Březen 2010

Špinavé peníze

17. března 2010 v 12:41 | Blechovan
Jednou se děda přebíral v nepřeberné zásobě drobných, kteréžto sice nemají valné platnosti, ale početně je jich víc než těch větších. Není-li však dost těch velikých, přijdou vhod i ty malé. A tehdy se to stalo. Zafoukal silněji vítr, průvan zabouchl okno, děda se cukl a peníze - tedy drobné peníze - se válely na zemi. Protože prudký pohyb způsobil také vylití šálku kávy, válely se drobné v kávové sedlině. Jurášek se na to koukal kritickým okem. On, při své mladistvé pohotovosti - alespoň si to myslel - by stačil nejen peníze zachytit, ale snad i tu kávu vypít rychleji, než by stačila dopadnout na zem. Jenže ti starší už tak rychle nestřídají ani své názory, ani své pohyby. U těch názorů je to jen dobře, s tím druhým už to tak pěkně nevyzní. Takhle však, díky menší rychlosti pohybů dědy - staříka, ležely na zemi peníze a byly špinavé.
"Dědo," povídá ten malý detektiv, "co s tím budeš dělat? Slyšel jsem v televizi, že špinavé peníze jsou špatné peníze a že je banky nesmějí přijímat?"

Ke špinavé


Děda si jen povzdechl: "To je ta polopravdivá, pololživá televize. Praní špinavých peněz je sice trestným činem, jenže když není žalobce, není soudce a tím pádem ani trest. Zůstanou jen vyprané, tedy již ne špinavé, peníze." To řka, sebral pracně hrst toho drobaští a šel k dřezu v kuchyni. Tam - k Juráškovu údivu - docela drze opláchl všechny mince - a byly mezi nimi i dvacetikačky -, aby nebyly špinavé, a že jde do obchodu pro rohlíky. "A zmrzlinu," dodával Jurášek. Ale hned se zarazil. "Dědo, ty jsi vlastně zločinec!" Děda znal svého vnuka natolik dobře, že se ani nerozzlobil, a jen udiveně zamrmlal: "Nevím, proč bych byl zločinec. Nekradu, tedy ani jsem nikdy nekradl, nepodvádím, dětem neubližuji. Jak jsi k tomu mému zezločincování přišel?" Jurášek se zamyslel, proč má děda tak dlouhé vedení, a pak vysvětlil: "Vždyť ty sám jsi mi potvrdil, že praní špinavých peněz je špatné, že je trestné a vůbec fuj."
Děda se rozesmál, až ho nohy rozbolely. Proto si na další výklad sedl: "Jurášku, Jurášku, já jsem nepral peníze špinavě získané, ale poctivě vydělané ještě v době, když jsem si platil na důchod. Takové peníze nejsou špinavé, i když jsou zašpiněné. Naproti tomu celá řada tak zvaných elit se špinavými penězi velice dobře živí. Nějakým šikovným podvůdkem je třeba natunelovali, pak je - nezdaněné příjmy - šikovně vyprali třeba zakoupením státních dluhopisů a teď si žijí. Ale těm by se nevyplatilo prát nějaké dvacetikoruny. Pravé špinavé peníze začínají tak někde kolem stovky tisíc, raději až od milionu."
Jurášek kroutil svou detektivní šešulkou: "Vy dospělí všechno tak zamotáte. Proč raději neříkáte těm nepoctivě získaným třeba kradené, vyspekulované nebo možná i nelegální?"
A tehdy se děda odhodlal k dlouhatánské přednášce, ze které si Jurášek zapamatoval snad jen tu poslední větu: "…Takže lidé si vymýšlejí prapodivné názvy, aby zakryli, co vlastně ten popisovaný předmět či jev znamená."
Jurášek se zamyslel a případ praní špinavých peněz uzavřel dětskou, ale hlubokou moudrostí: "Jeden by si myslel, že dospělí jsou rozumní, ale oni jsou spíš jen neupřímní. Alespoň ti, co perou a pomáhají prát špinavé peníze. Jo, a dědo, ty jsi tedy nepral peníze špinavé, ale opravdu peníze jen zašpiněné a to je rozdíl."
Vidíte, jak je ta naše čeština bohatá? Jen tu její bohatost umět využít - a rozumět jí. To je ovšem někdy fuška.

