Ale co na to ostatní?

Úterý v 23:28 | Blechovan |  Na téma
Slýchával jsem někdy povzdech: "Kdybych tak mohl(a) změnit svůj život!" Jenže je můj život jen a jen můj?

Tak například. Narodil jsem se rodičům, kteří žili a vychovávali mne ve skromných podmínkách. Proto jsem si v dětství a dospívání ani zdaleka nemohl popřát to, co bylo tehdy k mání pro toho, kdo měl dost peněz. Měl jsem kamarády a spolužáky, jejichž rodiče v rozbité výkladní skříni (klukovským fotbalem) neviděli problém. Jednoduše zaplatili a něčím navíc uklidnili postiženého, aby ani ve škole nežaloval. Měl jsem chtít tyto rodiče místo svého táty a mámy? Aby naši stařečci byli pro mne cizími, hlavně že bych si mohl mnohé dovolit? Ani náhodou! Tak krásné dětství, jaké mi připravila naše rodina bych nevyměnil ani za život na místním zámku.

Ostatně, kdybych já byl na tom zámku, jak by osud naložil se zámeckou drobotinou? Asi by si přála "být na mém místě". Zkrátka změnit něco ve svůj prospěch a podle svého přání by mohlo narazit na přání a prospěch jiného.

Nebo třeba devadesátá léta. Neprivatizoval jsem, neusiloval jsem o zbohatnutí, protože jsem byl spokojený s dobrou prací. Měl jsem si pak stýskat, když známý podle možností doby za půjčené státní peníze koupil firmu ZADREV, aby ji obratem vytuneloval a na banku udělal dlouhý nos. Vybrakovaný podnik jí vhodil pod nohy, ať si jej třeba strčí. Hlavně, že on získal nějaký ten miliónek. Co na tom, že stovky zaměstnanců přišly o práci. Měli se snažit. Kdyby se byli…

Už vůbec nesmysl je, když se třeba někdo nabourá s autem, sebe poláme, auto rozbije a ještě nikoho pomrzačí, lamentovat: "Kdybych byl dal přednost protijedoucímu…" Čas zatím zpátečku nemá.

Časté stesky mívají příčinu ve volbě životního partnera. A zase, jaké "kdybych"; prostě jsem měl při volbě víc hledět na to, co je za hezkou tvářičkou či lákavými tělesnými liniemi, než na atraktivní vzhled.Vrátit se do doby námluv se už nepodaří.

Jako naprostý nesmysl by bylo přát si, aby něco proběhlo jinak, než ve skutečnosti, když jsme neměli na průběh dotyčné události žádný vliv. V takovém případě se musíme ne sice podřídit, ale přizpůsobit situaci, která nastala. Třeba imigrantské apokalypse. Prostě řešit vzniklý problém, ne lamentovat s použitím ošidného "kdyby". Ono "kdybych" nejen že nic nezmění a neřeší. Jen odvádí pozornost od rozhodování, co je třeba, co musím, čemu se mám vyhnout. Prostě obezlička, ne program.

Takže, co s tím?

Nečekejme až nastane situace, kdy si budeme vyčítat: "Kdybych byl tehdy udělal něco jinak". Třeba až dojde k skutečnému popření našeho češství. Buď se snažme, aby se náš život, naše situace vyvíjely tak, jak potřebujeme, nebo se skutečnosti podřiďme pasivně, rotože už prapradávno lidé varovali: "Pozdě bycha honit!"
 

Je to o demokracii

10. července 2017 v 18:17 | Blechovan |  Na téma
Týdenní téma lze pojmout z různých stran. Já se na ně podívám z pohledu demokracie.

Jedním z principů demokracie je způsob, jakým se jednotliví občané spolupodílejí na rozhodování o celospolečenských otázkách. V případech přímé demokracie se jedná o referenda, kdy občané přímo rozhodují o řešení příslušného problému. Typickou zemí s úspěšnými prvky přímé demokracie je Švýcarsko. To například většinou voličů rozhodlo svého času o volebním zrovnoprávnění žen či zamítlo zavedení tzv. všeobecného (nepodmíněného) příjmu. Švýcarské vedení se nebálo svěřit občanům země rozhodování. To my jsme na tom jinak. Referendum (všeobecné) máme v ústavě, ne však v zákonech. Takže je možné přijat zákon o referendu jen k tomu či onomu bodu. Tak na příklad, když se jednalo o vstup do vojenského paktu NATO, vyjádřil se tehdejší prezident republiky Václav Havel, že "nemůžeme svěřit rozhodování občanům, mohli by rozhodnout chybně". Tolik k referendu a Havlovu pojetí demokracie.

Náš stát má systém zastupitelské demokracie, tedy voliči dají svůj hlas příslušnému kandidátu nebo volební straně. Zvolený pak jménem občanů rozhoduje.

