Červen 2007

Sen pantáty Brouška

26. června 2007 v 21:01 | Blechovan

Sen pantáty Brouška

Pantáta Broušek byl statný osmdesátník. Žil na Blechově od narození a skoro od toho narození tam i pracoval. Tak to chodívávalo. I docela malé děti měly své povinnosti. Pást housata, shánět trávu pro králíčky, hlídat slepice, aby nehrabaly na zahrádce, sbírat na poli klásí, zametat před domem, sbírat padančata, aby nekazila na zahradě půdu … Moc toho bylo. A co teprve, až človíček dorostl! Od časného rána do pozdní noci, od neděle do neděle, v zimě v létě - pořád práce až nad hlavu.
Pantáta byl pochopitelně už dávno jen výměnkář, ale pořád ještě chlap plný síly a nemalé životní moudrosti. Jenže co naplat, osm křížků tahat na zádech, to se pronese. A jak už to chodí, v stáru se lidé zamýšlejí nad svým životem a nad věcmi, na které neměli v denním pracovním shonu dříve čas.
Také pantátu Brouška v poslední době často pronásledovaly takové ty nepříjemné myšlenky. Litoval, že tehdy a tehdy neudělal jiné rozhodnutí, že možná kdyby byl rozvážnější, nemuselo dojít k nějakému maléru, nemusel se hádat se stařenkou kvůli neochotě chodit do kostela, asi by trocha trpělivosti zabránila trapné rozmíšce se sousedem… Podobné dotěrné myšlenky doléhaly na stárnoucího chlapíka stále neodbytněji. Výměnkář snad prvně ve svém dlouhém a prací naplněném životě poznal, co je to nespavost. Pokud ho dříve spaní nějak trápilo, tak pro jeho nedostatek.
Jednou se tak převaloval v posteli - půlnoc právě na blízké kostelní věži odbila, potvrzena troubením morkovského ponocného -, když se v místnosti najednou rozsvítilo světlo (připravená svíčka se sama od sebe rozhořela) a na dřevěné židli vedle stolu se z ničeho nic objevil důstojný stařec. Pantáta se zamyslel: "Hergot, kde se tady ten dědek vzal? Dyť ten musí byt starši než já. A já su přece široko daleko néstarši! Zdá se mně, jako bych ho odkudsi znal. Copak už mně ani hlava neslóži, že si nespomenu?"
Než však mohl domyslet svou zvědavost, promluvil host sám: "Inu, pantáto, stárneme šeci. Vy lidi, aji já. A dyš tady vidim, jak tě trápi, že si sem tam neco v svym životě zblbl, toš sem se rozhodl tě navštivit a povykládat si s tebó, jak to v životě chodi. Šak aspoň že si staři nandó čas, aby přeméšlali nad svym životem."
Pantáta Broušek se nezmohl ani na otázku, proč se tam ten sympaťák děda objevil, kdo to je a co vlastně zamýšlí. Jaksi se mu zdálo, že se to nehodí. Že ten host je tam vlastně dávno doma a možná i víc než bývalý hospodář Broušek sám.
"Máš pravdu," odpověděl návštěvník na jeho poslední myšlenku, "já su totiž sám Hospodin Stvořitel. A taky su rok od roku starši, a proto aji já přeméšlám, co sem kdy udělal dobryho a co se mně třeba tak moc nevyvedlo."
Nebyl by to ani starý výměnkář, aby hostovi neskočil do řeči: "Ale, Pane Bože, dyť ty si přece vševědóci a všemohóci, toš proč bys přeméšlál o nejakéch chybách?"
"Inu, jedna věc je, že možu všecko a vim o všeckym, a druhá věc je, jak to dopadne. Tak se třeba podivé, jak je to s lidima.
