Lidská havěť

9. října 2018 v 11:24 | Blechovan

My lidé máme zvyk okolní svět vidět nejen našima očima, ale také veškeré dění promítat do našich životů a lidského myšlení. Stejně tak život broučků, brouků, hovniválů a jiné havěti, třeba mravenečků a včeliček.

Jistě znáte, jak krásně popsal lidskou chamtivost, bezohlednou touhu po majetku, ať to stojí, co stojí - ty druhé. No pravda, bratři Čapkové svou vědeckou studií Ze života hmyzu vystihli náš dnešek ještě výstižněji než svou dobu. Nebo jinak, lidstvo prohlubuje svou hmyzovost zejména v těch méně hezkých vlastnostech zrychlujícím se tempem, že starý tisíciletý Řím by mohl s údivem valit oči, jak jsme lepší. Pravda, otroky zatím místo sebe na práci vyhnat nemůžeme, ale nezměnila se jen forma otroctví?

Tak hned ti slavní chrobáci. Valí své majetečky, aniž by koukali, co se děje kolem, hlavně že jejich nevoňavá konta se zvětšují. No dokonce i tehdy, když se to daří jen na úkor partnera. Chrobáci se nerozváděli, to my dokážeme z rozvodu i majlant vytlouct. Je sice pravda, že hovniválové v té kuličce nastřádaného hnoje chovali svou budoucnost a zajištění rodu, zato lidé pokročili. Proč potomky? Dá to práci, ubírá to volnost jednání a dokonce někdy i otravují než vyrostou. Lépe je vzít si na pomoc s tou hnojovou koulí života hovnivála stejného rodu a nekomplikovat prožívání nějakou obecnou odpovědností za budoucnost.

Doba a výkonnost ekonomiky dnes mnohem víc než dříve umožňují lidským motýlkům přelétávat z květu na květ, tu a tam načuchat se omamné vůně a létat bezstarostně; však příroda se o ně postará. V našem případě, tedy - v lidské dejme tomu společnosti -, tu přírodu nahrazují podvody, tunely, krádeže a příživnictví. Pochopitelně zbavené svého puchu špatnosti a přejmenované třeba na podnikavost v šedé či černé ekonomice. Případně mamáhotelismus dětí a život bez práce na úkor ostatních. Dnes je nadprokdukce lidských Clythií a Otakárků. Bezstarostně poletují z květu na květ a čmuchají své zážitky, aniž by je tížilo, že někdo musí dělat a pro práci nemá čas na povyražení, aby ti úspěšní makat nemuseli.

Už toho nechám. Jen to nejhroznější, co nám, lidstvu, může nakonec stáhnout oponu doopravdy. Bereme si příklad z mravenečků. Jak to bráškové vystihli? Opět jako dnešek. Zbrojení, výhrůžky, válečné střety - až nakonec jedni druhým vpadli do sídlišť, aby je vyplenili, zničili, vyhubili.

A to tehdy ještě o jaderných zbraních nikdo nevěděl.

Copak hmyz a jiná havěť! Ti v zásadě respektují své místo v přírodě, byť to znamená, že někteří jsou bezohlednými lovci a jiní bezbrannou kořistí. Jenže v přírodě - nejen hmyzí - se časem ustaví rovnováha.

Ta mezi lidmi nemusí být dosažena. Takové pojmy jako rovnováha strachu, světový řád i za cenu, že někomu musí jiní zkroutit ruce za zády, aby poslouchal. Údajné sobectví, když jiný stát těží z vlastních bohatých nerostných zdrojů a těm vlivným neumožní, aby si na nich a na cizí práci nahamounili miliardy. Drzé sebevědomí slabších, že si o svém osudu budou rozhodovat sami…

To vše směřuje buď k popadnutí rozumu (pokud jej dotyční ještě neztratili docela), nebo k neodvratnému konci, jako v té válce mravenců, bratry Čapkovými tak prorocky popsané.
 

Kdo mne úkoluje?

2. října 2018 v 16:09 | Blechovan |  Na téma


Kým vlastně mám být? Kdo to určuje, když ne já sám? Boha z toho vyviním. Jednak je všemohoucí, takže pokud by chtěl určit, kým mám být, nedalo by se proti tomu dokonce ani na webu protestovat, a byl bych dle boží vůle kýmkoli. Ostatně já sám jsem si z pestré nabídky božstev, která je dokonce ještě dnes v pestré světové nabídce k disposici, nevybral nikoho.

