Nikdy neříkejme: "Nikdy!"

19. června 2017 v 21:35 | Blechovan |  Na téma
Nic na světě není neměnné, ani smrť. Dokonce i ta, alespoň podle církevních legend, nemusí být definitivní, má-li třeba Lazar štěstí. (Nemluvě o reinkarnaci.)

Ono strašně záleží na tom, čeho by se měl člověk vzdát. A také proč. Jen si vezměme takový fenomén, jakým je přesvědčení. Přesvědčení o něčem. O náboženských mýtech a legendách či zásadách, o politickém uspořádání, o významných osobnostech nebo třeba také o bohatství.

Pak je rovněž významné, proč by mělo dojít ke změně názoru, z něhož by vyplývalo, že se jistého přesvědčení vzdám. Pokusím se to ukázat na náboženství podle své životní zkušenosti.

Narodil jsem se a byl jsem pokřtěn. Ač byl náš táta bezkonfesní, aby stařenka dala své dceři souhlas ke sňatku "s neznabohem", musel dovolit katolickou výchovu budoucích dětí. Tak můj život probíhal pod přísným dohledem církevních zástupců. Byl jsem ministrantem a všemu tomu, co nás v tehdy povinném náboženství učili, jsem důvěřoval. Vždyť jsem neměl přístup k žádným zpochybňujícím informacím (a táta moudře nezasahoval).

Situace se změnila, když jsem v průběhu studií získal přístup k historickým faktům a zapojil - jak nás škola vychovávala - vlastní rozum do vytváření názorů na to i ono. Najednou jsem biblické příběhy, jakýsi historicko-ideologický základ křesťanství, uviděl kritickýma očima. Pak jsem se vzdala toho, co mi ještě před několika roky připadalo jako základ života - víry v boha zástupů a božský triumvirát zvaný Nejsvětější trojice.

Podobný proces jistě u mnohých probíhal a probíhá dodnes nejen v náboženské problematice, ale třeba také v životních cílech. Těch dílčích i "základních". Protože si je často vytváříme jen z omezeného okruhu informací, jakmile získáme nové, odlišné, bylo by chybné trvat na původním cíli či názoru, o němž jsme byli přesvědčeni, že se jej nevzdáme. Kolik bylo takových mladých párů, které proti vůli či radám rodičů se spojily v rodinu, jinak řečeno "nevzdali se své lásky", a kolik z nich své přesvědčení, že se si budou věrni do smrti, změnilo a jejich vztah vyvrcholil u rozvodového soudu!

Zkrátka. Byl bych vždy opatrný v rozhodování, že se něčeho nikdy nevzdám. Stejně jako jsem vždy byl velmi opatrný při rozhodování, že se vzdám jisté zásady. Totéž doporučuji i jiným, aby dobře rozvažovali, chtějí-li se ve svém myšlení zradit to, co pro ně kdysi bylo trvalou hodnotou.
 

Keks, aneb také chemie

18. června 2017 v 16:25 | Blechovan |  Různé
Nejmenovaný bloger si posteskl na profesora chemie, který nemilosrdně syntetizoval špatné známky, aniž je rozpouštěl v chápavých úsměvech. Přidám se k chemickým vzpomínkám, byť se bude zdát, že by měly být uváděny pod titulkem: "Bylo? Nebylo?"


Naši gymnaziální chemii začal profesor zvaný Keks nešťastně. Hned při vstupním výkladu v říjnu 1945 spustil: "Nejmenší a nedělitelnou částečkou hmoty je atom."

Les protestujících rukou a příval odkazů na stále ještě aktuální pokusy s jadernou municí v Hirošimě a Nagasaki znevěrohodnily důvěryhodnost našeho chemika nevratně.

Keks měl ještě některé další diskreditující vlastnosti. Měl rád silné pití v hojném množství a děvčata v rozpuku. Ve třídě s námi trávil hodiny chemie Keksův soused Karel, což občas zpestřilo chemickou pustotu.

A teď k věci. Jednou přišel Keks do třídy a jeho fámulus (náhodně určený nosič pomůcek) položil na kantorský stůl podnos s tajemným přístrojem. Dostalo se nám vysvětlení, že se jedná o Kippův přístroj, umožňující rychlý a snadno regulovatelný vývin plynu z příhodné sloučeniny. Hned také předvedl přípravu amoniaku. Obcházel při něm třídu a každému přistrčil k nosu hadičku přístroje, abychom si toho jedu trochu čichli. Pak vložil kippák mně a Karlovi do rukou, načež zapsal cosi potřebného do třídnice. Postavili jsme se za Kekse. Karel mu opatrně přisunul hadičku zezadu k nosu a uvolnil trochu tlak. Keks se mohl urozčilovat, jak ten přístroj netěsní. Třída se mohla uchechtat, jak Karel šikovně přemisťoval čpavekdárnou hadičku, aby si také náš chemik toho jedu co nejvíc užil.

Zajímavé rovněž bylo, když jsme byli seznamováni s jevem zvaným pyroforie. Odborník, tedy profesor chemie, nám samozápalnost názorně předváděl tak, že z pinzety, v níž držel poměrně velký kousek bílého fosforu, spokojeně ukápla velká hořící kapka na kantorský stůl. Demonstrátor se rozhodl zabránit vzniku požáru, k čemuž použil třídní knihu. Bouchal s ní do hořícího kousku fosforu, čímž ovšem jednak zažehl obálku třídnice, jednak rozptýlil několik dílčích zdrojů potenciálního požáru na značné ploše kolem stolu. Ponechal třídnici svému osudu a rozhodl se s nasazením vlastní obuvi rozdupat těch několik plaménků, které se těšily nebývalému zájmu studentů, zatímco samy se pilně věnovaly parketám napuštěným olejem. Záchranu hořící obuvi pak řešil Keks úprkem na prostor sousedící s třídou, tedy na WC, který byl bohatě vybaven hasícím zařízením - vodovodem.

Lhal bych, tvrdě, že jsme prófovi za jeho demonstraci zatleskali. Naopak. Obětavě a s rozvahou jsme posbírali dohořívající kousky fosforu, uhasili třídnici a vesele čekali na další povyražení po návratu postiženého.

Pomsta nás dostihla v následné hodině. Tentokrát neriskoval další chemickou zradu a začal zkoušet naše (ne)znalosti.

