Říjen 2010

O třech zlatých vlasech děda Vševěda

9. října 2010 v 20:53 | Blechovan |  Pohádky

(Apokryfní pohádky pokračují)
"Utopie," řeknete si, "kde by se našel obětavý a nezištný poradce. A když už by se zdálo, že se našel, určitě na něm konkurence najde nějakou vadu. A nenajde-li? Prostě si ji vymyslí a prostřednictvím médií ji zreální."
Svět touží po informacích, a jak z pohádek víme, není na celém světě druhého takového informátora, jakým je již od pradávna děd Vševěd. Jenže každá cesta za dědem Vševědem vede nebezpečnými končinami a málokomu se podaří tudy projít bez úhony. Není proto divu, že vladaři a jiná svoloč občas vysílají své nepohodlné přátele k dědovi Vševědovi získat zvláště choulostivé informace, třeba o předpokládané změně kurzu akcií, eura či dokonce kurzu koruny, případně o výzkumech veřejného mínění. Jak už to v životě bývá, něco jiného tito vládci říkají, něco jiného očekávají, že se z toho vyvine. Říkají třeba právě o nutnosti poznat vývoj cen akcií, myslí na to, že nepohodlného přítele, vyslaného k dědovi Vševě-dovi, může cestou potkat lecjaké neštěstí, nedojde, a tím přestane být nepohodlný.
Tak se také jednou přihodilo, že kterýsi vladař vyslal Honzu k dědovi Vševědovi zjistit, kdo je - podle té od věků uznávané vševědné autority - v našem království tím nejoblíbenějším. Kouzelné zrcadlo totiž před nedávnem rozbil ješitný vládce ze vzteku, když mu - určitě na truc a pro zlost - svěřilo, že nejoblíbenější je Honza Večerníček, jeden z jeho poradců. Jinou cestou než pomocí kouzelného zrcadla se vladař bál zjišťovat takovou zásadní informaci kvůli možnému prozrazení toho zjištěného. Hlavně se potřeboval milého Honzy Večerníčka zbavit.
Několik dnů vladař přemýšlel jaký úkol Honzovi uložit. Nechtěl, aby to vypadalo, že žene svého rádce k dědu Vševědovi z nějakého malicherného důvodu. Ale jako obyčejně nic nevymyslel. Vlastně jednu zásadní věc ano. Sezval valný houf svých ostatních poradců a těm uložil připravit pro Honzu a děda Vševěda co nejzapeklitější otázky.
Poradci přemýšleli, až jim vyschlo v hrdlech. Odebrali se tedy svlažit je dobrým vínem, čímž se stali pro další radění zcela nepoužitelnými. Vladaři nezbylo než předat i tento úkol přímo Honzovi. Honza nezaváhal: "Vaše slavná jasnosti, náš nejmilovanější vladaři. Děd Vševěd má přece zlaté vlasy a všichni Honzové, Jurové, Ivani, Tomové a další poslové mají přinést tři zlaté vlasy z jeho účesu. Žádná královská pokladna, která si dává záležet na svém významu, nesmí zmíněné vlasy postrádat. Aby moje žádost o část Vševědova účesu nebyla tak provokující, přiložím k ní i prosbu o objasnění preferencí v našem království, tedy položím otázku o "top one" (nejoblíbenějším muži) v našem vladařství. Když už budu tu štrapáci absolvovat ať to stojí za to."

"No vidíš, Honzo," souhlasí spokojeně král. "Poradců mám jak nezaměstnaných, ale ani jeden mi nedal tak dobrou radu jako ty. Ale to ti povídám, Honzo, jestli se vrátíš bez těch zlatých vlasů - pochopitelně i s ověřením pravosti -, tak se raději nevracej!" To děl a šel si od náročného vladaření oddechnout i s paní vladařovou někam jako do Las Vegas.
