Nezapomínat na rozum!

30. července 2019 v 16:00 | Blechovan |  Na téma

Vždy jsem byl v rozhodování rozvážnější, což často vypadalo jako nerozhodnost. Utěšoval jsem se, že ono jakési zpomalování v rozhodnosti je dáno pořadím, v němž zapojuji dvě osobnostní centra. Emoce, což mi trochu splývá se srdcem, a mozek. Tedy on není bez emočních vlivů také, ale jde trochu o pořadí.

Než člověk reaguje třeba v krizové situaci na silnici, mozek většinou nemá šanci do reakce promluvit. Pudová reakce následuje okamžitě, emoce ji provázejí. Proto tolik řidičů v rizikových situacích bere nejen jméno boží nadarmo.

Takže buď rychlá reakce - a pak se uvidí -, nebo opožděná reakce a už se uvidělo. Když se ale rozhoduje s dostatkem času k rozmyšlení - třeba ve volbách (životního partnera, zaměstnání, nedejbože do senátu a podobně) - rozhodnutí emotivní bez zapojení myslivny může mít podobný efekt, jako když si objednáte na supernabídku reklamní agentury libovolný zázrak, ale jakmile zaplatíte a vyzvednete, zjistíte, že nejde o zázrak, ale brak či dokonce podvod.

To volební rozhodování je zvláště choulostivé. Každý kandidující subjekt, ať umí stáhnout králíka z kůže nebo třeba je prokazatelně chlapem s gul'ama, umí používat hůl, případně obdivuje vysídlené fašisty, v rámci reklamní - co to říkám, volební tam patří - kampaně naslibuje vše nej, ba i supernej, zatímco po zvolení se nej-spíš na sliby vytento a jedná tak, jak to myslel skutečně. Případně jak slíbil svým sponzorům.

Takže volba srdcem? Vždyť dotyčné osobně neznám, tak ať je srdíčko potichu. Nebo volba rozumem? No jasně, rozumem. Jenže rozum je odkázán na podklady, které mu poskytneme.

A v tom je kámen úrazu. Nejen u voleb, ale i při volbě životního partnera. Dvakrát měř a - snad až napotřetí řež!
 

Seniorská pravda

22. července 2019 v 17:48 | Blechovan |  Na téma



Senioři jsou opravdu již staří na to, aby se podíleli na divokých hrách. A přece právě ti, co se považují za zasvěcenou elitu oprávněnou známkovat jinonázorové lidi o nás tvrdí, že nejsme způsobilí k tomu, abychom vyslovovali veřejně své - zpravidla prý chybné - názory.

Já tu tezi euroministryně Jourové, že by mladí neměli nás, dědky a báby, pouštět k počítači, vnímám odlišně.

Kdo je nezpůsobilý vytvořit si kritický názor z podkladů předávaných médii a tedy i internetem? Inu, nejspíše ti, co málo znají, chybí jim osobní zkušenosti a životní prožitky. Jsou ve stadiu přijímání informací - prostě si to "vygúglí - a teprve postupně si mezi podklady dokáží vybrat ty, co nejlépe odpovídají dosavadním znalostem. Zkrátka ti, co mají schopnost nejen snahu samostatně myslet, ale i zásobu podkladů, aby to myšlení k něčemu mohlo být. Také proto v historii bylo tolik mladých revolucionářů, kteří dospěli v opak. I když, pravda, k té změně rozhodnutí a orientace mohlo víc než názorové zrání občas přispět ekonomické zajištění a společenské postavení.

Proto se paní Jourovic sekla až ostudně. Rozložení nejen inteligence, ale i dalších lidských vlastností bývá znázorňováno Gausovou křivkou. A nedomnívám se, že to, co platí v jedné věkové skupině, by mělo být v jiné opačné.

Zkrátka. Mezi mladými (a nemusíme se obracet jen na dorostence) je podobně silná skupina těch, co "se vezou s ostatními", tedy názorově sdílejí to, co hlásá hlavní proud, jako mezi seniory. Senioři mají víc životních zkušeností a právě ty často doformovávají jejich životní postoje. Mladé je snadnější nadchnout. Ale nic neopravňuje považovat názory dorostenců za kvalifikovanější, stejně jako zkušenosti stáří samy o sobě nejsou předností.

