Listopad 2009

O hladových slepičkách

18. listopadu 2009 v 20:24 | Blechovan
Byla jednou jedna slepička, jmenovala se Zobalka, a ta ráda zobala všemožná zrníčka. Jednou, právě když vyhrabala zákeřnou ponravu, pokojně ožírající nějaké kořínky, přiletěl vrabčák a usadil se na větvičce nedaleké jablůňky. "Ty, slepičko," čimčaral, "ty se tady máš jak pánbíček ve Frankrajchu, zatímco tvé družky v nedaleké drůbežárně o zrníčko nezavadí, natož aby jim někdo popřál takovou tlustou ponravu."
Slepička si nechala zprávu projít svým slepičím kompjútrem a nevrle odkdákla: "Každý se má tak, jak si zaslouží. Asi nesnášejí vejce, tak si nezaslouží ani to zrníčko, natož ponraví dobrůtku. A dej mi pokoj, já tady mám práci! Jen se podívej, kolik zrnek tady ještě leží k sezobání!" Ale vrabec pokoj nedal: "Ony ty slepice nesnášejí vajíčka proto, že už třetí den nedostaly ani zobnout, natož nazobat."
Slepička se zamyslela: "Tak to abych se zašla podívat, co je to za pořádek. Vždyť v té drůbežárně družstevníci ty slepice sice chovali jako otroky, ale krmením nešetřili."
Tak milou Zobalku pozval vrabčák na inspekci na místě, jak by řekli lidé. Když přišli a přiletěli (slepice přišla a vrabec přiletěl) k drůbežárně, bylo najednou všechno jasné. Z drůbežárny se ozývalo už jen slabé slepičí naříkání, protože ty stovky nosnic už dlouho nedostaly k zobu nic, takže na hlasitý nářek neměly sílu. Na dvoře stáli nějací zemědělci (promiňte, farmáři se z nich stali až v dalších transformačních letech) a dohadovali se.
"Vždyť jsem to říkal," rozčiloval se první, "sotva jsem ty dva měšťáky, doktory, co to tady privatizovali, uviděl. Copak doktor ví, co taková slepice potřebuje? Nás, kteří jsme tady dříve pracovali, propustili - prý jsme drahá pracovní síla. Nechali posbírat a prodali celou poslední snůšku a odjeli domů do Brna. Asi některý z nich byl někdy na vesnici na prázdninách a viděl, že se slepice živí samy, že sezobou, co samy najdou."
"No dobře," odpověděl druhý, snad budoucí farmář, ale co teď s těmi hladovými? Zadarmo je těm novým majitelům nikdo krmit nebude a bez krmení nejen že neponesou vejce, ale postupně všechny uhynou. Ostatně se mi zdá, že už tady cítím něco jiného než běžný pach drůbežárny. Jako by tu hnilo maso."
A hnilo tam už několik uhynulých slepic. Jenže co s tím? Noví majitelé se k majetku a hlavně povinnostem o něj pečovat nehlásí, slepice bez krmení postupně dokdákají a zbude tady jen ten protivný puch.
Ale řešení se našlo. Okresní šéfové uposlechli volání ochránců zvířectva a životního prostředí, šáhli do okresní pokladny a vysolili hezkých pár desítek tisíc korun, aby mohly být nešťastné nenosnice utraceny a zkafilerkovány.
A to všechno zpoza plotu sledovala naše pilná Zobalka a moudře zakdákala: "Když se o sebe neuměly postarat samy, musel se o ně postarat někdo jiný, tak je to správně." Jenže jak se tak naparovala a jak se po snesení vajíčka rozkřikovala, kde se vzal, tu se vzal jestřáb a Zobalka nestačila ani pípnout, jen peříčka lítala.
Jak vidíte, nemají to slepičky jednoduché. V drůbežárně je zahubila bezohledná chamtivost kupců - neumětelů, na svobodě doplatila Zobalka na skutečnost, že i jestřáb se musel o sebe postarat sám.
A kdo na to všechno doplatil? No samozřejmě ty slepice, pak ti zemědělci, co nebyli farmáři, a proto o drůbežárnu přišli, a pochopitelně občané, kteří svými daněmi museli přispět na ukončení strastí nekrmených slepic.
Jediný, kdo na nic nedoplatil, ba něco na tom trhl, to byli ti privatizátorští doktoři z Brna.
P. S.: Na Vyškovsku počátkem devadesátých let v době rozvinutých privatizací se tento příběh odehrál v zásadě tak, jak je popsán. Nepodařilo se nám dotyčného vrabce zastihnout, aby pravdivost příběhu potvrdil, případně naše údaje upřesnil. A protože už nečimčará, nemá ani nikdo zájem zjednat nápravu.