Květen 2007

Proč referendum o radaru

25. května 2007 v 17:51 | Blechovan

O co by šlo v referendu

Občas se šedý vlk Akéla Topolánek a jeho poddaní ohánějí tezí, že přece obyčejný občan tak složité otázce, jakou je protiraketová obrana, nemůže rozumět; mají proto rozhodnout ti nejlepší, tedy nejzasvěcenější.
Je možno s úspěchem pochybovat o zasvěcenosti jak pána knýžete ze zamini, tak samotného chlapa s gulema, nemluvě o ministryně zahraničních intervencí (údajně obrany ČR), do dané problematiky. V referendu ovšem nejde o technické podrobnosti, ale o princip.
a) Politické rozhodnutí, zda chceme, aby se naše republika vzdala částí suverenity nad tak významnou oblastí, jakou tvoří strategické vojenské prostředky na našem území. A že by šlo o ztrátu části suverenity je nesporné. Ne proto, že pár stovek amerických vojáků by si mohlo v naší republice - z hlediska našeho práva - dělat beztrestně cokoliv, ale proto, že rozhodování o použití (kdy a proti komu) strategických prostředků z území ČR by ani naše vláda, ani demokraticky zvolení poslanci nemohli ani v nejmenším ovlivnit. Zato bychom mohli být velmi výrazně ovlivněni následky tohoto použití.
b) Vojenské aspekty jsou samozřejmě podřízeny těm politickým. Nemáme-li "co kecat" do toho kdy a jak protiraketová základna zasáhne, je téměř lhostejné, jaké má technické parametry.
c) Technické podmínky (včetně ekonomických) mají zásadní význam především s ohledem na bezpečnostní rizika. Zde není vláda poctivá a spíše desinformuje. Pokud nemůže konkrétně informovat o výkonu a metodice provozu radaru, jsou ujišťování o neškodnosti základny spíše jen (ne)vědeckou fikcí. Vzpomeňme si na až fanatickou kampaň proti televizní anténě v Praze (po převratu). A to je dobře známé, že výkon televizní antény je řádově významně nižší než má být výkon radaru.
Takže, občane, nedožaduješ se rozhodování o tom, zda má mít radar výkon 20 nebo 200 MW, ale zda se chceme stát spoluodpovědnými za nějakého dalšího Bushe a jeho dobrodružná a třeba i nezákonná (viz Irák) rozhodnutí. Zda jsme ochotní převzít na sebe riziko odvety za podobnou agresivní hru, jako je ta v Iráku (a slibovaná Íránu).
Pokud totiž Írán hodlá napadnout balistickou raketou USA (což lze považovat za pohádky strýčka Sama), pak by první úder musel vést na radar v ČR, aby měla taková raketa šanci do USA, nebo kam vůbec, doletět. A pokud se USA chtějí zajistit proti možné odvetě, která by v případě jejich dalšího válečného výboje - dnes neprozrazovaného - mohla přijít, ať do toho naše vláda netahá nás. Naše ženy a děti, naši mírově orientovanou společnost!