Takže zpátky k otázce. Kdo vlastně, když ne já sám, určuje kým mám být?

Někdy mám dojem, že si podobnou moc přivlastňují někteří umělci a mediální nádeníci. Jenže ti všichni zpravidla byli a jsou - chtějí-li získat bohatství a oficiální uznání - vlastně jen prodlouženou rukou (či jak říkával Stalin převodními pákami) skutečných vládců. Pokud se chtějí alespoň někteří redaktoři a umělci stavět na zadní, tedy mít odlišný názor, než je kýmsi označen za správný, mají smůlu a jsou opatření nálepkou: Pozor, kouše! Pokud ne něčím ještě horším. Každopádně jsou v oficiálních médiích a těch, která vlastní zástupci zmíněné moci, špiněni, haněni, morálně dekapitováni.

Kdo jsou těmi skutečnými vládci? Copak to někdo ví? Nějaká ta světová elita vlivu a moci, sorošovsky či velmocensky podložené pochopitelně majetky a ovládanými armádami. Ne vždy za ni hovoří zvolení státníci. Také proto, že ani ta skutečná světová věrchuška není jednotná, je těžké rozeznat, kdo tedy vlastně chce rozhodovat, kým máme být my, řadoví občané, a jaké názory máme zastávat, abychom nebyli na indexu či v nějakém černém seznamu. Asi jako Zeman.

Pokud by si někdo myslel, že nám napovídají vychovatelé ve školách všech stupňů, kým se máme snažit být, má to háček. Oni sami jsou závislí na výše zmíněných, takže nemohou propagovat, co by nebylo samozvanými, byť někdy volenými elitami za správné uznáváno.

Nakonec: je to především na každém z nás samotném. Na co máme, jak se snažíme - a také trochu, kolik máme štěstí, abychom na to, čím chceme být dosáhli přes možnou nepřízeň okolí, tedy panstva. Jako je nezaměstnanost, války, nepřátelské mediální kampaně a někdy i osočováni chudinkami sloužícími zmíněnému panstvu. Spravedlnosti.

Zkrátka - jsem či jsme tím, kým se snažíme být, pokud k tomu máme nezbytné předpoklady osobní i společenského prostředí.

Záleží především na tom, zda dáme přednost být sebou samými před usnadněním kariéry podřízeností.

Jsem-li tím, kým chci a snažím se být, jsem svobodný bez ohledu na to, zda nějaké myšlence sloužím.

Proč svátek ČR na Václava?

28. září 2018 v 9:39 | Blechovan |  Různé

28. září bylo vyhlášeno Dnem české státnosti. Je historickou ironií, že jen o den tato pochybná oslava předchází výročí podpisu mnichovské dohody, kde jsme byli - Václav neváclav - s důvěrou Háchou vloženi do rukou Hitlera, čímž bylo umožněno:

aby v Kounicových kolejích bylo uvězněno několik desítek tisíc českých vlastenců, odbojářů a vysokoškolských učitelů. Ti pak byli ve většině případů deportování do německých koncentračních táborů v menší míře byli popravováni přímo ve věznici. Popravovalo se zastřelením, oběšením nebo se vraždilo ranou z pistole do týla. Pamětní deska uvádí 1350 zavražděných.

To, že se německé ženy za pouhou marku mohly zúčastnit popravy jen dotvrzuje, že nejen nacismus, ale i bývalí čeští - protektorátní - Němci se ochotně podíleli na likvidaci našeho národa.


Za usilovnou snahou lidovců prosadit 28. září jako státní svátek vyčuhuje až příliš nápadně snaha, vrátit tzv. svatováclavskému kultu v českém národě význam.

Dokonce autor Toulek českou minulostí se - samozřejmě až po převratu, tedy v rozporu s tím, co ve svém díle uváděl původně - zmiňuje, že katolický kult svatého Václava potlačili komunisté.

Já prožil válku již jako vnímavý klouček a není mi docela neznámá ani naše historie, ačkoli se ji Němci za protektorátu snažili z dobrých důvodů vymazat z naší pozornosti (neučila se).

Tak tedy několik svatováclavských nacistických špeků.

