Listopad 2007

Vesmírná inspekce

11. listopadu 2007 v 16:27 | Blechovan

Někdy i Duch Všehomíra zírá

Věřte nevěřte, nebo věřte alespoň virtuálně, někde v dalekém neznámu sídlí Duch Všehomíru (lidově zvaný DýVí). Ten má na svědomí celý náš lidský problém, protože co je, to stvořil on, co není, to prostě není jinak než virtuálně. Jako on.
Pojem Duch Všehomíru (D.V.) je třeba trochu přiblížit.
Od pradávna - a snad ještě mnohem dříve, tedy v době skoroopičího stadia - si lidé přibližovali dění v okolním světě, jak uměli. Protože jim nikdy nikdo nic o božském Duchu Všehomíru neprozradil, ba ani ti populární mimozemšťané, vymýšleli si človíčci pro personifikované jevy vlastní jména sami. Tak se mohlo stát, že ve starém Egyptě měl Duch Všehomíru podoby boha Amóna a desítek dalších, ve starém Babylóně kraloval Marduk s Ištar nad celou plejádou jiných božských představitelů. Někde se i bohové převtělovali do různých osobností, mezi nimiž - jen tak namátkou - staroindický Šiva nebyl jistě tím nejbezvýznamnějším. Jinde vládl božskému ansámblu Zeus či Jupiter, Svantovít či Baal. Ani Jehova nebyl posledním zpodobněním Ducha Všehomíru. Však dnes a denně slyšíme o zlém Alláhovi, tedy hlavně o jeho zlých stoupencích, zatímco Nejsvětější Trojice by kuřeti neublížila - pochopitelně s výjimkou kacířů, neznabohů, heretiků a jinověrců. A to si jen tak okrajově připomeňme populárního Manitoua či velkého Kvecalkoatla (abychom nezapomněli ani na americký kontinent). Zkrátka tento tajemný D.V. vystupoval v tisících podob a bylo mu šumafuk, jak ho lidé nazývali a dokonce jakým způsobem se mu snažili podkuřovat.
Nicméně si představme, že tato mytická, nepostižitelná a nedostižitelná bytost si jednou při černé kávě sedla k internetu, aby se porozhlédla po novinkách ve světě svých stvořenců - lidí. A zhrozila se, jakby ne.
Tehdy se totiž i tento vševědoucí virtuál dověděl novinky, a jaké! Vypnul internet (i D.V. se chová ekologicky od té doby, co máme ve vládě prý-zelené jako partnery lidovců), zamyslel se nad aktuálními potížemi a zapřemýšlel jak dál.
Problémy s korupcí, nízkou výkonností podřízených a dalšími neřády nemají jen lidé a jejich státy, ale i nevolený nebeský prezident, často nazývaný - jak jsme si objasnili - Bůh. On ten vesmír je přece jen obrovský nad všechna měřítka, a jen takové letmé obhlédnutí toho všeho představuje jednak pořádnou fušku, jednak olbřímí časovou zátěž.
Abychom byli přesní. Pro Boha není čas měřítkem hodnot. On je přece odvždy do provždy, ne jako my lidičky a celé člověčenstvo nějakých pár milionů let, když moc. Jenže, jak to známe z našeho lidského rozměru, když je kocour z domu, mají myši pré. A to se právě stalo nebeskému náčelníku. Chvíli se rozhlížel po nějaké polozapomenuté galaxii a lidstvo se mu bryskně vymklo z řízení.
Chcete-li vědět, jak se to projevovalo, stačí třeba přečíst některé aktuální noviny. Hospodin ovšem nepotřeboval číst jakékoliv pozemské noviny. On si jen v hlavě znovu zapojil nebeský internet a byl doma. Tedy byl zpátky na Zemi, ale jako doma se tam kupodivu necítil. To, co v tom našem světě uviděl a zavnímal, to tedy stálo zato!
Bylo to sdělení - hojně zastoupené na kdejaké webové stránce -, že vyznavači Alláha (tedy specifické skupiny uctívačů DýVí) jsou teroristé a vlastně lumpové. D.V. se zadumal, aby si představil ty mohamedánské lumpy, ale všechno, co ve své představivosti uviděl, byl hojný zbožný lid, který se snažil žít podle koránu - knihy knih -, ale je hrozně nerad, když mu do jeho mohamedánského světa neodbytně strká prsty třeba papež nebo nějaký prezident. "Tomu teda nerozumím ani za mák," pomyslel si absolutně vševědoucí D.V., "tady si nějaký pan Ratzinger vylévá nevůli na