Morkovsko i s Blechovem

18. května 2007 v 18:09 | Blechovan

Morkovsko

Naše země má vedle řady významných i slavných měst a míst mnoho takových, která nejsou proslavená a nejsou ani širší veřejnosti známá, ale přece jen by si mnohdy zasloužila pozornosti pro svůj typicky český či moravský a lidový původ i ráz. Jedním z mnoha podobných je i město Morkovice-Slížany, středisko tradiční košikářské výroby.
Morkovice-Slížany leží na sever od Litenských vrchů v předhůří Chřibů. Je turisticky nepoznané, i když i zde historie napsala nejednu důležitou kapitolku našich dějin. Úrodná půda, příjemné lesy a lidé se srdcem na správném místě… Zkusme si o městě a jeho okolí povědět více.
Archeologické nálezy dotvrzují pradávné osídlení, avšak první písemná památka o Morkovicích pochází z roku 1222. Již v pradávné době stála v Morkovicích dosti pevná tvrz, obehnaná vodním příkopem. Když Matyáš Korvín táhl roku 1467 proti Jiřímu z Poděbrad, považoval za nutné tuto tvrz dobýt, aby mu v týlu nezůstala poměrně silná posádka stoupenců krále Jiřího.
I v dobách husitských si Morkovsko vytrpělo své, když tudy procházela vojska obou stran. Jak se asi žilo místním občanům a vůbec prostým lidem v tu dobu, napovídá také úryvek z Palackého Dějin národu českého: Působení křižáků líčí se od souvěkých letopisců českých barvami nadmíru děsnými; "Ti křižáci," tak se praví, "nosili na šatech svých kříže červené, ze sukna vyšité, aby je lidé po nich znali. Nebrali nic za žold, jedině že sou zabíjeli Čechy pro krev boží všecky napořád i dítky, roubajíce z nich hlavy a házejíce jimi na se co hlavami zelnými; vraždili také kmetíky a babičky ve špitálech, umývali ruce své v krvi jejich, majíce za to, že budou všech hříchů čisti…"
Útlak poddaných, válečné útrapy a nemoci byly příčinou zániku mnoha obcí. V blízkosti Morkovic to byly především obce Šváby, Skavsko a Opatovsko. Jednou opuštěné se již nikdy neobnovily. Z Opatovska je od sedmdesátých let dvacátého století přiváděna vodovodem voda do Morkovic. Nedaleko statku Skavsko, na zalesněném svahu nejvyššího kopce Kleštěnce, byla v sedmdesátých letech geologickým průzkumem úspěšně hledána nafta a zemní plyn. Invaze Američanů však nehrozí, zabetonovaná studna neslibovala významnější množství nafty či zemního plynu. Však také dosud nebylo případné naleziště prodáno do zahraničí.
Morkovská tvrz byla kolem roku 1790 přestavěna na zámek, který v mírně upravené podobě stojí dodnes. Poslední panský rod Kinských byl v roce 1946 přesídlen do Rakouska pro své pronacistické postoje, které vedly v době okupace k povolání německého sonderkomanda do blízkých Litenčic a také k represáliím proti obyvatelstvu. Dnešním vlastníkem zámku je pan Ivo Bia, rodák z Morkovic, kterého v jeho snaze zanedbaný zámek důkladně obnovit účinně podporuje jeho žena, paní Alena. Spolu s vedením města uvažují o zřízení (vlastně obnovení) košikářského muzea Morkovska.
V Morkovicích je od pradávna kostel, představitel venkovského baroka. První zmínka o jeho existenci pochází již z konce 14. století. V kostele je vzácný soubor cechovních znamení (cechovní znamení se údajně "ztratila" při rekonstrkci kostelních lavic); nejstarší ze zvonů s českým nápisem
"Tento zvon litý jest k založení svatého Jana Křtitele do Morkovic léta Páně 1688"
byl v době druhé světové války okupanty uloupen a odvezen do Německa. Nacisté ho však nestačili roztavit pro potřeby války, a tak byl v roce 1946 morkovským kaplanem objeven a pak dopraven zpět na věž morkovského kostela.
I když byly Morkovice samy ve své většině katolické, pronikl do Morkovska velmi silně vliv českých bratří, kteří - pod ochranou pánů Morkovských ze Zástřizlů - působili zvláště ve Slížanech. Tam již od roku 1533 bylo sídlo českobratrského biskupa. Roku 1557 se ve Slížanech konal důležitý reformační koncil, který výrazně ovlivnil českobratrskou církev pro další roky. Mimo jiné také zvolením dvou nových biskupů, z nichž Jan Blahoslav sehrál významnou roli v uchování českého kulturního dědictví, mj. původním překladem bible. V 19. století byl ve Slížanech objeven českobratrský poklad, obsahující mimo jiné mešní kalich a další bohoslužebné předměty. V Morkovicích ovšem nezůstal. Dělí se o něj brněnské muzeum s olomouckou dicecésí.
Z doby uplatňování hrdelního práva je zachován pranýř, dnes umístěný na prostranství pod kostelem. Samotný pranýř je umístěn na kameni, na němž stávali odsouzenci při vyhlašování trestu smrti.
Rovněž 19. století zanechalo v Morkovicích-Slížanech významné stopy. Tak na příklad je na morkovském hřbitově pohřbena dcera J. K. Tyla, Marie, která zde zemřela v roce 1868 při hostování kočovného divadla.
Od roku 1871 působila v místě tělocvičná jednota Sokol - jedna z nejstarších na Moravě -, která se počtem svých členů a aktivitou mohla rovnat jednotám i mnohem větších měst. Nedlouho po vzniku samostatného Československa si místní sokolové postavili svépomocí krásnou sokolovnu, která slouží občanům dodnes.
V meziválečném období postihla nezaměstnanost Morkovice-Slížany velmi tíživě. Když bylo nejhůř, organizovaly místní politické strany (komunisté, sociální demokraté, lidovci) hladový pochod na Kroměříž. Hejtman pak ke zmírnění otřesné bídy zařídil přidělení pomocných prací na úpravě silnice v Dětkovicích, kam dělníci chodívali po sokolsku - v tvaru. Písně, které cestou zpívali, se pačlavskému děkanovi natolik zajídaly (asi byly moc revoluční), že dokonce přeložil vyzvánění klekání, aby při něm to dělnické "pobuřování" nerušilo.
Morkovice se chlubí výstavnou budovou školy, postavené v dvacátých letech 20. století a postupně rozšiřované v době vlády Národní fronty. Z té doby je zde rovněž krásný fotbalový stadion, moderní koupaliště, budova poštovního úřadu, nákupní středisko Jednoty, hasičská zbrojnice a především řada rodinných i bytových domů.
Počátkem dvacátého století spojila Morkovice se světem železnice - místní dráha Morkovice-Nezamyslice, která však nepřečkala sametovou transformaci a dnes již jen zarůstá; drážní stavby, zatlučené a zamřížované, chátrají. Nádraží v Morkovicích-Slížanech zažilo v únoru 1945 významnou partyzánskou akci, při níž německá armáda přišla o 30 vlakových cisteren pohonných hmot a maziva. Němci pak odvlekli přednostu stanice (který se na akci partyzánů nepodílel) do Kounicových kolejí v Brně, kde ho několik dnů před oosvobozením Brna popravili. Jeho jméno spolu s mnoha dalšími je na pomníku obětí první a druhé světové války, který stojí před hřbitovem.
Dnes je u nás v krizi nejedno výrobní odvětví, které do listopadového převratu úspěšně zásobovalo obyvatele a vyváželo zboží i do kapitalistických zemí. Rovněž košikářská výroba v Morkovicích přispívala svým vývozem. Po roce 1989 utrpěla privatizací těžké ztráty. A protože i další podniky - Komunální dílny, JZD, Pal Magneton (z něhož zbyl téměř už jen název velkého rybníku Palovák) byly sametově zdecimovány, charakterizuje dnes Morkovsko opět velká nezaměstnanost. Pracovitost občanů si však jistě i dnes s problémy poradí.

