(Apokryfní pohádky pokračují)
Kdo by dnes ještě věřil těm kecům o soli. Nafta je nad zlato i nad lidské životy.
Bylo to kdysi pradávno v jednom hezkém království. Tehdy byl prostý lid ještě nevě-domý, a proto neexistovaly žádné republiky a tím pádem ani prezidenti. Proto v tom království nežil prezident, ale král a měl - dnes se to zdá neprav-děpodobné, ale vězte, že to bylo dávno, pradávno - tři děti. Nejstarší byl syn a jeho koníčkem i posláním v královské dělbě práce bylo vojsko. On nejenže vojáky cvičil a podle potřeby i vedl do války, ale dokonce pro ně vynalézal lepší a účinnější zbraně a řídil jejich výrobu. Ta probíhala obvykle v tajných manufakturách, aby nepřátelé nevyčmuchali, co za nové překvapení se na jejich vojáčky chystá.
Prostřední dítko - opět syn - se staralo o napl-ňování královské pokladny. Chtělo by se říci, že to byl ekonom. Ono však to doplňování probíhalo zpravidla za aktivní účasti policajtů a podle toho byl dotyčný prostřední princ něco jako ministr vnitra a ministr financí v jedné osobě. Ministerstvo sprave-dlnosti v tomto království pochopitelně vůbec nepotřebovali. Spravedlnost se rovnala králově pravé vůli. Vyhlašovala se za přítomnosti kata.
Nejmladší dítko byla dívka a ta se králi nějak nevyvedla. Ničím nepřispívala do královské pokladnice. Byla sice krasavice a chytrá jak četník, ale zajímala se o takové nepatřičnosti, jako jak žijí obyčejní poddaní v podhradí, a vůbec měla nekrá-lovskou, jemnou a citlivou povahu. Přesto všechno ji měl král nejraději. Možná že právě pro to "přesto všechno", vždyť ještě docela nezapomněl učení ze staré školy, z doby kdy se králové považovali za otce svých poddaných, nikoliv za jejich neomezené vládce. Z dob, kdy králové nevládli bezohledně, ale starali se o spořádaný chod celého království. Oba své syny, kdykoliv svou mladší sestru pomlouvali, že je vlastně drahým přívažkem královské rodiny, uklidňoval tvrzením, že jako v někdejším Rakousku platí "Alii bella gerunt, tu felix
kingdom (regius), nube"
[1]. Proto je vlastně dcerka takovou zálohou. Když už v boji se sousedy nepomohou vojáci ani policajti, ani peníze, ba ani nějaké tajné zbraně královských vojsk, vhodný sňatek s vhodným královským synkem může přijít vhod.
Tak si žili a užívali, jak to šlo, a mnoho nedali na poddané, kteří tvrdili, že to už skoro ani nejde žít, jak jsou velké daně, robota a další povinnosti. V tom spokojeném žití král zestárl a zdálo se mu, že není vhodné riskovat boj o trůn až po králově smrti. Vždyť znal své syny! Rozhodl se proto určit svého následovníka včas, ještě za svého života, a včas ho do vladaření také zapracovat.
Král tedy svolal své tři děti a takto k nim promluvil: "Moji milí, nějak mne loupe v zádech, klouby pobolívají, víno chutná méně než kdysi a dokonce jsem si nedávno nemohl vzpomenout, jak se vlastně jmenoval můj praprapradědeček z mat-činy strany, zkrátka stárnu. Rozhodl jsem se proto, že vyberu svého nástupce a trochu ho do toho panování zacvičím, aby náhodou některý dvořan či jiný velmož nedostal chuť na královskou korunu a majetky. Problém je ovšem, koho z vás tří mám pověřit tím těžkým údělem krále. Uděláme to tedy tak. Každý mi řeknete, co je pro království - a tím i pro mne - nejdůležitější. Kdo bude mít nejpře-svědčivější odpověď, ten bude korunován jako můj spoluvládce a následník. Tak si to rozmyslete a zítra mi každý dáte odpověď, pěkně napsanou a v obálce dobře zalepenou. To proto, aby byla vyloučena nějaká nežádoucí manipulace třetí osobou. Obálková metoda je v takových případech to nej. Víte jak se osvědčuje v nedalekém transfor-mačním království."
