Co to vlastně klepe na dveře?

28. listopadu 2018 v 21:42 | Blechovan |  Na téma

V mém případě klepou na dveře vzpomínky. Vzpomínky na dětství v předválečné době, kdy stařečci i rodiče dokázali vytvářet pro nás, děti, krásný svět i v těžké situaci. V čase, kdy nás na stromečku nemohly nadchnout krásné baňky, prskavky a - jako později vánoční kolekce -, protože peněz bylo tak na to nejnutnější. Vyráběli jsme si proto papírové řetězy, na stromeček zavěšovali bronzem postříbřené šišky…

Pak přišla válka a bylo ještě hůře, ale dík lásce a obětavosti rodičů i stařečků, náš dětský svět o Vánocích byl krásný.

Na dveře sice neklepaly jen církevní oslavy, sváteční mše s koledami, ale současně pocit sounáležitosti snad celé naší obce. Kdo si vzpomene na vánoční koledy zpívané "sborem" stovek lidí v kostele, nemůže zapomenout.

Na druhé straně nám pravidelné zakončení mší v době války odcizilo svatováclavský kult, kterého se němečtí okupanti zmocnili jako "příkladu, že my jsme byli vždy podřízení Německu". Však nám to i ve škole vtloukali do hlav.

Vánoce byly pro nás příležitostí ukázat svou zručnost třeba při výrobě betlémků ke stromečku, ale také při všemožných zimních hrách a sportech.

Vánoce nebyly a pro mne ani dnes nejsou spojeny s nákupní horečkou; o půjčkách, abychom mohli někomu udělat dárkem radost, ani nemluvě.

Vánoce byly svátky rodin, které se scházely či sjížděly, aby alespoň jednou v roce připomněly, že k sobě patříme, ať žijeme třeba stovky kilometrů od sebe.

Vánoce byly a jsou v našich srdcích.

Jakmile se ze srdce přemístí do nákupních center, změní se v prostý nákupní cirkus. Ba u některých až v hon za slevami o černém pátku, běháním, kde to či ono je o pár kaček levnější. To už ovšem nejsou ani Vánoce uctívající křesťanské tradice, ani Vánoce opět spojující rodiny, ale reklamní bengál.
 

1984 je už dávno za námi

20. listopadu 2018 v 15:46 | Blechovan |  Na téma

Copak po roce 1984, který kdysi vytyčil slavný George Orwell jako jistý předěl, může existovat něco, co o mně lautr nikdo, ba ani StB, BIS, CIA, NSA, M15, Mosad, Big brother, EU, Putin - no prostě opravdu nikdo neví? Já se domnívám, že naopak je mnoho věcí, které se mne životně dotýkají, ale já o nich nevím.

Metody získávání informací v moderní době nemusím připomínat. Kdo by dnes byl bez telefonu, počítače či dokonce jen televize, stal by se archaickým artefaktem. Uložili by jej do nějakého muzea, nejlépe psychiatrického, a nikdo z výše jmenovaných "vědátorů" by se o něj nemusel starat.

Sorávně každý uděláme, když si pustíme nejraději ČT a vyslechneme, co si myslíme, jací jsme a co je žádoucí. Pochopitelně nám rovněž vyjmenují, co je špatné a hlavně, kdo je vlastně fuj. Pak budeme demokraticky volit někým pečlivě vybrané a propagované kandidáty, správně korektně zaujímat postoje dokonce i k tomu, čemu nerozumíme, ale bylo nám to z médii hlavního potůčku nalajnováno, tedy vysvětleno. Jen tak se můžeme domnívat, že si všechno to oficiálně správné myslíme opravdu my sami.

V poslední době ztrácím jistotu i v tom, zda jsou mé myšlenky opravdu mé. Ostatně, nechci-li se stát terčem honu na čaroděje nebo aspoň na tupé stádo, je nejlepší vlastní myšlenky nemít. Co jestli to, co se domnívám, že jsou mé myšlenky, je pouhý implantát kteréhosi bojového vozidla myšlenek, pardon think tanku. Zda hodnoty, které se mi zdají být správnými jsou dostatečně korektní. Jako třeba představa, že když existuje mezinárodní právo, měl by je respektovat nejen třeba Putin či Trump, ale také představitelé Izraele a Saudové.

