Temné byly celé epochy

Včera v 16:17 | Blechovan |  Na téma
Podle toho, kdo co známe a kolik si pamatujeme vyvstane nám pod pojmem temné dny asi jiné období. Ono těch temných nejen dnů, ale celých epoch bylo v historii až až. Mnozí si připomenou jen příběhy ze svého života, jiní, znalci historie, jen smutně mávnou rukou: "Vždyť boj mezi Temnem a budoucností probíhal od pravěku a dodnes neskončil."

Tak třeba z historie českého národa. Připomeňme si středověk. Boj panstva o to, kdo ovládne větší počet obcí a tím účinněji zvětší svůj majetek, tedy i o další nejen pole, ale především nevolníky, probíhal převážně za krutých obětí - nevolného lidu. Ten vždy na spory a rozmišky či dokonce války doplácel nejvíc.

Pro jinak orientované byly temnými dny rovněž roky husitské revoluce. Ta sice dala větší svobodu a pocit lidskosti právě těm nejobyčejnějším, dříve zotročeným nevolníkům, avšak utrpení? O to se s nimi dělilo potlačované panstvo nerovnoměrně. Na války a boje opět dopláceli ti "dole".

O jisté době našich dějin se vžilo označení Temno. Proč Temno? Protože se obnovilo nevolnictví, protože byla potlačena dosavadní náboženská tolerance; protože ti, kdož se nechtěli podřídit, byli nemilosrdně pokořeni. Mnozí včas uprchli do zahraničí - což ovšem pro ně znamenalo ztrátu nejen všeho majetku, ale i domova. Jiní , pokud patřili mezi panstvo, přišli nejen o majetky, ale často i o hlavu. Však na Staroměstském náměstí 27 kamenů jednu takovou exekuci poražených dodnes připomíná. Temnou byla pobělohorská doba také proto, že v Českém království přestali být Češi pány a nastoupilo pod heslem pravé víry nesvobodné období dané heslem "Čí je vláda, toho je náboženství" (právo rozhodovat, jakým způsobem uctívat či neuctívat Boha, neměli samotní občané, ale vládci). Tato doba byla rovněž spojena s potlačováním českého živlu a teprve 18. a 19. století proces germanizace zvrátil. Kdo nejvíce doplatil na následky dlouholeté války? Samozřejmě obyčejní lidé. Nejen tím, že nesměli věřit v Boha podle svého přesvědčení, ale že byli hlavní obětí válečných střetů, ale též proto, že se vypuklo druhé nevolnictví.

Copak etapa boje s čarodějnicemi, podle návodu katolického šéfstva (obsaženém v oficiálním materiálu Kladivo na čarodějnice), kdy mučení podezřelých a upalování inkvizicí za čarodějnice označených, temnou dobou nebyla?

Nebo snad bychom připomněli temné dny Velké války. Tak pro přesnost. RU povolalo do války 1 220 000 mužů Čechů. Z nich padlo 253 000, tedy 20,7 %. Zůstalo u nás 142 000 válečných vdov, 256 000 válečných sirotků a 246 000 válečných invalidů. Je třeba k těmto temným dnům ještě něco dodávat?

A co léta 1938 - 1945? Statisíce odvlečených na nucené práce, statisíce vězňů, z nichž desítky tisíc byly chladnokrevně zavražděni. Tu pro svůj původ, tu pro nesouhlas, ba i odpor s okupanty. Na 360 000 obětí našich občanů. V tom nejsou zahrnuti původní čeští Němci, kteří na frontách války v stejnokroji wehrmachtu padli. Vzdali se v roce 1938/39 československého občanství, požádali o říšskoněmecké, takže se po válce stali cizinci ve své původní domovině a byli - podle rozhodnutí vítězných mocností USA, GB a SSSR v Postupimi - vysídleni do Německa.

Mnozí považují za dobu temna i socialistické období po roce 1945, zvláště tzv. padesátá léta a dobu po násilném přerušení tzv. Pražského jara v roce 1968. Byť následky nejsou s předchozími příklady srovnatelné, nelze přehlížet, že mnozí epochu socialismu pro omezení volnosti a nemožnost uplatnění v podnikatelské (soukromé) sféře za dobu temna považují.

Nevím, jestli těch deset dvacet tisícovek bezdomáků, desítky tisíc lidí připravených spekulanty o existenci, četných živitelů rodin po různou dobu nezaměstnaných se dívají na éru rudého srdce nad Hradem jako na slibované světlé zítřky.

Obávám se, že vypuknutí masové imigrace s pravděpodobnými následnými střety a možnými válkami, za světlou dobu lidstva rovněž považovat nebude možné.

Shrnuto. Každá doba má své světlé a stinné stránky. Je na nás, občanech, abychom podle svých možností (jakými jsou třeba volby) a schopností usilovali o takové uspořádání, kdy toho temného bude ubývat a světlejší stránky převáží.
 

Majetek ani moc nejsou všechno

Středa v 18:34 | Blechovan |  Na téma
Proč a s jakým nasazením něco vykonáváme je závislé na tom, čím jsme motivováni.

Znám tady jednoho bezdomáka. Když jej někdo požádá, aby třeba vyvenčil psíka, rád vyhoví. Psy má rád a nějaká korunka za takovou službu přijde vhod.

V sousedství žije muž, který je v částečném invalidním důchodu. Když mu nabídli dočasnou výpomoc v nedaleké restauraci (šlo o malou úpravu vnitřních prostor) odpověděl: "Jen ať dělají mladí. Já se už napracoval do své čtyřicítky za dva."

