Prosinec 2010

Utrpení bez viny

20. prosince 2010 v 19:21 | Blechovan
Měl jsem známého. No, musím upřesnit. Denně jsem potkával muže středního věku, ke kterému se náš Justík - pes rasy zrzavé - hlásil velice přátelsky. Ten psí kamarád pracoval jako stavař, spíše ovšem jako zedník. Bylo to poznat na jeho rukou a snad i na jeho oblibě piva. (Pivaři, nezlobte se. Kdo těžce pracuje, hodně se potí, a pak je pivo - to je prokázáno i odbornými studiemi - nejlepším zavodňovadlem. Ovšem v míře rozumné.)
Čas utíkal jak veselý psík, ne vždy však vesele. Po nějaké době, kdy jsme Justíkova známého nepotkávali, objevil se na sídlišti znovu. tentokrát však v jiném postavení. To jsme s psíkem právě odnášeli do popelnice jeho - tamto - a v popelnici se prohraboval dotyčný stavař. zažertoval jsem, zda mu tam spadl prstýnek, či co. On se na mne nepřívětivě podíval a docela nezdvořile odpověděl. (Odpověď byla s hvězdičkou, proto ji přeskočím.) Pak jenom dodal: "Naše firma se položila, já jsem bez práce. Spávám na lavečkách a předem se bojím blížící se zimy. Přítelkyně u které jsem bydlel mi dala vyhazov. Ani se nedivím. Bez práce nejsou peníze a bez peněz není bydlení." Tak se stal bezdomovcem.
Já si sice říkám, že přátelství by nemělo být založeno na penězích, no ale dotyčný měl smůlu.
Teď udeřily mrazy. Známého nepotkáváme a já si jen představuji, jak ho lidé vyhánějí ze sklepa, z nádraží, odevšad, kde hledal útočiště.
A tak trpí bez vlastní viny. Trpí zimou, trpí nedostatkem, trpí nedostatkem lidského porozumění.

Vánoční dárek

15. prosince 2010 v 16:12 | Blechovan
Je to už dávno. Bydleli jsme v Trutnově s hezkým výhledem na Černou horu a na Sněžku, a blížily se Vánoce. Malý syn, předškolák, vytrvale vysvětloval, že by chtěl pod stromeček bagr a kostky špalíkové. Jak kázala tradice, zakoupené dárky jsme ukryli tak, aby podstromečkové překvapení bylo opravdové. Jenže uhlídejte malého špunta!
Asi tak dva dny před vánočním dárkováním se klouček zatoulal do ložnice a v mžiku byl zpět v kuchyni. Kdyby bylo zhasnuto, světýlka v jeho očích by místnost projasnila: "Bagr a kostky špalíkové!!" Zvolal radostně. Já jsem se začal zlobit. Spustil jsem na něho bandurskou, co má co šmejdit po bytě, a kdyby mne manželka nekrotila, asi by si hošík slízl nějaký záhlavec. Ale provinilci nic nezkazilo radost a jen stále opakoval: "Bagr a kostky špalíkové budu mít pod stromečkem."
Už je to dávno, ale pokaždé, když se přiblíží Vánoce, si na tu příhodu a na tu klukovskou radost vzpomenu.
A teď to přání? Budou opět Vánoce. Kéž by opět náš klouček pobíhal s rozjásanýma očima kolem stromečku a blaženě vzdychal: "Bagr a kostky špalíkové." Jenže toto přání se už nesplní. Ani on, ani manželka se mnou nebudou u stromečku vzpomínat na radost z předčasně nalezeného dárku.
No, ale mnoho a mnoho jiných hochů a dívenek bude s napětím čekat, zda pod tí stromečkem najde ... Tak ať se všichni dočkají právě toho, co jim udělá největší radost.

