Stokrát nic či poslední kapka

Úterý v 15:57 | Blechcovan |  Na téma
Jako na každý problém (i takový, který vlastně není problematický) se můžeme dívat z různých úhlů.

Jeden pohled. Beru poslední zrnko pražené kávy, vkládám je do mlýnku a lkám, že bez kafíčka se ani zajímavá beseda sledovat nedá. Prostě pro málem závislého - v tomto případě na kávě - radost umlká.

Naopak. Lékař co nejpřísněji, aby alespoň něčím přispěl k mému zdraví, mi zakázal denní podpůrný životabudivý nápoj - kávu. Sedím nad kávovarem, málem slzím a se zdraví záchovným rozhodnutím dávám poslední šálek na rozloučenou.

Neboť, pokud bych s kofeinem nepřestal, přetekla by tou poslední kapkou míra odolnosti mého srdce a byl by malér.

Také si lze představit cukrovkáře, tedy diabetika, jak se rozhoduje o dávce insulinu. Naměřil si vyšší glykémii. Říká si, přidám kapku insulinu, to je jako nic. Jenže nejen stokrát nic, dokonce i jedinkrát nic by mohlo takového osla umořit.

Také mohu, jsa novinářem, při sepisování reportáže o nějakém neoblíbenci v politice přidávat zrnka lží tak dlouho, až ta poslední prozradí, že kecám. Dokonce se může stát docela nepříjemnou causou, končící flastrem.

Jó, poslední, to je ošidné slovo nejen v nějakém textu, ale především tehdy, když to "last word" bylo posledním zrnkem ukazujícím na nepravdivost tvrzení, což se hravě změní v poslední kapku, jíž přetekl pohár trpělivosti třeba neoprávněně pomlouvaného.

Zkrátka je to to poslední, čeho bychom se měli ve vztahu k jiným dopustit.


P.S. A to bez ohledu, zda se jedná o souseda, prezidenta či celý stát.
 

Už jsem se léty nějak scvrknul

7. srpna 2017 v 17:59 | Blechovan |  Na téma
Vždyť se říká, že muž je dvakrát dítětem. Já pomalu nastupuji tu druhou variantu. Mé názory se pomalu přibližují dětským. Ne sice ve všem, ale hned třeba okolní svět. Pro ten jsem bezvýznamným malým človíčkem, navíc důchodem závislým na ostatních člověcích. Tak nějak jako dítě na rodičích. Jinak se o sebe postarám, nicméně, páč jsem se scvrknul, potřebuji na opasku další a další dírky, abych z kalhot nevypadl..

Také si mi mnohem více dostává času k hrám. Na druhou stranu, na rozdíl od té první varianty, ani zdaleka nemám tolik sil, abych celý den běhal, zlobil, potřeboval, sháněl. Proto se mé hry vtělily spíše do i dříve oblíbených knih a místo medvídka, koloběžky či prkénka raději si hraji s klávesnicí.

V jednom se ovšem od toho mladého malého človíčka výrazně liším. Zajímají mne i události, které se mne netýkají. Proto se občas rozčiluji, hněvám, ba i vztekám, z čehož plyne občasné nadávání na poměry.

Jenže vývoj se nezastaví, takže se spoléhám, že mne zanedlouho mé podstatnější zájmy od těch vzdálenějších problémů oddělí natolik, že mí bude šumafuk (prosím o omluvu za použití tohoto francouzsky nevhodného výrazu) co se děje jinde, než v mé kuchyni a okolí. Na toto stadium z mého dávna si sice příliš nepamatuji, ale pokud si přece jen něco vzpomenu - nebo si připomenu, co mi o mém dětství vyprávěla maminka -, nemusel jsem volit mezi politickými stranami, jen mezi hračkami a mlsky. Pohříchu, když jsem někdy před třiaosmdesáti lety dostal chuť na něco dobrého, byl to nejspíš "leba s tym bílym", tedy chléb se sádlem, nikoli - jako dnes - dobré víno.

Těším se, že jiní zasvěceněji než já tady, popíší, jak malý človíček, tedy asi ten opravdu maličký, vidí dnešní dobu, respektive jak ta doba na něj doléhá. Prosím o prominutí, že bych rád z tohoto pohledu vyretušoval předem chytré, tedy smart, abych to vyjádřil srozumitelnou češtinou, mobily.