Nastává čas, kdy se začínám svých vlastních myšlenek bát. Inkvizice sice již změnila formy zajišťování pravdy a správnosti, ale zlikvidovat něčí pověst je dnes mnohem snazší než kdysi dříve, a vlastně beztrestné. A ztráta pověsti může být tíživější než ztráta zdraví na mučidlech či dokonce ztráta života.

Tak jediná věc, co o mně nikdo neví, je, že si nejsem jistý, zda jsou mé myšlenky opravdu mé, nebo jen ty implantáty, a tvářím se, jako bych měl na vše svůj vlastní názor, jako kdyby mé touhy nevybočovaly z povolených a tísněným člověkem opečovávaných kolejí.

P.S. I toto mé plkání projde pečlivým sítem korektnosti, jelikož jsem si dovolil to napsat a vložit na internet místo toho, abych zatemnil pokoj, vypnul elektrické spotřebiče, přehodil přes hlavu izolační kovovou síť a myslel si dotyčné jen a jen pro sebe.

Co to vlastně je, ta lež?

13. listopadu 2018 v 12:49 | Blechovan |  Na téma


Lež je vlastně každá neúplná pravda. Jen malý příklad. Řeknu-li, že v moři je voda, mám jistě pravdu. Ale současně jsem vyslovil neúplnou, tudíž klamnou informaci, protože jsem neuvedl Významnou skutečnost. Tedy že v moři je slaná voda.

Z uvedeného vyplývá, že přemnoho informací, které se dovídáme třeba z veřejných sdělovadel, ba i ve školách, jsou jen neúplnou pravdou. Přemnohé informace jsou nejen studnou lží, ale hned celým lživým oceánem.

Je skutečností, že podávané informace nemusí zkreslovat obsah úmyslně. Je na tom, kdo informaci přijímá, jak s ní naloží. Zda se nad jejím obsahem a tudíž i pravdivostí zamyslí, nebo zda ji přijme mechanicky jako sdělení písma svatého.

Nejběžnější lží bývá reklama, ale také politická propaganda. Vlastně propaganda není ničím jiným než reklamou. Stejně jako reklama sice podává v zásadě pravdivé informace, avšak hloubka pravdivosti (úplnost výpovědi) bývá pohříchu plýtká. Jako u té mořské vody.

Tak například výklad, co je funkcí státu. Tvrdím-li, že stát je k tomu, aby byla společnost cílevědomě řízena, je to ta mořská pravda. Ano, to patří k funkci státu. Jenže jedni pod tím řízením mají na mysli především podmínky pro to, aby se velké firmy (továrny, obchody, školy, nemocnice…) mohly úspěšně rozvíjet s cílem zajištění života všech občanů společnosti. Jiní naopak za cíl vidí podmínky k tomu rozvoji z hlediska tantiém a dividend, přičemž ta tzv. neúspěšná část společnosti se na dosahovaných úspěších nepodílí, v lepším případě jen přiživuje.

Nebo taková válka. Když František Josef 1. v roce 1914 objasnil Mým národům, že hodlá využít krásného práva silnějšího a donutit Srby, aby se podřídili císaři a mnohokráli, jistě byl přesvědčen, že nelže. Naopak Srbové byli jisti tím, že mají právo hájit svou suverenitu a zájmy stejně jako císař, ač jsou mnohem, mnohem slabší. Nu a když podobný postoj zaujal zbytek světa (tehdy většina byla koloniemi, tedy postoj jejím jménem zaujali kolonialisté), tálo to desítky milionů životů.

Měl císař pravdu? No, v tu dobu byl přesvědčen, že to "krásné právo silnějšího" třímá ve zbraních armády

Vraťme se na závěr k té reklamě. Má pravdu peněžní instituce, která nabízí slosovatelné půjčky či vrácení každé dvanácté splátky? Z hlediska pohybu peněz ano. Ovšem ve skutečnosti obelhává důvěřivce, kterým namlouvá až takovou lahůdku: "Půjč si u nás, poctivě splácej a možná něco i vyhraješ." Už neuvádí, že tomu možnému výherci svými splátkami na výhru přispívá navíc, nad splacenou jistinu, nad úroky a případné daně. Takže: Reklama či propaganda - jsou mořem lží, v němž plavou pravdivé části informací.
 


