Listopad 2010

Kniha dávných vzpomínek

29. listopadu 2010 v 20:41 | Blechovan
V naší rodině měla zvláštní místo i oblibu jedna malá, stará kniha. Pohádky Boženy Němcové.
Ta malá a brožovaná knížečka s prostými obrázky měla svou starou historii. Tradice její obliby sahá do první světové války, kdy na dvoudenní návštěvu z italské fronty přijel tatínek malé Emilky. Ta právě "absolvovala" první třídu a pyšnila se, že se samými jednotkami. Aby dcerce udělal radost, koupil jí pohádkovou knížku odměnou za dobré vysvědčení i za pochvalu, že doma pomáhá své mamince v nelehkých válečných starostech o domácnost a malého bratříčka. Školačka pak skoro denně pročítala pohádky sobě i malému bráškovi, a pohádkový svět Boženy Němcové jí připomínal tatínka, který kdesi na frontě zase vzpomínal na své milé doma.
Léta utíkala a pohádková knížečka stále měla své místo v knihovničce, která se postupně plnila mnoha novými, teď již nepohádkovými tituly. Ale ty první pohádky zůstaly nejmilejší knížkou až do konce Emilčina života.
Když už někdejší Emilka dokázala sotva vládnout perem, přikázala mi, abych pravnukům koupil stejnou knihu (samozřejmě jen podle jména). Každému do ní vepsala procítěné věnování.
To už bylo dávno. Pravnuci si možná na knížku pohádek ani nevzpomenou. Vždyť jak dorůstají, mají mnoho jiných a vážných zájmů. Z pohádkových let vyrostli, a do zralého věku, kdy se pohádky znovu k lidem vracejí, mají ještě hodně a hodně daleko.
Asi se nebude případnému čtenáři tato vzpomínka zdát právě vhodnou oslavou nejoblíbenější knihy. V mém vzpomínání však takovou je. Měli jsme a já mám množství jiných, honosnějších, ba i atraktivnějších knih, že je to dnes skoro až "proti přírodě" (ve věku internetu, televize, vědeckých fantasií i záplavě bulváru), ale já si při pohledu na první Emilčinu knihu vzpomínám i na babičku. A pokud se mi to alespoň trochu daří, vzdávám tím čest naším babičkám a prababičkám, které kdysi v mnohem těžších podmínkách, než my dnes, dokázaly knihu a její poselství ocenit mnohem lépe, než mnozí z nás v současnosti.

Sůl nad zlato - ale ...