Honza cestu neodkládal. Vyřídil si pas, vízum, proměnil nějaké ty korunky za příslušnou zahra-niční měnu, vsedl do své stařičké škodovečky, ještě favorita, a vyjel do světa. Hned za městem zastavil na jedné odpočívce, vytáhl turistickou mapu pohádkové říše a hledal, kudy to k tomu Vševědovi dědovi bude cesta nejlepší. Najednou k Honzovi přistoupil nějaký dědeček, kde by ho tady u dálnice někdo čekal, a jestli prý Honza nemůže s tím svým přibližovadlem dědu kousek svézt. "Nohy," povídá ten staroušek, "bolí a cesta ubývá tuze pomálu. A to mám být do večera až u Černé řeky." Honza, kluk dobrosrdečná, souhlasil bez velikého rozmýšlení: "To víte, dědečku, že vás svezu. A nejen kousek cesty, ale rovnou k té Černé řece. Jen nevím, kde to je, takže mne musíte navigovat."
Cetou k dědovi Vševědovi
"No vždyť to máš tady na své mapě," vysvětluje spokojeně dědeček. "Pojedeš pořád po E12 a na stopadesátém kilometru odbočíš směrem ke království krále Drába Velikého, je to na půl cesty k dědovi Vševědovi."
Honza se zaradoval, že má teď napůl jasno, kam má pro tři zlaté vlasy jet. Dědečkovi ještě nabídl něco ze svého občerstvení a pak se vydali na další cestu. Aby neusnul za volantem, vedl s dědečkem řeči, jaké se vedou se stopaři, a svěřil se mu se svým úkolem. Děda se tvářil povážlivě: "Víš, Honzíku, doba je zlá a lidé nejsou lepší. Já ti popíši celou cestu k Vševědovi, ale to ti tedy říkám předem, že tvůj úkol není lehký. Ani ten děd Vševěd už není, jak býval. Prý je někdy trochu nevrlý - to víš, je starý jako samo slunce - jen ty zlaté vlasy mu na hlavě po celý den září jako za mlada. Pro jistotu ti dám na cestu radu: Žádnou službu neplať předem, vždy až potom, co jsi poznal, že byla poctivá. Jinak se domů nevrátíš." Honza nebyl jako někteří namyšlení mládenci, pro které jsou rady starších jen záminkou k sarkas-tickému úsměvu nad takovými kydy, a radu si zapamatoval.
Při té řeči jim cesta uběhla a u Černé řeky se rozloučili. Honza si prohlíží, kudy se dostane na druhou stranu, ale most nikde. Tedy z mostu tam byly jen trosky. "To jednou přilítla raketa a bylo po mostě," ozvalo se za Honzou. Rychle se ohlédl a uviděl při břehu řeky veliký vor a nedaleko seděl převozník v pramičce. "Tak tu zatím převozničím a čekám, než někdo ten most opraví. Není to špatné živobytí, ale k opravě se nikdo nemá.
Převozníček
Peněz je za tu práci dost a dost, ale člověk se ani nevyspí a už vůbec nemá žádný čas těch peněz využít. Ženu a děti jsem neviděl ani nepa-matuji. A to mi paměť zatím slouží dobře. Zaslechl jsem, že jdeš navštívit našeho Vševěda. Mohl by ses ho tam zeptat, kdy konečně někdo ten most opraví, případně kdy už budu moci převoznictví předat jinému? Až půjdeš zpátky, tak mi to můžeš prozradit, já tě za to obě cesty svezu zadarmo." Honza rád slíbil, zajel s autem na vor a zanedlouho vyjížděl na druhý břeh. Rozloučil se s převozníkem a vesele ujížděl dál.
Brzy přijel do nějakého smutného města. Široko daleko kolem města byla pustina, slunce žhnulo jak na Sahaře v pravé poledne a lidé se mátožně vláčeli ulicemi. Honza zastavil a hned u něho byla kopa lidu: "Poutníku, vezeš nějakou vodu?"
Honza se divil, proč by měl vést vodu, a tu mu lidé smutně vysvětlovali: "Měli jsme tady ve městě pramen vody. Pramen byl vydatný a voda chutná. Jenže jsme si objednali v cizině odborníka, zná-mou odbornou společnost Aquator, aby nám tu vodu dodávali až do domů, ať nemusíme všichni k městské kašně, a také aby zajistili její zdravotní nezávadnost. A co se nestalo! Od té doby pramen jako by vyschl. Je z něho jen malý pramínek a podnik Aquator vyžaduje takové poplatky za dodávku vody, že je levnější ji do města přivážet vozy ze sousedního království. Tak jsme si mysleli, že ji vezeš ty, i když jedeš z druhé strany." Honza se zamyslel a pak slíbil, že - za pár litrů benzinu pro Ferdu (tak se jmenoval jeho favorit) - přiveze od děda Vševěda odpověď, co se s tou vodou stalo a jak z problému vybruslit.