Ač už dávno nemám maminku, jako kdybych slyšel, že na mne volá: "Jendo, umýt se a do postýlky." Tak se těším na předspánkovou pohádku - z internetu.

Kachna nebo hoax?

26. července 2017 v 15:06 | Blechovan |  Různé
Někdy je obohacení češtiny cizími výrazy problematické.


Odedávna platilo tak zvané listovní tajemství. To ovšem nehrozil terorismus a Big brother office nebděl nad našim dezinformačním bezpečím. Ono listovní tajemství se vztahovala i na dříve hojně používaný nástroj - neinternetový telegram.

Právě v souvislosti se založením "ministerstva pravdy" (kód CTHH) při našem ministerstvu vnitra jsem si vzpomněl na dávný příklad jisté dezinformace, kdy také "život tropil hlouposti". Vyprávěl mi jej někdejší spolužák, dnes spolustařík Zdeněk.


Není to dávno, jen něco přes třicet roků. Tehdy, sotva jsem vystoupil z autobusu, a dřív než jsem došel domů, se mne známí několikrát dotazovali, zda je možné získat za dva a půl roku titul inženýra chemie.[1] Protože jsem nechápal příčinu této otázky, odpovídal jsem podle pravdy. V mimořádných případech může vysoká škola povolit nadanému studentovi individuální studijní plán, a pak není trvání studia rozhodující pro složení všech potřebných zkoušek a praktických cvičení. (Nemám na mysli známé plzeňské specialisty.) Je to však opravdu spíše jen výjimka.

Podivil jsem se, proč něco takového zajímá místní sdělovadlo, tedy sousedku Vozničkovou, která mi s opatrností a s ohledem na možnost odposlechu málem šeptem prozradila, že Lubošova maminka dostala telegram od syna, že je už inženýrem. "A to je ten mládenec teprve dva roky na vysoké!" Hned také tato informátorka zaměstnaná na místní poště vyvozovala málem konspirační zápletku, že 'v tom bude jistě nějaký podraz, protekce či jiná kulišárna'.

Zdeňka ta fáma zaujala. Luboše znal a dobře věděl, že s ukončením studia nespěchá, neboť ví, že vzdělání chce svůj čas. O individuální studijní program se proto ani nezajímal.

Přítel tedy navštívil Lubošova tátu, se kterým se dobře znal, aby vysondoval, odkud vítr vane. Ten se mu spokojeně svěřil, že syn úspěšně překonal složením zkoušky z fyzikální chemie další překážku na cestě k promoci. S úsměvem vysvětloval: "Luboš doma stále tvrdil, že je idiot. To prý plyne ze rčení na VŠCHT, že kdo nezdolal fyzikálku je idiot, zatímco po úspěšném zdolání zmíněné překážky se stává prakticky inženýrem. Zbytek překážkové dráhy - zvané inženýrské studium - je prý už jen brnkačka."

Pak se pochlubil telegramem, který rozradostněný Luboš domů poslal. Stálo tam:

"Přestal jsem být idiotem a stal jsem se inženýrem."

Vysvětlení oné překvapivé zprávy bylo zřejmé. Nečekané sdělení v telegramu bylo pro známou drbnu mocnějším popudem k šíření fámy, než povinnost zachovávat listovní tajemství.

Došlo k tomu iniciativní pošetilostí pošťačky, a proto byla ona špatně pochopená zpráva sousedy považována za něco jako novinářskou či pošťáckou kachnu. Jelikož se případ datuje ještě v předinternetové době, získala dotyčná informátorka přezdívku Kachna (ne pro její obliny) a ne třeba jako by asi dopadla dnes Hoax či Fake news

Pardon: hoax; kéž by ty dnešní, internetové kachny, byly stejně nevinné, jako snowdenizace zmíněného telegramu.!


 


Ale co na to ostatní?

18. července 2017 v 23:28 | Blechovan |  Na téma
Slýchával jsem někdy povzdech: "Kdybych tak mohl(a) změnit svůj život!" Jenže je můj život jen a jen můj?

