Červen 2010

Bludný kámen

28. června 2010 v 22:12 | Blechovan |  Pohádky
Bludný kámen
Sotva se celí udýchaní zastavili, nemohli uvěřit svým očím. Nikde žádná poušť, nikde žádné skalisko. Všude kolem louky, tu a tam porostlé křovisky a poseté kameny velikosti míče. Tu pingpongového, onde tenisáku a támhle kdesi na okraji louky docela velikosti kopačáku. Na obzoru bylo k vidění, že tam začínají bujné hvozdy, nad nimiž se vypínal - no nepříliš sebevědomě - jakýsi polosesutý hrádek. Věž jako okousaná hlodavci, cimbuří zřejmě po nějakém boji a v hlavní hradní zdi díry, že by jimi prolezl i tyranosaurus rex se vztyčenou hlavou. Přátelé k polohrádku zamířili ve stopách rychlejšího a zvědavějšího Justíka. Jak se záhy ukázalo, bylo to velké štěstí. Tedy to, že nešli tu nejkratší cestou, přes šutry, kamení a balvánky. Někde v polovině cesty k polohrádku potkali dva dětské tuláky. Motali se tam od ničeho k ničemu, zakopávali o různé ty šutry a očividně nemířili nikam, ba naopak opisovali nepravidelnou kružnici.
"Mládenci," nevydržela to Jana, "co se tady touláte jak slepé myši? A co jste vlastně zač?" Ten větší toulavec se smutně přiznal: "To kdybychom věděli, proč se točíme pořád kolem tam toho největšího balvanu a ne a ne se vymotat. Abyste věděli, my jsme dva bráškové. S maminkou jsme zašli na "cestu pohádkovým lesem". A najednou jsme zjistili, že maminka zabloudila, a tak ji hledáme."
Bludné kameny

Ten menší zavrčel přes díru v zoubcích: "To je taky nějaký rozum, zabloudit. Pořád na nás naléhala, abychom dávali dobrý pozor na cestu, vyznačenou praporky, abychom nesešli z cesty, abychom se nezaběhli a ještě několik dalších 'abychom', a zatím zřejmě sešla z cesty ona sama. To bylo samé Jendo, tam nesmíš, Jirko, to nedělej a teď to vidíte, kam jsme došli. My ji teď hledáme, ale nějak nám to nejde a jde nám o svačinu a vůbec…"
Vlastík, zkušený čtenář nejen pohádek, ale i různých nevědeckých sci-fi (vědeckých fantazií), se trochu zamyslel, zavzpomínal, a pak vynesl trumf: "Inu, vy jste určitě překročili bludný balvan (případně bludný kamínek) a teď jste v zajetí nějakého bloudivého kouzla. Zřejmě ani nevíte, že nejste v pohádkovém lese s vymyšlenými pohád-kovými kulisami, ale ve skutečném Pohádkovém lese, tedy v království pohádek."
Jeník zatnul to, z čeho po čase budou pěsti, a zavrčel s výhrůžnou nespokojeností: "Co pořád pleteš o zabloudění! Vždyť my jdeme pořád po jedné pěšince a ta nás přece musí někam dovést." Starší bráška Jirka se k Jeníkovi přidal: "Jdeme přece přímo támhle k tomu polohrádku. Už tam musíme každou chvíli dojít."
Experimentátor Jirka moudře navrhl rozřešení problému: "Jistě jste překročili bludňáka, to má Vlastík pravdu, ale vy tomu nevěříte. Uděláme pokus. Jeden z nás bude překračovat kámen po kameni, balvan po balvanu a ostatní budou pozorovat, kdy zabloudí. Nu a k tomu bludňákovi se pak celá trojice bloudivců vrátí, překročí jej v opačném směru a tím se zbaví bludného kouzla." Vladík jenom doplnil, že potom se všichni i s Justíkem vydají na ten polohrádek, zjistit, jak to tam vypadá. Tak se také stalo a za necelou pohádkovou hodinu byl bludňák objeven, zpět překročen a celý ten houf pod Justíkovým praporem (vrtící se vztyčenou oháňkou) zamířil bezpečnou stezičkou k cíli.
