Červenec 2010

Král Myšák Úplatný

30. července 2010 v 15:18 | Blechovan |  Pohádky

Pokračuje Cesta Pohádkovým lesem

V jednom království Pohádkového lesa vládl král Myšák Úplatný. Ale podívejme se, jak se s tímto královstvím seznámili naši poutníci.
Když tedy odešli z předchozího pohádkového dobrodružství, vedl je Justík vyšlapanou stezičkou. Prošli devatero kopřivových hájků (auvajs!!!), devatero pcháčových ostrůvků (ouvej!!) a devatero holin. To už se jim všem zdálo nějak podivné. A průvodce celou tu devaterocestu nějak podivně kroutil čmucháčkem a chvílemi vrčel přesně tak, jako když nějaký psík začichá kočku. Proto byli všichni překvapeni, když došli k pevnému hradu, který byl vyzdobený obrovským nápisem (a možná to byl dokonce billboard!)
Myší království
Jana a Jeník ohrnovali nosy: "Tady to smrdí opravdu myšinou, ale na stezičce je občas vidět velké kočičí stopy. To by se mělo vypátrat a vyjasnit." Tak se všichni jali pátrat a vyjasňovat.
V hradní bráně stálo několik myších ozbrojenců, kteří však na první pohled nevypadali nijak statečně. "Nás se nemusíte bát," ujišťoval je Vlastík, "ani tady toho psíka. Ten není žádný myšilov, ale naopak by s chutí prohnal nějakou myšilovku, tedy kočku." Když strážní uslyšeli takové ujištění, stali se důvěřivými a jejich velitel vysvětlil: "V našem myším království máme dva základní nepřátele. Našeho pana krále Myšáka Úplatného, dej mu pánbůh lehké odpočinutí, a jeho osobní přítelkyni kočku zvanou Potvora.
Myšák král
Náš král, dej mu pánbůh lehké odpočinutí, nás nutí, abychom šmejdili po celém světě a všechno, co našmejdíme, mu musíme odevzdat. Pak nám z toho trochu přenechá na zahnání největšího hladu. Když jsme se začali stavět na zadní a nespokojeně zvedat své myší ocásky, povolal na pomoc tu Potvoru. Proti té nemáme žádnou naději, tak dál šmejdíme po celém Pohádkovém lese, aby náš král Myšák Úplatný, dej mu pánbůh lehké odpočinutí, stále bohatl, ale také aby ze všeho našmejděného něco ukáplo pro nás, pilné myšičky. Ke vší té hrůze ještě královská výsost za kočičí pomoc slíbila a dovoluje, aby si Potvora každý den ulovila několik královských poddaných. Právě ti, kteří se Myšáku Úplatnému, dej mu pánbůh lehké odpočinutí, znelíbili, jsou stavěni sem do hradní brány údajně jako stráž, ve skutečnosti jako úplatek Potvoře, že chrání krále."
"Krucifix," zahromoval nectně Jirka, "tak proč z takového mafiánského království neutečete?"
"Je vidět, Jirko, že nevíš, jak to tady u nás chodí," vysvětloval velitel stráže. "My myši jsme tvorové mírumilovní, a když se nedostaneme někam do spižírny, ani moc škody nenaděláme. Jenže Potvora má v okolí několik kočičích kamarádů a kamarádek a ti jí slíbili, že každou myší uprchlici pocházející z našeho království uloví a pořádně si s ní pohrají. To znamená, že ji důkladně potrápí a nakonec myška stejně skončí v kočičím žaludku. Nemáme naději na lepší život tady ani u sousedů. Já, jmenuji se Ocásek, bych rád pomohl našemu myšímu národu, ale jak?"
Justík se pořádně zamyslel, něco zavrčel svým kamarádům, ti přitakali a pak přednesl návrh: "Já a moji kamarádi vás té zlé kočičí hrozby zbavíme. Ovšem s tím vaším teroristickým panovníkem si budete muset poradit sami. Uděláme to tak…" Potom něco Ocáskovi a jeho bojovníkům pošeptal. Ti Justíka pustili, aby se mohl ukrýt hned za hradní bránou, a pak se čekalo. Kamarádi se posadili na trávníček u hradeb, jako by piknikovali, tedy baštili nějaké dobroty. Tvářili se, že si vůbec nevšímají, co se děje kolem nich.