Dyš sem začal stvořovat svět, měl sem takovó inspiracu, že sem ani nestačil šecko vykonat. Eště mně nejaká myšlenka ani pořádně nenapadla a už sem ju měnil ve skutečnosť. Byl to fofr jak o žňách před bóřkó. A eště sem ani nedomyslel, co z teho tvořeni vznikne, a už mě myšlenky hnaly, abych vyráběl neco dalšiho. Tak se stalo, že vás, lidi, sem dělal už pořádně unavené a podle teho to dopadlo. Ono se řekne stvořit člověka k obrazu svymu. No, chtěl sem, abyste byli k mymu obrazu, jenomže sem ten obraz ani nemusel moc prohližet a věděl sem, že néni až tak moc dokonalé. Dyš potom nadešel sedmé deň, tá neděla, sedl sem si pod kvetóci lipu - to je takové odpočinkové strom, aspoň na jaře určitě -, poslóchal včelky, jak si při práci zpivajó, a přehližel sem ten stvořené svět. Co bych lhal, néprv se mně velice libil. Dyš sem ale začal přeméšlat trochu v klidu - ó jé, to bylo po klidu! Najednó sem uviděl, že to vlastní tvořeni byl enom takové snadné začátek, ale tá hlavni dřina mě teprvá čeká. Névic právě s vama, lidima. Copak sem si představoval, že budete hledět vic na mamon zlatyho telete a na moc nad inéma než na věci rozumny? Aspoň nekeři, zvlášť ti navrchu, só nekdy k neudrženi. Mohlo mně napadnót, že budete krast, lópit, vraždit, zabijat se ve vzteku a vraždit po tisicovkách ve válkách? No, dybych měl dost času si všecko předem rozmyslet, istě by mně to došlo a já bych si dal s tym tvořenim načas. Enomže tech nápadu, co se mně hlavó honily! Copak sem se mohl zastavit, dyž mně zrovna napadli třeba ti slóni? To se muselo rychle zařidit všecko potřebny, všecko na sebe dobře navázat, aby měli slóni zajištěny svoje misto v přírodě, nenadělali moc škody, nepřemnožili se, ale taky aby vubec mohli přežit. Šak se mně to mockrát vymklo z ruky a nejeden slibné pokus skončil nezdarem. Třeba jak ti dinosauři. No vidiš, a to su Bůh všemohóci a vševědóci a jaksi se to v praxi tak zas dokonale neprojevilo… A k temu šeckymu si ze mě všelijaci ti faráři a preláti, rabíni, mniši a ajatolláhové, šamani a kdekdo udělali pastičku, aby do ni nachytali důvěřivy lidi, vycucali z nich co névic peněz a dosáhli nad něma neomezenó moc."
Výměnkář si párkrát zabafal z fajky a odvážil se k troše protestu: "Ale, Pane Bože, dyť je to na světě všecko tak propojeny, funguje to jak v divadle a ty si nejenom režizér, ale aji scénarista, herec a dokonce aji nápověda. A taky si nesmrtelné, toš se nemusiš bát, co s tebó bude, až umřeš. To se mnó je to inači. Já sem se v životě nadělal kopancu, že je mně až haňba na ně jenom spomenót. A napravit to už nende. Copak se možu třeba omluvit svymu tatikovi, že měl pravdu on, dyž mně nechtěl moc mladymu předat grunt? Že pré na to nésu dosť dospělé. Tehdá sem ho po celé dědině pomlóval, že je staré držgrešla a chrapoň, keré svymu synovi nepopřeje, aby sám hospodařil. No a dyš potom muj syn byl v podobné situaci, toš to sem už věděl, že mladé kohótek dovede sice kokrhat, ale svy hejnko slipek by před jeřábem či kunó neubránil ani náhodó. Na to musi dorust a zmódřit. Nebo tehdá, dyž se mně moc libila sósedovic Anča. Dostal sem od taty takovó facku, že ju citim eště dneska. Že pré esli mám rozum, kazit život vdané sósedce a jejim třem děckám. No měl tata pravdu, to musim uznat.
Toš teď přeméšlám a je mě občas haňba a smutno a nevim, co po mně tady zbude, až mně odnesó na morkovské krchov," zakončil úvahu výměnkář Broušek
Ponocný zatroubil hodin s půlnoci a host se loučil: "Možeš zétra celé deň přeméšlat, šak já se zase přindu podivat a popovidat si s tebó." A než se pantáta zmohl na rozumné rozloučení, byl v sednici znova setmělé sám.
