Květen 2010

O loupežnickém mariáši

29. května 2010 v 15:02 | Blechovan
V Pohádkovém lese to bylo vůbec nějak zamotané. Mládež si ještě ani nestačila vyměnit poznatky a názory na vílí Den otevřených dveří, když se najednou před nimi objevil starý polozbořený mlýn (ještě z doby, kdy filmaři natáčeli Hrátky s čertem). Jak vidíte, tomu pekelnému mariáši asi stejně neunikneme. Ze mlýna doléhaly až na chodníček rozjařené hlasy. Sotva Jirka uslyšel: "Já si ještě přiberu…," bylo rozhodnuto: "Kamarádi, tam je jistě hostina. Jde se!" Nikdo neměl námitky, naopak všichni už měli když ne přímo hlad, tak určitě plnou pusu chuti na nějaký mls. Hrnuli se do starého mlýna tak nedočkavě, že docela přehlédli docela malou tabulku s nápisem písmem o nic větším, než bývá na reklamách nějaká nepříjemná informace. Jak se pozdě, ale přece jen včas dověděli, stálo tam (jak v reklamách - tradičně jen tím drobným písmem) varování
Vstup na vlastní nebezpečí!
Vstupné - jedna lidská duše.
Před vstupem odložte střelné a další osobní zbraně včetně křížků a svěcené vody!
Jak jsme si už řekli, tuto tabulku přehlédli a tím se stalo, že neodložili ani střelné zbraně, ani křížky a svěcenou vodu. Však také nic takového s sebou neměli. Jen tu dětskou dušičku a ta se scvrkla skoro na nic, sotva do mlýna vběhli a uviděli čtveřici zpustlých čertích karbaníků. Ti byli do hry tak zabraní, že si příchozích hodnou dobu ani nevšimli. Poutníci měli proto dostatek času porozhlédnout se trochu a zhodnotit situaci. Jana věnovala pozornost zajímavým obrázkům na čertích kartách. S tichým uspokojením v duchu konstatovala, že by nakreslila karty hezčí a také pěkněji. Kluci stačili hravě vyhodnotit, že se tady při hře musí fixlovat čili švindlovat (klamat jak v reklamních bilboardech před volbami a v reklam-ních letáčcích obchodních superveledomů). Ve všech rozích rozlehlé místnosti odhalili dovedně zamaskované webkamery i to, že od rohů jednoho z čertů vedl jemný drátek k naslouchadlu.
Najednou se čerti zarazili, odložili karty a vyvalili na poutníky pekelná očiska: "Co tu, vy chamradi lidská, pohledáváte?" zvolal ten s naslouchadlem, "copak nevíte, že každé rušení pekelného klidu je nepřípustné? Nebo jste nám přinesli do partičky mariáše jako zástavu svou dušičku, he?" Zařinčel k tomu zle řetězem (řinkot byl zesílen nějakou elektronickou fintou, aby nahnal větší hrůzu). To ale čerti neznali naši čtveřici. Strach, pravda, měl každý z nich za všechny čtyři. Ale dohromady se cítili silní. Vladík statečně vsadil svou strachem scvrklou dušičku, přisedl ke karbaníkům a nabídl: "Tak, páni čerti, já pekelný mariáš neumím, ale pokud si se mnou dáte poker, tak prosím. Já sice musím vsadit duši, ale co dáte vy, čertovská čeládko, jako protihodnotu vy?"