Němečtí okupanti prosazovali svatováclavský kult cílevědomě na všech stranách. Zasloužilým kolaborantům udělovali Řád svatováclavské orlice. Tradicí Václavovy podřízenosti Němcům se oháněli kde tam. I státní prezident - dědek podpisový - Hácha se na zmíněného, Němci kdysi jmenovaného, světce odvolával. Podobně jako kolaborant kolaborantů Emanuel Moravec (třeba i v rozhlasovém projevu ke školákům při zahájení školního roku -myslím že 1942). V kostelech se stal chorál Svatý Václave povinnou částí (u nás na závěr mše). Dokonce po vypuknutí pražského povstání byla na Letné nastoupena "svatováclavská rota", s Frankovým úmyslem zasáhnout proti povstání.

Nějakou dobu jsem v Brně bydlel v Kounicových kolejích, takže jsem viděl nejen pamětní desku obětem německého řádění, ale také svatováclavské sgrafito, pod nimž Němci naše vlastence vraždili.

Jako výsměch zní nápis, který byl součástí obrazu :

"Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám ni budoucím"


Je ironií osudu, že státní svátek Den české státnosti je spojován s jedním z prvních českých vládců, ochotně se podřizujících Němcům, ale i to sousedství s mnichovskou zradou.
 


Pokud jde o lidi

20. září 2018 v 19:20 | Blechovan |  Na téma

Pak nejhorších nebude ani zdaleka jen deset. Možná i deset milionů. Ovšem ještě víc bude těch dobrých, tedy lepších, byť ne vždy dokonalých. Samozřejmě jen pokud je neuvedeme jménem.

Protože přes organizovanou invazi mohamedánské populace se Evropané považují za produkt (mimo jiné) křesťanství, odvolávám se na bibli. Kolik těch spravedlivých mělo zachránit svět před potopou? Nevím, jaká byla boží objednávka, ale obstála tehdy jen rodina starého Noema. Takže Hospodin byl opravdu náročným soudcem, když v celém zbytku lidské populace, ba i tvorstva lezoucího, skákajícího, létajícího i plavoucího, obstálo jen těch několik Noemových příbuzných. Nebo že by byl Stvořitel nepotista?

Podobné to bylo, když v Sodomě a přilehlém okolí byla ctnost převálcována sodomií. Tehdy se nenašlo - mimo Lota a jeho babince - ani pět spravedlivých. Zkrátka když opět přišla na pořad dne otázka vyhubení lidstva, potopová zkušenost i popotopový vývoj vnukly rozhodčímu, že zničit vše živé je neproduktivní. Spokojil se s tím městem. Stejně ani tehdy se mu experiment nevydařil. Lady Lot byla neposlušně zvědavá, ohlédla se a to, co spatřila, v mžiku ji transformovalo do podoby solného sloupu. O chování dvou zachráněných dcer sice bible hovoří, ale my raději pomlčíme, aby na Zemi nevzniklo hnutí napodobující jejich chování.

Takže nehledejme byť jen jedinou dekádu nejhorších. Buďme humánnější a pátrejme po několika spravedlivých.

Jenže tady je dalšší zakopaný čokl. Vyjmenovat nejhorší, tak máme v médiích nadprodukční nápovědu. Putin, Zeman, Babiš, kdekdo nesouhlasící s těmi, kteří se prohlašují za nejlepší, by mezi deset nejhorších patřil. A to bez ohledu, že by v té desítce byly už v naší republice statisíce. Jakmile však uvedeme první jména nejlepších, je konec diskuse. Hned by vyskočilo několik jinonázorových čertíků a byl by konec s jednotným názorem.

Zkrátka deset nejhorších je příliš nízké číslo, dokonce kdyby šlo o deset milionů. Jen těch zatra nejhorších, tedy Rusáků, je víc.

Snad na závěr se přiznám, že nejhorší je to, že se místo snahy po domluvě snažíme dělat z konkurentů ty nejhorší bez ohledu, jestli my sami nejsme občas daleko víc fuj. To, že nepřátelství je přijatelné, pokud na něm "ti správní, praví a slušní" vydělají.

Na té se nevydělá

12. září 2018 v 10:31 | Blechovan |  Na téma



Zodpovědnost? Na té se nevydělá!

