Září 2010

O neposlušných kůzlátkách

25. září 2010 v 15:09 | Blechovan |  Pohádky
(Pokračování apokryfních pohádkek)
Stejně jako ubylo v posledním půlstoletí těch kozlátek, ubylo i poslušných dětí. Početně i obrazně. Kdo by také poslouchal domluvy dospělých, když je možné neposlouchat!
Žila byla jednou jedna vdova se třemi malými caparty. Ale jak byli malí, tak byli neposlušní. Vlastně ještě víc. Proto jim maminka říkávala: "Vy jste moje neposlušná kůzlátka."
Někdy jim o takových neposlušných kůzlátkách dokonce četla pohádku. Bylo to napínavé vyprá-vění a té drobotině se to líbilo téměř jako seriál o Kačeru Skrblíkovi. Děti zajímalo nejvíc, zda má ten vlk z pohádky zubiska větší než sousedovic bernardýn Bohouš, zda dovede otevřít tlamu víc než hroch v zoologické zahradě a jak to dělá, že mluví, když přece zvířata mluvit neumějí. S tím posledním problémem si maminka poradila jedno-duše: "No co se divíte. Také umíte jen česky, ale když budete chodit do školy a poctivě se učit, naučíte se třeba anglicky a možná i jinak.
Když maminka odcházela do práce, musely na ni děti čekat doma samy. Školka v nejbližším okolí nebyla a babičku neměly. Protože noviny byly plné různých odstrašujících informací o zlých vykráda-čích bytů, o nehodných lidech, kteří ubližují dětem a podobně, kladla maminka dětem vždy na srdce, aby nikomu, ale naprosto nikomu cizímu neote-víraly, jenom jí. Pak odešla a děti se zařídily po svém. Hrály si na honěnou (při tom kterési dítko rozbilo památeční vázu na květiny), hrály si na schovávanou (při tom převrhly poličku s květinami), hrály si na pohádku o neposlušných kůzlátkách (při tom musely rozebrat pěkné stojací hodiny, které maminka zdědila po rodičích. Bylo přece třeba se přesvědčit, zda ta pohádka nelhala. Tvrdilo se v ní totiž, že nejmenší kůzlátko se před vlkem ukrylo v hodinách a tím se zachránilo). Právě když se děti snažily do hodin vecpat, zazvonil u bytových dveří zvonek.
V dětech hrklo: "To jde určitě ten vlk." Nejprve měly veliký strach a ani nedutaly. Když se však zvonění ozývalo vytrvale znovu a znovu, nedala dětem zvědavost a chtěly se kukátkem podívat kdo že to za těmi dveřmi stojí. Jenže kukátko bylo pro ně moc vysoko. Proto se trochu ustrašenými hlásky zeptaly: "Kdo je to tam? Není to vlk?" Za dveřmi se ozval jakýsi podivný zvuk, dětem to připadalo jako výhružný smích, a pak hluboký hlas oznamoval: "Já jsem vaše maminka, kůzlátka, a nesu vám dobré mlíčko, otevřete." Ten nejmladší kozlíček hned spustil něco o maminčině tenkém hlásku a už se ohlížel po těch poničených hodinách, ale nejstarší kurážně do dveří zavolal: "Jakápak maminka. Ta přece dobře ví, že mléko nepijeme, že my máme radši kolu."
Kůzlátka a vlk
Vlk, či kdo to byl za dveřmi, se už neozval.
Po delší době se konečně vrátila maminka a děti začaly jedno přes druhé a třetí přes obě prvé vykládat svůj zážitek s vlkem.
Tak nějak samozřejmě při tom podotkly, že ta spoušť v bytě je od toho, jak je chtěl zlý vlk sežrat a ony hledaly záchranu kde tam, hlavně v těch hodinách. Ale maminka, jak byla za ten nepořádek a škody na děti velice rozhněvaná, se jen hlasitě rozesmála: "I vy strašpytlíci! To nebyl žádný vlk, ale pošťák, který nám přinesl jakýsi balíček. Raději jste měly..." Než však stačila říci, že měly otevřít, aby teď nemusela pro dopis až do města na poštu, vzpomněla si na svá varování před zlými lidmi (představovanými ovšem tím pohádkovým vlkem) a honem vytáhla z tašky nějaké ty dobrůtky a děti pochválila: "Správně jste to udělaly. Nikdy nikoho cizího domů nepouštějte." Zdá se, že konec dobrý, všecko dobré. Ale ne tak docela. Ten nejmladší totiž spustil: "Ale nemysli si, že budeme pít to mléko, které jsi přinesla. Já ho zahlíd v košíku. Když už půjdeš do města na poštu pro balíček, přines nám pořádnou láhev koly, jo?"
No vidíte. Dětem se ne a nezavděčíte, pokud jim nabízíte i to nejlepší, jako třeba zdravé a potřebné mléko, mají-li chuť na něco jiného.
Ale pozor! Někteří lékaři dnes tvrdí, že mléko je pro děti snad nebezpečnější než pivo. Nedávno v televizi jeden takový "vědec", asi ve službách reklamy, dokonce navrhoval nahradit mléko mákem, když už prý si někdo myslí, že potřebuje vápník. Ještě že netvrdil, že makový odvar je to nej a super.
Zlaté pohádky! V těch je alespoň všechno jasné. Co je dobré, co zlé. A také to dobré vždycky vítězí. V pohádce, ovšem. Jinak by to nebyla pohádka, ale holá skutečnost, promítnutá do reálného světa.
Pán bůh zaplať za pohádky!

