Duben 2010

Loupežníci na dovolené

28. dubna 2010 v 19:07 | Blechovan

Cesta Pohádkovým lesem pokračuje

Děti poodešly a začaly se dohadovat, zda je pro ně dost bezpečné navštívit loupežníky v nedaleké hospodě. Opatrná Jana by se raději podobné zkoušce vyhnula, bojovný Jirka naopak. Však byl nejmladší, a proto mu skoro vždy "všechno" prošlo. Justík seděl opodál, hádky - co to říkám - porady se neúčastnil a myslel na slepice na loupežnickém dvorku. Nakonec se shodli na tom, že kdo se bojí, nesmí do lesa, natož do Pohádkového lesa, a že odvážnému přece štěstí přeje. Justík se probral z lákavé představy, jaký poprask vyvolá mezi slepicemi loupežnického hospodářství, a všichni se vydali na cestu.
Loupežnická hospoda, to byla chaloupka nic moc. Ostatně jako samotní loupežníci. Když je děti zdravily, nerozeznaly by kradačské lumpy od obyčejných lidí. To se vlastně nedaří často ani policii a lumpové pak mohou škodit lidem a bohatnout. Loupežníci čtveřici přivítali a už se těšili, že budou mít zase jednou výdělek. Právě nedávno se král Hrubec z Darebného království poptával po nějakých otrocích, kteří by se mohli starat o jeho sady a pole. Loupežníci proto děti přivítali s otevřenou náručí a otevřenými dveřmi do obstojného pokoje. Hned pak jim slíbili přinést něco k snědku a nějaké dobré pití. Nikdo, ba ani děti, si nepovšimnul, že se Justík někde ztratil. Bylo to nezvyklé, protože se mluvilo o jídle, ale však znáte děti. Obyčejně plně prožívají to, co právě je, a na ta známá zadní kolečka nepomyslí.
Na to, co bude, ovšem mysleli loupežníci. Rychle připravili sladkou kaši s uspávací příměsí (byl to prášek z rozdrceného lístku tajné byliny s krycím lidovým jménem Sněhurka). Kaši pak s hojným vychvalováním její chuti i vydatnosti (jako by vydatnost děti zajímala) čtveřici předložili. Pak loupežníci v tichosti odešli, aby v hodovní síni - špeluňce plné lahví alkoholických nápojů - bujaře oslavovali očekávané vítězství.
První se chopila nabídnuté lžíce Jana, ale hned k ní přiběhl místní psík Punťa. Jako z nedočkavosti vyskočil na židli a lízl si trochu kaše. Hned nato nějak zvadl, seskočil na zem, ulehl a začal hlasitě chrápat. To přibrzdilo hladové nadšení a děti se začaly radit, jak dál. Zvítězil Vlastíkův výklad: "Žádný pes nemůže být tak ospalý, aby usnul před miskou plnou dobroty. V tom musí být nějaký zádrhel."
Teď i Jana odložila lžíci a navrhla, aby kaši vyhodili z okna. S tím souhlasili všichni, i nezvykle rychle procitnuvší Puntík. Sotva okno otevřeli, uslyšeli tiché Justíkovo lákání: "Honem pojďte ven, než se loupežníci vzpamatují a poznají, že jste jejich uspávací mlsek odmítli." Pak ještě odběhl pár metrů k jakési dřevárce, u které stál žebřík.
Problém, jak se dostat ven, vyřešil Vladík s Janou. "Nejlépe bude," navrhoval Vladík, "když nadvážeme prostěradla z postele, já se po nich spustím dolů a pro ostatní přistavím ten žebřík k oknu." Jana s Vlastíkem tedy připravili Vladíkovi prostěradlové lano. Protože v místnosti byla jen jedna postel a jen jedno prostěradlo, vytáhl Jirka kudličku a pomohl Janě prostěradlo prodloužit, vlastně roztrhnutím získat několik částí, které Vlastík dovedně námořnickými uzly navzájem spojil. Pak už byl útěk otázkou Vladíkovy šikovnosti a rychlého využití žebříku ostatními. Poslední sestupoval šikula Vlastík s Puntíkem v náruči.