Samozřejmě, že by všichni řídící pracovníci, zaměstnanci, prostě kdekdo měli jednat vždy s plným vědomím, že jsou zodpovědní nejen za bezprostřední splnění úkolu, ale i za důsledky vlastní práce.

Tady je to snadné. Popeláři jsou zodpovědní za včasný a bezproblémový odvoz odpadu. Že jim to nezodpovědní lidé někdy narušují? Tak třeba na našem sídlišti nebyl nedávno vyvezen odpad, takže několik kontejnerů v letních vedrech krásně smrdělo do oken desítkám bytů. Proč k tomu došlo? Inu, neukázněný řidič nerespektoval dopravní značku, takže se popeláři s autem k odpadkovým nádobám nedostali.

Copak takoví "malí lidé", jako dělníci a pracovníci ve službách! To když nějaký bafuňář nahraje kšeftíček příteli (třeba i bez úplatku, pokud služba za službu není úplatkem). Nedávno mi vyprávěl přítel, že před několika lety udělala jeho strana (socani) rozbor výsledků soudních sporů. Došla tehdy k závěru, že téměř třetina rozsudků základního stupně byla vyššími stupni zrušena, pro některé nedostatky v procesní řízení. Takže značný počet soudců, těch, kteří jsou nadstandardně placeni, aby nepodléhali svodům, pracoval nezodpovědně?

A co teprve vláda! Nechci jmenovat, protože chyb se dopouští ministři všech barev a odstínů. Jen obecně. Ministr schválí nákup letadel za několik miliard. Obchod proběhne, načež se zjistí, že letadla nesplňují armádou dané požadavky. Naštěstí jsme potřebovali přepravit do Mongolska koníčky, takže letadla byla (do odstranění nedostatků) využívána aspoň civilně.

Nebo. Koupíme za fůru miliard obrněné vozy. Menší část z nich měla sloužit i našim vojenským chemikům. Při vojskových zkouškách se zjistí, že "plovoucí/ vozidlo neplave, že v případě nehody (převrácení vozidla) osádka nemá kudy vystoupit, že výfukové plyny foukají do čidla, určeného k zjišťování zamoření ovzduší… Prostě že vozidlo nesplňuje požadavky ani náhodou. Byla schválená kupě zodpovědná?

Rozhodli jsme, že rekreační zařízení Praha, postavené před asi padesáti roky pro rekreaci ROH především venkovských zájemců (aby poznali Prahu o dovolené) je (tady cituji) "vybudována pro papaláše s takovým přepychem, že by je dnes nikdo nevyužil". Tak se zboří (škoda zbořením funkčního objektu, další náklad výstavbou nového) - byla zde nějaká nezodpovědnost? Ale kde! Kdosi si namastili kapsu, takže je vše OK.

Nevychovaná žena před školáčky prvňáčky reaguje na příchod demokraticky zvoleného prezidenta (který jí ovšem leze svým jednáním na nervy) zvoláním, že je FUJ! Je to zodpovědné chování dospělce před dětmi, nebo rostě jen blbost? Spíš nezodpovědnost vůči výchově budoucí generace. O zodpovědnosti části vychovatelů, včetně rodičů, je někdy lépe nemluvit.

Řadoví pracovníci mají zodpovědnost přiměřenou své profesi. Ti nahoře jako by ji někdy neměli vůbec, jako kdyby se od nich občas důsledně nevyžadovala.

KDO SE MÁ STARAT O STARÉ A POTŘEBNÉ?

8. září 2018 v 18:20 | Blechovan |  Různé

Na internetu jsem četl článek jedné údajně ekonomické analytičky (aspoň tak se tam představila), že ten dnešní evropský socialistický způsob péče o přestárlé a nemocné je chybný. Péči o staré bychom prý neměli svěřovat státu a vyžadovat ji od něj. To je soudí analytička - tak jako v minulosti - povinností rodiny.

Tak jsem se nad tou tezí snažil zamyslet.

Za poslední dvě století se mnohonásobně zvýšila produktivita práce, což se odráží v podstatně vyšší životní úrovni. Bohužel to však neplatí všeobecně. Zatímco ti nejbohatší (chtělo by se napsat nejúspěšnější, ale to by byla často nepravda) doslova nevědí co s penězi, je velice silná skupina zaměstnanců, která vydělá tak akorát na holé živobytí.