Nápověda byla tím nejkrásnějším, co nám keksovská chemie poskytovala. Tak například, když byl kamarád týrán u tabule příkazem, aby vyjmenoval železné rudy a napsal jejich vzorce. Bylo víc než zřejmé, že ani to, ani ono neovládá. Tady nastoupila třídní solidarita - nápověda. Jenže nadiktovat pod přísným zrakem zkoušejícího celou řadu chemických vzorců a jejich až nepochopitelných názvů[1] bylo nad možnost situace. Následovala širší spolupráce. Zatímco já na obal sešitu kreslil vzorce, Karel zaťukal na lavici napodobení klepání na dveře. Léčka však nevycházela. Keks, místo toho, aby přestal střežit zkoušeného a šel ke dveřím zjistit, kdo otravuje, pověřil Karla: "Běžte se podívat, kdo tam je."

Karel vstal, otevřel dveře, cosi zabrblal, a pak hlásil: "Pane profesore, nějaký pán za dveřmi si přeje s vámi promluvit."

Teď konečně Keks naletěl. Nejen že zašel ke dveřím, ale když za nimi nikoho neuviděl, rozběhl se na chodbu, protože tam slyšel vzdalující se kroky, zřejmě odcházejícího občana. Než se vrátil, znal zkoušený nejen zmíněné rudy, ale i jejich hlavní chemické vlastnosti.

Třída to pak zhodnotila: "Kdyby to tak šlo i doma, jak rychle se zkoušený Toník naučil ty nerudné nesmysly před tabulí!"

Následující rok naštěstí zachránil přijatelný obraz chemie v našich představách. Keks odešel ze školství a my jsme dostali nového profesora. Nevím, zda měl rád děvčata, ale naše spolužačky jeho - ó jé!



Míval jsem přece jen rozum

13. června 2017 v 9:57 | Blechovan |  Na téma
No opravdu. I když jsem tančíval rád, zvláště v době studií docela často, tolik rozumu jsem přece jen měl, abych netančil, neprotančil celou noc. Ono to někdy ani nešlo. Většinu tanečních příležitostí jsem míval v Kroměříži, kam jsem dojížděl do školy. Takže jsem s tanečními radovánkami končil tak, abych těch zhruba dvacet kilásků nočního pochodu domů zvládl ještě za tmy.

Snad ještě trochu vysvětlení.

Dokud jsem byl svobodný a nezadaný mládenec, byl pro mne tanec spíše společenskou příležitostí nezávazně se pobavit s kamarády i přítelkyněmi. Nu a protože jsem tancem nežil, jen se bavil, ponechávala jsem i nějakou časovou rezervu na nepříjemně nezbytný spánek.

Zato když jsem se oženil, považoval bych celonoční tancovačku za příliš jednostrannou zábavu. Noční aktivity byly rozšířeny o procházky pod hvězdami a no, jak to tak chodívá.

Ale přece jen bývalo období, kdy jsme oba s manželkou protancovali celou noc. To když některé z našich tří dítek ulehlo s vážnějšími potížemi, které jsou v dětském věku dosti časté, změnila se nejedna noc v tanec kolem pacienta. Aby měl vše, co potřeboval, aby mu nebylo smutno, aby dostal v´čas léky, aby… aby…

No, asi jsem byl trochu nudný patron, ale že bych se někdy v životě nudil, to tedy ne.

Zkrátka všeho s mírou.
 


Myškovský běs (4)

10. června 2017 v 15:51 | Blechovan |  Různé
Rozuzlení

Případ se blížil ke svému závěru, aniž dosud někdo tušil, jak to všechno skončí. Ještě se sice ufologové pokusili vydávat rozehnaný potlach za akt přípravy na přivítání poselství z mlhoviny Andromedy,[1] ohlášeného již několik roků předem, ale to už důchodce František cílevědomě a s plným využitím volného času šel po stopě. Po úspěšném vyřešení případu řekl autorovi této informace: "Naučil sem se od svyho psa jit po stopě a nezvednót zbytečně ani čenich. Tak sem šel jako on." Vylíčení, vlastně vyřešení případu - tak jak je sdělil veřejnosti - zde předáváme.

"No, psa mě ukradli, to mě teda dožralo. Hlavně mě vrtalo hlavó, proč by se měl nejaké Běs spokojit se psem, když předtym pronásledoval děcka, holku, stařenku, studenty, představitele místní elity a já nevím jakó eště sebranku. Tak sem šel po stopě jak ten můj Prcek.

Néprv sem mluvil s tema děckama, pak sem se šel podívat, kde se to přesně odehrálo, a pořádně sem si to tam prohlidl. Potom sem mluvil s tó přepadenó holkó. To bylo složiťéši, ale nakonec se mě svěřila. To už případ začínal mět jakysi zřetelňéši obrysy. Řidič studentskyho autobusu mě ujistil, že tehdá ho donutil zastavit skutečně jenom nejaké kus staréch novin, které vítr přihnal a přilípl na přední sklo.

Taky sem se vyptával na obecnim úřadě a v Sokolskym domě (plánované místo finančnického plesu). Potíže nastaly, když sem chtěl mluvit s tó prababičkó, co ju zachránil svaté křižek. Tá mě dokonce začala popisovat, jak ten pekelník, co ju chtěl unyst do pekla, vypadal. Byl pré velké jak autobus, měl podobu obrovské sovy se žhavéma očima a byl celé černé. Upřesnila, že néprv ho odháněla obvyklým: 'Jedeš, potvoro,' ale když to nepomáhalo, vzpomněla si pré na ten svůj křižek, posvěcené panem farářem, pokřižovala se, a sotva se dotkla křižku, pekelník zmizel. No prosím, to je její verze. Kósek řeči s hajnym Vidláčkem a obóma zadrženéma (mezitím ovšem již na svobodu propuštěnéma) trampama obrázek dokreslil.

A teď po pořádku. Néprv ty ohroženy děcka. Ukázalo se, že když šly kolem jednyho paneláku, paní Vystrašilová vyklepávala z okna prostěradlo. Ten záblesk? No přece jak odhrnula závěs na okně, aby mohla k temu vytřepání přikročit. Jenže jak začaly děcka zófale křičet - z úleku -, lekla se taky ona, a prostěradlo jí vypadlo. Snášelo se z teho okna v tmavé noci a mělo v dětské fantazii podobu obrovskyho ptáka. Pak s mohutným plesknutím dopadlo na vlhké trávnik. Fantazie, strach i potřeba najít omluvu pro pozdní návrat dom pak vedly děti k vymyšlení startovního běsovského případu.

