, protože i já tu svobodu dělat co chci mám."

A ono dítko v tu chvíli snad začalo chápat, že vztah chci, můžu a mám svobodu je složitější. Vyplázlo na mne jazyk a vybřésklo: "Já to řeknu tatínkovi a ten vám nabije."

Tak dodnes nevím, co můžu a co musím. Nebo že by měl pravdu kterýsi filosof, který o svobodě řekl, že to je poznaná nutnost? Tedy nezáleží jen na jednotlivci zda může všechno, co chce, či zda musí i to, co nechce. Prostě máme-li mít na světě nějaký pořádek, musí být mnohé stanoveno, aby hranice mezi chci, můžu a musím byla zřejmá.

Ani božstva, ani karma, ale ani "svobodná vůle" neopravňuje dělat to, co jiným bezdůvodně škodí. Ani v rodině, ani třeba v obci či státě a už vůbec nemůže žádný stát prosazovat "v cizích zemích co n chce a snad i potřebuje, pokud to je proti jejich zájmům a potřebám. Proti smluveným zákonům.

Téměř stabilní stav

11. července 2018 v 11:14 | Blechovan |  Na téma

Téměř stabilní situace občanů spočívá v tom, že se jim občas nedaří tak, jak by chtěli, ba i potřebovali.

Být politikem, nedařilo by se mi nikdy nic. Tedy s výjimkou, kdybych vyhrál volby. To by mi i vyneslo! Jenže hned pak by se mi - což je u nás tradicí - nedařilo splnit volební sliby. Pokud bych volby prohrál, což je případ většiny politiků, měl bych starost, jak se k vítězům přišmajchlovat, aby mi to přece jen něco vyneslo. Kdyby se to podařilo, stejně bych neměl vystaráno, protože spolu s vítězem by se mi nedařilo uspokojit naděje občanů.

Ještěže nejsem politik. Pak jsem připravený na to, že se mi z mých plánů zadaří jen tu a tam něco. Protože však jejich splnění je především věcí mou a mé rodiny, nemusím se zodpovídat ostatním třeba za to, že jsem nevyhrál milion (no stejně nesázím), nebo se mi nepodařilo sehnat takovou práci, abych byl - když už ne za vodou, tak alespoň bez dluhů a nesplnitelných závazků.

Takže pro přemnohé občany je téměř stabilní právě stav, kdy se nedaří všechno tak, jak by si přáli. Protože to však závisí na dvou podmínkách, vždy se můžeme na jednu z nich - jako nepříznivou - vymluvit. Tou první, jejíž naplnění je v našich silách, je osobní snaha a předpoklady. Dříve se říkalo "Modli se a Pánbůh se ti odmění". Dnes v tomto směru platí "Snaž se, makej, a možná se ti povede".

To možná je podmíněno vnějšími okolnostmi. A jsme zpět u politiků, tedy těch, kteří pod heslem demokracie, případně i pravdy a lásky, nicméně často hlavně podle otázky "Co za to?", sice slibují, tvrdí, snaží se prosadit, jenže spíše své vlastní zájmy a Ego.

Takže každý, kdo neuspěl, má jasnou omluvu i výmluvu, často oprávněnou: "To ti nahoře zase něco blbě zorganizovali. Nebo zprasili, třeba nějakou válčičku."

Takže co? No téměř stabilizovaný stav. Jedni bohatnou, jiní jsou "jen" úspěšní a další prostě mají výmluvu, že "ti druzí za to mohou."

Za co? Za všechno. I za naše vlastní chyby.

Žít!

8. července 2018 v 18:51 | blechovan |  Na téma

Člověk je tvorem přírodním a jako takový dostal do vínku smysl svého života podobně jako ostatní tvorové. Tím smyslem je žít a předávat geny, tedy žít tak, aby přispěl k zachování či ještě rozvoji druhu.

Samozřejmě že všemožná náboženství smysl života vykládají rozdílně. Jednak proto, že člověk je stvořen nějakým božstvem, které jej také úkoluje tím, co smí, co nesmí, co musí… Tak židé a křesťané by měli za smysl života považovat plnění božích přikázání - a smyčec! Vše ostatní je jen nadstavba, kterou si Adamovo potomci vymýšlejí v závislosti na podmínkách, do nichž se zrodili. Bible uvádí, že Stvořitel když prvodvojici vyháněl z ráje, je pro všechny generace zaúkoloval. Muži mají v potu tváře dobývat chléb svůj (očividně i pro potomstvo a partnerky), zatímco Eviny následovnice mají v bolestech rodit - a muže poslouchat. Po smrti pak, za předpokladu, že žili poctivě v souladu s desítkou božích přikázáních, tu a tam dovedně upřesněných církevními otci, odputovat do nebe, aby tam spolu s chóry andělskými pěli chválu na Hospodina. Gloria in excelsis Deo! Myslím, že s tímto posláním není značná část dnešní údajně křesťanské Evropy srozuměna.