Sotva vrzla vrátka dvorku, když Jirka otevíral cestu ke svobodě, vznikl u loupežníků poplach. Nejprve byl ven vyslán, aby zjistil, co se na dvorku děje, nejmladší loupežníček, Odvážný Vašíček. Protože měl strach větší než odvahu, nevylezl z chaloupky dál než na zápraží. Proto ani prchající nespatřil a loupežnickou rotu uklidňoval tvrzením, že to vržou vrátka, která zapomněli zajistit a s nimiž si teď pohrává větřík.
Loupežníci se na chvíli uklidnili další rumovou rundou, když najednou spustily na dvorku hrozný tartas slepice. To kterýsi z uprchlíků při obíhání kurníku vrazil do dřevěné stěny a slepičky daly hlasitě najevo svůj nesouhlas s rušením nočního klidu. Tentokrát byl na průzkum vyslán loupežník, kterému ostatní říkali Vytrvalý Mireček. Ten vylezl ven až ke kurníku, aby zjistil, zda tam neřádí tchoř nebo lasička. Svým zjevem slepice dopoplašil a v nastalém rámusu zaniklo i Jirkovo zaklení: "Který plantážník tady postavil do cesty hrábě?" Jak totiž na ně šlápl, kleply ho za trest řádně do čela, kde způsobily bouli pohádkových rozměrů. Jak známo, máš-li smůlu, o posměch se nestarej, vyvolalo to bouřlivý smích uprchlíků. Neudrželi se ani Justík s Puntíkem. A ten smích, to byla chyba! Teď i ten nejnatvrdlejší loupežník pochopil, že jim kořist uniká. Popadli své zbraně, pistole, šavle, obušky, a hnali se za uprchlíky.
Justík navedl děti do správného směru útěku, tedy zpět ke křižovatce Kouzelného dědečka, zatím co Puntík dělal v křoví rámus, jako by se tudy prodíralo ke svobodě některé děcko. Pobíhal rozverně sem a tam, loupežníci za ním tam a sem, až ztratili nejen orientaci, ale tak řečeno i hlavu. Když tak běhali bezhlavě, postupně všichni popa-dali do nedaleké vlčí jámy, nastražené tam kdysi dávno původním hospodským, tatínkem Červené karkulky, na zlého Vlka. Hospodský tedy kopal jámu jinému, Vlkovi, ale do jámy nespadl on sám, ale hned celá tlupa loupežníků. Jak vidíte, přísloví nelze chápat doslovně.
V té jámě je pak našli strážci Pohádkového lesa a jako trest za loupežnická alotria na ně povolali pekelnou policii. Ta si s nimi věděla rady i bez elektrošoků a pendreků. Tak skončili lupiči - na rozdíl od mnoha nepohádkových - definitivně v pekle. Žádné Bahamy, žádné Seychely, ale temné peklo pekloucí. Tam museli nejprve pokácet fůru stromů, nařezat metrová polena a pak vytrvale přikládat pod kotel, v němž byli ubytováni ještě větší lumpové. A rádi neradi, činili se tak vydatně, že dnes je pekelné okolí vyholené jako Šumava po kůrovcové léčbě.
A co děti? O tom se možná dovíme v příštím zastavení, na další atrakci Pohádkového lesa.
Pozor! Vidíte jak je důležité mít životní zkušenosti, jinak naletíte každému podvodníku. A také, že i vše zlé je k něčemu dobré. Tedy k získání té potřebné zkušenosti.

