Zavři oči a věř…

16. dubna 2018 v 17:07 | Blechovan |  Na téma

Když zavřu oči, před duševním zrakem se mi zjeví svět takový, jaký bych si přál, aby byl.

Tedy svět spravedlivý, mírumilovný, vyvážené vztahy jak ve společnosti, rodině, tak v přírodě. Žádné války, svět plný radosti, zvláště těch dětských.

Jenže věčně se zavřenýma očima žít nelze. Sotva se pak podívám na svět, je po harmonii klidu a míru. Tu se média hemží urážkami těch, kteří mají jiný názor, jindy se na vlnách rozhlasu či televize chlubí mocní, že na ně nikdo nemá, protože jinak promluví rakety, děla, bomby, prostě pravda zastoupená silou, ba násilím.

Snažím se proto ve směsi protichůdných tvrzení nějak zorientovat. Jenže to není snadné. Tak třeba věřím v poctivé úmysly světového státníka, ale mé vlastní závity mozkové ne a ne s překrouceným podáním se smířit. Platí snad zákony, jsme přece právní stát? Neplatí, když se to mocným nehodí do krámu. Demokracie či svoboda jsou nad pravdou, nad právem - přestávají být demokracií a popírají svobodu.

Jenže s otevřenýma očima vidím, že Orwel nepsal bláboly. Pravda je mnohými vydávána za lež, lež povyšována za pravdu, válečná aktivita zdůvodňována snahou zachovat mír. Dokonce jsem již začal ztrácet orientaci v tak běžných, zdalo by se jasných pojmech, jako je muž a žena, rodina či úcta. Jsou tací, co nejsou spokojení s tím, jak je příroda utvořila, zrodila. Předělávají se na jiné pohlaví, dokonce oslavují svou nepřirozenou touhu a vyžadují od ostatních, aby se podřídili tomu, co příroda považuje za suchou větev bez perspektivy. Chceš být známým? Vymkni se přírodnímu stavu.

Dokonce jsou takoví, kteří se nad většinou společnosti vyvyšují jako elita nad venkovany, nevzdělanci, prostě vidláky.

V té souvislosti jsem si připomněl slova jednoho z tibetských filozofů z doby počátků lamaismu. Sakja Pandita žijící na přelomu 12. a 13. století to vyjádřil stručně:

"Ti, jejichž vzdělání září, leč srdce jsou plná temnot

odvrhni, protože horší než lotr jsou.

Jedovatého hada i kdyby na hlavě měl klenot,

nepřechovává moudrý člověk na prsou."

Když zavřu oči, zdá se mi, že všichni ti, co se za elitu vyhlašují vzhledem ke své profesi, uvedené myšlenky náboženského směru sakja respektují. Jakmile se však na svět podívám otevřenýma očima, vidím nespravedlnost, korupci, válkychtivost, tunelářství - a chvastounství těch, co se povyšují nad ostatní.

Ať v křesťanském prostředí Evropy nepropaguji buddhismus, připomenu citát z Nového zákona. Kristus pak pravil:

"Kdo se povyšuje, bude ponížen!"
 

Hledání rovnováhy

11. dubna 2018 v 8:50 | Blechovan |  Na téma

Náš život je v jistém smyslu vyvažováním, hledáním rovnováhy mezi řešeními danými rozumem a intuicí či citem na druhé straně.

To se projevuje jak v osobním životě, tak třeba v posuzování celospolečenských problémů.

V osobním životě to mnozí poznali na vlastní kůži. Mám na mysli výběr životního partnera. Uvidíš ho, seznámíš se s ním, on se ti zalíbí - a je tu láska. Proč ne? Jenže pokud se spokojíš s tím nevypočitatelným citem a nezapřemýšlíš, může být malér. Třeba v tom, že jsi se zamiloval do toho, kdo má starší závazek například v podobě dvou dětí v manželství s jiným. Nechci tvrdit, že to je závazek neporušitelný, avšak než překročíš pověstný Rubikon, chce to zvážit, co bude, co nezbytně nastane. Jinak riskuješ, že narušíš rovnováhu nejen svou, ale řady dalších, což ve svých důsledcích může mít za následek kolaps vztahu - lásky.