Ráno a celý další den byl pantáta Broušek velice zamyšlený. Když ho snacha zvala, aby šel do kostela, jenom zabručel: "Děvčico, na co chodit do kostela? Buď má člověk teho pánbička v sobě, nebo ho marně sháni i v jakymkoliv oltářu."
Odešla tedy mladá hospodyně sama a stařík dál převaloval dávné vzpomínky i myšlenky, zkrátka - dělal jakousi inventuru. Sotva přišel večer, už spěchal do sednice a na postel. Nechvátal zbytečně. Skoro ještě nestačil ani oči pořádně zavřít - a to ani zdaleka nebyla ještě půlnoc - a už na židli vedle stolku seděl starý známý. Podle záře, která z návštěvníka vycházela, i tak jaksi samozřejmě věděl výměnkář, že před ním opravdu i dnes sedí Pánbůh.
Hospodin se usmál a hned navázal na řeč z předchozí noci: "Neboj se, hospodářu, néni to s tebó tak zly. Žil´s poctivě, pracoval pilně, o rodinu se´s staral, jak´s dovedl nélip. Se sósedama si vycházel celkem dobře, no a sem tam nejaké hřišek, no dyť za to možu já, dyž sem vás, lidi, stvořil hřišny. Toš tě zvu do nebe. Už tam na tebe tatik s panimámó čekajó, ale né aby ti cosi vyčitali, ale aby tě pochválili, žes jim na světě ostudu nedělal."
Na výměnkáře ta slova zapůsobila velice uklidňujícím dojmem, ale ještě se opatrně ozval: "Dyž, Panebože, já sem celé život skoro nepáchl do kostela. Vic než modlitbám sem věnoval pozornost dobytku, aby byl dycky pořádně obslóžené. Nekdy sem děckám aji namlátil, dyž sem si myslel, že to potřebujó. Zamlada…, co bych lhal, nebyl sem zrovna bez hřichu a celé život mně musel pan farář (a moja panimáma eště vic) vyčitat, že nechodim ke spovědi ani k svatymu přijimáni. Že pré su vic v hospodě než v kostelu, že su neznaboh … No darmo mluvit, asi přindu rovnó do pekla, jak na něho nevěřim."
Hospodin ho však s úsměvem uklidňoval: "Viš, pantáto, chodit do kostela a modlit se, to dělá a dělalo aji moc darebáku i všelijakéch potvor, a na ty nebe nečeká. Hlavni néni prozradit panáčkovi, cos dělal, kdy´s zhřešil a tak. Hlavni bylo a je byt poctivé, nekrast, nelajdačit, pořádně pracovat a starat se o rodinu, děti a vnuky. Mět pochopeni aji pro druhy lidi a neutiskovat jich. Možeš mně věřit, já su přece vševědóci a na tebe v nebi se těšim vic než na nekeryho papeža," vysvětloval Panbůh. "Ostatně tvoje hřichy só vlastně mojema hřichama, protože každé zme odpovědné za svoju prácu. No a vy lidi, s všeckéma chybama aji přednosťama, vy ste moje výtvorky. Takže žádná reklamace, žádny peklo, šeci si zaslóžite po smrti klid. Nekeři vic, nekeři miň a za vaše hřichy si to odskáču já se svým božskym svědomim." Sotva toto řekl, jak se znenáhla objevil, tak také zmizel.
Pantáta Broušek se ve spánku spokojeně usmíval. Není divu. Vždyť kdo z nás by se po příjemném snu mračil, že ano? Když se ráno probudil, byl klidný a vyrovnaný. Už ho netrápily výčitky svědomí, že v životě často chyboval.
Synovi a snaše, kteří odjížděli na pole, popřál zdraví a dobrou úrodu. Dětem, které odcházely do školy, přikázal, aby se pořádně učily a nezapomněly, že nikdo se nemusí stydět za práci, poctivost a třeba i chudobu, ale za špatnost vůči ostatním lidem. Pak si sedl do křesla, zabafal z fajky a usnul.
Usnul navždy. Mladí po návratu z pole udělali všechno, co je v takovém případě potřeba. Na hřbitově má pantáta Broušek pěkný hrob s křížkem, na kterém je nápis:

