Je nás moc

Pondělí v 17:54 | Blechovan |  Na téma



Není prvním příkladem v historii, že dobově vyspělé kultury či národy byly převálcovány těmi sice ne tak rozvinutými, kulturně vyspělými a vzděláním převyšujícími, ale životaschopnějšími.

Nelze vyloučit, že podobná situace právě v současnosti nastává. V Evropě - nejen západní - je porodnost místního obyvatelstva nepostačující k udržení národů. Nemám na mysli třeba Ukrajinu, kde z nejrůznějších důvodů za posledních dvacet třicet roků ubylo nějakých deset milionů občanů (i mnohem víc), ba ani pobaltské země, kde porodnost ani zdaleka nestačí pokrýt úbytek jak přirozený, tak způsobený emigrací. Prostě téměř celá "stará dobrá Evropa" je za vrcholem nejen moci, ale i životaschopnosti. Alespoň co se týče reprodukce původních obyvatel. Však Británie, Francie, Německo a další země si udržují určitý počet obyvatel imigrací. Ostatně i u nás to není zas až tak rozdílné. Pokud bychom nepočítali s přistěhovalci - především z Ukrajiny či Vietnamu, už bychom se desítky milionů nedopočítali.

Teď se jedná o dvě věci. Tou první je, zda jsme - myslím původní obyvatelé - ochotní mít děti tak, aby se národy a jimi vytvořená kultura zachovaly, nebo ne.

Druhá otázka je trochu provokativní. Je naše kultura i její nositelé vůbec schopna se vzpamatovat a nebude přirozeným způsobem převálcována imigrací z krajů většinou méně rozvinutých a s odlišným kulturním profilem?

Neznám odpověď ani na jednu z obou otázek.

Když někdy kolem pátého století přišli slovanští předkové do v podstatě neosídleného prostředí, kde žily jen zbytky původního obyvatelstva v téměř izolovaných skupinkách (ještě předkeltského, keltského a germánského období, žijící uprostřed pralesů a neosídlené oblasti), přinesli do tohoto prostoru především vitální sílu a schopnost vytvořit nové kulturní a životní prostředí. Dnes sem přicházejí lidé, kteří jsou v mnohém směru cizím kulturním prvkem. Nic proti tomu, je to asi přirozený jev. Jedná se tedy spíš o to, zda původní obyvatelé budou schopní přistěhovalcům nejen vytvořit ekonomické podmínky života, ale vstřebat jejich zvyky do současných států, nebo zda podlehneme přistěhovalcům podobně, jako desítky dávných civilizací.

Problém tedy není v tom, zda mohou přijít cizinci, ale za jakých podmínek se začlení do současné společnosti. Zda jako ti Ukrajinci, Vietnamci a podobně, nebo jako nová kulturní společenství s rozdílnými názory, zvyky a hlavně zákony.

Ubude na světě několik početně slábnoucích národů a národností a na jejich troskách vyrostou nová kulturní střediska? Ne nějaké no go zóny, ale něco jako proběhlo v tradičních základech srbské státnosti Kosovu a Metohiji. Nový prvek, který ty starší vytlačí nebo dokonce i bezohledně potlačí.

A co těch sedm miliard? Inu, jakmile se nějaká skupina (nechci napsat národ, je to složitější) usadí, vytvoří svůj systém života, zbohatne - přestane se s prominutím množit. Sedm miliard je na světě proto, že ve značných částech světa je bída, ale díky vyspělému zdravotnictví z Evropy a třeba USA, počet obyvatel není regulován přirozenou úmrtností (dětí), jako tomu bývalo i zde v Evropě.

Takže miliardy neporostou, zbohatnou-li zanedbávané oblasti Země. A zatím ony spíše chudnou v důsledku prosazování dílčích zájmů některých vyspělých zemí.
 

Nechybí mi

16. května 2019 v 14:16


Proč nemám televizi? Protože je pro mne zbytečná.

Když jsme se před časem rozloučili s manželkou, věnoval jsem televizi, která jí zpestřovala poslední měsíce života, příteli.