V tom celospolečenském je to tak, že občan, který zaujme citově jistý politický názor (nechci konkretizovat, jen naznačím) třeba k válce jako možném řešení mezinárodního sporu, podle svého přesvědčení (citově) podporuje to, co považuje za správné (třeba tu válku za dobrou věc). Když však nezváží důsledky, tedy nezapojí i myslivnu vedle srdce, dopadne to jako v Iráku a desítkách podobných případů v minulosti. Prostě válka odstraní to, co jsi odstranit považoval za správné, ale přinese hrůzu problémů, jež naopak bys rád neviděl.

Závěrem: cit i rozum (v takto zjednodušeném pojetí) jsou důležitými rádci, ale při hlasování o konečném rozhodnutí je třeba vyvážené posouzení obou předložených variant.

Prostě cit i myšlení je nutné vyvažovat velmi pečlivě.

Jen s rozmyslem

4. dubna 2018 v 14:25 | Blechovan |  Na téma

V životě jsme pravděpodobně všichni nejednou šlápli, no dejme tomu vedle. Ona celá naše existence je vlastně tak trochu chůzí se zavázanýma očima nebo potmě.

Končíš školu a rozhoduješ se, kam zaměřit své další kroky. Tedy jaký obor pro svůj budoucí život si zvolit. Módní je každopádně "vejška", kdyby i zbytečná byla. Nu a právě tady se často šlápne hodně vedle. Moc pečlivě by se měl človíček rozmyslet, zda mu jde v životě o bohatství či slávu, nebo o plný život. Ne vždy se tato tři hlediska sejdou. Jenže takové sebevědomé mládě (které je ochotné kritizovat dospěláky za jejich "nemožná" rozhodnutí, třeba i volební) nemá většinou představu, do čeho jde, ať jde, kam jde. Nechat si poradit? No někteří naštěstí ano. Mnozí, bohužel, ne.

Podívejme se na další typický krok do neznáma - seznámení a manželství. Když se dva poznají a zalíbí se navzájem, zdánlivě je vše v pořádku. Není. Prvotní zamilovanost nedovoluje, abychom svého partnera poznali v celé hloubce jeho osobnosti. "Potom běduje, když už pozdě je, bycha honiti…" zpívá Kecal - a nekecá. Často mívá pravdu. Dokonce se mi zdá současný trend - spolužití na zkoušku - jako správný. Teprve pak, když si ověříme, že po přejití vlny zamilovanosti, si máme stále co říct, je čas založit rodinu. Což ovšem podle mne znamená, zajistit vše, abychom mohli přivést na svět a vychovat dalším pokolení.

Nebo jiné rozhodnutí, které dokáže - nebylo-li řádně promyšleno - neřádně zkomplikovat život. Člověk zpravidla vždy potřebuje víc, než má k dispozici. Myslím peněz. Těch nabízených půjček! Dokonce - podle mého názoru hrubě nemorální - nabídka Providentu: "Vypůjčete si a budete mít naději ve slosování vyhrát až deset táců." Svatá prostoto, vypůjčit si, protože nemáte na potřebné, a těšte se, že vyhrajete. Ne, nestrachujte se, zda budete mít na zaplacení půjčky. Exekutor v případě potřeby zajistí potřebné. V krajním případě je zde zákon o oddlužení.

Abych neopominul ten téměř každoroční krok do neznáma - volby. Pečlivě přečtěte volební programy, posuďte, zda Kalousek, Bělobrádek, exSobotka či Fiala a ostatní splní slibované - a stejně se zklamete. Volby jsou sliby. Dávná zkušenost generací přece ví, že "sliby jsou chyby".

Tak zkrátka. Dnes asi nestačí ono dvakrát měř, jednou řež. Je třeba poměřovat průběžně a opakovaně, než uděláme krok do neznáma - což je vlastně každé naše rozhodnutí, jak dál v životě.
 