zbožný, i když někdy divoký lid, a to dokonce lživě. Označuje korán - jednu z mnoha mých svatých knih - za návod k válkám a zlu, jako by papežský trůn nebyl zatížen hříchy mnohem staršími a většími, jakými bylo na příklad vyvraždění celých národů, odstraňování - včetně ohněm - jedinců, kteří mi chtěli vzdávat úctu jinak než latinsky a s pompou." Než stačil tento lidský problém domyslet, už měl před očima problémy jiných světů - a ani těch nebylo málo. Všude se to mlelo, nejčastěji pod záminkou prosazení se správné víry proti nesprávné, ve skutečnosti ve snaze vlastnit co nejvíc, poroučet ostatním co nejneomezeněji.
Tak si Hospodin. řekl: "Začalo to na Zemi, tak musím obnovovat pořádek zase odtud."
Znovu se přepnul v mysli na myšlenkovou vlnovou délku Země a zhrozil se - ač předchozím zkoumáním připraven - podruhé. Ono je něco jiného jen číst, co se o událostech na Zemi říká, a něco docela jiného je poznání, co se tam skutečně mydlí. Totiž, abychom si rozuměli, sem tam nějaká lumpárna, s tím se musí počítat i mezi dobrými duchy. Tak na příklad vezměme anděly - stvoření vymyšlená a zvirtualizovaná s úmyslem zajistit všechny potřebné činnosti nadpozemského charakteru. No a najednou bác, a jsou tady andělé, kterým se nelíbí svému tvůrci a dirigujícímu manažerovi D.V. sloužit, a chtěli by - co by vlastně chtěli? Jak je D.V. vševědoucí, neví to ani on. Oni ti rebelující nebešťané prostě nechtěli poslouchat nikoho. Zkrátka typičtí opoziční anarchisti! A to dokonce na Výsostech. Tak s nimi udělal D.V. krátký proces. Za účinné spolupráce loajálních andělů ty vzbouřence svrhl do temnot podzemí a bylo. Jo bylo! Tam teprve začali páchat svá svobodomyslná a neukázněná alotria. Prostě opozice, aby ji čert vzal. Při této myšlence se D.V. usmál: "Jak má opozici vzít čert, když je tou opozicí on sám?"
Jak vidět, osobní přítomnost nejvyššího je při řešení pozemských problémů nakonec nezastupitelná. D.V. ovšem ani zdaleka není nějaké ořezávátko třeba s právnickou fakultou z Plzně, ale všemohoucí světová inteligence - i bez jakékoliv fakulty. Jako takový nejprve analyzoval stav plnění těch zákonů, které kdysi pradávno - alespoň podle svatých knih pozemských - sám vytyčil (a zhrozil se potřetí). Pak teprve přikročil k řešení. Pokusme se - v rozsahu naší duševní schopnosti - sledovat jeho myšlenkový postup.
Alespoň některá z těch přikázání připomeneme. Začneme prvním. "Stanovil jsem lidem, že budou věřit jen ve mě," začal rozvahu D.V., "stanovil jsem, že v jednoho boha věřiti budou, čímž jsem ovšem myslel ne "Mne, třeba Jehovu" jako jednu osobu, ale právě ten vševesmírný duch, tedy D.V. No a oni to upravili tak, aby tomu rozuměli, že mají věřit jen v jediného boha. S tím by se dalo souhlasit, jenže dodnes se nedohodli, který bůh je ten jeden jediný, a kteří jsou ti přebyteční, druzí, tedy nevhodní. Tak pro jistotu lidé věří většinou ve zlaté tele s odkazem, že zlaté tele (tedy majetek, bohatství, přepych) je nutné k mému uctívání, ke kultu jediného pravého boha. Z toho povstaly různé ty chrámy, baziliky, dómy, minarety, katedrály, pagody a další božiště, které jako celek i každé zvláště slouží spíše k slávě mých - prý - sluhů. No, co se dá dělat. Horší už je, že se jednotliví mí sloužící mezi sebou nedohodnou a jsou z toho sváry, války, problémy - a v konečném stadiu bída mnohých, přepych nemnohých, chudoba a skromnost spolu s hlásáním pokory pro stáda církevních oveček."
Duch Všehomíru pak podobně rozebíral další svá přikázání. To už nebudeme citovat, to musíme uvádět svými slovy.
