Vždy se najde důvod k nespokojenosti

Dnes v 13:35 | Blechovan |  Různé

Nedávno jsme si mohli připomenout Den naštvaných lidí. Nespokojený je občas téměř každý, protože vždy se najde dost - třeba jen osobních - důvodů být něčím či někým naštvaný, s čímsi nespokojený, z různých příčin rozzlobený ...

Mezi plodné dny naštvanosti patří zpravidla každý první (a několik dalších týdnů, ba i let) po volbách. Vyplývá to jednak z charakteru lidské osobnosti, jednak z podstaty používané formy voleb. Je to jako kdyby si člověk objednal na úvěr drahý a vychválený výrobek či službu, ale to, co obdržel, s reklamou nesouhlasilo. Jenže platit přijaté musí, což může někdy představovat dlouhodobou zadluženost.

Pokud jde o lidskou osobnost, pak nelze zpochybnit, že různí lidé mají všemožné a především rozdílné zkušenosti, zájmy a potřeby, z čehož vyplývají i rozdílné názory a postoje. V důsledku toho výsledky voleb vyhovují zpravidla jen některým. Téměř vždy, aby mohla být ustavena vláda, musí se vytvářet koalice, což znamená prakticky i u podporovatelů vítězné strany ústup z předvolebních očekávání.

Druhým důvodem běžné povolební naštvanosti je skutečnost neplnění, jindy nesplnitelnost volebních slibů, což je pochopitelně závislé i na objektivních podmínkách.

Správně, aby hlas voliče nebyl podpisem bianko šeku, by měli uchazeči o zvolení závazně předložit k rozhodujícím tématům, která budou ve volebním období rozhodována, svou konkrétní představu řešení. Mne osobně z povolebních aktivit nejvíce dráždí, když někdo vlivný začne prosazovat zásadní změnu, o níž ve volebních programech nebyla ani zmínka. Tak, ksakru, nejde přece o to, kdo za mne bude rozhodovat, ale aby rozhodoval o tom, proč můj hlas dostal!

Je ještě jedna příčina, proč se po volbách mnozí mračí dokonce i tehdy, když jejich favorizovaná strana výborně obstála. Je jí neúprosný konkurenční boj uvnitř jednotlivých politických uskupení. A to jsem se ještě nezmínil o značné části nevolících (v některých volbách i více než dvě třetiny oprávněných).

Podívejme se třeba na přímou volbu prezidenta. Dřívější způsob volby Parlamentem ČR byl pro občany spíše divadlem, často i napínavým, avšak daným výsledky předchozího výběru poslanců a senátorů. Taková malá hádanka kdo s kým a proti komu. Občané do toho prostě neměli co mluvit.

V případě přímých voleb mají lidé několik měsíců dostatek příležitosti při sledování kampaně jednak zaujmout stanovisko podle svého vkusu, jednak se rozhádat s kdekým ze známých pro rozdílné názory. Především však je poskytnuta potřebná doba a mediální příležitost všechny kandidáty sepsut, pomluvit, urazit, ba mnohé u národa i znemožnit. V cizině se dostala dokonce i šance nepohodlného kandidáta šikovně zavraždit.

Ať je zvolen, kdo chce, vždy bude dost a dost - dokonce licencovaných - demokratů, kteří pro ně nepříznivou volbu "neuznají", takže dnem neúspěchu jejich kandidáta či kandidátů je zahájen boj proti zvolenému a to i se značnou dávkou naštvanosti. Kdyby tím důvodem k bojovné rozladěnosti byla třeba jen uražená ješitnost. Pokud se někomu zvolený nezamlouvá, najde a zveřejní o něm tolik jeho drobných, podružných slabostí (mnohdy i nepravdivých), že se až hlava z toho zatočí. Naopak mlčením přejde i převažující klady.

Pravda, mnohdy odpor bývá oprávněný. Nicméně respektovat názor a tím i hlas většiny je podmínkou existence a fungování demokratické formy řízení společnosti. Jenže když se člověk jednou naštve, nedá se nic dělat, je naštvaný. Zvláště je-li nad obvyklou míru sebestředný.