Jsme demokratická republika, ale …

26. března 2018 v 22:34 | Blechovan |  Na téma

Česká republika je demokratický stát, avšak bez zmíněného ale se neobejde ani ona.

Můžeme se v mnoha názorech navzájem lišit, ba i stát na opačné názorové platformě, pokud však chceme naše zřízení zachovat jako demokratické, musíme většinová rozhodnutí občanů respektovat. Občas se ozve názor, že když je některý zvolený politik špatný, je na místě proti němu organizovat kampaně. Ano, ale proti jeho špatným rozhodnutím, ne proti jeho zvolení, byl-li opravdu občany pověřen, aby je zastupoval.

Slyšel jsem dokonce takovýto názor: "Když je v demokratických volbách zvolen nedemokrat, nemusí jej nikdo respektovat."

Zní to zdánlivě sympaticky, ovšem jen do okamžiku, než si položím otázku: "Kdo rozhoduje, že ten, či onen politik, respektující platnou ústavu a zákony, není demokratem? Staré latinské quis custodiet ipsos custodes? Tedy kdo bude hlídat samotné hlídače (demokracie)? "

Když se prohlásila "koalice" ODS, TOP-09, KDU-ČSL za demokratickou koalici, aby popírala demokratický charakter jiných, kteří mají větší občanskou podporu než ona, porušuje demokratické principy. Možná v dobré vůli, možná spíše ve snaze tupit úspěšné a prosazovat své názory, byť je občané nepodpořili dostatečně.

Ještě jedna podmínka, abychom byli demokraty. Vyjádřím to takto. Ve volební kampani si politická strana či hnutí sestaví "povolební jídelníček slibů", aby získala podporu občanů, kterým takový program zní sympaticky. Jenže sotva volby skončí, třeba i vítěz nepostupuje podle slibů. Nejedná se tedy o demokratickou stranu; ne proto, že ji někdo za nedemokraty označil, ale proto, že lhala voličům.

Poslední připomínka. Očekává-li společnost jistá významná rozhodnutí (jako dříve vstup do EU nebo do NATO a podobně), mělo by jejich řešení být ve volebních programech stran. Pokud tomu tak není, nemohou se poslanci odvolávat na vůli lidu - demokracii - při svém rozhodování. Nikdo je k němu nepověřil. Právě tady (ne pro každou maličkost či odborná řešení) má naší ústavou obsažené referendum své místo. Že k němu chybí zákon je porušením demokracie z obavy před "chybným rozhodnutím občanů".

Před vstupem do EU referendum bylo. Já se vyslovil proti, protože nebyly známy podmínky, za kterých jsme se členy EU měli stát. Avšak většina voličů do EU chtěla a mně by nenapadlo proti tomu protestovat. Snad proti některým rozhodnutím v rámci EU, ne však proti tomu, o čem většina podle ústavy a zákonů rozhodla.

Jinak to bylo s NATO, nebo z rozpadem Československa. Proběhlo to bez referenda či vyjádření občanů ve volbách. U NATO to tehdejší prezident dokonce "demokraticky" komentoval tak, že referendum nemůže být, protože by občané mohli rozhodnout špatně. Čili demokracie je, když občané rozhodnou tak, jak chci já, vlivný (elita, umělci, Praha, vidláci… čili custodes, hlídači demokracie).

Bejvávalo! Skoro

20. března 2018 v 15:54 | Blechovan |  Na téma

Dopis? To bejvávalo. Tedy skoro bejvávalo. Ne že by dnes nikdo dopisy nepsal, ale internet a cenová politika pošty udělaly z osobní korespondence málem přepych.

Kde jsou ty časy, kdy jsem z dovolené posílal dvacítku pohledů známým, abych se dílem pochlubil, že právě poznávám další krásnou oblast naší země, dílem udržoval kontakt přerušený moderní mobilitou lidí, coby pracovní síly.