Ale, jak si snad záhy objasníme, moc si nepomůžeme, ani když přeskočíme až k přikázání pátému. "Nezabiješ!" přikazuje stručně nejvyšší. Ale takový pan Bush by mu to snadno vysvětlil: "Jak mám nezabít toho, kdo ohrožuje naše americké naftové národní zájmy, třeba v Iráku, když onu dolarodárnou tekutinu chtěl ten zloduch Husajn prodávat do Číny! To už by mohl přijímat peníze i od Fidela, nechť ho Satan zpraží, když už si ho Bůh, osobní poradce vládce světa. tedy mne -, velikána Bushe, nechce vzít k sobě." Nu a když jde o peníze, jde o život, což znamená, že jde o všechno, a páté přikázání musí uhnout. Nesmí překážet šíření demokracie, svobody a - jak již bylo naznačeno - americkým naftově-národním zájmům.
Únik k zamyšlení o šestém přikázání, stručném, leč obsažném, vtiskl Hospodinovi do virtuální tváře lehký úsměv: "Nezesmilníš!" No, přiznejme, že toto přikázání je tak trochu žertem, kterým D.V. prokázal neopomenutelnou dávku božího smyslu pro humor. Ve srovnání s příkazem o množení a milování se bezesporu jedná o paradoxní příkazy, které se vzájemně tak trochu vylučují. Jen tak se mohlo stát, že dnes je na celém světě v některých zemích (a v mnoha případech i u sluhů božích) toho smilnění podstatně víc než toho množení. Lidi si holt i ta nejpřísnější přikázání nejmocnější vesmírné bytosti dokážou vždycky pokřivit podle svých momentálních nálad. Úplně stejně jako zákony pozemské. Na rozdíl od těchto se však - alespoň v některých církvích - dá pardon za porušení zákona běžně vymodlit. V lidském zákonodárství to zpravidla přijde dráž a není to ani zdaleka spolehlivé. Jen se podívejte, jaké problémy mají třeba pánové Kožený, Krejčíř, Pitra, Čunek a několik přehršlí dalších.
Ono je to skoro jako s tím dalším důrazně stručným: "Nepokradeš!" To se musí vědět, jak na to. Tak třeba krádeží není vyvlastnění Palestinců ve prospěch bohatých i chudých Židů, stejně jako vyvlastnění indiánských kmenů ve prospěch vyšší a demokratické rasy bílé, ale krádeží je vyvlastnění bohatých obecně ve prospěch chudých rovněž obecně. Shrnuto. Lidé, když se dostanou ke korýtku jménem vláda, přijmou takové zákony, které jejich způsob krádeže ospravedlňují. O to pak mají přísnější měřítka k odsouzení té druhé možnosti vyvlastňovací. No a jak je známo, když se vše zprůměruje, nemůže ani Hospodin mít námitky. Jako že je v Izraeli a v Palestině nemá. Že je neměl v Americe a vlastně na celém světě, víme také dobře.
No a pak přijdou ty méně srozumitelné příkazy, jako je promluvení křivého svědectví proti bližnímu. Kdo to je bližní? Ha? Nevíte? Nikdo neví. Takže se křivě svědčit může, jen musíte mít zdatného advokáta, jako třeba ti křivosvědci v případě pana senátora, kteří odpřisáhli, že nebyl tam, kde byl, a byl tam, kde nebyl. Vhodně zvolený náhradník státního zástupce celou kauzu i s tím křivým svědectvím zametl pod koaliční koberec. Šlo přece o zbožného člověka, který by cizímu kuřeti zrníčko nevyfoukl!
A Hospodin jen nevěřícně kroutí hlavou, jaké že to má oddané stoupence, kteří nectí jeho příkazy.
Když to Duch Všehomíru všechno proanalyzoval, promyslel a přikročil k závěru, přiznal se, že problém, jak sladit zákony se skutečností, je dokonce i pro libovolného Boha neřešitelný.
"U Peruna," vzpomněl si D.V. na své staroslovanské pojmenování, "v tom žádný duch či bůh nedokáže udělat pořádek. To si musí vyřídit lidé sami."
Nu a proto vládnou na světě nepořádky a podrazy, vraždy i smilstvo, krádeže a loupeže, svádění manželek i křivopřísežnictví dál a budou vládnout tak dlouho, až si jednou většina lidí řekne: "Dost! Víc takové poměry nestrpíme!" A konečně vezme svůj osud opravdu do svých rukou. Teprve pak Duch Všehomíru libovolného jména a kultu bude mít klid, aby se věnoval vesmíru jako problému většímu, zásadnímu, byť snadněji řešitelnému.
Alespoň virtuálně, že ano?
Mladí, čeká na vás setsakramentská fuška!