A jsme u toho. Akademik Drahoš se nechal slyšet, že jako prezident by neschválil vládu, ve které by byli komunisté (i jiné podivnůstky). A to bez ohledu na fakt, že by mohli dostat od občanů takovou důvěru, která by jejich účast ve vládě vyžadovala. Ne, v takovém případě by pan Drahoš řekl: "To nebyl můj hlas, který zvolil toho či onoho." A nerespektoval by naši ústavu, protože by pohrdl hlasy příslušného procenta voličů

Nebo současný prezident. Za sebe mohu říct, že to není můj kandidát, byť je mi bližší než známý Böm, milionář a německý šlechtic, co by dnes postavil někdejšího prezidenta Beneše před mezinárodní soud. Za co? No za uskutečnění usnesení vítězných mocností z roku 1945 o vysídlení německého obyvatelstva nebo jejich části z Československa.

Prostě, chci-li se považovat za demokrata, respektují volbu většiny spoluobčanů, byť můj hlas patří k nezvolenému (nebo ke zvolené menšině). Nemusím s postoji většiny souhlasit, ale nemohu upírat právo, aby demokraticky zvolení uskutečňovali to, co ve volební kampani slibovali. Mohu kritizovat názory či rozhodnutí vítězů, musím však - a to zdůrazňuji - respektovat vůli voličů. Jinak nejsem demokrat, jen lžidemokrat.

Je zde ovšem nemalý problém. Z praxe víme, že mnozí politici něco jiného před volbami slibují, něco jiného po volbách schvalují. Je tak zřejmé, že základní princip zastupitelské demokracie porušují a měli by být svého mandátu zbaveni.

Řeknu-li tedy, že "tomuto řešení, tomuto člověku jsem svůj hlas nedal", neznamená to, že jej nebudu respektovat (pokud on plní svůj volební program).

Demokracie buď je, anebo není.

No přece normálka

3. července 2017 v 13:55 | Blechovan |  Na téma
Ptáte se, co se to hergot v té Sýrii děje? No přece normálka. Vyspělý svět tam zanáší západní hodnoty, demokracii a … No to je přece jen přechodné období, ten chaos, zmatky a násilí. Jako kdybychom nevěděli, že se z toho jednou vynoří krásná demokratická a humánní společnost. Asi jako v Afghánistánu, Libyi či Iráku.

Když se vrátíme o nějakých šest sedm roků zpět, byla tam situace pro USA a EU neudržitelně nedemokratická. Představte si tu drzost, že v zemi vedle sebe žily komunity židů, křesťanů a hlavně různých vidů islámu, vyráběly, obchodovaly a žily. Ovšem nerespektovaly naše západní hodnoty, což jistě nebylo udržitelné.

Teď si připomeňme, kolik úsilí, ba i financí, stálo připravit, povzbudit, vyzbrojit - no to zbrojení bylo snadné. Zbraní se v té oblasti pohybuje víc než dost už od té doby, co Izrael usoudil v rozporu s RB OSN, že třeba Golanské výšiny nepatří Sýrii, ale jemu. Pak nějaké ty hrátky s Libanonem, Jordánskem a Egyptem a už to bylo skoro v cajku, jen ta Sýrie drze požaduje, aby jí bylo vráceno to, co jí kdysi ozbrojenou mocí a v rozporu s mezinárodním právem bylo odejmuto.

Tehdy, tedy před nějakými šesti lety, se část Syřanů demokraticky rozhodla nerespektovat výsledek voleb a situaci změnit. Když to nešlo ve volbách, použila s předstihem ukrajinskou metodu. Jenže ne a ne vyhrát.

Hergot, co to sakra je, když vládci světa a jejich odnože řeknou, jak má Sýrie vypadat, investují milované miliony do žádoucí transformace, a ono pořád nic?

To všechno ten agresor Putin. On se domluvil se syrskou vládou a prezidentem, co byli ve volbách zvoleni, a teď legální syrské vedení ne a ne prohrát. Ba ani podpora Daeše nestačila opozici vojensky ovládnout celou zemi.

Ještě že OSN s celou RB mlčí k tomu, že se na území suverénního státu a bez jeho souhlasu vojensky angažují zahraniční armády, všemožně podporující povstalce všech barev.

No, snad se podaří aspoň vymyslet ty chemické útoky vlády proti civilistům, aby konečně mohl civilizovaný svět zasáhnout plnou sílou své převahy. To by tak hrálo, aby humanita nezvítězila!

P.S.: Pozor! CTHH nespí!
 


Strach je včasné varování

26. června 2017 v 16:50 | Blechovan |  Na téma
Když ono je dnes těch hrůz ve světě i u nás tolik, že nějaké neznámé to mohou nanejvýš dorazit. Pomiňme chorobný strach, jehož původ je v onemocnění naší osobnosti.

Je pravda, že lidé vždy, když je zaskočil nějaký nepochopitelný jev, nalézali "vysvětlení" v nadpřirozených silách. To je nejsnadnější, nejméně namáhavé a máš-li při takovém vysvětlování fantazii, můžeš dát život novému božstvu. Bouřka a Perun či Zeus nebo Jupiter, sumerský Enlil a mnozí další. Jejich patent či know-how na bouřky padl v procesu poznávání přírodních zákonů. Tím padl i důvod k nekritické obavě před přírodním jevy, klesla důvěra v ochrannou funkci hromničky či modlitby, a strach před následky bouřek pomáhá snižovat vědění, osvěta a především technická opatření.