Několikrát ročně jsme se s přáteli a příbuznými vzájemně informovali, že jsme v pořádku, zdrávi a nezapomínáme na své blízké. Vánoce s Novým rokem, Velikonoce, dovolená, svátky a narozeniny, to byly příležitosti, abychom zakoupili za korunku pohlednici a za padoš známku (mimochodem pro mladší - padoš čili padesátihaléř stála známka na pohlednici, korunu na obyčejný dopis), naškrábli pár slov pozdravu, a pohled zanesli do nejbližší poštovní schránky.

Těm bližším známým jsme psávali dopis. V něm jsme se svěřili s radostmi i problémy našeho momentálního prožívání. Takový dopis byl mnohem významnějším a sdílnějším způsobem dorozumívání. Zvláště proto, že telefon, který umožňoval mnohem důvěrnější styk s přáteli, tehdy s námi necestoval. Pak přišel internet s elektronickou poštou, mobily a další moderní prostředky sdělování, ale dopisy svou osobitostí, ale i důvěrností přežívaly.

Jenže, jak už jsem naznačil, pošta reagovala na konkurenci i inflaci a také na důvěrné platy svých vysokých šéfů. Poslat dnes z dovolené dvacet pohlednic znamená jen poště odevzdat 380 korunek, což by dovolenou nepěkně prodražilo. Samozřejmě ne těm, kteří se na momentální výšku průměrného příjmu dívají s ironickým nadhledem.

A přece nepřestal dopis být významným prostředkem, jehož pomocí si lidé zůstávají blízcí, vzdor až neklidným změnám "momentálního" pobytu.

Já si třeba nedokáži představit, že bych kdysi dávno své milé poslal SMS se sdělením: "Je tu prima. LOL." Naopak, na několika stránkách textu jsme si vzájemně sdělovali, co nového či nenového za těch pár dnů, co jsme se neviděli, co jsme prožili. Abychom si posteskli, že je nám smutno bez milé (milého), aychom se vzájemně ujistili, že se těšíme…

Dnes se na dopisy ani moc netěším. Známí mi většinou přes internet sdělí vše možné bez ohledu na to, že Velký Bratr vidí, slyší a podle potřeby maže. Takže pošta mi nejčastěji doručí připomínku, že zase mám platit daň z nemovitosti, poplatek za psíka, za odvoz domovního odpadu, že na účtu mi opět ubylo tolik a tolik korun za vedení účtu, podobně za platební kartu případně za změny dotyčného vkladu. A to je lepší případ, protože jsem již také dostal upozornění, že neplatím televizní poplatky (ač televizor nevlastním), že mám zaplatit za službu (byla to kabelovka), kterou jsem dávno odhlásil, neboť ji už dva roky nevyužívám, že se mám dostavit na poštu a vyzvednout si balík, který mi nebyl doručen, že…

Kdepak, ani Oněgin by dnes nepsal Dopis Olze. Prostě by mailnul, a bylo by. Ušetřil by tak jednak na poštovném, jednak a hlavně ochránil by celé generace studentů a milenců, kteří by se nemuseli učit něco typu Já píši Vám…

Žijeme dvakrát

14. března 2018 v 14:24 | Blechovan |  Na téma

Je to tak, ať se nám to líbí či ne. Prožíváme vše dvakrát. Jednou v reálu, podruhé ve vzpomínkách.

Je ovšem třeba, abychom prožité nenechali jen na přehodnocení až budeme mít na vzpomínání čas! Právě proto, že život s námi i kolem nás běží, ba fofruje tak rychle, že mnohdy ani pořádně nemáme čas zamyslet se nad tím, co a jak děláme, je třeba se k prožitému, k našim rozhodnutím kriticky vracet. Jinak bychom - je-li to třeba - včas nekorigovali případné omyly. Kdo jen žije, aniž by hodnotil, posuzoval a podle potřeby opravoval své postoje a činy, dostane se brzy do stavu, který lidová moudrost vystihuje rčením, že pozdě bycha honit.