Co následovalo, to se dá snadno uhádnout. Oba synové svolali své přátele, poradce, pomoc-níky a další příživníky, aby se uradili na nejlepší odpovědi. Nu a druhý a král s královským notářem obálky otevřeli a četli.
Hned při otevření první
[2] se králi vyjasnilo čelo. Četl: "Pro naše království a tím i pro mého královského otce je nejdůležitější mocná a posluš-ná armáda. Ta má výborné zbraně a za dobrý žold porazí každého nepřítele, který by nerespektoval naše královské národní zájmy kdekoliv ve světě. Navíc jsem vynalezl novou zbraň, a sice meč, který sám rube hlavy nepřátel; stačí na něho zvolat ´všem nepřátelům hlavy dolů´ a král si může poodejít třeba do sklípku na dobrou chvilku, meč zatím vykoná vše potřebné. Stačí už jen objednat pohřební službu."
Zdálo se, že je rozhodnuto, avšak notář přece jen otevřel další dopis a král četl: "Můj královský otče! Jsem přesvědčen, že pro naše království a tím i pro tebe je nejdůležitější plná královská pokladna. Bez ní nelze uspořádat ani nejskrovnější královský banket, nelze zaplatit armádě a ta se pak stane nespolehlivou. Zato lze podplatit nepřátelské vojáky a není třeba jim rubat hlavy a pak je nákladně pohřbívat. Vynalezl jsem novou daň, která zajistí pravidelné doplňování královské pokladny i v situaci, kdy nikdo nemá peníze. Své tajemství ovšem této obálce nesvěřím."
[3]Král se poškrábal pod korunou. To je zapeklitá situace. Obě obálky, obě nabídky jsou nejen lákavé, ale jistě i přesvědčivé, jak má potom rozhodnout? Pak se však uklidnil. Vždyť je tu ještě třetí obálka a rozhodnutí je tedy odloženo až po jejím přečtení. Hned dal pokyn notáři a ten otevřel poslední obálku a spustil: "Já si myslím, že pro království jsou nejdůležitější spokojení poddaní. Ke spokojenosti mnoho nepotřebují; není třeba ani vojáků, ani zlata na jejich vydržování a vyzbrojení. Stačí dostatek soli, ale samozřejmě s chlebem a mlékem, dobré obydlí, v zimě teplo a hlavně pro všechny dost práce..."
"Dost!" zakřičel nejstarší syn. "Taková drzost, kdo to kdy slyšel, aby se měl král starat o spoko-jenost poddaných! Naopak, oni se musí starat o spokojenost krále, a když nejeví dostatek ochoty, však my se s bratrem přičiníme, aby přestali rebelovat." "Jasně," dodával prostřední princ, "kdo to kdy slyšel, že by nějaká sůl a dokonce chleba byly pro krále cennější než plná pokladna peněz, zlata, dlužních úpisů a cenných papírů?"
Princezna se marně dožadovala slova, aby přesněji vyjádřila to, co v obálkové metodě navrhuje. Byla svými bratry překřičena až ukřičena (to se pravdě vyslovené bez příkras stává dodnes) a král se polekal i o své dosavadní postavení, a proto raději souhlasil se svými syny a nechal dceru vyhnat z hradu. Bratři si oddechli. Věděli, že právě princezna byla otci nejbližší, a teď tedy jako konkurentka v soupeření o trůn odpadla. Pravda i láska dodnes v koutě pláčou, když se k moci derou prachy. Bratři raději začali přemýšlet, jak také toho druhého bratra vyšachovat z pořadí na královskou korunu a majetek.
Král byl vývojem situace, vyhnáním dcery a plichtou v obálkovém řízení tak vyveden z míry, že zapomněl, proč se vlastně to jednání konalo, a honem honem sezení rozpustil.