Horší je to se strachem před válkami. Staří bohové války už dávno přesídlili do pohádek a pověstí, ale války dále řádí nikoli z přirozených příčin, ale z čistě lidských vlastností a chyb. Jako je touha po moci, touha po majetku, snaha po nadvládě a kořistění ze slabších národů…

Právě v této oblasti, tedy u strachu z válek a jejich následků, vystupuje do popředí jako významné opatření prevence. Včas varovat před těmi, kteří pokukují po zvětšení své moci i prostřednictvím hromadné vraždy, tedy válkou.

Jak poznáme, že se někdo k válce připravuje? Dříve, než mohl Hitler začít světový masakr, vypracoval "teorii", která předem zdůvodňovala oprávněnost rozšíření vlády nad světem vyvolenou rasou, jakož i potřebu rozšíření lebensraumu (což ovšem dnes nahrazuje spíše potřeba nových zdrojů surovin). Analogii dnes asi vnímáme také.

Druhý příznak přípravy na válku je rozvoj válečného průmyslu. Jakmile jeho kapacita překročí stav nezbytný pro obranu, je důvod ke strachu před válkou.

Třetím opatřením je pak propaganda zaměřená na vyvolání podezření, že ne já, ale ten druhý chce spolknout celý svět. Tato kampaň je o to nezbytnější, že ten, kdo má být poražen, je sice vykreslován jako válkychtivý dobyvatel, ačkoli jeho reálná vojenská i ekonomická síla nemusí stačit ani na obranu v případě napadení vlastního území.

Právě proto můžeme mít strach. Strach z neznámých kroků mimo zraky veřejnosti, které válku mohou připravovat.

Hrůza z nepoznaného nebyla nikdy překonána modlitbou, prosbami ani ukrytím v domě a zapálením hromničky. Vždy bylo nezbytné poznat příčiny možného hrůzného následku a hledat cesty, jak je minimalizovat.

Ne strach, ale aktivní snaha předejit jakékoli hrůze, včetně té válečné, je řešením.

Nikdy neříkejme: "Nikdy!"

19. června 2017 v 21:35 | Blechovan |  Na téma
Nic na světě není neměnné, ani smrť. Dokonce i ta, alespoň podle církevních legend, nemusí být definitivní, má-li třeba Lazar štěstí. (Nemluvě o reinkarnaci.)

Ono strašně záleží na tom, čeho by se měl člověk vzdát. A také proč. Jen si vezměme takový fenomén, jakým je přesvědčení. Přesvědčení o něčem. O náboženských mýtech a legendách či zásadách, o politickém uspořádání, o významných osobnostech nebo třeba také o bohatství.

Pak je rovněž významné, proč by mělo dojít ke změně názoru, z něhož by vyplývalo, že se jistého přesvědčení vzdám. Pokusím se to ukázat na náboženství podle své životní zkušenosti.

Narodil jsem se a byl jsem pokřtěn. Ač byl náš táta bezkonfesní, aby stařenka dala své dceři souhlas ke sňatku "s neznabohem", musel dovolit katolickou výchovu budoucích dětí. Tak můj život probíhal pod přísným dohledem církevních zástupců. Byl jsem ministrantem a všemu tomu, co nás v tehdy povinném náboženství učili, jsem důvěřoval. Vždyť jsem neměl přístup k žádným zpochybňujícím informacím (a táta moudře nezasahoval).

Situace se změnila, když jsem v průběhu studií získal přístup k historickým faktům a zapojil - jak nás škola vychovávala - vlastní rozum do vytváření názorů na to i ono. Najednou jsem biblické příběhy, jakýsi historicko-ideologický základ křesťanství, uviděl kritickýma očima. Pak jsem se vzdala toho, co mi ještě před několika roky připadalo jako základ života - víry v boha zástupů a božský triumvirát zvaný Nejsvětější trojice.

Podobný proces jistě u mnohých probíhal a probíhá dodnes nejen v náboženské problematice, ale třeba také v životních cílech. Těch dílčích i "základních". Protože si je často vytváříme jen z omezeného okruhu informací, jakmile získáme nové, odlišné, bylo by chybné trvat na původním cíli či názoru, o němž jsme byli přesvědčeni, že se jej nevzdáme. Kolik bylo takových mladých párů, které proti vůli či radám rodičů se spojily v rodinu, jinak řečeno "nevzdali se své lásky", a kolik z nich své přesvědčení, že se si budou věrni do smrti, změnilo a jejich vztah vyvrcholil u rozvodového soudu!

Zkrátka. Byl bych vždy opatrný v rozhodování, že se něčeho nikdy nevzdám. Stejně jako jsem vždy byl velmi opatrný při rozhodování, že se vzdám jisté zásady. Totéž doporučuji i jiným, aby dobře rozvažovali, chtějí-li se ve svém myšlení zradit to, co pro ně kdysi bylo trvalou hodnotou.

Keks, aneb také chemie

18. června 2017 v 16:25 | Blechovan |  Různé
Nejmenovaný bloger si posteskl na profesora chemie, který nemilosrdně syntetizoval špatné známky, aniž je rozpouštěl v chápavých úsměvech. Přidám se k chemickým vzpomínkám, byť se bude zdát, že by měly být uváděny pod titulkem: "Bylo? Nebylo?"