To, co se týká každého jednotlivce je nám blízké. Tak třeba když se muž rozhoduje, zda spojit svůj život s bohatou dědičkou, jejíž povaha je rovněž bohatá, ale především na sebevědomí a autoritářství, nebo s partnerkou bez majetku či umělé krásy, ale rozumnou a poctivou. To, co platí pro jednotlivce má tím větší význam pro celou společnost. Opakuje-li stejnou chybu třeba žena, poznamená její život opakovaný rozvod a životní zklamání. Nerespektuje-li historické zkušenosti celá společnost, průšvih na kvadrát.

Však si to lidstvo ve dvacátém století ověřilo hned dvěma světovými válkami. Zdá se, že naše kolektivní schopnost vyvodit z historických chyb správné závěry není zas až tak dobrá, jak život potřebuje. Podobně jako u jednotlivců. Dá-li jednotlivec přednost svému nezaslouženému prospěchu před spravedlivým životem, doplatí na to tu a tam někdo. Jakmile však takový jednotlivec "hovoří" jménem celých států, poučení z dvacátého století letí stranou. Jak pravila jedna známá politička - rodem z ČSR -, ztráta životů statisíc dětí v Iráku byla přiměřenou daní za porážku nepohodlného diktátora. Nu a vypadá to tak, že pokud se světoví politici budou rozhodovat z pozice moci, vlivu, touhy po vládnutí nad světem, čtvrté světové vraždění už nebude. To třetí zajistí, aby alespoň ne sakra dlouhou dobu, než se - a kdoví jestli - lidstvo z ruin jaderné katastrofy vzpamatuje.

Chtěl jsem si pochválit, jak rád a často vzpomínám na prožitý dosti dlouhý život, jak se těším těmi pěknými vzpomínkami a naopak, jak jsem se snažil při výchově další generace varovat před chybami, kterých jsem se dopustil já sám nebo celá společnost, ale nějak se mi to vymklo z klávesnice.

Říkalo se dvakrát měř, jednou řež. Neznám lepšího doporučení pro jednotlivce i celé národy, než tuto zásadu. A tím metrem, kterým poměřujeme, mají být právě také naše zkušenosti. Osobní i kolektivní. Chyby mají varovat, úspěchy motivovat.

Jenže přečasto se řídíme spíše rčením, že košile, momentální prospěch, je bližší než kabát - budoucnost.

Ale to je přece volební program!

5. března 2018 v 15:10 | Blechovan |  Na téma
Maska, to je takové opatření, které umožní skrývat, co se za maskou vyskytuje. Takovým typickým příkladem masky jsou často volební programy. Nakreslí se nádherné obrysy prosperity a představ, vybarví se lákavými barvami slibů, umístí se tak dovedně, aby překryly podstatu, tedy to, co program sice nemusí prezentovat, ale po zvolení hodlá zavést.

Pak nastane maškarní bál, tedy volební kampaň. Sál - celá země - je plný krásných, líbivých a slibných masek, z nichž pak lidová či všelidová porota vybere ty, které byly nejpůsobivější.

Když nastane odmaskování, tedy po volbách, ukáže se třeba, že ten, kdo se nejvíc oháněl demokracií a svobodou, nerespektuje demokraticky zvolené soupeře a všemožnými - často též do hezkých slov zamaskovanými aktivitami prokáže známé: Maska není nic jiného, než maska. Co se divíte, vždyť je to tak skoro pokaždé.

Myslím, že nemusíme chodit daleko s příklady, které toto ironické odmaskování potvrzují.

Jen namátkou. Volební program ČSSD v roce 2013 sliboval zavést do tak zvaných církevních restitucí pořádek. Nedostalo se to za 4 roky vlády na program. Nebo. Boj proti korupci. Snad žádná strana nevynechala možnost zařadit tuto nesporně aktuální záležitost do volebního program. A stejně žádná strana, která se dostala k vládním žlabům, nepromeškala vhodnou příležitost se také trochu přiživit. Jen si připomeňme jak ODS horlí, ale jak dostávala darem miliony od mrtvého Maďara či chudého Madagaskařana. Stoupenci pravdy a lásky jistě nasadí jinou tvář, když děkují panu Bakalovi za milionové dary, než když mluví třeba o současném prezidentovi. První je obdivná, uznalá ba až podlézavá, druhá má blíže ke katu Mydláři.