28. listopadu 2010 v 18:21 | Blechovan |  Pohádky
(Apokryfní pohádky pokračují)
Kdo by dnes ještě věřil těm kecům o soli. Nafta je nad zlato i nad lidské životy.
Bylo to kdysi pradávno v jednom hezkém království. Tehdy byl prostý lid ještě nevě-domý, a proto neexistovaly žádné republiky a tím pádem ani prezidenti. Proto v tom království nežil prezident, ale král a měl - dnes se to zdá neprav-děpodobné, ale vězte, že to bylo dávno, pradávno - tři děti. Nejstarší byl syn a jeho koníčkem i posláním v královské dělbě práce bylo vojsko. On nejenže vojáky cvičil a podle potřeby i vedl do války, ale dokonce pro ně vynalézal lepší a účinnější zbraně a řídil jejich výrobu. Ta probíhala obvykle v tajných manufakturách, aby nepřátelé nevyčmuchali, co za nové překvapení se na jejich vojáčky chystá.
Prostřední dítko - opět syn - se staralo o napl-ňování královské pokladny. Chtělo by se říci, že to byl ekonom. Ono však to doplňování probíhalo zpravidla za aktivní účasti policajtů a podle toho byl dotyčný prostřední princ něco jako ministr vnitra a ministr financí v jedné osobě. Ministerstvo sprave-dlnosti v tomto království pochopitelně vůbec nepotřebovali. Spravedlnost se rovnala králově pravé vůli. Vyhlašovala se za přítomnosti kata.
Nejmladší dítko byla dívka a ta se králi nějak nevyvedla. Ničím nepřispívala do královské pokladnice. Byla sice krasavice a chytrá jak četník, ale zajímala se o takové nepatřičnosti, jako jak žijí obyčejní poddaní v podhradí, a vůbec měla nekrá-lovskou, jemnou a citlivou povahu. Přesto všechno ji měl král nejraději. Možná že právě pro to "přesto všechno", vždyť ještě docela nezapomněl učení ze staré školy, z doby kdy se králové považovali za otce svých poddaných, nikoliv za jejich neomezené vládce. Z dob, kdy králové nevládli bezohledně, ale starali se o spořádaný chod celého království. Oba své syny, kdykoliv svou mladší sestru pomlouvali, že je vlastně drahým přívažkem královské rodiny, uklidňoval tvrzením, že jako v někdejším Rakousku platí "Alii bella gerunt, tu felix kingdom (regius), nube"[1]. Proto je vlastně dcerka takovou zálohou. Když už v boji se sousedy nepomohou vojáci ani policajti, ani peníze, ba ani nějaké tajné zbraně královských vojsk, vhodný sňatek s vhodným královským synkem může přijít vhod.
Tak si žili a užívali, jak to šlo, a mnoho nedali na poddané, kteří tvrdili, že to už skoro ani nejde žít, jak jsou velké daně, robota a další povinnosti. V tom spokojeném žití král zestárl a zdálo se mu, že není vhodné riskovat boj o trůn až po králově smrti. Vždyť znal své syny! Rozhodl se proto určit svého následovníka včas, ještě za svého života, a včas ho do vladaření také zapracovat.
Slyšení u krále
Král tedy svolal své tři děti a takto k nim promluvil: "Moji milí, nějak mne loupe v zádech, klouby pobolívají, víno chutná méně než kdysi a dokonce jsem si nedávno nemohl vzpomenout, jak se vlastně jmenoval můj praprapradědeček z mat-činy strany, zkrátka stárnu. Rozhodl jsem se proto, že vyberu svého nástupce a trochu ho do toho panování zacvičím, aby náhodou některý dvořan či jiný velmož nedostal chuť na královskou korunu a majetky. Problém je ovšem, koho z vás tří mám pověřit tím těžkým údělem krále. Uděláme to tedy tak. Každý mi řeknete, co je pro království - a tím i pro mne - nejdůležitější. Kdo bude mít nejpře-svědčivější odpověď, ten bude korunován jako můj spoluvládce a následník. Tak si to rozmyslete a zítra mi každý dáte odpověď, pěkně napsanou a v obálce dobře zalepenou. To proto, aby byla vyloučena nějaká nežádoucí manipulace třetí osobou. Obálková metoda je v takových případech to nej. Víte jak se osvědčuje v nedalekém transfor-mačním království."
Co následovalo, to se dá snadno uhádnout. Oba synové svolali své přátele, poradce, pomoc-níky a další příživníky, aby se uradili na nejlepší odpovědi. Nu a druhý a král s královským notářem obálky otevřeli a četli.
Hned při otevření první[2] se králi vyjasnilo čelo. Četl: "Pro naše království a tím i pro mého královského otce je nejdůležitější mocná a posluš-ná armáda. Ta má výborné zbraně a za dobrý žold porazí každého nepřítele, který by nerespektoval naše královské národní zájmy kdekoliv ve světě. Navíc jsem vynalezl novou zbraň, a sice meč, který sám rube hlavy nepřátel; stačí na něho zvolat ´všem nepřátelům hlavy dolů´ a král si může poodejít třeba do sklípku na dobrou chvilku, meč zatím vykoná vše potřebné. Stačí už jen objednat pohřební službu."
Zdálo se, že je rozhodnuto, avšak notář přece jen otevřel další dopis a král četl: "Můj královský otče! Jsem přesvědčen, že pro naše království a tím i pro tebe je nejdůležitější plná královská pokladna. Bez ní nelze uspořádat ani nejskrovnější královský banket, nelze zaplatit armádě a ta se pak stane nespolehlivou. Zato lze podplatit nepřátelské vojáky a není třeba jim rubat hlavy a pak je nákladně pohřbívat. Vynalezl jsem novou daň, která zajistí pravidelné doplňování královské pokladny i v situaci, kdy nikdo nemá peníze. Své tajemství ovšem této obálce nesvěřím."[3]
Král se poškrábal pod korunou. To je zapeklitá situace. Obě obálky, obě nabídky jsou nejen lákavé, ale jistě i přesvědčivé, jak má potom rozhodnout? Pak se však uklidnil. Vždyť je tu ještě třetí obálka a rozhodnutí je tedy odloženo až po jejím přečtení. Hned dal pokyn notáři a ten otevřel poslední obálku a spustil: "Já si myslím, že pro království jsou nejdůležitější spokojení poddaní. Ke spokojenosti mnoho nepotřebují; není třeba ani vojáků, ani zlata na jejich vydržování a vyzbrojení. Stačí dostatek soli, ale samozřejmě s chlebem a mlékem, dobré obydlí, v zimě teplo a hlavně pro všechny dost práce..."
"Dost!" zakřičel nejstarší syn. "Taková drzost, kdo to kdy slyšel, aby se měl král starat o spoko-jenost poddaných! Naopak, oni se musí starat o spokojenost krále, a když nejeví dostatek ochoty, však my se s bratrem přičiníme, aby přestali rebelovat." "Jasně," dodával prostřední princ, "kdo to kdy slyšel, že by nějaká sůl a dokonce chleba byly pro krále cennější než plná pokladna peněz, zlata, dlužních úpisů a cenných papírů?"
Princezna se marně dožadovala slova, aby přesněji vyjádřila to, co v obálkové metodě navrhuje. Byla svými bratry překřičena až ukřičena (to se pravdě vyslovené bez příkras stává dodnes) a král se polekal i o své dosavadní postavení, a proto raději souhlasil se svými syny a nechal dceru vyhnat z hradu. Bratři si oddechli. Věděli, že právě princezna byla otci nejbližší, a teď tedy jako konkurentka v soupeření o trůn odpadla. Pravda i láska dodnes v koutě pláčou, když se k moci derou prachy. Bratři raději začali přemýšlet, jak také toho druhého bratra vyšachovat z pořadí na královskou korunu a majetek.
Král byl vývojem situace, vyhnáním dcery a plichtou v obálkovém řízení tak vyveden z míry, že zapomněl, proč se vlastně to jednání konalo, a honem honem sezení rozpustil.
