Duben 2009

Povězte mi, babičko má, …

11. dubna 2009 v 11:10 | Blechovan
(Z legálních odposlechů několika přátel)

Nerudovo "vnouče" se své babičky ptalo na léčivé bylinky. Dnešní vnoučata mají pochopitelně větší rozhled. Už od okamžiku, kdy se v domě objevil internet a televize, znají o kdečem trošku, aniž by musely a hlavně mohly znát podstatu.
Tak se naše vnouče, klučina desetiletý, vyptává babičky: "Babi, co to vlastně znamená to "slušní praví lidé"? Každou chvíli něco zaslechnu v televizi či přečtu na internetu, ale nikdo nevysvětlil, co to přesně znamená."
Jak je vidět, dotyčný vnuk to nebude mít v životě lehké. Bude-li se pídit po podstatě věcí, které rozhodují o jeho životě, často narazí. Že se jedná o šikulku chlapce, o tom svědčí snaha zavčas se v problémech vyznat.
"Inu," rozmýšlí si babička svou odpověď, "to jsou lidé, kteří nikdy nedělají nic špatného. Naopak, mají takové vlastnosti, které jim slouží ke cti," trošku uhýbala s odpovědí babička, která dobře znala úskalí některých soudobých "pojmenování".
"Tak jo," souhlasil hoch, "slušný člověk nedělá nic špatného, ale naopak. Jenže, co to znamená, to naopak?"
Teď už babička viděla, že se přesnější odpovědi nevyhne, a proto spustila skoro bez zábran a upřímně: "Slušný člověk má třeba takové vlastnosti jako pracovitost, poctivost a pravdomluvnost, ohleduplnost k jiným, je ochotný pomáhat potřebným a vyznačuje se také zodpovědnou péčí o své příbuzné."
Chvíli bylo ticho. Pak se zvídavec ozval znovu: "Babičko, a je pan prezident slušný člověk?" Babičce zatrnulo. Co to do toho prcka vlezlo? Takové nepřirozené otázky. Ale odpovědět vnukovi přece jen považovala za potřebné: "To víš, že je pan prezident a třeba ministr nebo nějaký poslanec slušný člověk. Jinak by je lidé nezvolili, to musí být přece úplně jasné i malému klukovi. A už nezlob," přecházela do polohy ustupujícího v nerovném boji. Ale mládě se nenechalo odradit: "Tak to s tebou, babičko, nemohu tak docela souhlasit. Pan prezident je podle tebe slušný člověk, ale on lže!"
Babička si povzdechla. Poznala, že jde do tuhého. Aby přenesla "hru" na druhou stranu hřiště, položila otázku zase ona: "Jak by mohl pan prezident lhát? Vždyť skládal prezidentskou přísahu! Kde jsi přišel na takový nesmysl, že lže?"
Její řečnická otázka však nezůstala bez triumfální odpovědi: "Tak proč vykládal, že se máme lépe než kdykoliv dříve, a přitom děda tvrdí, že si nemohl vyzvednout všechny léky, protože neměl na doplatek a jakýsi poplatek?" Babička by vnukovi nejraději odpověděla jak kterýsi dávný velitel roty dotěrnému vojákovi. Vyhnala by ho na cvičák, ať se do únavy vyběhá. Jenže by to asi nebyla ta nejsprávnější přesvědčovací metoda. Proto se snažila vyklouznout jinak: "On to náš děda tak doslova nemyslel."
Ale to si dala: "Tak já teda nevím," uvažoval nahlas potomek, "lhal pan prezident, že jsme se nikdy neměli tak dobře jako dnes, nebo děda, když tvrdil, že pan prezident nemá pravdu?"
To je situace typu "babo, raď!", jenže kdo může v takové situaci poradit babičce? Proto spěšně pana prezidenta zamluvila s tím, že o zdravotnictví se nestará náš prezident, ale ministr. A zase netrefila. Hned ji zaskočila otázka: "Aha, babičko, tak on ten pan ministr není slušný a pan prezident to za něho odskákal, že?" Teď si už to nedorostlé štěně koledovalo o pár pohlavků, jeden z nejpádnějších argumentů účinných v slovních půtkách a při neřešitelných situacích. Ale babička se k pohlavkům neuchýlila. "No přece," vysvětlovala, "pan ministr neříkal, že se máme nejlépe, ale že musíme u lékaře platit, a za léky také, a v tom měl pravdu, ty mudrci jeden."
Samozřejmě že malý mudrc dorážel hned dál: "Copak to je ohleduplné, chtít od našeho dědečka platit za léky a zdraví, když na to nemá peníze? Tak podle toho ten pan ministr není slušný člověk, protože není ohleduplný," opět zatriumfoval. Čekal by někdo u takového prcka tolik logiky a vytrvalosti?
Babička honem spěchala, že musí odskočit do obchodu koupit chleba a tak, a dotazovatele nechala doma jeho myšlenkám a problémům.
Jenže sotva se vrátila, nějak neopatrně zabrblala: "Dnes jsem musela za chleba zaplatit 30 korun, ačkoliv ještě nedávno stejná veka stála jen dvaadvacet kaček. A to slibovali, že se nebude zdražovat." Pak se asi sama zalekla, že dává podnět k pokračování úspěšně přerušených dotazů, a rychle převedla řeč na jiné pole: "Představ si, Honzíku," odváděla opatrně pozornost od lhavého prezidenta či bezohledného ministra, "že z vedlejšího vchodu právě vystěhovávají Břichánkovy. Dlouho už neplatili nájem, tak z nich asi budou bezdomovci."
Honzík zakroutil hlavou a vynesl tvrdý úsudek: "Tak to jsem nevěděl, že Břichánkovi nejsou slušní lidé. Neplatit nájemné, to je skoro jako krást, že babičko?"
"No, víš," vykrucovala se babička, "on totiž pan Břichánek onemocněl a ztratil práci a paní Břichánková má na starosti tři malé děti, tak si práci ani najít nemůže. Má kolem té drobotiny a nemocného manžela starostí a práce až nad hlavu."
"To jsem rád, že nejsou Břichánkovi jak ti cikáni, co je musel jeden pan senátor vyhnat z jakéhosi města. Mrzelo by mne, kdyby Jura Břichánků nepatřil mezi slušné lidi, když si s ním často hrávám a ve škole sedíme vedle sebe," rozvíjel bolestivé téma chlapec. Teď však udělala babička chybu přímo strategickou a prohlásila: "Víš, kdoví jak to u těch cikánů bylo. To máš jako s tím sousedem. Ztratil zaměstnání a přitom to byl pracovitý a poctivý člověk. O rodinu se staral svědomitě, ale zaskočila ho těžká a dlouho trvající nemoc…" Dál se už nedostala, neboť si Honzík vzpomněl, že právě včera večer v televizi vykládali o nějakém místopředsedovi vlády, že bral sociální dávky, tedy peníze od státu na vylepšení rodinného rozpočtu, ačkoliv měl v bance několik milionů.
"Babi, tak já už tomu ale ani trochu nerozumím. Tady vystěhují rodinu, která neplatila nájemné, protože je táta nemocný a bez práce, a tam dávali rodině s miliony peníze, aby neměla nedostatek. To je opravdu nad moje chápání," zamudroval nedorostek. "A navíc jsi říkala, že jakýsi papaláš z vlády má manželku a koliksi děcek a místo toho, aby s nimi žil a staral se o ně, našel si jakousi mladší kočku a žije s ní. Tak to už asi také není slušný člověk, ne? Prezident lže, ministr je bezohledný, další zradil rodinu, jiný má miliony, a přesto bere nějaké přídavky, zatímco obyčejné lidi prostě vystěhují. Tak já nevím, kdo je tady vlastně slušný člověk. Podle mne spíš ten nemocný soused, který vždycky pracoval, když mohl, a o svou rodinu se staral dobře. To vím od Jury. Tak mi to, babičko, nějak vysvětli!" uzavíral své interview Honzík.



