Červenec 2007

Proč referendum

26. července 2007 v 20:42 | Blechovan

Proč referendum?

Důvodů, proč občané požadují referendum o americké základně, je jistě řada. Mne zaujal zvláště jeden, chtělo by se říci, že klíčový. Zní: Pro záchranu demokracie.
Asi je třeba toto tvrzení objasnit.
Protože žádná politická strana neměla ve své předvolební parlamentní kampani otázku americké základny, je možné tvrdit, že žádná strana, tedy ani Topolánkova (i když s podporou lidovců, zelených a zrádců Pohanky a Melčáka) nezískala mandát k podobnému rozhodnutí. Pokud tedy bez referenda svolí, aby Američané stavbu provedli, pak se může stát, že hned po dalších volbách zvítězí uskupení, které se stavbou nesouhlasí. Je to možnost teoretická, nicméně hodná zřetele. Co pak? Budoucí vláda nesouhlasí se základnou a rozhodne se Topolánkův souhlas jako nelegitimní zrušit. Byla by z hlediska demokracie plně v právu, ale komplikace by byly nemalé. Zřejmě by to naší zemi u USA neprošlo.
Takže právě proto, aby rozhodnutí o výstavbě cizí vojenské základny bylo nezávislé na momentální vládě (a zvláště na dvou stranických zrádcích voličů), je třeba tím či oním způsobem dát občanům možnost stavbu buď legitimovat nezávisle na momentální stranické vládě, nebo odmítnout se stejným dopadem.
Chce-li někdo mluvit o demokracii a vládě lidu, není jiné řešení než referendum.
A to i z hlediska stoupenců výstavby základny.

Smolíček pacholíček

10. července 2007 v 22:25 | Bechovan
O dárku nedárku, od jezinek radárku

O Smolíčku pacholíčkovi

Smolíček pacholíček spokojeně odpočíval ve své světničce a těšil se, že mu jelen se zlatými parohy přinese něco dobrého ze supermarketu. Vtom se pod oknem objevila jezinka Beshinka a povídá: "Smolíčku pacholíčku, já tady mám takový malý dárek-radárek, ale venku je mu zima. Otevři světničku, abych si ho mohla u tebe ohřát. Jen anténku, ať mi neselže drahá elektronika." Nezkušený Smolíček vyhověl. Pootevřel dveře a jezinka Beshinka strčila do světničky nejprve anténku, pak celý radárek a nato se tam vecpala celá. Bylo tam málo místa a dveře už nešlo zavřít. "To nic," povídá jezinka, "to přejde. Hlavně že mému radárku není venku zima. Ale Smolíčku, nedá se nic dělat, pro tebe je tady málo místa. Přestěhuj se ze své světničky do kuchyně. Můžeš mi zatím něco dobrého uvařit." Smolíček, nezkušený pacholíček, poslechl. Co mu ostatně zbývalo, když v jeho pokojíčku opravdu, ale opravdu pro něho bylo místa méně než pro radárek. Najednou koukne z okna a vidí, že tam obíhá veliký hnědý medvěd. Postavil se pod okno kuchyňky a bručí: "Smolíčku, ten radárek je zlodárek. Ten tady nemá co dělat. Vždyť jsme se s jezinkami dohodli, že sem nic takového nebudou zařizovat. Jestli ho jezinka neodstěhuje a bude mne s ním obtěžovat, budu ti muset chaloupku rozbourat. A to bych nerad. Vždyť jsme byli vždycky kamarádi." Smolíček si nevěděl rady. Jezinka je mnohem silnější a má své zájmy, medvěd je mnohem silnější a má své zájmy. Co teď? Vzal tedy mobil a rychle se spojil s jelenem se zlatými parohy:
"Jelene, honem se vrať, nevím si rady
a jezinka se nám roztahuje tady."
Jenže jelen se zlatými parohy smutně odpověděl: "Smolíčku, já se nemůžu vrátit. Mám zlaté parohy a ty by mi hned sebrali a prodali, musíš si pomoct sám." To řekl a buď vypnul mobil, nebo mu došly baterky. Možná také operátor na vyšší příkaz zrušil spojení. Co kdyby byl ten jelen terorista?
Tak zůstal Smolíček v kuchyni a jezinka Beshinka se roztahovala, kde uznala za vhodné. Smolíček jí musel sloužit, protože neměl dost síly, aby jezinku vystrnadil, a pomoc nikde. Proto vaří a v duchu se modlí, aby se medvěd s jezinkou do sebe nepustili, protože už pochopil, že by na to nejvíc doplatil právě on,
Smolíček, pacholek u jezinky.