V dračí sluji

25. dubna 2010 v 19:02 | Blechovan

Pokračuje cesta Pohádkovým lesem

Už jsme si vysvětlili, že v Pohádkovém lese utíká čas podstatně rychleji než ve světě lidí. Proto nás nepřekvapí, že se dětem zachtělo odpočinku v poloze vleže a se zavřenýma očima. Zkrátka byly ospalé.
Nechceme tvrdit, že současně padla ospalost také na Justíka, ten byl ospalý už delší dobu. Přece však překonal touhu po zdřímnutí si, aby čtyřlístek kamarádů dovedl po kratičkém odpočinku do nějaké pohádkové ubytovny. Jenže asi znáte děti. Ty, když se rozhodnou pro spánek, postýlku příliš nehledají a usnou třeba i na koberci (jako nějaký psík). Proto nedaly na Justíkovo naléhání, aby nelezly do jakési jeskyně, ale naopak tam zvaly i jeho. On se nedal nalákat, děcka se nedala odradit. Za chvíli se z jeskyně ozývalo spokojené čtyřhlasé pochrupování, zatím co psík nervózně pobíhal před jeskyní a v duchu dětem nadával, skoro jako občas v případě potřeby rodiče.
Však také měl proč. I kdyby to nepoznal po čuchu, hned při spatření jeskyně zhodnotil, že to není jeskyně obyčejná, ale zabydlená dračí sluj. Drak byl zřejmě někde na výbojích, asi sháněl vhodnou princeznu, ale proto nebyl ani o chlup menším nebezpečím než drak přítomný. Děti málokdy myslí na důsledky svého konání, ba ani ty starší a skoro dospělé se příliš nezatěžují úva-hami, co je a co není v dané situaci hlavní. Naše čtveřice zhodnotila, že hlavní je vyspat se v jeskyni, Justík se obával předčasného návratu dračí potvory.
Dračí sluj
Zřejmě nemusíme vůbec vysvětlovat, kdo z nich měl pravdu. Když byla mládež v nejlepším spánku, zachvěla se země v jeskyni i okolí. To přiletěl drak Ohňoplivec, který si přinesl čerstvou princeznu, aby mu vedla hospodářství. Jak přiletěl, tak zase zmizel, protože bylo třeba sehnat někde v okolí suroviny na svatební svačinku (se vší pravdě-podobností nezašel do hypersuperkdeco obchodu, aby tam zakoupil pořádný kus vepřového, ale šmejdil po okolí, kde by sehnal nějakého vepříka levněji, tedy kde by ho snadno ukradl). Necháme Ohňoplivce hledat a podíváme se, co se odehrálo v dračí sluji.
Když princezna vstoupila do sluje, měla strachu na deset roků do zásoby. Sotva tam však uviděla čtvero udivených ospalců, ožila: "A hele, tak ten dračí smraďoch neunesl jenom mne, ale hned celou tlupu mládeže. Umí někdo z vás vařit? Představte si toho halamu, že prý přinese maso, abych zatím začala chystat svatební svačinku. U nás na královském hradě máme celý tucet specializovaných kuchařů. Jeden je na zvěřinu, jiný na drůbež, další na pečivo a tak dále. A tady bych měla vařit, péct, smažit, zavařovat, dusit, restovat, a jak se všechna ta kuchyňská kouzla jmenují, já sama! Kdybych nebyla princezna, řekla bych stručně 'Blbost!' Jako princezna se ptám, kdo tu za mne bude kuchtit?"