Vánoční přání

13. prosince 2010 v 21:49 | Blechovan
Nejvíc si přejí, aby byly Vánoce svátky klidu, míru a rodinné pohody. Pokud se toto přání splní, jsou všechna další málo významná..
No, ale i ta drobná přání mají svůj půvab. Také si přeji, aby moji blízcí byli spokojeni a nevadilo jim, když dárky svou hodnotou nedosáhnou nabídky reklamních agentur. Protože dnešní Vánoce jsou spojovány s dávnou tradicí dárků Ježíškovi, chtělo by to mnohým připomenout, že ten se narodil ve chlévě a v jeslích, ne někde na jachtě či v milionářském paláci. I dárky, jak tradice v jesličkách uvádí a znázorňuje, byly skromné, takové jaksi lidské. No a když se s tou skromností dárků spokojil Ježíšek, proč bychom měli být my méně skromní, jako bychom si zasloužili víc, než ten legendární, v Betlémě zrozený.
Stromeček
V naší rodině se tradice Vánoc nelišila příliš od většinových zvyků. takže si připomínám s jakou pozorností vybíral třeba syn dárky pro synovce, jak se těšil z jejich radosti. Ostatně radost z darování může být větší než samotná radost z přijímání darů.
Teď jsem už doma sám s psíkem. Ale ta nedočkavost, co bude pro něho připraveno za překvapení, to se musí prožít. A co teprve tam, kde se radují, jsou nedočkavé a pak dárky nadšené děti!
Proto se těšme, radujme a nenechejme si zkazit dobrou náladu nikým a ničím.

Jak babička ke štěstí přišla

9. prosince 2010 v 20:03 | Blechovan |  Pohádky
(Pokračování apokryfních pohádek. Pro blogerku, která má svůj vzor v rodičích.)