Královská dcera zatím bloudila podhradím a přemýšlela, co dál. Myšlenku, že navštíví některé mocné království a vyzve prince, aby se jí zastal, zavrhla ihned. Vždyť by z toho vznikla válka a tu považovala za největší zlo a neštěstí. Na návrat domů také nemohla ani pomyslet. Znala své bratry a věděla, že by neváhali zbavit se jí třeba násilím, když teď ztratila královskou ochranu. Však jí už nejednou "navrhovali", že život v klášteře je pro ženu to nejzáslužnější.
Jak tak šla plačíc po cestě z hradu, potkala mladého muže, který se velice zajímal o její osud. Nepřiznala se mu svým královským původem, ale postěžovala si na svůj úděl vyhnance. Když tedy zjistil, že ztratila domov, vzal ji s sebou k mámě do lesní samoty. "Pomůžeš mámě s prací, ona už toho má na svá léta až moc. A za tu pomoc budeš u nás mít klid a celkem dobré živobytí," lákal hezkou dívku, ve které ovšem princeznu nepoznal.
Zatím král chodil hradem jako tělo bez duše. Mrzel se za svůj nevyvedený výběr následníka trůnu a docela se přestal starat o kralování. Toho chtěli využít oba synové, aby se jaksi automaticky, samospádem, stali královským nástupníkem. Byli však dva a došlo k tomu, k čemu dojít muselo, co už od pradávna v podobných případech v králov-ských, knížecích i vévodských rodinách bylo dobrou tradicí. Nejstarší syn se rozhodl, že se svého soupeře zbaví. Měl v armádě takovou šikovnou jednotku, říkal jí vojenská policie, a ta dokázala i nemožné. Jako třeba zatknout a rovnou odsoudit a potrestat - třeba na hrdle -, koho určil. Když princ určil, důvod k zatčení atd. si již policie našla sama. A když nenašla, tak vymyslela, efekt byl stejný.
Ta významná jednotka dostala bez odkladu za úkol zbavit království zrádce, který se prý paktuje s nepřítelem, tedy prostředního bratra. Velitel si úkol promyslel a usoudil, že tady by soud, třebas vedený poslušným soudcem, nebyl bezproblé-movým řešením, a rozhodl se tedy pro praktičtější postup - včasný atentát. Jakmile princ vyjede na pravidelnou objížďku královstvím, vojenská policie ho již bude očekávat a zastřelí ho. Na místě pak pohodí několik těl vojáků sousedního království, aby to vypadalo, že to jako oni provedli odsouzení-hodný čin. Nemluvě o tom, že tak vznikne i potřebná a vítaná záminka k etické válce se zvrhlým sousedem, při níž bude možno ověřit účinnost nově vyvinuté zázračné zbraně - meče hlavorubače.
Prostřední syn však nebyl tak naivní, aby něco podobného neočekával. Nemluvě o tom, že měl v celém království hojně placených spolupra-covníků, tak zvané Bezpečnostně Informační Síly. Příslušníci BIS ho informovali o všem, co se kulo proti králi a jeho rodině. A někdy i o tom, co se nekulo, ale kout by se mohlo. Občas dokonce i o tom, co si ve smyslu kutí piklů vymysleli o svých konkurentech. Prostřední syn proto o chystané provokaci staršího bratra věděl a připravil protiakci. Všichni jeho policajti byli v pohotovosti a jednak v době, kdy prostřední princ vyjel na obhlídku království, měli již obsazena všechna nebezpečná místa poblíž cesty, jednak využili dočasného odchodu vojenské policie (střežící normálně tajnou vojenskou výrobu), aby zabrali tuto základnu vojenského prince.
To se vskutku podařilo. Protože však neznali tajemství výroby, raději všechno zničili, a tak vzal za své i zázračný meč hlavorubač. Když se pak vojenští policajti pokusili napadnout prostředního prince, obyčejní policajti ze zásahové jednotky se vyrojili ze skrýší a vznikla řežba.