Změna je také rizikem

9. listopadu 2018 v 14:55 | Blechovan |  Na téma

Ono se často zásada, že změna je život používá, ale snad méně často se o připravované či prožívané změně přemýšlí. Nelze ovšem popřít ani tu pravdu, že ne každá změna životu prospívá.

Jako nejdrastičtější případ změny s nejtragičtějším následky vidím války. V červnu 1914 si lidé žili v míru a pohodě. Jedni se těšili, že se jim narodí dítě, jiní právě prožívali radost sblížení, když uzavřeli manželství. A mnozí jiní mnohé jiné radosti, změny, které měly jejich život obohatit. Pak vyslechli manifest Františka Josefa 1. Mým národům a změna pokračovala neradostně. Jen z naší země, tehdejšího Českého království, povolal císař-válečný zločinec do zbraně 1 milion a dvě stě dvacet tisíc mužů. Pro 246 tisíc z nich ta změna, co má život znamenat, znamenala pro zbytek života zásadní zhoršení. Co jiného mohli očekávat invalidi? Změna pro 256 000 dětí znamenala, že se díky císařem vyvolané válce staly sirotky. Sto dvaačtyřiceti tisícům žen, v dalším vdov, poslala Rakouskouherské císařství muže na smrt ve jménu slávy císaře a jeho rodiny.

Ti všichni se mohli po čtyřech letech kruté války a často i bídy radovat ze života v míru na rozdíl od dvou set padesáti tří tisíců mužů, jejichž jména na pomnících padlých dodnes varují před podobnou změnou, změnou mírového života ve válku.

Ono někdy ani žádoucí změna nepřinese jen radost. Znám nejednu rodinu, kde pro vzájemné neshody manželů došlo "ke změně", tedy k rozvodu. Nebo dokonce ke změně bez rozvodu. Nejeden manžel, jakož i mnohá manželka, si tu změnu vykládali jako nezbytnou. Trpěly nejčastěji děti. Moje žena kdysi se svou třídou jela do ZOO v Brně. Když přijížděli k městu, jeden žáček se hlasitě pochlubil: "Já bych tady mohl navštívit dva tatínky. Jsou tu v base." Třetího tatínka momentálně chlapcova máma využívala ve své samotě pro trochu změny života v osamění. Že by onen žáček se z časté změny "tatínka" radoval?

Zkrátka. Ne každá změna je k lepšímu, ale není pochyb o tom, že náš život je plný změn a bez nich by se změnil v pouhé přežívání.

Takže: Změna je život, ale se životem i se změnami zacházejme s rozvahou.

Jen ne masku!

31. října 2018 v 14:40 | Blechovan |  Na téma

Jistě jste si všimli, že zvláště profíci vystupující v televizi a vůbec na veřejnosti mají tvář ozdobenu normalizovaným úsměvem. Však také všemožní vizážisti je učí nebo alespoň nabádají, jak mají správným úsměvem vycenit zuby, roztáhnou ústní koutky, aby si toho ti, jimž je jakobyúsměv adresován, povšimnuli.

Pravda. Takový úsměv je vlastně spíše maskou, někdy dokonce neupřímným šklebem. To já mám mnohem raději úsměvy přátel, zvláště žen a dívek.

Abych upřesnil. Když se setkám s přítelem, vůbec nemusí cenit zuby, přeskupovat koutky úst směrem k ušním boltcům. Docela stačí úsměv očí a slov, třeba jeho: "Nazdar, dědku." Když přijdu do obchodu - navštěvuji trochu i z donucení vlastních nohou stále jeden obchůdek na sídlišti -, spokojeně pozdravím známé tváře kupujících i prodavaček a jejich úsměvné odpovědi jsou mi povzbuzením i odměnou, že si vážím lidí víc než umělých celebrit a VIPů. Jsem skromný. V nákupech i v očekáváních. Proto je ochota a úsměv třeba prodavačky pro mne větším lákadlem než superceny a podobně fíglovaná lákadla.

Zkrátka. Úsměv musí jít ze srdce, ne z nějakého obchodního či volebního marketingu.