"Spi sladce a Bůh tě v nebi vítej!"

Tož jestli je pantáta Broušek v nebi, v pekle nebo prostě jenom není, to žijící nerozhodnou. Ale kterýsi vtipálek napsal křídou na obrubu hrobu:
"Dědo, drž nám v nebi flek!
Šak ze tebó přindem na tvuj véměnek."
Bylo divné, že nad takovou bezbožností se nejvíc zlobil pan farář, ačkoliv nápis vlastně naznačoval, že nebe přece jenom - i přes někdejší Brouškovu tuze chladnou zbožnost - asi je.
Kdyby nikde jinde nebe nebylo, v srdcích i vzpomínkách těch, kteří po pantátu Brouškovi a tisících podobných zůstali, tam určitě je. A peklo? To si většinou lidé odbudou tady na Zemi. Peklo válek, nemocí, živelných pohrom … A především peklo zrady a zloby lidské.

Jak uletěly zvony do Říma

24. června 2007 v 15:39 | Blechovan
O Velikonocích chodívali chlapci s dřevěnými klapačkami a řehtačkami po dědině, aby nahradili hlas zvonů. "Zvony uletěly do Říma," říkávali nám dospělí. "Když uletěly, tak uletěly," odpovídali kluci a víc o tom nepřemýšleli.
Jinak to bylo s dospělými. Žil tehdy jeden známý povaleč, řečený Lojza Rum. Říkali o něm, že buď sedí v base, nebo leží někde na mezi opitý jak zákon káže, a navíc byl trochu - no dost - natvrdlého myšlení. Ten měl na věc docela odlišný názor. Uvažoval asi takto: "Pan farář povídá, že zvony uletěly do Říma. To ale znamená, že nejsou na věži morkovského kostela, ale v Římě. Nemůže je proto v Morkovicích nikdo vidět. Musel by pro ně do Říma a tam je cesta daleká a bez peněz člověk cestovat ani nemůže. Jenom jestli náš páter nelhal!" A pak přikročil k činu - důkazu pravdy.
Zanedlouho, když se v době odletu zvonů do Říma strhla silná jarní vichřice, posilnil se několika rumy a opatrně vykročil ke kostelu, aby se přesvědčil o farské pravdomluvnosti. Vylezl na věž, a co nevidí? Zvony jsou na svém místě. To je teda nějaké divné," uvažoval, "přece kněz nemůže lhát jako třeba já!" Pak si sedl pod zvony a snažil se přemýšlet. Když se probudil (stává se to i senátorům, že při práci usnou, proč ne morkovskému lenochovi?), byla už tma. Nejprve se lekl, že už je v nebi, když uviděl ty dva veliké zvony. Pak se ale rozpomenul, že se šel přesvědčit o pravdomluvnosti morkovského panáčka. Napil se ještě z příruční rumlovky - lahve s rumem - a dospěl k názoru, že musí pana faráře přesvědčit, že se stran ulétlých zvonů zmýlil. Jenže jak ho přesvědčí? Kněz je už let vysokých a ke zvonům vede fůra schůdků a ještě žebřík. Pak ho ale osvítil nápad. "Vezmu ten nejmenší zvon, zvoní se s ním klekání, dolů a zanesu ho na faru. Ať mi tam vysvětlí, jak to s tím létáním zvonů přes hranice vlastně je."
Práce to byla nelehká. Sejmout zvon ze závěsu a snést ho po těch schůdcích a šprušlích žebříčku, to byla opravdu fuška, že takovou v životě ještě nevykonal. Nakonec se ale ve zdraví dostal před kostel a - aby si trochu oddechl - dorazil zbytek v rumlovce. Chvíli oddychoval, až nakonec začal dřímat.
No, to dřímání bylo trochu hlasité, že ho uslyšel i kostelník, který přišel do kostela připravit potřebné na zítřejší slavnost vzkříšení. Přistoupil ke spícímu a hned mu bylo jasné, o co asi jde. Vždyť našeho lenocha znal od narození! Opatrně tedy odnesl zvon (ono nějakých třicet čtyřicet kil se pronese) zpátky na věž, až pod tu nejhořejší báni. Zvon zavěsil, v kostele dokončil příslušné přípravy a kostel na noc zamkl.
Když se nad ránem spáč probral, hned se sháněl po zvonu, ale zvon nikde! Docela dostal strach: "Zvon nikde ani v Morkovicích, ani v Římě. To je ale hádanka." Nejprve se chtěl napít ze své přítelkyně v nouzi, ale ta byla prázdná. "Ještě tak aby se zvon ztratil a bylo to na mně," hořekoval v duchu, "určitě by mně nikdo neuvěřil, že jsem s tím neměl nic společného, když jsem se v hospodě holedbal, že na tu věž vylezu, abych se přesvědčil, jak to opravdu je."
Přeplněný strachem spěchal domů, do stohu za zahrádkami. Tam měl pečlivě ukrytou další rumlovku a hned z ní načerpal duševní rovnováhu. Načerpal jí hodně a znovu usnul. Když se pozdě odpoledne probudil, loudal se ke kostelu omrknout, co se děje. Najednou nastražil uši - a nechtělo se mu vlastním ušiskám věřit. Od kostelní věže se neslo vyzvánění večerního zvonu - klekání. "Sakra, to není vůbec možné," divil se, "ten zvon jsem buď já ukradl, nebo uletěl přece jen do Říma. A najednou si zvoní jako nic."
Počkal si proto na kostelníka. Když starý šibal vyšel z kostela a uviděl našeho povaleče, bylo mu jasné, oč jde. "Představ si, Lojzo," oslovil milovníka rumu, "všechny zvony byly doma už v poledne, jenom tenhle, co vyzvání klekání, přiletěl až teď. Ptal jsem se v kostele sochy svatého Jana, co se stalo, a on mi vysvětlil, že zvon odletěl do Říma opožděně, a proto to nestihl nazpět včas. No teď je už zase všechno v pořádku."
Nikdy nikdo Lojzovi nevyvrátil, že to zpoždění zavinil on sám. Ale panáčkovi od té doby věřil na slovo. Jak jinak by se to mohlo s těmi zvony odehrát než podle kostelníkova vysvětlení?