Už vůbec nepochopím, proč někteří údajně demokraté, zpochybňují právo občanů v přímé volbě (třeba referendu) rozhodovat zásadní otázky. Prý to nejde; dokonce jsem slyšel, že "by občané mohli rozhodnout špatně". No pokud máme být demokratickou republikou, tak kdo má rozhodovat? Občané - demos - nebo nějací, bůhví jak vybraní "vyvolení nezvolení"? Většina občanů nejsou žádní blbci. Jen z nich někdy propaganda svými výpady chce blbce udělat. Řekne-li nějaký, co se cítí být vzdělaným demokratem, že občané s jinými názory než má on jsou lůza, je lůzr on.

Já jsem například velice nespokojený když slyším či čtu tvrzení pražských "demokratů", že zemana (nejde o osobu, ale příklad) volí nevzdělaný venkov, jeho soupeře intelektuální špičky. Sotva si přečtu od nějaké takové osoby moudro typu "prezident, když otevře hubu, vypadnou z ní hovna", zapochybuji o správném pojmenování člověčího druhu jako sapiens. Nevzdělanost venkovanů - ne hloupost, jen nižší stupeň absolvování škol - platila ještě před druhou válkou. Ale vyrovnání životních podmínek - včetně přístupu ke vzdělání - mezi venkovem a městy od druhé poloviny dvacátého století dodnes, nemůže nikdo popírat, pokud otevřeně nelže.

S nespokojenosti voličů je naopak spokojena většina médií, protože má hojně k disposici prostor pro zdůrazňování, ba i prstíčkem vyhrabávání nedostatků těch, kteří uspěli. A podobně naopak využívání rozporů mezi úspěšnými a ostatními k naplňování mediálního prostoru slámou slov.

Kdyby aspoň senem, coby krmivem.



 

Nejistý rádce

Úterý v 21:19 | Blechovan |  Na téma
Vždy, když jsem si nebyl nějakým rozhodnutím jistý, ozval se můj vnitřní hlas: "Dej si pozor, to nemusí dobře dopadnout!" Nerozhodný jsem byl přečasto.

Jaké byly pak důsledky? Občas jsem si dával pozor tak dlouho, až už jsem se rozhodnout neměl o čem, takže to dopadlo tak nějak jako loterie. V hazardu, jak známe, platí zásada, že kdo nehraje, nevyhraje, ale z těch, kteří hrají vyhraje opravdu jen výjimečně tu a tam a ještě ne dost.

Nejnáročnější to bývalo v mládí. Hezkých kamarádek, prima holek, dostatek, a leckterá by přátelství neodmítla. Jenže kterou si vybrat? Zamilovanost je ještě horší než ten vnitřní hlas. Vybírat si partnerku, zvláště tu celoživotní, podle nějakého momentálního popudu také není nic jiného než loterie. Nu a nasadit logické uvažování v této oblasti, to snad ani nepřipadá v úvahu. Takže vnitřní hlas? Momentální obliba dívky? Hergot, ani rozum, ani vnitřní hlas, ba ani srdce si nevědělo rady.

Však také nejedna přítelkyně nakonec zakotvila v jiném rybníčku.

Až jednou. Seznámil jsem se s dívkou, byla docela hezká a dobře jsme si rozuměli, ale nějak se srdce nerozbušilo. Jenže než si to srdce a vnitřní hlas a snad ještě něco nad nimi stačilo rozmyslet, už jsme byli svoji. A kupodivu, žádný vnitřní hlásek nám do toho nemluvil.

Takže moje zkušenost. Jsou věci, kdy vnitřní hlas zapůsobí jako náledí na vozovce. Ani nevíš jak a zavede tě do průšvihu. Nu a jsou stejné věci, kdy rozum i s možnost nápovědou vnitřně hlasitou jdou do kélu a našinec se rozhodne tak nějak na svou plnou zodpovědnost.

Takže pozor na podobné rady vnitřního hlasu vlastního i přátel. Moc snadno by nás zavedl na zmíněné náledí. Život docela v tichosti poradí.

Opatrně s absolutním

8. ledna 2018 v 19:59 | Blechovan |  Na téma
Absolutní nula je termín fyzikální, který má vyjadřovat nejnižší možnou teplotu ve vesmíru (0 Kelvinů; definici nerozebírám). No častěji se výraz absolutní nula používá ve snaze charakterizovat, že ten či onen člověk, často politik, je úplně na nic.