S přepadenó divkó to bylo chólostivěší. Ale co bychom to rozebírali. Rodiče jí teho hocha pořád vymlóvali, protože nemá pořádny zaměstnání, ale když se narodil v příslušné době roztomilý klouček, bylo vše O. K. Jen o tym malym klučinovi, když někdy trochu divočil, se neříkalo ´si jak z divokéch vajec´ - tedy jako obvykle -, ale ´si jak od Myškovskyho běsa´.

Ten zmařené ples elit stál jednyho pracovníka městskyho úřadu prácu. Nebudem to rozmazávat. Mně se svěřil, že to udělal natruc, protože jeho na ples nepozvali, a to tam měla být jeho děvčica. No, to je přece docela pochopitelné a omluvitelné důvod. Jenomže způsobená škoda už omluvitelná nebyla, a tak teď jako nezaměstnané pomáhá městské správě poklízet ulice, sekat trávu a co je právě třeba."

Trampové přiznali důchodci Františkovi, že neměli na zoufalé volání a panický úprk staré houbařky reagovat potleskem, to že nebylo vhodné. Těch pár ran policajtům prý nelitují. Však si pro ně uprostřed noci přiběhli sami a navíc byli v přesile. Ti policajti. Dokonce kterýsi kurážný a rozkurážený trampík při spatření hordy zakuklených zasahovačů zvolal: "A hele, myškovští běsi v plné parádě!" Byl to ten s třemi vyraženými zuby. Kupodivu ušel trestu, nepočítáme-li ztrátu zubů a nějakou bouli a modřinu.

Také se ptáte, co bylo s tím psem? Důchodce František vysvětlil: "To mě kamarádi trochu drsňéš škádlili. Psíka mně skutečně unesli, a aby to vypadalo přesvědčivě, néprv bleskli silnó baterkó, pak dali Prckovi kus buřta a psík mlaskal, no jak obyčejně, načež se ho pokusili na další buřt nalákat. Jenže Prcek nebyl s odchodem svolné a kňučel na protest, že mu ten další buřt jenom držijó před čumáčkem, místo aby mu ho dali bez dalších podmínek. Tak tedy ho neodlákali, ale odtáhli a přechodně ho uložili v blízkém útulku. Potvory. Já už měl strach, že ho nějaký bezdomovec zgulášoval!"

Konec dobrý, všechno dobré. Zásahová jednotka odjela na ty drogové barony, knížata a oběti, PLESK, nemluvě o televizi se k případu již nevrátily. Trampové dostali mírné odškodné, finančníci uspořádali ples ještě velkolepější. No zkrátka všechno se uklidnilo, Myškovský běs prostě přestal existovat. Jen prababička Otvíralová si nedala vymluvit, že ji chtěl pekelník potrestat, a příběh vylepšila tím, že po jejím vroucném pokřižování a tak přiletěl anděl (to byl ten záblesk) a pekelníka zahnal. Prý uvažuje uvést to k registraci jako zázrak, aby mohl být jmenován některý myškovský zbožný nebožtík svatým.

I když však důchodce František uspokojivě objasnil všechny akce Myškovského běsu, starší generace si tuto atrakci nedala vzít a vypráví ji vnoučatům jako takový místní horórek.

Snad se jednou najde vhodný autor, který běsácké příběhy sepíše, či dokonce napíše poutavý scénář pro filmové ztvárnění. Takový muzikál by turistice na Myškovsku jistě prospěl.

Byly už přece nafilmovány mnohem větší blbiny, což?



Bezpochyby?

6. června 2017 v 17:19 | Blechovan |  Na téma
Nastoupil nový český ministr financí pan Pilný a hned se stará. Nechal se slyšet o svých představách. Sám jsem starší, proto mne zaujaly jeho názory, že "nebudou peníze na důchody. Do důchodu v sedmdesáti letech, ale i pak musí důchodci pracovat, třeba kosit trávu… O důchodce by se měly starat jejich děti. V Korejské republice to tak funguje…"

Pokud bych nepřemýšlel, ale prostě konzumoval myšlenky, které nám on a další pilně předkládají. Vím, že každý zaměstnanec, každý pracující si celý život v rámci povinného důchodového pojištění střádá u státu na podporu ve stáří, na důchod. Dokonce dnes vládci málem jásají, že máme nejnižší nezaměstnanost v EU, což znamená, že na důchodový účet peníze jdou. Jak od pojištěnců, tak - v souladu se zákonem - od jejich zaměstnavatelů. Stát tedy hospodaří s pojistnými částkami a pojištěnci oprávněně očekávají v zákonné době od státu i přiměřené plnění.

Na druhou stranu nás některá média varují, že by si měl každý človíček na stáří naspořit - mimo toto pojištění - nejméně milion korunek. Jenže většina oprávněně namítne: "Kde bych na to vzal. Vždyť příjem z práce mnohdy ani dost nestačí na životní náklady rodiny. Drahé nájemné, drahá doprava, spolupodíl na hrazení nákladů péče o uzdraví, drahé teplot, předražená voda - hrubý příjem dvacet tisícovek měsíčně dost dobře neumožní odkládat celých 40 roků nejméně dvě tisícovky soukromé firmě jako připojištění. Nejen proto, že firma může zkrachovat (jako v USA Nomura či u nás Vita) a s přilepšením k důchodu se nesetkáme.

Mak mne však napadne: "Co když je to Pilného strašení správné?" NATO chce víc peněz na své už dávno ne obranné vojenské aktivity v rámci boje o světovládu, EU nutí a vyhrožuje, že musíme živit tisíce imigrantů, jinak… Církev za mnohamiliardový dar, tzv. restitucí toho, co v mnoha případech nevlastnila, jen užívala, sice ani daně platit nechce, zato chce, aby stát dál na její školy (stejně jako na soukromé) připlácel, aby udržoval církevní objekty včetně školních budov…

Občas je nezbytné z našich peněz zachránit nějakou banku, soukromou samozřejmě, jejíž vlastníci prohospodařili a teď natahují ruku přesvědčivěji než důchodci, děti a nemocní, jimž sliboval svého času prezident Havel přednostní pozornost.

Bezpochyby pan Pilný věří, že má pravdu. Stát tady přece není na to, aby se staral o lidi. Ten se musí snažit, aby - většinou zahraniční firmy či alespoň firmy ubytované v daňových rájích - vynášely svým vlastníkům vysoké zisky. I za cenu, že někdejší národní bohatství - jako třeba bývalé OKG včetně rodinných bytovek - shrábne pár spekulantů a pro jistotu mnohamiliardové zisky si převede do zahraničí. Však oni pak nějaké politické straně či neziskové organizaci umožní vysoké zisky, podpoří nějakou Knihovnu apod.