Proč jsem si telkou nezpestřoval zbytek svých dnů já? To je tak. Mám docela rád výměnu názorů na aktuální problémy a často potřebuji své vědomosti rozšířit o nové informace, abych si byl schopen vytvořit vlastní názor tak říkajíc se znalostí věci. Nevyhýbám se ani sporným diskusím se známými, kteří zastávají rozdílné názory než já. Často to přispěje k tomu, že svůj názor pozměním, jsou-li argumenty diskutujícího působivě.

Naprosto však netoužím po tom, abych platil za to, že mi někdo svůj názor vnucuje, dokonce mnohdy i urážlivým způsobem. Netoužím po tom, aby mi někdo vysvětloval, že mé názory, podložené nejen vědomostmi, ale i dlouhými desetiletími aktivního života, jsou blbé, nekulturní, že svědčí o mé příslušnosti k té nevzdělané tupé většině občanů, co někoho chybně zvolila, či dokonce že jsem příslušníkem jakéhosi nevzdělaného stáda..

Ostatně pro důchodce není 145 Kč měsíčního poplatku + třeba další dvě tři stovky za dodání signálu zanedbatelnou částkou. Nicméně bych televizi sledoval, pokud bych měl zájem - a platil bych.

Jenže, jak říkám, když zemřela manželka, telku jsem odstranil z bytu a na příslušném úředním místě vyplnil požadovaný formulář odhlášky.

Netěšil jsem se z netelevizní svobody dlouho. Došel mi jakýsi doporučený papír, který mne upozorňoval, že Big television brother vidí, sleduje a koná. Upozorňovali mne na zjištění, že v mém bytečku je přípojka k elektrické síti, a jak to, prý, že neplatím telepoplatek?!?

Nejprve mne překvapila špionážní důslednost veřejnoprávní televize, s níž neváhá upomínat každého občana, který žije v bytě s elektřinou, že - potvůrka jedna neukázněná - neplatí české televizi poplatky za její nevyžádané služby. Problém jsem vyřešil pomocí internetu. Sice nechtěli ochotně věřit, že prostě o televizi nestojím, nicméně zatím nevyslali (stejně by to bylo zbytečné) ke mně do bytu fízla, aby se přesvědčil, zda třeba někde v kostnu či na dně skříně neukrývám nepřihlášený televizní přijímač.

Zamyslel jsem se hned ze tří důvodů. Zaprvé, proč bych měl platit jedné televizi, když třeba právě o její program vůbec nemám zájem? Zadruhé mi nedochází dodnes, proč bych měl platit za to, aby mi někdo vykládal, že jsem hlupák s mylnými názory, protože jsem volil někoho jiného, než Kdosi tam Nahoře - tedy na Kavčácích - považuje za jedině správné. Zatřetí proč bych z celé škály mediálního světa - v tomto případě televizního - měl platit právě jen a jen tomu, o něhož zájem nemám? Třeba u novin to tak není. Tam odebírám ty, o které stojím, či neodebírám žádné - aniž by mne někdo dotazoval, jak to že nekupuji a hlavně neplatím, když číst umím?

V zásadě je to tak, že někdejší po desetiletí trvající monopol na obrazovou informaci televize ztratila stejně, jako poklesl zájem o pohyblivé obrázky, když si mohu koupit a prostřednictvím jiných technických zařízení promítnout právě to, oč stojím, ne co mi Někdo, tam Nahoře chce vnutit.

Přitom je sporné, zda se fake news více blíží mé názory, které sdílím s přáteli, nebo ty televizní nalejvárny, zejména politické a mezinárodní.

Rozumem stojím na Zemi

15. května 2019 v 15:16 | Blechovan |  Na téma


Bývávalo, bývávalo. V mládí mi chodníky, ba ani dálnice skutečného života nestačily. Ve svých snech, nadějích a představách jsem býval často odpoután od životní reality, létal v oblacích ideálů. Sliby či ideály, které mně a vlastně nám mladým předkládaly nejrozmanitější instituce a odborníci se zdály tak uvěřitelné!

Jenže pak přišel skutečný život, ne nějaký vysněný. Jedna tvrdá rána mladým představám za druhou. A nemám na mysli jen politická rozčarování, ať zapříčiněna tou či jinou světovou stranou. Prostě realita je realita.