Snad proto si stále důrazněji mnozí kladou otázku, k čemu má jejich život směřovat, jaký si má ten který človíček stanovit životní cíl. Tady se to trochu zadrhuje. Když život je jen prožíváním roků v tomto slzavém údolí (tak ještě nás to v náboženství - tehdy povinném - učívali), tak jaký další cíl či smysl? Tím je modlit se a pracovat od doby, kdy "jsme rozum brali", až do té neodvratné smrti.

Kdo se ovšem nepodřizuje těmto dnes již nezdůrazňovaným středověkým náboženským příkazům, hledá si pro svůj život nějaký vlastní, snad vyšší cíl.

V tomto smyslu je samozřejmě cíl snad každého jednotlivce individuální. Liší se podle podmínek, do nichž se narodil (společenských i rodinných), podle předpokladů, které mu rodiče poskytli svým genetickým věnem, ale také podle povahy, kterou mu konkrétní životní podmínky zformovaly.

Zkrátka. Smyslem ani cílem obecně není zbohatnout ani vystudovat "vejšku"; to je jen a jen cesta k naplnění života, ne skutečný cíl.

Kdo vlastní vinou nezachová po sobě potomky, nesplnil to, k čemu byl přírodou stvořen (ba ani boží přikázání). Kdo nehledí vpravo vlevo, a bezohledně i na úkor jiných si svůj život obohacuje, je z hlediska přírodního druhu škůdcem. Kdo smysl svého života vidí jen a jen v požitcích, ochuzuje sám sebe, ale jemu to nevadí, protože na víc asi nemá.

Po tom veškerém tápaní nad zadanou otázkou, co je cílem života, vracíme se k úvodu, že nejpřesnější odpovědí je: "Žít!"

Jan Hus a dnešek

6. července 2018 v 10:31 | Blechovan |  Různé

Mnozí se dnes rozhorlují nad středověkým islamistickým terorem. Avšak právě katolická církev by měla zpytovat svědomí, jak se k jinověrcům, ba jen k názorovým odchylkám některých křesťanů, chovala v evropském středověku.

Ani staletí nestačila k tomu, aby katolická věrchuška uznala, že středověké metody boje s rozdílnými náboženskými výklady nebyly v souladu s Písmem.

Dokonce i nebožtík Vlk, někdejší katolický kardinál, veřejně vyjádřil názor, že "sice Husovo upálení bylo moc přísné, ale když on, holt, byl heretik".(Volně citováno.)

Je nesporná pravda, že Jan Hus ve svých veřejně hlásaných názorech respektoval křesťanské základy dané biblí, nicméně se jeho výklad někdy lišil od oficiálních katolických názorů. Takže byl heretik, když se rozhodně stavěl proti prodeji odpustků (což by ovšem mohlo i dnes zavánět nesouhlasem s tak zvanými církevními restitucemi). Rovněž jeho představa, že církví vysvěcený kněz, nebo třeba biskup, pokud se dopustí těžkého prohřešku proti desateru, tedy spáchá smrtelný hřích, ztrácí oprávnění (a vlastně schopnost) poskytovat věřícím církevní služby jako je rozhřešení a podobně. Toto i jeho odpor proti prodeji odpustků byl zřejmě i podle dnešního výkladu katolické církve heretictvím- kacířstvím.

Zkrátka ani staletí nepřispěla k smířlivějšímu postoji vůči každému, kdo ve jménu víry ve stejného Boha hlásá pozměněně výklad písma.

Zejména v dnešní době, kdy na veřejnost pronikají informace o hříšném životě i významných církevních činitelů, by Husovy názory byly kacířstvím? Jinak by církev samospasitelná nemusela mít dostatek "práceschopných" profesionálů - kněží.

Pokud se zamýšlíme dnes nad bojem katolické části křesťanských církví proti jinému pojetí křesťanské praxe (což je ve světě výrazně zastoupené protestantskými církvemi třeba i v Německu, v severských zemích, GB, či dokonce pravoslavnou církví), maně nám vyvstane na mysli boj šiitů a sunnitů, vahabistů, alavitů… Zkrátka v současnosti se ve islámském světě i se smrtelnými následky odehrává to, co ve středověku bylo náplní vztahů mezi mnoha evropskými zeměmi.