Když se přiblížila Potvora, která si už předem mlsně olizovala vousy a vyhlížela nejtučnější myší oběť, vystoupil zpoza brány Justík a zlobně zavrčel asi toto: "Ty, Potvoro, moc se tady neochomýtej, nechceš-li skončit v mých zubech." Potvora byla tak zludákaná dosavadním beztrestným požíráním královských poddaných, že zapomněla uvažovat a na Justíka drze zasyčela: "Povídali že mu hráli. Na mne nemáš, ty zrzavý opelichanče. Já mám glejt od samotného Myšáka Úplatného, dej mu pánbůh lehké odpočinutí, že za ochranu jeho majestátu smím denně spořádat hned tři jeho poddané dle vlastního výběru, tak si dej pozor, abys…" Nestačila dokončit. Jistě znáte, že pes a kočka jsou věčně ve při, přičemž kočka buď uteče na strom, plot či jiné psům nedostupné místo, nebo to s ní nedobře skončí. To se tedy stalo i Potvoře. Ta navíc byla tak pošetilá, že dráždila psíka, když nikde v okolí nebylo, na co by vylezla. Justík ji drapl do zubů, zatřepal s ní jak s plyšovou hračkou, div jí vaz nezlomil, poodběhl s ní kousek k nedalekému potůčku a šup s ní do tůňky. Kočky, jak známo, nepatří mezi plavce. Proto nás nepřekvapí, že se z tůňky okamžitě ozvalo kočičí volání o pomoc. Jenže kdo by šel takovému spřeženci nemilosrdného krále Myšáka Úplatného, dej mu pánbůh lehké odpočinutí, na pomoc? Tak se tam asi utopila.
Mezitím se myší stráž v čele s Ocáskem vydala za králem na hrad. Když se postavili před trůn, Ocásek spustil: "Králi Myšáku Úplatný, nechť tě čert vezme, dokraloval jsi. Tvůj ochránce se právě utopil a teď budeš zase ty poslouchat nás, své dosavadní poddané. Hybaj sehnat někde něco na myší zub a alou s tím zpátky, ať můžeme krmit naši myší mládež."
Král vycenil zoubky a začal hrozit: "Jak na vás skočím (tlusťoch by se sotva nadzvedl na trůně, natož aby skočil!), tak budou myší chlupy létat." Jistě se domníval, že informace o kočičím konci je jen lest. Jenže to byla pohádková pravda a ty myší chlupy začaly létat, byly to však chlupy bývalého krále, Myšáka Úplatného, na kterého si čert už pytel chystá. Jeho panování stálo na zradě myšího lidu, proti němuž mu kočka Potvora pomáhala, jak mohla. S velkou radostí a nemenší žravostí.
Bývalý král musel konečně začít shánět obživu sám. Od toho běhání byl brzy docela utrmácený a pořádně vyhublý. Jenže - světe div se - cítil se mnohem lépe než dříve, kdy se jen povaloval na trůně, nezřízeně se přežíral, tloustl a dokonce musel občas polykat nějaké oblbovací tabletky proti výčitkám svědomí. A tak tento náš příběh Pohádkového lesa končí zdánlivě pohádkově dobře. Největší lump Potvora dolumpoval, zrádný král dokraloval a poznal, zač je toho loket, když na něho nikdo nedře a musí se živit sám. A to ještě dopadl dobře, protože ho nechali žít obyčejný myší život.
Jenže spravedlnost musí být i v Pohádkovém lese. Jednou, když právě šmejdil exkrál Myšák Úplatný, čert se už nemůže dočkat, v okolí hradu a hledal alespoň nějaké obilné zrnko, aby zahnal hlad, ucítila ho lasička a skočila mu na hřbítek. Král nekrál, bylo po něm.
Historická pravda nás nabádá k uvedení jiného výkladu. Jana a oba Jirkové, když se po návratu do nepohádkového světa o svých zážitcích bavili, vypověděli, že na exkrále Myšáka Úplatného, dobře že ho čert sebral, neskočila lasička, aby tak proradného krále potrestala. Podle jejich vidění příhody totiž na exkrále vyskočila z úkrytu Potvora, která se přece jen nějak z té tůňky dostala. Byla již vyhladovělá, protože všechny myšky a všichni ptáčci byli dávno nacvičeni, jak si život zachránit, jen bývalý král Myšák Úplatný, však už ho čert smaží v tavené síře, se před Potvorou cítil bezpečný. Navíc byl ze všech myší i po nedobrovolné hubnoucí kúře nejvypasenější. Zkrátka - sežrala ho kočka. Přátelé se nedohodli, který výklad je správnější. Nakonec spor uzavřel Vlastík: "Lasička nebo jiná potvora, hlavně že toho proradníka čert vzal."
V učebnicích bývalého království pak stála slavná věta:
"Pozor! Kdo na jiné kočku pozve, bude její obětí."