Ještě nedošli ani k hradbám, když jim vyjel vstříc na bujném koni rytíř, který už od pohledu vypadal loupeživě. Ten zařval: "Zpátky, darebáci, pošlapali jste mi celou louku, zaplatíte mastné mýtné! Jinak tady budete bloudit, až se úplně ubloudíte a stanete se mými otroky. Nemá mi kdo čerpat z hradní studny vodu. Je moc hluboká. Ta studna. Musí mi někdo vařit. Musí mi někdo prát spodky a cídit zbroj. Musí mi někdo chodit pro mou oblíbenou coca-colu hardest[1][1]. A vůbec se musí o mne, mocného rytíře, někdo pořád starat." Byl by se asi ještě hodnou chvíli kasal a vytahoval, chlubil a vynášel svou velikost a moc, kdyby nezasáhla Jana: "Teď jsem si vzpomněla, že v jedné pohádce jsem četla o rytíři Chytrovci, který je čarodějnickým učněm, ale umí jen zakouzlit obyčejné kamení, aby bylo bludné. To je určitě tady ten vejtaha." Pak něco pošeptala Justíkovi. Ten se šikovně přitočil k Chytrovci, chňapl po neobrněné noze rytířova koníka a rozpustile se hnal pryč. Chytrovec nechtěl ztratit autoritu, a proto se za psíkem rozjel, přičemž mu koukala touha po trestu z očí. Nu a právě o to Janě a Justíkovi šlo. Psík běžel nenápadně tak, aby se dostali k bludném balvánku. Těsně před ním udělal kličku, za kterou by se nemusel stydět ani vyspělý zaječí běžec. Rozhněvaný rytíř nebyl dost pohotový a koníkovi bylo jedno, co se s jeho pánem stane. Tak se stalo, že koník i s rytířem přeskočil bludný balvánek a dětský spolek měl po starostech. Od té chvíle se Chytrovec motal jak pověstná kača v čepici a rytíř loupeživýý se změnil v rytíře bloudivého. Po chvíli to přestalo koníčka bavit, šikovně vyhodil, rytíř nešikovně žuchl na zem (zarachotilo to, jako by se nějakému trhovci sesypal stánek s plechovým nádobím). Pak koník přeskočil zpátky ten proradný kámen, přiběhl k dětem, vesele zařehtal, a že musí spěchat do jiné pohádky, protože princ Bajaja právě potřebuje pomocníka proti zlému drakovi.
Šestice přátel i s Justíkem si pak pozorně prohlédla polohrádek, ale dočkali se jen zklamání. V celé skororuině byla jen jedna jediná jakž takž zachovalá místnost. V té byl na zemi spací pytel tak zastaralé koncepce, že by v něm nespal snad ani nějaký bezdomovec, pokud by měl k sobě jen trochu úcty. V rohu té zpustlé místnosti byl jediný zachovalý kus nábytku. Byl to veliký sud, který čpěl tou coca-colou hardest tak odporně, že to nebylo k vydržení. Justík projevil smysl pro spravedlnost. Označkoval dotyčný soudek po psím způsobu a pak sebevědomě vedl dětskou výpravu k dalším dobrodružstvím.
Pozor! Kdo nedává pozor na cestu i na to, co dělá, snadno zabloudí do nečekaného maléru. A dvakrát bacha: Zabloudit se dá i mimo pohádku, dokonce i na internetu!