Královská dcera zatím bloudila podhradím a přemýšlela, co dál. Myšlenku, že navštíví některé mocné království a vyzve prince, aby se jí zastal, zavrhla ihned. Vždyť by z toho vznikla válka a tu považovala za největší zlo a neštěstí. Na návrat domů také nemohla ani pomyslet. Znala své bratry a věděla, že by neváhali zbavit se jí třeba násilím, když teď ztratila královskou ochranu. Však jí už nejednou "navrhovali", že život v klášteře je pro ženu to nejzáslužnější.
Jak tak šla plačíc po cestě z hradu, potkala mladého muže, který se velice zajímal o její osud. Nepřiznala se mu svým královským původem, ale postěžovala si na svůj úděl vyhnance. Když tedy zjistil, že ztratila domov, vzal ji s sebou k mámě do lesní samoty. "Pomůžeš mámě s prací, ona už toho má na svá léta až moc. A za tu pomoc budeš u nás mít klid a celkem dobré živobytí," lákal hezkou dívku, ve které ovšem princeznu nepoznal.
Zatím král chodil hradem jako tělo bez duše. Mrzel se za svůj nevyvedený výběr následníka trůnu a docela se přestal starat o kralování. Toho chtěli využít oba synové, aby se jaksi automaticky, samospádem, stali královským nástupníkem. Byli však dva a došlo k tomu, k čemu dojít muselo, co už od pradávna v podobných případech v králov-ských, knížecích i vévodských rodinách bylo dobrou tradicí. Nejstarší syn se rozhodl, že se svého soupeře zbaví. Měl v armádě takovou šikovnou jednotku, říkal jí vojenská policie, a ta dokázala i nemožné. Jako třeba zatknout a rovnou odsoudit a potrestat - třeba na hrdle -, koho určil. Když princ určil, důvod k zatčení atd. si již policie našla sama. A když nenašla, tak vymyslela, efekt byl stejný.
Bitva bratrů
Ta významná jednotka dostala bez odkladu za úkol zbavit království zrádce, který se prý paktuje s nepřítelem, tedy prostředního bratra. Velitel si úkol promyslel a usoudil, že tady by soud, třebas vedený poslušným soudcem, nebyl bezproblé-movým řešením, a rozhodl se tedy pro praktičtější postup - včasný atentát. Jakmile princ vyjede na pravidelnou objížďku královstvím, vojenská policie ho již bude očekávat a zastřelí ho. Na místě pak pohodí několik těl vojáků sousedního království, aby to vypadalo, že to jako oni provedli odsouzení-hodný čin. Nemluvě o tom, že tak vznikne i potřebná a vítaná záminka k etické válce se zvrhlým sousedem, při níž bude možno ověřit účinnost nově vyvinuté zázračné zbraně - meče hlavorubače.
Prostřední syn však nebyl tak naivní, aby něco podobného neočekával. Nemluvě o tom, že měl v celém království hojně placených spolupra-covníků, tak zvané Bezpečnostně Informační Síly. Příslušníci BIS ho informovali o všem, co se kulo proti králi a jeho rodině. A někdy i o tom, co se nekulo, ale kout by se mohlo. Občas dokonce i o tom, co si ve smyslu kutí piklů vymysleli o svých konkurentech. Prostřední syn proto o chystané provokaci staršího bratra věděl a připravil protiakci. Všichni jeho policajti byli v pohotovosti a jednak v době, kdy prostřední princ vyjel na obhlídku království, měli již obsazena všechna nebezpečná místa poblíž cesty, jednak využili dočasného odchodu vojenské policie (střežící normálně tajnou vojenskou výrobu), aby zabrali tuto základnu vojenského prince.
To se vskutku podařilo. Protože však neznali tajemství výroby, raději všechno zničili, a tak vzal za své i zázračný meč hlavorubač. Když se pak vojenští policajti pokusili napadnout prostředního prince, obyčejní policajti ze zásahové jednotky se vyrojili ze skrýší a vznikla řežba.
Zanedlouho však policajti i vojáci poznali, že se bijí pro cizí zájmy, protože oba princi stáli opodál na kopci a jen pozorovali, jak boj probíhá a není-li vhodná doba spasit se včas útěkem či dohovořit se s druhým princem na remize. Tím bylo rozhodnuto. Několik bojovníků se vrhlo na své velitele a v mžiku neměl král dědice tři, ale jen jednoho, a to ještě dceru, kterou na naléhání synů - teď už neživých - nedávno vyhnal z hradu. Vojáci i policajti se pochopitelně přestali vraždit a poslali za králem deputaci, že chtějí nového velitele, ale pořádného, aby zase nezpůsobil občanskou válku.
Maruška
Mezitím princezna našla ubytování i práci na samotě v lese, daleko od královského hradu. Naučila se všemu, co na takové samotě ženy potřebují. Starala se spolu s mladíkovou maminkou o celé hospodářství, uklízela, prala a žehlila prádlo, vařila a spravovala šaty. No prostě stala se z ní obyčejná vesnická žena, ale šlo jí to všechno velice dobře. A jak jí to slušelo!
Jednou přišel mladík domů a nějak se ošíval, když ho princezna vítala. Přiznal se jí pak, že se dověděl o problémech na hradě. Že se oba královi synové pokusili svrhnout jeden druhého a krále současně, že je jejich vlastní ozbrojenci zabili a král si neví rady, protože když vyhnal princeznu z hradu, nemá teď komu předat vládu. Nakonec to mladík uzavřel: "Tak se mi všechno zdá, Maruško," tak totiž princezně říkal, "že ty jsi ta královská dcera. Měla bys jít domů a tomu svému koruno-vanému tátovi nějak pomoci. Ale přiznám se, že nám tady budeš chybět." Princezna se začervenala a prozradila, že on by jí chyběl nejméně stejně moc jako ona jemu a domů raději nepůjde, protože král neuznává její představy o správné vládě. Chvíli ten problém všichni tři rozebírali a nakonec se dohodli. Maruška se přece jen vrátila na hrad, a když jí táta král, celý šťastný, že ji zase vidí, chtěl předat království, prohlásila: "Já mám lepší nápad. Budou-li se lidé podílet na vládě v zemi, jistě budou spokojenější a tím i šťastnější. Udělejme z našeho království republiku, nechejme zvolit někoho šikovného prezidentem, sestavme vládu a ta ať potom vládne. Ty, táto, můžeš nastoupit do důchodu, roky na to máš, já si vezmu za manžela jednoho bezvadného a hodného mladíka a budeme se živit tak, jak jsem se dosud živila po tom vyhnání z hradu." Král po chvíli uvažování souhlasil. Sám už neměl na vladaření dost sil a dcera neměla (je to možné; jde přece o pohádku) o královskou korunu zájem.
Hádejte, koho si lidé zvolili za prezidenta? No samozřejmě, že princeznu, pardon, teď už prezi-dentku Marušku. Ona si zvolila za manžela toho šikovného mládence a žili pak spokojeně, no skoro spokojeně, až do smrti. Na památku této události pak lidé v tom exkrálovství každého hosta vítali chlebem a solí, a jak se ukázalo, bylo to přivítání vhodnější než třeba mečem hlavorubačem.
Snad ještě zbývá odpovědět, jak se vyrovnali se sousedními královstvími. Celkem jednoduše. Když totiž některý král vyslal proti republice vojsko, většina vojáků mu utekla, protože slyšeli, jak dobře se v bývalém království teď daří obyčejným lidem, že mají všichni práci, dost nejen chleba se solí, ale dokonce i s masem, že mají kde bydlet, mají vše potřebné k životu pro sebe i své děti, a tak jsou spokojeni.
Také se vám to zdá málo pravděpodobné? Myslím ta spokojenost občanů a podobně? No, ono to opravdu asi nebylo tak jednoduché. Ale když jde pohádku a navíc apokryfní...