Druhým a možná hlavním problémem je skutečnost, že dnes málokterá rodina žije v jednom místě dvě až tři generace. Mladí většinou odcházejí za prací, hlavně do velkých měst i do ciziny. Tím se rozvolňují rodinné vazby i tam, kde rodina dosud funguje a fungovala jako dříve. Jenže již dnes se asi polovina dětí rodí mimo manželství a značná část dítek za svůj život "změní" tátu nebo mámu, kteří jsou pro ně pak často vlastně cizími (macechou či otčimem). Nu a ta ne sice poslední, ale tady závěrečná komplikace spočívá ve problémech s bydlením a se zdravotním zabezpečením.

Nebo snad trh bude natolik bezohledný, že nechá staré marodit podle libosti, pokud potomci nemají dost peněz na doktory a léky? Nechají staré upadnout do bezdomovectví nebo bydlet s potomky v malých bytech, když na větší ti mladí nedosáhnou?

Zkrátka. Výrazným rozvolněním rodin a rodinných vazeb i rozprchnutím se potomků z domova po světě dávný typ péče o staré je nereálný.

Někteří by volili jinou cestu péče o ty, co se již prací živit nemohou, prostřednictvím soukromého pojištění a úspor.

Právě tady je nejlépe vidět nereálnost "soukromého zajištění na stáří". Pokud tím pojistným objektem je stát, jako u nás, nehrozí nebezpečí naprostého propadu zdravotního a sociálního zajištění i když někdy může být pro nedostatek prostředků toto zajištění omezeno. Naproti tomu soukromá firma, pokud zkrachuje, nezajistí nic. Zkušenosti ze světa jsou a napovídají, že pak musí stejně nastoupí s alespoň minimální almužnovou pomocí stát. Přitom soukromá pojišťovna významnou část pojistného spotřebuje na vlastní provoz a zisky akcionářů.

A snad poslední připomínka. Šetřit si na stáří? Jen se podívejte na realitu. Dejme tomu, že mám deset roků před odchodem do penze v bance sto tisíc. Při současném "úročení" bankovních kont nulou procent a souběžné inflaci až kolem dvou procent ročně to znamená, že při odchodu do důchodu zůstává z úspory reálná hodnota nějakým pětasedmdesát tisíc, které budou postupně svou skutečnou hodnotu dále ztrácet.

Když nám radí, abychom si na důchod uspořili alespoň milion korun, měli bychom si (velmi zjednodušeně) po celých 40 roků zaměstnání ukládat ročně 25 tisícovek. Copak může člověk s hrubou mzdou kolem pětadvaceti tisíc měsíčně odkládat dvě tisícovky (muž i žena, každý tolik), zaplatit nájemné a služby s bydlením spojené, vychovat děti, pokud poctivě pracuje a nekrade?

Právě stát je tou institucí, která musí občanům jako celku zajistit zdravotní služby a alespoň skromné stáří. Nač by jinak stát byl? Daně vybírá z každé korunky příjmu a jako DPH z každé korunky vydání. Občany neochrání před darebáky. Ty nanejvýš, podaří-li se policii je odhalit, soud potrestá. Teda někdy ani to ne. Úhrozy z ciziny neřeší, snad jen tím, že se naše miniarmáda angažuje v cizím zájmu v daleké cizině.

Otázkou je spíše to, jakým způsobem stát vytváří podmínky, ale i tlak k tomu, aby všichni občané, pokud mohou, poctivě pracovali. Pak při současné produktivitě práce bude mít stát dostatek prostředků, aby potřebné zabezpečil. Ne lenochy vyhýbající se práci a příživníky, kteří se na úkor druhých i státu obohacují, ale všechny pracující, kteří pomoc potřebují. A to bez dividend pro akcionáře, nota bene zahraniční.

Necháme to vyhnít?

3. září 2018 v 17:55 | Blechovan

Častá metoda "řešení" problémů se může označit tím, že To bude dobrý. Tedy v zásadě jde o neřešení problému, třeba jako přehlížení složitosti spojených s masovou migrací, ale i řady jiných, včetně těch osobních trablů.

Pokud chceme nést přírodovědecké pojmenování druhu Homo dokonce dvakrát sapiens, nemůžeme se spokojit právě s uhýbáním před složitějšími hádankami.