(Ze sbírky Detektiv Jurášek)



O ZAKLETÉM DŽINOVI

13. března 2010 v 14:52 | Blechovan


Obraz ze života, žádná pohádka, jasné?

Žil kdysi kdesi jakýsi mladík a ten byl tak líný, že se mu nechtělo ani otevřít láhev s mlékem, případně jiným nápojem, protože se mu to zdálo být velikou dřinou. Máma si s ním nevěděla rady. Pravda, pokousat za něho jídlo by ještě mohla, ale polykat musel sám a ani to se mu někdy nechtělo. Až jednou.
Zase dostal na něco dobrého chuť a povídá: "Mámo, podejte mi láhev s borovičkou, mám chuť!" Jenže tentokrát máma milovanému lenochovi nevyhověla: "A to teda ne. Chceš-li, Vašíčku, alkohol, podej si ho sám." A hned raději odešla na dvorek sypat slepičkám, protože si nebyla jistá, že synkovi nakonec přece jen nevyhoví. Vaškovi nezbylo nic jiného než dál žíznit. Máma se však dlouho nevracela a Vašíkova chuť na džin nakonec přemohla lenost. On vstal, vyhledal tu omamnou dobrotu a už se chystal otevřít láhev, když vtom se mu zdálo, že slyší nějaký naříkavý hlas: "Vašíčku, Vašku, pusť mne z té láhve ven. Já jsem džin a zůstanu ti za to věrný až do tvé smrti."
Vašek se zamyslel: "Někde jsem četl, že v takových láhvích bývají zakleti džinové, kteří musí svému vysvoboditeli ve všem vyhovět, poctivě sloužit až do jeho smrti. To by se mi hodilo. Máma už stejně nějak začíná být lenošná. Vždyť mi ani tu láhev podat nechtěla." A tak Vašek (kupodivu rychle) honem hledal vhodný otvírák, aby uvězněného džina vysvobodil.
Vašík, kluk líná - jak vidíte -, byl také jen polovzdělaný. Jinak by věděl, že dobří služební duchové bývají zakleti do lucerny, zatímco džinové v láhvích jsou jen o malinko méně hrozní než ti v Pandořině skřínce.
Milé děti, dávejte dobrý pozor, když čtete pohádky i nepohádky, abyste správně pochopily, co v nich stojí, jinak dopadnete - no však se dočtete, jak dopadl Vašík.
Otvírák našel po veliké námaze, ale nakonec láhev otevřel. Hned se z ní vyvalil omamný džinový odér, až se z něho Vašíkovi hlava zatočila. Vašek si říká: "Ten dobrý džin ale voní, to se musí uznat. A co jestli také tak dobře chutná?" Teď už nebyl lenoch líný láhev vypít až do dna. Dalo se očekávat, co následovalo. Vašík usnul a spal jako špalek. Máma se vrátila ze dvorku a říká si: "Tak ten můj synáček spí a já si mohu odskočit na náves koupit něco na vaření. Však on se do večera nevzbudí." Odešla a nějak se tam zavykládala se sousedkami; to víte, zrovna řešily problém, zda hlavní hrdinka televizního seriálu v příštím pokračování dá přednost multimilionáři před svým starým milým, který byl jen milionářem, jestli jí toho i onoho milého nevyfoukne její komorná a zda by nebylo lepší vyhodit kuchařku, protože se po ní nějak se zalíbením kouká ten štramák šofér. V případě řešení tak složitých problémů se porada protáhla na delší dobu a maminka přišla za Vašíkem až pozdě odpoledne. No, pozdě odpoledne, to zní nějak nesympaticky. Řekněme raději, že přišla brzy večer, ještě ani nezvonili klekání. A Vašík pořád spal.