Nejmladší Jirka si protřel rozespalé oči a podivil se: "Jaký smraďoch a dokonce dračí? Tady nic takového není, ale jestli se chceš, holka, také vyspat, místa je tady i pro tebe dost a dost." Princezna (jaksehonemjmenovala? Aha, už vím) Chytrulka byla praktičtější: "Je to tady jednou dračí sluj a bydlet v takovém podnájmu je na draka. Musíme vymyslet něco, jak draka přeprat a vysvobodit se." Vladíkovi se sice zdálo divné, že by se měli vysvobozovat, když nejsou zajatí a uvěznění, ale princezna byla šikulka, tak jí neodporoval. "Tak jo," odpověděli najednou všichni tři kluci, zatím co se Jana nemohla vynadívat na princezniny šatičky. "Jenže jak?" Návrhů bylo hned několik. Nejprostší zněl: "Utečeme!"
Z tohoto řešení sešlo, jakmile přišli k východu z jeskyně, který byl teď zatarasený obrovským balvanem. Jiný návrh přednesla Jana: "Tak já bych si věděla rady. Až Ohňoplivec přiletí a přinese něco na vaření, já tu svačinku udělám. A protože vařit mne nikdo zatím nenaučil, rozbolí z mého pokrmu draka břicho, on vyletí z jeskyně, aby si ulevil, zapomene na balvan a my utečeme." Návrh byl zamítnut, protože nikdo nevěděl, co všechno drak snese. Kromě toho Vlastík připomněl, že když jednou s Janou vařili bramborovou kaši, připálili mléko a snést ten puch, který to vyvolalo, by ve spojení s dračím puchem bylo nad dětské síly.
Pokud vás napadlo, že poradí Justík, měli jste správný nápad. Zavolali tedy na psíka a zdvořile se dotazovali, zda nemá nějaký návrh, nápad či fígl, který by je vysvobodil. "Už jsem se bál," spustil Justík, "že si na mě nevzpomenete. Jasně, že mám nějaký návrh. Dávejte jen dobrý pozor, a jakmile hlasitě štěknu, vyběhněte z jeskyně všichni ven. Ostatní už nechejte na mně.
Zanedlouho se opět zachvěla země a Ohňo-plivec přistál před slují. Odvalil balvan a volal: "Chytrulko, pojď si pro maso!" a pustil na zem roztomilé divoké selátko. Na to Justík čekal. Vyletěl z křoví, zavrčel a zaštěkal na divočáčka, který začal prchat před bezprostředním nebezpečím. Vyběhl ze sluje a drak za ním. Děti v závěsu a hned zmizely za okolními křovinami. Divočáček mrskal nožkami s takovou rychlostí, že mu drak sotva stačil. Nu a Justík se postaral o to, aby se čuníček obloukem vrátil do sluje. Drak, překvapený počtem prchajících, vyběhl jen s malým zpožděním za ním. Samozřejmě naježil vztekem hřbetní hřeben, protože v jeskyni sice bylo divočátko, ale nebyla tam Chytrulka. I jeho dračí rozoumek mu napovídal něco o útěku. Chtěl tedy z jeskyně vyběhnout, aby uprchlici i s jejími kamarády zase dopravil do jeskyně, jenže hned před východem z jeskyně se hrozivě tyčil Justík. Dovedete si představit tu komickou situaci? Mrňavý pejsek sedí před dračí slují a vrčí na Ohňoplivce, který pro svůj vzrůst sotva prolézal vchodem do jeskyně. Drak si sedl na zadek a začal se smát, že ze stromů padaly šišky a dokonce tu a tam i nějaká veverka. Při tom poskakoval, tloukl hlavou do vchodové skály až ho konečně bolest uklidnila. Rozhlédl se po princezně a ostatních uprchlících, ale ti všichni, dokonce i čuňátko, už opravdu uprchli.
Drak něco nespokojeně bručel, žaludek mu hla-dem vydával podivuhodné škruky, ale sešlo nejen ze svatební svačinky, ale i ze svatby samé.
Pozor! Dobrý konec pohádky pro náš čtyřlístek a Chytrulku se nezdá být dobrým koncem i pro Ohňoplivce. Tak už to v životě pohádek, ba i v tom nepohádkovém chodí. Co jednoho potěší, to druhého poděsí.

