Pánbůh ví, co bude, jenže on není

Středa v 17:52 | Blechovan |  Na téma

Znáte to žertovné rčení: "Mezi tím, co bys chtěl a co dostaneš, je velký rozdíl Dugu Badmane!" Zkrátka je možné si něco představovat, ale spoléhat se na to, že takové přání se splní, je problematické.

Tak hned já. Představoval jsem si, co všechno budu dělat, sotva odejdu do důchodu, ale podle pravdy přiznám, že jsem musel dělat a dělám většinou ne to, co chci a nač jsem se těšil, ale něco docela jiného.

Rozhodně jsem si nepředstavoval, že si budu vařit, zvláště když toho o vaření příliš nevím. Naproti tomu jsem se těšil, že "zvládnu" dočíst dosud nepřečtené knihy naší rodinné knihovničky. Zlatý voči! Tedy špatný voči, chybějící trpělivost, prostě mezi tím, co jsem chtěl… Naproti tomu, bez ohledu na zrak, myji denně nádobí, dělám v bytě nepořádek, který se pak musí, spíše nerado než rádo, nějak uklidit.

Nadávám na poměry, to tedy ano. To je však jen pokračování předdůchodových zvyků. Říkávalo se, jaká vláda, takové počasí. Nemohu se pochlubit, že za dvě důchodová desetiletí jsem zažil počasí, k němuž bychom neměli oprávněné výhrady. No, ani v mládí tomu nebylo o moc jinak.

A to nejhorší spočívá právě v představě o - nejen tvé či mé - budoucnosti. Války malé intenzity, které provlávají celou Zemí, způsobují statisícové ztráty na životech a ničí klid milionům rodin. Na vzdělání a zdraví se peněz nedostává, protože vojenské rozpočty spolykají to, co pak lidem chybí. Vždy jsme měli ve světě nepřátele. Jednou to byli Turci - tedy v historii -, jindy třeba ti sakra protikatoličtí protestanti, později nacisti v rychlém sledu zastoupení na jedné straně imperialisty a na druhé komunisty. Nu a dnes? Našimi nepřáteli nejsou ti, kdož ohrožují naši tradiční civilizační hladinu, tedy islamističtí běženci, vyhnaní ze svých domovin demokratickými spojenci naší země, ale ty potvory ruské. Je sice pravda, že při srovnání nejen počtu obyvatel, počtu vojáků, peněz investovatelných do zbrojení a válek, Rusové daleko, daleko klopýtají za svobodným a demokratickým světem, tedy USA a jejich evropskými služebníky, nicméně někým se strašit musí. Nu a právě Rusi ne a ne se vrátit k hlubosklonu pěred zapadom (jak se říkalo již za carů či za Jelcinovců), ale chtěli by být bohatou a suverénní zemí.

Copak můžeme vědět, co bude pozítří, když se nedokážeme srovnat ani o tom, co bude už zítra, ba neshodneme se na tom, co je dnes?

Prostě mi to připomíná dávné dětství, když jsme v náboženství - tehdy povinném - slýchávali, že "vše je v rukou Božích a bez jeho vůle ani vlas z hlavy nespadne". Snad jen tu a tam nějaká ta raketa, ale nebuďme troškaři. Nějak bylo, nějak bude.

Pokud vůbec bude…
 

Ke je to pravé místo?

4. června 2018 v 16:36 | Blechovan |  Na téma

Jako mnohá jiná rčení i to o srdci na pravém místě není jednoznačné. Hned na první pohled je zřejmé, že pravé místo srdce je vlevo. . Dokonce i rození leváci mají srdíčko vlevo, ba i typický pravičák typu Kalouska Protičínského má srdce vlevo.

Ostatně celé rozdělování společnosti na pravici a levici není rovněž jednoznačné. (Teď nemám na mysli pohrávání si redaktorů s pojmy, kdy zneužijí slovo neomarxista, aby Marxe a jim kdysi dávno podloženou orientaci politiky k obhajobě zájmů slabší, dělnické části společnosti, dehonestovali třeba prosazováním zájmů sexuálních deviací - nemíním to slovo jako urážku - místo hájení celospolečensky potřebných, ale ekonomicky nedoceněných pracujících.)

On třeba typický kapitalista může mít mnohem levicovější myšlení než - teď nechci být konkrétní - některý "renomovaný levičák". Byl Tomáš Baťa kapitalista (a tudíž i kořistící z práce dělníků)? Jistě že byl. Ale současně je třeba brát v úvahu, že pro zaměstnance vytvářel životní podmínky, které většina pracujících v ostatních továrnách mohla závidět.
Také známé Ať neví levice, co dělá pravice (a naopak) se z původního výkladu - nechlubit se dobrými skutky - dnes v politice mění na Ať ti druzí neví, jak si hrabeme, zato ať všichni vědí, jak si hrabou ti druzí.