I na počátku 21. století jsou postoje katolické církve k Husovým názorům kritické, jako kdyby nešlo o to, zda Hus oprávněně kritizoval nešvary tehdejšího stavu. I současná katolická církve se zakopala na jisté názorové linii, kterou hájí pod heslem: "Jen my můžeme mít pravdu!"

Proto na Staromák vrátit symbol bělohorského vítězství nad českým reformismem

Jak snadné je radit!

28. června 2018 v 16:49 | Blechovan |  Na téma

Už Karel Havlíček Borovský vyjádřil skutečnost, že "dobrou radu dá ti každý přítel…"

Občas slýcháme nezávislé rady typu: "Být tebou, tak bych..."

Být tebou, tak bych nic. Nejsem tebou, dokonce ani ne každý je vždy sám sebou. Přečasto se vydáváme za takové, jimiž bychom chtěli být, ale nedokážeme to. Tím ochotněji pak můžeme radit jiným, co by měli či neměli, jak by měli či neměli, proč by měli či neměli…

Takže rad, že by na to ani pět človíčků ve skutečné tísni nestačilo, těch jsme každý schopen poskytnout denně třeba několik věrtelů. A to dokonce bezplatně, o obejití se bez státní či veřejné finanční pobídky ani nemluvě.

Trochu v jiné poloze je přání být někým, koho si vážíme, tedy kdo je v jistém směru naším vzorem. Je sice pravda, že takovým vzorům obyčejně netykáme, nicméně když si něco říkáme sami pro sebe, můžu tykat i Kalouskovi nebo někomu, koho si vážím.

Jenže v obou radících případech je to - lidově vyjádřeno - kdyby, chyby. A to ve slušné slovní variantě.

Prostě buďme každý sám sebou i se svými nedostatky a problémy. Snažme se své chyby zvládat a vzorům se přiblížit. Jen na rady, které dáváme sami sobě se můžeme spolehnout, že jsou nestranné.

Jak snadné je radit, tak obtížné je poradit si s problémy sám.

Už jsou tam! Všichni

19. června 2018 v 10:34 | Blechovan |  Na téma

Už jsou tam? Ale ne tam, v tom, nebuďme vulgární. Už jsou tam ve vlastní pasti, všichni ti politici, kteří slibují a slibují, ale sliby neplní. Tou pastí je zklamání občanů, tedy těch, kteří sice jen formálně a podle ústavy, ale přece jen jsou důležití při výběru tak zvaných elit. Je to přece základem Ústavy ČR, že všechna moc pochází z lidu.

Proto tomu lidu, ba i nám, venkovským nevzdělancům a vidlákům, ve volební kampani nadbíhají sliby nebeskými. To proto, aby po zvolení se měli jako v nebi ti, kteří důvěru získali, ne ten lid.

Je smutné, že se do této pasti nesplněných slibů dostávají právě ti v nejvyšších patrech rozhodování (a možností napakovat se) skoro bez rozdílu barvy své reklamní propagandy, tedy vyhlašovaných cílů.

Jen se podívejte na tu nejsprávnější a nejpravější stranu, která byla u toho, když se zhaslo (no ona vlastně tím vypínačem otočila), jak dnes kritizuje následky!

Jen si připomeňme slavného komika popřevratové politické scény, jak měnil barvy i ochotu s někým spolupracovat, aby zanedlouho jen tichý souhlas s jinou vládou od stejné strany slavný klaunek považoval za otřesný skutek.

Jen se podívejme na program strany, jejímž neoficiálním lídrem je ten úplně nahoře, prostě Nejvyšší, že se její stoupenci rozvádějí, homosexují, lžou a války podporují, ač jim to Nejvyšší svým desaterem a dalšími v bibli stanovenými požadavky zakazuje. Komu titíž fandí, aniž by dbali na Kristovo Kázání na hoře, o blahoslavených chudých či zvolání Běda boháčům, neboť oni si užili své jež na Zemi.

Prostě je to tak. Kdo se chce dostat nahoru, slibuje horem dolem i to, co splnit nemíní. Zato kritizuje ty ostatní, buď že oni slibují totéž, prý lživě, nebo že slibují něco jiného.

A svoboda, rovnost a demokracie kvete, až to některým vynáší. Jenže sklízené plody nejsou pro všechny, zejména ne pro ty, kdo na sliby naletěli.

Kam dál