Ovšem daleko nejkrásnější úsměv už neuvidím. Lásku mámy. A přece mi kousek toho krásna, které nám mnohým dělalo dětstvím nezapomenutelným rájem, denně prožívám, i když na rodiče dávno mohu jen vzpomínat. To když potkám maminku s dítětem, třeba když spěchají do školky. Ta hluboká důvěra dítěte v mámu i obětavá láska maminky k dítěti, to je ten nejkrásnější úsměv, který znám, i když se tak usmívá pro mne docela cizí žena na cizí dítě, které neznám.

A jsou vůbec děti cizí? Nejsou všechny naše, byť snad jejich mámu a tátu ani neznáme?

Achtung, achtung!

27. října 2018 v 16:29 | Blechovan |  Na téma

Starý děda občas sáhne v knihovničce i do předlouho neotevřené knížce. Tak jsem jednou našel v takové pozůstalosti po rodičích záložku, umožňující časový odhad, kdy "nepřátelské bojové svazy" doletí až k nám. Zavzpomínal jsem si na rok 1943.

V protektorátním rozhlase s vykuchanými krátkými vlnami, kteréžto potvrzení o našem přijímači znělo: "Die kurzwellen sind nicht" a německé razítko s podpisem revizi provádějícího pověřence, jsme denně mnohokrát slyšeli hlášení o "vzdušné situaci".

Achtung, achtung, luftlagemeldnung.[1] Pak následovala informace, zda se nad říšským územím nacházejí nepřátelské vojenské letouny a jakým směrem míří. Situace nebývala nijak radostná, byť jsme těm "našim" letcům přáli úspěch jejich mise, ne vždy nás potěšili.

Zatím však trochu úsměvu. Posloucháme Vídeň, protože tam aspoň hráli někdy pěkné písničky a Hitlera a hitlerovce oslavovali v němčině, což nás tolik neštvalo. Tak jednou slyším, že übe den reichsgebiet befindet sie keine faitliche kampverbande, což má znamenat, že nad říšským územím nejsou žádné letecké svazy našich spojenců. Jenže právě v tu dobu jsme slyšeli dopad bomb, které vídeňský rozhlas věrně přenášel a jakási vzdušná vlna, snad odrazem od mraků, dospěla až k nám tak silně, že drnčely domovní dveře. To Američané, přilétající od jihu, z Itálie, bombardovali leteckou továrnu ve Wienner Neustadt. Však nám to strejda, který v rámci totaleinsatzu v té továrně, dokud ještě nebyla zničena, musel pracovat.

Jindy jsme se zájmem vyslechli ujištění - opět z Vídně a pochopitelně jen německy -, že nad územím říše se nepelancuje ani jeden prokletý americký, anglický či ruský letoun, to…kein feitliche kampverbande. Ich wiederholle, schwache snelle kampverwende…tedy: "Nad říšským územím není ani jedno nepřátelské křídlo. Opakuji: slabé rychlé bombardovací svazy směřují z oblasti Vídně na sever…"

To jsme se nasmáli!

Jiná byla ovšem situace, když nějaká ta bombardovací peruť - daný den už třetí - donutila ředitelství školy, aby nás žáčky měšťanky - pardon, Hauptschule - nechal odvést do "úkrytu" což byla tělocvična na úrovni suterénu školy. Jenže zanedlouho po skončení poplachu letěl další svaz, takže říďa pro ten den žáky propustil, že se stejně k učení nedostaneme.

Sotva jsme vyšli ze školní budovy, uslyšeli jsme trochu hvízdavý zvuk letounu, který se spustil pod mraky, načež…

Fakt nevím, kdo nás tomu naučil, ale nikdy v době vojenské služby jsem nedokázal udělat "k zemi" tak pudově a rychle, jako těch asi tři stovky žáků tehdy. Načeš se ozvala řada výbuchů, z nichž první vytvořil hluboký kráter asi tři stovky metrů od školy. Neškodně. Jenže během necelé půlhodiny jsme se dověděli, že řada shozených bomb (bylo jich 13) skončila v Uhřicích, bohužel nikoli neškodně. Osm lidí, z toho dvě malé holčičky se už nikdy nemohlo dívat na přelétající spojenecké svazy, které - často vzdor slzám a smutku - pomohly přinést nám všem, celé Československé republice (a nejen jí), osvobození od německé okupace.