Vzdělání - výchova

23. listopadu 2010 v 13:20 | Blechovan
Poněkud mne zarazilo vyjádření ministra Dobeše, že škola má nejen vzdělávat, ale také spoluvychovávat. Má samozřejmě pravdu, jen jakoby zúžení školské výchovy na výchovu etickou mi nesedí. Škola přece veškerou svou činností opravdu spoluvychovává. Od první třídy učí schopnosti soustředit se, vede k cílevědomé a kolektivní práci (dnes se říká spíše týmová práce), přispívá k ukáznění. Má také dalekosáhlé možnosti výchovy k solidárnímu jednání a měla by mít veškerou svou činnost prostoupenu snahou získat skolené pro prosazování (nikoli jen poznání) všeobecných lidských hodnot bez ideologických a dalších přívlastků.
Domníval jsem se, že jednota výchovy a výuky je uznávána již od dob Komenského.
Škola samozřejmě není všemocná a nedokáže odstranit následky případných škod, které způsobuje mládeži celková situace ve společnosti. Hon za bohatstvím jako cílem života, bezohlednost místo asertivity, sobectví místo úsilí o soběstačnost, svádění problémů na jiné (třeba ekonomických potíží na příliš drahé důchodce) a mnohé jiné skutečnosti škola sebelepší etickou výchovou výrazně neovlivní, nebude-li mladým příkladem rodina, občanská společnost a mediální vzory.
Držím palce panu ministrovi, aby se jeho zámysl zdařil, ale také aby pro výchovu mládeže měla více pochopení ostatní společnost, včetně reklam a bulváru. (Tedy ty dva poslední činitele by mělo často hryzat svědomí tak, aby domýšleli důsledky svého snažení nejen finančně.)
Když už je řeč o škole, ještě jednu maličkost. Zažil jsem debatu, při které jeden vzdělaný debatér prohlásil, že škola nemusí zásobit své svěřence informacemi, ty že si každý najde na internetu (byla řeč o "zbytečnosti" výuky přírodovědy). Dotyčný zřejmě není pedagog.
Na internetu si opravdu najdu cokoli. Jenže v odborné oblasti musím znát dvě základní podmínky. Jednak ze znalosti podstaty problému vědět co vlastně hledám, jednak (z podstaty internetu) dokázat rozlišit věrohodnost i správnost (moudrost) vyhledaného tvrzení.
Inu, problém není v bohatství hmotném, ale duševním.

První vločka - bude, ale kdy?