Jak karkulka přelstila vlka

15. září 2010 v 18:51 | Blechovan |  Pohádky
Morálka dnešní doby umožňuje poopravit obraz boje dobra se zlem na obrázek boje skorozla se skorodobrem. Nakonec ovšem vše nějak dopadne.
Žila, byla, na chuligány si pozor dávala kdysi dávno jedna dívčina, které říkali Karkulka. Ptáte se, proč ji tak pojmenovali? Inu, rodiče chtěli mít něco jiného, něco, co nemají ani bohatší sousedé, a také se těšili, že to bude jediná dívka s takovým jménem v celém širokém okolí. A také že byla jediná! A ona nejen byla jediná, ale ona to dokonce jako holka BYLA, přímo kus k nakousnutí. Hodná byla, že to snad dnes ani není možné. Není proto žádným překvapením, že se záhy vyskytl i pověstný vlk.
Karkulka občas chodívala jedné staré babičce nakupovat, protože ta babička měla nějaké potíže s nohama a do nejbližšího supermarketu to byl pořádný flákanec cesty. Jednou když Karkulka procházela z nákupu parkem (to už bylo k večeru, a protože byl podzim, byla tma jak z dovozu), přemýšlela, zda nezapomněla na nějakou potřeb-nost k vaření. Vtom na ni zpoza keře vybafl známý idol a postrach dívek - Vlk: "Ahoj krasavice, kam se šineš s tím nákupem? Sama, sama?" A skutečně se díval spíše na ten nákup než na Karkulku, ačkoliv na ní toho bylo k vidění mnohem, mnohem víc než v té tašce.
V Karkulce hrklo: "Tak to je určitě ten zlý mladík Vlk, kardinálně zlý vlk Jako ten, o kterém jsem četla v pohádce. Ten si určitě brousí zuby ani ne tak na mne jako na nákup a babiččinu spořitelní knížku." Karkulka byla totiž na svou dobu překva-pivě sečtělá. To bylo tím, že doma neměli žádný pé-cé[1] počítač. Nemohla tedy hrát různé ty výchovné hry, které dnes vytlačily zastaralé zásady a ponaučení zkoncentrovaná do lidových pohádek. Protože však to byla holka nejen hezká a chytrá, ale také kurážná, začala spřádat sítě, do kterých by Vlka chytila. Myslila si: "Nakonec je to docela šikovný mladík, a kdyby si s ním jedna dala trochu víc práce, třeba by to byl i šikovný manžel a táta. Škoda, že na mne šel tak nevhodně. No, něco s tím udělám." U Karkulky nebylo nikdo od nápadu k jeho uskutečnění daleko a proto sehrála s Vlkem takové menší absurdní, leč vydařené divadýlko.
"Ty seš určitě ten kardinálně zlý Vlk, o kterém si lidé vyprávějí se strachem, že?" zahájila nená-padně svůj poněkud frivolní útok. Vlk se na ni překvapeně podíval: "Jak to, že ses nepolekala? Mne se přece každý bojí a ženy přede mnou utíkají a některé ječí jak sirény a potom ještě víc a vůbec." A tvářil se při tom nějak překvapeně a lítostivě, jako by ho zklamala její nebojácnost.
Vlk a Karkulka
"Prosím tě, proč bych se tě měla bát? Já těm pohádkám o zlém vlku ani moc nevěřím. Přece v každém člověku, i když je to koneckonců Vlk, musí být zdravé dobré jádro, jen se k němu prokousat, jen k němu najít správnou cestičku. Ostatně, kdybys byl co k čemu, tak mi pomůžeš s tím košíčkem. Už mám ruce vytahané jak opice." A při tom mu podala košík s nákupem, jako by se nechumelilo.