Co je a co není demokratické

15. května 2007 v 21:22 | Blechovan

Někdy je to těžko rozeznat

Soudě podle současné topolánkovské demokracie je naprosto demokratické zakázat (pod hrozbou vyhození ze strany) jakoukoliv spolupráci zvolených zastupitelů města s komunisty. Stejně topolánkovsky demokratické je koupit si poslance (zvoleného voliči pro jeho volební levicový program), aby bylo možno prosadit voliči nepodpořený, nikoliv většinový program pravicový. V tomto případě by však nebylo demokratické takového poslance pohnat před soud voličů, které zradil. Demokratické je nerespektovat ústavu, která obsahuje prvek přímé demokracie, a zuby nehty bránit přijetí zákona o referendu. Ona by mohla rozhodnout vůle většiny občanů třeba jinak, než vládě přikázali představitelé USA svou "nabídkou" zřídit u nás raketovou základnu. Demokratické je rovněž nebrat v úvahu součást ústavy a krůček po krůčku privatizovat a převádět na prostý trh (a na pospas neviditelné ruce trhu) péči o zdraví občanů. Nedemokratické by ovšem bylo spojit názory jiné politické strany obsažené ve volebním programu s komunisty, aby se dotyčný (ne přímo komunistický) program prosadil.
Zkrátka: Demokratické je to, co prospívá sponzorům pravice. Ostatní je komunistická hrůzovláda, a basta. Jak hlásala televize o naší svobodě: od drátů k drátům. Jak ukazuje naše dlouholetá politická praxe: od pankejtu k pankejtu, ale vždy s plným nasazením!