16. listopadu 2010 v 15:19 | Blechovan
Rozhodl jsem se prověřit pravdivost pranostiky, že totiž svatý Martin přijede na bílém koni.
Nejprve jsem pátral, kdo to ten svatý Martin je. Máme v rodině hned dva, ale že by některý z nich byl svatý, o tom se mi nic nedoneslo. Pak jsem zalistoval v Slovníku svatých. Tam je těch Martinů hned několik, ale o žádném z nich se text nezmiňuje, že by jezdil na bílém koni. Snad ten, který má v kalendáři svátek 11. listopadu, by alespoň částečně vyhovoval podmínce, protože byl kdysi voják, takže mu snad jízda koňmo nebyla neznámá.
Tedy tento svatý by nám měl přivést se svým šimlíkem to bílé, kterému zasvěcení říkají sníh. Nu a když je řeč o sněhu, pak si vzpomenu na písničkáře Nohavicu a jeho Za vločkou vločka z oblohy padá, chvilinku počká a potom taje...
No já sice Nohavicovi věřím a fandím, ale že by měl pravdu v každém slově, to realita nepotvrzuje. I když teze, že silničáři jako každý rok jsou překvapení velice, že v zimě sníh zasype jim silnice. Každopádně jsme se té první vločky letos na Martina nedočkali. Ostatně, kdo by spěchal s nesjízdností silnic, s odhazováním - neodhazováním sněhu z chodníků, se sněhem za krkem a vůbec. Sníh je nejkrásnější, když se díváme na takové sněžení a nastupující kalamitu oknem z přiměřeně vytopeného pokoje a pokud možno s šálkem horkého espresa před sebou. Krajově by bylo přesnější místo kávy zařadit na program punč, grog či jiné škodliviny tohoto druhu, nejspíše jihomoravskou slivovici, ale to by byla propagace drogy. Tak se spokojím s tou kávičkou.
Tedy dívám se oknem a pořád nic. Nezbývá než vzpomínat.
Jó tenkrát kdysi dávno, to bylo sněhu jak z hypermarketu. My - tehdy mládež, vlastně děti - jsme pohrdli tím výhledem z okna (ostatní komfort nám nikdo nenabídl) a rovnou ven a honit se za vločkami. A že jich bylo! za chvíli nejen za krkem, ale úplně všude a v množství schopném promočit i nepromokavé a vodovzdorné oblečení. Sněhuláci, koulovačky, sáně, lyže, boby - no prostě sport doslova masový. Kdo by v takové situaci něžněl z jedné jediné vločky.
A přece právě mnoho těch krásných geometrických tvarů tvořilo pro nás, děcka nerozumná, prostředí vhodné k polapení rýmy, chřipky a jiných zdravotních vymožeností, před kterými nás rodiče - jako dnes, jako dnes - marně varovali.
Ale dnes zatím skoro nic. Martin se někde pozdržel, takže...
Teď jsem na to přišel. On jeden z těch našich Martinů je na studentské zkušené v Oslu. A v Norsku ani žádný svatý nemusí nasedat na koníčka, šimla jak vraníka, touto dobou je už těch vloček tolik, že by o nich Nohavica zpíval nepříliš nadšeně. Však si poslećhněte a nemějte strach. Martin Nemartin, už se někde sněhový háv (o němž zase zpívali W+V) balí, aby byl koňmo či jakkoliv jinak doručen k nám.
Za vločkou vločka, za oknem zima a v pokoji? Inu, jak kdo a kdy, ale pohoda.