Vlk se ani nestačil vzpamatovat z prvního překvapení a už nesl košík a cupital vedle Karkulky zpátky do supermarketu. To byl totiž Karkulčin plán. Zatáhnout Vlka mezi lidi a tam už se uvidí, co dál. Jen být dál od babičky. Ta by jistě nečekala na švarného myslivce z pohádky, který je přijde zachránit, a mohla by se svými starosvětskými názory na vlka dokonce i policii zavolat. Vždyť by ho, tedy Vlka, bylo pro kriminál škoda, zdá se mnohem lépe použitelný na svobodě.
Sotva přišli do superáku, octli se v houfu nakupujících a tím odpadlo nebezpečí vlčího přepadení. Jak tak chodili mezi regály přetékajícími všemožným, ba i nemožným zbožím, došli pomalu až k oddělení klenotů. Karkulka se zastavila u vitrínky, ve které se vábně leskly prsteny, jedna radost, jen mít peníze. Hned to také proslovila: "Tamhle ten prstýnek s červeným očkem, ten by se mi líbil. Jenže kde na to vzít, že?" Vlk se chvíli ošíval, pak nenápadně přepočítával drobné ve své peněžence a nakonec vykoktal: "Karkulko, když už teda jsme tady, já bych ti třeba ten prstýnek koupil. Ale to si musím zajít domů pro nějaký ten papírek. Půjdeš se mnou?" Na to právě Karkulka čekala: "Víš co, zajdi si domů pro šustivky, já zatím odnesu babičce nákup a pak se oba zase sejdeme tady, v superáku." A sotva to dořekla, už se fofrem hnala k východu, jen ještě přes rameno houkla: "Ne abys zůstal doma! Můžeme si pak odskočit na disko."
Co měl chudák Vlk dělat. Měl teď na vybranou. Buď zajít pro ty peníze, koupit prsten a tak nějak se té Karkulce zaslíbit (jinak škoda peněz), nebo v tichosti využít příležitosti, zmizet, a víc se už v blízkosti tohoto supermarketu neukázat. Jenže ta druhá varianta by zcela, naprosto a definitivně zničila jeho pracně vybudovanou pověst uchva-titele srdcí dívek, žen, ba i babiček. Nejen těch srdcí! Utéct před Karkulí proto nemohl. Ostatně si musel přiznat, že ta Karkulice je hotová šťabajzna, a bylo by vlastně velká škoda nevyužít příležitost k bližšímu seznámení.
Zajímá vás jak to dopadlo? No přece první dítě Karkulky a Vlka se jmenovalo Karlík Vlk jako jeho táta. Druhá byla holčička Karolínka Vlková a než Vlkovi stihli rozvod, byl na světě i druhý kluk, tentokrát Leo, jako jeho otec. Babička měla ty děti ráda jako vlastní a děti po rozvodu nemusely do děcáku.
Ještě nám ve vyprávění chybí myslivec, že? No nerad to přiznávám, ale on tak trochu mohl za ten rozvod. Takže to vlastně ani nebyla tak úplně pohádka. Abych nezapomněl. Ten myslivec se jmenoval Leo.
Jinak bylo ale všechno jako v pohádce, i ten rozvod byl až po hádce. A nejedné! Lidé prý pak vyprávěli, že Vlk je vlk. Karkulku sice nesežral, ale sotva přišel Karkulce na toho myslivce, byl často pořádně "dožraný", tedy nespokojený. A někdy po návratu z hospody i náležitě... Však víte co. Z toho vidíte, že vlastně pohádka o Červené Karkulce byla v jádru pravdivá.
Dnes je takových pohádek až příliš. A ne vždy se najde hodná babička, která se o "přebytečná dítka" postará. Zkrátka, život není pohádka.