Nu a tak čas plynul a život s ním nečekaným tempem. Ideály trochu zšedly, plány se scvrkly na přání, chabnutí zdraví na člověka už mává z povzdálí. Teprve poté, co z oblak představ a přání jsem se konečně postavil na vlastní nohy a těmi na pevnou zem, rozum mi radí skromnost a rozvahu. Skromnost v očekáváních a rozvahu v jednání.

V oblacích létají nejen ti mladší, hodně mladší, ale svými nereálnými požadavky mnozí, co vlastně o nás všech rozhodují. Ti mladí v mračnech nezkušenosti, kdy ještě nestačili uslyšet poradce svého rozumu či jeho radám porozumět. A ti, co o nás rozhodují, tvrdíce přitom, že díky mandátu od nás, slyší hlavně na to, co jim nabízí prospěch a zisk a často diktuje z pozadí některý loutkovodič.

No ale tak to v životě chodí. Avšak zkušenosti života nám radí věnovat se tomu, co je hlavní a určující, ne planým řečem, papouškování představ údajně nejlepších, kteří opět opakují na výnosný diktát to, co si neformální vládci světa přejí. A co je tím hlavním? Rodina, děti, poctivá práce a všeobecná spravedlnost.
 


Moc často nám mění směrníky

4. května 2019 v 10:45 | Blechovan |  Na téma


Nemyslím, že bych se na cestě svým vlastním životem ztrácel. Jen tu a tam trošičku sešel z cesty, ale vždy jsem měl štěstí, že jsem zachoval hlavní směr. Je to sice trochu zastaralé, nemoderní, ale už jako kluk jsem si představoval, čím a jak se budu živit, takže jsem ve škole dělal, co jsem mohl, abych svá předsevzetí dosáhl. Nelenil jsem ani jinak. U nás na venkově bylo samozřejmostí, že i děti pomáhaly v domácích pracích či na zahrádce a políčku.

Je pravda, že tu a tam jsem dával přednost zábavě a - no dnes už to mohu napsat - přítelkyním. Tedy jako příslušník generace, která ještě mívala jako smysl života práci a péči o rodinu, jsem nepovažoval sex s prominutím za rekreační náplň nudných dnů. Takže jsme - ne vždy snadno a jen v pohodě - s manželkou (rodu ženského, zdůrazňuji!) vychovali tři dítka a dočkali se toho, co dnes někteří považují málem za příživnictví, ale dříve se nazývalo "zaslouženým odpočinkem", tedy důchodu.

Jenže to byla jen celková linie života. Na její cestě však byla řada ukazatelů směru, které se občas měnily. Někdy trochu, jindy kardinálně. Maličko přiblížím. V závěru první republiky - tedy jako školák - jsem musel prožít situaci, kdy ukazatel směru změnil jazyk a písmo. Kurent nám s německou důkladností vysvětlil, že naše místo - jak v jednom projevu vystihl tehdejší ministr Emanuele Moravce - je v pomoci říši nadlidí, aby vytlačila auto, které náhodou uvízlo v bahně války. Nepomůžeme, nesvezou nás. (Asi bychom na ten Jamal šlapali pěšky.)

Ovšem ani po zjištění, že němečtí nacističtí představitelé přecenili své síly, které sice stačily k vyvraždění milionů nevinných lidí, ale ne k porobení těch méněcenných, včetně nás, slovanských nevzdělanců. Teda ani po válce to s ukazateli cesty nebylo jednoduché. Beneš a vlastně pokud mohl sám volit cestu i Gottwald viděli, že cesty vedou všemi směry. Některým dával přednost ten, jiným onen, ale v podstatě "jsme chtěli být svoji". Pak přišel únor 1948. Volit buď anebo znamenalo v každém případě ne tak správnou volbu. Každý jsme se rozhodl podle svých zkušeností a znalostí, jenže i pak se směrovky neosvědčily. Ani v tom osmašedesátém, ale ani v devětaosmdesátém zvolený směr nebyl jednoznačný a bez rizik.

Tak je to dosud. Stali jsme se spoluviníky agresivních válek, aniž bychom měli možnost rozhodnout, jakým směrem chceme postupovat. Tedy celý národ.

A v tom všem zmatku a změnách nebylo divu, že se mnozí sešli z cesty, kterou si samo zvolili.

Problém je v tom, že zatímco jedni považovali vybraný či nadiktovaný směr za správný, jiní za cestu do pekel. Pekel nepřátelství a nenávisti, dokonce někdy nastolenému ve jménu pravdy ba i lásky.