Naši gymnaziální chemii začal profesor zvaný Keks nešťastně. Hned při vstupním výkladu v říjnu 1945 spustil: "Nejmenší a nedělitelnou částečkou hmoty je atom."

Les protestujících rukou a příval odkazů na stále ještě aktuální pokusy s jadernou municí v Hirošimě a Nagasaki znevěrohodnily důvěryhodnost našeho chemika nevratně.

Keks měl ještě některé další diskreditující vlastnosti. Měl rád silné pití v hojném množství a děvčata v rozpuku. Ve třídě s námi trávil hodiny chemie Keksův soused Karel, což občas zpestřilo chemickou pustotu.

A teď k věci. Jednou přišel Keks do třídy a jeho fámulus (náhodně určený nosič pomůcek) položil na kantorský stůl podnos s tajemným přístrojem. Dostalo se nám vysvětlení, že se jedná o Kippův přístroj, umožňující rychlý a snadno regulovatelný vývin plynu z příhodné sloučeniny. Hned také předvedl přípravu amoniaku. Obcházel při něm třídu a každému přistrčil k nosu hadičku přístroje, abychom si toho jedu trochu čichli. Pak vložil kippák mně a Karlovi do rukou, načež zapsal cosi potřebného do třídnice. Postavili jsme se za Kekse. Karel mu opatrně přisunul hadičku zezadu k nosu a uvolnil trochu tlak. Keks se mohl urozčilovat, jak ten přístroj netěsní. Třída se mohla uchechtat, jak Karel šikovně přemisťoval čpavekdárnou hadičku, aby si také náš chemik toho jedu co nejvíc užil.

Zajímavé rovněž bylo, když jsme byli seznamováni s jevem zvaným pyroforie. Odborník, tedy profesor chemie, nám samozápalnost názorně předváděl tak, že z pinzety, v níž držel poměrně velký kousek bílého fosforu, spokojeně ukápla velká hořící kapka na kantorský stůl. Demonstrátor se rozhodl zabránit vzniku požáru, k čemuž použil třídní knihu. Bouchal s ní do hořícího kousku fosforu, čímž ovšem jednak zažehl obálku třídnice, jednak rozptýlil několik dílčích zdrojů potenciálního požáru na značné ploše kolem stolu. Ponechal třídnici svému osudu a rozhodl se s nasazením vlastní obuvi rozdupat těch několik plaménků, které se těšily nebývalému zájmu studentů, zatímco samy se pilně věnovaly parketám napuštěným olejem. Záchranu hořící obuvi pak řešil Keks úprkem na prostor sousedící s třídou, tedy na WC, který byl bohatě vybaven hasícím zařízením - vodovodem.

Lhal bych, tvrdě, že jsme prófovi za jeho demonstraci zatleskali. Naopak. Obětavě a s rozvahou jsme posbírali dohořívající kousky fosforu, uhasili třídnici a vesele čekali na další povyražení po návratu postiženého.

Pomsta nás dostihla v následné hodině. Tentokrát neriskoval další chemickou zradu a začal zkoušet naše (ne)znalosti.

Nápověda byla tím nejkrásnějším, co nám keksovská chemie poskytovala. Tak například, když byl kamarád týrán u tabule příkazem, aby vyjmenoval železné rudy a napsal jejich vzorce. Bylo víc než zřejmé, že ani to, ani ono neovládá. Tady nastoupila třídní solidarita - nápověda. Jenže nadiktovat pod přísným zrakem zkoušejícího celou řadu chemických vzorců a jejich až nepochopitelných názvů[1] bylo nad možnost situace. Následovala širší spolupráce. Zatímco já na obal sešitu kreslil vzorce, Karel zaťukal na lavici napodobení klepání na dveře. Léčka však nevycházela. Keks, místo toho, aby přestal střežit zkoušeného a šel ke dveřím zjistit, kdo otravuje, pověřil Karla: "Běžte se podívat, kdo tam je."

Karel vstal, otevřel dveře, cosi zabrblal, a pak hlásil: "Pane profesore, nějaký pán za dveřmi si přeje s vámi promluvit."

Teď konečně Keks naletěl. Nejen že zašel ke dveřím, ale když za nimi nikoho neuviděl, rozběhl se na chodbu, protože tam slyšel vzdalující se kroky, zřejmě odcházejícího občana. Než se vrátil, znal zkoušený nejen zmíněné rudy, ale i jejich hlavní chemické vlastnosti.

Třída to pak zhodnotila: "Kdyby to tak šlo i doma, jak rychle se zkoušený Toník naučil ty nerudné nesmysly před tabulí!"

Následující rok naštěstí zachránil přijatelný obraz chemie v našich představách. Keks odešel ze školství a my jsme dostali nového profesora. Nevím, zda měl rád děvčata, ale naše spolužačky jeho - ó jé!



Míval jsem přece jen rozum

13. června 2017 v 9:57 | Blechovan |  Na téma
No opravdu. I když jsem tančíval rád, zvláště v době studií docela často, tolik rozumu jsem přece jen měl, abych netančil, neprotančil celou noc. Ono to někdy ani nešlo. Většinu tanečních příležitostí jsem míval v Kroměříži, kam jsem dojížděl do školy. Takže jsem s tanečními radovánkami končil tak, abych těch zhruba dvacet kilásků nočního pochodu domů zvládl ještě za tmy.