Pekelný mariáš
Čerti se radili a radili a radili a najednou ten s naslouchadly vyhrkl: "Tak my vsadíme totéž co ty. Pro člověka je podstatou jeho člověčenství duše, podstatou čertovosti pro čerta je kopyto. My tedy vsázíme svá kopyta."
Mezitím co se dohadovaly podmínky hry, Jana v rychlosti nakreslila čtyři krásná esa, každé na kartičku, jako živá. Vlastík současně pohotově zalepil tři kamery kouskem žvýkačky (a pak prý není žvýkačka vůbec k ničemu dobrá!), aby byla v provozu jen jediná, na kterou snadno dosáhl. Ta snímala karty čertího předáka. Jirka zase bystře prošmejdil okolí, až vytáhl za špinavé ucho pátého čerta, který očividně obsluhoval to švindlovací snímací zařízení. Přistižený čert pochopil, že se schyluje k průšvihu, a raději rychle odplachtil na pekelné ředitelství zvěstovat nebezpečí. A hra začala. Karty rozdávalo kníže pekelné jménem Švarctojfl; samozřejmě si namíchalo královský poker. Spokojeně mrkl na čertí kumpány, že je to v suchu, a už se těšil, že za chvíli má další dušičku v kapse. Jenže to neznal naše kamarády. Jirka souběžně nahlédl webkamerou do čertích karet, dal Janě znamení a ta opatrně podstrčila Vladíkovi (šlo o podvodné jednání v zájmu zabránění dalším čertovským podvodům; něco jako nastrčený provo-katér) čtyři esa. Když došlo na odkrytí karet, čerti zesmutněli. Esa hravě přehrála krále, dušička zachráněná, elitní kopyta v pekle. Vlastně pekelná kopyta prohraná.
Smutné čertí ksichtíky prozrazovaly, že na rozdíl od některých lidí čerti svou prohru uznávají. Při hře sice švindlovali, ale výsledek uznali. Proto se nad nimi kamarádi slitovali. Když čertům ne a ne se podařit ulomit si kopyto, rozhodlo hlasování přátel pro snížení prohry (čtyři hlasy pro, nikdo nebyl proti; Justík se hlasování zdržel). Podle tohoto dětského referenda si mohli čerti kopyta ponechat, zato museli vyklidit mlýn. Rádi se podřídili, protože bez kopyta není čert čertem, ale pekelným emigrantem bez jakýchkoliv pekelných či libovolně jiných práv. Čerti se tedy odbelhali do pekla a od těch dob jsou všichni čerti stižení kulhavostí; natvrdlí byli odjakživa.
Teprve teď si průvodce Justík přišel na své. Dosud se snažil vystupovat jako záloha pro každý případ, tedy zdržoval se poněkud dál od těch roháčů kopytnatých. Teď však statečně vyběhl a kurážně štěkal za pekelnými belhavci. Prostě vystoupil na scénu v pravý čas, a proto mu nikdo nemohl upřít zásluhy na porážce pekla.
Pozor! V pohádce darebák vždycky prohraje. Škoda že jen v pohádce.