Náhodou zapomenutá záložka v knize, ale vzpomínky ne celou knihu…



Lidská havěť

9. října 2018 v 11:24 | Blechovan

My lidé máme zvyk okolní svět vidět nejen našima očima, ale také veškeré dění promítat do našich životů a lidského myšlení. Stejně tak život broučků, brouků, hovniválů a jiné havěti, třeba mravenečků a včeliček.

Jistě znáte, jak krásně popsal lidskou chamtivost, bezohlednou touhu po majetku, ať to stojí, co stojí - ty druhé. No pravda, bratři Čapkové svou vědeckou studií Ze života hmyzu vystihli náš dnešek ještě výstižněji než svou dobu. Nebo jinak, lidstvo prohlubuje svou hmyzovost zejména v těch méně hezkých vlastnostech zrychlujícím se tempem, že starý tisíciletý Řím by mohl s údivem valit oči, jak jsme lepší. Pravda, otroky zatím místo sebe na práci vyhnat nemůžeme, ale nezměnila se jen forma otroctví?

Tak hned ti slavní chrobáci. Valí své majetečky, aniž by koukali, co se děje kolem, hlavně že jejich nevoňavá konta se zvětšují. No dokonce i tehdy, když se to daří jen na úkor partnera. Chrobáci se nerozváděli, to my dokážeme z rozvodu i majlant vytlouct. Je sice pravda, že hovniválové v té kuličce nastřádaného hnoje chovali svou budoucnost a zajištění rodu, zato lidé pokročili. Proč potomky? Dá to práci, ubírá to volnost jednání a dokonce někdy i otravují než vyrostou. Lépe je vzít si na pomoc s tou hnojovou koulí života hovnivála stejného rodu a nekomplikovat prožívání nějakou obecnou odpovědností za budoucnost.

Doba a výkonnost ekonomiky dnes mnohem víc než dříve umožňují lidským motýlkům přelétávat z květu na květ, tu a tam načuchat se omamné vůně a létat bezstarostně; však příroda se o ně postará. V našem případě, tedy - v lidské dejme tomu společnosti -, tu přírodu nahrazují podvody, tunely, krádeže a příživnictví. Pochopitelně zbavené svého puchu špatnosti a přejmenované třeba na podnikavost v šedé či černé ekonomice. Případně mamáhotelismus dětí a život bez práce na úkor ostatních. Dnes je nadprokdukce lidských Clythií a Otakárků. Bezstarostně poletují z květu na květ a čmuchají své zážitky, aniž by je tížilo, že někdo musí dělat a pro práci nemá čas na povyražení, aby ti úspěšní makat nemuseli.

Už toho nechám. Jen to nejhroznější, co nám, lidstvu, může nakonec stáhnout oponu doopravdy. Bereme si příklad z mravenečků. Jak to bráškové vystihli? Opět jako dnešek. Zbrojení, výhrůžky, válečné střety - až nakonec jedni druhým vpadli do sídlišť, aby je vyplenili, zničili, vyhubili.

A to tehdy ještě o jaderných zbraních nikdo nevěděl.

Copak hmyz a jiná havěť! Ti v zásadě respektují své místo v přírodě, byť to znamená, že někteří jsou bezohlednými lovci a jiní bezbrannou kořistí. Jenže v přírodě - nejen hmyzí - se časem ustaví rovnováha.

Ta mezi lidmi nemusí být dosažena. Takové pojmy jako rovnováha strachu, světový řád i za cenu, že někomu musí jiní zkroutit ruce za zády, aby poslouchal. Údajné sobectví, když jiný stát těží z vlastních bohatých nerostných zdrojů a těm vlivným neumožní, aby si na nich a na cizí práci nahamounili miliardy. Drzé sebevědomí slabších, že si o svém osudu budou rozhodovat sami…

To vše směřuje buď k popadnutí rozumu (pokud jej dotyční ještě neztratili docela), nebo k neodvratnému konci, jako v té válce mravenců, bratry Čapkovými tak prorocky popsané.

Kdo mne úkoluje?