Totalitní demokracie?

15. května 2007 v 21:15 | Blechovan

Protimluv nebo nebezpečí?

Redaktor Haló novin Věrtelář nám mnohým promluvil z duše článkem o snaze ODS dosáhnout faktického totalitního vedení země.
Názorným příkladem totalitního přístupu k řešení celospolečenského problému je přístup Topolánkovy vlády k americké žádosti, aby si na našem území mohla postavit americký superradar.
V čem vidím totalitní jednání vlády?
  • Ačkoliv o umístění cizí vojenské základny (navíc terče v případě války) na našem území neměla ve volebním programu žádná strana dnešní vládní koalice ani zmínku, vláda jedná a chce rozhodnout, aniž by položila otázku občanům, zda s výstavbou vojenské základny souhlasí. Naopak se při všech příležitostech nechává pan Topolánek a jeho poddaní slyšet ve smyslu, že "občané tomu nerozumějí, takže do toho vlastně ani nemohou, ani nemají co mluvit". Paní ministryně Parkanová prokázala jak odmítnutím účasti v telebesedě k radaru, tak vystoupením před občany, že tomu sice také nerozumí, ale má úřad, proto má i rozum. Ostatně stejně jako pan Topolánek.
  • Ačkoliv vláda ví, že vládní koalice nezískala ve volbách nadpoloviční většinu voličských hlasů, chce rozhodnout bez občanů, opírajíc se o koupenou zradu dvou poslanců, zvolených původně na levicový program.
  • Vláda dobře ví, že většina občanů s umístěním amerického radaru nesouhlasí a přesto, nebo právě proto, odmítá zeptat se jich na názor v referendu. V referendu, s jehož existencí naše ústava počítá!
Prostě Akéla Topolánek vítězně skočil na svého jelena (jak se nechal v televizi slyšet, když jásal nad ziskem dvou zrádcovských hlasů k podpoře vlády), a teď už mohou občané jen zírat.
Není toto totalitní jednání?
Nedává takový postup občanům právo případné rozhodnutí Topolánkovy vlády po příštích volbách negovat? Copak si USA tento aspekt postupu naší vlády, který jev rozporu s většinovým názorem občanů, neuvědomují? Nebo na to nedbjí? Tak co to vlastně je, ta totalita?

Je socialismus - komunismus svou podstatou špatný?