Skutečnost je mnohem složitější. Babička by s těmi kozomléčnými výrobky neuspěla. Na nadnárodní obchodní řetězce nemají ani mnohem zdatnější výrobci, ba často ani velké české mlékárny blahé paměti. Ostatně povolila Evropská komise babičce mléko vůbec vyrábět? A navíc babička neměla ani ponětí o dnešní nutnosti reklamy.
Někdy se v pohádkách říká "bylo, nebylo". V této naší se ovšem musí správně povědět "je, není". Tedy. Je, není, žije jedna babička. Žije v takové skoro zapomenuté vesničce, kde se k ní ani ty nejbouřlivější události dosud nestačily propracovat, a tak si žije jako kdysi dávno žila i její maminka, její babička a snad i ta prababička měla podobný život. Na malé dědině to znamenalo, že bydlí v malém domku s kouskem zahrádky a políčkem ne o mnoho větším než malý záhumenek. Na dvorku má hejnko slepiček, v chlívku čuníka a nezbytnou kozenku. Chaloupku hlídá psík Punťa a myši chytá kočička Micka, tak jak to kdysi dávno bývávalo a jak to tedy u babičky je dosud. Protože babička nemá video, ba ani televizi nebo rádio, žije si docela spokojeně. Babička už nemá ani dědečka a děti i vnoučci bydlí ve vzdáleném městě a navštěvují ji jen podle možnosti a někdy nenavštěvují podle nemožnosti. Zkrátka, naše pohádková babička si už musela zvyknout na samotu.
Ale protože člověk je tvor družný, a také proto, že ona má svůj malý svět ráda, potřebuje tu a tam své dojmy, starosti i radosti někomu svěřit, s někým se o ně podělit.
Bbiččin dvorek
Pejsek se tím důvěrníkem nestal. Má totiž fůru povinností a na řeči nemá čas. Musí několikrát denně i v noci oběhnout celé jejich malé království, všude zkontrolovat pořádek a v případě nutnosti důrazným vrčením, ba i štěkotem ten pořádek obnovit. A pak, psík je tvor ospalý. Po splnění svých povinností, tedy po návratu z obchůzky, se u babiččiných nohou stočí do klubíčka a spí. Jedno očko má sice stále pootevřené a je připravený vyletět jak střela a zasáhnout všude, kde někdo či něco narušuje pořádek, ale babiččino svěřování poslouchá sotva na půl ucha. Zkrátka, není to ten pravý důvěrník.
Ani kočička Micka se nestala babiččinou důvěrnicí. Pomocnicí, to ano. Pokud nespí za kamny, slídí po domě a nejbližším okolí po škůdcích. Když chytá myši, je za to i pochválena. Jenže občas si smlsne i na nějakém neopatrném ptáčeti a to pak musí vyslechnout babiččino kázání a napomínání; to však nemají rády nejen děti, ale ani kočičky. Proto si raději vyhledá nějaký klidný, teplý koutek a sní v něm o dalších loveckých úspěších neztrpčovaných tím marným lidským napomínáním.
Myš a kočička
Vyprávět se slepicemi se snad ani nedá. Tyhle hrabalky nemají vůbec posluchačskou trpělivost. Zkrátka, důvěrnicí naší hrdinky se stala její bílá kozenka. Vždycky, když hospodyně přijde do chléva, vystrčí kozenka zvědavě hlavu ze svého stání a volá na babičku: "Mněee! Mněee!" To se těší na čerstvou travičku nebo seno, na teplý nápoj s otrubami a na babiččino pohlazení. Když si babička bere malou stoličku a hrotek - nádobu na mléko, kozenka se moudře dívá na přípravu k obřadu darování mléka. A je štědrou dárkyní. Jak by také ne. Krmení má chutné a laskavé, chlév čistý a vzdušný a někdy ji paní dokonce vyvede na pastvu.
Babička občas říkávala: "Ty, Trkalko, ty jsi ta nejchytřejší ze všech mých zvířátek. Jenom promluvit." A kozenka Trkalka přikyvuje hlavou a myslí si svoje.
Jednou si také babička sedala k dojení a nějak ji při tom pobolívalo v zádech. Posteskla si: "Tak mne nějak bolí záda, Trkalko. Namazala bych si je mastičkou, ale do výplaty důchodu ještě daleko, a nemám proto peníze. Zadarmo, jak se říká, ani kuře nehrabe. Natož aby lékárník rozdával léky. No, nějak se to musí vydržet." A tu se stal div divoucí. Kozenka se na babičku podívala svými svítivými koukadly[1] a povídá trochu roztřeseným hlasem: "Tak proč, babičko, nenaděláte z mého mlíčka trochu másla, trochu tvarohu a neprodáte to na trhu?" Babička tak nějak nepostřehla, že by se měla divit nad kozí mluvou, a při tom dojení rozváděla: "Jo, holka drahá, kdo by něco takového kupoval. Vždyť v obchodech mají dost mléka, másla, tvarohu a ještě kdovíčeho z mléka od kraviček, ba i z ciziny. Kozenky byly vždycky jen živitelkami nás chudých a bohatí si popřávali sladké, tučné mléko kravské. To kozí prý je trpké." Ale Trkalka se nedala: "Babičko, babičko. Vůbec nesledujete, co se ve světě děje. Dnes je jiná doba a naše mléko přichází do módy. Dnes si právě chudí nemohou dovolit výrobky z kozího mlíčka a musí se spokojit s nějakou tou běžnou kravinou. Jen to zkuste. Já se budu snažit trochu každý den přidat a po neděli můžete zajít do města na trh. Ale to vám povídám, když k vám přijde nějaký kupec, musíte tvrdit, že prodáváte ty nejzázračnější výrobky z kozího mléka, hotový elixír zdraví, a že jsou určeny na královský stůl a podle toho se také platí. Cenu raději neříkejte, tu oni znají nejlíp." A zakončila to důrazným "Me-e é!"
Najednou se babička probrala. Sedí na sedačce, hrotek v ruce a kozenka na ni zvědavě pokukuje. "I pro pána, vždyť já tady mám podojit Trkalku a při tom usnu jak Šípková Růženka. To je tím, že mi v noci spánek nějak schází. Převaluji se na posteli, vzpomínám si na děti, vnoučata a nebožtíka dědečka a ne a ne usnout," zašeptala babička sama pro sebe a pustila se do práce. Přece jí to však nedalo. Přemýšlela o tom, co se jí v tom spánku zdálo. O snech se přece říká odjakživa, a možná ještě déle, že lidem vždy něco napovídají, vyzrazují. Jenže co?
Babička byla zvědavá, k čemu ta Trkalčina snová rada bude dobrá, a myslí si: "Za zkoušku nic nedám." Z nadojeného, odstátého mléka sbírala smetanu, někde na komoře vyhrabala starou dřevěnou máselnici a nadělala krásné bílé hrudky másla. Z mléka, které se při vaření srazilo, připravila kostky tvarohu, také krásně bílého. Dívá se na tu krásu a povídá si pro sebe: "To jsem tedy zvědavá, kdo to koupí a co za to dá." A tu se ozvalo za jejími zády dvojhlasně: "Dobrý den, babičko, my jsme se na tebe přiběhli podívat, protože právě projíždíme se školním výletem kolem. Kamarádi si zaběhli do obchůdku na kolu a my za tebou." To její vnoučci Martínek a Honzík, dvojčata z města, zastihli babičku při jejich obchodních úvahách. Hned zasvěceně spustili: "To je určitě to bezcholesterolové máslo a nízkotučný tvaroh. To je teď velký hit. My jsme to viděli v obchodě se zdravou výživou a chtěli jsme to ochutnat, ale máma povídala, že na to nemá peníze, to že je pro bohatší, my nekradem."
A hádejte, co babička udělala. No jasně; hned namazala vnoučkům krajíc chleba tím kozím máslem - proti všem zásadám o střídmém pojídání tuků - jako podklad pro kozí tvaroh. Každý dostal velký hrnek čerstvého kozího mléka a kluci honem zavřeli pusu, vlastně nezavřeli, to by nemohli jíst a pít, ale zmlkli a nepromluvili, dokud nespolkli poslední sousto a poslední hlt. "To bylo rozhodně lepší než nějaká přeslazená kola," zhodnotil pohoštění Martínek. Honzík se přidal: "Už se nedivím, že za takovou dobrotu dávají boháči majlant. Kdybych ho měl, tak ti ho, babičko, hnedka celý dám. Když ale já nemám ani korunku, tak ti aspoň poděkuji." Babička rychle někde vyštrachala dvě pětikorunky, aby kluci nepřišli ani o tu kolu, a bráškové se už museli rozběhnout k školskému autobusu, aby jim nakonec ještě neujel.
Babička zase zůstala doma sama. Seděla nad těmi zbytky kozích dobrot a mudrovala: "Že to i těm dvěma mlsným divochům chutnalo, to se nedivím. Ostatně Trkalka má tak dobré mléko, že z něho nemůže být nic jiného než zase dobroty. Tak to s tím prodejem opravdu zkusím."
Za další týden se vypravila do města s miskou másla a miskou tvarohu, obě pěkně přikryté bělounkým ubrouskem. Na tržnici si našla volné místečko a tiše čekala na kupující. Nejprve se nedělo nic, ale pak si kterýsi kolemjdoucí povšiml krásné bílé barvy másla a tvarohu a svěřil se sousedovi: "Ty, to je určitě ta zdravá výživa bez cholesterolu. Já někde četl, že to je ten elixír zdraví jak ho hledávali alchymisté." Jak už to na takových tržnicích bývá, zanedlouho vědělo celé město, že nějaká babička prodává léčivé máslo a tvaroh, a lidé se začali zajímat o cenu. Babička, dobře poučená o smlouvání, se tvářila, jako by se jí zájemci vůbec netýkali a nikomu své zboží nenabízela. Tak to šlo skoro celé dopoledne, až k poledni se tam objevil jakýsi vyfešákovaný šašek a hned: "Já jsem potravinový poradce našeho vladaře. Babko, zač ty vaše šmejdy prodáte?" To se ale se zlou potázal. Babička se pořádně nadechla a chvíli byla zticha, aby nevypěnila příliš hlasitě, a pak spustila: "Tak vás, panáčku, asi neučili, že mladší mají starým lidem vzdávat úctu, ne? Pozdravit to neumí a vytahuje se to. A přece, ani nejhloupější slípka na dvoře, když tam ráno přijdu se sypáním, pozdravit nezapomene, jenom tady jakýsi nafoukanec nafoukaná. A vůbec, však já vám nic nenabízela, račte někam jinam. Přece nebudete kupovat nějaké šmejdy." A už s ním nechtěla prohodit ani slovo. Odmítnutý poradce odešel jak zmoklá slepice. Protože mezi poradci už je takový zvyk, některá pilná osůbka stačila ještě před jeho návratem vysvětlit panovníkovi, jak nevhodnou obchodní politikou připravil Jeho Jasnost o zaručeně uzdravující lahůdky.
No nic. Netrvalo to ani, co by kozu podojil, a byl u babičky další nákupčí a hned: "Babičko, dobrý den, já bych od vás koupil toho másla a toho tvarohu, kolik za ně chcete?" Prodavačka tím prvním úspěchem (když zahnala nezdvořáka) trochu zpychla. Povídá proto schválně neochotně: "No, panáčku, prodám i neprodám. To záleží na tom kolik nabídnete." A přidala si, nechť jí to pánbůh odpustí, menší lež: "Byl za mnou jeden zájemce a ten nabízel pořádný balík, jenže já chci prodat jen našemu vladaři, pro toho moje kozenka mléko nadojila, pro toho jsem ty dobroty vyrobila. A náš vladař se přece nehandrkuje o nějakou tu tisícovku. Zvláště, když chce mít zajištěn pravi-delný přísun těchto vysoce zdravotně hodnotných dobrot."
Na tržnici