Ne, tak to není. Bezpochyby existuje stát proto, aby zajistil svým občanům bezpečnost, možnost živit sebe a rodinu poctivou prací a k tomu také vytvářet příznivé podmínky pro efektivní funkci ekonomiky.

Zaujalo mne nedávno, když rakouský ministr zemědělství si postěžoval: "Rakouský zemědělec, který tady poctivě celý život pracoval nemá ani takový důchod, jakou podporu dáváme imigrantům.

Pan Pilný i kdyby nebyl boháč, tak jen za funkci kterou dnes vykonává, získá měsíčně víc než pět poctivě pracujících zaměstnanců. Tomu se to mluví o podpoře svých rodičů. Nemluvě o tom, že mnozí se dětí nedočkají (většinou ne pro nezájem), ale po celoživotní práci, kdy i z jejich daní stát žil a vytvářel podmínky pro výchovu další generace, pomoc společnosti budou potřebovat.

Bohatým se to mluví, dokonce i pohrdavě. Avšak těm, kdo nešvindlují, netunelují, nekradou, ale žijí z každodenní práce, těm je společnost zavázána podporou v případě potřeby. Jinak by nebyl stát státem a všechny řeči o humanitě, svobodě a demokracii by byly jen výsměchem milionářů.

Myškovský Běs (3)

2. června 2017 v 16:17 | Blechovan |  Různé
Do děje vstupuje důchodce František
Osud však nenechává běsům volnost řádění. Fatum chystá zvrat neúnosné situace.


Dokonce i důchodce František, známý chovatel (dog holder) psíka jezevčíka zvaného Prcek ztlumil své vášnivé diskuse s ufology, záhrobníky i všemožnými spiritisty (pěstiteli věd okultních) a přestal se jim vysmívat. Situace se, jak vidno, vymkla všednosti i kontrole.

Překvapivě se Myškovský běs objevil, aby postihl právě pochybovače - Prckova psovoda - a zasáhl jej na nejcitlivějším místě. Když totiž pozdě v noci venčil Fanda toho svého přízemního podlouhlého kamaráda, zatoulal se mu v temné části sídliště u zahrádkářské kolonie psík do křoví. Najednou se zablesklo, ozval se podivný svist a zoufalý kvikot Prcka, pak se ještě mezi křovinami mihl obrovský temný stín a vše zmlklo. Chudák děda tak přišel současně o kamaráda Prcka i o autoritu, kterou měl jako zásadní kritik běsovských pověstí.

Tentýž den se v místním hostinci, zvaném kupodivu trochu jako ten unesený pejsek U prcka, objevil smutný, zoufalý a vzteklý důchodce František, aby svým známým povyprávěl příběh únosu jezevčího kámoše. Protože personál pohostinství měl dobré styky s bezpečnostními složkami, není nic divného na tom, že se policie o případ psího únosu začala zajímat. Na místě činu byli nasazeni policejní psi i se svými cvičiteli. Zájem policistů povzbudil rovněž článek v oblíbeném deníku PLESK, lidově přezdívaném na Plácání. Budeme ho zde citovat, avšak nemůžeme ponechat původní čtyřpalcový titulek přes celou stranu novin. Proto si přečtěte nezměněný obsah při změněné úpravě:

Myškovský běs se stává neúnosným a sahá k únosům!

Včera ve večerních hodinách unesl jeden z Myškovských běsů Františku P. jeho roztomilého psa, který byl jedinou blízkou bytostí asi osmdesátiletého důchodce. Okultisté tvrdí, že se jedná o pomstu záhrobních bytostí za rouhačské řeči pana Františka, ufologové zase zmíněným únosem považují za prokázané, že s námi sdílí krásnou planetu Země záhadní mimozemšťané; naše veřejnost je natolik znepokojena, že několik jihomoravských poslanců a senátorů podalo návrh, aby ministr vnitra rezignoval a na jeho místo nastoupil jiný, schopný, pochopitelně z jejich partaje. Ministr musí zastavit řádění Myškovských běsů, kterých, jak víme ze současného vystoupení na více místech, je nejméně deset.

Redakce PLESKU se ptá: "K čemu máme ty sbory rychlého nasazení, když nejsme schopni rychle zakročit proti veřejnému zlu, ohrožujícímu mládež, ženy, psíky, klid celé společnost, zlu narušujícímu vzdělávání mládeže a dokonce i reprezentaci našich elit?"


Běsovo řádění není k zastavení

Avšak přece jen platí, že tak dlouho se chodí pro pivo se džbánem, až se přejde na lahvové..

Redakce PLESKU jistě nevěděla, že v době, kdy elektronika sázela veletučné titulky uváděného článku, soustřeďovalo se v kasárnách u sídliště Kozina pod vedením euroinstruktora Herr von Műllera několik desítek elitních policajtů zásahové jednotky, která se shodou okolností v uvedené době a na daném místě připravovala k zákroku proti síti překupníků drog. Právě tato jednotka hned následující den bleskurychle zakročila. Její včasný zákrok, který se později stal podkladem k protestu Amnesty International a stínového ministra vnitra z řad KADU, byl předem pečlivě zvážen a připraven.

V předvečer zákroku se vracela paní F. B. z lesa, kde sbírala houby. Právě když procházela místy nazývanými U kamene, uslyšela ony pověstné svištivé zvuky, spatřila záblesky světla, které znenadání zakryl temný objekt, který mával křídly a svítil svými potměšilými zraky. Houbařka upustila košík se svým úlovkem a se zoufalým křikem se dala na útěk směrem k Rychtákovu. Za sebou ještě slyšela příšerný pleskot a užuž cítila, že Běs každým okamžikem zatne své spáry do jejích zad nebo o kousek níž. Měla však štěstí, protože lesem právě procházel místní hajný pan Vidláček, který maje pro strach uděláno, ji uklidnil přátelským: "Babo, co blbnete? Dyť si uženete zápal plic." Pak ji doprovodil k nejbližšímu telefonu (na statek v Rychtákově), odkud tísňovou linkou uvědomili bezpečnost.

