Prosinec 2009

Milosrdenství nebo reklama?

25. prosince 2009 v 22:01 | Blechovan
Nemohu pochopit "gesta" některých mocných a bohatých, kteří na štědrovečerní pohoštění pozvou a obsluhují bezdomovce. Vždyť třeba anglický princ či pražský primátor mají ve své (nejen majetkové) kompetenci možnost vytvořit příznivější podmínky pro ty postižené. Zajistit alespoň nejprostší trvalé útulky, poskytnout práci, kdyby to měla být i obdoba Karlovy hladové zdi, a podobně.
Oni však udělají gesto a jednou v roce se média mohou přetrhnout s informacemi jak tu prezident, tu primátor či kardinál posluhují ubohým.
Ubohým, z nichž většina by ubohými nemusela být, jen se o ně - třeba tou "hladovou zdí" - postarat.



O těch umrzlých

21. prosince 2009 v 21:50 | Blechovan

Devět mrtvých během posledního víkendu, to je nebývalá bilance. Svědčí o skutečnosti, že bezdomovectví není nějakou okrajovou záležitostí, ale vážným problémem.
Někdo řekne, že ti umrzlí se prostě o sebe neuměli postarat. Jiný prohlásí, že se jedná o nepřizpůsobivé lidi, kteří se sami staví mimo společnost. Také jsem slyšel, že se jedná vesměs o opilce, takže se nemůžeme divit, jak skončili. Mohli bychom v názorech na tragédii devíti lidských bytostí pokračovat a snad v každém názoru či postřehu by bylo zrnko pravdy. Základní pravdou je však fakt, že relativně bohatá společnost se nestará o ty, kteří její pomoc potřebují dostatečně.

Snad se pan Kocáb jednou zamyslí, proč právě v naší svobodné a demokratické společnosti umírají lidé zbytečně. Možná, kdyby se něco podobného stalo před převratem, Charta 77, Svobodná Evropa, Rádio Vatikán a další hlasatelé pravdy a lásky by vznesli nelítostnou kritiku socialistického zřízení, které nechalo …

Jenže se to nestalo v době totality, ale v době svobody a demokracie, takže se to až zas tak moc nebude rozmazávat. Ještě by někdo mohl přijít s názorem, že kdybychom věnovali jen část peněz vynakládaných ročně na americké války, mohli bychom se o ty bezdomovce v zimě postarat.
Vtiská se na mysl podezření, že to, co nelze svést na komunisty, to se raději příliš neřeší.



Charita a solidarita

11. prosince 2009 v 20:19 | Blechovan

Také jste již dostali nějakou výzvu k příspěvku na charitativní účely? Snaha, kterou všemožné charitativní a nadační spolky vyvíjejí ve prospěch potřebných, je jistě chvályhodná. Samozřejmě pokud to není nějaký podtrh či pološvindl jako třeba někdejší nadace manželky dávného ministra financí. Nadace, která i se státním příspěvkem nedokázala ani za své zaměstnance zaplatit daň. Nebo jako Člověk v tísni, který nepomáhá opravdu potřebným, ale spíše jen podporuje pravicově orientovanou opozici v neposlušných zemích. Ale vraťme se k poctivé charitě.
Nepovažuji za moudré, aby se snaha pomáhat potřebným rozbila na desítky a v rámci celého světa snad tisícovky drobných nadací. K takovému účelu by měl sloužit především mezinárodní organizace Červený kříž. Na mne například nezapůsobilo dobrým dojmem, že žádost - dosti zoufalé volání o pomoc hladovějícím dětem v Africe alespoň třiceti korunami, třemi jídly pro jedno dítě - je podpořena přiloženým křížkem a fotografiemi, jak dotyčný nadační šéf beseduje s oběma posledními papeži. Tak jde o nadaci pro katolickou charitu? Není to uvedeno, ale působí to takovým dojmem. A hlavně v islámských zemích takovou pomoc vnímají často jako zasahování do vnitřních věcí. Ostatně historie s pronikáním katolické církve do zemí Ameriky byla doprovázena spíše tím hladem domorodců než pomocí hladovějícím. Tak třeba americká katolická církev musela nedávno vyplatit mnohamilionové odškodné za zneužívání mladíků kněžími, a o situaci v některých katolických institucích v Irsku je lepší nevědět.
Dopis, o kterém se zmiňuji, uvádí, že miliony dětí hladoví, a že tedy i malý příspěvek poskytne alespoň některému dítěti alespoň někdy možnost najíst se dosyta. A právě v tom je háček. Těch hladových jsou opravdu miliony, ale almužna neposkytne dostatečnou pomoc ani zdaleka. Charita či solidarita může být účinná v omezeném počtu případů, třeba při pomoci pohořelým sousedům nebo při záplavách. Ostatně my dost často musíme pomáhat svým blízkým, kteří ztratili možnost živit se vlastní prací, protože ta práce prostě není. Problém milionů hladových nevyřeší sebeupřímnější charita, ale rozum státníků bohatých zemí. Vždyť právě ty bohaté země nejčastěji mají svůj historický (nebo obchodními podmínkami aktuální) podíl na bídě části světa.
Naproti tomu některé státy penězi doslova hýří, ovšem ne při pomoci, aby se chudé země dokázaly samy o své občany postarat, ale v ozbrojené přípravě na prosazování sobeckých zájmů bohatých. Nevěříte? Tak si představme, že téměř každý důchodce u nás poskytne požadovanou třicetikorunu. To znamená 60 milionů korun, což už prý představuje dva miliony dětí nasycených po jeden den. Ovšem kdybychom ušetřili jen jediný pandur (kupujeme jich zhruba 100 za 14 miliard korun), znamenalo by to nasytit tyto děti dva a půl dne. A co teprve, kdyby USA z částky 75 miliard dolarů vynakládaných ročně na CIA uvolnily na podobný fond jednu miliardu? Ta by ony děti živila denně téměř celý rok. Kdyby se z téměř šesti set miliard dolarů vynakládaných ročně USA na zbrojení (což je jednou z příčin hladu v řadě zemí) pouhé procento vložilo ne do obchodu se smrtí, ale do podpory rozvoje toho, co by mohlo odstranit hlad v Africe trvale!
Jenže na tom se nevydělá, takže nic. A zůstane to zase na nejrůznějších nadacích a charitách, které ovšem problém hladu nemohou při sebevětší snaze ani výrazněji zmírnit, natož vyřešit.