Po takové přednášce nakupující ztratil řeč, ale honem ji našel v peněžence i s tisícovkou a za chvíli nesl svému pánovi vzácný úlovek i s přísli-bem dalších dodávek.
Tak se stalo, že babička musela rozšířit chov. Vedle Trkalky, která už nikdy slovo lidské neřekla, ale mléko dávala pořád stejně výborné, stály zanedlouho v chlévě další kozenky a babička měla plné ruce práce s výrobou a prodejem kozích mléčných produktů. Skoro jí teď ani nezbýval čas si s Trkalkou občas povykládat. Tedy povykládat jí o svých vnoučcích, o tom jak to chodí na tržnici, o tom, že má zase loupání v zádech a takové podobné babičkovské důvěrnosti. Když pak zase přijeli vnoučci na návštěvu, nemusela babička shledávat po tajných skrýších pětikorunky a mohla oba vnoučky obdarovat, jako by nebyla na penzi, ale třeba ředitelovala v bance. No, tak moc zase ne, ale jí to tak připadalo.
Pravda, je to jen pohádka. Dalo by se ještě tak věřit tomu, že kozenka dovede mluvit. No prosím! Ale že se kozí mléko - někdejší potrava chudých - stane pochoutkou právě boháčů, to je snad možné jenom v pohádce, myslela by naše babička.
Jenže je to dnes fakt.


