Září 2008

O ZADLUŽENÉM KRÁLOVSTVÍ

18. září 2008 v 22:57 | Blechovan
Byl jednou jeden král a ten se rozhodl, že všechny své poddané vytáhne z bídy rovnostářství a vytvoří bohatou, svobodně vrstevnatou společnost. Je dobře známo, že dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel. Proto své původní přesvědčení a odhodlání pan král nahradil úmysly méně dobrými, leč sobě prospěšnými. Sobě, tedy celému království a tím i všem poddaným - takže vlastně předsevzetí dobré. Sotva byl na královském trůně potvrzen volbou stavovského shromáždění, oddal se meditaci, jak ten blahobyt svobodné vrstevnaté společnosti nejlépe a nejrychleji dosáhnout. Hned zpočátku se nabízela varianta odstranit zbrojení - podmínku a zdroj válečných utrpení. Vydal proto královský glejt, kterým se zastavila výroba zbraní v celém království. Protože však králova ochranka - zbrojnoši - se dožadovala rovnocenného vybavení, jaké mají zbrojnoši v ostatních královstvích, musel nové zbraně nakoupit v jiných zemích a za jiné peníze. Tedy peníze jiných, čili poddaných. Aby tito nedobrovolní plátci neremcali - a nedejbože království nechtěli nahradit něčím lidštějším -, rozdal jim něco z toho, co prodejem dřívějších výroben zbraní od cizinců dostal. Dosáhl tak překvapivě stavu, kdy se sice v zemi zbraně vyráběly, leč nevyrábělo je království, ale zahraniční majitelé, čímž království i krále vyvinili ze zodpovědnosti za další produkci smrticích prostředků. Pak král zesmutněl. Řada poddaných bydlela v zatuchlých pelíšcích a králíkárnách. Leč i tento problém král se svým dvorem vyřešil. Vytvořil silnou skupinu lidí, kteří nebydleli vůbec, čímž se staly zmíněné králíkárny přepychovým bydlením. Však se také královská pokladna hojně naplnila platbami za nájemné a posléze za prodej zmíněných králíkáren potřebným. Pokud neměli dostatek peněz potřební, nějaký ten šlechtic - často ještě něco kvalitnějšího - zahraničník - se našel. A ten se pak postaral, aby si lidé bývalých králíkáren - teď kvalitních a především drahých bytů - vážili. Vážili a hlavně za ně platili. Nemáš penízky, nemáš ani právo bydlet. A zavládla všeobecná spokojenost s králíkárnami, co to pravím, s kvalitní úrovní bydlení. Král ovšem bydlel na Hradě či Hrádečku. Přece byste nechtěli, aby panstvo nuzovalo. Krále dlouho hnětlo, že mnozí poddaní nechtěli uznat, že v sousedním království jsou lepší poddaní. Lepší, vzdělanější, chytřejší, schopnější, doslova ideálně předurčení k vládnutí těm méně schopným, méně spokojeným - jako u nás -, prostě méněcenným. Proto ty všestranně lepší pozval do svého království, aby zaostalý nevolný lid naučili kultuře a vůbec. Pochopitelně to nebylo zadarmo. Tak si královská pokladna vypůjčila. Od poddaných formou daní - však je za to pánbůh odmění na dětech -, od sousedů formou prodeje kdečeho. Pak se zjistilo, že na vesnicích poddaní remcají stále. Za nejlepší formu k odstranění poddanské nespokojenosti vesnického lidu poradili zahraniční meditátoři nezatěžovat venkov příliš prací. Nabídla se účinná cesta. Potraviny se začaly nakupovat v zahraničí, pochopitelně opět na četné půjčky, čímž venkovanům zbyl čas na zábavy a přešla je chuť remcat, protože s hladovým žaludkem se člověk - i nespokojený - stává poddajným. Pokud ani tato léčba nestačila, tehdy museli být hojní drábové připraveni domluvit remcalům. Taková bezpečnost, včetně drahého nákupu drábovských instrumentů, se nechala něco stát. Bylo třeba dalších peněz, dalších daní, dalších půjček. S daněmi to začalo být slabší. Není dost a dobré práce, není z čeho vybírat daně. Po další nákladné meditaci bylo rozhodnuto, že každý občan musí zaplatit, aby byl zdravý. Když zdravý není, zaplatí pokutu, že se o své zdraví nepostaral. Jenže mnozí poddaní se ne a ne opravdu poddat. Tehdy se na závěr hluboké meditace spolu se zahraničními poradci rozhodl král k zásadnímu kroku. Spřátelenému králi zapůjčí nějaké poddané jako vojáčky. Zaplatí za to sice opět místní poddaní, ale podpořený král vyšle do svobodného království své vojáky a místní nespokojenci budou mít po ftákách. Ať si něco zkusí! Máme dostatek humanitárních prostředků ke zvládnutí těch teroristů nespokojených. Vše se vyvíjelo k naprosté spokojenosti krále a jeho dvořanů, ba i k ještě větší spokojenosti sousedních králů a jejich dvořanů. Až jednou přiběhl ministr financí - správce královského pokladu - a zbožně spínal ruce: "Vaše královská velkomyslnosti, průser! V pokladně jsou už jen dlužní úpisy. Máme sice svobodné království, vrstevnatou společnost, ušlápnuté - pardon - ukázněné poddané, v obchodech zboží jak v nejbohatších královstvích, ale dlužíme kdekomu, kdeco a platit není čím." I rozhodl se král, že se preventivně přemístí do svého letního přímořského sídla, co kdyby … Ano, ano! Tak to chodí a nevděk světem vládne; čili za dobrotu k moři. Co na to poddaní? No, těžko předvídat. Pokud však konečně dojdou k rozumu, rozhodnou se zavést pořádek. Jaký pořádek? Jednoduchý. Za dobrou práci dobrou odměnu, za špatnou z hrušky dolů. A bylo by třeba hodně vzrostlé hrušně, aby to byla odměna po zásluze.