Smutný pejsek

23. května 2010 v 15:00 | Blechovan
(Pro milovníky a milovnice psíků odkaz i na O zlaté kostičce)
To bude nějaká zmýlená, že ano? Copak jste už někdy viděli smutného pejska? Kdepak. Pejsek je vždy veselý. Pochopitelně, jsou výjimky. Někteří psíci nejsou veselí, ale vzteklí, útoční, zákeřní... Jenomže to je jako u lidí. Vypadají jako pejsci, jmenují se pejsci, mají mít psí občanku jako každý správný pejsek, ale pejsci to nejsou. Jsou to psiska, čokli, ba i bestie.
My si však budeme všímat jen těch, co nejsou útoční, navztekaní a jinak otravní. My si budeme povídat o hodném pejskovi, který byl smutný.
Jednoho takového smutného pejska potkala Kristýnka. Ukrýval se v křovisku, třásl se strachy, a kdyby měl ještě z čeho, určitě by udělal loužičku. Prostě hladový, žíznivý, ustrašený, neveselý psík. Bylo to hezké zrzavé štěňátko, ale radosti v něm bylo jako penízků v Kristýnčině pokladničce. Totiž nic (vždyť bylo léto a zmrzlina není zadarmo). Kristýnka se chtěla ke štěňátku přiblížit, ale to polekaně uskakovalo, sotva se pohnula. Mělo totiž své nedobré zkušenosti s lidmi a nedokázalo zatím rozlišit mezi lidmi hodnými a těmi čokly v lidské podobě. Na pomoc Kristýnce přišla sestřička Sára. Ta byla sice docela malá, ale udělala se ještě menší. Sedla si kousek od štěňátka na bobek a začala k němu mluvit. Obávám se, že její řeči nerozuměla ani Kristýnka, ani to štěňátko, ale kupodivu, právě ta skutečnost štěňátko uklidnila. Sára asi pejskovi připadala také taková malá, také taková bezbranná - to ji tedy štěně neznalo! -, takže k ní pojalo důvěru. Nejprve udělalo nesmělý pokus o sblížení - zavrtělo ocáskem. "Hele, Kristýnko," zvolala Sára, "ono se přestává bát." Kristýnka si tedy přisedla vedle sestřičky a začala tomu psímu drobečkovi vyprávět: "Ty jsi takové malé, hezké chuďátko. Ty ses určitě ztratilo. Nebo tě dokonce nějaký nehodný člověk vyhnal z domu?" vysvětlovala pejskovi i sestřičce situaci, "ale já si myslím, že tě vyhnali zlí lidé. Nebo ještě zlejší lidé ti pak ubližovali a ty ses muselo schovat tady do křoví. Neboj se, my ti neublížíme, my tě zachráníme."
Tak a ještě různě podobně vysvětlovaly nalezenému ztraceňátku obě sestry, že se jich nemusí bát, až se ten malý tvoreček odhodlal ke statečnému činu. Přišoural se po bříšku k děvčatům a nejprve na zkoušku, za chvíli už náruživě začal holkám olizovat ruce, kterými jej hladily. K dovršení všeho si psík lehl na záda a zvedl všechny čtyři nožky, jako by říkal: "Tady mne máte, dělejte si se mnou co chcete." Na takovou výzvu se dá odpovědět jediným způsobem. Vytrvalým šimráním psíka na bříšku, pod bradou a všude.
Když bylo seznamování v nejlepším, šla kolem babička a hned poznala, kolik uhodilo. Holky by určitě chtěly štěňátko domů. Jenže tam by se o ně neměl kdo starat. "Naštěstí naše paní sousedka, která je doma sama a které je smutno, ta by třeba pejska chtěla," uvažovala nejprve v duchu a pak své úvahy vysvětlila vnučkám.