Tak například. Narodil jsem se rodičům, kteří žili a vychovávali mne ve skromných podmínkách. Proto jsem si v dětství a dospívání ani zdaleka nemohl popřát to, co bylo tehdy k mání pro toho, kdo měl dost peněz. Měl jsem kamarády a spolužáky, jejichž rodiče v rozbité výkladní skříni (klukovským fotbalem) neviděli problém. Jednoduše zaplatili a něčím navíc uklidnili postiženého, aby ani ve škole nežaloval. Měl jsem chtít tyto rodiče místo svého táty a mámy? Aby naši stařečci byli pro mne cizími, hlavně že bych si mohl mnohé dovolit? Ani náhodou! Tak krásné dětství, jaké mi připravila naše rodina bych nevyměnil ani za život na místním zámku.

Ostatně, kdybych já byl na tom zámku, jak by osud naložil se zámeckou drobotinou? Asi by si přála "být na mém místě". Zkrátka změnit něco ve svůj prospěch a podle svého přání by mohlo narazit na přání a prospěch jiného.

Nebo třeba devadesátá léta. Neprivatizoval jsem, neusiloval jsem o zbohatnutí, protože jsem byl spokojený s dobrou prací. Měl jsem si pak stýskat, když známý podle možností doby za půjčené státní peníze koupil firmu ZADREV, aby ji obratem vytuneloval a na banku udělal dlouhý nos. Vybrakovaný podnik jí vhodil pod nohy, ať si jej třeba strčí. Hlavně, že on získal nějaký ten miliónek. Co na tom, že stovky zaměstnanců přišly o práci. Měli se snažit. Kdyby se byli…

Už vůbec nesmysl je, když se třeba někdo nabourá s autem, sebe poláme, auto rozbije a ještě nikoho pomrzačí, lamentovat: "Kdybych byl dal přednost protijedoucímu…" Čas zatím zpátečku nemá.

Časté stesky mívají příčinu ve volbě životního partnera. A zase, jaké "kdybych"; prostě jsem měl při volbě víc hledět na to, co je za hezkou tvářičkou či lákavými tělesnými liniemi, než na atraktivní vzhled.Vrátit se do doby námluv se už nepodaří.

Jako naprostý nesmysl by bylo přát si, aby něco proběhlo jinak, než ve skutečnosti, když jsme neměli na průběh dotyčné události žádný vliv. V takovém případě se musíme ne sice podřídit, ale přizpůsobit situaci, která nastala. Třeba imigrantské apokalypse. Prostě řešit vzniklý problém, ne lamentovat s použitím ošidného "kdyby". Ono "kdybych" nejen že nic nezmění a neřeší. Jen odvádí pozornost od rozhodování, co je třeba, co musím, čemu se mám vyhnout. Prostě obezlička, ne program.

Takže, co s tím?

Nečekejme až nastane situace, kdy si budeme vyčítat: "Kdybych byl tehdy udělal něco jinak". Třeba až dojde k skutečnému popření našeho češství. Buď se snažme, aby se náš život, naše situace vyvíjely tak, jak potřebujeme, nebo se skutečnosti podřiďme pasivně, rotože už prapradávno lidé varovali: "Pozdě bycha honit!"

Je to o demokracii

10. července 2017 v 18:17 | Blechovan |  Na téma
Týdenní téma lze pojmout z různých stran. Já se na ně podívám z pohledu demokracie.

Jedním z principů demokracie je způsob, jakým se jednotliví občané spolupodílejí na rozhodování o celospolečenských otázkách. V případech přímé demokracie se jedná o referenda, kdy občané přímo rozhodují o řešení příslušného problému. Typickou zemí s úspěšnými prvky přímé demokracie je Švýcarsko. To například většinou voličů rozhodlo svého času o volebním zrovnoprávnění žen či zamítlo zavedení tzv. všeobecného (nepodmíněného) příjmu. Švýcarské vedení se nebálo svěřit občanům země rozhodování. To my jsme na tom jinak. Referendum (všeobecné) máme v ústavě, ne však v zákonech. Takže je možné přijat zákon o referendu jen k tomu či onomu bodu. Tak na příklad, když se jednalo o vstup do vojenského paktu NATO, vyjádřil se tehdejší prezident republiky Václav Havel, že "nemůžeme svěřit rozhodování občanům, mohli by rozhodnout chybně". Tolik k referendu a Havlovu pojetí demokracie.

Náš stát má systém zastupitelské demokracie, tedy voliči dají svůj hlas příslušnému kandidátu nebo volební straně. Zvolený pak jménem občanů rozhoduje.