9. května 2007 v 19:03 | Blechovan
Je socialismus - komunismus špatný?
Často slyšíme jejich srovnávání s fašismem. Ba dokonce i stavění fašismu a socialismu (jak jej dnes propaganda označuje jako komunismus) na stejnou úroveň. Chtělo by to - jako v mnoha jiných případech současné kapitalistické propagandy - trochu objasnit.
Dnes je u nás kapitalismus nejčastěji nazýván tržním hospodářstvím, případně je zaměňován pojmem demokracie. Každopádně je spojován s pojmem svoboda. Je to ovšem spíše propagandistické klišé než odraz skutečnosti. Jestliže se pod pojmem kapitalismus rozumí společensko- ekonomický systém založený na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, formální svobodě všech občanů (tedy nikoliv feudální panstvo a téměř bezprávní poddaní), pak jako socialismus chápeme společenské zřízení s rozhodujícím podílem všelidového (společenského) vlastnictví. V kapitalistické společnosti je hnací silou rozvoje a pokroku úsilí o maximální zisk kapitalistického podnikatele, zatím co v socialismu je cíl společenského úsilí formulován jako uspokojování hmotných i kulturních potřeb všech členů společnosti. Pochopitelně - jak už to v životě bývá - není mezi nimi tak ostré rozhraní, jak se na první pohled zdá. I v socialistické společnosti zůstávají prvky soukromého podnikání (které by však měly být svázány přesnými pravidly a neměly by zahrnovat odvětví, která jsou rozhodující pro rozvoj celé společnosti), zatím co v kapitalistické se objevují prvky socialistické, ať už se jedná o tak zvaný sociální stát, nebo třeba družstevnictví a prvky spoluúčasti zaměstnanců na provozu (i výsledcích) podnikání. Jedna věc je však základní charakteristika společnosti, jiná věc jsou formy, které se při jejím řízení uplatňují. Není sporu o tom, že USA jsou od svého vzniku v 18. století kapitalistickou mocností. Ale svobody v nich bylo ještě dlouhá léta pomálu. Otroctví - tedy krajní forma nesvobody - přetrvávalo až do poslední třetiny 19. století ( a pozůstatky doznívaly ještě donedávna). Při tom právě otrocká práce a přivlastnění si půdy tehdy bezprávného indiánského - tedy původního - obyvatelstva bylo jedním ze základů amerického bohatství.
Nebo taková Británie. Chlubí se, že Magna charta libertatum (Velká listina svobody) již ve 13. století zahájila tradici anglické demokracie. Jenže jakou demokracii zakusily národy kolonií, které mnohonásobně přečíslily anglické obyvatelstvo? Ještě ve dvacátém století zájmy Britského impéria prosazovaly nelítostné války, z nichž ta burská nebyla méně bezohledná než třeba první světová. Evropské demokracie - koloniální mocnosti - spolu s Japonskem od poloviny 19. století vlastně až do poloviny století dvacátého bezohledně drtily Čínu s její tisíciletou kulturou a přispěly k jejímu zaostávání za ostatním světem. A co fašismus? Jeho sociálně-ekonomickým základem je opět kapitalismus. Jen forma vlády je jiná. Je to neomezená a bezohledná, navíc rasistická diktatura.
Stejně jak může být kapitalistický stát více nebo méně demokratický, tak je tomu i u státu socialistického. Forma, kterou je uplatňována vláda, může být demokratická. Pokud tomu tak nebylo, pak z nejrůznějších příčin (nejen vnitřních, ale do značné míry z příčin vnějších) docházelo k deformaci toho, co je obsaženo v základech definice a cílů socialismu (a ještě důrazněji jeho vyšší fáze - komunismu).
Bylo by lží tvrdit, že socialistické státy se nedopouštěly i nepřijatelných aktů násilí uvnitř společnosti, stejně jako by nebylo pravdou, že právě toto násilí (uplatňované v různé míře v různé době) je socialismu vlastní. Naopak. Bez vnějšího ohrožení a tlaku musí (a může) socialistická společnost poskytnout svým občanům maximum rovnoprávné svobody, demokracie i možností osobního rozvoje i tam, kde kapitalistická sahá v tísni či ve snaze po zvýšení zisku po fašistickém útlaku i válečném (koloniálním a jiném) násilí.
Problém je opravdu velice složitý. Snad právě proto "demokrat" Topolánek chce mládeži vymývat mozky, tedy vymývat z jejích mozků pravdivé informace o socialismu (jak to veřejně prohlásil letos při antikomunistickém "Svátku práce") a zanášet tam polopravdy i lži o rovnosti fašismu a komunismu.
Mládež však byla odjakživa přemýšlivá a svůj pohled na svět se snažila a snaží nalézat na základě vlastních zkušeností, vědomostí a vlastní volby. Dělala to v době boje s feudální nespravedlností, v době buržoazních diktatur i v epoše budování socialistických států, bude to dělat i dnes, ať jim pan Topolánek mozky vymývá sebedůkladněji. Dokonce u značné části mladé generace nepochodí ani s náhradou myšlení bezduchou zábavou, i když tady je ta pravá mozky vymývající cesta. V mládeži - ač to v dnešní České republice na to příliš nevypadá - je budoucnost nejen společnosti, ale i socialismu.