Ten první by nabízenou práci rád přijal, ale nedůvěra k bezdomovcům způsobila, že jemu ji nikdo nesvěřil. Naopak druhý zmíněný "nepotřebuje malý přivýdělek. Živí jej manželka a částečný důchod mu na hospodské estakády většinou stačí.

Znám také mladší ženu, která vykonává dvě zaměstnání (uklízečky) a ještě si bere domů jakési skládačky, aby jako samoživitelka se svými dvěma dětmi vyšla.

Důvod, proč jeden, druhý či ona žena se rozhodli tak, jak jsem uvedl, je v motivaci. Co je k práci motivuje. Lenoch není motivován přivýdělkem, však jej manželka hladovět nenechá a na chlast mu dodá sociálka. Máma dvou dětí asi mnoho nerozmýšlí. Pracovat i nad své síly musí, pokud chce své děti dobře připravit do života. Jí se to zaslouženě daří. A bezdomovec? Nemá moc na výběr. Je rád, že si nějakou korunku sežene. Možná na krabičák, možná na kilo chleba.

Mezi dvěma filatelisty jsem zaslechl tento rozhovor: "Jak to, že ze své firmy vydoluješ tolik peněz, že dvakrát za rok můžeš do světa na drahou dovolenou? Já mám podobnou práci, o nedostatek zakázek se nemusím bát, ale když zaplatím zaměstnancům a daně, vyjdu tak akorát na slušné živobytí."

Víte jakou dostal odpověď? "Když jsi blbý a platíš daně, tož se nediv, že si nemůžeš vyhazovat z kopýtka."

Pro někoho je dostatečnou pohnutkou k práci snaha zajistit si holou existenci. Pro jiného, protože se o něho postará žena a stát, důvod pracovat jako kdyby neexistoval. Uvedená žena musí, protože cíítí odpovědnost za děti, nejen obživu, ale i další výbavu do života.

Jeden podnikatel pracuje, aby si "mohl dovolit" víc, než na kolik skutečně vydělá. Hnací silou, motivačním faktorem není potřeba, ale snaha "mít více".

Jenže ani majetek, ani postavení, moc nejsou všechno. Jsou také situace, kdy lidé i život obětovali, aby zachránili jiné. Nejen třeba požárníci a podobní. Motivem jejich snažení není sobectví, spíše vědomí lidskosti.

Krajním případem je pak jednání ve válce. Zatímco jedni jsou ochotní vraždit a zabité okrást, jiní obětují život, aby se podobní vrazi nezmocnili země a neohrozili děti, ženy, prostě nevinné.

Tolik jeden z mnoha pohledů na to, jak jsme ke svému jednání či práci motivováni.

Rozum má rozhodnout

12. září 2017 v 14:40 | Blechovan |  Na téma
Ano či ne? Proč vlastně ano či ne? Rozum má rozhodnout.
Zapeklitá otázka. Proč vlastně ne? Ale co, vlastně ne? Tak třeba nám reklamy nabízejí halasně levnou půjčku; na ruku a bez ručitele. Proč ji vlastně nevzít? Je levná, nikdo se mnou nepřebírá spoluodpovědnost. Pokud nesplatím, co mi kdo může, když nic nevlastním?

Tak v tomto případě proto ne, proto takovou půjčku odmítám a nabízitele považuji za šmejda, neboť jistojistě má nekalou představu co se mnou, když nebudu mít na splácení. Jak na mně každopádně vydělat.

Máme zvyšovat peníze na armádu, aby matka NATO byla spokojená. Proč vlastně ne, proč nesáhnout do cizí kasy, tedy k dalšímu zadlužení státu? Inu, přece proto, že dluhy jednou někdo bude muset splácet i s úroky. Ti, co stát vedou dnes, za čtyři roky (často pěkně napakovaní) už budou mimo, případně i mimo republiky. Takže splácet budou zase jen ostatní občané. Z čeho? To je naivní dotaz. Přece z vlastního. A když to stačit nebude (tím myslím případné smart zdanění, třeba spotřební daň na benzín, alkohol, cigarety, cukr; ono se ještě něco další najde), někde se potřebná částka vyhrabat musí. Třeba z důchodového fondu. Však už pan minfin Pilný se nám pilně svěřil, že ti mladší na důchod nedosáhnou. Takový sedmdesátník si prý může život zajistit sečením trávy. Že už neřekl spásáním. Ale 2 % na armádu, ty je třeba alespoň perspektivně zajistit, kdyby na chleba pro děti chudších pracujících nebylo. Ostatně takový zadlužený stát musí MMF či WTO na slovo poslouchat - a třeba se i dále zadlužovat. Řekové by mohli mluvit!

Proč bychom nekupovali drahou zahraniční techniku pro vojáky, kteří za drahé, leč z domácích zdrojů vydaněné peníze, budou zajišťovat zájmy cizích zemí či cizích firem.

Proč bychom si opět - jak bylo stanoveno v devadesátých letech - neutahovali opasek ve snaze bránit někde něčí zájmy, když naše hranice chráněny nejsou, ale hlavně - nikdo kromě možných imigrantů nás neohrožuje?

Proč bychom vlastně nemohli v pochodech anální hrdosti, tedy Pride Praga projevovat hrdost na sebepoznání, že jsem jiný, že mám poněkud jinou orientaci? Jenom ať ti, co jsou jiný většinově, si o sobě nemyslí, že mají být na co hrdí.