Prostě máme-li uznávat demokratické zásady, pak - ať se to tzv. elitě líbí či ne - si musí být lidé všech vrstev i názorů - pokud respektují zákony - rovni.

A ještě k těm slavným fake news. Řeknu srozumitelně a česky. Fake news je nadávka pro názor odlišný od "těch slušných elit", co vědí vše nejlépe. Lež by měla být tím, co - nejen internet - nepropustí mezi občany. Jenže když lže třeba Herman ohledně vysídlení českých Němců v roce 1946, je to O.K. Když např. Nickeli napíše pravdu, která se té prosudetské menšině, co se považuje za "všechny" nelíbí, je to fake news jak vystřižený ze zlatého plechu.

Panstvo je někdy horší než draci

19. července 2019 v 10:36 | Blechovan |  Pohádky
Pohádkový symbol strachu, hrůzy a ohrožení - draci - mají své skutečné představitele - války a škody, které ony přinášejí. A kdo nejvíc trpí, kdo nejvíc na ně doplatí? Inu, vládci ne, nač by měli i demokratické poddané, že?
Jsou vyhnanci různého původu. Od roku 1938 až do konce války dělili jsme se o náš dům s běženci, které vyhnali okupanti z moravského pohraničí. V sousedství prožívali válku vyhnanci z oblasti Moravského krasu, které Němci "laskavě" vysídlili, aby uprostřed Moravy vytvořili další německý prostor. Ale o tom pohádka není.
N
a království jménem Best[1] dolehly těžké chmury. Princezny Fešulky, ostatně jediné královské dcery široko daleko, si všiml drak Hladovec a hned se rozhodl, že toto je ta jediná, kterou musí dostat, kdyby měl případně neposlušné vladařství z povrchu země vymazat.
Hned také přikročil k tradiční akci. V rámci své dračí PR (česky pí-ár čili reklamy) vyhlásil, že buď bude princezna jeho, nebo ohněm dračím sežehne království, a basta!
Neodehrálo se to v dobách, kdy by byl k disposici nějaký statečný rytíř či dokonce svatý Jura. Když však ani tak nebyla princezna včas doručena k dračímu sídlu, nezbylo ženchtivé potvoře, než splnit výhrůžku, aby její autorita neutrpěla. Hladovec přiletěl a plameny sežehl celou polovinu domů v podhradí. Víc nezvládl, protože ve svém přebujelém, málem senátorském sebevědomí přistál na chvíli v požářišti, aby se pokochal výsledky svého trestného zákroku. Náhodou sedl těsně vedle čerpací stanice, takže následný výbuch benzínu - zdůrazňuji že bez ohledu zda s eurobabišovským řepkovým přídavkem či ne - potrestal zvědavce rozmetáním když ne na atomy, tak určitě na kusy. Obyvatelé poničené čtvrti zachránili jen holé životy.
Král rozhodl, že nepostižená část podhradí poskytne pohořelým pomoc. Každý majitel domu nebo bytu musel přijmout - pochopitelně jen dočasně a na vlastní náklady - jednu ožebračenou rodinu a poskytnout jí vše potřebné k životu. Královský zámek pak nabídl asyl starostovi a jeho rodině, jejichž obydlí rovněž lehlo popelem.
Nějakou dobu šlo vše podle očekávání. Poškození se ubytovali spolu s majiteli v jejich domcích a bytech ohněm nedotčených. Pochopitelně že trosečníci neměli ani dost prostředků, aby se živili za vlastní. Některým uprchlíkům se tato situace zalíbila. Měli přece v rozporu s příslovími bez práce koláče, ba i ostatní náplň spižírny a chladničky hostitelů. Většina se však snažila své domovy obnovit a živná role obdělávat.
Když opečovávaný stav u části 'pozvaných hostů' trval již příliš dlouho, přestalo se domácím líbit, že přistěhovalci hospodařili v obsazených bytech, jako kdyby byly jejich. Lednička s mrazničkou, ale i spíže pro ně nebyly nikdy dost zásobené, takže domácí páni je nestačili novými nákupy doplňovat. Situace se začala vyhrocovat. Někteří pohořelci si do obsazeného pokoje vypůjčili televizor či jiné části výbavy vlastníků bytu s tím, že ti si přece mohou koupit nový. Navíc vyslovili kategorické přání, aby je hostitelé v přivlastněné části obydlí neobtěžovali ani návštěvami.
Zatím se to obešlo bez hrubších neshod. Jenže pak nastalo nedorozumění. Tak například. Na zahrádce při štědrém domě bylo třeba posekat trávu a vyplet záhonky. Majitelé, kteří denně chodili do zaměstnání, požádali přidělené hosty, co zatím nedělali nic, aby s prací na zahrádce pomohli, že si pak mohou část úrody ponechat.
Výsledek byl nemilý. Požadované přivandrovalci neudělali, zato zeleninu i dozrávající ovoce otrhali a buď snědli nebo prodali na trhu. Tím se původní hosté ze solidarity stali hosty nezvanými. Tehdy si začali občané u krále stěžovat: "Takoví příživníci jsou horší než drak."
Korunovaný vládce se ovšem - pravdaže prostřednictvím svého mluvčího - nechal slyšet, že on přece také pomáhá - dokonce panu starostovi -, takže lid má držet - (ne, neřekl že hubu) - linii a o pohořelé pečovat s pokorou.
Když nespokojenost a hněv vrostl nad lidskou trpělivost, rozhodli se dosavadní solidární hostitelé příživníky vyhnat. A skutečně, ta část z pohořelých, která se nesnažila sama se starat o sebe a rodinu, byla přes protesty krále i biřiců vyháněna a tím donucena vrátit se na své původní pozemky, poničené domy obnovit a políčka znovu zúrodnit.
Jakmile král poznal, že hněv poddaných již nezvládne ani místní šaman, ani biřici, vzal roha tak bystře, že ani interpolu se nepodařilo zjistit, kam zmizel i s královskými zlaťáky.
Snad jste nepřehlédli, že se nám nějak ztratila princeznička. Tak aby bylo jasno. Neztratila se. Využila jen dračího zmatku i otcovské nepozornosti a uchýlila se do asylu kamaráda z dětství, Honzíka. Prý už koupili kočárek.
A tak konečně zavládl v bývalém království klid a - no skoro - pořádek.