A jsme u toho. Akademik Drahoš se nechal slyšet, že jako prezident by neschválil vládu, ve které by byli komunisté (i jiné podivnůstky). A to bez ohledu na fakt, že by mohli dostat od občanů takovou důvěru, která by jejich účast ve vládě vyžadovala. Ne, v takovém případě by pan Drahoš řekl: "To nebyl můj hlas, který zvolil toho či onoho." A nerespektoval by naši ústavu, protože by pohrdl hlasy příslušného procenta voličů

Nebo současný prezident. Za sebe mohu říct, že to není můj kandidát, byť je mi bližší než známý Böm, milionář a německý šlechtic, co by dnes postavil někdejšího prezidenta Beneše před mezinárodní soud. Za co? No za uskutečnění usnesení vítězných mocností z roku 1945 o vysídlení německého obyvatelstva nebo jejich části z Československa.

Prostě, chci-li se považovat za demokrata, respektují volbu většiny spoluobčanů, byť můj hlas patří k nezvolenému (nebo ke zvolené menšině). Nemusím s postoji většiny souhlasit, ale nemohu upírat právo, aby demokraticky zvolení uskutečňovali to, co ve volební kampani slibovali. Mohu kritizovat názory či rozhodnutí vítězů, musím však - a to zdůrazňuji - respektovat vůli voličů. Jinak nejsem demokrat, jen lžidemokrat.

Je zde ovšem nemalý problém. Z praxe víme, že mnozí politici něco jiného před volbami slibují, něco jiného po volbách schvalují. Je tak zřejmé, že základní princip zastupitelské demokracie porušují a měli by být svého mandátu zbaveni.

Řeknu-li tedy, že "tomuto řešení, tomuto člověku jsem svůj hlas nedal", neznamená to, že jej nebudu respektovat (pokud on plní svůj volební program).

Demokracie buď je, anebo není.

No přece normálka

3. července 2017 v 13:55 | Blechovan |  Na téma
Ptáte se, co se to hergot v té Sýrii děje? No přece normálka. Vyspělý svět tam zanáší západní hodnoty, demokracii a … No to je přece jen přechodné období, ten chaos, zmatky a násilí. Jako kdybychom nevěděli, že se z toho jednou vynoří krásná demokratická a humánní společnost. Asi jako v Afghánistánu, Libyi či Iráku.

Když se vrátíme o nějakých šest sedm roků zpět, byla tam situace pro USA a EU neudržitelně nedemokratická. Představte si tu drzost, že v zemi vedle sebe žily komunity židů, křesťanů a hlavně různých vidů islámu, vyráběly, obchodovaly a žily. Ovšem nerespektovaly naše západní hodnoty, což jistě nebylo udržitelné.

Teď si připomeňme, kolik úsilí, ba i financí, stálo připravit, povzbudit, vyzbrojit - no to zbrojení bylo snadné. Zbraní se v té oblasti pohybuje víc než dost už od té doby, co Izrael usoudil v rozporu s RB OSN, že třeba Golanské výšiny nepatří Sýrii, ale jemu. Pak nějaké ty hrátky s Libanonem, Jordánskem a Egyptem a už to bylo skoro v cajku, jen ta Sýrie drze požaduje, aby jí bylo vráceno to, co jí kdysi ozbrojenou mocí a v rozporu s mezinárodním právem bylo odejmuto.

Tehdy, tedy před nějakými šesti lety, se část Syřanů demokraticky rozhodla nerespektovat výsledek voleb a situaci změnit. Když to nešlo ve volbách, použila s předstihem ukrajinskou metodu. Jenže ne a ne vyhrát.

Hergot, co to sakra je, když vládci světa a jejich odnože řeknou, jak má Sýrie vypadat, investují milované miliony do žádoucí transformace, a ono pořád nic?

To všechno ten agresor Putin. On se domluvil se syrskou vládou a prezidentem, co byli ve volbách zvoleni, a teď legální syrské vedení ne a ne prohrát. Ba ani podpora Daeše nestačila opozici vojensky ovládnout celou zemi.

Ještě že OSN s celou RB mlčí k tomu, že se na území suverénního státu a bez jeho souhlasu vojensky angažují zahraniční armády, všemožně podporující povstalce všech barev.