Snad ještě trochu vysvětlení.

Dokud jsem byl svobodný a nezadaný mládenec, byl pro mne tanec spíše společenskou příležitostí nezávazně se pobavit s kamarády i přítelkyněmi. Nu a protože jsem tancem nežil, jen se bavil, ponechávala jsem i nějakou časovou rezervu na nepříjemně nezbytný spánek.

Zato když jsem se oženil, považoval bych celonoční tancovačku za příliš jednostrannou zábavu. Noční aktivity byly rozšířeny o procházky pod hvězdami a no, jak to tak chodívá.

Ale přece jen bývalo období, kdy jsme oba s manželkou protancovali celou noc. To když některé z našich tří dítek ulehlo s vážnějšími potížemi, které jsou v dětském věku dosti časté, změnila se nejedna noc v tanec kolem pacienta. Aby měl vše, co potřeboval, aby mu nebylo smutno, aby dostal v´čas léky, aby… aby…

No, asi jsem byl trochu nudný patron, ale že bych se někdy v životě nudil, to tedy ne.

Zkrátka všeho s mírou.

Myškovský běs (4)

10. června 2017 v 15:51 | Blechovan |  Různé
Rozuzlení

Případ se blížil ke svému závěru, aniž dosud někdo tušil, jak to všechno skončí. Ještě se sice ufologové pokusili vydávat rozehnaný potlach za akt přípravy na přivítání poselství z mlhoviny Andromedy,[1] ohlášeného již několik roků předem, ale to už důchodce František cílevědomě a s plným využitím volného času šel po stopě. Po úspěšném vyřešení případu řekl autorovi této informace: "Naučil sem se od svyho psa jit po stopě a nezvednót zbytečně ani čenich. Tak sem šel jako on." Vylíčení, vlastně vyřešení případu - tak jak je sdělil veřejnosti - zde předáváme.

"No, psa mě ukradli, to mě teda dožralo. Hlavně mě vrtalo hlavó, proč by se měl nejaké Běs spokojit se psem, když předtym pronásledoval děcka, holku, stařenku, studenty, představitele místní elity a já nevím jakó eště sebranku. Tak sem šel po stopě jak ten můj Prcek.

Néprv sem mluvil s tema děckama, pak sem se šel podívat, kde se to přesně odehrálo, a pořádně sem si to tam prohlidl. Potom sem mluvil s tó přepadenó holkó. To bylo složiťéši, ale nakonec se mě svěřila. To už případ začínal mět jakysi zřetelňéši obrysy. Řidič studentskyho autobusu mě ujistil, že tehdá ho donutil zastavit skutečně jenom nejaké kus staréch novin, které vítr přihnal a přilípl na přední sklo.

Taky sem se vyptával na obecnim úřadě a v Sokolskym domě (plánované místo finančnického plesu). Potíže nastaly, když sem chtěl mluvit s tó prababičkó, co ju zachránil svaté křižek. Tá mě dokonce začala popisovat, jak ten pekelník, co ju chtěl unyst do pekla, vypadal. Byl pré velké jak autobus, měl podobu obrovské sovy se žhavéma očima a byl celé černé. Upřesnila, že néprv ho odháněla obvyklým: 'Jedeš, potvoro,' ale když to nepomáhalo, vzpomněla si pré na ten svůj křižek, posvěcené panem farářem, pokřižovala se, a sotva se dotkla křižku, pekelník zmizel. No prosím, to je její verze. Kósek řeči s hajnym Vidláčkem a obóma zadrženéma (mezitím ovšem již na svobodu propuštěnéma) trampama obrázek dokreslil.

A teď po pořádku. Néprv ty ohroženy děcka. Ukázalo se, že když šly kolem jednyho paneláku, paní Vystrašilová vyklepávala z okna prostěradlo. Ten záblesk? No přece jak odhrnula závěs na okně, aby mohla k temu vytřepání přikročit. Jenže jak začaly děcka zófale křičet - z úleku -, lekla se taky ona, a prostěradlo jí vypadlo. Snášelo se z teho okna v tmavé noci a mělo v dětské fantazii podobu obrovskyho ptáka. Pak s mohutným plesknutím dopadlo na vlhké trávnik. Fantazie, strach i potřeba najít omluvu pro pozdní návrat dom pak vedly děti k vymyšlení startovního běsovského případu.

S přepadenó divkó to bylo chólostivěší. Ale co bychom to rozebírali. Rodiče jí teho hocha pořád vymlóvali, protože nemá pořádny zaměstnání, ale když se narodil v příslušné době roztomilý klouček, bylo vše O. K. Jen o tym malym klučinovi, když někdy trochu divočil, se neříkalo ´si jak z divokéch vajec´ - tedy jako obvykle -, ale ´si jak od Myškovskyho běsa´.

Ten zmařené ples elit stál jednyho pracovníka městskyho úřadu prácu. Nebudem to rozmazávat. Mně se svěřil, že to udělal natruc, protože jeho na ples nepozvali, a to tam měla být jeho děvčica. No, to je přece docela pochopitelné a omluvitelné důvod. Jenomže způsobená škoda už omluvitelná nebyla, a tak teď jako nezaměstnané pomáhá městské správě poklízet ulice, sekat trávu a co je právě třeba."