Zda ano či ne v uvedených i dalších otázkách nemá rozhodovat rada vyvolených, ať ve Strakovce či v Bruselu, či dokonce až za mořem, ale rozum a naše skutečné zájmy.

Tak právě proto raději mnohé ano-ne rozhodovat velmi opatrně.
 


Nic nového - Běda poraženým

4. září 2017 v 16:49 | Blechovan |  Na téma
Když jsem si přečetl téma tohoto týdne, smutně jsem se ušklíbl. Copak bylo někdy delší dobu na zemi jinak? Jen si zalistujme pamětí.

Jak to říkal Hospodin, když jej Adam s Evou naštvali, pozřevše ovoce vyhrazené jen pro Bohy, tedy pro něho? No přece Adamovi věstil celoživotní dřinu v potu tváře, Evě nejen porodní bolesti, ale bezodmluvnou, přímo mohamedánskou podřízenost muži. Jejich příchod na zemi z ráje znamenal sice uchování schopnosti rozeznat dobro od zla, kterou získali nepovolenou sklizní (krádeží) úrody jablek, ale na zemi poznali víc toho zla než dobra. Mnohem víc. Zkrátka peklo na zemi.

Jak to pokračovalo? Werich by asi připomněl písní: "Čtěte bibli, tam to všechno je!" Proto jen namátkou. Aby si vyvolený lid, tedy žádný rasismus, ale jen a jen vyvolení, mohl obsadit slíbenou zemi, musel tvrdě bojovat a mrtvých a zmrzačených nehledět. Jen tak místní, původní obyvatelstvo uznalo, že jejich domovina patří přivandrovalcům.

Nebo jiná pověst. Co nastalo v tehdy mocném Egyptě, když "Hospodin zatvrdil mysl faraóna, aby nechtěl pustit židy z područí do zaslíbené země"? No přece deset ran egyptských, z nichž jedna každá byla peklem na zemi. Co může být pekla horšího než stav, kdy všechna voda v zemi se změní v krev? Co blíže peklu, než když anděl smrti - hůř než islámští teroristé - nelítostně zavraždí Egypťanům všechny prvorozené, dokonce i mezi dobytčaty! Mor, hladomor, … Tak to snad ani v pekle nehrozí. A kdo jiný - tedy kromě zmíněného anděla smrti - by takovou hrůznost mohl páchat, než z nebe kdysi dávno do pekel svržení neposlušní duchové, démoni.

Chcete ještě kousek dále? Jakým způsobem šířilo římskou civilizaci a tehdejší demokracii tisícileté Město? Jen namátkou. Kartágo. Pokud nestačí pak připomeňme opět osud oblíbenců Jehovy, židů. Když se ne a ne podřídit vládcům z Říma a rebelovali jak koloniální země ve snaze po samostatnost, dostali na frak, že celý ten boží vyvolený národ měl na kahánku. Prý skoro třetina zahynula v povstáních a v jejich důsledku, třetina byla odvlečena na otrocké práce do centra římské unie, pardon, říše. Zbytek pak živořil v prostředí původního obyvatelstva, zatímco ti, ktzeří se usídlili v Evropě podléhali všemožným pogromům a ústrkům, (Prosím, ne ÚSTRkům).

Copak třeba roky 1914 až 1918 a poté 1939 - 1945 byly málo pekelné? Člověk by nemohl být člověku takovým vlkem. To museli mezi válčícími být dovedně začleněni démoni. Démoni SS, SA, banderovci… Prostě opět peklo.

Hospodin, tedy Bůh, kdyby byl a měl v úmyslu takové hrůzy na lidstvo seslat, strašněji by to nevymyslel.

Peklo na zemi bylo od vzniku států a dodnes ani ti největší optimisté - jako byli první křesťané nebo později komunisté - na tom nic nezměnili. Ti křesťané naopak třeba křížovými válkami, bojem proti kacířům a čarodějnickými excesy peklu vydatně a úspěšně pomáhali. Nu a v boji za uchování či rozšíření vlivu v komunistických zemích si také mnohdy pekelníci přišli na své. Jen si připomeňme kolik obětí stál boj vietnamských komunistů za svobodu země.

A dnes? Izrael a Palestina, no komment. Boj za demokracii, lidská práva a vůbec vše nej, včetně nekontrolovatelné nadvlády USA. Tím nejmírnějším byly barevné revoluce, provázené dostatečným množstvím peklu odevzdaných dříve živých lidí a zvláště rozvrácené sekulární státy jako Irák, Libye a Sýrie, ale třeba i Jugoslávie.

Kdepak! Ani Bůh, ani jeho konkurent Satan (Lucifer) by toto všechno nezvládli. Proto nás nechali jednat podle našich představ a bez dalšího vměšování démonů těch dobrých i zlých. My, lidé a naše zájmy, si vystačíme bohatě sami. A to jsem se ani nezmínil o tom, co děláme, my lidé, s přírodou.

A tak, díky změně mnoha lidí v démony toužící po nadvládě a bohatství, opět platí

Vae victis!

Konec světové války

1. září 2017 v 17:46 | Blechovan |  Různé
Je to již dvaasedmdesát roků, kdy poslední z agresivního spolku fašistů a militaristů, Japonsko, konečně zvedlo ruce či hodilo ručník do ringu. Prostě kapitulovalo.

Dříve jsme hovořili o vítězství spojenců nad fašismem a militarismem, což bylo přesné. Dnes se vítězství spíše neoslavuje, jen připomíná ukončení válečných hrůz podpisem kapitulace. Ještě by se důraz na vítězství dotkl potomků poražených! Zřejmě by to nebylo dostatečně politicky korektní.

