Srpen 2010

Sněhulda mrazivý

30. srpna 2010 v 19:53 | Blechovan |  Pohádky
Závěr Cesty Pohádkovým lesem
Jen v pohádce - a také v bytě s dobrou mrazničkou - je možné, aby vedle sebe existovalo pěkně sluncem vyhřáté místo těsně sousedící s mrazem a sněhem. Však si přečtěme, jak to v Pohádkovém lese kamarádi prožili.
Z místa posledního pohádkového dobrodružství odcházela naše parta v družné hádce, kdo či co potrestal proradnost exkrále Myšáka Úplatného, však už ho čert konečně odnesl. Zda to byla lasička, či potvora kočka Potvora, která ho tím drze zradila podle hesla bližší košile = žaludek nacpaný dřívějším vazalem - než kabát, tedy nutnost honit se za pohyblivější a méně tučnou myší.
Než došli k jakémukoliv sjednocení názorů, postěžoval si Jeník: "Krucíš, tady je ale zima! Já přitom nemám ani svetřík, ani čepku na uši, o rukavicích nemluvě." Teprve ta poznámka obrátila pozornost kamarádů k okolí. A skutečně. Kam oko pohlédlo, tam ležel sníh, ba i ledovka, uši měli všichni od mrazu zarudlé a obava z omrzlých prstů na nohou se nezdála zbytečnou. Být to ve skutečném pohádkovém lese, byl by to malér. Než by se dostali domů, do tepla, bylo by zle. Takto se s důvěrou obrátili na pohádkového průvodce Justíka, aby něco udělal. Justík podobné problémy neměl, protože měl trvanlivé celoroční oblečení - kožíšek. Teď se jen udiveně zeptal, proč by měl on něco dělat s tou zimou, když kouzelnou hůlku má dosud u sebe přece Vladík.
Sněhulda
Vladík tedy vzal do promrzlých prstů onen kouzelnický artikl, zamumlal nějaké zaklínadlo (měl i pusu tak promrzlou, že víc než mumlat mu nedovolila) a opravdu, v ten moment měli všichni oblečení přiměřené klimatickým podmínkám, tedy takové, že by snad ani maminky, ba dokonce ani babičky nenašly žádné slabé místo. Svetr, bunda, šála, čepice na uši, rukavice, teplé boty a v nich teplé tlusté ponožky… Zapomněli jsme ještě na něco? Snad jenom šulek na nos..
Teprve teď mohli obrátit pozornost k pohádkové krajině. Ukázalo se, že stojí za pozornost. Kolem přátel se proháněla spousta sněhuláků. Někteří jen tak klouzali po zadečku, tedy dolní části těla, jiní se vozili na saních a ještě jiní měli na spodku těla lyže a šmejdili rychleji než sněžné skútry. "Hele," zvolal Jeník, "dostali jsme se do sněhuláckého království. Rád bych věděl, jak vypadá jejich král."
Nemuseli žádného krále hledat. Ke skupině poutníků přifrčel sněhulák ve stejnokroji Sněžné stráže. Byl ozbrojený až po mrkev, tedy nejen po zuby, ale ještě o kousek výš. Na zádech měl koulemet se zásobou sněhových koulí. V ruce držel silný rampouch, který se zde používal místo zastaralého pendreku. Výhoda takového pendreku spočívá v tom, že když s ním některého neposluchu přetáhne po zádech, než si dotyčný může stěžovat, rampouch se rozpustí a není důkaz nepřiměřeného zákroku. Tak tento ozbrojenec jednak všechny přivítal v říši krále Sněhuldy Mrazivého, jednak je požádal o pas, vstupní vízum a především řácký vstupní poplatek. Sotva však na něho obrátil Justík svoji rozesmátou a rozehřátou tlamičku, ze které se valily vlny horkého dechu, ozbrojenec rychle odvolal své požadavky, a že tedy bude všem obyvatelům říše ctí, navštíví-li přátelé ledový hrad Sněhuldy Mrazivého. Justík přestal ohrožovat sněhulákovu celistvost horkým dechem a všichni se vydali za mocným Sněhuldou.
Před vstupem do hradu upevnili každému na boty protiskluzové kovové trny a výstroj doplnili o ty šulky na nos. Justík však nedostal nic. Sněhuláci se zřejmě domnívali, že bude-li psíkovi zima, nebude plýtvat horkým dechem, a nebude tedy ohrožovat sněhové království.