U smutného vodníka

24. července 2010 v 15:08 | Blechovan |  Pohádky
Pokračování cesty Pohádkovým lesem
To se řekne Pohádkový les. Ale už dvě příhody našich přátel neproběhly vůbec v jakémkoliv lese. A ta další příhoda, která se právě přibližuje, ta má do lesa také daleko.
Celý ten dětský spolek i s Justíkem se totiž zastavil u velké vodní překážky - jezera, zřejmě pohádkového. Jeník začal opatrně, že u vody bývají vodní mlýny, ve vodních mlýnech sídlívají čerti a s těmi že nejsou dobré zkušenosti. Třeba by se chtěli mstít za poslední mariášovou porážku, o které Jeníkovi a Jirkovi vyprávěl - Jirka z první části výpravy. Zkušenější Vladík uklidňoval: "Vodní mlýny bývají u tekoucí vody, která pak otáčí mlýnským kolem. Tady je tak slabý potůček, že by neotočil ani kolečkem, natož kolem. Prostě je to jezero pro mlýny nevhodné."
Možná že pojmenování jezero si ta nevelká vodní hladina ani nezasloužila. Spíš takový přátelský rybníček, co se v něm plaví koně a děti. Asi to byl skutečně jen rybník, protože byl napájen malým potůčkem, který na druhé straně u hráze pokračoval přes typické stavidlo v přerušené cestě. Na tom stavidle seděl zelený mužíček, bezesporu vodní příšerka, a brečel, až jeho slzy vodu osolily, že se většina ryb pokoušela o emigraci přes propusť.
Jeník se postavil před vodníka, hned za svou osobní ochrankou Justíkem, a začalo dotazování: "Co ty tady, mužíčku, brečíš jak nějaká ukňouraná princezna?" Vodník si utřel slzy něčím, co by po projití pračkou mohlo vypadat jako kapesník, a zavrčel: "Dyť je tady hloubka, ty zvědavče. Tak jak bych měl nebrečet, když neumím plavat?" Jirka se zasmál: "To je gól světového formátu. Vodník a neumí plavat!" Vodníček se zamračil a trochu si zamentoroval: "Ty jsi ale chytrák nad chytráky. Tak třeba - je slepice pták? Jistě. A umí létat? Tak nanejvýš v letadle. Nebo si vezmi takového Koženého a jemu podobné. Jsou to podvodníci, ale pod vodou nežijí, ani by žít nemohli. Než se příště začneš pošklebovat starším, ušmudlánku, tak nejprve přemýšlej. Já jsem vodník neplavec a v tom je ten zádrhel. Vodu potřebuji, na suchu jsem za chvíli vysušený jak treska. Proto sedávám tady na tom stavidle a každou chvíli šupnu ne do hlubokého rybníka, ale do odtékajícího potůčku. A jaký problém mám se zaměstnáním, abych se vůbec nějak uživil! Potřebuji práci při vodě. Tak jsem se hlásil za plavčíka na Plumlově. Jako vodníka mne ani moc netestovali, na politické přesvědčení se neptali, stačilo, když jsem řekl, že umím trochu anglicky a německy, a byl jsem přijat. Jenže pak nastalo léto s koupadlovou sezónou. Najednou někdo v prostředku přehrady volal o pomoc. Nasedl jsem hbitě na loďku a hnal se mu na tu vyžadovanou výpomoc, jenže on nebyl schopný vlézt do loďky a já se bál, že při jeho zachraňování vypadnu a utopíme se oba. Nebýt tam několik kluků, co ho do loďky vysadili, byl by malér.
Vodník
Mne ze služby stejně vyhodili a od té doby jsem nezaměstnaný. Na Úřadu práce, když jsem se chtěl registrovat, po mně chtěli rodný list. Copak můžu za to, že vodníci rodné listy nedostávají? Tak jsem tady na hrázi, brečím, osměluji se v potůčku a čekám na nějakého kouzelníka, který by mne vysvobodil."