Podívejme se na takový běžný problém, před nimž často dvojice prchají s nadějí, že se to nějak vyřeší. Tedy jde o drobné neshody mezi mužem a ženou v manželství i před nim. Neshody mezi mužem a mužem-ženou, to je nikoli drobný problém lidstva, nicméně ten se snad vyhnít může nechat. Tam se nerodí děti, které by podobný nesoulad manželů mohl poznamenat na celý život.

Zkrátka. Vyskytne-li se drobné nedorozumění, buď je řešíme a pokud možno vyřešíme zavčas, nebo nám přeroste přes hlavy a bude zle.

Takto se ovšem musí přistupovat i k složitým mezinárodním vztahovým neshodám. Když někdo vyvolá či přispěje k vyvolání masové migrace či válečnické psychózy, možná že si říká, aby se s tím cílové země potrápily, aspoň budou mít jiné problémy než třeba ekonomické a politické konkurování iniciátorům potíží.

Pokusme se to konkretizovat. Jistá země je nám trnem v patě či osinou kousek výš. Co s tím? Prostě tam pošleme dobře vyzbrojené vojáky, pokud možno na křídlech letadel či jako raketový pozdrav. Odpor to umlčí a my máme volné pole. Jenže ty důsledky!

Jiný případ. Již po desetiletí víme, že změny v klimatu mohou odstartovat potřebu rozsáhlých přesunů obyvatelstva. Nu a po desetiletí se s tím nic nedělá; vlády řeší takové světové složitosti, jako je svobodné rozhodování dítěte, zda je holčička anebo chlapeček, případně svedeme urputné parlamentní boje o to, zda dva homosexuálové mají mít stejné nároky (požadavky na stát) jako muž a žena, kteří přivedou na svět a vychovají další generaci. Ono to asi třeba řešit je také, jenže to pořadí důležitosti a intenzita i prostředky věnované třeba uznání manželství dvou mužů, z nichž jeden bude maminkou a druhý tatínkem osvojeného dítěte, ta by neměla převýšit prevenci i řešení následků hromadného přesunu lidí. Tam totiž opravdu nejde jen ani hlavně o to, kde vzít peníze na sociální zabezpečení migrantů. Rozhodující komplikace může být v rozvratu společenských zvyků a tradic a s tím spojené začlenění přistěhovalců do zavedeného společenství.

Zkrátka nechat to vyhnít by bylo zárukou, že ty velké komplikace bude muset zvládat do jisté míry rozvrácená společnost.

Když se třeba stěhovaly masy do dnešních USA, byla tam v zásadě volná půda, přičemž domácí obyvatelstvo se "nemuselo brát vážně". Naopak ti, kteří se zejména z Evropy přistěhovali, byli většinou do jisté míry vzdělanější, kvalifikovanější - ale i bezohlednější - než domorodci. Také dle toho původní indiánská populace dopadla.

Vyhnívání problémů je cesta k tomu, aby se nově vytvářely takové komplikace, které nám přerostou přes hlavu, které nezvládneme.

A přitom snad všichni víme, že prevence je vždy snadnější a úspěšnější, než léčba a boj s následky nemoci.

Jen jestli to vědí ti nahoře, co nás jako vedou. No, hlavně, aby si nemysleli, že TO BUDE DOBRÝ, hlavně, že teď se mají - ti nahoře - dobře.

Jsem mírumilovný

29. srpna 2018 v 15:18 | Blechovan |  Na téma

Lovcem rozhodně nejsem. Na to, abych lovil ženy a byl jimi loven, už jsem příliš dospělý; na to, abych se bavil jak nějací monarchové či zbohatlíci zabíjením zvěře a sbíráním loveckých trofejí, mám příliš rád přírodu.

Já se domnívám, že lidstvo éru lovectví už dávno překonalo. Lov jako životní povolání dnes nemá téměř místo. Ani myslivci přece nejsou jen lovci, ale svým způsobem hlavně chovateli, pečující o rozmanitost osídlení svěřené oblasti.

Byli a jsou, pravda, takoví, pro které je lov a získávání loveckých trofejí i dnes málem náplní, když už ne smyslem života. Jen si připomeňme. Není to mnoho roků, co v době krize ve Španělsku samotný monarcha (a některým u nás podobný prý chybí) si "zaletěl do Afriky" picnout nějaké trofejní zvíře, aby měl trochu uspokojení. Španělé prý (ovšem španělsky) to komentovali: "Je poznat, že ani Bůh nemohl vidět takovou nespravedlnost a zařídil, aby si seňor král hnátu polámal."