Zkrátka hesla jsou sice mobilizující, ale pokud se nad nimi nezamyslíme hlouběji, mohou svádět k základním omylů.

Takže pravé místo srdce je v levé části hrudníku, ale protože je považujeme trochu za sídlo citu, porozumění či dokonce milosrdenství, tak je jeho pravé místo na straně společenské levice..

Jen tři

3. června 2018 v 17:42 | Blechovan |  Na téma

Já se spokojím jen se třemi nej. Nejvíce potřebujeme všichni mír, zdraví a práci, abychom mohli žít a zajistit život sobě i generaci našich dětí a vnuků.

Je všem pravda, že vedle těchto v podstatě společných nejdůležitějších podmínek života, máme každý ještě svá osobní nej.

Ta se, pochopitelně, v čase mění. Touhy školáčka prvňáčka se od nej čerstvého maturanta liší jako zájmy miliardáře od třeba učitele nebo dělníka. Proto může mít někdo mezi svými nejoblíbenějšími aktivitami třeba kouřit, nezřízeně pít či střídat partnery, co to dá.

Snad každý máme své nejoblíbenější knihy, nejoblíbenější umělce, nejoblíbenější potraviny J a třeba i nejoblíbenější parkovací místo pro své (nejmilejší) přibližovátko.

Tuze často je rozpitvávána oblíbenost různých potravin. Zpravidla ty nejoblíbenější bývají řazeny mezi nejnežádoucnější (jako tučná masa, pivo v plurále či produkty bio-zpracování hroznového vína, ba i švestek).

Dávní i aktuální pistolníci mají své nejoblíbenější bouchačky (třeba atomové), lidé, co jsou za vodou, in a v žitě mívají nejnej hazard, protože ztratit tisícovku považují za zážitek. No třeba stoticícovku. Na druhé straně je hazard nej i pro mnohé, co si na něj musí v dobrém vypůjčit (třeba z manželčiny peněženky) nebo dokonce obratně přemístit cizí měnu, která přes vlastní peněženku pak přechází zpravidla do bank úspěšných.

Jak vidíte. Těch nej jsou spousty. Pokud bych měl - a znovu se k tomu vracím - vyjmenovat svých pět, pak jsou to mírové podmínky pro život, zdraví a práce, abych se dokázal postarat nejen o sebe, ale i o své blízké.

Všechna ostatní moje nej jsou neseřaditelná, protože časem se výrazně mění pořadí jejich nejnejnovosti. Kdysi bylo nej získat svou pozdější manželku, později spolužití nebylo nějakým přáním, ale běžnou skutečností. Největší radost z prvního dítěte byla zanedlouho nahrazena největší spokojeností z dalšího přírůstku a podobně.

Vše ostatní, po čem jsem toužíval a toužil, mělo proměnlivý charakter, takže ani nemohu vyjmenovat, co všechno mezi onu pětku já osobně ještě přiřadím.
 


Hlavně to, co je mezi tím

24. května 2018 v 18:52 | Blechovan |  Na téma

Začátek a konec - čeho? Koho?

Čehokoli. Bez začátku by ani konce nebylo. Jenže rozhodující není jen začít, narodit se, založit, zahájit. Rozhodující je právě zejména to, co je mezi oběma krajnostmi. Tři fáze existence (života, rozvoje) jsou iniciace (start), propagace (rozvoj, vlastní život) a terminace (ukončení, zánik či smrt). Přičemž tou propagací nemyslím planou reklamu či nějaké ideologizování, ale tvrdou práci, směřující k naplnění potřeb i možností daného děje. Zkrátka vlastní život, jeho vlastní náplň.

V dávných společnostech platilo, že když se dítě narodilo "urozené", jeho další život byl také "urozený", kdyby o blbečka šlo. To naštěstí snad v minulém století ve většině světa již přestalo platit. Kdo se narodí s dobrými předpoklady a vynaloží potřebné úsilí, ten se prosadí. No je fakt, že v poslední době opět vystrkují růžky majetkové poměry, ale nic to nezmění na skutečnosti, že v té fázi "propagace", tedy v průběhu života, možnosti prosadit se, uplatnit své schopnosti, přestaly být výsadou tak zvané urozenosti. Z největší částí naše postavení ve společnosti závisí na vynaložené snaze, vytrvalosti a do jisté míry i poctivosti. Ta "jistá míra" je dána přece jen výhodností vstupních podmínek a nebezpečím korupce.

