Říjen 2007

Koruna tvrdne, haléř umírá

24. října 2007 v 21:09 | Blechovan

To jsou ty paradoxy, že ano...

Haléř - mladší bratr koruny - To je nápis na Kounicových kolejích v Brně. Měl asi vyjadřovat názor někdejší české buržoazie, že nejen miliony tvoří bohatství. Ale Topolánek s Kalouskem nám haléře chtějí zrušit. Kdo nahradí mladšího bratra koruny? (Setinka euro je přibližně 28 našich haléřů.) Inu, tvrdá měna, slibovaná před lety, byla spíše znakem natvrdlosti a naivity. Nebo také prolhanosti tak zvaných elit? Oboje je nežádoucí u představitelů státu.
Takže naše koruna je stále pevnější a hodnotnější (aby tak vyjádřila ekonomickou úspěšnost soukromého hospodářství v republice), jen ten haléř, ba i padesátihaléř, už neznamenají vlastně nic.

Na těch kolejích bylo také další prvorepublikové heslo buržoazie: "Nám dobře, nikomu zle." Naše koalice je soustavně od roku 1990 transformovala do podoby: Nám dobře, i když na úkor všech. Dotvrzuje to i v současnosti schvalovaná úprava daní a sociálního zabezpečení.
Podobný jev ovšem není ve světě nic nového. Mateřské země koloniálního systému si vybudovaly blahobyt na zchudnutí a bídě kolonií. Nebo třeba USA. Myslí si někdo, že se americkým černochům - otrokům ještě před 150 lety - nedařilo zle? A indiánskému původnímu obyvatelstvu? Ovšem je fakt, že americké buržoazii, té se dařilo a daří opravdu dobře. Ale na čí úkor? Mimo jiné na úkor vykořisťovaných zahraničních dělníků a rozvojových zemí. Vllastně i nás.