Magistr Urputník

22. dubna 2010 v 12:39 | Blechovan

Mgr. Urputník, velmistr zlých kouzel

Mgr. Urputník totiž sídlil na popisovaném hradu, kde byla nám již dobře známá hladomorna. (Brrr!!!) Byl to takový černokněžnický lump. Nikomu nepřál nic dobrého a všem ostatním jenom samé nejhorší. Na naše kamarády měl přímo černokněžnický vztek. On totiž potřeboval bezhlavého rytíře vysvobodit, aby mu lépe mohl hlídat hrad - hnízdo kouzel a darebností, jenže nemohl zrušit někdejší prokletí jen tak (dokonce bez splnění stanovených podmínek), aby neztratil v pohádkovém světě autoritu - že jako není na jeho slovo spolehnutí. Správně by měl být nazlobený na psíka Justíka, ten přece zhatil vysvobozovací podmínku.
Jenže tak už to v pohádkovém světě chodí, že nějaká lumpárna proti Justíkovi by vyvolala u psího krále nevoli. A zneklidněný Hafušák I. by mohl varovat všechny cestující, aby se Tajuplnému hradu, sídlu Mgr. Urputníka, zdaleka vyhnuli. A na kom by si pak Urputník mohl vylévat špatnou náladu? Proto se černokněžnická zloba obrátila proti čtveřici zachráněné z hladomorny.
Justík se jako průvodce cizinců osvědčil. Zavedl čtveřici do velké, dobře vytopené a hlavně všemi dobrotami vybavené hodovní síně. Než stačil cokoliv vysvětlit, už se mísy s dobrotami začaly vyprazdňovat, což mělo za následek, že dětská bříška se začala přeplňovat.
Když už se dostali návštěvníci do stavu, kdy oči by chtěly - a někdy až moc -, ale žaludek už nemůže, konečně se obrátili na Justíka s díky. Ten zavrtěl ocáskem a po psím způsobu naznačil, že on je také dobrot potřebný. A právě v tu chvíli došlo k maléru. Jirka totiž uviděl až na konci hodovní síně zvláštní stůl opatřený ozdobnou cedulí s nápisem
Reservé
"Hele," pochvaloval si, "tady je něco vyhrazeno pro vybranou společnost. To bude určitě něco moc nóbl. Tak si ještě kousek vezmeme." Justík nespo-kojeně ňafal, dokonce i za kalhoty potahoval, ale to víte, děti! Když je něco skoro zakázané, tak je to tím lákavější. Justík dobře věděl, že ty pochoutky na vyhrazeném stole jsou jakýsi volební guláš. Pochutnáš si a zpravidla na to doplatíš.
Tak si všichni čtyři pochutnali a doplatili na to. Najednou kolem stolku pobíhali místo dětí čtyři malí králíčci. Byli sice roztomilí, ale to jim nebylo nic platné. V ten moment se tam objevil magistr Urputník a smál se, až se za tučné břicho popadal. Rozběhl se za králíčky, aby je pochytal a mohl je zavřít třeba opět do známé hladomorny nebo do králíkárny. Svou kouzelnickou hůl si zastrčil za opasek, aby měl obě ruce volné. A tady se prokázalo, že chytrost nejsou žádné čáry, ba dokonce, že chytrost je nad čáry. Právě když se Urputníkovi podařilo polapit králíčka Vlastíka a natahoval ruku po králíčkovi Vladíkovi, Jusťa po-vyskočil a chňapl po kouzelnické hůlce. Úspěšně! Hned potom rychlým psím úprkem poodběhl na druhý konec síně, mávl holí, kterou pevně třímal v zubech, a v psí řeči pronesl zaklínadlo: "Ať je z Urputníka králíček Urputníček." Zahřmělo se, zablýsklo, síní provanul studený vzduch a po zemi se šmrdolil malý roztomilý králíček.