 


Srovnává nesrovnatelné

7. července 2019 v 20:43 | Blechovan |  Různé

Televizně populární politik a lidový šašek se v souvislostí s cyrilometodějskými oslavami nechal slyšet, že tito dva věrozvěsti byli migranti, kteří k nám přinesli cizí kulturu. Asi bychom bez migrantů neuměli ani pole sklízet, že?

Na toto konstatování lze pohlížet z různých úhlů, pravda však není jednoduchá.

Tak nejprve je třeba uvést, že v době zmíněné mise se po všeobecném stěhování národů v Evropě konstituovaly zárodky dnešních národů a států. Slovanské kmeny, které osídlily prakticky uvolněný prostor na území Čech, Moravy, Slovenska a části Panonie, se pozvolna sdružovaly do budoucích státních útvarů, z nichž Velká Morava vytvářela svou typickou kulturu v trvalém ohrožení Franky. Franská říše byla konstituována s předstihem a především s využitím pozůstatků i obyčejů zaniklého západořímského impéria. V celé Evropě pokračoval ústup předkřesťanských kultů. Ty země, které přijaly křesťanství měly hned několik výhod. Vatikánská církev svou organizaci stavěla ruku v ruce s feudální strukturou. Tam, kde církev ještě nedosahovala, vyvíjeli Frankové až neurvalé úsilí o podřízení si domorodců. Polabští Slované jsou toho až bolestným důkazem. (Např. Karel Veliký rozhodně nebyl milostivý.)

Tehdy se moravská knížata rozhodla německému tlaku (tlaku Franské říše) odolat s pomocí Východní říše, sídlící v Konstantinopoli, která byla představitelkou katolické církve východního zaměření. Ta navazovala i na předchozí antickou řeckou kulturu, což se projevilo nejen v náboženské oblasti, ale třeba i v písmu ap. Požádali proto vládce Konstantinopole, aby na Moravu vyslal učitele, kteří budou kázat křesťanskou víru v srozumitelném jazyce.

Takže Cyril a Metoděj neemigrovali, nebyli migranty, ale hosty, pozvanými vládci Velké Moravy, aby zavedením křesťanských kultů byl Frankům odňat argument, podobný dnešnímu zanášení demokracie. Zkrátka. Ti, kteří k nám přišli, nebyli migranti a nevnucovali našim předkům cizí kulturu, ale na naši žádost nám její přijetí umožnili i s přihlédnutím k dávným tradicím místních kmenů. Vlastně vzali vítr z plachet výbojným Frankům a současně urychlili všestranný rozvoj místních kmenů.