Pravda, ne každý se může stát prezidentem (třeba velké firmy) nebo poslancem. Ale každý se má a musí snažit prosadit se ve svém oboru jako dobrý a prospěšný pracovník a občan.

Takže zrození je podmínka, která poskytuje možnost se vlastní prací a úsilím prosadit. Odchod ze života je nedílnou součástí bytí všeho živého. Život je rozhodující etapa mezi nimi.

Fanatismus

19. května 2018 v 15:08 | Blechovan |  Na téma

Mezi lidmi je jakási rovnováha mezi dobrem a zlem. Často bývá porušena, většinou spíše k tomu horšímu. Důvodů, které vedou k dočasné nerovnováze je mnoho, ale v toku historie vždy alespoň na čas se rovnovážný stav obnoví.

Přes všechny tisícileté snahy bránit se zlu, prostě jednota jin a jang nenastane automaticky, protože sklony k špatnosti s úsilím po dobru soupeří nemilosrdně. Prostě vývoj se děje soupeřením protikladných možností.

Stačí připomenout vpravdě věkovité úsilí různých náboženství dosáhnout zlatý věk dobra. Dokonce někdy právě zaťatost jedné víry, jednoho vyznání v boji s jinými, dláždívá cestu pohromám, utrpení - prostě zlu.

Tady je, myslím, pověstný kámen úrazu. Neboť právě fanatická snaha dosáhnout to, co jedni považují za správné, vedla a vede k problémům včetně válek a utrpení, které přinášejí.

Fanatismus náboženský, politický či jen fanatická snaha prosadit se mezi jinými bez ohledu na jiné názory a zájmy, to je hnací síla mnohých potíží a občasného vítězství zla.

Fanatická touha po moci a bohatství vedla již v starověku k válkám, jež vyhubily celé národy. Fanatická víra v dobro, představované tím kterým bohem či jeho kultem, nenapáchala hory utrpení jen třeba v křížových výpravách a bojích s heretiky, ale i dnes, kdy se stává záminkou pro bezohlednost vyznavačů DAEŠE - jak vidíme po celém světě.

Věřím, že míra zla, která v každém z nás číhá, se neprojeví u každého. Právě na tom, zda své skutky poměřujeme s využitím myšlení, závisí, jestli podlehneme té míře zla v nás nebo ne.

Vezměme si takové slavné Deutschland űber alles, které bylo zneužito nacistickým Německem, kdy Němec byl vnímán jako něco lepšího než ostatní, zkrátka jako űbermensch, nadčlověk, určený k vládě nad světem. Ani známé Nic než národ, ba ani America the first nemusí vést k rozumnému, nebude-li pod kontrolou rozumu.

Znovu se vracím k tomu, že porušení rovnováhy mezilidských vztahů v neprospěch myšlení a jednostranně podléhající citu, může nadělat nedozírné škody. Ať se jedná třeba i o vztah člověka k přírodě.

Závěrem alespoň stručně. Nepoměřujme naše představy a z nich vyplývající skutky jen tím, co se nám jeví (citově) jako to lepší, ale vyvažováním různých možností.

Porušení této zásady vedlo vždy, vede dnes a bude vést i v budoucnosti k převaze ZLA.

Zkrátka: mějme rozum!

Bílý kůň? Kdepak, raketa!

3. května 2018 v 18:30 | Blechovan |  Na téma

To bývalo v pohádkách. Zlé draky poráželi Jiří a Honzové, princezny zachraňovali rytíři na bílých koních nebo třeba Bajajové.

Dnes je situace jiná. Bombarďák, raketa, nastražená bomba, pomluva - to jsou dnešní úspěšní bojovníci.

Kdeže ty časy pohádkových rytířů zmizely? Dnes je krutá realaita. Svatopluk Čech kdysi napsal:

"Nevěřte nikomu ve světě širém, nenajdeš přítele jednoho tam."

Naopak. Mnozí od nás požadují, abychom my pomohli jim, byť jsme slabší, chudší a nemáme světovládné zájmy. "Pojďte mezi nás, pošlete na naše boje své vojáky, však kdyby bylo třeba, jako v Mnichově - na nás je spolehnutí!"

To je hádanka!

26. dubna 2018 v 18:57 | Blechovan |  Na téma

Je možné tázat se kohokoli na cokoli, dokonce i interpelacemi marně "obtěžovat" členy vlády.