Pokud se divíte, že ze zlého Urputníka byl králíček roztomilý, tak jen na sebe vyzrazujete, že jste ještě neviděli malého králíčka. Ti jsou roztomilí všichni. Co čert nechtěl, v tu chvíli se tam objevil i bezhlavec, a jak se tam bezhlavě motal, šlápl na toho Urputníčka, div že ho docela nerozmáčkl. Ten zoufale zavřískal o pomoc a bylo rozhodnuto. Jakmile totiž černokněžník třídy Mgr. veřejně volá o pomoc, ztrácí všechnu svou moc. Na to tata se ze čtyř zkrálíčkovaných dětí stal zase známý čtyřlístek, bezhlavec ohlavěl, a jak se záhy ukázalo, stal se z něho hostitel. Byl to totiž někdejší majitel hradu, rytíř z Lakotnic, zakletý Urputníkem, protože mu hrad nechtěl předat.
Zdánlivě končí příběh uspokojivě, ale jen zdánlivě. Jak již jméno rytíře napovídá, byl to pořádný harpagonista-lakomec. Hned proto vyjel na malé návštěvníky s bločkem, a že pokud nezaplatí (včet-ně DPH a regulačního příplatku), tak půjdou do hladomorny. V tu chvíli popadl Jirka kouzelnickou hůlku, mávl jí a usilovně si přál, aby bezhlavý rytíř nebyl vysvobozený. Pak ještě Vladík rychle odnesl znovu odpojenou rytířovu hlavu do jakési malé komůrky, kterou zamkl na dva zámky. Tím bylo zajištěno, že hradní hladomorna nebude naplněna dětským hladem a zoufalstvím.
Příběh ovšem ještě neskončil. Jednak tam stále Justík očmuchával dobroty na jakémsi stole - vždyť on byl jediný dosud nenasycený -, jednak měl obavy, aby děti z neznalosti nenapáchaly s tou černokněžnickou pomůckou nechtě nenapravitelná kouzla. Tomu druhému nebezpečí předešel tím, že Vladíkovi vysvětlil kouzelnická nebezpečí. Vladík musel svatosvatě slíbit, že čáry a kouzla nezneužije ani k obohacování se, ani k neoprávněnému trestání jiných.
Jistě jste si dobře všimli, že jediný, kdo nebyl ani postižen, ani nasycen, byl Justík. Jana si toho všimla také, a proto rychle situaci napravila. Z toho stolu, který psík před chvílí tak zálibně očmuchával, mu podala mísu plnou voňavých dobrot. Pak následovala chvíle ticha, nikoliv k poctě zneškodněného magistra Urputníka nebo opět odhlavovaného rytíře, ale pro údiv nad rychlostí, s jakou psí průvodce mísu vyprázdnil.
Teprve tím okamžikem skončilo dobrodružství na Tajemném hradě a děti mohly pokračovat v další pouti Pohádkovým lesem. Musíme však přiznat, že Justík dal najevo, že on osobně po dobrém obědě bude chvíli odpočívat. Dětem tedy nezbylo nic jiného než odpočívat také. Dobře udělaly, protože i další cesta byla, jak se sami přesvědčíte, náročná.

Bezhlaváč

18. dubna 2010 v 10:34 | Blechovan
Justík se malý kousek od královského trůnu zastavil (snad aby hlasitou řečí nerušili královské rozjímání) a ptal se: "Chcete nejprve do hrůzostrašné stavby tajuplného hradu, nebo raději navštívíme Hloupého Honzu?" Tady udělala naše čtveřice zásadní chybu. Tajemno zvítězilo nad Honzou a tím kamarádi přišli o možnost poznat zásady života a bezpečnosti v Pohádkovém lese. Abychom si rozuměli. V tajemném Pohádkovém lese čas ubíhal ajnštajnovsky, tedy relativně mno-hem rychleji. Je to pravý opak, než hlásají dosud známé prameny. Třeba pohádka o tom, že Jura zůstal pod zemí, jak se mu zdálo, pouhý den, ale na zem mezi své se vrátil až za kompletní rok. V tajemném lese tedy - jak později propočítal kterýsi kluk na kompjútru - to bylo právě naopak. Den strávený v lese proběhl za 189 vteřin, tedy za trochu delší tři minuty.
Nepřekvapí nás proto fakt, že sotva se přiblížili k tomu tajemnému hradu, dostali hlad, že by schroupali třeba i kartáč na šaty, kdyby nějaký měli. Proto byla jejich první starost, když je u brány hradu vítal bezhlavák, původem rytíř, zda je na hradě něco k snědku. Dostalo se jim odpovědi, že už mají prostřený stůl, jen ať si pospíší po schodech dolů. Na hradě a dolů! To je mohlo napadnout, že je to nějaká kulišárna. Však i Justík skoro zuřivě naznačoval, že rytíři bez hlavy nemají věřit o nic víc než falešným slibům nebo dokonce reklamě.