Jenže jak druhá světová válka vlastně nezačala 1. září 1939 přepadením Polska, tak neskončila 2. září japonským podpisem kapitulace.

Podívejme se na tuto válku trochu jinak, s odstupem.

Nástup budoucí války na asijském kontinentu s předstihem ohlašovala předehrou - agresí Japonců do severní Číny v roce 1931. Po ní vzniklo pod japonskou kuratelou loutkové císařství Mandžukou, ale následoval také neúspěšný vpád japonských vojsk do Mongolska v roce 1939. Zásahem armády Sovětského svazu, spojence Mongolska, skončil japonský pokus o podmanění MLR jeho tvrdou porážkou 30. 8. 1939.

Rovněž mimo Asii se rozhořívala světová válka mnohem dříve. Vždyť již v roce 1935 se zachtělo Mussoliniho Itálii podmanit si tehdy poslední nezávislý africký stát - Habeš. Sice to trvalo celou pětiletku, ale Italové zvítězili. Vzpomínám na kreslený humor v dobovém tisku. Italský tank ustrašeně zastavil před Habešanem, který na tankisty mířil kopím. Ale ta válka nebyla ani trochu legrační. Krve i mrtvých bylo - samozřejmě hlavně Habešanů - mnoho.

Ještě to v Africe neskončilo a už se zvedla mlha lží a války - údajně jen občanské - v republikánském Španělsku. To údajně je na místě. Ve Španělsku na straně Frankových fašistů oficiální zasahovaly armády italská a německá, za trpného přihlížení většiny ostatní "neutrální" Evropy. Německé letectvo se tam nejen na Guernice nacvičilo na pozdější nálety ve Varšavě, Londýně, Coventry a kde tam v Sovětském svazu. Když pak 1. září 1939 se skutečně světová válka rozhořela, měly bojující strany o znamená Polsko, Británie i Francie spojenecké smlouvy s Německem. V závěru srpna 1939 to uzavřela i smlouva mezi Německem a Sovětským svazem. Tady je aspoň vidět, jaký "význam" a vážnost podobné mezinárodní smlouvy měly.

Opět ani konec války nebyl tak jednoznačný. Německá bezpodmínečná kapitulace v květnu 1945 sice od evropského bojiště odvedla pozornost médií, byť ještě několik poválečných roků pokračovala "dohrávka". Dokončovaly boje třeba o to, jak bude vypadat Řecko a zbytky banderovců, někdejších spojenců Hitlera, na Ukrajině a v Polsku řádily ještě dva tři roky. Hlavní dozvuky války probíhaly opravdu dlouhou dobu ještě v Asii.

Je historickou pravdou, že Japonsko nerado přiznávalo porážku.

6. a 9. srpna se země vycházejícího slunce "seznámila" s novým druhem zbraní - atomovou bombou. Zničena byla dvě japonská města. Souběžně vyhlásil 8. srpna Japonsku válku Sovětský svaz. Ani nejurputnější japonští militaristé nemohli nevidět, že není jiné cesty než kapitulace, když jejich hlavní pozemní síla, Kuantungská armáda, nedokázala nástupu spojenců (RA a čínské armády) vzorovat. Trvalo to ještě do 2. září, než byla kapitulace podepsána a japonská vojska složila zbraně. Bylo přemnoho takových mezi Japonci, kteří porážku neunesli a tradičním harakiri ukončili svůj život.

Charakteristická byla následná situace na příklad ve Vietnamu. Vietnamci vydatně přispěli k vyhnání japonských agresorů, ale nejevili ochotu vrátit se pod francouzský chomout. Spor o svobodu Vietnamu nebo obnovení západní nadvlády nad zemí byl rozhodnut až v roce 1954 naprostou kapitulaci Francouzů. Konečné vítězství slavil vietnamský lid až v roce 1975 po dlouholeté americké intervenční válce, vedené se snahou neumožnit Vietnamcům v celém Vietnamu rozvoj a život podle jejich představ. Prohrálo kdysi Japonsko, prohrálo v padesátých letech Francie a v roce 1974 se ještě ráda americká armáda "vyvázala" z vietnamského konfliktu, který ji stál nějakých padesát tisíc mrtvých vojáků, vracejících se domu v plastových pytlích. Vietnam ovšem zaplatil miliony životů a dodnes se v zemi rodí zmrzačené děti, následek rozsáhlého používání chemických prostředků americkým letectvem.

Ještě jen připomeneme, že i Korea po několik poválečných roků bolestně řešila - a dodnes úspěšně nedořešila - svou budoucnost po svržení japonských kolonialistů. Pro mladší ještě dodejme, že ani Holandsko se nevzdalo indonéské kolonie bez války, byť nakonec muselo s ostudou opustit zemi tisíců ostrovů, která se rozhodla pro samostatnost. On boj kolonií za samostatnost byl vlastně světovou válkou velice posílen. Ukázalo se totiž, že evropské metropole již nejsou schopny svou nadvládu nad většinou světa koloniálními metodami udržet.

Je typické, že po celé to válečné běsnění, kdy se nacisté i militaristé z Japonska dopouštěli neuvěřitelných zločinů, se do zpráv příliš nedostávaly informace o civilních obětech. To by špatně vyznělo, že třeba Hirošima nebyla vojenským či strategickým městem, ale zahynuly tam desítky tisíc civilistů během několik vteřin. Podobně jako třeba v únoru 1945 v Drážďanech po masivních náletech s hojným využitím zápalných látek. Tehdy jsme se však na ztráty německých civilistů dívali jako na nutnou daň, kterou splatí i nevinní za porážku německého nacismu a japonské snahy o světovládu.