No, snad se podaří aspoň vymyslet ty chemické útoky vlády proti civilistům, aby konečně mohl civilizovaný svět zasáhnout plnou sílou své převahy. To by tak hrálo, aby humanita nezvítězila!

P.S.: Pozor! CTHH nespí!

Strach je včasné varování

26. června 2017 v 16:50 | Blechovan |  Na téma
Když ono je dnes těch hrůz ve světě i u nás tolik, že nějaké neznámé to mohou nanejvýš dorazit. Pomiňme chorobný strach, jehož původ je v onemocnění naší osobnosti.

Je pravda, že lidé vždy, když je zaskočil nějaký nepochopitelný jev, nalézali "vysvětlení" v nadpřirozených silách. To je nejsnadnější, nejméně namáhavé a máš-li při takovém vysvětlování fantazii, můžeš dát život novému božstvu. Bouřka a Perun či Zeus nebo Jupiter, sumerský Enlil a mnozí další. Jejich patent či know-how na bouřky padl v procesu poznávání přírodních zákonů. Tím padl i důvod k nekritické obavě před přírodním jevy, klesla důvěra v ochrannou funkci hromničky či modlitby, a strach před následky bouřek pomáhá snižovat vědění, osvěta a především technická opatření.

Horší je to se strachem před válkami. Staří bohové války už dávno přesídlili do pohádek a pověstí, ale války dále řádí nikoli z přirozených příčin, ale z čistě lidských vlastností a chyb. Jako je touha po moci, touha po majetku, snaha po nadvládě a kořistění ze slabších národů…

Právě v této oblasti, tedy u strachu z válek a jejich následků, vystupuje do popředí jako významné opatření prevence. Včas varovat před těmi, kteří pokukují po zvětšení své moci i prostřednictvím hromadné vraždy, tedy válkou.

Jak poznáme, že se někdo k válce připravuje? Dříve, než mohl Hitler začít světový masakr, vypracoval "teorii", která předem zdůvodňovala oprávněnost rozšíření vlády nad světem vyvolenou rasou, jakož i potřebu rozšíření lebensraumu (což ovšem dnes nahrazuje spíše potřeba nových zdrojů surovin). Analogii dnes asi vnímáme také.

Druhý příznak přípravy na válku je rozvoj válečného průmyslu. Jakmile jeho kapacita překročí stav nezbytný pro obranu, je důvod ke strachu před válkou.

Třetím opatřením je pak propaganda zaměřená na vyvolání podezření, že ne já, ale ten druhý chce spolknout celý svět. Tato kampaň je o to nezbytnější, že ten, kdo má být poražen, je sice vykreslován jako válkychtivý dobyvatel, ačkoli jeho reálná vojenská i ekonomická síla nemusí stačit ani na obranu v případě napadení vlastního území.

Právě proto můžeme mít strach. Strach z neznámých kroků mimo zraky veřejnosti, které válku mohou připravovat.

Hrůza z nepoznaného nebyla nikdy překonána modlitbou, prosbami ani ukrytím v domě a zapálením hromničky. Vždy bylo nezbytné poznat příčiny možného hrůzného následku a hledat cesty, jak je minimalizovat.

Ne strach, ale aktivní snaha předejit jakékoli hrůze, včetně té válečné, je řešením.

Nikdy neříkejme: "Nikdy!"

19. června 2017 v 21:35 | Blechovan |  Na téma
Nic na světě není neměnné, ani smrť. Dokonce i ta, alespoň podle církevních legend, nemusí být definitivní, má-li třeba Lazar štěstí. (Nemluvě o reinkarnaci.)

Ono strašně záleží na tom, čeho by se měl člověk vzdát. A také proč. Jen si vezměme takový fenomén, jakým je přesvědčení. Přesvědčení o něčem. O náboženských mýtech a legendách či zásadách, o politickém uspořádání, o významných osobnostech nebo třeba také o bohatství.

Pak je rovněž významné, proč by mělo dojít ke změně názoru, z něhož by vyplývalo, že se jistého přesvědčení vzdám. Pokusím se to ukázat na náboženství podle své životní zkušenosti.

Narodil jsem se a byl jsem pokřtěn. Ač byl náš táta bezkonfesní, aby stařenka dala své dceři souhlas ke sňatku "s neznabohem", musel dovolit katolickou výchovu budoucích dětí. Tak můj život probíhal pod přísným dohledem církevních zástupců. Byl jsem ministrantem a všemu tomu, co nás v tehdy povinném náboženství učili, jsem důvěřoval. Vždyť jsem neměl přístup k žádným zpochybňujícím informacím (a táta moudře nezasahoval).