Bezhlavec
A také že ano. Tedy ne, nemají věřit. Bezhlavec je vedl po schodech dolů a ještě doleji, až přišli do tmavé komnaty, slibně páchnoucí plísní a hnilo-bou. Proto chtěli okamžitě udělat čelem vzad, jenže pozdě bycha honit, zvláště když bezhlavý rytíř (jmenoval se vůbec ten rytíř Bych?) byl poho-tovější. Bum, zaklaply dveře hladomorny, v zámku zachrastil klíč a naše čtveřice byla v rejži. Kdyby aspoň v rejži, ta se dá v případě obzvláště velikého hladu žvýkat i zasyrova, ale v hladomorně nebylo ani zrníčko skutečné rýže, ostatně stejně jako čehokoliv jedlého. Názor všech čtyř hladomoře-ných vězňů se shodoval: "To nám byl čert dlužen a bezhlavák je jistě jeho agent." Ať přemýšleli, jak přemýšleli, cesty k vysvobození se nedomysleli. Teprve když z okénka, které bylo až úplně nahoře v té nehostinné komnatě, uslyšeli Justíkovo tiché slibování, vrátila se jim chuť do pohádkového ži-vota (v Pohádkovém lese nemůže být život obyčej-ný, ale musí být také pohádkový). "Justík je kama-rád, ten nás jistě vysvobodí," utěšoval sebe i ostatní tři vězně Vladík a už se viděl, jak sedí u prostřeného stolu, plného třeba i takových jídel, nad kterými obvykle ohrnoval nosík.
Justík, pravda, své kamarády neopustil, ale nemyslete si, že to bylo pohádkově snadné, aby je vysvobodil. Bezhlavý rytíř měl totiž slíbeno, že teprve až uhladomoří tucet nevinných lidiček, bude mu černokněžníkem Urputníkem umožněno, aby mu zase přirostla hlava a on se mohl začlenit mezi hradní čeládku. Do toho tuctu obětí mu chyběly právě už jen čtyři. Stál proto před zamčeným vchodem do hladomorny a dával pozor, aby nějaký vězeň neuprchl. Jenže na chytrého psíka nějaký rytíř nikdy neměl, zvláště když je to bezhlavec. Psík promyslel pečlivě další postup a za chvíli měl řešení.
Přištrachal se pomalu k dvojici rytíř + hlava (odložená na pultíku hned vedle dveří). Pak lstivě zavrtěl ocáskem a spustil: "Pane rytíř, já být na vašem místě, tak bych to tak nenechal." Rytíř měl vedení dlouhé od přírody a navíc ještě ta vzdále-nost krku od hlavy na pultíku… No zkrátka trvalo mu to chvíli, než pochopil, že se asi něco děje, co by se dít nemělo. Proto položil zvídavou otázku: "A co bys na mém místě nenechal jen tak, čokle?" Justík se nedal odradit tím nezdvořilým dotazem a vysvětloval trochu poťouchle: "To bych nenechal jen tak, že tam venku kdosi vylamuje mříž od větracího otvoru hladomorny. To bych nenechal jen tak. Tak!"
Rytíř přistoupil k odložené hlavě a poškrábal ji za uchem. To jako uvažoval o té Justíkově zprávě. Sotva mu došlo, že snad někdo chce vysvobodit jeho zajatce a tím zhatit rytířovo opětovné ohla-vění, vyletěl bez dalšího rozmýšlení ven a spěchal k větracímu hladomornému okénku. Jenže si v tom bezhlavém spěchu zapomněl hlavu vzít. Justík opatrně povyskočil, chňapl za rytířovo brnění opatřené koženým opaskem k zavěšování klíčů, hlavně toho od hladomorny, ryc - a klíč odnášel pryč. Pro jistotu a zmatení bezhlavce oběhl kolem něho několikrát velkou rychlostí, a pak hned šup k hladomorně. Co asi mohl dělat rytíř bez hlavy, přesněji řečeno s hlavou odloženou před hlado-mornou? Prostě se nemohl a nedokázal zorien-tovat. Rozběhl se za psíkem, ale protože bez hlavy - byť jindy nesené v podpaží - se jen točil jak kača v čepici, stihl Justík doběhnout k hladomorním dveřím, odemknout zámek a vypustit vězně. Marně hlava koulela očima a metala slovní blesky na prchající, v útěku jim zabránit nemohla.
Když byli prchající v největším kalupu, předběhl je Justík a zeptal se: "A to utíkáte, abyste nemuseli mlsat ty hromady dobrot v hodovní síni?" Taková otázka zastavila nejprve Janu a hned nato všechny tři kluky: "Kde je jaká hromada dobrot?" ptal se nedůvěřivě Vladík. "Jdeme tam," rozhodl velitelsky Vlastík a už si to sypal za Justíkovým ocáskem, který se i s psíkem málem ztratil v hradních chod-bách. Pokud vás zajímá, jak a co hodovali, zda je rytíř přece jen nedostihl a vůbec, co se na tom tajemném hradě v pohádkovém lese událo, musíte počkat na pokračování.
Pozor! Máte-li před sebou nějaké důležité jednání, nikdy nenechávejte hlavu doma, ale trpělivě ji s sebou noste, kamkoliv se hnete.