A právě nasazení atomových bomb, které bylo charakteristické pro závěr války s Japonskem, vlastně zahájilo další kolo soupeření velmocí, zanedlouho proměněné na válku studenou.
A už zase vyhrožují, mávají sankcemi, zbraněmi, včetně těch jaderných, v zájmu...
Rozhodně ne v zájmu většiny občanů světa.

Umění ozvat se!

28. srpna 2017 v 19:11 | Blechovan |  Na téma
Samozřejmě, že můj názor, který zde uvádím, je jen jedním pohledem.

Umět mlčet nebývá tak obtížné, jako umět se včas, věcně a hlavně účinně ozvat.

Naše demokracie je plná různých tlaků, příkazů i zákazů. Myslím těch neoficiálních, nátlakových. Některé - dokonce i z našich daní dotované - organizace údajně neziskové si osobují právo zavírat nám ústa, ozveme-li se jinak, než oni považují za správné.

Bylo by možné to ukázat na mnoha konkrétních příkladech. Spokojím se jen s jedním, se vztahem k imigraci a propagandě.

Někdo upozorní, že přijímat migranty je správné jen v případech, kdy by byli ve své zemi, odkud k nám přicházejí, ohrožováni za své názory, ne tehdy, když se přesvědčí, že sociální dávky v EU jsou lepším zajištěním existence, než výdělek v původní domovině. Ten má zaděláno na malér.

Proč to říkám? Vždyť naše ekonomika v podstatě nestačí zajistit spokojený život ani některým poctivě pracujícím. Jen těch protestních názorů proti zvyšování minimální mzdy! Přitom běžencům vyplácí stát z toho, co od občanů a institucí na daních vybere. Bohaté firmy i výtečně finančně zajištění občané se brání zvyšování daní - daňové progresi -, které je jedinou cestou, jak získat peníze jak na sociální účely (tím nemíním státní aparát, armádu, policii, soudnictví…). Důsledkem je to, že část z prostředků určených na pomoc sociálně potřebným, by byla převedena na podporu sociálně potřebných přistěhovalců. Ti navíc mnohdy nejsou ochotni respektovat místní zákony (natož zvyky). Právo šaría či mnohoženství u nás zákon nepovoluje, že? Pokud se nějaký český občan (občanka) rozhodne k bigamii, odpyká si to v kriminále. Pokud sem přijde běženec s třemi manželkami, má to být O.K?

Nemluvě o tom, že mnohé "české" firmy se registrují v daňových rájích a četné "české" podniky mají zahraniční vlastníky, kam se - ve formě dividend i jinak - vyvádí podstatná část z vytvořené nadhodnoty.

Když se některý politik ozve - a mám na mysli s věcnou námitkou v oblasti imigrace - hned hate free a spol. na něj nenávistně ukazuje v médiích. Umění ozvat se je tedy i uměním nebát se.

Naproti tomu je opravdu někdy lepší držet papuli, než rozhlašovat hlouposti. Právě tady se skutečně často dozvídáme nesmysly, které mají za cíl znepřátelit některé státy. Když na oficiální půdě prohlásí vyznamenávaná ženská, že Rusáci jsou svině", nebo když někdejší prezident nosil tričko s nápisem "Fuck of KSČM", případně když byla veřejně prodávána trička s nápisem "Zabij svého komunistu", to bylo O.K., případně nevinný žertík.

Takže držet pusu se vyplatí tomu, kdo nechce vzbudit v médiích proti sobě nenávistnou kampaň. Nevyplatí se ovšem občanům, jimž záleží na tom, v jakém světě budou žít naše děti vnuci.

Nebuďme naivní!

21. srpna 2017 v 13:50 | Blechovan |  Na téma
Kdo se dnes ptá, kde je ta slíbená rovnost, je tak důvěřivý, až je naivní.

Co to je, rovnost? Pravda, jedno z hesel Velké francouzské revoluce, které mělo spolu se svobodou a bratrstvím zbořit starou feudální (a někdy i souběžnou otrokářskou) nesvobodu. Jenže něco jiného je hlásaná zásada a často docela jiná situace je ta, co skutečně nastane.

Francouzská revoluce do jisté míry navázala na Deklaraci svobody předchůdců dnešních USA. Svobodou, rovností a bratrstvím (spoluprací) se tedy již několik století ohání celá tak zvaná euroatlantická civilizace. Ale skutek? Utek.

Dobře, zrušily se feudální výsady, čímž se otevřela cesta měšťanstvu k podílu na moci. Měšťanstvu, ovšem ne všem. Spíše takovým Bakalům, Fordům, Bushům, Porošenkům, Berlusconim (jen namátkou jmenujme), prostě těm, kdož dokázali využít (a ještě častěji zneužít) příležitosti a nabýt takového majetku, že pro ně slovo rovnost (se zbytkem občanů) ztratilo smysl, reálnou náplň. Copak může být miliardářskému sponzorovi roven třeba dejme tomu Rath nebo rektor univerzity? Roven ne, jen když se to oligarchům bude hodit, přijmou jej mezi sebe. Také si tím pomůže, ale stačí málo, stačí, když se nějakým krokem, a nemusí to být jen podpora státního zdravotnictví, znelíbí, a je konec.