Nemá někdo úpal?

23. června 2007 v 22:24 | Blechovan
Máme vládu balamutů. Balamutí občany ve snaze obhájit svou touhu splnit zadání - povolit výstavbu amerického radaru.
O monhém se již psalo. Já se proto zmíním jen o jednom dílčím aspektu - o nepříznivých účincích radarem vyzařované energie.
Pan Topolánek ani paní Parkanová, tedy dva nejvyšší - pokud se posuzování neškodnosti amerického radaru týče - se nezalekli setkání s občany ohrožených obcí. Zalekli se však jejich otázek a - což je zvláště obdivuhodné - ačkoliv se dostavili na besedu, nedokázali věcně odpovědět na dotazy občanů o výkonu a bezpečnosti dotyčného amerického zařízení.
Jen tak všeobecně se zmínili o tom, že "to nikomu nebude škodit", případně, že všude umírají lidé z těch nejrůznějších příčin, ale konkrétní odpověď žádná. Teprve nějaký vojenský lékař, tedy odborník na zdravotní problematiku armády, občanům vysvětlil, že vyzařovaná energie nikomu neškodí, že nanejvýš bude zahřívat těla (to je volná citace), což nikoho neohrozí.
Mně tato "vědoucí" odpověď připomíná jeden starší příběh z americké letecké záklany kdesi v Asii. Na základnu přiletěl inspekční generál a ten se velice podivil, že letci mají přilby bílé barvy. To se muselo ihned napravit a přilby se nabarvily do tónů armádních stejnokrojů. Skupina letců, která v takto vylepšených přilbách absolvovala přikázaný let, se na zem vrátila s krutými bolestmi hlavy. Pak nějaký seržant panu generálovi vysvětlil, že ta bílá barva není blbost, ale součást ochrany před přehřátím při letu nad mraky, na přímém slunci. (Podobný příběh se může odehrát v kterékoliv armádě, ba i v občanském životě, pokud rozhodují neználci - abych nejmenoval armádní vládkyni a podobné zjevy.)
Prostě letci dostali úpal a přilby znovu bílý nátěr.
To našeho vojenského zdravotnického odborníka nenapadne, že přehřívání organizmu, zejména hlavy, když je mozek zvláště náročný na "pracovní podmínky", není věc neškodná? Jistě něco ví o termoregulaci našeho organizmu; ale také ví o zadání: RADAR prosadit! No a co se stane, když se prokáže, že to zahřívání těla není neškodné? Doufám, že pak nebude následovat páně Topolánkovo vysvětlení o tom, kde a jak umírají lidé.
Proboha, páni vládci, alespoň si vymyslete pravděpodobné pohádky pro lid obecný, z něhož údajně v této zemi pochází veškerá, tedy i vaše, moc! Oni totiž ti občané nejsou - na rozdíl od jiných - blbí!