A tady končí možná shoda. Nebudu jmenovat konkrétní jména, protože bych jistě narazil na naprostý, skoro absolutní nesouhlas. Dejme tomu, že prezident V je pro jednoho formát, který nám závidí snad i v nebi, zatímco prezident třeba K je nula, blbec, sprosťák, nad nimž by ohrnul nos i hostinský Palivec. Zajímavé na tom ovšem je to, že stoupenci K si myslí o svém oblíbenci totéž, co stoupenci V o tom jejich. A naopak.

Pro některé snad opravdu vzdělance z tak zvané elity je obyčejný venkovan absolutní nula, dokonce se slámou v botách, která navíc neumí ani anglicky, ani německy. No fuj! Zatímco takový "vzdělanec", kdyby se měl živit vlastníma rukama a ne v nějakém šikovném - dokonce někdy i pro něho zřízeném bohatém - korýtku, tak bude hladovět. Naproti tomu onen opovrhovaný venkovan dře, aby se i ty naše pseudoelity měly jako nikdy v životě. No, ten dříč by asi dřel za císaře jako za Masaryka, za Gottwalda jako za Havla, ale zpravidla si nestýská. Má-li práci, která jej uživí…

Rovněž absolutní (skoro) blbost je tvrzení, že jeden jediný politik rozděluje národ. Ti z Prahy a snad i Brna, kteří se domnívají, že jsou víc, než ostatní národ, právě ti rozdělují svou sebevědomou namyšleností, která je - tedy aspoň podle jejich mínění - nadřazuje nad ostatní. Oni jsou těmi, kdo prý mají říkat, zda je správné či špatné to, co se týká většiny. Oni tam nahoře "vědí", že větší svoboda znamená nikoli opravdovou rovnost občanů před zákonem a možnost svůj názor veřejně sdělit a obhajovat, naopak, svoboda a pravda je to, co relativně úzká skupina "vzdělaných Pražanů" za správné pravdivé a svobodně prosazovatelné považuje.

Tak podle nich je svoboda v tom, že oni smí urážet a ponižovat, protože jsou prý elitou a inteligencí národa.

Stydím se za špičkově vzdělané lidi, kteří něco podobného hlásají. Znal jsem a znám řadu obyčejných lidí, kterým život sice neumožnil získat akademický titul, ale jejich schopnost správně posoudit životní situaci, by mnozí naši poslanci i elitáři nutně potřebovali, aby se nezesměšňovali vlastními blbostmi. Jako třeba ti poslanci, kteří bydlí v drahých bytech, stravují se dílem v poslanecké kantýně za výhodné ceny, ale chlubili se, že jsou schopni žít týden či měsíc (měsíc to nikdy nezkusili) z minimální mzdy.

Nu a to, právě to je absolutní - blbost.
 


Slib i přísaha

3. ledna 2018 v 10:24 | Blechovan |  Na téma
Znal jsem důstojníka, který po válce prohlašoval: "Třikrát jsem přísahal a třikrát jsem zradil, ale přísahám, když teď budu opět přísahat, teď nezradím."

Přísahal císaři, Masarykovi, Němcům jako vládní voják a nakonec počtvrté v Československé lidové armádě. Ale on počtvrté nezradil, protože k tomu už neměl příležitost. Ve svých pětašedesáti letech v roce 1960 odešel spokojeně do důchodu.

Trochu o slibech. Tak hned takový slib manželský. Pouhý pšouk pro mnohé, ba i vysoce postavené. Jen si vezměme na příklad zbožné politiky Kalouska či Nečase, kteří sice řekli "ano" s podmínkou, že "co Bůh spojil, člověk nerozlučuj", ale když přišlo na věc, klidně řekli ne a opustili rodinu. Snad to nepovolené rozloučení Bůh laskavě přehlédne díky štědrým restitucím, čili darům církvím. Samozřejmě opět slíbili jiné ženě. Jistě též nafurt. (Že nebyli a nejsou sami netřeba dokazovat příklady.)

Vzpomínám, že v roce 1947 Rada bezpečnosti rozdělila britské svěřenecké území Palestinu na židovský stát Izrael a palestinský stát. Pokud vím, z toho, co z Palestiny slíbila RB místnímu, tedy původnímu palestinskému obyvatelstvu zbyl jen kousíček, navíc neuznaný jako samostatný stát. Ba i město s mezinárodním statutem Jeruzalém, v rozporu s usneseními RB, už není mezinárodním.