Konec světové války

9. května 2007 v 18:58 | Blechovák
Tak jsme se opět dočkali připomínky "konce druhé světové války"
Byla doba, kdy jsme oslavovali vítězství nad fašismem. Také jsme slavili osvobození od německé okupace i vítězství spojenců nad nacistickým Německem. Dnes tedy už nepřipomínáme vítězství spojeneckých armád a porážku fašistického bloku, neslavíme svobodu, ale prostě si připomínáme konec druhé světové války.
Je to divná připomínka. Vždyť válka nekončila 9. května (o půlnoci mezi 8. a 9. podpisem bezpodmínečné kapitulace Německa), ale až v září, stejně jako nezačala 1. září 1939 v Polsku, ale o mnoho roků dříve japonskou agresí v Číně či italskou v Etiopii. Je až nedůstojné, jak se někteří snaží potlačit význam odporu a boje Sovětského svazu a vyzdvihovat úlohu USA. Samozřejmě že USA měly značný podíl na porážce nacistů v Evropě a rozhodující v boji proti Japonsku. Do války v Evropě sice vstoupily mnohem později, než jim Německo (jako spojenec Japonska) vyhlásilo válku, ale jejich podíl jak na leteckém ničení nacistického týlu, tak na přímém boji s italskými a německými vojsky od roku 1943 byl velice významný. Je ovšem nadsazené (a zbytečné) vyzdvihovat osvobození naší vlasti právě Američany, když velká většina z dosud žijících pamětníků dobře ví, že osvobození toho či onoho města nebylo výsledkem jedné závěrečné osvobozovací operace, ale několikaletého boje na život a na smrt mezi armádami zla (jak by to dnes nazvali naši spojenci) - osou Berlín-Řím-Tokio - a lidem obsazených zemí i armádami spojenců na straně druhé. Nesčítejme počty padlých a zajatých, nesrovnávejme počet dnů aktivního boje na frontách a jejich rozsah, zamysleme se jen nad otázkou: "Jaké byly příčiny válečného zapojení jednotlivých zemí zde v Evropě?"
Nejprve Německo. To přece proklamovalo veřejně - a také se aktivně snažilo uskutečnit - dosažení nadvlády nad celou Evropou, stejně jako odstranění těch, kteří takové nadvládě germánské rasy stáli v cestě. Židů, Slovanů, všech neposlušných, neochotných podřídit se. Nejen holocaust, ale soustavné oslabování obsazených zemí. Třeba uzavřením vysokých škol - základu vzdělanosti našeho národa, vysidlováním celých rozsáhlých oblastí v Čechách a na Moravě ve snaze vytvořit podmínky pro rozmělnění slovanského (českého) živlu na našem území s konečným cílem jeho poněmčení (případně vysídlení) a u neposlušných prostě likvidací části národa. Cíl Sovětského svazu? Ubránit svou zemi a její občany před nacistickou agresí a krutovládou, vyhnat okupanty a osvobodit vlastní zemi i co největší část Evropy od nacismu. Na rozdíl od Ameriky bojovali sovětští občané a odbojoví pracovníci v celé obsazené Evropě dennodenně s nasazením života. Jim právě válka zasadila nejkrutější rány, jejichž zacelení si vyžádalo mnoho poválečných roků. Miliony mrtvých, miliony zmrzačených, rozvrácené hospodářství - to byl průvodní jev boje a vítězství Evropanů. Něco podobného USA nezažily. Proto mohly v závěru války, od jara 1944, vlastně odpočaté americké armády - v relativním klidu amerického zázemí - pomáhat osvobozovat Evropu, podílet se na porážce nacismu a fašismu i na evropské půdě.
Ne, nepodezřívám dnešní Německo ze snahy obhajovat nebo dokonce připouštět nacistické myšlenky a skutky, i když aktivity vysídlených českých Němců nejsou právě lidumilné, ale tak jak nezapomínáme na hříchy všech vlád a jiných států (kapitalistických jako socialistických), nelze přejít ani ty, kterých se v nesrovnatelně větším a často hrůzném rozsahu dopustili před lety nacisté ve jménu německého národa.
Proto budu závěr druhé světové války vždy považovat za vítězství nad evropským a zvláště německým fašismem. Proto budu vždy vděčný těm, kdo svou prací, svým utrpením a často i svými životy k tomuto vítězství nejvíce přispěli. Na východě jako na západě, stejně jako v týlu nacistické říše zla.
Na závěr jen ještě poznámku. Jeden televizní komentátor se nechal slyšet, že Německo kapitulovalo před spojenci na západě 8. května a Sovětský svaz si vynutil nový podpis kapitulace tentokrát za své účasti. Tento komentátor nepostřehl, že Sovětský svaz a jeho Rudá armáda proti německé armádě a armádám jeho spojenců bojoval od 22. června 1941, takže Německo mělo kapitulovat i před jeho armádou? Nedošlo mu, že Hitler a jeho pohrobci v posledním válečném roce sázeli na kapitulaci před západními armádami, aby si uvolnili ruce v boji proti Rudé armádě? S tajnou nadějí, že se k tomuto boji časem přidají i armády ze západu? Sovětský svaz si prostě oprávněně vynutil přiznání nacistického Německa, že kapituluje i před jeho Rudou armádou. Že jeho německá totální válka byla totálně prohraná a to také (a chtělo by se říci především) díky Sovětskému svazu. Popírat oprávněnost požadavku bezpodmínečné kapitulace i před Rudou armádou je buď naprostá ignorance historie, nebo neodpustitelný propagandistický podvod.