Zatímco pro někoho je nejdůležitější otázkou, kde vzít a nekrást na základní životní potřeby - byt, stravu -, jiného trápí problém, zda mu na jeho úspěšnou těžbu cizích peněz nepřijdou.

Mnohý manžel se trápí problémem, zda a případně s kým jej žena podvádí, zatímco ženu trýzní nejistota, jestli na to manžel nepřišel. (Možno proměnit účastníky.)

Je také nezodpovězený question, vopros či Frage, jak to vlastně bylo v té Sýrii s použitím otravné látky. Jenže na rozdíl od výše uvedených otázek se na tu poslední odpověď nenajde, protože u těch, kdo dotaz vyslovili, není snaha, ba ani vhodnost, aby se odpověď opravdu na veřejnost dostala podle pravdy. Když nejprve vystřelím a teprve pak zavolám stůj, musí ten zastřelený být darebák, kdyby to byl třeba věrozvěst, dobromil a možná jen vymyšlená osoba.

Zkrátka - zbytečně se ptát a pídit po pravdě, když zájmem těch, kteří mají na otázky odpovědět, není pravda, ale účelová informace.

Nebo spíše dezinformace???

Zavři oči a věř…

16. dubna 2018 v 17:07 | Blechovan |  Na téma

Když zavřu oči, před duševním zrakem se mi zjeví svět takový, jaký bych si přál, aby byl.

Tedy svět spravedlivý, mírumilovný, vyvážené vztahy jak ve společnosti, rodině, tak v přírodě. Žádné války, svět plný radosti, zvláště těch dětských.

Jenže věčně se zavřenýma očima žít nelze. Sotva se pak podívám na svět, je po harmonii klidu a míru. Tu se média hemží urážkami těch, kteří mají jiný názor, jindy se na vlnách rozhlasu či televize chlubí mocní, že na ně nikdo nemá, protože jinak promluví rakety, děla, bomby, prostě pravda zastoupená silou, ba násilím.

Snažím se proto ve směsi protichůdných tvrzení nějak zorientovat. Jenže to není snadné. Tak třeba věřím v poctivé úmysly světového státníka, ale mé vlastní závity mozkové ne a ne s překrouceným podáním se smířit. Platí snad zákony, jsme přece právní stát? Neplatí, když se to mocným nehodí do krámu. Demokracie či svoboda jsou nad pravdou, nad právem - přestávají být demokracií a popírají svobodu.

Jenže s otevřenýma očima vidím, že Orwel nepsal bláboly. Pravda je mnohými vydávána za lež, lež povyšována za pravdu, válečná aktivita zdůvodňována snahou zachovat mír. Dokonce jsem již začal ztrácet orientaci v tak běžných, zdalo by se jasných pojmech, jako je muž a žena, rodina či úcta. Jsou tací, co nejsou spokojení s tím, jak je příroda utvořila, zrodila. Předělávají se na jiné pohlaví, dokonce oslavují svou nepřirozenou touhu a vyžadují od ostatních, aby se podřídili tomu, co příroda považuje za suchou větev bez perspektivy. Chceš být známým? Vymkni se přírodnímu stavu.

Dokonce jsou takoví, kteří se nad většinou společnosti vyvyšují jako elita nad venkovany, nevzdělanci, prostě vidláky.

V té souvislosti jsem si připomněl slova jednoho z tibetských filozofů z doby počátků lamaismu. Sakja Pandita žijící na přelomu 12. a 13. století to vyjádřil stručně:

"Ti, jejichž vzdělání září, leč srdce jsou plná temnot

odvrhni, protože horší než lotr jsou.

Jedovatého hada i kdyby na hlavě měl klenot,

nepřechovává moudrý člověk na prsou."

Když zavřu oči, zdá se mi, že všichni ti, co se za elitu vyhlašují vzhledem ke své profesi, uvedené myšlenky náboženského směru sakja respektují. Jakmile se však na svět podívám otevřenýma očima, vidím nespravedlnost, korupci, válkychtivost, tunelářství - a chvastounství těch, co se povyšují nad ostatní.

Ať v křesťanském prostředí Evropy nepropaguji buddhismus, připomenu citát z Nového zákona. Kristus pak pravil:

"Kdo se povyšuje, bude ponížen!"

Hledání rovnováhy

11. dubna 2018 v 8:50 | Blechovan |  Na téma

Náš život je v jistém smyslu vyvažováním, hledáním rovnováhy mezi řešeními danými rozumem a intuicí či citem na druhé straně.

To se projevuje jak v osobním životě, tak třeba v posuzování celospolečenských problémů.