Rada bezpečnosti uzavřela agresi NATO z roku 1999 proti tehdejší Jugoslávii závazným usnesením, podle něhož je Kosovo nedílnou součástí Srbska. V rozporu s usnesením RB, které by mělo být jedním z nejzávažnějších slibů, je tomu dnes jinak. Dokonce i nečech Bém, rakouský kníže a někdejší český ministr zahraničí si s usnesením RB vytřel, a jménem naší republiky odtržení a samostatnost Kosova uznal. Přitom Kosovo, to je oblast, kde v dávné historii vznikl srbský stát asi podobně jako u nás pražská kotlina či jižní Morava.

Můžeme-li se odvážit zvednout oči příliš vysoko, připomeňme si, že svého času americký president Regan slíbil sovětskému (tehdy ještě) státníku, že NATO se nepřiblíží k sovětským hranicím, když sověti vysloví souhlas se sjednocením Německa. Pravda, sliby se slibují, blázni se radují. I když… Nevím, zda se Gorbačov radoval a raduje, co z jeho slibů vzešlo speciálně pro něho. Tím myslím jeho politický a vlastně i lidský pád poté, co jeho stranický podřízený Jelcin mistru pěrestrojky podtrhl prezidentskou židli pod zadečkem.

No dobře. Po roce 1948 jsme vyslechli slibů tady u nás nepočítaně. Třeba ten Chruščovův z roku 1960, že "ještě tato generace bude žít v komunismu". No žije, ale že by to bylo v komunismu asi nebude výstižné. Navíc báťuškovo prohlášení, že již v roce 65 bude na světě všude mír. No to vlastně nebyl slib, to byl hloupý kec.

Prosím vás, co je to slib? Asi jako štěstí, prohlašované svou přelétavostí za mušku zlatou. Slib je stejně přelétavý, jenže spíš obyčejný anopheles.

Proč by měli řadoví občané své sliby plnit, když ani ti, co se vyhlašují za elitu národa se lži nevyhýbají?

Proč by měli sliby lidé plnit? Inu, snad proto, že většina obyčejných lidí je slušná.

Ani vesmír není jednotný

26. prosince 2017 v 16:09 | Blechovan |  Na téma

Téma: Moje hvězda? Vesmír je převelmi pestrý. Je to v něm skoro jako mezi lidmi. Jsou tam celé světadíly - galaxie, které se navzájem ohrožují, ba i požírají. Připomeneme-li ještě nenažranost černých děr, o jejichž existenci se jednak zpracovávají vědecké studie, jednak publikují zpochybňující články, je zřejmé, že platí i rčení 'není hvězda jako hvězda'.

Přidejme k tomu skutečnost, že to všechno se všemožně hýbá, vrtí, točí, rotuje a vůbec je nepokojné. Lze pochybovat, zda máme každý během svého života jednu a tutéž hvězdu. Pravděpodobněji si jen myslíme, že "tato je naše", ale ve skutečnosti čas od času za svou star označujeme docela jiné kosmické těleso.

Je to jako se světovým názorem či ideologií. Co človíček, to - třeba jen mrňavá - odlišnost. Ba dokonce co situace, to pozměněný hvězdný symbol.

Tak si některý mladík/ice vybral svou hvězdu, když mu bylo sotva plnoletí, aby zanedlouho zjistil, že to není hvězda jeho, ale že se o kousek spletl. Hned si proto vybírá stellu náhradní, kterou za svou vyhlásí s plným přesvědčením, že navždy. Houby, navždy! Změní se rozložení sil - třeba jen v důsledku nějakých voleb, a už se hledá hvězda další, správnější, perspektivnější.

A co ti, kteří své v mládí vybrané hvězdě zůstanou věrní? Coby, je-li dotyčný astro-objekt ve společenském kurzu, je vše v pořádku. Pokud ovšem jas dotyčné hvězdičky zeslábl, je naopak politicky korektní se k své původní nehlásit, ba - v mnoha případech je nutno ji i zapřít.

Má hvězda! Zlaty voči! Znáte starořímské rčení Ubi bene, ibi patria? Platí to i pro uznávanost hvězd. Která přináší větší výhody, ta je "mou" hvězdou.

Kdo se nepodřídí této zavedené pravdě, má smůlu. Je staromilec, ba - cítí-li se příliš potomkem předchozích českých generací - je to xenofob, rasista, fašista, prostě člověk fuj!