Zanedlouho však policajti i vojáci poznali, že se bijí pro cizí zájmy, protože oba princi stáli opodál na kopci a jen pozorovali, jak boj probíhá a není-li vhodná doba spasit se včas útěkem či dohovořit se s druhým princem na remize. Tím bylo rozhodnuto. Několik bojovníků se vrhlo na své velitele a v mžiku neměl král dědice tři, ale jen jednoho, a to ještě dceru, kterou na naléhání synů - teď už neživých - nedávno vyhnal z hradu. Vojáci i policajti se pochopitelně přestali vraždit a poslali za králem deputaci, že chtějí nového velitele, ale pořádného, aby zase nezpůsobil občanskou válku.
Mezitím princezna našla ubytování i práci na samotě v lese, daleko od královského hradu. Naučila se všemu, co na takové samotě ženy potřebují. Starala se spolu s mladíkovou maminkou o celé hospodářství, uklízela, prala a žehlila prádlo, vařila a spravovala šaty. No prostě stala se z ní obyčejná vesnická žena, ale šlo jí to všechno velice dobře. A jak jí to slušelo!
Jednou přišel mladík domů a nějak se ošíval, když ho princezna vítala. Přiznal se jí pak, že se dověděl o problémech na hradě. Že se oba královi synové pokusili svrhnout jeden druhého a krále současně, že je jejich vlastní ozbrojenci zabili a král si neví rady, protože když vyhnal princeznu z hradu, nemá teď komu předat vládu. Nakonec to mladík uzavřel: "Tak se mi všechno zdá, Maruško," tak totiž princezně říkal, "že ty jsi ta královská dcera. Měla bys jít domů a tomu svému koruno-vanému tátovi nějak pomoci. Ale přiznám se, že nám tady budeš chybět." Princezna se začervenala a prozradila, že on by jí chyběl nejméně stejně moc jako ona jemu a domů raději nepůjde, protože král neuznává její představy o správné vládě. Chvíli ten problém všichni tři rozebírali a nakonec se dohodli. Maruška se přece jen vrátila na hrad, a když jí táta král, celý šťastný, že ji zase vidí, chtěl předat království, prohlásila: "Já mám lepší nápad. Budou-li se lidé podílet na vládě v zemi, jistě budou spokojenější a tím i šťastnější. Udělejme z našeho království republiku, nechejme zvolit někoho šikovného prezidentem, sestavme vládu a ta ať potom vládne. Ty, táto, můžeš nastoupit do důchodu, roky na to máš, já si vezmu za manžela jednoho bezvadného a hodného mladíka a budeme se živit tak, jak jsem se dosud živila po tom vyhnání z hradu." Král po chvíli uvažování souhlasil. Sám už neměl na vladaření dost sil a dcera neměla (je to možné; jde přece o pohádku) o královskou korunu zájem.
Hádejte, koho si lidé zvolili za prezidenta? No samozřejmě, že princeznu, pardon, teď už prezi-dentku Marušku. Ona si zvolila za manžela toho šikovného mládence a žili pak spokojeně, no skoro spokojeně, až do smrti. Na památku této události pak lidé v tom exkrálovství každého hosta vítali chlebem a solí, a jak se ukázalo, bylo to přivítání vhodnější než třeba mečem hlavorubačem.
Snad ještě zbývá odpovědět, jak se vyrovnali se sousedními královstvími. Celkem jednoduše. Když totiž některý král vyslal proti republice vojsko, většina vojáků mu utekla, protože slyšeli, jak dobře se v bývalém království teď daří obyčejným lidem, že mají všichni práci, dost nejen chleba se solí, ale dokonce i s masem, že mají kde bydlet, mají vše potřebné k životu pro sebe i své děti, a tak jsou spokojeni.
Také se vám to zdá málo pravděpodobné? Myslím ta spokojenost občanů a podobně? No, ono to opravdu asi nebylo tak jednoduché. Ale když jde pohádku a navíc apokryfní...