To víte. Džin, kterého vysvobodil, měl opravdu mocnou sílu. Jak tak Véna spí, přistoupí k němu chlapisko jako hora (to bude určitě ten džin, pomyslel si ve snu Vašek) a povídá: "Milý pane. Já jsem sice velmi silný a mocný džin, ale mám řadu ještě mocnějších a silnějších bratrů. Nebylo by lepší je všechny postupně přivolat a přesvědčit se, který by byl nejlepším sluhou?" A Vašek, jak v tom snu opět zapomněl být líný, projevil ochotu všechny ty džinovy bratry přivolat a vyzkoušet, že si až nakonec vybere toho pravého.
"Milý džine," povídá Vašek, "já tu tvoji radu uposlechnu, jenže žádného z tvých bratrů neznám. Budeš tak dobrý a poradíš mi?" A džin mu hned - v tom spánku - odpověděl:

"Můj pane, já tvé první přání
splním rád a bez meškání.
Mých bratrů je všude k mání,
kolik hrdlo chce.
Stačí přijít do marketu,
kouknout se tam na paletu
s přemnohými drinky.
Jen musíš mít cinky, cinky.
Je tam koňak, whisky, vodka,
becherovka, kontušovka,
prostějovská, žitná, režná...
Duchů z láhve celé mraky..."

Vašek žasne, protře zraky:
"Plnit rady mého džina,
bude asi dřina."
"No, kdo chce, aby mu duch z láhve sloužil celý život, musí zřejmě nejprve vynaložit pořádné úsilí," pomyslel si Vašek. A jak byl jinak líný, tak se pilně snažil všechny duchy z láhví postupně vysvobozovat, aby poznal, který z nich je ten pravý, veledžin. Máma byla nejprve docela ráda, když Vašík každý den, sotva vstal z postele, už spěchal "mezi lidi". Když však denně přicházel domů tím způsobem, že ho sousedé museli přivézt z hospody na trakaři, její spokojenost uhasla. Zato Vašíkova touha po vyhledání nejvhodnějšího, nejsilnějšího a hlavně nejmocnějšího ducha z láhve neochabovala.
Tak se stalo, že po nějaké době, když Vašíka přinesli opět sousedé domů zpitého kterýmsi bratrem mocného džina, zůstal už synáček v posteli a víc nevstal. Ne že by se mu nechtělo, ale ten poslední duch z láhve, jistě za pomoci jeho předchůdců, byl tak mocný, že z toho byl Vašík k smrti nemocný a setrvale chřadl. Zpustlý už byl. Těsně před tím než zavolal naposled něco o bílých džinech z láhví, kterým musí sloužit, se mámě svěřil: "Víš, mne už nebaví nic. Já přece toho nejmocnějšího bratra mocného džina z láhve vypustil, ale už si nepamatuji, která láhev, s jakým nápisem to byla." Takto si postěžoval a dodýchal.
Inu, vypustit džina z láhve se nevyplácí. Ostatně už naši předkové říkali: "Džin je dobrý sluha, ale špatný pán. A to platí i o slivovici."
Milí rodiče, buďte opatrní, jinak dopadnete jako máma toho Vaška. Ale pozor! Džin a jeho bratři jsou sice špatnými pány, ale ještě horšími sluhy, jak naznačil příklad nadějného mladíka Vašíka.
Prokázalo se tedy, že pohádka měla v podstatě pravdu. Džin z láhve vypuštěný sloužil až do Vašíkovy smrti. Tu smrt ovšem sám způsobil. Nebo že by byl na vině sám Vašík?

Poučení mějme, drazí,
destiláty - to jsou vrazi.
Kdo jim jednou propadne,
jak ten Vašík dopadne.
Drinkům holdujte jen krotce,
nezklamete mámu, otce.
Vyhnete se průšvihům,
což je vždycky velký um.

(Převzato z knihy Apokryfní pohádky, http://blechov.zaantar.eu )