To, že spolu s křesťanstvím přinesli i plody dávné antické řecké kultury, především písmo, bylo stejně významné, jako nahrazování kultů předkřesťanských sílícím křesťanstvím.

Západní církvi (katolické) se postupně podařilo - protože postupovala společně se zájmy německých feudálů - naši zemi ovládnout, ale včasné podřízení se kristianizaci přispělo k tomu, že se rodící šlechta v naší zemi, a s ní i obyvatelé, ubránili poněmčení. Umožnilo to samostatný vývoj specifické české a moravské kultury vlastně až dodnes.

Současné migrační trendy lze spíše přirovnat ke stěhování národů v nastupujícím středověku. Tehdy - z různých příčin a pod tlakem okolností - v podstatě neosídlený prostor obsadily nové kmeny (nejen slovanské) a vytvářely na svém území svébytnou kulturu. Nevnucovaly svůj výklad většině, nepožadovaly od ní, aby se podřídila. Naopak, z vlastní vůle a s rozmyslem přijaly nové podněty, včetně pokročilejší a pro funkci vznikajícího státu výhodnější náboženskou ideologii.

Právo? Ani náhodou!

2. července 2019 v 17:40 | Blechovan |  Na téma


Lidská moudrost je nevýslovná, ale i nevýslovně složitá. Dávné rčení, že chybovat je lidské, nemůže nikdo vykládat, jako že lidé chyby mohou dělat beztrestně či dokonce, že máme na chyby právo!

Uvedu několik - zcela subjektivních - příkladů.

Žák prvního ročníku Hauptschule dostal (1942) na diktátu čtverku za jednu jedinou chybičku. Napsal, že rybáři chitali ryby. Když se podivoval, že za tak hloupé přehlédnutí dostal čtyřku, odborný učitel (mimochodem bydlel u nás) mu to vysvětlil: "Hloupé chyby dělají hloupí lidé." Takže trest byl nejen ta dostatečná (v době německé okupace následovala ještě 5-sotva dostatečná a 6-nedostatečná), ale i přiznání, že je hloupý.

Na svátek svatého Valentýna v roce 1945 bombardoval americký svaz letadel Prahu a způsobil značné škody. Hmotné, kulturní a především ztráty českých životů. Více než 500 mrtvých a 1450 zraněných. Dodnes uváděné zdůvodnění náletu se často odvolává na chybu v navigaci. Bombardéry - bylo jich přes sedm stovek - prý svůj smrtonosný náklad měly svrhnout na Drážďany, ale chybička se vloudila, nějak si to navigátoři spletli. Měli na takovou nepatrnou chybičku nárok? Nebo si řekneme: "Co je to takových 140 kilometrů?" No, asi o nárok na chybu nejde. Takže uzavřeme, že holt válka je válka.

Možná, že by bylo možné odpustit chybu paní exNagyové dnes neoNečasové, když "zapomněla" zdanit statisícové dárky, které zřejmě měly usnadnit přístup k ministerskému předsedovi a milenci dotyčné dámy. Nu, ale proč pak může být malý živnostník, který by nezdanil svůj život zajišťující příjem, trestán značnou pokutou, ba i vězením? Inu, ten na chybu právo nemá.

Ono přiznat právo na chybu asi opravdu možné není. Představte si takového pilota, který svou chybičkou zapřičiní havárii a vedle stamilionové škody může způsobit i ztrátu životů pasažérů?

Zkrátka není chyba jako chyba a nárok na ni nemáme. Snad v některých případech pro chybu máme mít pochopení. Třeba v rodinném životě, omyl když vytočím špatné číslo a třeba uprostřed noci vyruším z hlubokého spánku... Ale ani tehdy to není nárok. I v takovém případě náš omyl vyžaduje naši omluvu a pochopení od postiženého. Jakmile však porušíme - třeba z nedbalosti - své povinnosti, pak nastoupí jiné lidové rčení: "Z hrušky dolů!"