Je krize, není krize, je krize, není…

5. dubna 2009 v 14:25 | Blechovan

Někdy v listopadu mne na internetové stránce Novinky.cz zaujal článek, ve kterém nějaký pravicový sociální demokrat zpochybňoval vyjádření předsedy KSČM Filipa, že "vlastně už jsme v krizi". JUDr. Filip ve svém vyjádření pravdivě upozornil na předkrizové jevy ve společnosti, na to, co se zanedlouho ukázalo jako objektivní důsledek našeho českého kapitalismu. Replika pana redaktora naopak výsměšně poukazovala na růst průměrných příjmů, na optimistické předpovědi růstu HDP pro letošní rok apod. Pan prezident nás dokonce 1. ledna ujišťoval, že tak dobře, jak se máme, jsme se ještě nikdy neměli. Jak kdo.
Netrvalo dlouho a v USA se prozradila hluboká bankovní a s ní spojená obecná krize ekonomiky. I tehdy se naši pravicoví představitelé holedbali, že nás se to netýká. Je sice pravda, že jsme bankovní sektor sanovali stovkami miliard korun již na počátku šťastné cesty ke kapitalismu, současně je však fakt, že jsme ty banky takřka za hubičku prodali do starých kapitalistických zemí. V současnosti třeba rakouská Erstebank sanuje své ztráty ze zisku České spořitelny, kterou plně oddluženou koupila od ČR za hubičku. Současný roční čistý zisk České, ale ve skutečnosti rakouské, spořitelny dokazuje ztrátovost takové privatizace jednoznačně.
Pravice, to znamená vláda a její nohsledové, nechtěla vidět ani to, že když automobilky na západě - vlastníci výroben aut v ČR - mají odbytové potíže, že se to týká i nás. Chovali se podle hesla: Tvařte se, že bouřka není, a neuhodí do nás! Uhodilo.
Proč nebrali vládní a lobbistčtí nocní vážně včasná kvalifikovaná varování vyslovovaná komunisty a odboráři? Snad proto, že komunisté pro pravici neexistují; a co odboráři? Ty by pravice nejraději také zneexistovala. Jenže když je bouřka, nestačí zavřít oči, aby bylo zase nebe čisté. Člen NERVu pan Sedláček nás informoval, že jsme se přežírali, takže teď musíme asi jen žrát. Opět jak kdo. Večeři za dvacet tisíc si asi nepořídí naprostá většina pracujících či důchodců, ale pro důchodce Havla to v Karlových Varech možné bylo. Tak to přežírání by měl pan Sedláček zatrhnout těm pravým. Asi proto se jim snižují daňové odvody.
Naše varování byla oprávněná, realistický přístup odborů je zodpovědný, ale co chcete od tupovlády? Oni mají své jisté, a když náhodou krize šlápne na jejich konta, však to zvládnou státními dary nejbohatším, označovanými jako záchranná opatření ekonomiky. NERV už začíná jít lidem na nervy stejně jako vztyčený prostředník údajně demokratické vlády.
Jak vládnoucí statistika dokonale lže - i když publikuje skutečná čísla -, dokládá i poslední údaj o průměrné mzdě. Prý opět vzrostla na 23 000 korun. Krize řádí - dokonce i vláda ji již zpozorovala -, ale životní úroveň, dokládaná u nás právě tou průměrnou mzdou, vzrůstá. To by asi "bolševik" nedokázal.