O veliké řepě v EU

9. března 2010 v 12:52 | Blechovan
Život přináší denně změny nejen v zákonech a nepořádcích, ale také v pohádkách. Pokud si vzpomínáte na pohádku o veliké řepě, přečtěte si, co s ní udělala současná doba.
Agronom bývalého zemědělského družstva Antonín byl již v předdůchodovém věku, když restituoval pět měřic (hektar, přibližně dva akry) zemědělské půdy. Bylo to vlastně dědictví po prastařečkovi Františkovi, který tímto políčkem a příležitostnou prací u sedláků živil kdysi dávno rodinu.
"Dnes je nová doba, zemědělská věda prodělala nesmírný vývoj a dosáhla netušeného pokroku," vysvětloval Antonín jednou v hospodě (dříve snad Pohostinství) bývalým členům vedení družstva, dnes vesměs malorolníkům. "Mám v malíčku nejnovější poznatky agrotechnických věd, mám podnikatelského ducha, důchod na krku a ženu, která už důchod pobírá. Využiji tedy svobody podnikání a udivím svět." Víc z něho kamarádi nedostali, ačkoliv na výzvědnou službu ten večer obětovali všechnu volnou měnu (tj. kapesné, které jim ženy na večerní posezení povolily).
Antonín od příštího dne přestal docházet na společné politické besedy nad pivem. Šeptalo se, že "leží v knihách", ba dokonce prý vycestoval do Holandska nebo tam někam, aby se seznámil s tím nej v zemědělské výrobě. Dokonce se prozradilo, že ve snaze utajit své plány přípravu pole k výsevu a všechnu další pěstitelskou aktivitu vyvíjel v noci, kdy zbytek vesnice seděl u piva nebo u televizorů, případně u těchto obou dvou hlavních médií současně.
Když konečně bylo poznat, kam Antonínovo pěstitelství směřuje, byla obec upřímně zklamána. Na malém políčku (co je to pět měřiček, že ano?) pěstoval řepu. Cukrovou. Ovšem již za několik týdnů museli chlapi, ba i jejich panimámy uznat, že se to tomu Antonínovi povedlo. Řepa - a bylo to jen několik stovek rostlinek, zato rozměrů obdivuhodných - rostla a rostla, nikoliv jako z vody, ale jako z genetických fantasy románů. Byla vpravdě veliká, převeliká, ba ještě větší.
Když zase jednou přišel Antonín do hospody, byli všichni přesvědčení, že se jde vychloubat svými výpěstky. Pravda však byla docela jiná. "Hospodo," zvolal, aniž by odpověděl na udivené pozdravy stálého stavu pivařského, "velikého ruma. Co říkám, tři veliké rumy. A hned třikrát." Pak se obrátil na kamarády a vztekle prohlásil: "Chlapi, já jsem tak nasr… (on to ovšem řekl bez těch teček), že bych vraždil. To teda neumím a nemám na to povahu, tak se aspoň ožeru jak prase." Přítel z mládí a někdejší zootechnik družstva se ho pokusil trochu uklidnit: "Inu, Antoníne, nasr… je nás víc. Ale jak mám i glejt z Vysoké školy zemědělské, ožralé prase jsem dosud neviděl a ani o něčem podobném nepojednává odborná literatura. Tak raději zůstaň u jednoho Džbánu a povykládej nám, co se děje."
Jde o pohádku. Proto přijměte jako věrohodnou skutečnost, že hospodský sám upravil velkorysou objednávku trojnásobku trojitého rumu na tu jednu vyškovskou jedenáctku. Pak si všichni přiťukli a Antonín spustil: "Já jsem v prčicích. Nervy mám v kýblu, žena mi nadává pitomejch experimentátorů a finanční úřad vyhrožuje exekucí. Nebýt toho manželčina důchodu, zhebl bych hladem." Po chvíli udiveného ticha vysvětlil.
"Jak víte, podařilo se mi vypěstovat řepu, že o takové svět ještě neslyšel. Ani v té pohádce nevyrostla ta řepa tak veliká, převeliká, jako mně na políčku každá z těch nasetých. A v tom je ten problém. Nějak se o mé úrodě dověděla jakási dušička v Evropské unii a hned podala protest, že tak velikou řepu EU nedovoluje pěstovat, že by to ohrozilo německé a francouzské zemědělce, že to překračuje kvóty přidělené České republice, že jednotlivé bulvy řepy nebyly biochemicky prověřeny a schváleny jako evropsky přijatelné, nebyly přihlášené u příslušného úřadu k zaregistrování jako prodeje schopné.