"Ale my bychom chtěly mít toho Zrzečka doma," nesouhlasila jedna ani druhá sestřička. "My bychom se o něho staraly jak nejlíp umíme," slibovaly.
"No právě že jenom ´jak nejlíp umíte´. Víte vy vůbec, co takový drobek potřebuje?"
"Co by potřeboval. Běhat s námi venku, to potřebuje."
"Ráno, to by se vám chtělo vstávat brzy, než jdete do školky nebo školy, abyste Zrzečka (vidíte, nějak jsme si ani nevšimli, že pejsek už má jméno) vyvenčily? V poledne, kdy jsme všichni z domova pryč, v práci i ve škole a školce, potřebuje zase proběhnout. A před spaním potřetí. A nakrmit potřebuje. A čerstvou vodu potřebuje..."
Kdo mne bude mít rád?
"A nejvíc potřebuje kamarády, jinak nebude náš Zrzeček veselý," rozumovala - ostatně správně - kterási vnučka.
Toto vyjednávání s beznadějným koncem - babička měla bezesporu pravdu - přerušila sousedka: "Jéjej, děti, vy máte krásného pejska. Takový by se mi líbil. Jenomže mne někdy zlobí nohy, kdo by pak s ním běhal venku?"
Kristýnka zajásala: "No přece já a Sára. My vám ho budeme rozveselovat, když vy nebudete moct!"
Při tom zůstalo. Paní sousedka si pak štěňátko osvojila, to znamená, že mu doma přidělila místo ke spaní, přistavila misku s vodou a druhou s krmením, přihlásila ho na obci a tak podobně. Zrzeček byl pyšný na psí občanku - známku. Snad víte, že lidé dostávají občanku v patnácti letech, ale psi svou občanku-známku po půl roce. Jednou dokonce doprovázely dívky svého zrzavého kamaráda na veterinu; každý psík přece musí být očkovaný proti vzteklině. Holky měly větší strach z té injekce než Zrzeček. Ten se zvědavě díval na injekční stříkačku a snad i přemýšlel, že takovou hračku ještě nezná.
Pak nastal všední lidský i psí život. Zrzeček každou chvilku běhal s dětmi, byl veselý a ještě veselejší; jenom když děti odcházely, dostával takové smutné oči. Asi měl strach, že mu utečou, že zůstane zase sám, že se bude muset zase skrývat hladový a žíznivý někde v křoví. Ale hned mu očka odsmutněla, vesele si poskočil, zaňafal na kamarádky. Kdyby byl překladatel z psí řeči, asi by tlumočil toto: "Ne abyste mi utekly! Za chvilku, jenom co se vyspím, ať jste tu zase. Jinak vás svými zuby úplně rozhryžu jak ten koberec v pokoji a předložku u dveří."
Nemusel nikoho rozhryzávat. Jednak proto, že takový malý pejsek spí tolik hodin, že ho někdy musely kamarádky doslova tahat z pelíšku, jednak proto, že jeho nová paní, sousedka děvčat, si s ním také ráda pohrála.
Tak se stal ze smutného pejska takový rošťák, že mu děti někdy vyhrožovaly: "Že tě, ty darebo, zařadíme mezi čokly!"
Ale to víte, takové výhrůžky nebral vážně ani Zrzeček, ani děti.
Co říkáte, děti, chtěli byste domů smutného pejska, nebo si raději počkáte až vyrostete? Zatím se můžete spokojit králíčkem, křečkem či andulkou. Užijete s nimi radosti a oni tu samotu snášejí lépe než psíci!