ČR - právní stát

20. června 2007 v 22:27 | Blechovan
Právo není dáno jen přijetím správných zákonů, ale především jejich důsledným plněním. Z tohoto hlediska má naše české právo mnohé ke zlepšení. Podívejme se z tohoto hlediska na případ Čunek.
Předem musím zdůraznit, že nevím, zda se pan Čunek dopustil korupčního jednání, nebo zda je dotyčné obvinění politicky zabarvenou kampaní. A nejsem ani schopen (a už vůbec ne ochoten) v tomto případu vyslovovat názor o vině či nevině. Co však mne zaujalo, to je postup a politické tanečky kolem jeho případu. Připadá mi to, jako by celá čunkovská kampaň byla jen nějakým šou pro odvedení pozornosti občanů od mnohem vážnějších problémů, které se v pozadí podobných kampaní - bez možnosti občanské účasti - připravují. Z druhé strany ovšem celý případ ukazuje bídu našeho právního státu. Média spustí křik kolem něčeho, co je natolik nejasné a nedořešené, že se mele naprázdno. Když konečně vyšetřovatelé i s dohlížejícími státními orgány připraví případ k předání soudu, najednou jsou odvoláni a nahrazeni - s dost pochybným zdůvodněním - jinými osobami. Proč? A především proč až snad den před předáním případu soudu? Proč vrchní státní zastupitelstvo neumožnilo soudu, aby případ posoudil, vyslechl obě strany, podle potřeby přizval další svědky a nakonec v souladu s právem rozhodl? Přece o výsledku soudního jednání by nerozhodovali dosavadní vyšetřovatelé a dohlížející státní zástupce, ale nezávislý soud! Chtě nechtě se nabízí připomínka, že dva členové vlády pana Topolánka se nechali slyšet, že v případě předání případu soudu, odejdou z vlády, pokud by v ní měl pan Čunek setrvat. Takže to vypadá, že pohnutkou k výměně vyšetřovatelů atd. není jejich možné pochybení (které by zajisté zjistil a vyhodnotil soud), ale snaha oddálit možné soudní jednání. Jinými slovy - účel (neohrozit právě v této chvíli existenci současné koalice) světí prostředky (znemožnění připraveného předání případu příslušnému soudu). Toto si přece premiér i většina ministrů musí uvědomovat. A přece k takovému kroku přistoupili. Nebo snad ministr spravedlnosti a ministr vnitra neznali, co se v kauzeodehrává?

Ten Chávez!

8. června 2007 v 21:03 | Blechovan

Chávezi, tak se to nedělá!

Hugo Chávez zase jednou předvedl svůj nedemokratický profil. Představte si, že hodlá neprodloužit licenci televizní stanici, která po něm jede. Za záminku si vzal prokazatelnou neobjektivitu této stanice a faktickou podporu někdejších pučistů. Je přece neúnosné, aby legitimní prezident nebyl spokojen s neobjektivitou informací vysílaných televizí, místo aby byl rád, že taková lhavá stanice tady je. To u nás bývá jinak. Vždyť si i někteří senátoři vzali do televize nafukovací matraci, aby (Zemanova) vláda nemohla prosadit objektivní vysílání. Holt, my máme větší demokracii, víc jsme se přiblížili té severoamerické.
Jak si ta usácká věděla rady s opozicí? Jako příklad můžeme vzít někdejší agresi proti Jugoslávii v roce 1999. Jugoslávská státní televize ne a ne kritizovat vlastní vládu a podporovat bombardování továren, komunikací i civilních cílů. Tak se zkrátka demokraticky a svobodně poslalo do Jugoslávie několik raket a bylo po televizi a jejím vysílání, které bylo pro USA nepřijatelné. Vzhledem k tomu, že NATO demokraticky varovalo televizáky, že je s nimi konec, nebylo zas až tak moc zabitých.
Takže, Chávezi, bacha! USA se v tom vyznají. V případě potřeby, potřebují-li hájit pravdu, lásku a své národní zájmy třeba v Chile, udělá se prostě státní převrat, ´demokraticky´ se zavede fašistický režim Pinocheta, nepohodlní se odstraní opět zcela svobodně třeba svrhnutím z vrtulníku do moře a je uklízeno.
Vašíku z Lucerny, za vylhanou pravdu (o Chávezovi), za lásku k nenávisti (vůči všem sociálně orientovaným a samozřejmě Rusům) - VPŘED!