2. října 2018 v 16:09 | Blechovan |  Na téma


Kým vlastně mám být? Kdo to určuje, když ne já sám? Boha z toho vyviním. Jednak je všemohoucí, takže pokud by chtěl určit, kým mám být, nedalo by se proti tomu dokonce ani na webu protestovat, a byl bych dle boží vůle kýmkoli. Ostatně já sám jsem si z pestré nabídky božstev, která je dokonce ještě dnes v pestré světové nabídce k disposici, nevybral nikoho.

Takže zpátky k otázce. Kdo vlastně, když ne já sám, určuje kým mám být?

Někdy mám dojem, že si podobnou moc přivlastňují někteří umělci a mediální nádeníci. Jenže ti všichni zpravidla byli a jsou - chtějí-li získat bohatství a oficiální uznání - vlastně jen prodlouženou rukou (či jak říkával Stalin převodními pákami) skutečných vládců. Pokud se chtějí alespoň někteří redaktoři a umělci stavět na zadní, tedy mít odlišný názor, než je kýmsi označen za správný, mají smůlu a jsou opatření nálepkou: Pozor, kouše! Pokud ne něčím ještě horším. Každopádně jsou v oficiálních médiích a těch, která vlastní zástupci zmíněné moci, špiněni, haněni, morálně dekapitováni.

Kdo jsou těmi skutečnými vládci? Copak to někdo ví? Nějaká ta světová elita vlivu a moci, sorošovsky či velmocensky podložené pochopitelně majetky a ovládanými armádami. Ne vždy za ni hovoří zvolení státníci. Také proto, že ani ta skutečná světová věrchuška není jednotná, je těžké rozeznat, kdo tedy vlastně chce rozhodovat, kým máme být my, řadoví občané, a jaké názory máme zastávat, abychom nebyli na indexu či v nějakém černém seznamu. Asi jako Zeman.

Pokud by si někdo myslel, že nám napovídají vychovatelé ve školách všech stupňů, kým se máme snažit být, má to háček. Oni sami jsou závislí na výše zmíněných, takže nemohou propagovat, co by nebylo samozvanými, byť někdy volenými elitami za správné uznáváno.

Nakonec: je to především na každém z nás samotném. Na co máme, jak se snažíme - a také trochu, kolik máme štěstí, abychom na to, čím chceme být dosáhli přes možnou nepřízeň okolí, tedy panstva. Jako je nezaměstnanost, války, nepřátelské mediální kampaně a někdy i osočováni chudinkami sloužícími zmíněnému panstvu. Spravedlnosti.

Zkrátka - jsem či jsme tím, kým se snažíme být, pokud k tomu máme nezbytné předpoklady osobní i společenského prostředí.

Záleží především na tom, zda dáme přednost být sebou samými před usnadněním kariéry podřízeností.

Jsem-li tím, kým chci a snažím se být, jsem svobodný bez ohledu na to, zda nějaké myšlence sloužím.

Proč svátek ČR na Václava?

28. září 2018 v 9:39 | Blechovan |  Různé

28. září bylo vyhlášeno Dnem české státnosti. Je historickou ironií, že jen o den tato pochybná oslava předchází výročí podpisu mnichovské dohody, kde jsme byli - Václav neváclav - s důvěrou Háchou vloženi do rukou Hitlera, čímž bylo umožněno:

aby v Kounicových kolejích bylo uvězněno několik desítek tisíc českých vlastenců, odbojářů a vysokoškolských učitelů. Ti pak byli ve většině případů deportování do německých koncentračních táborů v menší míře byli popravováni přímo ve věznici. Popravovalo se zastřelením, oběšením nebo se vraždilo ranou z pistole do týla. Pamětní deska uvádí 1350 zavražděných.

To, že se německé ženy za pouhou marku mohly zúčastnit popravy jen dotvrzuje, že nejen nacismus, ale i bývalí čeští - protektorátní - Němci se ochotně podíleli na likvidaci našeho národa.


Za usilovnou snahou lidovců prosadit 28. září jako státní svátek vyčuhuje až příliš nápadně snaha, vrátit tzv. svatováclavskému kultu v českém národě význam.

Dokonce autor Toulek českou minulostí se - samozřejmě až po převratu, tedy v rozporu s tím, co ve svém díle uváděl původně - zmiňuje, že katolický kult svatého Václava potlačili komunisté.

Já prožil válku již jako vnímavý klouček a není mi docela neznámá ani naše historie, ačkoli se ji Němci za protektorátu snažili z dobrých důvodů vymazat z naší pozornosti (neučila se).