O holčičce a pejskovi

14. května 2010 v 21:36 | Blechovan
(Toto vyprávění není ze souboru Pohádkový les)

Tak to byla jednou jedna malá holčička… Tedy ono bylo těch holčiček hodně víc než jedna, ale my si povykládáme o té jedné.
Bylo to takové čiperné, veselé a šikovné dítko, chvíli neposedělo, kromě při jídle, a ani to ne dlouho. V očích mělo pořád jiskřičky a v hlavě… Inu, co mívají taková děvčátka v hlavě. Na rozdíl od kluků to nejsou samé klukoviny, ale docela jen holčičárny. Mezi těmi holčičími nápady byl králem úmysl pořídit si psíka. To zase proto, že ať se podívala na sídlišti, kam se podívala, všude samý veselý psík. Už méně vnímala, že ať se podívala, kam se podívala na sídlišti, všude s psíkem jeho lidský průvodce, který byl občas až nápadně neveselý. To když třeba spěchal do práce, ale svého štěkavečka vyvenčit musel. Nebo když bylo škaredě, že by psa ven nevyhnal, ale psík pána ven vytáhl docela klidně. Nebo… Těch nebo bylo dost a dost, ale holčička je nevnímala.
Protože dobře znala jemnosti rodinné diplomacie, nevyrukovala rovnou s příkazem: "Tak kdy už mi koupíte toho psíka!" Ani nápad. Jen tu a tam utrousila poznámku, jak má pejsky ráda, že ta a ta kamarádka má nové štěňátko, že slyšela, jací jsou psíci kamarádi, a že… Máma s tátou pochopitelně dávno poznali, kam jejich diblík míří, ale tvářili se tak trochu natvrdle až tupě, jako že nic nechápou. Jednou tedy musela malá vyrukovat do otevřeného boje za psíka. Ačkoliv měla pro strach uděláno, předem se trochu bála odmítnutí a v rodičích se nezklamala. Jenže co zmůže libovolná kupa argumentů proti dětskému přání! Nakonec se rodiče rozhodli pro protiútok. Ne ovšem s pomocí třeba proutku (dej už s tím čoklem pokoj, otravo), ale zaprotiútočili trochu obchvatem. Vždy, když šli s dětmi na procházku, bedlivě prohlíželi okna bytů, a sotva uviděli nějakého psíka v okně, hned upozorňovali: "Podívej se, jaký je tam hezký a roztomilý psík." Holčička už už začala doufat, že se názor rodičů mění, jenže ono to bylo jinak. Když se podívala na psíka za oknem, většinou neviděla ty veselé psíky, kteří venku pobíhají a rozveselují i straší lidi, ale pejska smutného, který se toužebně díval ven. Máma hned vysvětlovala: "Tak tady je zase jeden z psíků, kterého si pořídilo nějaké dítko, a protože je celý den ve škole a rodiče v práci, je psík doma sám a je mu smutno."
Psík trpělivě čeká
Když tato léčba probíhala už dostatečnou dobu, zavedl táta opět řeč na psí otázku a dočkal se. "Víš, tati, já bych psíka chtěla moc a moc, ale až budu mít čas, abych s ním byla doma. Jinak mu bude tuze smutno a to já vím, jak to není dobré. Když jste s mámou oba pryč a já musím sama čekat, než se vrátíte třeba z obchodu, je mi smutno jak tomu psíkovi."
A na tom zůstalo. Jenom jednou při večerní pohádce prohlásila přemýšlivě: "Víš, tati, já si toho psíka pořídím, ale až budeme v důchodu, jako děda s babičkou. A bude to bílý pudl a bude celý den veselý."
Tak holčička dál při procházkách a pochůzkách venku toužebně koukala po těch psích rojnicích, které jsou na sídlištích ve městě k vidění, ale protože nechtěla, aby se její psík trápil, trpělivě čekala, "až my budem v důchodu", aby si mohla to veselé stvoření pořídit.
Tož, děvče, to bude ještě za moc a moc roků, a my ti přejeme, abys jednou toho psíka skutečně měla, a hodně veselého. To ty zatím nevíš, ale pro důchodce musí být takový psík hodně veselý, aby jim nebylo po dětech a vnucích tolik smutno.