O dávném zrušení tortury

16. listopadu 2010 v 14:38 | Blechovan |  Pohádky
(Apokryfní pohádky pokračují)
Zlatý voči, že bylo mučení zrušeno. Jen se neprovozuje ve zmíněném království, ale všude tam, kde jsou "ohroženy třeba americké národní zájmy", tedy kde je ohrožován kapitál.
Princezna z Hamburgerového království se nudila a nudila, až jí z toho hrozilo naprosté znudění. Nechutnalo jí jídlo ani pití, nebavil ji tanec ani cestování, divadlo nemohla ani vidět, ba už se nekoukala ani na televizní Esmeraldu. Královští rodiče by ji docela rádi provdali, měli připravené velmi slibné věno, ale ona na podobné náznaky jen ohrnovala nos: "Vdávat se? Co jsem padlá na hlavu? Ještě bych musela rodit děti. To tak!" A nudila se dál. Tehdy jí její osobní alternativní psychiatr doporučil uspořádat tradiční pohádkové hádání. Jako prémii pro vítěze vybrali vhodný auťák i s šoférem a tu soutěž nechali vybubnovat. Tedy to bubnování, to byl jen takový folklór. Ve skutečnosti všechny místní i přespolní reklamní agentury (protože nebyly právě využity nějakou předvolební nalejvárnou) hbitě roztočily takovou kampaň, že se do království sešel nevídaný houf zájemců, ačkoliv pro neúspěšné hadače byla vybrána jako prémie exkurze do královské mučírny s několikadenním pobytem poraženého jakožto mučenou obětí.
Princeznu ta soutěž zaujala. Protože se, jako většina šlechty, mylně považovala za nejchytřejší, nejschopnější a nejcokolivěkovatější, rozhodla se, že otázky a podmínky soutěže zpracuje sama a vyhlásí je těsně před tím kláním.
V den, kdy mělo zábavné hádání být zahájeno, nastoupily na hradním nádvoří houfy uchazečů a ti se dověděli následující:
"Pořadí hádání určí los. Každý den se umožní účast jednomu vylosovanému a po jeho jistém neúspěchu bude dvoudenní přestávka, během které bude absolvovat slíbenou mučivou exkurzi. Pochopitelně za přítomnosti dalších zájemců, kteří se budou na zábavné hádání a následné mučení připravovat. Princezna položí vždy tři otázky a v případě chybné odpovědi na kteroukoliv z nich následuje zmíněná exkurze."
Ne že by měli uchazeči strach z neúspěchu, ale valná většina z nich po seznámení s podmín-kami kalupem hrad opustila s pochopitelným zdů-vodněním, že případná mnohadenní nepřítomnost v práci by nemusela být omluvena a oni by pak přišli o zaměstnání. Protože to však bylo moderní království bylo v něm také dost nezaměstnaných. Proto neodešli všichni uchazeči a zábavné hádání začalo.
Prvním vylosovaným byl JUDr. Prasáček, čerstvý absolvent právnické fakulty v Plzni. Poklonil se princezně, a že je jako připraven odpovídat na otázky. Pak se princezna bez velkého zdržování zeptala: "Co je na světě nejrychlejší?" Byla přesvědčena, že odpověď pan JUDr. nemůže najít, ale to se mýlila. "No přece myšlenka, jasná princezno," zajásal JUDr., který nějakou tu lidovou pohádku znal, "ta je v mžiku třeba až na druhém konci světa." Princezna se zamračila a povídá si: "To by tak hrálo, aby vyhrál. Já tu odpověď pohotově změním." Změnila a vítězoslavně zvolala: "Stráže, do mučírny s ním! Rychlejší než myšlenka je smyšlenka, výmyšlenka. Ta přece vznikne ještě dřív, než se vymyšlená událost nestala." Pan Prasáček by to měl z vlastní zkušenosti vědět.
Zacházení s poraženým hadačem nebudeme rozebírat. Snad jen upřesníme, že na hradě zůstal již jen jediný uchazeč, kterého neodradil ani dvoudenní bolestný křik prvního neúspěšného hadače. Tím vytrvalcem byl chasník Jíra. Neměl sice žádnou valnou školu, ale hlavu měl na víc než na klobouk či bejsbolovou kšiltovku. Třetí den tedy nastoupil i on.
"Jasná princezno, než začnu hádat, měli bychom si zpřesnit pravidla téhleté zábavy. Jednak by bylo správné, aby byly otázky i odpovědi napsány na papíře a uloženy v zalepené obálce. Dále by bylo zajímavé vědět, zda vy naopak uhodnete moje otázky." Sebevědomá princezna se užuž nadechovala k odmítavé odpovědi, ale pak přece jen souhlasila. Takový jakýsi Jíra se ještě víc zesměšní, pomyslela si. Hned soutěžní podmínky příslušně doplnila a soutěžení mohlo začít.
Napínat na skřípci
Princezna tedy klade první otázku: "Proti které zbrani se nikdo, ale opravdu nikdo nemůže ubránit?" Myslela si, že chasník hned vyhrkne, že proti atomové zbrani, to přece dnes ví každé malé dítě, ale to se mýlila. "No to je jasné, jasná princezno," poklidně vysvětloval Jíra, "proti žádné pomluvě se nikdo neubrání, proti pomluvě."
Princezna trochu zezelenala vzteky. Uhodl a ke všemu byla odpověď v obálce, takže tentokrát ji dodatečně změnit nemohla. Hned proto vystřelila druhou otázku: "Jak lze udělat ze špatného dobré?" A zase se těšila, jak Jíra odpoví, že je třeba zjednat nápravu, a bude v mučírně. Ani tentokrát se však Jíra nezmýlil a trochu rozpačitě vysvětloval: "No, nejsnadnější je to, alespoň tak to dneska chodí, když to špatné přejmenujeme, nejlépe nějakým anglickým slovem. Prostě to transformujeme. Lidé tomu pak neporozumí a budou chvíli věřit, že už je to mnohem lepší."
Kdyby princezna nebyla jemná dívka, jistě by zasakrovala, protože odpověď byla opět all right. Teď už pomalu strachy z prohry modrala. Ale byla zde ještě třetí - byť poslední - otázka. Tu už předkládala nejistým hlasem: "Jakou řečí se spolu domlouvali Marx a Einstein?" "Ále, princezničko, za co mne máte. Ti dva se spolu přece vůbec nedomlouvali, vždyť se ani osobně nesetkali. Navíc to byli oba němečtí Židi, takže kdyby se byli bývali potkali, byli by se bývali domlouvali asi německy." Teď princezna strachy zežloutla, protože všechny tři správné odpovědi musela uznat. "Naštěstí," pomyslela si, "mám ještě hádat já. A takový jakýsi nevzdělaný venkovan na mne nemá, to je jisté," uklidňovala se, ale neuklidnila.
Jíra tedy nezdržoval a vypálil první bombu: "Co lid vyjadřuje příslovím ´když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají´?" Princezna se zamyslela, rádce se k ní naklonil a něco jí šeptal do ucha (Jíra se jen té nápovědě ušklíbl) a pak šťastně vyhrkla: "To je přece lidové přísloví a znamená, že se slibuje modré z nebe, když někoho chceme získat, ale pak mu nedáme nic."
Jíra princeznu pochválil: "Jste na dobré cestě, nejjasnější z jasných. Jenže je třeba otevřít obálku a tam si přesnou odpověď přečíst." Otevřeli tedy obálku a tam stálo: "Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají - to jsou přece volby! A znamená to, že slíbit se může jakýkoliv volební program a plnit se nemusí kterýkoliv slíbený."
Princezna už neměla rezervní barvu v celém spektru, zůstala tedy nějak bezbarvá.
Jíra hned útočil další hádankou: "Kdo je na celém světě nejšťastnější?" Byl při tom pevně přesvědčen, že žena musí tuto hádanku bez problému rozluštit. Chtěl totiž té princezně udělat radost, že aspoň něco uhádne. Jenže se mýlil. Princezna skoro zajásala: "No přece já! Já mám, na co si vzpomenu, jsme za vodou i v žitě, nemusím nic dělat a tebe, protivný Jíro, vezme do práce katův pacholek!"
"Nespěchejte tak, princezničko! Neuhádla jste ani náhodou. Nejšťastnější je maminka, které se právě narodilo zdravé děťátko." Princezna už přestala být zaražená a vzteklá z neúspěchu, ale příšerně se bála ostudy, když prohraje. Nějak jí uniklo, že už vlastně prohrála a dalších otázek nebylo třeba. Jíra se však nechtěl připravit o zábavu, a tak svoji poslední hádanku vypustil jak rachejtli: "Která škola vám, nejjasnější z elitních princezen, chybí?" Princezna se ušklíbla. Tady ten venkovský balík, kdoví, zda vůbec umí latinsky, si na ni troufá se školou. Klidně proto vyštěkla: "Ty drzoune. Já mám všechny možné školy, které vůbec existují. Z plzeňského práva jsem dokonce PhD. A ty jsi prohrál a katův pacholek si zgustne."
"Ne tak zhurta, naděje našeho království, ne tak zhurta! Školy máte všechny možné až na jednu, na školu života, a ta vám chybí - jako mnoha studentům - víc než mně nějaká univerzita. A abyste věděla, vyhrál jsem a vy půjdete na dva dny na exkurzi královské mučírny a katův pacholek si na vás zgustne. Jinak by bylo porušené králov-ské slovo a král ztratí u poddaných všechnu úctu."
To byla rána! On měl ten venkovský balík z Balíkova vlastně pravdu. Král narychlo svolal královskou radu, ale ať se radili, jak se radili, nenapadlo je nic lepšího, než nabídnout Jírovi jako náhradu toho mučebního zadostiučinění a jako prémii ještě milion. Jíra se však zkorumpovat jako nějaký politik nedal: "Král vyhlásil, král musí splnit. Možná však..."
"Co možná však...?" ptala se hlasem strachem roztřeseným princezna. "No, ledaže by zrušil útrpné právo a vydal zákaz mučení. To by pak pochopitelně nesměl svůj zákaz porušit a prin-cezna by nemusela tu torturu podstoupit,." Objas-ňoval možné řešení vítěz.
"Jasně, tati, to musíš hned zrušit!" zajásala ta poražená. "Já bych si Jíru vzala jako poradce, když mne přehádal," a tiše králi do ucha zašeptala, "alespoň ušetříme tu věcnou prémii, když to bude náš zaměstnanec." Jíra však odmítl: "Já mám svoji práci doma na dědině a mám tu práci i sousedy rád. Tak se k nim vrátím. Žádnou další odměnu nechci. Když přestane mučení poddaných, bude to pro nás všechny ta největší odměna."
Tak se i stalo. V análech království bylo o té události zaznamenáno:
"I rozhodl král, na přímluvu své nejjasnější dcery, o humanizaci vězeňství, pročež bylo s okamžitou platností zrušeno vyslýchání na mučidlech a lid králi i princezně blahořečil."