Zkrátka. Takový jeden človíček se v tom všem motal, jak nejlépe uměl, aby dnes musel vyslechnout vedle oprávněné kritiky cesty, kterou zvolil či po níž mu bylo uloženo jít, také lži o svém vlastním životě.

Ztrácím se už asi nenávratně. Jako svobodný občan využiji svého práva volit, ale dozvím se, že jsem volil špatně. Od koho? Ne od Boha, ale od těch, kteří měli připravený jiný ukazatel cesty. Zvolil jsem podle svých zkušeností a dozvím se, že jsem tupá masa, ba ještě něco mnohem horšího.

Kdepak, na takových cestách nestačí ukazatelé cest, ba ani kompas. Mapu, kam a kudy jít, musí mít každý ve své hlavě, ve svých zkušenostech a znalostech.

Nu a v tom je ten problém. Každý máme své zkušenosti a ty se vůbec nemusí shodovat s jinými. Jiné má miliardář, jiné třeba kantor či dělník a ještě rozdílné početný houf povalečů.

Není jedné cesty ve společnosti, a to někteří nechtějí uznat. Jak v bohy nevěřím, tak řeknu: "Bohužel."

Buďme opatrní

23. dubna 2019 v 15:35 | Blechovan |  Na téma



Často se stává, že lidé chtějí mít poslední slovo. Jinak řečeno prosadit svůj názor, ať to stojí, co stojí.

Tak třeba hned v rodině či milenecké dvojici (tím ovšem nemyslím homosexuální partnery; jak to s tím posledním slovem chodí mezi nimi nemám tušení).

Snaha prosadit své poslední slovo jako rozhodující a závazné, bývá častou příčinou rozvratu. Kdysi jsem slyšel názor, že takové vnitrorodinné domlouvání má mít nanejvýše tři takty. Jakmile i po vynesení argumentu, protiargumentu a názoru, který z nich vyvozujeme, výměna pokračuje, přeroste brzy v hádku, ba i v rozvrat vztahu.

Vzhledem k tomu, že rodina je základ společnosti - tedy zatím vždy byla - platí to i na celou společnost. Dokonce i na mezinárodní vztahy. Velmoc A řekne: "Takto si to přeji!" Velmoc B namítne: "Já to chci jinak." Pokud pak nezasednou ke klidnému jednání, aby našly vzájemně přijatelné řešení, tedy pokračují stejným tónem dál, vypadá to asi takto: "Když mi nevyhovíte, tak…!"

Jak jinak může znít odpověď než: "Tak co? Nejsme otroci, abychom museli poslouchat na slovo jako nějaký pejsek."

Dál to má mnohé varianty pokračování, přičemž ta závěrečná bývá často provázena výbuchy, střelbou - prostě válkou.

Proto zejména v mezinárodním měřítku buďme opatrní. Hlavně proto, že se při řešení kdo z koho neprosazuje pravda, ale bezohledná síla. Dejme tomu, že v Radě bezpečnosti vysloví velmoc A žalobu: "Ten stát se chystá přepadnout svět zbraněmi hromadného ničení. Buď nám je vydá, nebo…"

A co když ten stát - třeba Irák nebo Írán - žádné zbraně hromadného ničení, aby je vydal, nemá? Pak nastoupí to "anebo" a tisíce, ba statisíce lidí zaplatí životem toto nedorozumění. Marná sláva, byť se časem prokáže, že ono obvinění bylo vylhané. Mrtvé a zmrzačené již nikdo nevrátí do normálního života. Rozvrácené země se tak hned nevzpamatují. Dokonce se může stát, že z trosek rozbitého státu povstanou nové, mnohem nebezpečnější problémy - třeba DAEŠ - než které k válce vedly.

Zkrátka. Kdo chce mít poslední slovo, měl by velice opatrně volit, co tím slovem dosáhne a co by dosáhnout chtěl a mohl.

Neboť stará pravda tvrdí, že kdo seje vítr, sklízí bouři.

Když chybí kompas citů a rozumu

16. dubna 2019 v 13:30 | Blechovan |  Na téma


Toulavé srdce? Srdce bývá spojováno s city, s láskou. Tak z tohoto hlediska o toulky není co stát.