Šestice poutníků se radila, až nakonec Jana položila základní otázku: "No dobře, vodníčku, my bychom ti rádi pomohli, ale musíš nám povědět, co vlastně dovedeš. Pak ti poradíme, jak dál." Vodníček se zamyslel a po chvíli vyjekl: "No, umím topit lidi, vlastně nechat je utopit se, protože kdybych je zachraňoval, utopím se také. Jo a umím zakouzlit lidi do rybí podoby podle vlastního výběru. Vousaté děduly na sumce, úspěšné podnikavce na štiky, povaleče na kapry či líny. Blondýny nejspíš na bělice a brunety? No nakonec takový kapr na černo je také ryba, ne? Abych nezapomněl, také dokáži proměňovat děvčata na žáby a žabky, co je pak musí někdo vysvobozovat polibkem." A než stačili zvědavci promyslet obsah vodnické dovednosti, změnila se Jana na hezkou žabku a žbluňk do jezírka. Plavat uměla, slušelo jí to, ale na líbání taková malá mládež není. Bylo štěstím, že Vladík měl stále ještě za opaskem zastrčenou kouzelnickou hůlku, kterou v nějakém dřívějším pohádkovém případě ukořistili. Vytáhl hůlku, zašeptal kouzelné zaříkávadlo a v jezírku se mohutnými tempy proháněla Jana. Pak vylezla na břeh, přistoupila k vodníkovi, naznačila mu na čele kolečko a zeptala se: "Ty tajtrdlíku neplavecká, kde by se tu vzala maminka, aby mne tím polibkem mohla vysvobodit? Nevíš, co? Tak vidíš. Ale my jsme hodnější než ty a pomůžeme ti. Potřebuješ být u vody a mít nějakou práci? Dobře. Kluci, co byste řekli tomu, kdybychom vodníka přeměnili tou kouzelnou hůlkou na zmrzlináře. Tak by celé léto nabízel na plovárnách zmrzlinu, byl by užitečný, vydělal by si nějaký ten… Pardon, chtěla jsem říct haléř, ale ty jsme zrušili. Vydělal by si nějakou tu korunu. Když by trpěl vedrem a suchem, tak by prostě prošel sprchou - ovšem bez té zmrzliny - tak, jak to děláme na koupališti všichni. No a v zimě může v úpravně vody zkoumat její kvalitu."
Sotva padla zmínka o zmrzlině, neměl už ani jeden z naší šestice stání a všichni se obraceli na Justíka, aby jeho nosík někde začichal zmrzku nebo alespoň nanuka. Vladík však stačil splnit slíbené, a než se kdo nadál a třeba se rozeběhl za Justíkem, stál tam zmrzlinář se zelenou zmrzlinou (asi pistáciovou; nebo že by to byla aloe vera?) a nadělil dětem tolik, že je bříška bolela ještě dlouho po návratu z Pohádkového lesa.
Pozor! Chceš-li něco v životě dosáhnout, musíš se nejprve vše potřebné naučit. Vodník aspoň plavat.

Konec zlatonosné slepice

12. července 2010 v 21:25 | Blechovan |  Pohádky
V žádném pohádkovém lese nesmí chybět zámek Šípkové Růženky. Proto nechyběl ani v Pohádkovém lese našich příběhů. Zvláštností tohoto zámku byla skutečnost, že libovolný návštěvník, sotva se v zámku trochu rozhlédl, propadl spánku. Vůbec se přitom nemusel něčím píchnout jak ta pohádková princezna. Stačilo, že si na chvíli sedl - a už spal. Druhou zvláštností tohoto zámku byla skutečnost, že trojice sudiček mu zůstávala věrná a každému spáči našeptávala všemožné nesmysly, aby se ve spaní pobavil, jako by četl nejlepší pohádkovou knížku.
Když naši pohádkoví cestující na své cestě přišli do zmíněného zámku, usnuli docela ochotně. Bodejť ne, když celý čas putování se setkávali s tolika neuvěřitelnými příběhy, že by z toho usnul snad i budíček. Pak se našim spáčům zdál jeden jediný společný sen. Nejprve cestovali po moři (nebo to bylo jen obrovské jezero?) a ke své smůle ztroskotali u malého zcela holého ostrůvku, na němž byste nenašli k snědku snad ani šneka.
Teď si představte tu hrůzu! Na ostrůvku nejen že nebyl žádný hyper či super, ba ani mini market. Nebyl tam ani nějaký kvelbík či stánek, prostě široko daleko nic než holé skalisko a samozřejmě hojná voda kolem. Kromě trosečníků se na ostrůvku pohybovalo jediné další živé stvoření - černá slepice. Pobíhala, poletovala, prozobávala různé škvíry mezi kameny a nijak se nenechala vyrušovat nedobrovolnými přivandrovalci. Sotva se o ni začali zajímat, projevovala snahu čtveřici trosečníků uprchnout. To ovšem neznala sportovní schopnosti a elán trosečníků. Netrvalo to dlouho a už byla černá slepička chycena a za nožku přivázána k trámku, jediné součásti ze ztroskotané lodi, která se na ostrov dostala s příbojem.