Nejlepším řešením je naučit se anglicky (v americké notaci), abychom si včas přečetli, kterou hvězdnou barvičku právě svět doporučuje, nu a té se klanět až do příští změny.

Dobře naslouchejme

18. prosince 2017 v 15:47 | Blechovan |  Na téma
Srdce není jediným zdrojem hudby mezilidských vztahů. Někdy mi připadne jako kdyby v nás jásal či lkal celý orchestr. Jindy si srdce vezme sólo, což sice zní krásnými melodiemi, ale občas se zdá, že dirigent zaspal. Z líbezné písně se pak stane falešná melodie a nic nepomůže, když se ozve diregentovo zaklepání taktovkou: "Znovu, ten motiv!" Kdepak, dvakrát nevstoupíte nejen do stejné řeky, ale ani do stejné melodie, kterou jednou srdce opustilo.

Také je ověřené, že druhým sólistou bývá náš rozum. Chtělo by se napsat s velkým R, ale - budu upřímný - ne vždy je ten rozum skutečně rozumný. Hlavně tehdy, kdy hraje jen a jen na takovou notečku, která nejvíc vynáší. Pak srdíčko může trpět sebevíc, zisková tónina přehluší všechny city.

Zkrátka chtělo by to dobře sehrané oba tyto sólisty. Jen tak bude melodie člověka a vůbec lidství mít naději znít, těšit i povzbuzovat trvale.

A snad ještě tisíciletí známé upozornění: Inter arma, silent musae. Nechť múzy nemlčí!

Co je to politická korektnost?

12. prosince 2017 v 17:56 | Blechovan |  Různé
Často používaný termín politická korektnost si zaslouží upřesnění.

Podle akademického Slovníku spisovné češtiny korektní znamená dbající zásad poctivosti, slušnosti a správnosti. Korektností tedy rozumíme korektně se chovat.


V praxi. Chci-li prohlašovat o sousedovi či představiteli některé politické strany, že s jeho názory nesouhlasím, nebudu vykřikovat, že mu z huby vypadávají hovna, či že je to hajzl. Prostě stručně a věcně vyjmenuji vlastnost, která se mi líbí či nelíbí. Jeho prohlášení, které lze fakty zpochybnit. Například. Tvrdí-li, že některá strana či politik je extremista, uvedu konkrétně v čem se jeho extremismus projevuje. Chlubím-li se tím, že jsem demokrat a současně prohlásím jako prezidentský kandidát, že bych zástupce té či oné politické strany nikdy do vlády nejmenoval, popírám demokratický princip a tím tvrzení o své demokratičnosti, což je nekorektní.

Šířím-li tvrzení, že třeba tramtariánští vědci lžou, pokud tvrdí, že změna režimu v Teutonómsku stála některý stát miliardy, musím současně uvést argumenty, které domnělou lež přesvědčivě vyvracejí. Naopak zmínění vědátoři z Tramtárie svou tezi musejí podložit přesvědčivými důkazy (například ověřeným prohlášením či telefonickým odposlechem).

A teď, jak to funguje politická korektnost u nás si uveďme na příkladu imigrace.

Vlivný představitel veřejně prohlásí, že: "My jsme žádné imigranty nezvali, ale když u nás chtějí žít, musí respektovat naše zákony."

Je na tom něco nefér, nekorektní? Jistěže ne. Naopak politická nekorektnost jistých kruhů se projevuje v tom, že dotyčného prohlašují za rasistu, xenofoba, či unijního neposluchu.

Podle našich pravdu a lásku jen hlásajících skupin je prostě politicky korektní tomu prvnímu vmést do tváře pomluvu xenofoba a jako vlastní politickou korektnost předvádět zatajování problémů, které nekontrolovaná imigrace, navíc v rozporu s platnými pravidly, způsobuje.

Zkrátka některými kavárenskými stoupenci hlásaná politická korektnost, uplatňovaná ve veřejném prostoru, je v zásadě nekorektní, jednostranná a nespravedlivá.

Nevěřím, že jsou moudřejší

11. prosince 2017 v 16:55 | Blechovan |  Na téma

Co by se stalo, kdyby zvítězilo staré rčení, že moudřejší ustoupí? Podívejme se na několik příkladů.