Šalebné slovíčko

27. června 2019 v 16:24 | Blechovan |  Na téma

Mnozí a nejednou jsme si říkaly něco ve smyslu: "Kdybych tehdy neudělal, kdyby se nestalo…"

Jenže, jak potvrzuje lidové moudro: Kdyby - chyby. Plakat nad rozlitým mlékem nepomůže, zůstane rozlité. Ovšem pokud se zamyslíme nad následky nějakého opomenutí či mylného rozhodnutí, to je jiná.

V osobním životě třeba ono kdybych vystudoval práva místo chemie, tak… Taková úvaha ono rozlité mléko zpět do konve nevrátí. Zamysleme se raději nad tím, proč určitý skutek nastal a jaké další důsledky to má.

Pokusím se svůj názor objasnit na konkrétní historické události.

V září 1938 se Chamberlain a Daladier podřídili Hitlerovi a jeho spojenci Musolinimu. V naivní snaze přibrzdit nacistickou válečnou mašinu zradili v Mnichově svého československého spojence. Rozbitý zbytek Československa se pod Háchovým vedením přiklonil k nacistům, ale ani tím pohroma našich národů neskončila. Německo totiž přes všechny řeči o "posledním požadavku v Evropě" měli těch požadavků ještě za mnoho milionů lidských životů.

Nepoložím teď otázku, co by bylo, kdyby nás spojenci nezradili, ale raději se zamyslím nad tím, co následovalo. To ovšem všichni víme. Válka. Největší a nejhrůznější válka, jejímiž obětmi se staly desítky milionů lidí. A to nejhrůznější. Lidé byli systematicky na základě jejich rasové a názorové odlišnosti plánovitě, řekl bych průmyslově vyvražďováni.

V důsledku došlo k tomu, co ani Goebbels ani Hitler nepředpokládali. Spojily se totiž protinacistické sily Západu i Východu a výbojná německá říše prohrála na celé čáře.

A teď následovalo to, co asi v Mnichově roku 1938 nikoho nenapadlo. Vítězné mocnosti se rozhodly předejít pro příště možnému neklidu vyvolanému německými národnostními menšinami. Důsledkem bylo vysídlení německých menšin z několika států, tedy i z Československa. Toto rozhodnutí přijaly vítězné mocnosti, na něž po bezpodmínečné kapitulaci Německa přešla pravomoc i odpovědnost za přechod Němmecka k mírovému životu. Ne Beneš, ne Češi. Ti jen zmíněné rozhodnutí aplikovali, k čemuž sloužilo zákonné patření, dnes - trochu nepřesně - nazývané Benešovy dekrety.

A hle! Vysídlení Němci, vlastně dnes už jejich vnuci, se organizovali v landsmanšaftech a volají po návratu. Jenže jejich vysídlení nebylo důsledkem politiky třeba Československé vlády, ale objektivním následkem porušení německých závazků z Mnichova.Zkrátka a stručně: Němci byli vysídlení jako důsledek toho, že sami porušili smlouvu, čímž se stali nespolehlivými a neodpustitelně provinivšími se na lidu Evropy. Preventivní vysídlení do říše nebylo tedy trestem jako takovým, ale objektivním důsledkem proradnosti rasy, která se vyhlašovala za panskou a nadřazenou.

Prostě Ýbrmenš sám zavinil, že volání heim ins reich mu vítězové umožnili jinou cestou, než si představoval. Tedy ne ovládnutím Evropy, ale vymezením místa Německa v Evropě a ve světě na dlouhou dobu.

Revanšisté jsou potomky nacistů. Nevolají po právu a spravedlnosti, ale po svém někdejším nadprávu a vysněné světovládě.

Abych se trochu nedůsledně vrátil k tomu kdyby. Kdyby Německo neporušilo své závazky z Mnichovské smlouvy, nebylo by vysídlení.

Buďte tiše!

25. června 2019 v 9:42 | Blechovan |  Na téma

Ticho léčí, povzbuzuje, uklidňuje - ale skoro není.

Kdysi jsem s kamarády chodívali do lesa, abychom v jeho klidném stínu užívali klukovské svobody - tedy bezrodičovství. Snažili jsme se to ticho nerušit. A představte si, že i při našich klukovských hrách byl les, ač plný našich aktivit a hlasů, tichý!