Potom rychle odjel, protože už dostával žízeň. Ještě ten den dorazil do království Drába Velikého, kde měli vody dostatek. Zato tam byli všichni lidé v pase tak útlí, že by je snad i děcko mohlo přeštípnout jako vosu. Honza se jednoho takového hubeňoura zeptal, co se to tady děje, a dostal vysvětlení: "Král nám nařídil, že si musíme všichni utahovat opasky, chceme-li se mít dobře. Tak si je, rádi neradi, utahujeme. Král bohatne a my si ty opasky utahujeme pořád a marně čekáme, kdy už bude lépe."
"Tak proč si ty opasky utahujete, když vám to nesvědčí?" divil se Honza. Ale hned se mu dostalo vysvětlení, že král má dostatek drábů, kteří chodí po městě, a když vidí někoho bez utaženého opasku, tak ho vezmou pendrekem po zádech a někdy i po hlavě. Proto lidé raději poslouchají a těmi opasky se přeštipují, byť neochotně. Samozřejmě že si Honza další otázku pro děda Vševěda zaznamenal do svého palmtopu. Napil se dostatku vody, nakrmil se dobrým jídlem, zaplatil a jel dál.
Cestou zažil všelijaká dobrodružství, ale ta patří do zcela jiných pohádek, tak se o nich víc nebudeme zmiňovat. Až jednoho dne přijel do krásného kraje, kde bylo všechno svěže zelené, všude plno pestrých květů, vzduch doslova prosy-cený bzukotem hmyzu a zpěvem ptáků - ne jako doma výfukovými plyny, všemožným technickým hřmotem i nežádanými hudebními decibely. Honzu hned napadlo, že tak může vypadat jen krajina děda Vševěda. Počkal, až se setmí, aby mohl postupovat podle tradice, a pak zašel do velikého domu, který stál uprostřed té zelenopestré krásy. Slušně zaklepal a zdvořile pozdravil babičku, která mu přišla otevřít. Choval se tiše, aby Vševěda nevzbudil, a hned milé babičce vysvětlil, s jakým poselstvím přichází. Babička se usmála a povídá: "Jo, Honzíku, už jsem na tebe čekala. To víš, děd Vševěd mne na tvůj příchod připravil a uložil mi, abych ho určitě vzbudila, pokud přijdeš později. On sice všechno ví, všechno za celý den putování nad světem vidí, ale je tak utahaný, že jak lehne, tak usne." A hned také šla a dědovi sdělila, že Honza už dorazil. Děd Vševěd přišel v momentě, na sobě lehký župan a nějaké trepky na nohách, ale hlavu holou jak skinhed. Ani jediný vlásek, natož zlatý!
"Tak tě pěkně, Honzíku, u nás vítám. Ani mi nemusíš dávat žádné otázky. Všechno znám, všechno vím, jen si to někdy trochu hůř vybavuji. To víš. Nějaká ta miliarda let, to se pozná nejen úbytkem vlasů, ale i jinak. Jenom si představ, že všechno, všecinko, co se za ty miliardy let odehrálo, mám v paměti zaznamenáno. Kde se na mne hrabe ten mlaďoch internet! Tak já ti, Honzo, hnedka odpovím na tvoje otázky a ty mi potom povykládáš, co je nového v elektronickém světě, kam se já nedostanu. Zatím nejsem totiž napojený. To víš. Přes den jsem v práci na obloze a v noci spím. Nemluvě o té ceně, kterou za internet musí jeden, měsíc co měsíc, zaplatit. A protože já raději rozdávám a nekradu …"
A děd Vševěd vyprávěl, ani mu babička nemusela, ba s ohledem na holohlavost ani nemohla, vlasy vytrhávat.