Proč rehabilitovat Jana Baťu?

4. května 2007 v 17:36 | Blechovák

Pozor na přepisování historie!

Proč rehabilitovat Jana Baťu?
Snaha rehabilitovat Jana Baťu může mít velice temné a dlouhodobé důsledky.
Pokud by totiž byl rehabilitován jeden z těch, kteří byli ještě před rokem 1948 odsouzeni jako kolaboranti (a byl jim v souvislosti s takovým odsouzením zabaven majetek), byl by to typický a významný precedens pro řadu podobných pokusů. V konečném důsledku by to mohlo podpořit i snahy vysídlených českých Němců o navrácení majetků nebo alespoň o finanční odškodnění.
Podivoval jsem se České televizi, že se podjala tohoto úkolu docela vehementně. Dokonce mám podezření, že si poněkud upravila skutečnosti, poopravila fakta, aby podobná rehabilitace byla veřejností přijímána když už ne přímo s pochopením, tedy alespoň bez odporu.
Co mne k podobnému podezření vede? Je to jednoduché. Podle televizního povídálka byl Jan Baťa odsouzen za to, že "nebojoval proti Němcům a jejich okupaci" (volná citace). Tedy ne za to, co udělal, ale za to, co neudělal a možná ani udělat nemohl.
Bylo by proto čestné, aby bylo zveřejněno znění někdejšího rozsudku a jeho zdůvodnění. Odvolání u soudu může totiž proběhnout dokonce i bez respektování zákona, protože se od roku 1938 naše zákony mnohokrát i zásadně změnily. V takovém bludišti paragrafů se nevyzná ani specialista. Pokud v něm "zabloudí" (byť neúmyslně) nějaký soudce, může to docela dobře projít. Složitost problému napovídá i souboj státu s kardinálem Vlkem o svatovítskou katedrálu, ale i další případy.
Je až trapné, jak se na Tomáše Baťu a jeho nesporné zásluhy o rozvoj Zlína, Otrokovic, Baťova, Baťovan a řady dalších míst odvolávají ti, kteří po roce 1989 Baťovo obdivuhodné dílo - komplex navazujících výrob i prodeje - rozmetali a nechali zadupat téměř do nebytí. Karikaturista Martenek to kdysi vyjádřil obrázkem Sněhurky a jejích kamarádů trpaslíků. Šmudla na něm vysvětluje: "Sněhurko, byli jsme krásný, silný princ, ale tohle z nás udělala privatizace."
Vrátím se k názoru vyslovenému v úvodu. Nesměřuje snaha o Baťovu rehabilitaci opravdu zcela jinam, než jen aby se Jan Baťa očistil od podezření (soudně potvrzeného) ze spolupráce s nacisty? Vzpomínám si totiž, že jsem slýchával v době války rozhorlené diskuse místních řemeslníků u sousedů v dílně. Jan Baťa prý vlastně nabízel Němcům spolupráci, když navrhl, že by pro český národ zajistil kdesi v Jižní Americe půdu, abychom měli od Němců pokoj...
Václav Havel - tehdy náš prezident - kdysi amnestoval paní Chadimovou se zdůvodněním, že nevěří ve spravedlivé rozhodnutí soudu. Někdejší ministr zahraničí Svoboda velkohubě "vysvětlil", že Mezinárodní soud udělal chybu, když prohlásil za nezákonnou stavbu izraelské zdi na palestinském území. Bude třeba ještě dalšího prohlášení o špatném rozhodnutí soudu, tentokrát ve věci Jana Bati?