Během dvou hodin byla zásahová jednotka připravena k zákroku. Vedle tradičních štítů, masek, pendreků a pistolí byli policisté vybavení ještě kropenkou se svěcenou vodou a slovníčkem mimogalaktických nářečí. Doprovázel ji římskokatolický kaplan z místní posádky, a - z vlastní iniciativy - také známý spiritista a neznaboh jménem Tlučhuba, pověstný svými kontakty s mimozemšťany. Jednotka byla ve vší tichosti dopravena do těsné blízkosti aktuálního působiště běsů. Načež nepozorovaně obklíčila místo, které babka houbařka popsala. Ta ovšem s jednotkou nepostupovala a redaktorům Myškovských špydlovin pak řekla: "Měla sem teho prvniho setkání plnó zástěru a nestála sem o to, abych měla ani[1] plny gatě nebo aby mě to přece jenom zežralo."

Zato stateční zasahující nelenili. Na signální výstřel světlicí (zelený déšť) vyrazili k místu zákroku, které bylo osvětleno neznámým mihotavým svitem a zahalováno temnem. Zákrok se vydařil. Během necelé hodiny bylo zadrženo a do Myškova převezena asi dvacet Běsů.

Jak se při výslechu ukázalo, jednalo se o partu trampů, kteří se pravidelně každoročně U kamene scházeli k potlachu. Po ošetření utrpěných ran se většina zadržených mohla odebrat domů, jen dva, kteří se nejurputněji bránili při zadržení, byli hospitalizováni. Jejich zranění nebyla vážná, dvě tři žebra a nějaký ten zub. Po výslechu, který probíhal podle všech zákonů, přestože oba zadržení a v nemocnici pod dozorem držení se chovali sveřepě, bylo proti nim zahájeno trestní stíhání. Vždyť při úředním výkonu - zákroku proti Myškovskému běsu - napadli hned několik příslušníků zásahové jednotky. Jednomu z nich dokonce ukradli obušek, jinému způsobili zhmoždění ramene, způsobené úderem kytarou. Spor o nezbytnost a přiměřenost zásahu potom prošel ombudsmanem a Poslaneckou sněmovnou parlamentu, avšak poslanci se neshodli na společné charakteristice zákroku. Když pak vznikla nutnost reagovat na následný zásah proti gangu jugoslávských pašeráků z Kosova, kteří prodávali ve velkém drogy mládeži, protiběsovský zákrok ustoupil do pozadí a usnul.

Téčéká ještě předtím vydala následující sdělení.


(Tčk) - Včera nedaleko Myškova úspěšně zakročila zásahová jednotka Ministerstva vnitra proti skupině výtržníků, kteří uprostřed lesa nedovoleně založili táborový oheň, a tím ohrožovali bezpečnost občanů a jejich majetku. Dva zadržení výtržníci byli s lehčími zraněními hospitalizováni a bylo proti nim zahájeno trestní stíhání pro obecné ohrožení a rušení úředního zákroku.



Příští den některé levicově orientované tiskoviny na zákrok reagovaly a vinily policii z nepřiměřeného použití síly proti skupině mladíků, kteří v klidu trampského potlachu u ohníčku zpívali trampské písně a vzpomínali na dobu společné základní vojenské služby, trávené na nedalekém cvičišti. Vzhledem k tomu, že to byly noviny extrémní levice, zaujala ostatní sdělovadla - včetně veřejnoprávních - opačné stanovisko. Zákrok následovně ocenila policie jako příklad včas a oprávněně použité síly k ochraně bezpečnosti občanů.



Čas nemá zpátečku!

30. května 2017 v 16:33 | Blechovan |  Na téma
Ono se často říká, že se hodina či den, ba i minuty vlečou. A jak by se nevlekly, když třeba čekám na první schůzku či na zhodnocení znalostí v nějaké zkoušce! A při mnoha dalších příležitostech.

Jenže ať se vleče sebelenivěji, celkově fofruje až hanba.

Před mnoha lety si mi maminka - tehdy osmdesátiletá - postěžovala: "Jendo, ten život utekl jako nic." Já, ještě ne důchodce, jsem si myslel, že přece osm desetiletí je docela dlouhá a snad dostatečná štreka času a zážitků. Jak se někdy mýlíme! Osm desetiletí je skutečně dlouhá cesta, která znamenala mnoho příjemných i těch druhých zážitků, ale dnes se mi nezdá, dnes vím, že jsem ji proletěl skoro nedovolenou rychlostí. Ta rychlost nezáležela na mně. Tu nastavoval okolní svět. A byť si některá událost vypadala jako nekonečný příběh, stejně se nakonec změnila jen na dávnou vzpomínku.

Čím jsme blíže cílové stanici, tím víc vlak života zrychluje tempo. Mně tedy čas poskytl ještě příležitost, abych těm mladým tady nechal vzkaz: "Važte si každé chvíle, každé minuty života. Prožívejte moudře a s rozumem všechny ty zastávky či aspoň výhledy do okolní krajiny, ale hlavně myslete i na to, co je ještě před vámi, abyste, až jednou se ta konečná přiblíží, mohli nechat svým milým poslední vzkaz: 'čas nemá zpátečku!' Poučte se z chyb nás starých, aby cesta těch dalších byla lepší a s menšími množstvím omylů."

Myškovský Běs (2)

29. května 2017 v 10:11 | Blechcovan |  Různé
Zmařený zájezd
Pávě v době působení tajemného Myškovského běsu připravovalo místní gymnázium autobusový zájezd do Alp. Večer nastoupila do autokaru rozjařená třída studentů, vybavených na třídenní výlet a na dvě autobusové noci. Mládež se rozloučila s rodiči a dívky se svými kamarády. (Kluci v tom věku byli ještě rozumní na to, aby si pořizovali přítelkyně, případně aby se k nim hlásili veřejně.) Vedoucí zájezdu dal netrpělivému řidiči pokyn k odjezdu.

Autobus projížděl právě lesem, když se na přední okno snesl temný stín, který zakryl řidiči výhled. Je samozřejmé, že s ohledem na bezpečnost cestujících řidič bleskově sešlápl brzdu, aby vozidlo zastavilo. Co to udělalo s cestujícími známe všichni z vlastní zkušenosti. Řidič se však dopustil nepředloženosti, protože v žertu prohlásil: "Dámy a pánové, jakož i mládeži, právě se dostavil Myškovský běs, aby provedl kontrolu jízdenek."

Dál se nedostal, neboť jekot dvaceti dívčích hrdel by nepřehlušil ani rámus techna, neodbytně o víkendech provozovaného na letišti. Hned se na řidiče snesla hotová sprcha zoufalých proseb, žádostí i výhrůžek, že nesmí ohrozit život, nedej bože i poctivost dívek z tohoto studentského houfu - budoucí elity národa. To vše se zhmotnilo v příkaz ihned se vrátit domů. Současně několik účastnic mobilem vyrozumělo policii, noviny a rodiče o úhroze gymnaziálního zájezdu.