U dědy Vševěda
"Nejprve k tomu městu, kde si musí utahovat opasky. Tam jim můžeš poradit, že si je budou muset utahovat tak dlouho, dokud na ty dráby své opasky neodpásají. Pak si budou opasky utahovat drábové v čele s Drábem Velikým.
S tím žíznivým městem je to tak, že jim sedí žába na prameni. Totiž to je jen obrazné vyjádření. Nikdo na pramení nesedí a žába s tím nemá nic společného. To jenom společnost Aquator zřídila plničku láhví, tu jejich dobrou vodu plní do flašek a vyváží ji do sousedního království za slušný peníz. Nu a z toho království se to pak reexportuje zpět do žíznivého království, ovšem s příslušně nafouk-nutým ziskem. Nikdo na ty aquatory nemá, protože daně platí v pořádku. Takže asi lidem nezbude nic jiného než také odepnout opasky a Aquator neaquator, tu žábu na prameni vyprovodit ze svého království. Podle možnosti i s vladařem, který je podílníkem Aquatoru, i když to před lidem tají. To víš, střet zájmů…
A teď ten převoznický problém. Převozník tam s tím vorem jezdí vlastně za trest. Choval se dříve totiž velice hanebně ke spoluobčanům, při převá-žení je nestydatě obíral. Nechali ho proto na vor přikouzlit, aby z něho nemohl odejít. Most tam nebude stát ještě hezkých pár roků, protože se vede u mezinárodního soudního dvora spor o to, zda ho má zaplatit ten, kdo poslal raketu, nebo někdo jiný. Vysvobodit převozníka však může ten, kdo si s ním vymění dopravní prostředek. Tož si dej pozor!
Co se týká otázky o nejoblíbenějším občanovi vašeho vladařství, tak věř, že odpověď nebudeš potřebovat. Však uvidíš. Odpovědět musí občané a ne nějaké kouzelné zrcadlo nebo sdělovadla, česky masmédia. A už vůbec ne nějaká komerční instituce pro vytváření veřejného mínění zveřej-ňováním takových výsledků průzkumu názorů lidí, které vyžaduje platící objednavatel."
Honza poděkoval a ještě se nějak ošíval. "Co bys ještě, Honzo, chtěl vědět?" vyzvídal Vševěd.
"No, děde, neurazte se, ale jak mám přinést z vaší hlavy tři zlaté vlasy, když máte hlavu jak zrcadlo? A to přece podle pohádek každý od vás chce odnést hlavně ty tři vlasy, zatímco ostatní informace jsou jenom vedlejší odměnou za cestu."
"Inu, milý Honzo, představ si za tu šňůru let, kolik podobných poutníků tady už se mnou besedovalo nebo pro kolik už naše babička musela vytrhat z mé hlavy po třech vlasech! Jaký div, že jsem holohlavý. Ve světě se to však neví. Jak mi tím vytrháváním vlasů ubývalo, tak jsem si musel pomáhat náhradou. Nejdřív stačil takový zlatý příčesek, tupátko, dnes už nosím zlatou paruku. Ovšem jen přes den. Tak Honzíkovi, babičko, z té paruky vytrhni tři zlaté vlasy, ale jako Vševěd vím, že je stejně nebudeš, Honzo, potřebovat."
Pak si ještě vyprávěli o novinkách výpočetní techniky, nejnovější pohádky informatiky a tak všelijak se virtuálně bavili. Rozloučili se teprve nad ránem.
Mezitím Samochval - tak se totiž ten Honzův vladař jmenoval - zneklidněl. V pohádkách se vypráví všelicos, ale většinou to není pro vladaře příliš příznivé. Pohádkáři k tomu jistě měli a mají své důvody. Také tento vládce měl nějaké divné myšlenky. Přece mu posledně kouzelné zrcadlo při průzkumu veřejného mínění prozradilo, že Honza je v zemi nejoblíbenější, ačkoliv vladařem objed-naná agentura tvrddila, že nejoblíbenější je kníže pán, tedy vladař. Co kdyby si Honzu lidé vybrali místo Samochvala za vládce? Co kdyby ten Honza chtěl spíchnout na svého vládce nějakou kulišárnu?