Tak tedy několik svatováclavských nacistických špeků.

Němečtí okupanti prosazovali svatováclavský kult cílevědomě na všech stranách. Zasloužilým kolaborantům udělovali Řád svatováclavské orlice. Tradicí Václavovy podřízenosti Němcům se oháněli kde tam. I státní prezident - dědek podpisový - Hácha se na zmíněného, Němci kdysi jmenovaného, světce odvolával. Podobně jako kolaborant kolaborantů Emanuel Moravec (třeba i v rozhlasovém projevu ke školákům při zahájení školního roku -myslím že 1942). V kostelech se stal chorál Svatý Václave povinnou částí (u nás na závěr mše). Dokonce po vypuknutí pražského povstání byla na Letné nastoupena "svatováclavská rota", s Frankovým úmyslem zasáhnout proti povstání.

Nějakou dobu jsem v Brně bydlel v Kounicových kolejích, takže jsem viděl nejen pamětní desku obětem německého řádění, ale také svatováclavské sgrafito, pod nimž Němci naše vlastence vraždili.

Jako výsměch zní nápis, který byl součástí obrazu :

"Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám ni budoucím"


Je ironií osudu, že státní svátek Den české státnosti je spojován s jedním z prvních českých vládců, ochotně se podřizujících Němcům, ale i to sousedství s mnichovskou zradou.

Pokud jde o lidi

20. září 2018 v 19:20 | Blechovan |  Na téma

Pak nejhorších nebude ani zdaleka jen deset. Možná i deset milionů. Ovšem ještě víc bude těch dobrých, tedy lepších, byť ne vždy dokonalých. Samozřejmě jen pokud je neuvedeme jménem.

Protože přes organizovanou invazi mohamedánské populace se Evropané považují za produkt (mimo jiné) křesťanství, odvolávám se na bibli. Kolik těch spravedlivých mělo zachránit svět před potopou? Nevím, jaká byla boží objednávka, ale obstála tehdy jen rodina starého Noema. Takže Hospodin byl opravdu náročným soudcem, když v celém zbytku lidské populace, ba i tvorstva lezoucího, skákajícího, létajícího i plavoucího, obstálo jen těch několik Noemových příbuzných. Nebo že by byl Stvořitel nepotista?

Podobné to bylo, když v Sodomě a přilehlém okolí byla ctnost převálcována sodomií. Tehdy se nenašlo - mimo Lota a jeho babince - ani pět spravedlivých. Zkrátka když opět přišla na pořad dne otázka vyhubení lidstva, potopová zkušenost i popotopový vývoj vnukly rozhodčímu, že zničit vše živé je neproduktivní. Spokojil se s tím městem. Stejně ani tehdy se mu experiment nevydařil. Lady Lot byla neposlušně zvědavá, ohlédla se a to, co spatřila, v mžiku ji transformovalo do podoby solného sloupu. O chování dvou zachráněných dcer sice bible hovoří, ale my raději pomlčíme, aby na Zemi nevzniklo hnutí napodobující jejich chování.

Takže nehledejme byť jen jedinou dekádu nejhorších. Buďme humánnější a pátrejme po několika spravedlivých.

Jenže tady je dalšší zakopaný čokl. Vyjmenovat nejhorší, tak máme v médiích nadprodukční nápovědu. Putin, Zeman, Babiš, kdekdo nesouhlasící s těmi, kteří se prohlašují za nejlepší, by mezi deset nejhorších patřil. A to bez ohledu, že by v té desítce byly už v naší republice statisíce. Jakmile však uvedeme první jména nejlepších, je konec diskuse. Hned by vyskočilo několik jinonázorových čertíků a byl by konec s jednotným názorem.

Zkrátka deset nejhorších je příliš nízké číslo, dokonce kdyby šlo o deset milionů. Jen těch zatra nejhorších, tedy Rusáků, je víc.

Snad na závěr se přiznám, že nejhorší je to, že se místo snahy po domluvě snažíme dělat z konkurentů ty nejhorší bez ohledu, jestli my sami nejsme občas daleko víc fuj. To, že nepřátelství je přijatelné, pokud na něm "ti správní, praví a slušní" vydělají.

Kam dál