Vzpomínka na betldres

1. října 2007 v 17:00 | Blechovan

Betldres - stejnokroj

Stejnokroj čili uniforma pronásleduje či provází člověka celý život. Já si vzpomínám na první stejnokroj (nepočítám opravdu jen matné vzpomínky na vojenské manévry v Morkovicích, někdy v půli třicátých let dvacátého století) až z doby mobilizace 1938. Tehdy táta odešel na výzvu a máma s dcerou a se mnou zůstala doma sama a bez peněz. Požádala proto o podporu. Naše košíkářská živnost totiž měla (jako i ostatní) bankovní konto zablokované, a jíst bylo třeba i po mobilizaci. Vyplatili jí tedy na obci šedesát korun, na každé dítko 3 Kč na den, tedy dávku na deset dnů. Jenže místní četnický strážmistr se toho nějak domákl a přichvátal, aby zjednal nápravu.
A tady je právě moje první jasná stejnokrojová vzpomínka. Máma stála na dvoře, já krok za ní (šestiletý špunt), a četnický strážmistr v působivé uniformě (a ta přilba!) jí sebevědomě vysvětloval, že se dopustila podvodu, když vylákala na obci podporu, na kterou živnostnická rodina neměla nárok. (Až o mnoho roků později si táta postěžoval, že zatím co košaři živnostníci museli v mobilizaci sloužit bez příslušné podpory, ačkoliv nemohli rodinu živit svou prací, pan řídící učitel - důstojník v záloze - dostával důstojnický žold a jeho manželka v Morkovicích jeho plný ředitelský plat.) Máma se bránila, že peníze nemá a že děti nějak živit musí. Tehdy ten sebevědomý muž v četnickém stejnokroji dost vyzývavě ukázal na dům: "Tady máte majetek, paní, tak nevykládejte, že nemáte za co koupit dětem chleba." Stál jsem tam s vykulenýma očima, protože se doma věčně vedly řeči, jestli budeme mít peníze na splátku dluhů, jestli nás - jako mnoho jiných v podobné situaci - nakonec "neprodají", tedy jestli nám neprodají střechu nad hlavou. Máma se nedala: "To mám, pane vrchní, urazit kus rohu z toho domu a jít s ním do obchodu, aby mi za to dali pecen chleba?"
Tam má vzpomínka končí. Jen si dodnes vybavuji tu četnickou uniformu, přilbu a koženou tašku pověšenou přes rameno pana "vachmajstra".
Druhý případ následoval zanedlouho. Máma chodila k sedlákovi do Pornic pomáhat na pole, aby vydělala na děcka nějakou tu korunku. (U bratra našeho dělníka, rovněž odvedeného mobilizací.) Tehdy se na venkově dělalo opravdu od nevidím do nevidím. Protože se mi zdálo, že se už stmívá a máma stále nepřichází (bylo to na přelomu září a října), trochu ze strachu a hlavně z nedočkavosti jsem vyběhl před dům, abych ji vyhlížel. Nu a kam čert nemohl, poslal četníka. Ten hned drapsl malého kluka, cože se toulá "v noci" venku. Právě v tu chvíli máma přicházela a já musel vyslechnout výhrůžnou přednášku, že "jestli se o ty děti nebudete dobře starat, tak vám je odejmeme". Od toho dne jsem chodil na zemědělskou výpomoc do Pornic s mámou. Ne, nebyla to žádná četnická humoreska. Také proto jsem neměl četníky i s jejich parádními stejnokroji v lásce.
Další stejnokroje jsem poznával jako všichni v protektorátu především na ozbrojených nadlidech. Jejich stejnokroje nás kluky trochu lákaly, hodně strašily. Pak přišli rumunští vojáci, kteří osvobodili Morkovice a okolí, a nedlouho po nich sovětská frontová nemocnice, která působila v Morkovicích až do podzimu 1945. Samý stejnokroj, žádná vzácnost. Dokonce i jeden syn pluku (válečný sirotek), kluk asi stejně starý jako já a moji kamarádi, jenže v pravé rudoarmějské uniformě i s pistolí. Nu a od podzimu 1945 nastal relativní klid.
V Kroměříži jsme vídávali československé vojáky pochodující městem za zpěvu válečných frontových písní. Ne sice doslova "co voják, to jiný stejnokroj", ale moc daleko k tomu neměli. Trofejní německé stejnokrojové součástky, něco po předválečné armádě, něco po protektorátním vládním vojsku, něco zanechané rudoarmějci, něco z výbavy našich vojáků v Anglii - no prostě galimatyáš.
A pak jsem získal svůj první vojenský stejnokroj, a hned polní, bojový, betldres! To nám UNRRA zanechala válečné zbytky po odsunutých amerických vojscích, protože by se ani nevyplatilo dopravovat je přes moře. A jak jsme za ně byli vděční! Celou válku byl krutý nedostatek všeho, obuvi a oblečení zvláště. Ten můj betldres, koupený za babku, byl pečlivě vyprán či vyčištěn, takže v okolí dvou průstřelů nebylo ani stopy po krvi vojáka, který v něm bojoval a zřejmě byl raněn. Strýc Jura mi potom z betldresu ušil krásnou bundičku. Průstřely, dírky v místě ramene a boku, scelil a já honil mezi kamarády parádu "v pravém betldresu a hned se dvěma průstřely".
Celý aktivní život jsem pak prožil ve stejnokroji vojáka Československé lidové armády, a protože naše tehdejší republika neposílala ani své důstojníky do zahraničních bitev, bez jediného průstřelu.
Kdeže jsou ty krásné dny, kdy jsem se pyšnil svým přešitým betldresem? Kdeže jsou vojáci, které jsem v tom slavném pětačtyřicátém obdivoval, okukoval a někdy i zlobil! Kdeže je naděje, že už nikdy, nikdy nebude žádná válka, že všichni, kteří by válku chtěli začít, dopadnou tak sparvedlvě jako ti váleční zločinci v Norimberku …
Kdeže je rozum?