Lžipoustevník

13. června 2010 v 14:19 | Blechovan |  Pohádky
(po vítězství nad pekelnými mariášníky)
Přátelé sice po vyhnání pekelníků ovládli starý mlýn, neměli v něm však stání. Ostatně tam bylo pekelně neuklizeno, pekelný puch a nic k snědku. Proto se vydali na další pouť Pohádkovým lesem. Život však lidem připravuje překvapení někdy nikoliv sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát za den. Jedno z těch překvapení je postihlo hned kousek za mlýnem. Vyšli z lesa, a než se stačili rozhlédnout, nebylo široko daleko na co se podívat, stáli uprostřed pouště, samý písek a horko. Jen kousek od nich bylo něco jako velké skalisko. Vydali se tedy k tomu skalisku, žhaví zvědavostí, co je to za kulišárnu. A také že ano. Ve skalisku byla rozsáhlá jeskyně, jen vchod do ní byl přikrytý maskovací sítí, která tam zřejmě zůstala ještě "z války v zálivu". Když Jirka s Vlastíkem odvážně poodhrnuli tu síť, objevil se vchod do jeskyně, vybavený vkusným sdělením
Bacha!
Poustevna zbožného muže.
Vstup jen s dobrým úmyslem a nějakým skromným dárkem.
Jak jste si domysleli, byla to poustevna potřebného muže (nezjištěné religie), který tam v meditacích[1] trávil svůj osamělý život. Poutníky přivítal nejprve zbožným přimhouřením očí, které oslepilo slunce z okolní pouště. Hned pak je pozval dál, a že si rád vyslechne novinky ze světa a nejbližšího okolí. "Žiji tady o chlebu a vodě už snad celou věčnost. Protože mi chleba dávno došel, z nouze chytám a suším luční kobylky, abych měl dost sil na to zbožné meditování. Můžete se ke mně přidat. V tom meditování, už to tady se mnou vyzkoušela celá řada slavných osobností. Ovšem hladem a žízní jsem už tak zesláblý, že mne může zachránit jen nějaký jedlý příspěvek od nově příchozích, tedy od vás." To řekl, zavřel oči jako slabostí od hladu, a natáhl dlaň a také druhou ruku, která pevně držela převelikou kabelu, vhodnou na jakékoliv reálné množství pokrmů. Když se hosté přiznali, že sami nemají co do pusinek, zachmuřil se a mrzutě požádal: "Tak mi alespoň přineste z druhé strany skaliska pramenité vody. Je tam studánka. Kdybyste cestou uviděli nějakého lučního koníka, přineste ho. Už mi docházejí zásoby." (Kde by se na poušti vzali luční koníci. Tak ještě sarančata, to snad.) Vladík s Vlastíkem tedy převzali velkou konev na vodu a sáček na kobylky a vydali se na cestu. Jenže vyrazili nesprávným směrem. Skalisko bylo velikostí chlapisko, takže obejít je by trvalo delší dobu. Proto poustevník za nimi vyběhl, aby jim ukázal správnou cestu.
Jeho chvilkové nepřítomnosti využila Jana a Jirka, aby si podrobně a nerušeně prohlédli dotyčnou poustevnu. A ejhle, Jana za závěsem v jednom jeskynním koutku objevila celou snad pětikilovou bonboniéru a hned jednu čokoládovou kobylku (aha, tak tím se milý poustevník živí!) ochutnala.
Lžipoustevník
Luční kobylka z bonboniéry měla kvalitní pralinkovou náplň. Jirka zase šmejdil v jiné části jeskyně a byl překvapen svým nálezem nejméně dvojnásobně. Nejprve když uviděl v daném koutku velký soudek, který čpěl (voněl?) vínem jak znojemští prodejci burčáku. Ten Jirku nenadchl, a tak milé klučisko hledalo dál. A narazilo na to druhé překvapení. V jakémsi komíně viselo několik šrůtek uzeného a dobrého špeku.