Jak si víla Vesna nevěděla rady

10. května 2010 v 0:09 | Blechovan


Po nepříjemné zkušenosti s loupežnickou hospodou se zkrotlí poutníci vraceli ke Kouzelnému dědečkovi. Netrvalo to ani, co bys snědl dvě tři větší koblihy, a došli ke křižovatce s ukazatelem cesty. Rozvažovali, zda se mají vydat raději ke K. d., k mlýnu s čertovským mariášem, nebo do království víl. Vyhrálo to vílí království. K. d. přece neuteče, mariáš není také tou správnou dětskou zábavou, ale hlavně tradiční strašení dětí čertem, dokonce i při mikulášské nadílce, vykonalo své. Nikdo se sice čertů či pekla nebál, to ani náhodou, kdepak, jenže jistota je jistota. Ostatně neměli s sebou ani floka, tedy ani korunu (mladší sourozenci koruny - haléře - už tehdy neplatily ani v Pohádkovém lese), takže by je ani k mariáši nepřizvali. Navíc pod směrníkem ke království víl byl nápis
Dnes Den otevřených dveří!
Kdo by nezatoužil poznat, jak to mezi vílami chodí, když nemají čas dávat si pozor na své vystupování. Nebylo to však tak jednoduché, jak to na první pohled vypadalo. Sotva totiž došli k velké a krásné vílí bráně s krasopisným nápisem:
"Buďte vítáni v království bohyně Vesny, královny víl"
Poutníkům se naskytla podívaná za všechny prachy (tedy kdyby nějaké prachy měli; jak víme, neměli ani floka. Jenom Justík měl psí známku).
V bráně stály totiž dvě šik-víly a hádaly se jako nějaké parlamentní celebrity. Teprve když si vjely do vlasů, objevila se tam osobně bohyně Vesna - místní královna. Byla to krasavice, že to snad ani není možné. Zamračila se a víly nabádala k rozumu: "Holky, neblbněte! Co si o nás, dobrých vílách, pomyslí tahle drobotina. Nakonec ztratí o pohádky zájem, protože bude mít dojem, že jsme stejně hašteřivé, hádavé, nesnášenlivé a možná i neupřímné jako ty zmíněné V.I.P. čili celebrity z lidského světa."
"No jo, naše paní královno," omlouvala se jedna z vílích dračic, "vy jste nařídila Den otevřených dveří…" Než mohla dokončit, vskočila jí - nikoliv nezdvořile, ale z titulu svého postavení - Vesna rozhodně do řeči: "To jsem nenařídila já, ale Sjednocená pohádková unie - SPU -, a co nám ta nařídí, to musí být splněno, kdyby měly víly přestat tancovat."
"To my dobře víme," přihlásila se druhá dračí vílice, pardon, vílí dračice, se svou troškou do diskuze, "jenže jak máme otevřít dveře, když přece v celém vílím království žádné nemáme, protože se nepotřebujeme zavírat? Navíc by bylo dost problematické a zdlouhavé vůbec nějaké dveře sehnat a instalovat je." Tady vysvětlíme, že víly nebyly v dobrých sousedských vztazích se sekcí černokněžníků (o čarodějnicích se zde raději ani nezmiňujeme), takže by musely nejprve vypsat výběrové řízení, pak …
To byl problém nad problémy. Vyhlášený Den otevřených dveří, návštěvníci asi před branami, vlastně před bránou, ale dveře otevřít nelze, protože - jak známo - kde nic není, neotevře to ani čert.
To by Vladík ani nebyl Vladíkem, kdyby nepřišel s návrhem na řešení: "Paní Vesnová," začal trochu nesměle, "já bych vám doporučil doplnit nápis nad bránou do vašeho království ještě o dvě slova. Jednoduše dopište: OTEVŘENÉ DVEŘE. Pak se nemusíte namáhat se sháněním a instalací dveří, když budou otevřené, ještě než byste je stačili zavřít." A hned se s Janou chystali, že takový nápis zhotoví. Netrvalo jim to dlouho a problém směrnice SPU byl vyřešen. Šťastná královna víl čtveřici pochválila a nabídla se, že je sama a osobně svým královstvím provede.