Samochval se proto vydal v přestrojení za Honzou, aby byl v obraze. On ovšem nemohl jet v nějaké oježděné škodovce, měl poslední typ rolse, speciálně upraveného pro vladaře. Vůz byl vybaven všemi nezbytnostmi pro vladařskou práci, tedy ledničkou s výběrem nápojů všech světových značek, mrazničkou s výběrem mražených dobrot, videem, lůžkovou úpravou a ještě s mnoha dalšími výmysly. Karoserie neprůstřelná, skla nerozbitná, pneumatiky samodohušťovací, airbag zepředu i z boků. No ani všechny ty podivné vymoženosti vladařského auťáku neznám, abych je mohl vyjme-novat. Abych nezapomněl, měl tam také autopilota a protiradarové zařízení, astronavigátor, osobní bankomat... Protože Samochval jel inkognito, zcela výjimečně se vydal na cestu bez ochranky a bez řidiče. Dokonce i bez poradců a přítelkyň!
Zatím se Honza z cesty vracel. Sotva přijel do království utažených opasků, vysvětlil lidem radu děda Vševěda a honem ujížděl dál, aby při tom odepínání opasků nepřišel také k nějaké ráně. Když se pak podíval zpět k městu, usoudil, že se občané nespokojili s odepnutím opasků, ale že asi také vykřesali nějakou tu jiskru, protože v místech, kde stávalo královské vězení, stoupal k obloze mohutný dým.
Podobně to vypadalo v žíznivém království. Že si lidé vzali k srdci Honzovu radu, vlastně radu děda Vševěda tlumočenou Honzou, potvrdila zanedlouho kolona aut s nápisem Aquator, která v šílené rychlosti Honzovu škodovečku předjížděla, jak je lidé z města hnali.
No a pak opět přijel k Černé řece. Převozník chtěl znát, s jakou radou Honza přijíždí, ale ten pamětliv nabádání dědečka - stopaře zjištěné neprozradil, dokud nebyl na druhém břehu. Pak objasnil cestu k převozníkovu vysvobození a vesele ujížděl domů. Protože teď už neměl naspěch volil různé okresky, aby poznal kraj. Jen tak se mohlo stát, že se Samochvalovo vozidlo s Honzíkovým favoritem minulo. Samochval přijel k převozu, podivil se, co jsou to za móresy, rozbít most. Ale pak si vzpomněl, že se vlastně nic nestalo, to jenom se svými generály kdysi předváděli, co všechno jeho vojáci umí, aby ostatní králové poznali, koho mají poslouchat. Začal proto raději bez dalšího vyptávání dojednávat převoz. Převozník byl chytrý. Honza mu přece předal od děda Vševěda jasný pokyn. Proto Samochvalovi nabídl, že s tím krásným autem na vor a pak z voru na břeh zajede on, protože by bylo škoda to fáro nějakou neopatrností poškodit. Samochval, sám řidič méně zkušený (jezdil sice i stošedesátkou, však on si to může dovolit, ale jinak ho vždy vozil profesionální řidič), rád souhlasil. Je jasné, že po přistání na protilehlém břehu převozník vyjel s rolsem na cestu a na Samochvala pak zavolal: "Pěkně si to tady s tím vorem užijte. Já si teď zajedu k rodině a pak se uvidí."
Bývalý vladař, teď už vlastně převozník číslo 2, chtěl vyběhnout za tím podvodníkem, ale zjistil, že je k voru jako by přikovaný. Kouzlo připoutání přešlo na něho a on tam dodnes převáží lidi a čeká na vysvobození, tedy na opravu zboře-ného mostu. Ó jak lituje, že ten most nenechal včas opravit! Inu, nemyslel na zadní kolečka, jak se někdy lidově označuje ten, který si nevidí skoro ani na špičku nosu.
A co Honza? No, přijel zpět do Samochvalova království a všude vyprávěl, co cestou zažil, co mu děd Vševěd vyprávěl, a lidé usoudili, že dřívějšího vladaře, který se z cesty nevrátil není ani trochu škoda a Honzu si vybrali jako prezidenta.
A jestli mu v tom nebrání ústavní omezení počtu funkčních období, prezidentuje tam Honza dodnes.