Situace se změnila, když jsem v průběhu studií získal přístup k historickým faktům a zapojil - jak nás škola vychovávala - vlastní rozum do vytváření názorů na to i ono. Najednou jsem biblické příběhy, jakýsi historicko-ideologický základ křesťanství, uviděl kritickýma očima. Pak jsem se vzdala toho, co mi ještě před několika roky připadalo jako základ života - víry v boha zástupů a božský triumvirát zvaný Nejsvětější trojice.

Podobný proces jistě u mnohých probíhal a probíhá dodnes nejen v náboženské problematice, ale třeba také v životních cílech. Těch dílčích i "základních". Protože si je často vytváříme jen z omezeného okruhu informací, jakmile získáme nové, odlišné, bylo by chybné trvat na původním cíli či názoru, o němž jsme byli přesvědčeni, že se jej nevzdáme. Kolik bylo takových mladých párů, které proti vůli či radám rodičů se spojily v rodinu, jinak řečeno "nevzdali se své lásky", a kolik z nich své přesvědčení, že se si budou věrni do smrti, změnilo a jejich vztah vyvrcholil u rozvodového soudu!

Zkrátka. Byl bych vždy opatrný v rozhodování, že se něčeho nikdy nevzdám. Stejně jako jsem vždy byl velmi opatrný při rozhodování, že se vzdám jisté zásady. Totéž doporučuji i jiným, aby dobře rozvažovali, chtějí-li se ve svém myšlení zradit to, co pro ně kdysi bylo trvalou hodnotou.

Keks, aneb také chemie

18. června 2017 v 16:25 | Blechovan |  Různé
Nejmenovaný bloger si posteskl na profesora chemie, který nemilosrdně syntetizoval špatné známky, aniž je rozpouštěl v chápavých úsměvech. Přidám se k chemickým vzpomínkám, byť se bude zdát, že by měly být uváděny pod titulkem: "Bylo? Nebylo?"


Naši gymnaziální chemii začal profesor zvaný Keks nešťastně. Hned při vstupním výkladu v říjnu 1945 spustil: "Nejmenší a nedělitelnou částečkou hmoty je atom."

Les protestujících rukou a příval odkazů na stále ještě aktuální pokusy s jadernou municí v Hirošimě a Nagasaki znevěrohodnily důvěryhodnost našeho chemika nevratně.

Keks měl ještě některé další diskreditující vlastnosti. Měl rád silné pití v hojném množství a děvčata v rozpuku. Ve třídě s námi trávil hodiny chemie Keksův soused Karel, což občas zpestřilo chemickou pustotu.

A teď k věci. Jednou přišel Keks do třídy a jeho fámulus (náhodně určený nosič pomůcek) položil na kantorský stůl podnos s tajemným přístrojem. Dostalo se nám vysvětlení, že se jedná o Kippův přístroj, umožňující rychlý a snadno regulovatelný vývin plynu z příhodné sloučeniny. Hned také předvedl přípravu amoniaku. Obcházel při něm třídu a každému přistrčil k nosu hadičku přístroje, abychom si toho jedu trochu čichli. Pak vložil kippák mně a Karlovi do rukou, načež zapsal cosi potřebného do třídnice. Postavili jsme se za Kekse. Karel mu opatrně přisunul hadičku zezadu k nosu a uvolnil trochu tlak. Keks se mohl urozčilovat, jak ten přístroj netěsní. Třída se mohla uchechtat, jak Karel šikovně přemisťoval čpavekdárnou hadičku, aby si také náš chemik toho jedu co nejvíc užil.

Zajímavé rovněž bylo, když jsme byli seznamováni s jevem zvaným pyroforie. Odborník, tedy profesor chemie, nám samozápalnost názorně předváděl tak, že z pinzety, v níž držel poměrně velký kousek bílého fosforu, spokojeně ukápla velká hořící kapka na kantorský stůl. Demonstrátor se rozhodl zabránit vzniku požáru, k čemuž použil třídní knihu. Bouchal s ní do hořícího kousku fosforu, čímž ovšem jednak zažehl obálku třídnice, jednak rozptýlil několik dílčích zdrojů potenciálního požáru na značné ploše kolem stolu. Ponechal třídnici svému osudu a rozhodl se s nasazením vlastní obuvi rozdupat těch několik plaménků, které se těšily nebývalému zájmu studentů, zatímco samy se pilně věnovaly parketám napuštěným olejem. Záchranu hořící obuvi pak řešil Keks úprkem na prostor sousedící s třídou, tedy na WC, který byl bohatě vybaven hasícím zařízením - vodovodem.