A co volnost, tedy svoboda? Staré přísloví říká, že "na takové ptáčky máme svoje háčky". Těmi ptáčky jsou v daném případě nepoddajní, samostatně myslící a hájící zájmy jiných, než těch, co zpoza divadelních prken politiky, vládnou společnosti.

Jen nakoukněme k vládcům světa, kteří s hesly o svobodě a demokracii (která má tu osobní svobodu občanů umožnit) diktují, co má ta která země dělat, či co si může dovolit. Když občany zvolený prezident Kenedy měl "nevhodné" názory, skončil. Jeho brácha preventivně, ještě v průběhu volební kampaně byl rovněž zlikvidován, aby byla zachována (ne)rovnost, newspeakem vyjádřená nadvláda majetků nad prací. A co Nixon? Také šlápl vedle a myslel si, že když jej zvolili občané, je tím hlavním v USA on. Ostatně chudák současný světovládce. Vždyť můžeme sledovat v přímém přenosu, jak establishment (tedy cosi nevoleného, ale uskutečňujícího faktickou vládu) za pomocí médií vysvětluje: "Buď (bude po našem), anebo (půjdeš)!"

Případně u nás. Vůbec se nedomnívám, že by současný prezident vystupoval proti kapitalismu. Naopak, je otevřeně orientován na další rozvoj společnosti v tomto systému (včetně rezolutního odmítnutí marxistického socialismu). Jenže ve volbách byl občany zvolen, čímž porazil "vhodnějšího". Dokonce veřejně hlásá vlastní názory! Ta drzost, Občané jej zvolili a on si myslí, že to platí.

Zkrátka. Občan má svobodu dát někomu ve volbách hlas, nestarat se, co ten zvolený dělá a že neplní sliby, protože svou svobodu vhodil do volební urny. Jiní kandidáti na formální hlavu státu už raději předem hlásají takové demokratické pravdy, jako že komunisty nikdy, raději omyl s Amíky než pravda s Rusáky (zatímco správné by bylo: omyl pokud možno s nikým, pravdu s tím, kdo ji má.

Nu a prodá-li někdo svobodu, může vůbec očekávat, že jej vítězové budou považovat za rovného sobě? Vítězové z některé politické strany, ale především vítězové hovořící německy a zejména supervítězové mluvící anglicky s americkým přízvukem.

Býval jsem sokolem, kde jsme si byli všichni bratři. Ale jen v tělocvičně a na veřejném vystoupení. Jinak i tehdy byli páni pány a my ostatní? No prostě my jsme byli zbytek. Jak odpověděl na otázku, zda mohu studovat na gymnáziu bratr ze Sokola, ředitel měšťanky: "Gymnázium? Košařské děcko? To by museli otevřít zvláštní třídu."

A tak je to i v politice. U nás dříve i dnes jako v celém světě téměř bez výjimky. Výjimky je třeba likvidovat, kdyby se tím i DAEŠ vytvořil.

Prosím vás, rovnost? Řečičky, cancičky, ale skutek díky pánům utek.

Dávné vzpomínky

18. srpna 2017 v 9:33 | Blechovan |  Různé
Čím víc roků mám ve své životní sbírce, tím častěji se vzpomínky vracejí do doby dětství. Moje první školí léta zasahovala do doby německé okupace. Není proto divu, že mnohá vzpomínka se týká právě toho, jak se nacistická vláda projevovala v našem dětském světě.

Mohu začít vzpomínkou z podzimu roku 1938. tehdy se k nám do domu nastěhovali noví nájemníci, řídící učitel Horák s rodinou, nelítostně vyhnaní Němci z obsazeného pohraničí. Když už je řeč o vyhnancích, zmíním se také o Ferdovi z Kulířova, tehdy šestiletém kamarádovi, kterého podobně jako dalších 18 tisícovek Čechů vyhnali Němci z jejich domovů v části okresu Vyškov a Blansko. Říše tam chtěla rozšířit vojenské cvičiště, jak se oficiálně tvrdilo. Současně však bylo jasné, že tento prostor (a nebyl jediný svého druhu v protektorátu), zbavený českých občanů, navazoval na německý jazykový ostrůvek okresu, a měl být součástí pásu zbaveného českého obyvatelstva, který by přetnul Moravu a oddělil tak východ od zbytku Čech i Moravy.

O tom, jak toto vyhnání vypadalo mi vyprávěl přítel František, jehož rodina musela opustit statek v Krásensku. Když byl stanoven den, kdy měli svůj dům a hospodářství předat, dostali příkaz všechny místnosti připravit k novému nastěhování a vymalovat. Než stačili na žebřiňák naložit, co si mohli odvézt do nového domova, přijela do obce skupina německých přesídlenců odněkud z Balkánu. Ti se porozhlédli, co ze zemědělského nářadí by se jim hodilo, naložili to na své vozy, a v klidu odjeli.

Že máme v bývalém Československu nové pány, to jsme poznali i jako školáčci. Jednak hned po 15. březnu 1939 "zmizeli" ze školy tři učitelé a autobusová doprava přišla o svého majitele. Tito čtyři muži byli zatčeni jako rukojmí a uvězněni v Buchenwaldu. Asi po půl roce se vrátili, což se ovšem netýkalo jiných rukojmí, jako byl třeba ThDr. Černý, kterého jsem poznal na gymnáziu, protože u nás po roce 1945 vyučoval náboženství. Věrně nám popsal život vězňů od toho března 1939 až do dubna 1945, kdy byl Buchenwald osvobozen americkými vojáky.