Víla Vesna
Přiznejme si, že návštěvníci byli zklamáni, ba rozčarováni. Bylo tam sice všude plno krásného kvítí, vůní lučních i lesních květů a plodů, ptačího zpěvu jak o Portě, ale nikde žádná seslička, kam by znavený poutník umístil svůj zadeček, nikde žádná postýlka, do které by si průvodce Justík mohl vyskočit k menšímu schrupnutí. Jana se zajímala o to, jaký používají šicí stroj k výrobě svých krásných závojů, jaká pračka jim umožní to jemné závojové tkanivo bezpečně vyprat. Jirka brumlal něco o tom, že nevidí nikde chladničku, aby se podíval, jaký druh nanuků a zmrzlin mají víly nejraději, a Vlastík doplnil zvědavost tím, že v teplém ovzduší jistě každé maso bez chladničky nevydrží vonět, právě naopak.
Královna Vesna se usmála: "Musím trochu vyjasnit poměry. Tak za prvé, víly nepotřebují ani šicí stroje, jehly a niti, ani pračku. Naše závojové ohozy pro nás utká nejlepší tkadlec světa, pavouk vílák se svými kamarády. No a když si nějaká víla závoj třeba natrhne o trn či ušpiní, prostě jej odloží a obleče si nový. Snad jste si někdy nad ránem všimli, že lesní paseky či táborová loučka jsou přikryty pavučinou mlhy. To jsou ty odložené vílí závoje. Pokud se jedná o chladničku, vílí potřeby jsou mnohem pohádkovější než ty lidské. My nepotřebujeme skladovat žádné poživatiny či mlsnoty. Nám stačí přivonět k nějakému kvítku a máme o výživu postaráno. A protože v našem království je věčné jaro, to teplé, ne jako na Zemi, tak když jsme tancem a zpěvy unavené, prostě se uložíme do mechové postýlky a místo peřiny nám k přikrytí stačí zavřít oči. Pak spíme až zase do večerního probuzení."
Jirka se nějak nespokojeně rozhlížel, ale raději svůj dotaz nevyslovil. Podle všelijakých pohádek je prý vílí království nesmírně bohaté, ale tady nikde nic. Tady by snad ani nebylo co privatizovat, ba ani ukrást. Žádné zlato, žádné drahokamy, dokonce ani televizor nebylo nikde vidět. Dokonce ani docela maličká chladnička!
Po chvíli poutníci vílí královně Vesně poděkovali a s mnohými omluvami, že se ke své lítosti nemohou déle zdržet (aniž by netaktně prokecli, že v celém království pro ně není nic moc k vidění, kromě krásné přírody ovšem), vydali se na další pohádkovou pouť.
Pozor: I ten nejkrásnější sen je jenom sen, zatím co surová skutečnost bývá vždy mnohem obyčejnější. Nu a o pohádkách to platí právě tak.

Rada Kouzelného dědečka

2. května 2010 v 11:14 | Blechovan

Opožděná vzpomínka

Sotva dětem otrnulo z nedávné dračí příhody, projevil se zdravý realismus, tedy opět hlad. Jana se obrátila na Justíka s dotazem: "Justíku, není tady někde nablízku restaurace, kde dávají dětem v den jejich svátku občerstvení zdarma?" Justík proto zavětřil, chvíli pozorně naslouchal, co za zprávy přináší vítr, a pak slíbil: "Když si pospíšíme, dostaneme dobrot, co hrdlo ráčí." Pak se, aniž by čekal na dětskou odpověď, rozběhl po Pohádkovém lese, že mu mládež sotva stačila. Asi měl také hlad. Ostatně ten mají psíci, snad i když jsou najedení skoro k prasknutí. Lákal děti po lesní stezce, která je dovedla na lesní cestu, a po ní se brzy dostali na křižovatku lesních cest na kraji sluníčkem vyzdobené paseky. U té křižovatky seděl nějaký stařík, dost ošuntělý, vedle něho odpočíval psík, který si hned začal vyměňovat novinky s Justíkem. Děti se trochu zaraženě zastavily: "To mne podrž," šeptal Jirka, "copak i v Pohádkovém lese jsou bezdomovci?" Ale ať už si děti myslely o staříkovi cokoliv, pozdravily zdvořile a zeptaly se, zda neví o nějaké restauraci pro děti, kde na MDD nepožadují po dětech peníze. Stařík se usmál: "Máte štěstí, že jste ve skutečném Pohádkovém lese. V obyčejném lidském světě se vše řídí spíše rčením, že zadarmo ani kuře nehrabe. Naopak, mnozí tam raději hrabou, než pracují. A právě na cizích dětských hostech se dá nahrabat, ó jé!
Ale já vám mohu poradit. Když půjdete pořád rovnou za nosem, ale jen jedním, ne abyste se kroutili podle vašich čtyř nosíků střídavě, tak do zítřejšího večera spolehlivě dojdete do restaurace U loupežníků. Tam se dá povečeřet i zadarmo. Ti loupežníci totiž mají právě dovolenou a o dovolené své kradačské řemeslo neprovozují.
Ovšem na tyto loupežníky a ostatní lumpy spekulantské není spolehnutí a do zítřejšího večera by vám nemusely stačit síly. Nabídnu vám raději něco ze svých skromných zásob." To řekl a pak vytáhl ošoupanou brašnu, položil ji na lavečku a … V tu chvíli jak jeho psík Punťa, tak Justík zavětřili a v očekávání nějakého psího mlsku zapanáčkovali. Stařík sáhl do brašny a vytáhl dva kousky masa, o které se - bylo to v pohádce - oba psíci svorně podělili. Přitom upadla staříkovi hůl.