Případně se usmějme spolu, jak bojoval a bojuje pan Kalousek proti všemu, co ve funkci ministra financí prosazoval a prosadil. No ne docela proti všemu, co mu vyneslo a vynáší, proti tomu jistě nebojuje. Zato nám kdysi poslal složenku, kolik že každý z nás dluží v rámci státního dluhu, aniž by upozornil, že on sám ve významných funkcích na ministerstvu obrany nejednu sekeru zasekl do rozpočtu armády a tím i státu.

Zcela nakonec připomínám, že dnes jsou v módě masky boha Januse či Triglava. Tedy maska pro pracující občany a druhá tvář pro ty, kteří stranu platí.

A stejně jsou obě jen maskou, protože pod všemi možnými maskami se dovedně skrývá skutečný úmysl.

Moje válečná setkání

3. března 2018 v 15:30 | Blechovan
Během druhé světové války jsme se - mám na mysli kluky - setkávali s nejrozmanitějšími představiteli ozbrojených sil.

Prvním byl zámecký pán. Rakouský oficír, který se nenamáhal složit zkoušku ze služebního jazyka, a raději bral od republiky slušný důchod. Zato sotva nám Německo sebralo svobodu, už byl v stejnokroji wehrmachtu. Na zámku se pak sjížděla celá skvadra různých německých vojáků. Jeden si od Stalingradu přinesl zranění rameních kloubů. Chodil s rukama roztaženýma jak na kříži. Místní chlapi se mu (ovšem jen za zády) posmívali, že ukazoval, jak velký kus Ruska ještě Německo ovládá.

Jednoznačné to bylo s německými vojáky. Ti, snad až na poslední dny před osvobozením, se s námi nebavili. Jen jednou, když jsme právě poslouchali Londýn, skupina německých ubytovatelů zabouchala na domovní dveře. Než jsme stačili rádio přeladit na protentokrátní rozhlas[1], stačili naši háchovští ochránci vyrazit domovní dveře. Dál se s nikým nebavili. Prostě obsadili dvě přízemní místnosti, které měly samostatný vstup z ulice, a bylo.

Nedlouho před koncem války projíždělo přes obec divné vozatajstvo. Vojáci měli neněmecké stejnokroje, a když se během přeletu ruského kukuruzníka vojenský štrůdl zastavil ve stínu stromů kolem silnice, bylo slyšet, že se spolu domlouvají rusky. Já, už tehdy blbec, jsem si dodal odvahy, přistoupil k jednomu vesnicky vypadajícímu dědovi, abych mu lámanou ruštinou (kterou jsem se tajně učil z náhodně nalezené ukrajinské knížky) povzbudivě sdělil: "Vot, skoro věrnětes k babuške domoj." Smutně se usmál, protože věděl víc než já. Vždyť to nebyl ruský zajatec, ale Vlasovec. Snad měl doma syna či vnuka v mých letech, a proto mne nechal na pokoji.

Několik týdnů před koncem, války se v obci usadili maďarští vojáci. Zřejmě je Němci špatně živili, no spíše neživili, protože když jsem jim přinesl krajíc chleba s kouskem pečeného králíka, vděčně děkovali a odměnili mne - sumkou plnou ostrých nábojů do pušky. Také mne učili maďarsky. Hlavně počítat a zdravit. Jona pot kiváňok! Když pak i německý rozhlas přiznal, že Rudá armáda obsadila Budapešť, radostně jsme - nechtě - provokovali honvédy voláním: "Budapest kaput!"