Zelený demokrat

8. června 2007 v 20:55 | Blechovan

Bursík - zelený demokrat

Představte si ten binec, když celá krajská organizace zastává jiný názor než pan Bursík. A sice názor o radarové základně, který souhlasí s většinovým postojem občanů i s představami značné části členů "Bursíkovy" strany.
Stává se to i v nejlepších rodinách. Vyskytne se potomek, který má na svět jiné názory než tatínek. To se pak dá řešit různě. V majetné demokracii prostým vyděděním, v rozumné vzájemným respektem a hledáním kompromisu - shody.
V rodině Strany zelených - jinak velice sympatické a potřebné - je tomu jinak. Vzhledem k tomu, že jsou stranou neúhybně demokratickou, to znamená, že každý musí poslouchat šéfa, rozhodli se, že žádný zelený, tedy ani nějaký velký krajský papaláš, nesmí mluvit proti raketové základně jménem své strany. To by tak hrálo, aby pan Bursík nezvládl tu sílu vnitřních rebelů demokraticky! Seš jednou zelenej, tak kuš a poslouchej, co říká táta Bursík. Jinak… Co jinak? Hrozí snad vydědění? Nevíme. Každopádně je tento projev demokracie uvnitř strany o to pozoruhodnější, že až donedávna zelení zastávali umírněně protizákladnový postoj, avšak teď se situace mění. Táta Bursík pochopil, že bychom museli zavést povinnou vojenskou základní službu (viz pan Vondra), kdybychom americkou základnu odmítli, protože bychom se nemohli spolehnout na pomoc ostatních zemí Evropské unie a dokonce NATO (základna ovšem nemá patřit ani těm, ani oněm), kdyby nás někdo napadl.
Kdo asi by nás, tady uprostřed EU, chtěl a mohl napadnout? Nenapadá mne nikdo jiný než nespokojený veliký bratr. Ale proč? Německo je mírumilovné a demokratické, Rakousko dokonce neutrální, Slovensko s námi má nadstandardní vztahy. A Polsko? Cožpak nejsme oba členy té nejdemokratičtější (po USA ovšem) světové aliance? Tak, ksakru, kdo by nás mohl ohrožovat? Že by Kuba či Vietnam? Nebo snad Putin? Ale proč by nám pak NATO - kterému věrně sloužíme v Afghánistánu, Iráku i bývalé Jugoslávii - chtělo zakroutit krkem?
Prostě další příklad nedemokratického postupu tak zvaných demokratů. Další příklad goebbelsovské propagandy v naší dnešní republice.
Docela úspěšně by zavřelo ústa mnohým mladým demonstrantům, kdyby jim byla položena otázka: "Chcete raději deset amerických válečných základen, nebo povinnou vojenskou službu?" Docela určitě úspěšně umlčí mnohé zelené požadavek užšího vedení strany, který bychom mohli zjednodušeně formulovat asi takto: "Co Bursík činí, dobře činí. Nepřísluší se zeleným věřícím posuzovati úradky Bursíkovy."
Co se stane, když celá krajská organizace zaujme odlišné stanovisko a cizí základny - v souladu se svými dosavadními postoji - odmítne? Co by se mělo stát. Porušila božské právo pánů Bursíka aj., nemá nárok, musí zmlknout.
Možná že se vedení v takovém případě zachová po vzoru rovněž demokratické a dokonce občanské strany a příslušnou (v tomto případě krajskou) organizaci zruší, jako by v místě spolupracovala se zastupiteli zvolenými na komunistické kandidátce.
Demokracii si přece rozvracet nedáme. A odvoláváním na demokracii, občanská práva a svobody už teprve ne!