Kouzelný dědeček

Vlastík rychle přiskočil a onu oporu starých nohou ochotně zvedl a postavil ji k lavičce. Že se tady jedná o Kouzelného dědečka, bylo jasné z toho, že ač se na Vlastíka vůbec nedíval, otočil se k němu, poděkoval mu za zvednutí odznaku stáří a podal mu jakousi dobrotu. Vlastík byl nějak vyvedený z míry, protože sice poděkoval - to měl dobře zvládnuté, ostatně se to zpravidla vyplácelo. Hned však natáhl svou ručku s tradičním: "Eště Janovi," jak to dělal odmalička, když chtěl také něco pro sestřičku. "A také Jirkovi a Vladíkovi." Pak se začervenal, protože si uvědomil, že dobrotu nedostal od mámy, která už byla zvyklá na jeho dobré srdíčko, se kterým vyžadoval mlsek i pro ostatní kamarády. K. d. (Kouzelný dědeček) se s pochopením usmál a podělil i ostatní. Pak nabídl, že dětem připraví krupičnou kašičku, palačinky, ovesnou kaši nebo třeba obložené chleby. Jana vyslovila to, co napadlo všechny: "Ale pane K. d., tedy Kouzelný dědečku, my jsme vám nepřinesli ani buchtu, ani krajíc chleba, tak si přece žádnou odměnu nezasloužíme."
K. d. se usmál a vysvětlil: "Inu, děti, kdo něco dává jen za protislužbu, toho si já až tak mnoho nevážím. Dobří lidé dávají jiným to, co jiní potřebují, a nečekají, až jim to obdarovaný oplatí. Natož aby darovali jen, čeho sami mají přebytek, a leda jako poděkování třeba za ty buchty. I když taková domácí buchtička s tvarohem, to je i pro Kouzelného dědu pochoutka neobvyklá." Pak se dohodli, že nejlepší by byl ten chleba s něčím dobrým, třeba s máslem. Než se kdo nadál, nejen že se objevily čtyři pořádné krajíce, pořádně namazané pořádným máslem, ale stejně rychle zmizely. Nene, žádné pohádkové kouzlo. Krajíce byly docela obyčejně snědeny tradičním způsobem.
Nemůžeme klamat případné čtenáře tvrzením, že se děti spokojily s těmi čtyřmi krajíci. Takové mládě bloudící Pohádkovým lesem (a samozřejmě i nebloudící kdekoliv a kdykoliv) co chvíli dostane hlad jak vlk v nepohádkovém lese, nebo ten, který sežral dobroty pro babičku i s babičkou, Červenou karkulku nevyjímaje. Dětem však - na rozdíl od nenažraných vlků - bylo přáno a nikdo jim bříška nepřišel rozpárat. Proto se v klidu namlsaly.
Pak děti poděkovaly a Justík je vedl do zmíněné loupežnické hospody, protože se chtěly nejen najíst, ale i vyspat.
Pozor! Kdo pomáhá jen "na oplátku", ten se sám pomoci tak hned nedočká. Kdo pomůže nezištně, neprodělá. Když nezíská nic jiného, tak aspoň pocit uspokojení, že udělal něco prospěšného, dobrého.