Závěr Cesty Pohádkovým lesem
Jen v pohádce - a také v bytě s dobrou mrazničkou - je možné, aby vedle sebe existovalo pěkně sluncem vyhřáté místo těsně sousedící s mrazem a sněhem. Však si přečtěme, jak to v Pohádkovém lese kamarádi prožili.
Z místa posledního pohádkového dobrodružství odcházela naše parta v družné hádce, kdo či co potrestal proradnost exkrále Myšáka Úplatného, však už ho čert konečně odnesl. Zda to byla lasička, či potvora kočka Potvora, která ho tím drze zradila podle hesla bližší košile = žaludek nacpaný dřívějším vazalem - než kabát, tedy nutnost honit se za pohyblivější a méně tučnou myší.
Než došli k jakémukoliv sjednocení názorů, postěžoval si Jeník: "Krucíš, tady je ale zima! Já přitom nemám ani svetřík, ani čepku na uši, o rukavicích nemluvě." Teprve ta poznámka obrátila pozornost kamarádů k okolí. A skutečně. Kam oko pohlédlo, tam ležel sníh, ba i ledovka, uši měli všichni od mrazu zarudlé a obava z omrzlých prstů na nohou se nezdála zbytečnou. Být to ve skutečném pohádkovém lese, byl by to malér. Než by se dostali domů, do tepla, bylo by zle. Takto se s důvěrou obrátili na pohádkového průvodce Justíka, aby něco udělal. Justík podobné problémy neměl, protože měl trvanlivé celoroční oblečení - kožíšek. Teď se jen udiveně zeptal, proč by měl on něco dělat s tou zimou, když kouzelnou hůlku má dosud u sebe přece Vladík.
Vladík tedy vzal do promrzlých prstů onen kouzelnický artikl, zamumlal nějaké zaklínadlo (měl i pusu tak promrzlou, že víc než mumlat mu nedovolila) a opravdu, v ten moment měli všichni oblečení přiměřené klimatickým podmínkám, tedy takové, že by snad ani maminky, ba dokonce ani babičky nenašly žádné slabé místo. Svetr, bunda, šála, čepice na uši, rukavice, teplé boty a v nich teplé tlusté ponožky… Zapomněli jsme ještě na něco? Snad jenom šulek na nos..
Teprve teď mohli obrátit pozornost k pohádkové krajině. Ukázalo se, že stojí za pozornost. Kolem přátel se proháněla spousta sněhuláků. Někteří jen tak klouzali po zadečku, tedy dolní části těla, jiní se vozili na saních a ještě jiní měli na spodku těla lyže a šmejdili rychleji než sněžné skútry. "Hele," zvolal Jeník, "dostali jsme se do sněhuláckého království. Rád bych věděl, jak vypadá jejich král."
Nemuseli žádného krále hledat. Ke skupině poutníků přifrčel sněhulák ve stejnokroji Sněžné stráže. Byl ozbrojený až po mrkev, tedy nejen po zuby, ale ještě o kousek výš. Na zádech měl koulemet se zásobou sněhových koulí. V ruce držel silný rampouch, který se zde používal místo zastaralého pendreku. Výhoda takového pendreku spočívá v tom, že když s ním některého neposluchu přetáhne po zádech, než si dotyčný může stěžovat, rampouch se rozpustí a není důkaz nepřiměřeného zákroku. Tak tento ozbrojenec jednak všechny přivítal v říši krále Sněhuldy Mrazivého, jednak je požádal o pas, vstupní vízum a především řácký vstupní poplatek. Sotva však na něho obrátil Justík svoji rozesmátou a rozehřátou tlamičku, ze které se valily vlny horkého dechu, ozbrojenec rychle odvolal své požadavky, a že tedy bude všem obyvatelům říše ctí, navštíví-li přátelé ledový hrad Sněhuldy Mrazivého. Justík přestal ohrožovat sněhulákovu celistvost horkým dechem a všichni se vydali za mocným Sněhuldou.
Před vstupem do hradu upevnili každému na boty protiskluzové kovové trny a výstroj doplnili o ty šulky na nos. Justík však nedostal nic. Sněhuláci se zřejmě domnívali, že bude-li psíkovi zima, nebude plýtvat horkým dechem, a nebude tedy ohrožovat sněhové království.