Byl jsem a zůstal jsem i do důchodu obyčejným člověkem, který se prací a péči o svěřenou oblast - dnes pravda spíše starostí o sebe samotného - po celý život snažil nebýt příživníkem, ani lovcem pro zábavu.

Tedy, když jsme se s manželkou vzájemně lovili, asi jsme mysleli i na zábavu, to asi ano. Jenže pak jsme rádi, co nám síly stačily, starali o důsledky našeho "lovu".

P.S. Rybářům se omlouvám. Rybařina je sice zábavou, ale je v ní mnohem víc jisté spravedlnosti ve vztahu lovený:lovec.

Díky reklamě, módě a propagandě

24. srpna 2018 v 10:06 | Blechovan |  Na téma

Právě móda a její výkonný orgán jsou zdrojem skutečnosti, že lidstvo plýtvá i nedostatkovými prostředky jen proto, aby kdekdo byl "in". Vyhazujeme pak použitelné věci, protože už jsou jiné v módě, případně jsou zastaralé, jako to bylo a je s výměnou televizních systémů v posledních dvou desetiletích. Souběžně s propagací modernizací probíhá kampaň šetření životního prostředí. Pokud se na ní dá trochu trhnout, má i šanci. Ale trh změn je vždy mocnější.

Podobné to je s politickou propagandou. Je sice jen omezený počet komplexních koncepcí rozvoje a řízení společnosti, ale neomezený počet těch, kteří se na tom potřebují přiživovat. Proto vedle koncepčně komplexních, tedy v zásadě realizovatelných programů, vznikají u nás doslova desítky dílčích, které mají umožnit Smolíčkovi vnutit aspoň prstíček. Nu a pak se uvidí. Tento názor se odvažuji vyslovit právě proto, že většina podobných se nakonec stejně - možná i neochotně - připojí k podpoře některé vlivné síly.

Rozhodně tím nemíním omezit různá hnutí a zájmové organizace, ale vymezit je na oblast, která jim přísluší. Jinak bude společnost řešit jako životní problém třeba otázku, od kdy má být človíček rozlišován, zda je chlapeček či holčička, místo toho, aby se řešily životně důležitá témata - míru a války, migrace (obecného problému, ne až následků), ale i třeba mezinárodní spravedlnosti.

Kdo má jen trochu přehled o světě vidí, že i vlivné a mocné státy a vlády přicházejí k řešení problémů s křížkem po funuse. Viděl jsem kresbičku, kde za rohem číhá lump s kyjem, aby mohl přepadnout pocestného. Že se to neobejde bez potřebného zdravotnického zákroku, zajišťuje se i tím, že za ním stojí lékař, připravený poskytnout přepadenému pomoc.

Přesně tak mi někdy připadá mezinárodní politika mocných. Ne předcházet onomu "přepadení", ale být připraven likvidovat jeho následky. Nu a pokud možno na té likvidaci vydělat. Samozřejmě čím víc, tím je politika úspěšnější.

Copak je to v módě zásadně odlišné? Jen si připomeňme módní adrenalinové sporty! Případně my starší si pamatujeme, že při procvičování běhu jsme nepotřebovali speciální trekingové oblečení. Stačily trenky nebo tepláky a tenisky.

Dočkáme se lavečky Járy Cimrmana?

23. srpna 2018 v 10:02 | Blechovan |  Různé

Slavným postavám národní a literární historie se budují oslavné objekty. Jedním ze dvou českých národně-literárních hrdinů je vedle Švejka i všestranný Jára Cimrman. Zatím těmto dvěma postavám, které proslavily naši zemi ve světě zůstáváme dlužní. Dosud ani jeden nebyl prezidentem, ba co víc, ani svého času minpředsedou Topolánkem vyznamenán, ani tou nejmenší medailičkou! Teprve bratři v Polsku, snad v rámci solidarityy či podpory cizineckého ruchu, prvnímu ze slavné dvojice takový sedavý památník zřídili.