V osobním životě to mnozí poznali na vlastní kůži. Mám na mysli výběr životního partnera. Uvidíš ho, seznámíš se s ním, on se ti zalíbí - a je tu láska. Proč ne? Jenže pokud se spokojíš s tím nevypočitatelným citem a nezapřemýšlíš, může být malér. Třeba v tom, že jsi se zamiloval do toho, kdo má starší závazek například v podobě dvou dětí v manželství s jiným. Nechci tvrdit, že to je závazek neporušitelný, avšak než překročíš pověstný Rubikon, chce to zvážit, co bude, co nezbytně nastane. Jinak riskuješ, že narušíš rovnováhu nejen svou, ale řady dalších, což ve svých důsledcích může mít za následek kolaps vztahu - lásky.

V tom celospolečenském je to tak, že občan, který zaujme citově jistý politický názor (nechci konkretizovat, jen naznačím) třeba k válce jako možném řešení mezinárodního sporu, podle svého přesvědčení (citově) podporuje to, co považuje za správné (třeba tu válku za dobrou věc). Když však nezváží důsledky, tedy nezapojí i myslivnu vedle srdce, dopadne to jako v Iráku a desítkách podobných případů v minulosti. Prostě válka odstraní to, co jsi odstranit považoval za správné, ale přinese hrůzu problémů, jež naopak bys rád neviděl.

Závěrem: cit i rozum (v takto zjednodušeném pojetí) jsou důležitými rádci, ale při hlasování o konečném rozhodnutí je třeba vyvážené posouzení obou předložených variant.

Prostě cit i myšlení je nutné vyvažovat velmi pečlivě.

Jen s rozmyslem

4. dubna 2018 v 14:25 | Blechovan |  Na téma

V životě jsme pravděpodobně všichni nejednou šlápli, no dejme tomu vedle. Ona celá naše existence je vlastně tak trochu chůzí se zavázanýma očima nebo potmě.

Končíš školu a rozhoduješ se, kam zaměřit své další kroky. Tedy jaký obor pro svůj budoucí život si zvolit. Módní je každopádně "vejška", kdyby i zbytečná byla. Nu a právě tady se často šlápne hodně vedle. Moc pečlivě by se měl človíček rozmyslet, zda mu jde v životě o bohatství či slávu, nebo o plný život. Ne vždy se tato tři hlediska sejdou. Jenže takové sebevědomé mládě (které je ochotné kritizovat dospěláky za jejich "nemožná" rozhodnutí, třeba i volební) nemá většinou představu, do čeho jde, ať jde, kam jde. Nechat si poradit? No někteří naštěstí ano. Mnozí, bohužel, ne.

Podívejme se na další typický krok do neznáma - seznámení a manželství. Když se dva poznají a zalíbí se navzájem, zdánlivě je vše v pořádku. Není. Prvotní zamilovanost nedovoluje, abychom svého partnera poznali v celé hloubce jeho osobnosti. "Potom běduje, když už pozdě je, bycha honiti…" zpívá Kecal - a nekecá. Často mívá pravdu. Dokonce se mi zdá současný trend - spolužití na zkoušku - jako správný. Teprve pak, když si ověříme, že po přejití vlny zamilovanosti, si máme stále co říct, je čas založit rodinu. Což ovšem podle mne znamená, zajistit vše, abychom mohli přivést na svět a vychovat dalším pokolení.

Nebo jiné rozhodnutí, které dokáže - nebylo-li řádně promyšleno - neřádně zkomplikovat život. Člověk zpravidla vždy potřebuje víc, než má k dispozici. Myslím peněz. Těch nabízených půjček! Dokonce - podle mého názoru hrubě nemorální - nabídka Providentu: "Vypůjčete si a budete mít naději ve slosování vyhrát až deset táců." Svatá prostoto, vypůjčit si, protože nemáte na potřebné, a těšte se, že vyhrajete. Ne, nestrachujte se, zda budete mít na zaplacení půjčky. Exekutor v případě potřeby zajistí potřebné. V krajním případě je zde zákon o oddlužení.

Abych neopominul ten téměř každoroční krok do neznáma - volby. Pečlivě přečtěte volební programy, posuďte, zda Kalousek, Bělobrádek, exSobotka či Fiala a ostatní splní slibované - a stejně se zklamete. Volby jsou sliby. Dávná zkušenost generací přece ví, že "sliby jsou chyby".

Tak zkrátka. Dnes asi nestačí ono dvakrát měř, jednou řež. Je třeba poměřovat průběžně a opakovaně, než uděláme krok do neznáma - což je vlastně každé naše rozhodnutí, jak dál v životě.

Kam dál