Trampové přiznali důchodci Františkovi, že neměli na zoufalé volání a panický úprk staré houbařky reagovat potleskem, to že nebylo vhodné. Těch pár ran policajtům prý nelitují. Však si pro ně uprostřed noci přiběhli sami a navíc byli v přesile. Ti policajti. Dokonce kterýsi kurážný a rozkurážený trampík při spatření hordy zakuklených zasahovačů zvolal: "A hele, myškovští běsi v plné parádě!" Byl to ten s třemi vyraženými zuby. Kupodivu ušel trestu, nepočítáme-li ztrátu zubů a nějakou bouli a modřinu.

Také se ptáte, co bylo s tím psem? Důchodce František vysvětlil: "To mě kamarádi trochu drsňéš škádlili. Psíka mně skutečně unesli, a aby to vypadalo přesvědčivě, néprv bleskli silnó baterkó, pak dali Prckovi kus buřta a psík mlaskal, no jak obyčejně, načež se ho pokusili na další buřt nalákat. Jenže Prcek nebyl s odchodem svolné a kňučel na protest, že mu ten další buřt jenom držijó před čumáčkem, místo aby mu ho dali bez dalších podmínek. Tak tedy ho neodlákali, ale odtáhli a přechodně ho uložili v blízkém útulku. Potvory. Já už měl strach, že ho nějaký bezdomovec zgulášoval!"

Konec dobrý, všechno dobré. Zásahová jednotka odjela na ty drogové barony, knížata a oběti, PLESK, nemluvě o televizi se k případu již nevrátily. Trampové dostali mírné odškodné, finančníci uspořádali ples ještě velkolepější. No zkrátka všechno se uklidnilo, Myškovský běs prostě přestal existovat. Jen prababička Otvíralová si nedala vymluvit, že ji chtěl pekelník potrestat, a příběh vylepšila tím, že po jejím vroucném pokřižování a tak přiletěl anděl (to byl ten záblesk) a pekelníka zahnal. Prý uvažuje uvést to k registraci jako zázrak, aby mohl být jmenován některý myškovský zbožný nebožtík svatým.

I když však důchodce František uspokojivě objasnil všechny akce Myškovského běsu, starší generace si tuto atrakci nedala vzít a vypráví ji vnoučatům jako takový místní horórek.

Snad se jednou najde vhodný autor, který běsácké příběhy sepíše, či dokonce napíše poutavý scénář pro filmové ztvárnění. Takový muzikál by turistice na Myškovsku jistě prospěl.

Byly už přece nafilmovány mnohem větší blbiny, což?



Bezpochyby?

6. června 2017 v 17:19 | Blechovan |  Na téma
Nastoupil nový český ministr financí pan Pilný a hned se stará. Nechal se slyšet o svých představách. Sám jsem starší, proto mne zaujaly jeho názory, že "nebudou peníze na důchody. Do důchodu v sedmdesáti letech, ale i pak musí důchodci pracovat, třeba kosit trávu… O důchodce by se měly starat jejich děti. V Korejské republice to tak funguje…"

Pokud bych nepřemýšlel, ale prostě konzumoval myšlenky, které nám on a další pilně předkládají. Vím, že každý zaměstnanec, každý pracující si celý život v rámci povinného důchodového pojištění střádá u státu na podporu ve stáří, na důchod. Dokonce dnes vládci málem jásají, že máme nejnižší nezaměstnanost v EU, což znamená, že na důchodový účet peníze jdou. Jak od pojištěnců, tak - v souladu se zákonem - od jejich zaměstnavatelů. Stát tedy hospodaří s pojistnými částkami a pojištěnci oprávněně očekávají v zákonné době od státu i přiměřené plnění.

Na druhou stranu nás některá média varují, že by si měl každý človíček na stáří naspořit - mimo toto pojištění - nejméně milion korunek. Jenže většina oprávněně namítne: "Kde bych na to vzal. Vždyť příjem z práce mnohdy ani dost nestačí na životní náklady rodiny. Drahé nájemné, drahá doprava, spolupodíl na hrazení nákladů péče o uzdraví, drahé teplot, předražená voda - hrubý příjem dvacet tisícovek měsíčně dost dobře neumožní odkládat celých 40 roků nejméně dvě tisícovky soukromé firmě jako připojištění. Nejen proto, že firma může zkrachovat (jako v USA Nomura či u nás Vita) a s přilepšením k důchodu se nesetkáme.

Mak mne však napadne: "Co když je to Pilného strašení správné?" NATO chce víc peněz na své už dávno ne obranné vojenské aktivity v rámci boje o světovládu, EU nutí a vyhrožuje, že musíme živit tisíce imigrantů, jinak… Církev za mnohamiliardový dar, tzv. restitucí toho, co v mnoha případech nevlastnila, jen užívala, sice ani daně platit nechce, zato chce, aby stát dál na její školy (stejně jako na soukromé) připlácel, aby udržoval církevní objekty včetně školních budov…

Občas je nezbytné z našich peněz zachránit nějakou banku, soukromou samozřejmě, jejíž vlastníci prohospodařili a teď natahují ruku přesvědčivěji než důchodci, děti a nemocní, jimž sliboval svého času prezident Havel přednostní pozornost.