Tak třeba ve sporu USA a RF, neboli Trump : Putin. Tak sakra, kdo tady má být moudřejší, když jeden i druhý podléhají vlivu sil, které nevidíme? Copak může Trump udělat gesto přátelství k Rusku? To by jej tajné služby sežraly i bez chleba. A Putin? I kdyby chtěl, copak může podlézat, aby naznačil, že chce jako moudřejší uhnout? Vždyť by se hned ozval "svobodný svět" ústy Allbrigtové, Clintonové, Porošenka a možná i Kalouska, že je to jen trik, že ruští hekři, nástupkyně KGB… No prostě ani Trump ani Putin ustoupit nemůže, i kdyby jeden z nich byl opravdu moudřejší.

Trochu jiný případ. Kim Čong-un a Trump, bojují o to, kdo je moudřejší a ustoupí v nesmyslné při. Tomu Korejci by Trump zasadil vážný úder, pokud by mu nabídl smíření včetně konečně - od uzavření příměří z roku 1953 - podepsání mírové smlouvy. Jenže. Jak by pak mohla americká armáda zdůvodňovat sílu svých vojenských základen nedaleko hranic Číny a východních hranic Ruska? To řešení by sice mohl Trumpovi diktovat rozum moudřejšího, ale copak vojenskoprůmyslový komplex do toho nemá co mluvit? A ten se neumoudří. Ani ten americký, ani ten ruský.

Pokusme se trochu jinde. Co kdyby se konečně domluvili Palestinci s Izraelem? Přece někdo musí mít dost rozumu, aby ustoupil od sporu, kterým trpí již dvě generace. Problém je ovšem v tom, že by asi Palestinci chtěli, aby židé respektovali usnesení Rady bezpečnosti z roku 1947, kterým byla bývalá Palestina rozdělena na židovskou a palestinskou část. Jak by ovšem sebemoudřejší představitel Izraele mohl zdůvodnit splnění tohoto usnesení RB, když by to znamenalo vrátit Palestincům nezákonně uloupenou většinu jejich půdy? Copak tady jde o moudrost? Ani náhodou. I zde se jedná o moc, postavení a také plnění úkolů zámořských kmotrů. Nepleťme se, těmi kmotry není Trump a americká vláda, ale židovská lobby v USA i jinde. Tak, sakra, kdo má být moudřejší, když z nemoudrosti plyne kšeft kšeftů?

Snad ještě trochu o Evropě. Má být Brusel, eventuálně nad nim Berlín moudřejší než třeba Maďaři, Poláci, Češi a podobně? Tedy ustoupit v otázce kvót uprchlíků? No, uprchlíků. Ono se jedná obecně o migranty především ze zemí, kde jsme spolu s NATO zavedli demokracii a pořádek. Přece Irák, Afghánistán, Kosovo, Sýrie, Libye, Súdán. Asi také další státy Afriky, kde nejen zhoršení životních podmínek hrozícím suchem, ale rozvrácení států přispívá k masové migraci.

Nakonec bychom mohli požadovat od USA a EU tu moudrost, kterou neprokazují již čtyřicet roků, co se o podobném masovém exodu lidí uvažuje. Místo promyšlené politiky, která s předstihem řeší očekávané následky, vtrhneme do zemí relativně stabilních a vyvoláme nekontrolovatelný zmatek. Po agresi do Iráku z roku 2003 uprchlo kolem čtyř milionů Iráčanů, podobně je tomu s Sýrii. Jenže rozum říká, že nafta a strategická poloha dané oblasti je víc než postačující důvod proti tomu, aby moudřejší ustupoval. To by se nenapakoval.

Zkrátka co by bylo kdyby? Když jsem byl malý kluk a zeptal jsem se táty, co by na to řekl, kdybych… Odpověděl obyčejně: "Kdyby, chyby."

Je zoufalý nedostatek moudřejších, ústupu není.

Nekorektní?

5. prosince 2017 v 18:23 | Blechcovan |  Na téma
Stanoví-li si nějaká společnost jistá pravidla, měla by se dodržovat. Jenže kdy někdo překročil přípustný rámec, je často obtížné rozeznat.

Tak třeba hned slušnost čili korektnost ve vyjadřování. Asi není sporu, že prohlásit o někom, že mu z huby padají hovna - jak jsem nedávno četl vyjádření o prezidentském kandidátovi - asi nemá se slušností nic společného. Je to zkrátka za hranou. Média se však jen usmívají, protože to bylo řečeno o jimi nemilovaném kritikovi. Takže bylo korektní tvářit se, že sprostá urážka je O.K., neboť by mohla přispět k tomu, aby nemilovaný politik byl K.O?