O té princezně sulejmánské

9. listopadu 2010 v 20:42 | Blechovan |  Pohádky
(Apokryfní pohádky pokračují)

V daleké zemi Sulejmánii žil byl mocný pán sultán a jeho šik dcera, tedy princezna sulejmánská. Nedochovaly se žádné důkazy o tom, že by tato princezna ochořela, na druhé straně se skutečně jednou v podhradí objevil až z daleké Čechie (královští našeptávači tvrdili, že z Česka) švarný nezaměstnaný dřevorubec, který bez pracovního povolení vycestoval za prací do světa. Ten dřevorubec, když uviděl množství stromů kolem hradu, množství takové, až ani nebylo poznat, že rostou kolem hradu, nabídl své dřevorubecké služby. Přišel do sulejmánské hradní kanceláře a hned: "Vážení pánové, za menší poplatek, stravu a byt vykácím místní prales a hned budete mít nějaké prášule na válku s vaším sousedním Královstvím tulejmánským. Co vy na to?"
Protože to byla řeč o možném případném zbytnění sultánské pokladny, potažmo také podsultánských platů, plácli si bez výběrového řízení a dalších zdržovaček. Dřevorubec, jak už to naši dřevorubci mají ve zvyku, hned vytáhl švédskou motorovou pilu a pilně pílil a řezal, až piliny létaly a mocné kmeny začaly padat k zemi.
U sultána
V tu dobu šel kolem hradu jeden z nápadníků místní princezny a ten, znaje možný vývoj události ze slavného filmu a rovněž slavné a krásné čapkovské pohádky, zanevřel na dřevorubce. Jenže sám peníze neměl, aby je nabídl místo dřevěného byznysu, a proto zesmutněl: "Jakmile ten les kolem hradu pokácí, každý bude na princeznu vidět, a co je horší, bude i ona vidět na všechny mladé muže a mne přehlédne!. S tím se musí něco udělat."
Dlouho přemýšlel, až to vymyslel. Sehnal partu mladých lidí, kteří stejně neměli práci, a že budou bránit přírodu. To byla trefa do černého. Právě mladí lidé mají - pokud se jedná o přírodu a životní prostředí - obyčejně víc rozumu než ti starší a hned je myšlenka záchrany hradního hvozdu nadchla. Nápadníkův nápad se však u sultána nesetkal s pochopením. Jako většina státních pokladen i ta sultánská byla věčně prázdná a z čeho pak má jeden brát peníze na ozbrojence, na reprezentaci, propagaci, na uplácení tisku a podobně? Sultán proto ve vší počestnosti poslal na demonstrující ochránce přírody četu drábů a ta prokázala vysokou odbornou zdatnost při obnově veřejného pořádku v podhradí a zpacifikovala zelené extrémisty hlava nehlava.
Dřevorubec zatím dřevo rubal a rubal. Ale vyhráno ještě neměl. Prezident slavné dvorní komory léčitelů a vykuřovatelů velmi brzy došel k názoru, že bude-li k princezně chodit slunce, nebude k ní muset chodit lékař, a tedy ani on. Vyzval proto všechny léčitele, vykuřovatele, zaříká-vače, báby kořenářky a další odborníky místního zdravotnictví, aby společně zahájili rozhodný odboj proti přistěhovaleckým manýrům, které ruší staré zvyky a ohrožují nejen sultánský hvozd, ale i sultánskou vládu svými podvratnými novotami. Uvážíme-li, že se k hnutí léčitelů přidaly i odbory kartářek, hvězdopravců a věštců, musíme uznat, že to byla síla veliká, převeliká.[1]
Dřevorubec
Sultán měl teď obtížné rozhodování. Jeho osobní věštitel předpověděl pád sultánské vlády spolu s pádem posledního stromu v podhradí! Osobní sultánská kartářka vyložila z karet, že prodej sultánského dřeva je počátkem výprodeje sultanátu. Sultánova první, druhá a několik dalších žen mlely pořád něco o rušivém hluku, pro který je neustále bolí hlava, atd. Už už to vypadalo, že sultán klekne a příjmu za dřevo se vzdá, když nečekaně dostal ze sousední Tulejmánie nótu, ve které sultán tulejmánský požadoval nekompro-misně vydání několika pohraničních kopců[2] s přilehlým okolím, neboť bylo ve starých knihách nalezeno, že ony kopce s přilehlým okolím patřily vesměs již před staletími k Tulejmánii. V případě nevyhovění významně upozorňoval, že při vší své mírumilovnosti dokázal vybudovat nejsilnější armádu, nejmoderněji vyzbrojenou a v nedávných válkách dokonale vycvičenou. Sulejmánie má na rozmyšlenou dva měsíce a pak padne vina za krveprolití a humanitární katastrofu na hlavu sultána skrblíků, Sulejmána posledního, nechť ho šejtan odnese..
Bylo rozhodnuto. Sultán sice armádě peníze nedlužil, ale armáda potřebovala modernizovat a to - jak jistě uznáte - se bez peněz, ba bez hromady peněz - neobejde. Zkrátka i všelicí léči-telé měli smůlu.[3] Když se nechtěli nechat odbýt, pozval sultán ze sousedního sultanátu několik spolehlivých stávkokazů a bylo vymalováno.
A dřevorubec dřevo rubal a rubal a kolem hradu se už trochu prosvěcovalo.
Ani teď však neměl ještě vyhráno. Tentokrát přišla ke slovu cizinecká policie. Její představitel dřevorubci sdělil, že s ohledem na skutečnost, že nemá platné povolení k pobytu, povolení k práci a povolení k výdělku, musí se do dvaceti čtyř hodin bez milosti vystěhovat, ledaže... "Ledaže?" otázal se dřevorubec potěžkávající svoji sekyru. "Ledaže byste, vaše dřevorubecká jasnosti, zaplatil předem clo ve výši poloviny předpokládaného příjmu," zabreptal s malou jistotou představitel cizinecké policie. A udělal dobře, že se při tom ohlížel po cestě, protože dřevorubec se rozmáchl sekerou a s výkřikem: "Toto je zatím celá moje mzda, ty vydřiduchu," hnal úřední osobu celním krokem. A pak rubal dál. Když už byl les pěkně pročištěný - všimněte si, že milý dřevorubec to nebral hlava nehlava, vlastně strom nestrom, ale pěkně probíral, aby se les pročistil a přitom aby bylo kvalitního vytěženého dřeva trhem požadované množství.
Tedy když už byl les pěkně pročištěný, dostal hlad a žízeň. Sedl si na jeden pěkný pařez, vytáhl svačinku a pustil se do ní. V hradním okolí to zavonělo neznámou lákavou vůní, že i princezna sulejmánská dostala také chuť na dřevorubeckou pochoutku. Poslala proto komornou, aby na místě zjistila, co za dobrotu tam ten dřevorubec mlsá. Jenže ten neměl pro nějakou pyšnou a drzou dvorní dámu či komornou pochopení a vůbec se s ní nebavil. Nebyl totiž ještě vycvičený, že kdejaká modelka, miss a ochotnice je málem víc než pánbůh. Nezbylo tedy princezně, než aby se vydala na výzvědy sama. Přišla k dřevorubci a zdvořile spustila: "Mladý muži, co za lákavou dobrotu tady pojídáš? V naší zemi je plno různých lahůdek, ale taková, jaká voní kolem tebe, taková se zde ještě nikdy neobjevila." Dřevorubec měl nejen ukrutný hlad, měl také dobré vychování, a proto nejenže na slušný dotaz slušně odpověděl, ale hned princezně nabídl krajíc s vonnou dobro-tou a vysvětloval: "Víte, vaše princezní jasnosti, to je domácí chleba s tvarůžky, pravými olomouc-kými. Když je zapijete nějakým zatím ještě českým pivem, budete zdravá jak rybička." Princezna ochutnala, pak sebrala i dřevorubcův krajíc a nechala místo něho dřevorubci přinést holoubátko se smaženými brambůrky, vypila poslední dřevo-rubcovu láhev vyškovského piva (Džbánu) a prohlásila, že si ještě nikdy v životě nepochutnala jako dnes.
Právě v tu dobu se přiblížila známá družina drábů, tentokrát - les už byl vyčištěn - se vzkazem, že firma NADONE podala protest proti nepovo-lenému rozšiřování mléčných výrobků v sultanátu, kde má smlouvu o výhradním prodeji celého mlékárenského sortimentu. Proto se dřevorubci vyměřuje pokuta ve výši mzdy za vykácený les a on se ihned vyhošťuje ze země jako tulejmánský špión.
Dřevorubec si jen odplivl. S tolika dráby si raději nic nezačínal, sebral sekyru a pilu a bez mzdy smutně odcházel dál do světa hledat práci a spravedlivou odměnu za ni. Dodnes prý bloudí v Pohádkovém lese a marně se těší, že tu práci najde.
A co princezna? Vzala si za muže následníka trůnu tulejmánského, válka nebyla a peníze získané za dřevo byly účelně využity k oslavám státní svatby.
Pokud se někomu zdá ten konec nepovedený, vězte, že ve skutečném životě těch povedených konců je zoufalý nedostatek a není důvod, aby v pohádce, navíc apokryfní, jich bylo víc. Víc je dnes hlavně těch nezaměstnaných. A to nejen dřevorubců!