Celý hrad byl vystavěný z ledu, jen okna byla z krystalového cukru (dříve zvaného cukrkandl) a střecha nebyla kryta taškami, došky, případně šindeli, ale obyčejnou sněhovou čepičkou. Sotva se naši kamarádi seznámili s králem Sněhuldou Mrazivým, začali spolu nezdvořile šeptat. Ukázalo se, že král Sněhulda je diplomat. Místo aby je napomenul, že co je šeptem, to je s čertem, a tudíž nezdvořilé, usmál se a zachoval se jako ten nejlepší hostitel. Pozval naši mládež na menší občerstvení. "Tedy, to bych rád viděl," brumlal Jirka, "jaké tady může být pohoštění, když se tu nedá vařit, péct ani smažit a třeba i pomazánka na chleba - ostatně dokonale zmrzlý - se nedá roztírat, tak musí být ztuhlá." Jana byla trochu opatrnější a snad i praktičtější. Odpověděla proto na nabídku poděkováním a prý, co jim pan král nabídne? Král Sněhulda Mrazivý se hřejivě usmál (zavrzalo to jak skřípot sněhu pod botou), luskl prsty, až to chruplo (jako když se proboříte v umrzlé sněhové vrstvě), a v tu ránu se před hosty objevil stůl plný zmražených dobrot. Hned pak prohlásil: "Můžete si každý vzít, co chcete a kolik toho chcete, ale musíte to opravdu tady přede mnou spořádat. Jinak byste se odsud ven ani nedostali. To už tady máme jednou takový zákon a zákony se musí dodržovat."
To byla situace zapeklitá. Všem dohromady a každému zvláště se sbíhaly sliny v hubičce, každý očima vybíral nanukový dort, zmrzlinový pohár, moroženoje (ruská zmrzlina vyráběná z pravé smetany, v originále мороженое) a pak kopa neznámých lákavých dobrot, které by stačily nachladit celou školku i s paní učitelkou.
Teď se ukázalo, že i děti s přibývajícími lety se stávají moudřejšími. Jeník a jeho bráška si už nahrnovali na svůj tác kopec zmrzlotin, když Vladík s Janou zakročili: "Kdepak, mládeži, z toho by bylo nejen bolení bříška a v krku, ale jistě i angína a kdožví, jestli by nenásledovala sněhuláčí chřipka. Ta je totiž ještě horší prevít než chřipka ptačí, prasečí a kdejaká jiná. Každý si vezmeme jednu porci nanuka, jedno moroženoje a pěkně poděkujeme za velkomyslnou nabídku." Ostatně tam byl tak krutý mráz, že by na víc zmrzliny nedostal chuť snad ani sibiřský kluk.
Je pravda, že mlsat zmrzlotiny v království Sněhuldy Mrazivého nebyl vůbec žádný požitek. Proto se celá šestice - jako jeden muž, žena či prostě jedna bytost - rozhodla pro odchod do teplejších míst. Nikdo je nezdržoval a za několik silně prochladlých chvilek stáli před rozcestníkem, který nabízel tři možnosti výběru:
Záhořovo lože - ověřovací exkurze
Nábor pekelných topičů
Ukončení cesty Pohádkovým lesem
Nevím, jak byste se rozhodli vy, ale ani jeden z naší šestice netoužil po ochutnávce utrpení projektovaných pro hříšníka Záhoře. Upsat se peklu k nevděčné práci udržovat pod kotli s mučenými dostatečný žár, to rovněž nebyla nabídka lákavá a nikomu se nezdálo, že by takový život byl nějak pohádkový. Proto si zvolili odchod z Pohádkového lesa.
Vydali se naznačeným směrem a vedli spory, jakým způsobem se dostanou zpět na normální, nepohádkový svět. Vůbec se s tím nemuseli dlouho zatěžovat. Sotva poodešli několik kroků z křižovatky, zůstali udiveně stát před perníkovou chaloupkou, kde zježená ježibaba s pohrabáčem a ježidědek s bejkovcem je vítali slibem pořádného výprasku, pustí-li se do loupání lákavého perníčku z chaloupky. Už už se chtěla celá parta dát na útěk, když tu si uvědomili, že Justík přiběhl k tomu ježidědkovi a docela se k němu hlásil. Vyskakoval, olizoval mu tvář a nadšeně vrtěl ohonem. Pozornější pohled prozradil, že ježidědek je náš dědek, pardon, náš dědeček za ježidědka převlečený. Prostě poznali, že všichni jsou zase v obyčejném pohádkovém lese. Zanedlouho si celou šestici rozebraly jejich maminky. Náležitě jim domlouvaly, dokonce i s nějakým symbolickým pohlavkem, že se nemají toulat, ale dětem to pokárání nevadilo. Na pravou míru to uvedl Jirka.
Pozor! Pohádkový les byl zajímavý, ale u maminky je to nejzajímavější. Mami, že uděláš amolety?