Naproti tomu když si nějaká "umělecká" skupina zvolí název z jednoznačně vulgárním obsahem, avšak uvádí jej třeba v angličtině, jako pověstné Pussy riot, je to za hranou, nebo přípustné? Je to prostě neslušné, jenže neznalý angličtiny si to neuvědomuje. Je pak "za hranou", přeloží-li někdo ve veřejném vystoupení tento název, aby zdůraznil jeho vnitřní a skutečně nevhodný obsah? Nebo ten překlad už nebyl korektní?

A tady jsme právě na té hraně. Takový veřejný překladatel je podle hlavní přes-stoky sprosťák. Je proto možné se do něho pustit a bít nadávkami, až virtuálně zcepení. A přitom měl pravdu, název si nevymyslel, jen přeložil, což většina mladých ví a jen se bojům o takovou politickou korektnost směje.

Co je korektního na lživé informaci, byť ji vysloví třeba zámořský přítel? Co je nekorektního na věcně pravdivém tvrzení, které se někomu příčí už jeho nositelem?

Abych byl konkrétní. Poslanec prohlásí, že přepadení Jugoslávie v roce 1999 bylo z hlediska mezinárodního práva agresí, tudíž je agresorem NATO, což jsme od toho roku i m. Načež mnozí v médiích si nenechají líbit takové osočení, takovou nekorektnost od jakéhosi opozičníka, byť jeho tvrzení je pravdivé. Takže kdo je nekorektní. Ten, kdo v souladu s mezinárodním právem jednoznačně má pravdu, nebo ten, kdo jej v zájmu obrany našich parťáků odsuzuje za nekorektnost?

Na hraně, za hranou, vše je subjektivně vnímáno. Je nejen škoda, ale neštěstí, že ani média, která by měla tu hranu zákonného jednání hájit, ji někdy sama překračují.

Korektní, hranu nepřekračující je a vždy má být PRAVDA. Právě na tom vidíme, že tzv. politická korektnost snadno nabývá charakter nekorektní nepravdy.

Me too! Meeé, tu su!

3. prosince 2017 v 10:44 | Blechovan |  Různé
"Mně taky", upozorňuje na sebe dnes kdekterá americká (ba i leckterá česká) herečka, co si kdysi dávno - možná neochotně - získávala herecké zásluhy a slávu podvolením se "potřebnému" režiséru či scenáristovi. No nedivme se. Stát se slavnou za cenu smíření se s nevytouženým jednáním, pardonovat nějaké to poplácání kde-tam a tím si zachovat přízeň vlivného, nebo místo toho na místě protestovat a zabrzdit svou kariéru?

Vcelku to chápu. Jenže když nějaká fešanda po deseti patnácti letech vykřikuje "meé tu su", je to poněkud trapné. Pokud je třeba podobné chování opravdu řešit, pak prakticky ihned, dokud je možné čin prokázat.

Prostě se dostalo do kurzu vydírat chlapy tím, že se na ně po letech prozradí, případně vymyslí nedokazatelné harašení, což je nechutné (stejně jako to harašení).

Jiné je to s pozdním přiznáním třeba bývalého ministranta, že jej kněz zneužíval. Tam se promítá řada vlivů, pro které by nedospělý kluk asi obtížně prosazoval pravdu, pokud by ji s ohledem na náboženské přesvědčení před dospělostí vůbec dokázal prozradit.

U žen je to jiná. Poplácá tě někdo, holka, po prcince? Buď se na něj usměješ a on si dodá odvahu k stupňování, nebo zamračíš. Pak by asi dal pokoj. A když ani pak nepřestane? Plešti jej po tlamě! To už pozná, že odpor myslíš vážně a pokoj dá.

Rozdíl je, když ženu napadne a pokusí se znásilnit muž, nemusí to být ani migrant. Dopustil se trestného činu. Ale prozradit něco takového po pěti deseti letech? Co když nějaká hezká potvora takto vlastně vydírá nebo se mstí za nezájem?

Me too je módní hnutí, které ukazuje, že lidstvo, nebo jeho mečící část, už přezrává do věku nemoudrosti.

Je to jako zrušení pánských WC v zájmu rovnoprávnosti pohlaví.


Kam dál