Srdce promluvilo, sňnatek uzavřen, dítko či dítka na světě. A najednou se srdce zatoulalo a vše, partner, děti, povinnosti jdou stranou a srdíčko s dalšími tělesnými orgány se toulá? Chudáci dítka. Na svět nepřišla z vlastního rozhodnutí, ale většinou z popudu srdce a tělesné touhy rodičů. Neměli by rodiče nést plnou zodpovědnost za své potomky? Jistě že ano. Ale když se to srdíčko - a touhy dalších tělesných orgánů - ne a ne spokojit s jednou přijatým životem. Ať se některá současná vyšinutá srdce tváří sebepoctivěji, máma s tátou a děti, to je rodina, to je základ společnosti - státu. Ty je třeba podporovat, chránit, ne zpochybňovat módními nesmysly třeba o manželství homosexuálů či o kojících mužích.

Jenže srdce se toulává nejen v otázkách lásky mezi mužem a ženou. Vždyť už i staří Římané znali, že Ubi bene, ibi patria - což v dnešní terminologii lze přeložit na: kdo dá víc, tam půjdu, tam mne srdce táhne.

No prosím. Srdce mne táhne do světa za poznáním, proto se tam vydám. Poznání je život, tedy měním místa svého života, jak srdce a touhy radí. Přitom ovšem nezapomínám na domov, na svou rodinu a širokou rodinu celé společnosti, která mi umožnila vyrůst, být vychován, vzdělat se… Jsou takoví (a třeba i vysoce vzdělaní), kterým nedochází, že ve vyspělé společnosti není činnost jednotlivce plně svobodná, tedy nezávislá na jiných. Naopak. Čím vyspělejší systém, tím větší závislost jednotlivce na celé společnosti, na rozsáhlé a specializované dělbě práce. Ačkoli to mnozí otitulovaní nechápou.

Nejhorší varianta ovšem je, když srdce se toulá bez ohledu na to, že měním lásky (ženy, prostředí, názory) jak turista ponožky. Tedy třeba každý den i víckrát, když je mi to výhodné. Lid to nazývá různě. Tu překabátěním, tu zradou, ale vždy, pokud změna názorů není založena na hluboké znalosti, která změnu zdůvodní, se jedná vlastně o intelektuální selhání, o "chybu v naprogramování osobnosti".

Zkrátka srdce samo o sobě a bez hlavičky často vede do slepé uličky. Srdce a rozum, cit a moudrost, to je dvojice, která - jak rodičovská děti - může nás dovést ke správnému rozhodování.

Pořád se něco láme

26. února 2019 v 17:24 | Blechovan |  Na téma


Zlomový bod?;

Dnešní téma je tak nějak všeobjímající. Ve společnosti se pořád něco láme. Nejčastěji přes koleno pravda. Tedy ne že by vždycky dostávala na zadek, když je přes ono koleno přelomená. Někdy naopak se pravda zalom tak, aby vyhovovala orwelovské pravdě, tedy je za ni vydávaná lež. Zkrátka každý okamžik života společnosti je bodem zlomu, lámané pravdy.

Nemám teď na mysli manželské či milenecké sliby věrnosti. Tam je to složitější. Zpočátku je pravdou i to, co zanedlouho je lživým tvrzením o trvalé lásce. Myslím spíše na sdělovadla, kterým se říká meinstrýmová.

Tak třeba vzletná slova o pravdě a lásce, snad i upřímně myšlená, prosazovaná lžemi a utvrzovaná nenávistí mnohých propagátorů. Abych použil skoro aktuální příklad. Jsou volby. Kampaň plná slibů a hezkých řečí o demokracii a podobných virtuálních hodnotách. Pak jsou vyhlášeny výsledky a ejhle! Většina aktivních voličů dá hlas tomu "nepravému" či těm nepravým a je proto označena dejme tomu slušně za hnědé a rudé svině. Už dali hlas, tak nejsou váženými občany, ale sviněmi, protože ten hlas nedali "nám".

Orwell mezi jinými tezemi v díle 1984 uvedl, že "pravda je lež, mír je válka" a naopak. Copak to tak nechodí dnes a denně ve světě? A nejde o to, že by jedna strana byla orwelovsky aktivní a druhá čistá. Všichni, když se jim to hodí, mluví njúspíkem.