Čím byl letos vlastně 1. máj?

3. května 2007 v 21:02 | Blechovan
Další Svátek práce v naší pravicově deformované vlasti je za námi. Kdo jsme sledovali televizi, nemáme jasno, o jaký státní svátek vlastně šlo.
Tak předně největší pozornost České televize byla věnována okrajovým skupinkám tak zvaných extremistů. Tu jsme slyšeli, že policie je úspěšně rozehnala výbuškami házenými mezi demonstranty, tu jsme se dověděli, že je s využitím donucovacích prostředků (s uvedením počtu zatčených či zraněných) vytlačila kamsi, kam neměli v úmyslu jít. Také jsme mohli slyšet, že je obnovována lidová tradice pálení čarodějnic - ovšem bez objasnění, jak tato tradice působila díky inkvizici církve katolické v našich krajích. Rovněž nám telka, antikomunismu učitelka, vysvětlila, že se policii podařilo umožnit jedné té pravicové skupině projít k americkému velvyslanectví a tam zažehnout svíčky jako pietní akt za policisty v 19. století zabité v USA při jejich razantním zásahu proti dělníkům stávkujícím za osmihodinovou pracovní dobu. Mimochodem se televizáři zmínili o tom, že "Svátek práce oslavovali komunisti, odbory a politické strany" - a šlus. Proč je 1. květen Svátkem práce, ani slovo. Co jednotliví oslavující (komunisté, odbory a sociální demokraté) při oslavě tohoto svátku prostých lidí proklamovali, takřka ani slovo. Zato jsme byli přepodrobně informováni o antikomunistické akci na Letné. Prostě taková normální antikomunistická agitka.
Naštěstí obyčejní lidé, živící se poctivou prací, ne korupčními výdělky na stupni ministerském i jiném, ne tunelovody z veřejného vlastnictví, ne podvody, loupežemi a dalšími - bohatě rozšířenými - lumpárnami, ti dobře chápali, proč si připomínají, že práce je zdrojem všech hodnot. Oni dávno vědí, že i ti nejbohatší bohatnou z práce, byť často především z práce těch nejchudších. My jsme slavili svátek vzdávající poctu možnosti vlastní prací živit sebe i rodinu.
No nepadlo ani slovo o třídním boji. To by byl hřích proti naší kapitalistické svobodě. Třeba takový hřích, jako byla nedávná stávka mladoboleslavských automobiláků, jako jsou skoro pokorné snahy zaměstnankyň hyper- a supermarketů, jako …
Byl první máj, svátek - ať chceme, nebo nechtějí - Svátek práce.
A u nás i tradičně svátek lásky a přátelství, ale ne těch vylhaných z roku 1989 (a zvláště předvolebních proklamací v roce 1990), ale skutečné lásky mezi obyčejnými lidmi, které se říká solidarita. Stejně jako lásky mužů a žen, která je základem společnosti, protože z ní pocházejí rodiny a bohatství každé společnosti největší - děti. Právě pro ty děti, dnešní i budoucí, jsme slavili mírovou práci. Bez ohledu na to, co tomu říká naše zideologizovaná televize.