O Pyšné princezně

2. listopadu 2010 v 17:47 | Blechovan |  Pohádky
(Apokryfní pohádky pokračují)
Dnes už snad pyšné princezny ani nežijí. Ostatně princezen je nedostatek. Zato je dost a dost superstárek, topmodelek a všemožných missek. Ty si ovšem ani náhodou nenamluví nějakého zahradníka; ledaže by byl opravdu třeba naftový král. Nebo alespoň softwerový princ.
Bylo jednou jedno království, které leželo někde mezi začátkem a koncem světa. Nebylo ani moc velké, ani moc malé, zkrátka bylo tak akorát. Pan král si kdysi dávno nedal příliš záležet na pojmenování svého majetku, protože tvrdíval, že důležitější je obsah, tedy výtěžek roboty, daní a podobně, než vnějškové znaky jako třeba jméno. Tak se stalo, že toto království veliké tak akorát se začalo nazývat Království Takakorát.
Žádné království, a tedy ani takakorátní ovšem nežije ve vzduchoprázdnu a obvykle má nějaké sousedy. Království Takakorát mělo řadu sousedů a všichni byli velikostí i významem také skoro tak akorát. Některá království byla více tak akorát, některá trochu méně, ale na takakorátního krále si nemohl nikdo moc vyskakovat. To proto, že všeho, včetně vojáků a peněz na jejich žold, měl tento král tak akorát, aby mu nikdo nic nemohl... USA tehdy ještě nevznikly.
V takakorátním království ovšem nežil jen král, ale také princezna. Pravda, bylo tam ještě spousta sloužících, kuchařů, zahradníků, řada příživníků určených k rozptýlení princezniny nudy a kdesi v podhradí také nějací další, ale to byli samí veskrze - z hlediska princezny - nezajímaví lidé. Ti se, zkrátka, nepočítají.
Jistě jste zvědaví, jak se tahle princezna jme-novala. Tak prosím, byla to princezna Pyšná. Už vidím, jak se usmíváte: "Pyšných princezen známe z televize a trochu i ze života několik plných přehršlí, ba i věrtelů." Jenže každá princezna, tedy každá pyšná princezna, má nějakou vlastnost, na kterou je pyšná. Jedna je tak krásná, že může být úplně tupá, a přece se o ni princi perou. Hotová superstár či topmodelka. Jiná je tak bohatá, že se o ni perou nejen princi, ale i leckteří peněz potřební králové, rytíři, ba i loupežníci, nehledě na její nekrásu a nemorální profil. Další je pyšná na svůj krásný hlas a tak dále a tak podobně a ještě všelijak jinak. Avšak naše Pyšná princezna byla originální. Pyšná byla na to, že je pyšná. Jistě se vám to zdá trochu uhozené. Být pyšný na to, že jsem pyšný, je asi jako chlubit se tím, že jsem hloupý. No, ona ta princezna vlastně byla také trochu hloupá, ale nemohla za to. Všechna královská sdělovadla, včetně známého policajta Škrholy, který bubnováním vyhlašoval veškerá královská rozhodnutí, tu milou princezničku tak vychvalovala (asi jako bulvár různé ty celebrity dnes), až zdeformovala nejen její královskou pověst (imidž), ale i její sebehodnocení. Což pochopitelně neplatí jen v této pohádce a jen o princeznách.
Když princezna dospěla do věku, kdy se královi zastesklo po vnoučatech, nechal vyhlásit, že bude provdávat svou dceru, jejíž věno je takakorát krásné. Pyšná princezna si vybere nastávajícího manžela jen z řad královských synků, kteří budou mít všech pět P. Lid to nevděčně překrucoval a rozhlašoval, že princezna sama má těch P nemálo. Je to prý Pyšná Potvora a Protivná nad všechno Pomyšlení, zkrátka Prevít. Ale to víte. Když někdo není nahoře, tak závidí a závidí a ze závisti ani klady panstva nevidí. Zvláště, když těch kladů je nikde nic.
Podobně také ten královský uchazeč o Pyšnou princeznu měl mít, podle konkursních podmínek, všech pět P, což v představě princezny zname-nalo, že to musí být Pěkně urostlý, Pěkně výmluvný, Pořádně Prachatý a také Příkladně Poslušný Princ. Tedy poslušný jen ve vztahu k princezně. Uznejte, že osobní předpoklady to nejsou přehnané. Jenže on je v současné době skutečný nedostatek jakýchkoliv princů a ten se pomalu začínal projevovat již v době princezny Pyšné z Království Takakorát.
Přes zmíněný nedostatek princů se ve stano-venou dobu do takakorátního království začali sjíždět uchazeči o pyšnou ruku a majetek k té ruce přináležející; jenže princezna byla tak pyšná, že jí žádný z uchazečů nestál ani za vyjití na balkónek, o nějaké větší pozornosti ani nemluvě. Není proto žádným překvapením, že ženiši po nějakém čase uznali marnost setrvávat v trapném postavení nepovšimnutých uchazečů o velké dědictví, nepro-duktivně utrácet čas. Raději se rozjeli hledat jiná království s méně pyšnými princeznami případně jiný výnosný byznys.
Princezně to nevadilo. Byla na sebe pyšná, jak se těch otravů, kterým šlo stejně jen o královský hrad včetně pokladny, jak se jich elegantně zbavila. Král už uvažoval, že si osvojí nějaké odložené dítko, modrá nebo nemodrá krev, jen ať má následníka trůnu. Právě tehdy se v Království Takakorát objevil servisní technik firmy Hluchotel, aby tam zavedl mobilní telefony. Bylo je třeba ke spojení drábů se Škrholou. Stávalo se totiž, že některý poddaný neplnil dostatečně hbitě a pečlivě princezniny a královy příkazy, a pak bylo nutno posílit příslušného drába a zvládnout situaci tak říkajíc přesilou více drábů.
Pyšná princezna
Servisní technik byl přímo Štramák. Měl Šikovné ruce, Švih ve vystupování, pěkně tlustou Šekovou knížku (spolehlivě kryté konto) a auto jak Šídlo, poslední model. Prostě měl všech pět Š. Princezna se z dlouhé chvíle dívala, když technik proměřoval nějaké vymyšlenosti a zkoušel spole-hlivost spojení v různých místech královského hradu a přilehlých zahrad i parků. Tak nějak mimoděk se do toho technika zamilovala. Stává se to i obyčejným děvčatům, proč by se to nepřihodilo také naší princezně Pyšné?
Mělo to však háček. Technik měl oči a uši jen pro svá hejblátka a o princeznu zřejmě ani očkem nezavadil. Její pýcha byla silně dotčena. Nejdříve ho chtěla nechat sešlehat lískovou holí a dráb už k tomu chystal lavici s lískovkou, ale král opatrně utrousil, že technik není jejich poddaný, nespadá tudíž pod jejich pravomoc, o útrpném právu ani nemluvě. Proto si princezna vymyslela jiný trik. Pořídila si mobil a každou chvíli volala technikovi a těšila se, že se jí bude muset věnovat alespoň po telefonu.
To ovšem neznala, jaký je ten servisní technik fanda na práci. Když už volala asi popáté a hned, že má svůj mobil jakýsi pokažený, aby se technik poklusem dostavil k opravě, ten se jí vymluvil, že má mnoho práce, a nabídl jí, aby chodila s ním a dívala se jak se s tím mobilem správně zachází. To zas byla jeho finta. Ona se mu ta Pyšná princezna docela a úplně zamlouvala i když se rafinovaně tvářil jako že nic. Všechno na ní bylo krásné, i to království, jen její povaha potřebovala trochu Shakespeara, tedy zkrocení.
Princezna se, kupodivu, nedala dvakrát pobízet a věrně sledovala technika Miroslava (tak se představil) při jeho zařizováních. On ovšem potřeboval tu a tam něco poponést, přidržet, někam doběhnout. Zkrátka potřeboval pomocníka. Našel si tedy v podhradí jednu šikovnou neza-městnanou absolventku gymnázia a ta splnila bez odmluv všechny jeho příkazy. Už poznala, že korunky jsou potřebné, a získat korunky bez práce, to by se jí ani nelíbilo. Jenže Pyšná princezna začala žárlit a hned, ať technik tu pitomou holku propustí. Na takový požadavek technik čekal: "Princezno, to já vážně nemohu, kdo by mi pak pomáhal?" Pyšná princezna uznala, že bez pomoci to nejde, a chtěla navrhnout, aby král pro technika najal nějakého mladíka. Jenže žádný mladík z lidu se nechtěl v blízkosti hradu ani ukázat. Stalo se mnohokrát, že mladý pomocník zahradníka se ztratil a po čase posílal rodičům v dopise stesky z nějaké vojenské základny při hranicích království nebo dokonce až z Tramtaristánu. Nakonec tedy princezna rozhodla, že pomáhat bude ona.
Tak se stalo, že prvně v životě dělala něco užitečného a - světe div se - ono se jí to zalíbilo. Vesele pobíhala kolem technika, ochotně plnila všechny jeho příkazy a byla spokojená. Protože měla nadání, hodně se přiučila a zanedlouho už nemusel Miroslav nic přikazovat, ona sama pozna-la, co je třeba udělat, a také to udělat dokázala. Úplně zapomněla, že je na svou pýchu pyšná. Začala být pyšná na to, že technik bez ní neudělal snad ani krok.
Po čase, když Miroslav skončil všechno proměřování a testování, předal králi hotové dílo, a že pojede zpět domů. Princezna se polekala: "To mne tady necháš samu? Co budu dělat? Vždyť já bych ti ráda pomáhala i jinde, nejen v našem království." Král se naoko rozzlobil: "Ty jedna nepyšná princezno! Princům jsi se ani ukázat nechtěla a tady nějakému mechanikovi budeš dělat služku? Už ať tě tady nevidím!" A vyhnal ji z hradu. Princezna se však příliš nermoutila. Technik Miroslav ji ochotně přijal jako asistentku a odvezl ji svým šídlem domů.
Tam teprve princezna vyvalovala svá hezká kukadla. On to totiž nebyl nějaký obyčejný technik, ten její Miroslav, on to byl prvorozený princ z jednoho ze sousedních království a to telefonní poslání bylo jen jeho koníčkem. Také záminkou, aby se s princeznou Pyšnou seznámil a blíže ji poznal. Pyšná princezna se nejprve chtěla rozzlobit a urazit, že ji vlastně podváděl, ale pak si to rozmyslela. Vždyť ji naučil být užitečnou! Kromě toho, jak už bylo vyjmenováno, měl všech pět Š.
A byla svatba a bylo veselo. Po svatbě se princ Miroslav vyptával, jak se chce princezna jmenovat, když už není jen pyšná na svoji pýchu. Ona se chvíli zamyslela a pak povídá: "Já se budu i dál jmenovat Pyšná, protože jsem pyšná ne na svoji hloupou pýchu, ale na to, že něco umím, že mám tak hodného a šikovného muže. Ale ty, Mirečku, mi můžeš říkat Růženka. To mám totiž napsané v rodném listě."
Tento příběh je opsán z knihy rekordů, protože se jednalo o první královský pár v historii, který uměl dělat a dělal něco užitečného a dokonce se tím pyšnil. To se v našich podmínkách stát nemůže. Také nejsme jen apokryfní.