No asi deset stran připomínek jsem dostal a hned také asi deset dokumentů, které mi stanovují různé platby. Tak jedna se týká překročení kvóty, druhá nepovoleného prodeje potravinářského zboží, které neprošlo jakousi komisí a chemickými testy, další výhružný list se dožaduje soudního prošetření, jak je možné, že chci dát na trh druh řepného výpěstku nezaregistrovaný v EU (zemědělská plodina pod názvem Die grose Zuckerrűbe, ba ani The great sugar beet). A protože nic takového EU neschválila, je to nezákonné, může to ohrozit případné konzumenty. No prostě. Abych zaplatil všechny ty pokuty, kterými mi vyhrožují, musel bych prodat nejen to své restituované a po prastařečcích zděděné pole, ale celé bývalé družstvo."
Kterýsi spoluudivený přítel se nesměle ozval: "Tak tu řepu zaorej. Je to sice škoda, ale to ti snad zakázat nemůžou." A to se hrozně mýlil. "Jo nemůžou. Oni můžou občanům, ba i poslancům všechno. I ten ztopořený prostředník mohou ty samozvané elity beztrestně. A to je ještě to nejmenší.
Když jsem začal řepu zaorávat, přiběhl tam až ze sousední vesnice známý, aby mne varoval. Prý takové nedovolené zaorávání může ohrožovat kvalitu ornice, může být označeno za znečišťování životního prostředí a náležitě pokutováno. Tak jsem se v beznadějné situaci rozhodl skončit se svým - jak ukazuje popisovaný případ - zbytečným důchodovým životem. Začal jsem shánět pistoli, abych se zastřelil a měl pokoj. Jenže to na mne kdosi píchl a v ten moment u nás byli estébáci nebo jak se jim dnes nadává, a hned mleli cosi o nedovoleném ozbrojování a nezavřeli mne na místě jen proto, že neměli jakýsi potřebný papír. Já jim nabídl toaletní, ale moc jsem si nepomohl. Jeden takový mladík mi zamával před nosem superpendrekem (to už není jenom taková skoro tyčka jako kdysi dříve), já mu poradil, kam si ten pendrek má strčit, a teď mi hrozí soud hned za tři hrozné činy. Napadení úředního činitele a bránění mu ve výkonu funkce, nerespektování jakýchsi norem o ochraně životního prostředí a dokonce i odmítání platit daně. O Evropském soudu se zatím nezmiňovali, ale to určitě ještě přijde."
Hospoda zmlkla. Pak se ozvalo všelijaké šeptání a nakonec Antonínův nejlepší kamarád z mládí zavolal: "Hospodo, tady Antonínovi pět rumů na moje konto." Protože se k jeho štědrosti přidali i další, zvětšil se počet přečinů, pro které má být pěstitel Antonín pohnán před soud, také o rušení nočního klidu, protože na zpáteční cestě z hospody hlasitě provolával: "Císař pán je vůl. A korunovanej k tomu." Nic by se nestalo, nebýt označení Císař pán na oné vsi vžitým pojmenováním pro statkáře a starostu pana Císaře.
Inu, život není pohádka, takže ani zdaleka nemá vždy šťastný konec.



Atomový klacek

2. března 2010 v 13:35 | Blechovan
Spojené státy omezí svůj jaderný arsenál, ale nevzdají se práva použít jadernou zbraň jako první. Tak vypadá základní obrys nové americké jaderné doktríny, na níž pracují Bílý dům a Pentagon, informovala večer Gazeta Wyborcza.

Tato stručná informace jen potvrzuje, že se USA nehodlají stát rovnými mezi sobě rovnými, ale Goliášem, který v ruce třímá atomový klacek.
Jak mohou USA očekávat od jiných, že se vzdají jaderných zbraní, když si samy ponechávají údajné "právo prvního, preventivního jaderného úderu"?
Země s neskonale mocnějšími ozbrojenými silami než kterýkoliv jiný stát vlastně nabízí: "Odzbrojte, abychom my byli ještě mocnější. Nevyíjejte jaderné zbraně, abyste nám nemohli na preventivní úder odpovědět alespoň trochu citelně."
Jsem přesvědčen, že de facto vyhrožování jadernou zbraní není cestou k jejímu zneškodnění v rámci celého světa.