Když jsem se podivoval, proč táta odstranil firmu své živnosti, vysvětlil mi, že by musela být nejprve v němčině a teprve pak česky. To že on a jeho přátelé ze Sokola neudělají. Během několika dnů, jako kdyby z obce vymizela řemesla.

Jednou jsme při nákupu školních pomůcek marně čekali, že nám pomůže ve výběru majitel obchodu pan Tálský. Jeho trochu uplakaná manželka se svěřila, že jej odvedli Němci, protože byl osminkový žid. Jejich tři děti měly štěstí. Byly již jen šestnáctinkovými židy, takže přežily. On skončil v Osvětimi.

Kterýsi rok jsme byli před vyučováním poučeni, že při zahájení výuky musíme všichni povstat, zvednout pravou ruku a učitel provolá Vůdci a vlasti zdar. Moc se to neujalo. Proslavil se učitel Kubíček, který se po příchodu postavil před třídu a zvedl pravici za doprovodu slov: "Posaďte se." Prostě mávl rukou, abychom si sedli.

Celé protektorátní období byl dějepis z našich škol vyřazen. Už je to tak, že mnozí páni si nepřejí či nepřáli, aby lidé znali historii vlastní země. Odborný učitel Brázdil si ale našel cestičky, jak alespoň něco z naší minulosti nám předat. Tak na příklad, když jsme probírali plošné míry, svěřil nám: "Měřice, to si zapamatujte, ale na mne, jak jsem vám to řekl, to neprozraďte, je zhruba 1918 m2. Je to jako rok vzniku samostatného Československa."

Víte, co to bylo WHW? No když se Němci přepočítali a válku proti Sovětskému svazu nezvládli za plánované tři měsíce do zimy, museli organizovat mezi občany sbírku zimní výbavy pro vojáky na frontě - Winterhilfswerk. Němky (to u nás bylo jen panstvo na zámku) odevzdávaly šály, svetry, rukavice. Horší to bylo s lyžemi. Tam se okupanti s nikým nebavili. Máš dostatečně kvalitní lyže, naval, Wehrmacht potřebuje víc než ty!

Po atentátu na Heydricha vydala pošta pamětní známku. Náš učitel, kterému jsem ji ukazoval, si portrét smrtihlava prohlédl, a pak přitakal: "Je to on, ten židovský nos, ten se hned tak nevidí." Kantora samozřejmě nikdo z nás neudal. Vždyť jsme s ním souhlasili.

Také jsme museli podepsat četníkovi prohlášení, že "ani kolo, ani aktovku z předložené fotografie jsme neviděli".[1] No kde by se kolo atentátníků z Prahy dostalo do Morkovic, že? Dělali jsme si z toho průzkumu legraci ale jen den dva, než se na vývěskách začaly objevovat červené, německo-české plakáty s přibližně takovým obsahem

Pro schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora byli popraveni"

Pak následoval dlouhý seznam jmen.

Už snad upadlo v zapomnění, že nás, školáky, fotografovali (anfas a profil) pro potřeby rasového úřadu. Nikdy jsme se nedověděli, zda jsme schopní poněmčení, nebo vhodní třeba k vymístění do Patagonie (jak navrhoval jako lepší variantu konečného řešení Jan Baťa).

Náš třídní plnil úkol zainteresovat nás na sběru odpadových kovů pro říši. Vyzval třídu, abychom se zapojili. Když jsme za nim přišli s rozjasněnou tváří, že jsme objevili zmolu, kam lidé odkládali nepotřebné předměty (jedna stará kamna jsme hned přivlekli), vzal si mne stranou a vysvětlil: "Jendo, to jsem vám musel říct o tom sběru, ale přece byste nenosili Hitlerovi kov na válku." Tak jsme s kamarády dotyčná kamna vhodili zpět do zmoly.

Za zmínku stojí i stručná poznámka o potravinách. Kdeco bylo na lístky a bylo toho málo. Tehdy bylo několik skupin, podle nichž se stanovila výška přídělů. Nejvyšší příděly měli Němci, pak Češi těžce pracující (ve zbrojním průmyslu), obyčejní Češi. Nejnižší příděly dostávali židé. Venkov se snažil úspěšně s nedostatkem bojovat. Velké plochy trávníků kolem sochy sv. Jana a sv. Floriána na Městečku byly zorány a lidé si na nich pěstovali brambory. I část naší zahrádky a růžové záhonky před domem proměnila maminka v brambořiště. Horší to měli ve městech.

Takových drobných vzpomínek bylo ještě moc a moc. Nakonec tedy jakýsi obrázek doby.

V nedalekém Vyškově se němečtí vojáci cvičili pro nasazení na frontě. Byla tam i letecká škola. Skupiny letadel (Storch) nacvičovaly střemhlavé útoky. Při jednom takovém nedaleko Morkovic (u tehdejší cihelny) německý letec nezvládl podlétání a zapíchl čumák letadla do pole. Samozřejmě nepřežil. Na tom místě umístili křížek, ale nikdo se za letce modlit nechodil. Naopak se mezi lidmi říkalo: "Skopčák skončil tam, kam patří." To místo, kde jsme okukovali pozůstatky havárie, bylo totiž místní mrchoviště.

No dnes bych se opravdu takto nevyjádřil. Jenže tehdy? Věděli jsme, že pokud by němečtí nacisté válku vyhráli, stálo by to ještě mnohem víc životů, než stačili Němci do své porážky zahubit.