A to už se vracel do poustevny udýchaný poustevník, aby zabránil výše zmíněným objevům. Nezabránil a to ho tak rozlítilo, že se vytasil s dosud ukrývanou kouzelnickou hůlkou, a hned že všechny začaruje. V Janě a Jirkovi byla teď malá dušička, snad ještě menší než při setkání s čertími mariášníky. Jenže právě když poustevník - čaroděj chtěl vyřknout proslulou zaklínací formulku (nepodařilo se zjistit její znění. Ten lotr ji z úleku zapomněl), objevili se za jeho zády Vladík s Vlastíkem. Vlastík vytrhl kouzelnickou hůlku a Vladík vylil na černoknížáka všechnu vodu. Ten se lekl, zakuckal, voda mu zaslepila oči, zatekla mu za límec a pro další nehody doprovázející nevydařené kouzlení ztratil zbytek důvěryhodnosti. Začal hrubě nadávat jak nevyvedený ministerský předseda či nespokojený fotbalový divák, popadl hůl, tentokrát obyčejnou, ale hrozivě vyhlížející, a rozběhl se za včas a rychle prchající mládeží.
Na tu čtveřici neměl. Jak známo, v nebezpečné situaci dokáže člověk - byť dítě - i nemožné. Tak čtyři poutníci falešnému poustevníkovi utekli. Snad vás zajímá, co průvodce Pohádkovým lesem, Justík. Co by, ten nezaváhal. Sotva podvodný poustevník vyběhl z jeskyně, Justík šup do skrytého kouta, chňap po jedné šrůtce masa a fofrem za kamarády, aby snad nezabloudili.
Všichni se pak zastavili nedaleko výstavného hradu, ale dovnitř se raději nevydali. Posadili se na trávník a Justík se s nimi poctivě podělil o lup.
Pozor! Lež má krátké nohy. Proto lžipoustevník nedokázal děti dohnat, ačkoli ony mají nohy dětsky krátké. Asi byl zvlášť velký lhář, tedy se zvláště krátkýma nohama.

Originální čarodějnice

9. června 2010 v 20:59 | Blechovan |  Pohádky
Teď se naše mládež přesvědčila, že dospělí jí nepředávají různé informace vždy věcně správné. Asi jako reklamní agentury. Tak hned dotyčná čarodějnice. Byla to docela krasavice. Žádné bradavice na tváři, žádný křivý nos, žádné vykotlané černé zuby. Právě naopak. Na čtveřici zbloudilců se usmívala originálním bílým chrupem mladá dívka, jen to koště, které držela v ruce, bylo pohádkově věrohodné. "Nazdar, děti," vítala je s úsměvem, "tak vám se podařilo sejít z cesty nalinkované organizátory zábavy a dostaly jste se do skutečného lesa pohádek. Já vás pěkně vítám. Jistě se tady nevyznáte, vždyť žádná mapa naší pohádkové říše se nenajde ani na tom nejmoder-nějším internetu. Dokonce ani GSP tu nefunguje, nám se podařilo vpádu moderností aspoň trošičku se ubránit. Pokud potřebujete informaci, jak a kam dál, stačí se zeptat."
Nyní se ukázalo, že i v Pohádkovém lese se naše děti chovají rozhodně věcně. Tak hned tady. Vystoupil nejmladší - Jirka - a přiznal se: "Víte, paní hezká čarodějnice, kdybyste mohla vykouzlit pořádnou sklenici nějaké limonády. Mám žízeň aspoň tak velkou jako tady Jana, a ta od žízně skoro švidrá."

Štědřinka
Jana se ihned ohradila, že ona nešvidrá vůbec, protože se koukala na keříčky zrajících jahod, a pokud se jedná o žízeň, tak že by si také popřála několik - pokud možno dost hodně - hltů dobré studánkové vodičky.
Čarodějnice Štědřinka - jak se představila - jen mávla tím koštětem (zřejmě to nebyl jen dopravní prostředek, ale hlavně její univerzální čarodějnická pomůcka) - a už mělo každé dítko v ruce skleničku plnou nějakého nápoje. Všichni se napili s chutí, jen Vladík zabručel, že by si dal raději coca-colu.