Lhal bych, tvrdě, že jsme prófovi za jeho demonstraci zatleskali. Naopak. Obětavě a s rozvahou jsme posbírali dohořívající kousky fosforu, uhasili třídnici a vesele čekali na další povyražení po návratu postiženého.

Pomsta nás dostihla v následné hodině. Tentokrát neriskoval další chemickou zradu a začal zkoušet naše (ne)znalosti.

Nápověda byla tím nejkrásnějším, co nám keksovská chemie poskytovala. Tak například, když byl kamarád týrán u tabule příkazem, aby vyjmenoval železné rudy a napsal jejich vzorce. Bylo víc než zřejmé, že ani to, ani ono neovládá. Tady nastoupila třídní solidarita - nápověda. Jenže nadiktovat pod přísným zrakem zkoušejícího celou řadu chemických vzorců a jejich až nepochopitelných názvů[1] bylo nad možnost situace. Následovala širší spolupráce. Zatímco já na obal sešitu kreslil vzorce, Karel zaťukal na lavici napodobení klepání na dveře. Léčka však nevycházela. Keks, místo toho, aby přestal střežit zkoušeného a šel ke dveřím zjistit, kdo otravuje, pověřil Karla: "Běžte se podívat, kdo tam je."

Karel vstal, otevřel dveře, cosi zabrblal, a pak hlásil: "Pane profesore, nějaký pán za dveřmi si přeje s vámi promluvit."

Teď konečně Keks naletěl. Nejen že zašel ke dveřím, ale když za nimi nikoho neuviděl, rozběhl se na chodbu, protože tam slyšel vzdalující se kroky, zřejmě odcházejícího občana. Než se vrátil, znal zkoušený nejen zmíněné rudy, ale i jejich hlavní chemické vlastnosti.

Třída to pak zhodnotila: "Kdyby to tak šlo i doma, jak rychle se zkoušený Toník naučil ty nerudné nesmysly před tabulí!"

Následující rok naštěstí zachránil přijatelný obraz chemie v našich představách. Keks odešel ze školství a my jsme dostali nového profesora. Nevím, zda měl rád děvčata, ale naše spolužačky jeho - ó jé!



Míval jsem přece jen rozum

13. června 2017 v 9:57 | Blechovan |  Na téma
No opravdu. I když jsem tančíval rád, zvláště v době studií docela často, tolik rozumu jsem přece jen měl, abych netančil, neprotančil celou noc. Ono to někdy ani nešlo. Většinu tanečních příležitostí jsem míval v Kroměříži, kam jsem dojížděl do školy. Takže jsem s tanečními radovánkami končil tak, abych těch zhruba dvacet kilásků nočního pochodu domů zvládl ještě za tmy.

Snad ještě trochu vysvětlení.

Dokud jsem byl svobodný a nezadaný mládenec, byl pro mne tanec spíše společenskou příležitostí nezávazně se pobavit s kamarády i přítelkyněmi. Nu a protože jsem tancem nežil, jen se bavil, ponechávala jsem i nějakou časovou rezervu na nepříjemně nezbytný spánek.

Zato když jsem se oženil, považoval bych celonoční tancovačku za příliš jednostrannou zábavu. Noční aktivity byly rozšířeny o procházky pod hvězdami a no, jak to tak chodívá.

Ale přece jen bývalo období, kdy jsme oba s manželkou protancovali celou noc. To když některé z našich tří dítek ulehlo s vážnějšími potížemi, které jsou v dětském věku dosti časté, změnila se nejedna noc v tanec kolem pacienta. Aby měl vše, co potřeboval, aby mu nebylo smutno, aby dostal v´čas léky, aby… aby…

No, asi jsem byl trochu nudný patron, ale že bych se někdy v životě nudil, to tedy ne.

Zkrátka všeho s mírou.

Kam dál