Úplně na závěr- Čeština byla podle hitlerovců jen jazyk podlidí. Proto všechny nápisy (názvy ulic, firmy, všechny oficiální dokumenty) byly nejprve v němčině a pak teprve česky. Byla jediná výjimka, na kterou si vzpomínám. Na každém rozhlasovém přijímači (povinně na obecním úřadu zbaveném krátkých vln, abychom nemohli sledovat zprávy Němcům nepříjemné) musel být - tentokrát jen v češtině - nápis:

"Pamatuj, pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí, ba i smrtí!"

Však také jednou, když se k nám dobývali němečtí vojáci, než jsme stihli přeladit z Londýna na Prahu, stačili rozkopnou naše domovní dveře.

Po dobu okupace každá katolická mše svatá končila u nás sborovým zpěvem chorálu

"Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha … nedej zahynouti nám, ni budoucím…"

A na Kounicových kolejích v Brně, pod svatováclavskou freskou, popravili němečtí okupanti osm stovek Čechů.[2]

Divácká vstupenka na popravu stála tři marky. Manželky brněnských Němců prý hojně využívaly možnosti zúčastnit se této "zábavy".



Stokrát nic či poslední kapka

15. srpna 2017 v 15:57 | Blechcovan |  Na téma
Jako na každý problém (i takový, který vlastně není problematický) se můžeme dívat z různých úhlů.

Jeden pohled. Beru poslední zrnko pražené kávy, vkládám je do mlýnku a lkám, že bez kafíčka se ani zajímavá beseda sledovat nedá. Prostě pro málem závislého - v tomto případě na kávě - radost umlká.

Naopak. Lékař co nejpřísněji, aby alespoň něčím přispěl k mému zdraví, mi zakázal denní podpůrný životabudivý nápoj - kávu. Sedím nad kávovarem, málem slzím a se zdraví záchovným rozhodnutím dávám poslední šálek na rozloučenou.

Neboť, pokud bych s kofeinem nepřestal, přetekla by tou poslední kapkou míra odolnosti mého srdce a byl by malér.

Také si lze představit cukrovkáře, tedy diabetika, jak se rozhoduje o dávce insulinu. Naměřil si vyšší glykémii. Říká si, přidám kapku insulinu, to je jako nic. Jenže nejen stokrát nic, dokonce i jedinkrát nic by mohlo takového osla umořit.

Také mohu, jsa novinářem, při sepisování reportáže o nějakém neoblíbenci v politice přidávat zrnka lží tak dlouho, až ta poslední prozradí, že kecám. Dokonce se může stát docela nepříjemnou causou, končící flastrem.

Jó, poslední, to je ošidné slovo nejen v nějakém textu, ale především tehdy, když to "last word" bylo posledním zrnkem ukazujícím na nepravdivost tvrzení, což se hravě změní v poslední kapku, jíž přetekl pohár trpělivosti třeba neoprávněně pomlouvaného.

Zkrátka je to to poslední, čeho bychom se měli ve vztahu k jiným dopustit.


P.S. A to bez ohledu, zda se jedná o souseda, prezidenta či celý stát.

Už jsem se léty nějak scvrknul

7. srpna 2017 v 17:59 | Blechovan |  Na téma
Vždyť se říká, že muž je dvakrát dítětem. Já pomalu nastupuji tu druhou variantu. Mé názory se pomalu přibližují dětským. Ne sice ve všem, ale hned třeba okolní svět. Pro ten jsem bezvýznamným malým človíčkem, navíc důchodem závislým na ostatních člověcích. Tak nějak jako dítě na rodičích. Jinak se o sebe postarám, nicméně, páč jsem se scvrknul, potřebuji na opasku další a další dírky, abych z kalhot nevypadl..

Také si mi mnohem více dostává času k hrám. Na druhou stranu, na rozdíl od té první varianty, ani zdaleka nemám tolik sil, abych celý den běhal, zlobil, potřeboval, sháněl. Proto se mé hry vtělily spíše do i dříve oblíbených knih a místo medvídka, koloběžky či prkénka raději si hraji s klávesnicí.

V jednom se ovšem od toho mladého malého človíčka výrazně liším. Zajímají mne i události, které se mne netýkají. Proto se občas rozčiluji, hněvám, ba i vztekám, z čehož plyne občasné nadávání na poměry.

Jenže vývoj se nezastaví, takže se spoléhám, že mne zanedlouho mé podstatnější zájmy od těch vzdálenějších problémů oddělí natolik, že mí bude šumafuk (prosím o omluvu za použití tohoto francouzsky nevhodného výrazu) co se děje jinde, než v mé kuchyni a okolí. Na toto stadium z mého dávna si sice příliš nepamatuji, ale pokud si přece jen něco vzpomenu - nebo si připomenu, co mi o mém dětství vyprávěla maminka -, nemusel jsem volit mezi politickými stranami, jen mezi hračkami a mlsky. Pohříchu, když jsem někdy před třiaosmdesáti lety dostal chuť na něco dobrého, byl to nejspíš "leba s tym bílym", tedy chléb se sádlem, nikoli - jako dnes - dobré víno.

Těším se, že jiní zasvěceněji než já tady, popíší, jak malý človíček, tedy asi ten opravdu maličký, vidí dnešní dobu, respektive jak ta doba na něj doléhá. Prosím o prominutí, že bych rád z tohoto pohledu vyretušoval předem chytré, tedy smart, abych to vyjádřil srozumitelnou češtinou, mobily.

Ač už dávno nemám maminku, jako kdybych slyšel, že na mne volá: "Jendo, umýt se a do postýlky." Tak se těším na předspánkovou pohádku - z internetu.

Kam dál