Celý hrad byl vystavěný z ledu, jen okna byla z krystalového cukru (dříve zvaného cukrkandl) a střecha nebyla kryta taškami, došky, případně šindeli, ale obyčejnou sněhovou čepičkou. Sotva se naši kamarádi seznámili s králem Sněhuldou Mrazivým, začali spolu nezdvořile šeptat. Ukázalo se, že král Sněhulda je diplomat. Místo aby je napomenul, že co je šeptem, to je s čertem, a tudíž nezdvořilé, usmál se a zachoval se jako ten nejlepší hostitel. Pozval naši mládež na menší občerstvení. "Tedy, to bych rád viděl," brumlal Jirka, "jaké tady může být pohoštění, když se tu nedá vařit, péct ani smažit a třeba i pomazánka na chleba - ostatně dokonale zmrzlý - se nedá roztírat, tak musí být ztuhlá." Jana byla trochu opatrnější a snad i praktičtější. Odpověděla proto na nabídku poděkováním a prý, co jim pan král nabídne? Král Sněhulda Mrazivý se hřejivě usmál (zavrzalo to jak skřípot sněhu pod botou), luskl prsty, až to chruplo (jako když se proboříte v umrzlé sněhové vrstvě), a v tu ránu se před hosty objevil stůl plný zmražených dobrot. Hned pak prohlásil: "Můžete si každý vzít, co chcete a kolik toho chcete, ale musíte to opravdu tady přede mnou spořádat. Jinak byste se odsud ven ani nedostali. To už tady máme jednou takový zákon a zákony se musí dodržovat."
To byla situace zapeklitá. Všem dohromady a každému zvláště se sbíhaly sliny v hubičce, každý očima vybíral nanukový dort, zmrzlinový pohár, moroženoje (ruská zmrzlina vyráběná z pravé smetany, v originále мороженое) a pak kopa neznámých lákavých dobrot, které by stačily nachladit celou školku i s paní učitelkou.
Teď se ukázalo, že i děti s přibývajícími lety se stávají moudřejšími. Jeník a jeho bráška si už nahrnovali na svůj tác kopec zmrzlotin, když Vladík s Janou zakročili: "Kdepak, mládeži, z toho by bylo nejen bolení bříška a v krku, ale jistě i angína a kdožví, jestli by nenásledovala sněhuláčí chřipka. Ta je totiž ještě horší prevít než chřipka ptačí, prasečí a kdejaká jiná. Každý si vezmeme jednu porci nanuka, jedno moroženoje a pěkně poděkujeme za velkomyslnou nabídku." Ostatně tam byl tak krutý mráz, že by na víc zmrzliny nedostal chuť snad ani sibiřský kluk.
Je pravda, že mlsat zmrzlotiny v království Sněhuldy Mrazivého nebyl vůbec žádný požitek. Proto se celá šestice - jako jeden muž, žena či prostě jedna bytost - rozhodla pro odchod do teplejších míst. Nikdo je nezdržoval a za několik silně prochladlých chvilek stáli před rozcestníkem, který nabízel tři možnosti výběru:
Záhořovo lože - ověřovací exkurze
Nábor pekelných topičů
Ukončení cesty Pohádkovým lesem
Nevím, jak byste se rozhodli vy, ale ani jeden z naší šestice netoužil po ochutnávce utrpení projektovaných pro hříšníka Záhoře. Upsat se peklu k nevděčné práci udržovat pod kotli s mučenými dostatečný žár, to rovněž nebyla nabídka lákavá a nikomu se nezdálo, že by takový život byl nějak pohádkový. Proto si zvolili odchod z Pohádkového lesa.
Vydali se naznačeným směrem a vedli spory, jakým způsobem se dostanou zpět na normální, nepohádkový svět. Vůbec se s tím nemuseli dlouho zatěžovat. Sotva poodešli několik kroků z křižovatky, zůstali udiveně stát před perníkovou chaloupkou, kde zježená ježibaba s pohrabáčem a ježidědek s bejkovcem je vítali slibem pořádného výprasku, pustí-li se do loupání lákavého perníčku z chaloupky. Už už se chtěla celá parta dát na útěk, když tu si uvědomili, že Justík přiběhl k tomu ježidědkovi a docela se k němu hlásil. Vyskakoval, olizoval mu tvář a nadšeně vrtěl ohonem. Pozornější pohled prozradil, že ježidědek je náš dědek, pardon, náš dědeček za ježidědka převlečený. Prostě poznali, že všichni jsou zase v obyčejném pohádkovém lese. Zanedlouho si celou šestici rozebraly jejich maminky. Náležitě jim domlouvaly, dokonce i s nějakým symbolickým pohlavkem, že se nemají toulat, ale dětem to pokárání nevadilo. Na pravou míru to uvedl Jirka.
Pozor! Pohádkový les byl zajímavý, ale u maminky je to nejzajímavější. Mami, že uděláš amolety?