Josef Švejk patří do kulturní historie naší země a jeho historie je v celém světě dobře známa. Dokonce "naši mladí" měli při návštěvě polské Haliče možnost projít Naučnou stezkou Josefa Švejka v Sanoku. Chvíli prý poseděli (a pochopitelně i pořídili společný snímek) s našim oblíbencem na jeho bezplatné lavečce. Poplatek na zřízení lavičky skládat nemuseli, dokonce ani za zmíněné posezení s Josefem Švejkem.




Josef Švejk! Jedna ze světově známých populárních postav naši literární historie, jejíž glosy se staly součástí lidového humoru. I já jsem se s tímto vojákem první světové války několikrát setkal, pohříchu jen virtuálně. O jeden příklad zásahu poslušného vojáka císaře pána do lidských životů se zde rád s případnými zájemci podělím.

Vyprávěl mi můj první odborný šéf v zaměstnání, major S., jak jej Švejk vrátil do života. Snad pro genetické dárky předků, spíše však pro neklidný život bez stabilního režimu, jak to u vojáků často bývalo a bývá, vážně onemocněl. Páni doktoři si pohráli s jeho vnitřnostmi, mimo jiné si "vzali do zástavy" dvě třetiny jeho žaludku. To by nebylo nic mimořádného, jenže on, sotva se probral z narkózy, ne a ne projevit zájem o život. Lékaři vymýšleli všemožné terapie, střídali léky i léčebné postupy, které předválečná medicína znala, ale on neprojevoval vůbec zájem o život, jako kdyby se mezi živé vrátit nechtěl.

Tehdy zvolil ošetřující - byl to i přítel nemocného - překvapivou metodu léčby. "Když nezabírají léky a odborné zákroky, zaútočíme na jeho vnitřní život," prohlásil. K překvapení svých kolegů přinesl marodovi knihu, aby se prý pokusil zabít trochu času na nemocniční posteli četbou.

Ukázněný voják se podřídil. Mně pak jednou při večeři ve Švejkově slavném budějovickém působišti vysvětlil: "Když jsem se začetl do příběhů dobrého vojáka, které mi jako příslušníku armády byly i jinak blízké, nemohl jsem se ubránit úsměvům. Dokonce si sestřička na mne stěžovala lékaři, že neposlouchám, když mi měří teplotu nebo při převazu, protože odmítám pustit z rukou knihu. Byly to známé Osudy dobrého vojáka Švejka za první světové války. A postupně zmizela má pooperační nechuť k životu. Švejkovy příběhy mne rozveselí i dnes, kdykoli na mne padne deprese."

Dotyčný se švejkovským humorem nakazil do té míry, že mne jednou - to už sloužil na ministerstvu - vysvětlil své funkční zařazení takto: "V armádě bývala vždy zvláštní funkce tak zvaně nejhloupějšího kapitána. Tomu údajně pokaždé předložili k přečtení a posouzení nově připravované vojenské předpisy. Pokud jim i tento furťák porozuměl, věděli všichni, že nebude vojáka, který by je nepochopil. Tak takovou funkci zastávám teď já." Ve skutečnosti sestavoval návrhy nových předpisů daného vojska, nicméně na srozumitelnost textu dbal jak onen "nejhloupější kapitán".

Švejkovština se do majorova života vloudila již v mladém věku před druhou světovou válkou, kdy se s přítelkyní, která byla učitelkou, rozhodli uzavřít sňatek. Jenže podle předválečných armádních pravidel mu musel sňatek povolit velitel divize. Byly prý tehdy tři podmínky. Hodnost alespoň nadporučík, věk nejméně 27 roků a vlastnictví takového majetku, aby v případě narození dítěte rodina neupadla do dluhů. Jinak buď odejít s armády a oženit se, nebo šmytec!

Tehdy nevěstin bohatý strýc nechal - podle předchozí domluvy - převést jeden stateček na svou neteř. Tím se požadavek majetnosti naplnil a svatba byla. Na druhé straně museli novomanželé zaplatit peníze za převod statečku na nevěstu a pak zpět, čímž se zadlužili. Zkrátka dobrý voják nezahynul v císařově válce, ale žil, žije a bohdá bude slavný, dokud neřekne tam ten nahoře "Tak dost, lidi!"

Zkrátka - už je nejvyšší čas, aby se nějaká neziskovka začala živit organizací lavečky Járy da Cimrmana dříve, než nás zase třeba Poláci předejdou.

Kam dál