Zbožné ticho bývalo někdy i v kostele. Ale to bylo ticho tak nějak vynucené a dočasné. Studovat při něm nešlo, hrát hry či bavit se s kamarády ani náhodou. Ale na druhou stranu, v takovém velkém kostele bylo to ticho opravdu nějak větší, takové důstojné až povznášející. Jenže podmíněné vírou v něco (mýty a dogmata), čemu věřit se rozum vzpírá.

Jako student jsem si rád pouštěl rádio nebo gramofon, aby kulisa oblíbené hudby motivovala můj (ne)zájem o šprtání třeba slovíček. O pár roků později, když jsem se musel zahloubat do nějakého problému, hluk i oblíbené hudby - nemluvě o tom, který pronikal od sousedů či z ulice - byl na infarkt.

Ještě později mne dráždily četné songy našich tří ratolestí. Rádio, televize, gramofon, magnetofon... Zkrátka všemožný hluk, těšící naše dorůstající, drásal mé nervy.

Když jsem pak zůstal sám, zbavil jsem se i zvukového lákadla - televize. Teď teprve vychutnávám krásu ticha. A najednou pod domem zahlučí nějaký auťák autorádiem takové duc duc duc, že se otřásám nechutí nejen já, ale i okenní tabulky. Tehdy se prokázala velká zkušenost té nejmladší generace. Vnuk mi přinesl prima sluchátka, že - nasadím-li si je - neslyším ani zvonění mobilu, dveřního zvonku, či vnukův dotaz stran oběda.

Krása ticha k nedocenění.

Nový předmět!

17. června 2019 v 20:04 | Blechovan |  Různé


Novinky.cz málem s jásotem sdělují: "Od září se bude na několika školách zkoušet nový předmět (s názvem Technika). Obsah se ještě dolaďuje."

Jednak bych řekl: "No konečně se polistopadové školství chytá aspoň v tomto směru za hlavu." Vždyť základy manuální zručnosti v běžném dnešním světě nemají děti kde získat.

Pak si ale zavzpomínám. Před válkou, to jsem chodil na obecnou školu, v našem domě bydlelo několik učitelů a dvě učitelky dívčích ručních prací. Však jsme i ve školní budově měli pro to učebnu, vybavenou sporáky, aby se dívky naučily… My kluci jsme ve vyšších ročnících měli Ruční práce, jejichž náplň předpokládala vlastnit kladívko, pilku, šroubováky… Ani práce na zahrádce - tedy té školní - nám nechyběla.

Po válce, když dozrály naše děti do příslušného věku, ruční práce ve školách nechyběla. Sice nám to někdy připadlo tak trochu divné, když i kluci si přišívali knoflíky a holky stloukaly dřevěné modely laviček, nicméně tři dětské výrobky z té doby mám dosud denně na očích. Jako připomínku, památku a pro radost.

A najednou po třiceti letech Nový předmět, byť se zatím nerozhodlo, co všechno bude zahrnovat.

Rozum a pravda mají někdy "cestu zarubanou" lidskou lhostejností a chtělo by se říct i... Ale to ne.

Samozřejmě, že nový předmět nemůže nahradit na příklad dovednosti v digitálním světě. Ale doplnit je, na to je nejvyšší čas.

Chudák srdíčko

15. června 2019 v 17:08 | Blechovan |  Na téma


Kdykoli se človíček nadchne nějakým nápadem či doporučením, nabízí své srdce k dalším šrámům. Proč? Inu, hlavně proto, že se u nás (asi to nebude jen náš případ) přečasto liší nabízené - jako třeba láska či volební program o reklamních akcích ani nemluvě - od následné skutečnosti.

Partner slibuje a ty také věrnost a souznění. Oba tomu věříte, dokud do toho nevpadne někdo jiný či rozílnost názorů Kdyby to bylo jen ve vztahu muž-žena, to by se nějak zvládlo. Jenže mnohem častěji podobná rozčarování vznikají v celé společnosti.

Tak si představte, že několik uchazečů soupeří ve snaze získat jisté společenské postavení, garantované zákonem. Nemusí jít hned o prezidenta. Je pochopitelné, že dotyční nabízejí, ba často se podbízejí i sliby, které nemyslí vážně ani trochu. Hlavně, když obalamutí občany a ti mu kejvnou ve volbách.