Alenka vypráví pohádku

16. srpna 2010 v 20:27 | Blechovan |  Různé
I takový psík se někdy také dokáže nudit. I když naopak jindy má víc nápadů jak si hrát než času k hrám. Jednou to ale na Justíka přišlo. Spát se mu nechtělo, hrát se mu nechtělo, miska byla prázdná a hračky, které mu Alenka nabízela, jej také nezaujaly. Už to vypadalo, že psí kamarád bude docela obyčejně otravný jako v podobné situaci děti, když tu si Alča vzpomněla, jak řeší podobnou situaci rodiče. Prostě vezmou nervy do hrsti a vyprávějí děvčeti nějakou pohádku. Proto se Justíkova kamarádka rozhodla pro poslední, tedy pohádkový, pokus.
Alča vypráví Justíkovi
Alča vypráví Justíkovi pohádku

"Víš, Justíku, když jsi byl ještě docela maličké štěňátko…" Dál se zatím nedostala: "Já že byl někdy docela malý? A dokonce jen štěňátko? To mi nevykládej, to nemůže být pravda. Já si nic podobného nevzpomínám a vždycky jsem byl velký a silný psík," vybafl odbojně Justík, jinak spokojený, že může při nastávající hře - poslouchání pohádky - pohodlně ležet. "No, víš, Justíku, já si také nepamatuji, že jsem byla miminko, ale bude to asi pravda, protože mi máma ukazovala celou fůru fotografií, které usvědčují moji paměť z nedokonalosti. Ostatně, podívej se, ty máš také z té tvé štěněcí doby dokumentační foto."
Štěně Justík
Tak teď i Justík věří, že byl štěňátkem
"A už nevyrušuj, nebo dřív usneš, než ti pohádku dovyprávím," domlouvala Alča psímu dospělci.
"To byl jednou, jak jsem říkala, když jsi byl ještě štěňátko, na světě zlý pes jménem Rafoň. Ten se snad ani neuměl tvářit jinak než výhrůžně, štěkal i bez důvodu jen tak ze zvyku a žádná kočka v širokém okolí si nebyla před Rafoněm jistá kterýmkoliv ze svých devíti kočičích životů. A co teprve vrabci, kosi, ba i hrdličky, kteří - jak známo - mají život jen jeden, a nemít křídla a pohotovost, neměli by brzy ani ten! Jenže Rafoň proti všem psím zákonům vyhrožoval i druhým psům, psím slečnám a dokonce také psí drobotině, což je opravdu skoro protiústavní počínání.
Tak když jsi byl, Justíku, tehdy ještě Justíček, prvně na vycházce a nevěděl jsi, že je třeba poslouchat varování své kamarádky, odběhls prostudovat neznámé vůně blízkého křoví. Já tě volala, lákala, slibovala (na to psíci tak ještě nejspíš slyší); tys neslyšel, případně ses tvářil že neslyšíš. Jenže najednou se nad tebou ozvalo výhružné zavrčení, že ses strachy přikrčil k zemi, aby ses schoval za nějakou travičku a pro jistotu -, kdybys musel utíkat, ať jsi lehčí -, udělal jsi jednu ustrašenou loužičku…"