Marné bylo všechno vysvětlování, že to jenom vítr vmetl na přední sklo autobusu staré noviny, marné bylo povykování studentů v kalhotách, že to je to pravé žúžo hned na samý začátek školního zájezdu. Neúčinné bylo také přesvědčování pedagogickým doprovodem, že přece zbytečně nepřeruší cestu, když je zájezd předem dojednán a hlavně zaplacen. Ani varování, že to vše by propadlo, že by se gymnáziu všichni pošklebovali jakožto škole strašpytlů a tak podobně[1] nezabralo. Nic nepřesvědčilo studentky, že jsou běsem nebezpečně ohroženy. Domáhaly se návratu tak horlivě, že se nakonec řidič i s kantory vzdali odporu a se skřípěním zubů (a občas i brzd) se vrátili do Myškova. Je nevýznamné, že pak místnímu gymnáziu studenti z okolních měst - včetně Kučovic - přiřadili hanlivé přízvisko: Gymnázium podělaných.

Případ měl dozvuky. Příští den v televizi vysílali reportáž (doplněnou záběry nočních pustých ulic města).



Myškovem obchází Běs. Matky se bojí o děti, manželé o manželky a ve večerních hodinách vypadá Myškov jako mrtvé město, město duchů či dokonce brownfield. Ptáte se po příčině? Nikdo neví, nikdo nezná, ale všichni se bojí. Bylo již zaznamenáno několik pokusů o zahubení různých lidí, vždy ve večerních hodinách, když se celé město ponořilo do tmy. Proslýchá se, že Rada města Myškov s ohledem na tento děsivý fenomén zvýšila v rozpočtu položku na intenzivnější osvětlení ulic, jenže vždy je dost temných zákoutí, v nichž se temné síly - nemluvě o ještě temnějších žilkách - mohou objevit a hlavně projevit. Podle nepotvrzených informací odmítá (bez příplatků) i městská policie v nočních hodinách patrolovat v ulicích, čehož zneužívají různí noční podnikatelé. Na druhé straně to podstatně zvýšilo tržbu obou místních bazarů.

Je pravda, že se dosud Myškovskému běsu nepodařilo žádnou z jeho obětí zahubit, avšak je nějaká záruka, že k tomu dnes v noci, zítra či pozítří nedojde?

Ministerstvo obrany bylo údajně požádáno, aby vyčlenilo speciální jednotku, která by garantovala bezpečnost občanů v tomto kritickém období, avšak ministryně Pěnice prohlásila, cituji: "V Sýrii jsou mnohem horší běsové, nemluvě už o Iráku, Afghánistánu, Kosovu, Libyi a Palestině, které musíme držet na uzdě. Naši občané se musí o sebe umět postarat sami."

Brzy proto vznikla občanská iniciativa Za město bezpečnější, která si klade za cíl doplnit nedostatečnou bezpečnostní síť policie jednotkou dobrovolníků. Místní firmy organizují bezplatné zajištění uvedené aktivity. Výpočetní techniku dodala firma AUTOČIP zdarma, pekárna Nežer se nabídla, že bude - opět zcela bezplatně - jednotku zásobovat pečivem. Vše nasvědčuje tomu, že se občané konečně začínají probouzet z dočasného ochromení způsobeného prvními a překvapivými aktivitami Myškovského běsu.

O dalších událostech vás bude i nadále informovat náš zpravodaj z místa děje,

Marian Babral, televize SNOV


Běs se brzy odvážil dokonce i na elitu!

V Myškově dál vládla tísnivá nálada. Zvýšil ji ještě podivný případ společenského plesu místních VIP a elity. Tradiční společenská událost, připravená s velkou péčí a vysokým nákladem, měla být jakýmsi představením úspěšnosti Myškovských špiček a Myškovské elity vůbec. Něco jako Ples v opeře. Účast na plesu přislíbilo i několik poslanců zvolených ve volebním kraji, také všichni ředitelé Myškovských bankovních filiálek a filiálek řady dalších finančních zařízení,[2] pochopitelně se svými ženami a v některých případech i, ehm, s milenkami,[3] ba dokonce i milenci. Sponzorské dary, které měly akci zajistit, dosáhly sice vcelku skromné výše 50 000 Kč, ovšem na předplatném se vybralo za vstupenky a místenky kolem milionu[4], takže slavná V.I.P. tombola mohla mít opět jako hlavní výhru automobil značky MERCEDES.

Mohlo to být epochální. Mohlo, ale nebylo. A opět, jak jinak, zasáhl Myškovský běs. Necelé dvě hodiny před zahájením nedočkavě očekávané společenské události se ozvalo z městského rozhlasu: "Prosím pozor! Všem, kteří se právě chystáte na reprezentační superples! Upozorňujeme, že jako půlnoční scéna je plánován výstup Myškovského běsu. Doporučujeme proto vzít si na ples a zejména na cestu z plesu své bodyguardy a gorily. Z budovy neodcházet v menších skupinkách než po pěti až šesti osobách."

K autorství této poplašné zprávy se nikdo nepřihlásil a policie dlouho, pochopitelně marně, pátrala po pachateli provokace.

Cožpak bylo možné očekávat, že na akci po tak hrůzostrašném varování přijdou jemné a citlivé paničky našich elit? Ještě tak nějaká ta milenka, ale to zase jejich partneři, kteří znají svou hodnotu pro společnost, nemohou riskovat vlastní bezpečnost. Není proto divu, že na vyhlášený candrbál přišlo jen zjednaných osmdesát zaměstnanců obsluhy a několik houmlesáků[5], kteří větřili dobrou diškreci a věřili, že na ně něco zbude. Pořadatelé sice projevili lítost nad neuskutečněným vyvrcholením této společenské sezóny, avšak vydali prohlášení:

"Co je to ztráta několika desítek tisíc korun na nespotřebovaných pochoutkách proti možné, ba pravděpodobné až jisté ztrátě některého z našich předních občanů okresu nebo dokonce některé partnerky? Ničeho nelitujeme. Příští rok zajistíme bezpečnost účastníků lépe."