Takže k téma. Pořád se pravda láme přes koleno a je lhostejné, zda pán kolena má šikmé oči, mluví texaským dialektem či rusky. Pravda má smůlu až do té míry, že nalézt ji mezi megaspoustou polopravd není v silách běžného občana.

A ti neběžní? No ti právě nejčastěji tu pravdu lámou někdy nejen přes koleno. Lámou jí i vaz. Vlastně tím, že ji zabíjejí ji dle Orwella oživují.

Ach jo!

Životní paradoxy?

17. února 2019 v 13:42 | Blechovan |  Na téma


Už to, že samotným narozením jsme předurčeni smrti je paradoxem života. Jenže jako by to nebylo málo, život je dalších paradoxů tak plný, až to přetéká.

Tak hned paradox: základem společnosti je rodina, která přivede na svět děti a vychová tak nástupce rodičovské generace. V rozporu s tím se dnes víc nosí módní "svoboda" jednotlivce dovedená ad absurdum, třeba v tom, že o pohlaví (které pak většinově určuje roli dotyčného v jeho životě) prý má rozhodovat každý jednotlivec podle svého přání. Jinými slovy. Když se narodíš s fyzickou výbavou muže či ženy, kašli na to. Rozhodující je, čím bys chtěl být. Dokonce prý ve Fraankrajchu už nebude příště otec a matka, nýbrž rodič 1 a rodič 2. Už vidím ty spory, který z rodičů má být až druhý.

Jak může taková společnost fungovat? No taktak a hlavně divně.

Abych upřesnil. Jev nejistoty svého místa v populárním genderu existuje. Neměl by však být tím hlavním, co společnost řeší. Tím by měla být péče o rodinu a výchovu dětí. Jinak je další vyspělá civilizace na prahu zániku. Takových bývalých civilizací už bylo!

Jiný z paradoxů. Mír je válka, pravda je lež. Vzpomínáte? To v novořeči formuloval Orwel. Tak třeba v roce 2001 zahájila armáda USA operaci nazvanou Trvalá svoboda. Od té doby, tedy již osmnáctý rok, je Afghánistán prakticky okupován vojsky USA a dalších států NATO. Není to snad krásná ukázka toho, že lež je pravda a pravda je lež? Trvalá svoboda uskutečňovaná agresivním vpádem armád s následnou okupací.

Obdobně to bylo s druhou válkou v zálivu, tedy vpád armády USA a GB do svobodného Iráku, bez souhlasu Rady bezpečnosti a navíc s prokazatelně vylhanou záminkou. Lež bylaa vydávána za pravdu a lhoucí autoři to nakonec museli přiznat. jenže Husajn už byl oběšen a statisíce lidí - včetně malých dětí - přešlo přes Styx předčasně.

Nebo migrační vlna. Nezvládnutá a nepřipravená vlna masové migrace jistě není správným řešením důsledků válek (navíc vyvolaných v rozporu s mezinárodním právem námi, přesněji našimi spojenci z NATO). Každý, kdo se staví proti neregulované, divoké migraci je označován za xenofoba, ale ani problémy, které migraci způsobily, ani nezbytná následná opatření nejsou včas projednána, aby důsledky byly pro všechny únosné. Nebo se někdo domnívá, že je spravedlivé, aby čeští, rakouští a další občané středoevropských zemí byli na sociálních právech ukráceni proto, že je třeba důsledky třeba amerických (a nejen těch) agresivních výbojů nějak uhradit?

Raději toho nechám. Cestou po zeměkouli bychom se museli zastavit i v Rusku, Číně, Pákistánu, Indii, - kdetam. A všude sama hezká slova, leč skutečnost … No však to vidíme i u nás doma. Tím posledním paradoxem z domácích luhů, tedy volbami, končím. Volby mají být základem demokratického rozhodování společnosti. Jenže je jistí uznávají jen stanou-li se vítězi. V opačném případě? No stačí si pustit veřejnou telku. Ne raději vypnout!

Ve hvězdách!

24. ledna 2019 v 17:59 | Blechovan |  Na téma

Ve hvězdách - tedy jako řečnickém obratu - je otázka, jaký osud náš svět čeká.