Loužička
Dokumentační záběr
"To není pravda," ohradil se Justík, aby obhájil svou nezpochybnitelnou psí statečnost. "Já se vůbec nepolekal. Ostatně, kdyby se nad tebou najednou vypínal mamut, jako nade mnou ta směs dobrmana s bernardýnem, bála by ses stejně jako já. Ale tu loužičku, to bys mi křivdila, tu jsem udělal z psí povinnosti, aby si každý další návštěvník mohl přečíst můj vzkaz, že totiž 'tady jsem byl já, Justík'."
"Tak dobře," ustupovala Alenka, "nebál ses, nepolekal ses a ta loužička nebyla ze strachu, ale z obyčejné psí povinnosti. Jenže hned pak jsi začal fňukat, že se ti tam nelíbí, že ten hrozný pes tě chce sežrat, že má delší nohy, takže mu neutečeš, větší zuby - už trvalý chrup - takže ho nepřepereš, a prý 'já chci k mamince'. Jenže taková psí maminka, to jsem byla už celý týden já, a toho Rafoně jsem se bála víc než ty. Ale přes ten strach jsem tě honem vzala do náruče, aby Rafoň viděl, že tě nedám. A víš, co se pak stalo? Nevíš. Rafoň přiběhl ke mně -, já byla strachy úplně pryč -, očichal nejprve mne a pak tebe, pak zavrtěl ocáskem a v psí řeči prohlásil, že od nynějška jsme oba pod jeho ohranou a nikdo nám nesmí ublížit.
Od té doby žádný cizí pes, žádná kočka s koťaty, ba ani místní kluci si na nás netroufli. Samozřejmě hlavně když byl Rafoň nablízku. A to on byl skoro pořád. Takže ses vůbec nemusel nikoho bát, ale pro tvou neposednost a nepoučitelnost, se kterou jsi pořád běhal na silnici, jsem tě musela začít vodit na vodítku, protože auta nemají strach ani z toho nejhroznějšího psího raubíře a mohla by tě docela nemilosrdně přejet. A to bys…"
Dál se Alenka nedostala. Justík, pěkně stočený do klubíčka, spal jak psí blaničtí rytíři. Pochrupoval a poštěkával si při tom, trhal nožkama, no prostě spal jak dřevo. Takže se Alence nepodařilo Justíkovi tu pohádku dovyprávět, no a tím pádem se ani my nedovíme, jak to vlastně byla s Rafoněm, Justíkem a Alčou dál.
Co se dá dělat, zaspali jsme už ráno i školu, zaspali jsem v tělocviku přihrávku míčem, zaspali jsme televizní pohádku, proč by psík nemohl zaspat sebezajímavější Alčino vyprávění?

Psí smysl pro humor?