Bezpochyby pan Pilný věří, že má pravdu. Stát tady přece není na to, aby se staral o lidi. Ten se musí snažit, aby - většinou zahraniční firmy či alespoň firmy ubytované v daňových rájích - vynášely svým vlastníkům vysoké zisky. I za cenu, že někdejší národní bohatství - jako třeba bývalé OKG včetně rodinných bytovek - shrábne pár spekulantů a pro jistotu mnohamiliardové zisky si převede do zahraničí. Však oni pak nějaké politické straně či neziskové organizaci umožní vysoké zisky, podpoří nějakou Knihovnu apod.

Ne, tak to není. Bezpochyby existuje stát proto, aby zajistil svým občanům bezpečnost, možnost živit sebe a rodinu poctivou prací a k tomu také vytvářet příznivé podmínky pro efektivní funkci ekonomiky.

Zaujalo mne nedávno, když rakouský ministr zemědělství si postěžoval: "Rakouský zemědělec, který tady poctivě celý život pracoval nemá ani takový důchod, jakou podporu dáváme imigrantům.

Pan Pilný i kdyby nebyl boháč, tak jen za funkci kterou dnes vykonává, získá měsíčně víc než pět poctivě pracujících zaměstnanců. Tomu se to mluví o podpoře svých rodičů. Nemluvě o tom, že mnozí se dětí nedočkají (většinou ne pro nezájem), ale po celoživotní práci, kdy i z jejich daní stát žil a vytvářel podmínky pro výchovu další generace, pomoc společnosti budou potřebovat.

Bohatým se to mluví, dokonce i pohrdavě. Avšak těm, kdo nešvindlují, netunelují, nekradou, ale žijí z každodenní práce, těm je společnost zavázána podporou v případě potřeby. Jinak by nebyl stát státem a všechny řeči o humanitě, svobodě a demokracii by byly jen výsměchem milionářů.

Myškovský Běs (3)

2. června 2017 v 16:17 | Blechovan |  Různé
Do děje vstupuje důchodce František
Osud však nenechává běsům volnost řádění. Fatum chystá zvrat neúnosné situace.


Dokonce i důchodce František, známý chovatel (dog holder) psíka jezevčíka zvaného Prcek ztlumil své vášnivé diskuse s ufology, záhrobníky i všemožnými spiritisty (pěstiteli věd okultních) a přestal se jim vysmívat. Situace se, jak vidno, vymkla všednosti i kontrole.

Překvapivě se Myškovský běs objevil, aby postihl právě pochybovače - Prckova psovoda - a zasáhl jej na nejcitlivějším místě. Když totiž pozdě v noci venčil Fanda toho svého přízemního podlouhlého kamaráda, zatoulal se mu v temné části sídliště u zahrádkářské kolonie psík do křoví. Najednou se zablesklo, ozval se podivný svist a zoufalý kvikot Prcka, pak se ještě mezi křovinami mihl obrovský temný stín a vše zmlklo. Chudák děda tak přišel současně o kamaráda Prcka i o autoritu, kterou měl jako zásadní kritik běsovských pověstí.

Tentýž den se v místním hostinci, zvaném kupodivu trochu jako ten unesený pejsek U prcka, objevil smutný, zoufalý a vzteklý důchodce František, aby svým známým povyprávěl příběh únosu jezevčího kámoše. Protože personál pohostinství měl dobré styky s bezpečnostními složkami, není nic divného na tom, že se policie o případ psího únosu začala zajímat. Na místě činu byli nasazeni policejní psi i se svými cvičiteli. Zájem policistů povzbudil rovněž článek v oblíbeném deníku PLESK, lidově přezdívaném na Plácání. Budeme ho zde citovat, avšak nemůžeme ponechat původní čtyřpalcový titulek přes celou stranu novin. Proto si přečtěte nezměněný obsah při změněné úpravě:

Myškovský běs se stává neúnosným a sahá k únosům!

Včera ve večerních hodinách unesl jeden z Myškovských běsů Františku P. jeho roztomilého psa, který byl jedinou blízkou bytostí asi osmdesátiletého důchodce. Okultisté tvrdí, že se jedná o pomstu záhrobních bytostí za rouhačské řeči pana Františka, ufologové zase zmíněným únosem považují za prokázané, že s námi sdílí krásnou planetu Země záhadní mimozemšťané; naše veřejnost je natolik znepokojena, že několik jihomoravských poslanců a senátorů podalo návrh, aby ministr vnitra rezignoval a na jeho místo nastoupil jiný, schopný, pochopitelně z jejich partaje. Ministr musí zastavit řádění Myškovských běsů, kterých, jak víme ze současného vystoupení na více místech, je nejméně deset.

Redakce PLESKU se ptá: "K čemu máme ty sbory rychlého nasazení, když nejsme schopni rychle zakročit proti veřejnému zlu, ohrožujícímu mládež, ženy, psíky, klid celé společnost, zlu narušujícímu vzdělávání mládeže a dokonce i reprezentaci našich elit?"