Praktický Vladík užuž se odhodlával slepičce zakroutit krkem, že jako slepičí pečínka po cigánsku alespoň na nějakou chvíli pomůže zahnat hlad. Jirka ho moudře zadržel: "Nezabijeme přece jediný viditelný zdroj obživy na tomto kamenném vězení!" Vladík se chytil za nos a přitakal: "Samo, slepička bude snášet každý den jedno vajíčko a to nám poslouží k záchraně před smrtí hladem."
Jana s Vlastíkem sice zdrženlivě poznamenali, že jedno vajíčko na čtyři hladovce není zas až tak dost, ale nakonec i oni uznali, že dobrá psovi mucha, vlastně jednomu každému denně čtvrtinka vejce. Od této chvíle nepustili slepičku z očí a číhali, aby očekávané vajíčko nesnesla nepozoro-vaně. Nesnesla, ale nastal další problém. Sotva se ozvala známá vítězná slepičí kdákavá reklama na čerstvou vaječnou produkci, seběhli se kamarádi k místu slepičí slávy a zírali. V malém dolíčku v mechu na skále sice opravdu leželo krásné vajíčko, ale bylo docela a úplně zlaté. Jana sice prohlašovala, že když tím zlatým vajíčkem klepnou o zem, jistě zlatá skořápka vydá očekávanou pochoutku, ale taková naděje skončila, sotva vajíčko potěžkali. Bylo zřejmé, že zlaté je nejen na povrchu, ale i uvnitř.
"Je to jistě čertovská slepice," mudroval Jirka, "o takových je známo, že nesnášejí vejce oby-čejná, ale nějak mimořádná. Třeba jako je toto, zlatá." Teď na chvíli všichni zapomněli na hlad a básnili, co si za to zlaté vajíčko koupí. Jana uvažovala o malířské soupravě, kterou viděla nedávno v obchodě. Vlastík zatoužil po nějaké knížce, aby neměli dlouhou chvíli. Jirka navrhoval koupit mobil, satelitní, aby mohli přivolat pomoc. Sotva však padlo slovo pomoc, namítl Vladík, že nekoupí ani malířskou soupravu, ani satelitní mobil či knihy, ba ani kousek chleba, protože nejbližší obchod - nepočítáme-li internetový, ostatně stejně nedostupný jako ostatní - je až kdovíkde. Zmínka, že by snad přece jen stálo za zamyšlení vrátit se k myšlence slepičí pečínky po cigánsku, přiměla Jirku k úvaze: "Já si myslím, že by takové slepice bylo opravdu škoda. Je to snad jediná zlatonoska na světě a nám by stejně poskytla nanejvýš jeden oběd. To by nás stejně nezachránilo." Vlastík se k Jirkovi přidal: "Stejně se mi nezdá, že by dávala ta vajíčka zadarmo. Raději zkusme chytit nějakou rybku či jakékoliv jedlé potvorstvo z moře." Tak se dali do rybaření a - světe, podivuj se - první, co vylovili, byla bedna ze ztroskotané lodi a k tomu plná všemožných potravin, vodotěsně zabalených. Sotva se pořádně najedli, rozumoval Vlastík: "To je určitě naše odměna za to, že jsme tu černušku zlatodárnou nezabili." A v ten moment se slepička změnila v originál čerta. Chlupaté tělo, kravské rohy a stejného typu ocas, jen to kopyto na pravé noze nebylo kravské, ale čertí, tedy koňské (možná nevíte, že čerti jsou lichokopytníci). Čert se zašklebil, jak to umí jen čerti, a prohlásil: "Máte z pekla štěstí, že jste to vejce nerozbili a mne nezabili. Zle by to s vámi dopadlo. Jen jako ukázku, co mohlo v mnohem větším rozsahu nastat, vám předvedu, co to zlaté vajíčko dovede." Pak vzal zlaté vejce a praštil s ním o zem. Zablýsklo se, zahřmělo a - všichni se probudili. Do místnosti, ve které usnuli, vstoupila princezna Růženka a vysvětlovala: "Tady máme takový zvyk, že když je doba jídla, tak necháme na dvoře vybuchnout dělbuch. To víte, zámek Šípkové Růženky se vyznačuje lepší uspávací atmosférou, než jakou navodí ten nejlepší chemický uspávač."
Nemusíme zdůrazňovat, že všem čtyřem poutníkům Pohádkovým lesem v trosečnickém snu vyhládlo, a hned se proto hnali do hodovní síně.
Bylo by nediskrétní prozrazovat na každého z nich, kolik a čeho spořádali. Tak to neřekneme.
Pozor! Někdy je krajíc chleba lepší než zlaté vejce.