Snad konečně

2. listopadu 2007 v 19:21 | Blechovan

Opravdu?

Snad se konečně případ senátora a předsedy křesťanské demokratické unie Čunka dočká spravedlivého
rozřešení. To znamená pečlivé a pravdivé projednání soudem, který vynese rozsudek v souladu se zákony,
nikoliv se skupinovými zájmy některých politiků.
Je jen škoda, že techtle mechtle kolem případu podezření z braní úplatku zabránily spravedlivému řešení, které by nevzbuzovalo nedůvěru a podezření.
Nelze předjímat, zda bude rozsudek osvobozující nebo ne. Ale jde přece o víc než o zhodnocení skutků jednoho politika (byť křesťanského a v nejvyšších funkcích). Jde o důvěru občanů, že alespoň soudy a ministerstvo spravedlnosti jsou důvěryhodné.
Zatím zůstává nad českou spravedlností otazník. Je spravedůlnost v souladu se zákonem? Opravdu? Není opět poplatná přání těch mocných?

Ještě jedna maličkost souvisíí s daným případem. Je snad případné pochybení v postupu vyšetřovatelů (nepříliš čistě získaná informace) důvodem k vyvinění toho, kdo byl - třeba právě pomocí nefér cesty při získávání důkazu - nezvratně usvědčen jako viník? Neměl by obžalovaný být souzen na podkladě prokazatelných důkazů, a ten, kdo případně při jejich vyhledávání pochybil, by byl brán k odpovědnosti v samostatné při?
Jistě, je to laický pohled. Ale stále se mi nelíbí, že může být vyviněn třeba i vrah jen proto, že někdo se dopustil jiného přestupku. Je zde jakási neshoda mezi obhajobou zájmů (svobody) jednotlivce a ochranou ostatních občanů.