Pak následuje vzorový stav. Ti, kdo neuspěli, jakož i jejich podporovatelé, na úspěšném nevidí ani stopy kladů, zato i nepřijatelné nedostatky, a to i kdyby žádné nebyly. Nastane situace typu: to je darebák, lhář, zloděj, Putinův či Merkelové agent, škůdce, smrad, lhář. Zkrátka fujfujfuj zrůda. Je lhostejné, že třeba sliby, pro které dostal přednost vlastně plní. Proti němu i jeho srdci vytáhnou šiky poražených. Červené karty, urážky, udání, snahy vzbouřit známé proti němu. Zkrátka poražení nevyžadují, aby t, co sliboval bylo demokraticky splněno, ale kritizují, že neplní to, co slibovali oni.

A tak to běží i v osobním životě. A čím je člověk aktivnější, tím utrží těch šrámů, často způsobených úspěchy z kvalitní práce, zatímco neúspěšní se s křesťanskou pokorou ohánějí urážkami, často lžou jak dávné kalendáře...

Nejhorší na tomhle jevu je fakt, že se ani sami snažit nemusíte, do žádného soupeření nevstoupíte, ale protože jste jednou vyjádřili svůj názor, který uspěl, máte těch šrámů na srdci až až. Z těch šrámů snad nejhůř léčitelné jsou ty, které způsobí neporozumění nejbližších.

Ale to bylo od doby, kdy Stvořitel či třeba Prometeus uplácal první lidodvojici, nemluvě o jejich potomcích. Kain či Ábel, Jákob a Ezau či Afrodité a Hefaistos, šrámů na srdci, že by je mohli prodávat.

Inu, asi je to jednou z neodmyslitelných lidských vlastností, že sobectví a nevěra s nespolehlivostí působí jedněm prospěch, jiném ty šrámy na srdci.

Vo co go?

4. června 2019 v 16:13 | Blechovan |  Na téma



Zapomenout se může kdykoli kdekdo.

Nic na věci nemění, že nejčastěji se zapomínají některé žerny a politici.

Nejprve k těm ženám. Taková potenciální zapomnětlivka si nedá pozor a provdá se za nepravého. Tedy ona neví, že je nepravý, ale zjistí to až jako mladá paní. Pak potká svůj osud a - zapomene se s ním. Pokud to nemá za následek porod, vo co go, že ano? Nu a když má? Buď ten první vyvolený na to nepřijde, tak vo co go? Nebo přijde. To může být horší, nicméně, jak zpívávala známá zpěvačka: "Nežli se párkrát oženíš, je mládí pryč", tak se prostě změní partneři a - vo co go?

Mnohem složitější je to u politiků. Takový Jaromír, co se už znovu nedostal do evropského parlamentu, kdysi podepsal Státní bezpečnosti slib pomoci, který plnil tak ochotně, že mohl vycestovat do SSSR i bez pasu. Naštěstí má paměť pružnou a tentokrát zapomněl, že se kdysi zapomněl. Tož vo co go, když zastává tolik vehementně ty nejsprávnější názory, že by mu i Cibulka mohl závidět?

Ale ani tohle není to pravé zapomínání se. Jednak takových bylo, takže je málokdo bere nějak vážně, jednak to těm, kteří bojují proti fake news nijak nevadí.

Mnohem horší "zapomínání se" je spojeno s výkonem dobře placených státních či vládních míst. Takový ministr, když se zapomene zamyslet, zda se na to nepřijde, klidně zaplatí nějakých pár melounků kamarádům jako protislužbu, za jejich služby. Nu a když ty melounky nebyly podloženy výkonem? Vo co go? Sto melounků sem, sto melounků tam! Vždyť je to jen troškaření. Něco jiného by bylo, kdyby se zapomněl třeba při prodeji OKG a nějak opomenul, také bývalý ministr, že zákon stanoví zásadu: při prodeji bytů je nutné nabídnout prodeje nejprve těm, kdo v bytě bydlí. Nu ale není žalobce, není soudce, tak vo co go?

Už končím. Nebuďme troškaři. Vždyť ty peníze, které tu a tam v důsledku "zapomenutí se" odtekou ze státního rozpočtu se stejně neztratí. Dříve nebo později se vrátí do oběhu. Třeba jako podpora nějaké chudé neziskovce, která bojuje proti tomu, aby se lidé zapomínali.

Tak, přátelé, fakt, vo co go?

Kam dál