Apokryfní pohádky

7. září 2010 v 18:04 | Blechovan |  Pohádky
Cesta Pohádkovým lesem skončila. Kdo chce, může vstoupit do Apokryfních pohádek.
Několik mslov úvodem.
Není žádným objevem tvrzení, že lidové pohádky představují hluboké přesvědčení prostého lidu o tom, že spravedlnost, poctivost, pravda jsou mnohem víc než ten největší balík peněz či nejskvostnější královský diadém. V pohádkách lidé vyjadřovali, že si mnohem víc cení obyčejné poctivé dřiny chalupníka či podruha než bohatství největšího sedláka - vydřiducha. Hloupý Honza se přece vždy nakonec osvědčil jako mnohem chytřejší než ten nejvychytralejší spekulantíček, podvodníček a darebák, třeba i s královskou korunou na hlavě. Pohádkový děda představoval nejvyšší moudrost prostých lidí práce, víru v lepší budoucnost, zkušenosti i zralost stáří.
Pravda. V pohádkách také tekla krev a někdy dokonce proudem. To třeba když statečný Bajaja bojoval s drakem. Ale nikdy nebyla ta krev hlavní atrakcí, neřkuli hlavní náplní (hlavním smyslem) pohádkového příběhu. Spíše jen naznačovala, že cesta poctivých lidí ke spravedlnosti a klidu pro život i pro výchovu dětí se někdy musí vykoupit i krví. Drak, poražený Bajajou nebo třeba Honzou, byl vždy symbolem zla, nespravedlnosti, podlosti, ponižování mocnými a bohatými. Takoví draci se přece nikdy dobrovolně nevzdávali!
Na druhé straně i nejkrvavější pohádky blednou při pohledu na módní akční filmy, horory, thrillery a podobné vymyšlenosti, kterými krmí zábavní byznys otupělé diváctvo, pokud je ochotno nemyslet, ale jen konzumovat. A snad právě k tomu ten byznys má sloužit!
Pohádky bývaly zdánlivě dětským světem. Jenže bylo to tak opravdu? Spíše se domnívám, že pohádkové vyprávění vždy vyjadřovalo, jak vnímají svět, život a různé jejich záludnosti tvůrci pohádek, tedy prostí lidé. Zkrátka a dobře. Pohádky byly svým způsobem souhrnem mravních zásad a životního názoru těch, kteří žijí ze své práce, poctivě a čestně. Bez ohledu na to, že sběrem pohádek se často zabývali lidé velmi vzdělaní, nevzdalovali se v nich obyčejně bohaté lidové fantazii.
Pokusil jsem se tak trochu s úsměvem (občas poněkud trpkým) vložit některé klasické pohádkové motivy do současného nepohádkového světa a vyšly mi z toho pohádkové apokryfy. Ne všechny příběhy jsou skutečně pohádkami. Některé sloužily jen k tomu, abych si pohrál se slovy, zamyslel se nad nějakým jevem, prostě - k vlastnímu pobavení. Jiné jsou naopak jen upravenými ´mediálními´ hity. Tak na příklad dalo někdejšímu Havlovu velvy-slanci v USA dost práce zajistit, aby jeho syn, zadržený policií při prodeji drog, byl natolik "vyviněn", že jeho otec mohl vyhrožovat novinám, které by se opovážily o případu opětně informovat. Spravedlivá policie "uznala svoji chybu" (neměla přece právo senátorského synka zadržovat pro směšných pár prodaných dávek drogy) a nezávislá justice nemusela prokazovat svoji závislost. A vůbec. I ten nejfantastičtější příběh měl a má vždy nějaký reálný předobraz.
větévka
Kdo chcete, čtěte.

Volební povzdech

1. září 2010 v 20:18 | Blechovan
Volební elity
Před volbami lidé mnozí
korupčníkům pěstí hrozí,
přitom, bože chraň,
nastavují dlaň.