Bitva u Zborova a košaři

6. července 2007 v 16:08 | Blechovan
Bitva u Zborova aneb jak košaři-švejkovali
Pokud se zeptáte, co může být komické na této slavné bitvě, kdy poprvé vystoupili proti rakouské armádě čeští legionáři, čtěte a poznáte. Také se ukáže, že bitva u Zborova má mnoho společného i s Morkovskem.
Tento příběh mi vyprávěl stařeček František Křepelka, kdysi dobře známý jako pošťák-listonoš v Morkovicích.
Vyučil se košařině a také se před první světovou válkou košařinou živil. Válka změnila v životě mnoha lidí mnohé. Závěrečnou část první světové války sloužil stařeček na italské frontě. Předtím však jejich sapérský útvar působil na frontě východní. Ono císařské a královské velitelství s vojáky vekslovalo, jak to jen šlo. Kde bylo nejhůř, tam se vojska kalupem stěhovala. O tom mi stařeček povídal následující.
"Košaři z Morkovska, když nastópili vojenskó službu, často začinali v Kroměříži (pěkně po rakósku v Kremsier). Moc z nás bylo sapérama. Odtud nás pakovali kam bylo třeba. V míru třeba do Kremže, (pěkně opět po rakósku Krems). No, za války to bylo inši. Takovy "hop sem, hop tam" a dycky kalupem.
My zme měli samozřejmě všecko svoje bydleni v zákopech. To bylo hotovy bludiště. A podstatnó část tech zákopu zme dělali my, sapéři. Jenomže jak šla válka, zákopu, okopu, spojovacich zákopu, krytu a dalšich staveb přibévalo. Všecko to bylo dobře přikryty (kulatinovy stropy překryty hlinó a navrch drnama) a mělo to vojáky chránit jak před střelbó, tak před nepohodó. Jenomže ta nepohoda přišla za nama do teho podzemi. Voda, vlhko, pliseň, zima a k temu eště hlad. Nemluvě o tym, že do nás střilali jak do zajicu.
Samozřejmě že nejaky zákopy musely byt otevřeny, aby mohli vojáci pozorovat nepřitele a připadně odrazit jeho angrif. A právě ty otevřeny zákopy byly často ostřelovany, hlavně když něma procházeli vojáci. Tož zme dostali rozkaz před zákopama uplist zástěny z próti. To bylo pro nás, košaře z Morkovska, jak ušity na tělo. Dycky zme přišli s nářadim do prvniho zákopu a opatrně, aby nás nekdo netrefil, zme dělali ty zástěny.
Mezi vojákama se tajně vykládalo, že na druhé straně fronty só češti vojáci, keři zradili cisařa a teď bojujó proti Rakósku, abyzme byli svobodni. No, my zme utyct k nim nechtěli (dyť já sem měi doma ženu s dvóma děckama, a kdo by se o ně postaral), ale ani nás nenapadlo, abyzme proti českém vojákom na druhé straně fronty střilali. Tak když jednó začala artiléria do nás střilat jak o božim těle, rozhodli zme se, že utečeme dozadu. Zahodili zme kvéry a běželi pryč. Najednó nás zastavil jakési lajtnant, pistoli v ruce, a řval "Curik, zí lumpen!" Náš velitel, byl to frajtr, a taky od nás, se postavil do haptáku a spustil: "Pane poručik, my zme sapéři a vyráběli zme zástěny. Teď si běžime pro kvéry." Tim lajtnanta opil jak rohlikem, jenom za nama potom ten oficir eště volal "Zó šnel, šnel!"
Tak zme se vyhnuli bitvě, ve které byzme jináč museli střilat na naše česky vojáky."
Jak je vidět, morkovští košaři se dobře vyznali v tlačenici.
Neměl každý to štěstí, aby se ve zdraví vrátil z války domů. Stařeček měl štěstí. Nechal na frontě jen čtyři roky života a svůj původně úplný zdravý chrup. Jiní ztratili zdraví a přemnozí i život.
V Morkovicích ty neslavné dny připomíná pomník padlých. Je na něm 55 jmen morkovských vojáků, které stála válka za císaře a jeho rodinu (ve skutečnosti za větší panství, více majetku, větší území) život. Jsou mezi nimi i ti ze strany legií, i ti, kteří položili nedobrovolně život v zájmu císaře. Ještě k tomu nedávno toho posledního rakouského, tedy Karla I., prohlásili za blahoslaveného.
A pokud by dotyčný frajtr nedokázal zašvejkovat, možná by těch jmen padlých bylo ještě víc.