Cesta Pohádkovým lesem začíná

10. dubna 2010 v 14:27 | Blechovan
Na úvod

Jednou za rok si společnost vzpomene, že má děti. Tedy ona to ví a vnímá denně, hlavně rodiče, prarodiče, strýcové a tety, učitelé, no prostě kdekdo. Jednou za rok si však na děti vyhradí celá společnost jeden den, který se pak věnuje dětem jako Mezinárodní den dětí.
Právě v takový jeden den věnovaný speciálně dětem se vypravila skupinka dětí na tradiční atrakci - na Cestu pohádkovým lesem. Naši kamarádi věděli předem, že se setkají na příklad s babou Jagou - v civilu učitelkou prvňáčků -, s králem elfů - to bývá nejčastěji učitel tělocviku, pokud právě nemá někde ve světě ragbyové utkání -, s drakem Ohňoplivcem (představovaným celou tlupou výrostků, pro které je dračí výstup jedinečnou příležitostí si zahulákat a nahánět těm malým přísně odměřenou hrůzu). Také je možné potkat Červenou karkulku, která v kooperaci s vlkem a babičkou předvádí tu nejpřirozenější hororovou pohádku. A ještě mnohé další, ba dokonce i jiné pohádkovosti je možné na takové cestě zmíněným lesem potkat.

Jenže tentokrát se to nějak zadrhlo. Právě když opatrně obcházeli čertí mýtinku, na které dva urostlí čerti (žáci místního gymnázia) proháněli děti, aby je ulovili do obrovského pytle, dopravili do pekla a - to se nikdy nikdo nedověděl, co by se s těmi chycenými mělo v pekle stát, protože se žádný kluk nebo holka chytit nedali -, tedy právě když opatrně obcházeli čertí mýtinku, nějak přehlédli papírové fáborky označující, kudy kudy vede další cestička, a zabloudili.
"Aha," myslíte si, "teď přijde na řadu perníková chaloupka!" Už slyším, jak ohrnujete nosíky: "To je přece staré, no skoro jako knihtisk. Dokonce i ten čínský. Ta pohádka se vyprávěla už v době, kdy to ještě byla pravda." Ale mýlíte se. Děti zabloudily do opravdového pohádkového lesa, plného těch nejdi-vočejších, ale také nejkrásnějších pohádkových příběhů. Žádná kamufláž, žádná učitelka-Jaga, ale stoprocentně funkční čarodějnice i s koštětem vítala děti na další cestě. Právě o té další cestě bude naše vyprávění.