Byl zaznamenán případ, kdy na soukromé Vysoké škole manažerské se jeden z méně manažersky nadějných studentů snažil znemožnit závěrečné zkoušky poukazem na snahu Myškovského běsu zahájit činnost i za denního světla. Tento pokus neuspěl, protože pan rektor školy a její hlavní akcionář veřejně prohlásil: "O Myškovském běsu je vědecky zjištěno, že působí zásadně jen v nočních hodinách, protože jako dítko zla a temna nemá za denního světla žádné moci. Tím bylo vneslo jasno do problému, co vlastně ten Myškovský běs je za prevíta.

Zanedlouho po tom zmařeném skoro-v-operním plesu se stala situace téměř neudržitelnou. Hned na několika místech v Myškově a nejbližším okolí vpodvečer napadl Běs osamělé děti a vystrašil je tak, že se nemohly příští den vůbec dostavit do školy, ačkoliv právě probíhalo důležité předkonferenční přezkušování. Rovněž nejedna děva se z návštěvy kina či přítelkyně vracela notně pozdě se zdůvodněním, že se bála strašného běsa, a čekala proto, až půjde nějaká větší společnost, se kterou se bude cítit bezpečnější.

Bylo zřejmé, že nejde jen o jeden případ neznámé, dosud neidentifikované (a snad i neidentifikovatelné) strašidlácké bytosti, ale hned o celý běsí roj. To už přestávala všechna legrace.



Myškovský Běs (1)

26. května 2017 v 20:14 | Blechovan |  Různé
Nesmělý pokus poukázat na příkladě vymyšlené situace, jak mohou nekritické "zvěsti" za přispění médií ovlivnit veřejné mínění, dokonce vyvolávat paniku, aniž by se včas objevila odpovídající reakce na šířené fámy. Vědomě jsem se vyhnul politickému zaměření, přestože právě v takových bývá veřejnost nejvíce manipulována, ba klamána.

Fantazie o Myškovském běsu bude mít několik krátkých pokračování.



Jednou večer přiběhly děti domů z pravidelných venkovních her celé vyplašené a jedno přes druhé se snažilo ze sebe vypravit senzační novinku: "Mami, tati, venku nás chtělo napadnót neco ohromně velkyho. Už byla tma a najednó jako by se zablesklo a z oblohy se na nás snášel ohromné temné stin a vydával při tem podivny svištivy zvuky. No, hrůza a děs. Néprv zme se nemohli ani pohnót, asi nás to nejak zmrazilo, ale potom kterési kluk zvolal ´honem dom, nebo nás to zežere´, a to nás zachránilo. Tá příšera nás eště chvilku pronásledovala, ale když zme se dostali pod světla svítilen, zmizela se strašidelným plesknutím. Byl to určitě nejaké běs!"

Rodiče, vyvedeni z míry hrůzným zážitkem svých ratolístek, docela zapomněli na příslušné napomenutí ve stylu: "Však dobře víte, že po setmění máte být už doma!" Místo pokárání, dokonce snad i potrestání, že běhají po dětské uzavírací hodině venku, začali svá dítka uklidňovat a utěšovat. Mládež byla v podstatě spokojená. Jejich zážitek je posunul do středu zájmu rodičů i sousedů, nedostavilo se obávané vyhubování za pozdní návrat, a protože hned následovala dobrá večeře, snad by si na příhodu další den už nikdo z nich ani nevzpomněl.

Ostatně večerní televizní program byl mnohem děsivější; vždyť při pronásledování gangu pašeráků heroinu padlo hned pět mafiánů a jeden policajt, kterému mafiánský střelec ustřelil hlavu. Nebožtíkovo bezhlavé tělo, zkrvavené jako katem Mydlářem, pomalu klouzalo k zemi a krví zbarvovalo okolí na červeno. Tak jakýpak děs tady u nás, že jo?

Ovšem na malém městě se nic, ale docela nic neutají. Druhý den se ve škole a následovně ve většině rodin horlivě diskutovalo o tom myškovském běsnidle, které pronásledovalo několik dětí a málem by je bylo sežralo.

Snad i tak by příběh časem zapadl v zapomnění, nebýt dalšího hrozivého zážitku.


Jak se záhy ukázalo, Běs nezahálí

Tentokrát se účastnicí, vpravdě nedobrovolnou, hrůzostrašného přepadení stala jedna mladá dívka. Byla to číšnice, která se kolem třetí hodiny po půlnoci vracela ze směny z Nightclubu na Kozině (tedy z té neoficiální základny NATO). Když přiběhla domů, oči navrch hlavy a hlas přiškrcený, artikulace nedokonalá, bylo zřejmé, že se v Myškově děje něco, co významně překračuje rámec obce.

Postižená dívka vypověděla asi toto: "Vracela jsem se ze směny v klubu náležitě utahaná. Najednou jako by se zablesklo a na mne se z nebe snesl ohromný temný mrak. Strachy jsem ztratila vědomí. Když jsem se probrala (probudila mne zima, protože jsem ve svých lehkých šatkách ležela na zemi), cítila jsem se polámaná a jako vysátá. Celá jsem taková pomuchlaná, na hrdle mám krvavé skvrny. Určitě se jednalo zase o ten přízrak, který nedávno přepadl a chtěl sežrat několik dětí. Snad by mne zahubil, kdyby nebyl někým, zřejmě náhodným vojákem vracejícím se do kasáren, vyrušen."

Staří a zkušení spiritisté, kteří vytrvale obcovávali s různými duchy, nejčastěji pomocí médií, stolečku, škapulíře nebo podobných instrumentů, rozpoznávali v tomto případě nepřehlédnutelné náznaky, že ten strašidelný přízrak bude asi upír. Brrr!

Teď už nebylo jen tak snadné ´zahrát případ do autu´, když se přízrak vyskytl podruhé. A co teprve následující den! Panika v místě a blízkém okolí byla na spadnutí.

Však si přečtěte. Prababička Otevíralová se jednou vracela z večerní pobožnosti (v nově otevřené nemocniční kapli); v duchu si vyčítala hříšnou nepozornost při bohoslužbě. Měla totiž právě obrovský problém. Její nejmladší vnučka si přála k narozeninám obrovského Míšu, jenže ten stál podobně obrovskou částku. Míša k sehnání byl, hůř to bylo s penězi. V zamyšlení jde babička parčíkem a najednou se na ni snesl ohromný, blanitokřídlý pták, snad supersova, veliký jak - no moc. Svými pařáty se chystal babičku zachvátit a ji málem zachvátila panika. Honem se pokřižovala a pták zmizel. Jistě to byl sám ďábel, který ji chtěl potrestat za nezbožnou nepozornost při mši svaté.