11. srpna 2010 v 14:59 | Blechovan |  Různé
Mají psi smysl pro humor? Já myslím, že někteří ano. Jeden takový příklad, kdy se Justík vypořádal s nevhodným chováním svého známého jezevčíka, uvedu.
Matýsek, to je typický přízemní psík. Přízemní pro jeho krátké tlapky, jinak docela kamarád. Kdykoliv se s Justíkem potkají, pozdraví se zvýšenou frekvencí ocáskových kmitů, očichají se, možná si vymění několik zdvořilostních frází, a zase si každý jde po svém.
Nedávno se však jejich setkání nějak nevydařilo. Snad, že se Matýsek špatně vyspal, sotva z dálky uviděl či ucítil Justíka, už mu hlasitě nadával, jako by to byl parlamentní opozičník. Justík se zastavil, zamyslel se a nedůvěřivě zakroutil hlavičkou: "Co tomu Matýskovi přeletělo přes čmucháček?" A hned se vydal provést ohledání a očichání na místě. Přiběhl k Matýskovi, zastavil se a čekal, že se mu jezevčík omluví, ale ten nic. Tak se Justík rozhodl odpovědět se vší psí důstojností. Otočil se nejprve k nezdvořákovi zadečkem a hned pak zvedl nožku, aby Matýska pozdravil dlouhým pramínkem značkovací tekutiny. Než se překvapený Mates vzpamatoval, obrátil se k němu Justík tlamičkou, na první pohled rozchechtanou, jako by říkal: "Buď rád, že to nebyl bobek." Matýsek zavrtěl ocáskem, Justík omluvu přijal, a pak se oba vydali na další průzkumné čmuchání.
Psí odpočinek
Po lekci udělené Matýskovi Justík odpočívá
To je tak. Mezi psíky platí, že starší má nárok na úctu mladších, pokud nějaký výbojný mladík toho staršího nepřepere a neroztrhá. Mírumilovní domácí psíci těm starším respekt, když už ne úctu, projevují. Čím mladší, tím radostněji se k stařešinům hlásí. NU a ti staroušci naopak mládí ctí, povzbuzují a - pokud síla stačí - účastní se s nimi psích her.

Kdeže ti ježci jsou ...

7. srpna 2010 v 14:57 | Blechovan |  Různé
Večer, když mne před spaním náš psík venčí, potkáváme mnoho zajímavého. Nemyslím teď na četné podnapilé, ani na nesmělé spěchavé krůčky dívek, vracejících se domů. Mám na mysli zajímavosti přírody.
Právě ty mi pomáhá vyčuchat psík. Rejdí čumáčkem v trávě a sotva najde něco zajímavého, hlásí mi s rozesmátou tlamičkou svůj nález. Někdy je to zapomenutá hračka, odhozená petláhev (to nejčastěji), ale občas to býval i bodlináč, spěchající do nejbližšího přírodního supermarketu za snídaní. (Ježek vstává pozdě večer, takže v noci spěchá za snídaní; aby si někdo nemyslel, že mne psík venčí až nněkdy ráno.)
Časem se ty nálezy střídají a mění. Spíše hojnější jsou zmíněné petláhve, neubývá opilců, stále je možné slýchat chvátavé krůčky osamělých dívek, ale s těmi ježky to nějak nevychází. Bývala doba, kdy jsme jich na své okružní cestě napočítali i čtrnáct patnáct. Jak který rok. Ale teprve v letošním roce jsme na prvního ježoura narazili až tento týden. Čím to? Snad jsme si s psím kamarádem museli zkrátit cestu, jen kolik dech stačí, snad psí čich a můj zrak ochabl a proto jsou nálezy vzácnější? Nebo prostě ježci někam zmizeli? Někteří asi pod koly aut, jiní nepřeprali své přirozené konkurenty, ale jeden jediný a to až v srpnu?
Ježci samozřejmě nejsou tím jediným, co se z hodně dospělého života vytrácí, ale proč třeba koček spíše přibývá, takže psík musí vyhlašovat - a občas vrčením prosazovat své nezadatelné právo na lovecký rajon - rok od roku častěji?
Možná je to tím, že ty kočandy se před psíkem neukrývají, protože dobře vědí, že v případě ohrožení je plot či strom spasí, což by se asi ježkovi nepodařilo.
No, dokud psíka ta kočičí havěť nepřestane zajímat a vzrušovat, jde to. Já musím v trávníčku o to pozorněji našlapovat, abych nějakého skrývajícího se ježoura nezašlápl. I tak se mi zdá, že je jich příliš málo.