"Tak to, moji milí," přiznala Štědřinka, "to vám nemohu vyhovět. Na to mají Američané ochrannou známku a proti té jsou i pohádková kouzla slabá." Vlastík se zhluboka napil nabízeného nápoje a zabručel: "Vždyť ta coca se tomuhle pohádkovému nápoji nemůže vůbec rovnat, jen to zkus a uvidíš."
Vladík tedy rovněž okusil a na kolu ochotně zapomněl. Byla to sice jen čistá studánková voda, ale tak dobrá, že musela být dočista pohádková. V obyčejném životě se tak dobrá voda snad ani nevyskytuje.
Když děti zahnaly žízeň, začaly se zajímat konečně o další cestu. Opatrná Jana se ještě opatrněji dotazovala, jak by mohla najít ona a její kamarádi cestu domů. Čarodějnice to už už chtěla vysvětlit, ale Vlastík jí vskočil do řeči: "Kdepak, domů ještě nechceme. Nejprve nám umožněte poznat skutečnou pohádkovou říši. Teda, jestli to není obyčejným živáčkům zakázané."
Štědřinka se trochu zamyslela a pak prohlásila: "Právě jsem se rozhodla udělat první opravdové čárymáry, abyste mohli projít Pohádkovým lesem s co největším množstvím pohádkových zážitků." Pak mávla svým koštětem, zahuhlala tajná zaří-kávání, ze kterých stačil Jirka zachytit jen tu a tam nějaké slovo o nezabloudění, nebezpečí, stateč-nosti, a pak přikázala: "Jděte tam, kam vás povede Jana. Já jí dám pohádkový čuch,[1] který ji zavede do všech pohádkových světů jistě a bezpečně a nakonec vás všechny vyvede z pohádkové říše rovnou domů k večeři." To dořekla, sedla si na své koště a odplachtila jak… No jak čarodějnice na koštěti.
Mezitím Jana už obírala keříčky lesních jahod s takovou chutí, že to zlákalo i ostatní zabloudilce, a tak hodovali, dokud nespolykali všechny jahůdky na celé pasece. Přitom narazili na směrník ukazu-jící směr k různým pohádkovým situacím. Teprve pak se zamysleli, kam dál. Teď se ukázalo, že po-věření Jany průvodcovstvím bylo správné kouzlo. "Já si myslím," uvažovala Jana, "že nejprve se podíváme do psího království. Psíci jsou dobří kamarádi, však to známe podle toho našeho, těch se nemusíme bát." Vladík, protože byl sečtělý, hned namítal, že takový pes baskerwilský (Canis Baskerwillensis, D.) by jistě nepřivítal naši čtveřici veselým vrtěním ocásku a rozesmátou tlamičkou, ale vyceněnými zuby. Jana se zamyslela, ale než mohla odpovědět, rozřešil spor Vlastík: "Taková sympatická čarodějnice jako Štědřinka by nás jistě nepustila do spárů nějakého čertovského strašidla. Ostatně každý si vezmeme pořádnou hůl a ta, jak známo, odradí od útoku i takovou bestii, jakou je známý baskerwillský pekelník." Tak si každý vybral pořádnou hůl (v pohádkovém lese jich leželo hned několik různé délky, aby si každý potřebný mohl zvolit přiměřeně velikou, silnou a lehkou) a vydali se rovnou za Janiným nosem k další cestě.
Prvním zastavením bylo psí království. Každé království má svého krále nebo královnu a o psím králi začne vyprávět své zážitky Jirka.
Pozor! I Pohádkový les může být jen kamufláž. Skutečnou pohádku poznáte teprve až ji opustíte a porovnáte s normálním životem. A také: Žádná čarodějnice není tak škaredá, jak ji lidé kreslí.