"Eště že sem měla na krku svěcené křížek," svěřovala se druhý den přítelkyním, "ten pekelník si na mně určitě netrófl právě kvůli mojemu ochranymu krucifixu." Její známé s tím ochotně souhlasily. Stejně ochotně to také rozhlásily po městě.


Brzy se prokázala vysoká pohotovsot novinářů

Myškovský běs nejprve vystrašil děti, pak přepadl dívku, načež ztrestal babičku za nezbožnou účast při mši svaté.

Takové hrůzostrašné případy! Přepadení dívky, ba i zbožné babičky, to přece nemůže zůstat bez povšimnutí.

A opravdu. Hned následující týden mohli občané o běsovské hrozbě číst ve Špydlovinách.

V Myškově řádí běs

(-pyd-) Náš zvláštní zpravodaj podává tuto hodnověrnou informaci o tajuplném jevu, který naši občané pojmenovali Myškovským běsem. Vyskytuje se vždy až po setmění a vyhledává vhodnou oběť, aby jí vysál krev. Je to děsivé stvoření podobné okřídlenému zjevení, které se vrhá na svou oběť se zlým, výhružně vibrujícím a svistivým zvukem, doprovázeným rychle opakovanými odstrašujícími záblesky jeho krvežíznivých očí. Mámy a tátové, střežte pečlivě svá dítka a za žádných okolností jim nepovolujte pobývat venku po setmění. Ale ani dospívající dívky, ba ani prababičky dnes nejsou před tím běsem zla bezpečny, pokud nejsou včas spolehlivě ukryty ve svých dobře uzamčených bytech.

Co dělá policie, kterou si jako daňoví poplatníci platíme? Jak chrání občany našeho města, děti, dospívající dívky, ženy i babičky před nebezpečným přízrakem? Tento případ je dalším důkazem neschopnosti současného vedení města plnit své funkce. Podle spolehlivých zpráv se již formuje volební uskupení Za bezpečný Myškov.

Budeme případ pozorně sledovat a průběžně naše čtenáře informovat o nových zjištěních, zejména o postupu bezpečnostních, městských a dalších orgánů při objasňování záhadného zjevu Myškovského běsu


Jenže ani pekelnickým útokem na babičku Otevíralovou, ani varovným upozorněním špydlovin na nebezpečný jev nenastalo uklidnění.

Mlčenka

24. května 2017 v 10:08 | Blechovan |  Různé
My starší si dobře pamatujeme na "lov bobříků". Jedním z těch nejožehavějších býval právě bobřík mlčení - mlčenka.

Kdo mne dnes zná, snad ani neuvěří, že jsem tenhle ošemetný bobřík ulovil hned napoprvé. Stálo to mnoho přemáhání a od vyplazování jazyka jsem měl sucho v puse. To jak se kamarádi snažili mne vyprovokovat "k vydání hlásku". Odpovídal jsem místo prořeknutí se tou jazejčkovou nadávkou. Jiný přítel - Osík - celý výletový den statečně odolával provokacím kamarádů. Tak třeba v den loveckého startu vlezl večer do stanu a zabalil se do deky, začali jej zkoušet a svádět k nadávání mravenci. Ty mu "kamarádi" s předstihem ochotně do přikrývky nalákali. Přikrývku totiž trochu pocukrovali a pak ji na pár minut položili na mraveniště.

Osík obstál. Jenže poslední den výletu se přišel kajícně přiznat. Prý ráno, když se probudil - a to mu chybělo do splnění podmínek sotva půl hodiny, jen tak pro sebe broukl: "Tak už to mám skoro splněné." Chtěli jsme mu za poctivost tu půlhodinku odpustit, ale on že ne, že by si toho nevážil, když by to bylo vlastně nepoctivé. Bývali kdysi kluci divní, že? Nebo ne divní, ale prima?

Jiná nastala situace, když mlčenku plnil jeden z našich vedoucích - Vlastík, oddílovým jménem Paďour. To bylo při několikadenním výletě do Chřibů. Tehdy jsme rozbili tábor (postavili tři stany - víc jsme jich v roce 1946 - nesehnali) v překrásné bukovině pod hradem Buchlov. Hned po skončení rozcvičky (nahrazené samozřejmě jen ranním protahováním a zýváním) zahájil hrdina příběhu Velké mlčení.

Když se vydal k nedaleké studánce s kotlíkem pro snídaňovou vodu, šla kolem nějaká babička. Zřejmě byla poněkud dezorientována, protože, ač hrad byl od studánky méně než kilometr, a bylo na něj vidět, prosila Paďoura, aby jí ukázal, kudy se dostane k hradní restauraci. Vlastík překvapivě dovedně zvládl situaci, když jí posunkovštinou naznačil, že žádanou informaci lze získat od hloučku kluků, kteří nedaleko chystají ohniště. Překvapená babička, když s dotazem přišla k nám, projevila soucit s tím krásným a milým mladíkem, který je hluchoněmý.

Nehluchoněmý mladík pak odolával všem přátelským pokusům o vyprovokování alespoň výkřiku. Zvláštní dovednost musel projevit při našem vstupu na hrad, protože jsme jej škodolibě pověřili nákupem vstupenek a domlouváním s kastelánem. Obstál.

Zpáteční cesta nás vedla pod kopcem Kleštěnec. Na kraji lesa byl křížek na hrobě kteréhosi občana zavražděného německým komandem (sídlilo v Litenčicích na pozvání tří "hrabat" z okolí).[1] Vzdali jsme tiše poctu obětem protinacistického boje, a pak se vydali domů. Sestupovali jsem do Litenčic. Naši skupinu uzavíral právě Vlastík. Snad aby v poslední hodině mlčenky nebyl vyprovokován k hlasitému slovu. Jenže měl smůlu. Byl totiž slušný. Pod kopcem míjel nějakou starší paní, která jej pozdravila možná jako dozvuk odpovědí na naše předchozí pozdravy. Slušnost nedovolovala Paďourovi neodpovědět, takže slušnost byla neslušná a pokazila mu mlčenku. Ne tak náš respekt k tomuto vedoucímu.

Po čase došlo u táboráku k vzpomínání na dotyčného bobříka. Dospěli jsme k názoru, že pravdivost rčení "kam čert nemůže, nastrčí bábu" je nezpochybnitelná.

Jak vidíte, já ani po sedmdesáti letech nesmlčím, že mlčet celý den není věc snadná, zvláště je-li človíček slušně vychovaný.[2]



Kam dál