Pominu-li náboženské mýty o apokalypse a podobně, jaksi intuitivně vnímáme, že vše živé - tedy i svět, jako systém hostící všemožné živé organismy - jednou skončí. Ale to je v dalekém horizontu a zatím v mlze.

Naproti tomu současná civilizace, pokud tu chápeme jako náš svět, ta je v rukou představitelů, pro něž je mnohdy přednější superbohatství a neomezená moc nad světem, než život nějakých bouchačů či babek a dědků.

Proto jsem rád, že naše nejbližší budoucnost je ve hvězdách. Ty jsou neutrální. Jinak bojechtivost a jak už jsem uváděl touha po nadvládě a nadbohatství je hrozbou pro lidskou civilizaci a vůbec život celých národů.

Kdybych byl věřící (v kterékoli s desítek běžných božstev) modlil bych se denně a obětoval, jen aby vojenskoprůmyslový komplex dostal rozum a životu společnosti dal přednost před miliardovými kšefty - a válečnou apokalypsou, třeba nechtěnou, ale hrozící.

Nejen pro…

15. ledna 2019 v 14:18 | Blechovan |  Na téma

Nejen pro ukojení vlastní zvědavosti bych chtěl znát přemnoho věcí.

Řadu z nich nepoznám, protože mi celý život nestačí, abych všechno zajímavé přečetl, natož prostudoval. Nemluvě o tom, že ukojit vlastní zvědavost znamená nedělat nic jiného, než zjišťovat, sledovat, číst, studovat… Zkrátka každý si musí z přemíry zajímavých a někdy i nezbytných informací vybrat tu malou kupičku, na jejíž poznání náš nedlouhý život stačí.

Jsou však i četné nevědomosti, jejichž odstranění seznámením s informacemi nám není a nebude dáno.

Máte pravdu. Jde o zákulisní, ba i tajné aktivity těch, co tahají za nitky těch našich elit. Myslím našich zvolených představitelů. Dokonce ve státě, v němž je lid zdrojem veškeré moci (ovšem na papíře; v reálu je ten zdroj moci často transformován prostřednictvím majetků, tedy bohatství). Domníváme se, že všechny předvolební kšeftíky, předdohovory a úplatky slibů jsou voličům známy?

Nebo dnes často diskutované politické neziskovky. Proč nevíme, kolik korunek z naších daní, tedy ze státních prostředků bylo vynaloženo, kdo je přijal a co s nimi konkrétně udělal? Uvedu starší případ. měli jsme ministra financí (když ve vládě odsloužil, přijal jej do své nezištné náruče MMF), jehož manželka "vedla" jistou neziskovou charitativní (!) organizaci. Když se svým manželem odešla do zahraničí, zjistilo se, že neziskovka, kterou měla řídit, nejen že nevykázala očekávanou činnost, ona dokonce zůstala i státu dlužna za povinné odvody z platů svých zaměstnanců. Neudělat to živnostník za své zaměstnance, to by bylo tóčo!

Také nejen pro vlastní zvědavost bych rád věděl, proč jsou vypláceny zlaté padáky i neúspěšným funkcionářům. Proč máme tolik chybných soudních rozsudků a hlavně, jak to, že soudci, kteří chybně rozhodují, nejsou zbavení taláru a nenesou hmotnou odpovědnost za vlastní porušení zákonů (třeba z neznalosti!). Proč za ně platí - třeba za dodatečně opravený chybný rozsudek - stát, tedy my, občané?

Také bych rád věděl ne pro svou vlastní zvědavost…

Raději dost. Je mnoho věcí mezi zákony a skutečností. Zatímco třeba dělník v továrně za vyrobený zmetek nese odpovědnost, prodavačka je spoluodpovědna za ztráty (které mohly ukrást někteří kupující), ale za přijetí chybných zákonů nikdo. A to jsme byli slavní i tím, že dříve, než přijatý zákon vstoupil v platnost, byl novelizován a jeho novela byla zavčas upravena další novelou… Ostatně i slavný současný Občanský zákoník musel být napraven novelami hned od doby jeho přijetí!

Víte, že o výšce platů státních zaměstnanců i pracovníků firem, které hradíme svými daněmi, se nesluší informovat? Třeba by se to daňovým poplatníkům nelíbilo, že?

Kocourkov? Inu, aby se Kocourkovští neurazili.

Kam dál