Běsovo řádění není k zastavení

Avšak přece jen platí, že tak dlouho se chodí pro pivo se džbánem, až se přejde na lahvové..

Redakce PLESKU jistě nevěděla, že v době, kdy elektronika sázela veletučné titulky uváděného článku, soustřeďovalo se v kasárnách u sídliště Kozina pod vedením euroinstruktora Herr von Műllera několik desítek elitních policajtů zásahové jednotky, která se shodou okolností v uvedené době a na daném místě připravovala k zákroku proti síti překupníků drog. Právě tato jednotka hned následující den bleskurychle zakročila. Její včasný zákrok, který se později stal podkladem k protestu Amnesty International a stínového ministra vnitra z řad KADU, byl předem pečlivě zvážen a připraven.

V předvečer zákroku se vracela paní F. B. z lesa, kde sbírala houby. Právě když procházela místy nazývanými U kamene, uslyšela ony pověstné svištivé zvuky, spatřila záblesky světla, které znenadání zakryl temný objekt, který mával křídly a svítil svými potměšilými zraky. Houbařka upustila košík se svým úlovkem a se zoufalým křikem se dala na útěk směrem k Rychtákovu. Za sebou ještě slyšela příšerný pleskot a užuž cítila, že Běs každým okamžikem zatne své spáry do jejích zad nebo o kousek níž. Měla však štěstí, protože lesem právě procházel místní hajný pan Vidláček, který maje pro strach uděláno, ji uklidnil přátelským: "Babo, co blbnete? Dyť si uženete zápal plic." Pak ji doprovodil k nejbližšímu telefonu (na statek v Rychtákově), odkud tísňovou linkou uvědomili bezpečnost.

Během dvou hodin byla zásahová jednotka připravena k zákroku. Vedle tradičních štítů, masek, pendreků a pistolí byli policisté vybavení ještě kropenkou se svěcenou vodou a slovníčkem mimogalaktických nářečí. Doprovázel ji římskokatolický kaplan z místní posádky, a - z vlastní iniciativy - také známý spiritista a neznaboh jménem Tlučhuba, pověstný svými kontakty s mimozemšťany. Jednotka byla ve vší tichosti dopravena do těsné blízkosti aktuálního působiště běsů. Načež nepozorovaně obklíčila místo, které babka houbařka popsala. Ta ovšem s jednotkou nepostupovala a redaktorům Myškovských špydlovin pak řekla: "Měla sem teho prvniho setkání plnó zástěru a nestála sem o to, abych měla ani[1] plny gatě nebo aby mě to přece jenom zežralo."

Zato stateční zasahující nelenili. Na signální výstřel světlicí (zelený déšť) vyrazili k místu zákroku, které bylo osvětleno neznámým mihotavým svitem a zahalováno temnem. Zákrok se vydařil. Během necelé hodiny bylo zadrženo a do Myškova převezena asi dvacet Běsů.

Jak se při výslechu ukázalo, jednalo se o partu trampů, kteří se pravidelně každoročně U kamene scházeli k potlachu. Po ošetření utrpěných ran se většina zadržených mohla odebrat domů, jen dva, kteří se nejurputněji bránili při zadržení, byli hospitalizováni. Jejich zranění nebyla vážná, dvě tři žebra a nějaký ten zub. Po výslechu, který probíhal podle všech zákonů, přestože oba zadržení a v nemocnici pod dozorem držení se chovali sveřepě, bylo proti nim zahájeno trestní stíhání. Vždyť při úředním výkonu - zákroku proti Myškovskému běsu - napadli hned několik příslušníků zásahové jednotky. Jednomu z nich dokonce ukradli obušek, jinému způsobili zhmoždění ramene, způsobené úderem kytarou. Spor o nezbytnost a přiměřenost zásahu potom prošel ombudsmanem a Poslaneckou sněmovnou parlamentu, avšak poslanci se neshodli na společné charakteristice zákroku. Když pak vznikla nutnost reagovat na následný zásah proti gangu jugoslávských pašeráků z Kosova, kteří prodávali ve velkém drogy mládeži, protiběsovský zákrok ustoupil do pozadí a usnul.

Téčéká ještě předtím vydala následující sdělení.


(Tčk) - Včera nedaleko Myškova úspěšně zakročila zásahová jednotka Ministerstva vnitra proti skupině výtržníků, kteří uprostřed lesa nedovoleně založili táborový oheň, a tím ohrožovali bezpečnost občanů a jejich majetku. Dva zadržení výtržníci byli s lehčími zraněními hospitalizováni a bylo proti nim zahájeno trestní stíhání pro obecné ohrožení a rušení úředního zákroku.



Příští den některé levicově orientované tiskoviny na zákrok reagovaly a vinily policii z nepřiměřeného použití síly proti skupině mladíků, kteří v klidu trampského potlachu u ohníčku zpívali trampské písně a vzpomínali na dobu společné základní vojenské služby, trávené na nedalekém cvičišti. Vzhledem k tomu, že to byly noviny extrémní levice, zaujala ostatní sdělovadla - včetně veřejnoprávních - opačné stanovisko. Zákrok následovně ocenila policie jako příklad včas a oprávněně použité síly k ochraně bezpečnosti občanů.



Kam dál