Snová rekapitulace života

1. listopadu 2007 v 20:17 | Blechovan

Klidné ohlédnutí

Život lidský, to je taková horská dráha. Posadí tě na sedátko (třeba v porodnici), principál stiskne startovací knoflík, a už se jede. Máš možnost ovlivnit jak se jede? Zpočátku máš jedinou možnost držet se zuby nehty (ačkoliv brzy po narození jsi ještě bezzubý), abys z divoké dráhy života nevyletěl. Ostatně vůbec nemůžete ovlivnit ani to jak bude vypadat vaše sedátko a jak je zabezpečeno. Jak už to na horské dráze chodí, jednou jsi dole, jednou nahoře, ale ve skutečném životě nikdy nevíš, kam tě dráha zanese v příští chvíli. Postupně si přivykneš na ty životní cirkusácké psí kusy, přestane se ti zvedat žaludek, pozorně otevřeš oči a zjistíš, že máš vedle ruky nějakou páku. Zatáhneš a ono se to postupně zastaví. Na nejistých nohou vystoupíš, ale hned vedle tebe je něco jiného, nového. Je tam jiné sedátko, tvým končetinám dá oddechu. Je samozřejmé, že když jsi se narodil do nehoblovaných prken, čekají na tebe i zde, pokud jsi měl štěstí (?) a narodil ses - jak říkají Angličané - se zlatou lžičkou v ústech, můžeš mít přistaven i speciálně upravený životní kolotoč. Sedneš si tedy a ono se to najednou roztočí - kolotoč práce, odpočinku a také trochu zábavy se rozvíří - a zase nemáš dost možnosti ovlivnit, jak rychle a dokonce jak dlouho se s tebou bude vznášet, jak dlouho budeš takto svobodně spoután cizí sílou a cizím rozhodnutím o tom, kdy se ten vehikl zastaví. Nakonec se to podaří. Značně unavený, utahaný a otřesený tím kolotočovým životním stylem se rozhlédneš po nějakém odpočívadle. A hele, nedaleko je lavička důchodu. Usadíš se, aby sis odpočinul. Koukáš kolem sebe a najednou vidíš svět úplně jinak. Nemíhá se ti jedna událost za druhou kolem očí, nestřídají se životní situace kolotočovým tempem, ale život jde zdánlivě klidně kolem tebe. Vidíš jiné, jak se jim zvedá žaludek nebo adrenalin - podle osobního založení - díky horské dráze či kolotoči, ale ty máš sklon spíše koukat po tom, jak kolem tebe poskakují ptáčci, hledající na zemi zrníčka nebo nějakého broučka, podle vlastní letory. Svět i život jsou najednou nějak poklidnější. Ostatně by ti už síly na ten kolotočový fofr ani nestačily. A jak tak sedíš a posloucháš ptačí cvrlikot i automobilové a hudební decibely okolí, padne na tebe dřímota. Svět ustoupí do pozadí, hluk jako by zmizel, sluníčko, které tvůj celoživotní kolotoč se zájmem a někdy s chmurami sledovalo, se teď na tebe trochu usmívá a tebe najednou přepadnou všemožné sny. Sníš o životě jaký byl, jaký by mohl být a nebyl, jaký bys byl rád, kdyby byl… Sníš …
Už nesedíš na lavičce v parčíku, ale stojíš u řečnického pultíku ve veliké místnosti, kde jsi kdysi dávno obhajoval svou disertaci. Právě končíš svůj výklad na téma Můj život a práce: "… a tak jsem dělal celý život, co jsem mohl. Snažil jsem se, a jak víte, ne vždy s úspěchem, abych byl prospěšný lidem, abych vytvořil příznivé podmínky pro život svých blízkých, a tak trochu sobecky, aby se mi nežilo špatně. Nedařilo se mi to ani zdaleka, jak bych si přál, ale líp jsem to neuměl. Teď je na vás, abyste svými připomínkami i otázkami mou životní disertaci posoudili."
Před tebou je sál plný lidí. Je neosvětlený, tváře nevidíš. Jen podle hlasu usuzuješ, kdo právě hovoří.
Otázky, námitky, připomínky i vzpomínky vyletují z auditoria jedna přes druhou, že ani nestačíš všechny zaznamenat, natož věcně odpovědět. Hlava se ti z toho zatočí jak na kolotoči života, ale ty už nemáš čas ani sílu, abys vše promyslel, nemluvě o případném zjednání nápravy. Tak trochu snová noční můra, kdy ať se snažíš, jak se snažíš, ne a ne udělat to, o čem víš, že je nezbytně nutné.
Najednou tě probudí nějaký cizí laskavý, ale naléhavý hlas: "Dědo, vstávejte! Sluníčko už dávno nesvítí a jestli rychle neutečete, zmoknete a dostanete zápal plic." To kterýsi pejskař, spěchající se svým miláčkem před deštěm domů, ti poskytl přátelskou službu. Ještě tě napadla trochu komická myšlenka: "Asi je to bývalý junák, který dnes ještě neměl příležitost splnit svůj povinný dobrý skutek," ale pak se zastydíš, poděkuješ mu a spěcháš, co ti špatně sloužící nohy stačí, do bezpečí bytu.
Tam pak přemýšlíš o snu a těšíš se, nebo se bojíš?, že v noci ve spánku bude tvá obhajoba životní disertace pokračovat.