Zhruba v tu dobu procházela obcí skupina zajatců z Rudé armády. Hlídali je právě tito maďarští ztracenci. Asi jim bylo líto, že těm zajatcům kdekdo z kluků i tátů podstrkoval něco na přilepšenou, byť jsme sami moc neměli.

Pak jsme byli osvobozeni. Němce od nás vytlačili Rumuni. V našem domě se ubytoval jejich velitel, snad se nepletu, ale jeho podřízení jej oslovovali - asi hodností - "tiso". Bydlel u nás a já statečně překládal, když našim německy vysvětloval, jak to vypadá ve světě. To jsem tehdy ještě zvládl. Sotva ale začal smutně vykládat cosi o své freulein, byl jsem se slovní zásobou v koncích. Co jsem nedokázal já, přeložil jeho sluha, burš, který byl rumunský Čech, ale to se mu nevyplatilo. Dostal ukázkovou a výchovnou facku, neboť si dovolil pánovo slovo přeložit bez jeho svolení.

Rumuni postoupili v bojích dál a u nás se rozmístnila frontová nemocnice, která tam působila od konce května až do odsunu Rudé armády, tedy do listopadu 1945. Dodnes říkám ruský čaj, i když jeho původ vůbec v Rusku není a nebyl.[2] To proto, že prvně v životě jsem mohl takový čaj ochutnat právě když u nás bydlel vojenský lékař (kapitán), který dal mámě celou krabičku této tehdy pro nás nedostupné pochoutky.

Zvláštní bylo válečné setkání s bývalým důstojníkem československé armády. Celou válku proháněl živnostníky na okrese jako financ, nikdy nepřimhouřil oka nad "zdražením košíku"[3], ačkoli košaři stejně museli pro Němce plést hlavně pumáky - 50 kusů týdně. Nu a najednou dělal vlastence. Tehdy jsem prvně viděl vojáka utíkat. Co utíkat, zdrhat! Jinak by mu chlapi za válečnou pomoc německým financům poděkovali holí.

Bylo to, pravda, dávno, ale bylo to!



Ani klávesnice není marná

27. února 2018 v 18:24 | Blechovan |  Na téma
Fejky se nejkrásněji vymýšlejí s tužkou v ruce. No, klávesnice počítače také není k odmítnutí, ale rukopis je rukopis.

Co napíšeš tužkou, dokonce i perem, vypadá autenticky. Skoro věrohodně. Naproti tomu, když ti přijde nějaký mail, tvrdící docela věrohodně to či ono, hned tě napadne, že se jedná o novinářskou kachnu čili česky hoax, eventuálně fake news.

Je zde jedno riziko. Tak třeba pravda, kterou vyslovil Zeman, je jasně lží, byˇ%t si ji zaznamenáš tužkou. Podle Orwelova Velkého bratra je prostě - hodí-li se to oprávněnému vykladači pravd, třeba ÚTTH - pravda lží a lež pravdou. Sám Goebbels by se radostí tetelil, pokud by četl, že mír je válka, zatímco řeči o míru jsou dezinformací.

Tak tedy s tužkou v ruce chci napsat pravdu, aby té lži kdokoli věřil, když tu mi zatrne. Copak já jsem oprávněný vůbec něco tvrdit o pravdě a o lži? Já, vesnický nevzdělanec a přes některé své tituly příslušník tupé masy? Na to jsou přece zasvěcenci, tedy elitní prvadolháři. Vezměte si takového pátera vyklouz Hermana. Copak jsme Němcům celou dobu první republiky neubližovali? Nutili jsme je studovat na středních a vysokých školách, kterých zde - přepočteno na německou hlavu - bylo víc než v samotném Německu? Na úřadech v místech, kde bylo alespoň 20 % Němců se úřadovalo i v němčině. Chudáci museli i k volbám, takže jsme v parlamentu jejich zástupce nutili pohybovat se vedle těch nedemokratických českých. Nebo pan exkníže (rakouský fürst) Shwrarzenberg je stále iritován, že někdejší český prezident Beneš nebyl souzen jako válečný zločinec, možná místo Göringa.

Zatímco podobné provokace vytištěné pomocí klávesnice by předem prozradily podezřelý původ, napíši-li to vše tužkou, tedy vlastnoručně, může to být vnímáno jako životní zkušenost a tudíž pravda, za níž si stojí tuha zmíněné tužky. Ovšem jen do doby, než oprávněná vládní instituce na mne neukáže prstem: "Hle, dezinformátor!" Pak jde sranda stranou a nastupuje ona orwelovsky vycizelovaná pravda.

Únor 1948

24. února 2018 v 14:51 | Blechovan |  Různé
Bylo mi tehdy 16 roků. Naše gymnázium právě v únorových dnech odjíždělo na lyžařský výcvik do Krkonoš. Nás, studenty, jako kdyby se probíhající politické změny vůbec netýkaly.

Jednou spolužačce ujela lyže na cvičné louce pod Lejšnerovýmí boudami. Dva kamarádi sjeli zachránit uprchlíka. Za dvě tři hodiny byli v chatě i s lyží a se zprávou, že máme novou vládu. Kupodivu jediné, co nás - asi 60 studentů - zaujalo, bylo sdělení, že ve vládě bude kroměřížský starosta JUDr. Čepička. Pak jsme se věnovali důležitější záležitosti - přípravě na večerní "papučový bál".

Když jsem se vrátil domů, vyslechl jsem - zcela nezaujatě - v naší dílně "hodnocení situace". Táta (sociální demokrat) se svou obvyklou ironií prohlásil, že chleba kvůli změnám levnější nebude. Strýc Jan, národní socialista, horlil: "Ti naši představitelé (zřejmě myslel národní socialisty) byli s tou demisí na hlavu padlí! Měli počkat na červnové volby, ty bychom vyhráli, a mohl být pokoj."

Pan Lechner, náš dělník z Pornic (byl komunista) jen zabručel: "Zlatý voči, vyhrajete. Dostanete na …"

Krátce po změně vlády přijela teta Mařka (z Baťova), že jejího manžela - národního socialistu a funkcionáře - vyvedli dělníci ze závodu, takže shání práci.

Táta hned domluvil, že strýce přijme do práce kamarád a sokol pan Havel v cihelně, ale už k tomu nedošlo. Sotva odezněly první emoce, přišla delegace (možná stejná, která strýce z koželužny vyváděla), že se má vrátit do práce, že tak dobrého dělníka by bylo škoda.

Zanedlouho táta se živností skončil a i s mámou vstoupili do košikářského družstva. Táta jistě litoval skoro pětadvacetiletou snahu o založení a rozvoj živnosti, máma se mi po létech svěřila, že když dostala v družstvu první výplatu v penězích (ne jako dříve v živnosti na bankovní konto), byla nadšená. Já se stále staral víc o to, abych stihl všechny domácí úkoly - v latině, angličtině, matematice, českém jazyce… - a trochu o děvčata. Na politiku jsem ještě pár roků nemyslel.

Pak bylo v červnu faktické referendum. Jednotná kandidátka NF získala 89 %. Náš stařeček František se mi svěřoval, že místo kandidátky on i stařenka vhodili do urny kus novin (jako kdyby to byl bílý lístek). Smutný byl jen pan Lechner. Právě v jeho rodné obci bylo bílých a neplatných lístků 59 %, takže kandidáti NF tam zvoleni nebyli.


Nebylo ani tehdy, není ani dnes snad nikoho, kdo by vyváženě situaci po únoru 1948 zhodnotil. Vyváženě v tom smyslu, že by na váhy historické pravdy položil jak to chybné a zlé, tak naopak to, co bylo ve prospěch lidí a osvědčilo se.

Když došlo k jakémusi narovnání po listopadu 1989, nebyla doba příznivá pro vyváženost. Problémy a nedostatky předchozího vývoje byly příliš živé.

Ovšem teď, když od všeobecně přivítaného zvratu uplynulo málem 30 roků, teď by k té vyváženosti snad mohlo dojít.

Kam dál