Můj vzor - těžká volba

7. prosince 2010 v 20:49 | Blechovan
Kdysi dávno bylo tématem maturitní písemky: Žena, které si vážím. Celkem oprávněně se očekávalo, že tou ženou bude třeba Božena Němcová, madam Currie nebo třeba Dana Zátopková, Helenka Vondráčková, Dana Medřická... Zkrátka někdo všeobecně známý, obdivovaný a oblíbený. Jedna studentka si zvolila téma zdánlivě přízemní: Moje babička. Trochu jsme nad tím kroutili hlavou, ale pak jsme uznali, že studentka obdivuje toho, koho opravdu dobře zná a jehož vlastnosti nejen obdivuje, ale ráda by si je osvojila. Těžko předpokládat, že se z každé čerstvé maturantky vyklube významná spisovatelka, světová rekordmanka či oblíbená herečka a podobně - i když to není vyloučené. Vzory si většinou klademe hodně vysoké, ale měly by být tak nějak v dosahu našich schopností a možností. Znal jsem dobře babičku oné studentky a musím přiznat, že ač šlo o obyčejnou pracující ženu, vzor to nebyl vůbec skromný. Žena, manželka, matka, babička, která dokázala vytvářet obdivuhodně příznivé prostředí v rodině i mezi známými, to není vzor málo významný.
Ale abych se vrátil ke svým vzorům. Bylo jich - asi jako u každého - mnoho. Podle toho, v kterém období života jsem vzor vyhledával a potřeboval. Abych nezůstal u nejužšího kruhu známých, připomenu dr. Lukáše, našeho profesora přírodopisu na kroměřížském gymnáziu. Dokázal výkladem zaujmout, naše vědomosti nepovažoval za přehršli názvů (jen těch minerálů!), ale snažil se vychovat v nás zájem o přírodu a schopnost dívat se na jednotlivosti jako na neoddělitelnou součást celku.
Ono těch vzorů bylo i při studiích opravdu mnoho. Asi jsme měli dobré učitele, profesory - prostě vychovatele.
Jedním z dalších vzorů byl můj švagr. Člověk, který prožil plný, ale nelehký život. Ačkoliv ho nespravedlnost společnosti těžce postihla, nezatrpkl a dokázal se s problémy obdivuhodně vyrovnat. Byl neoprávněně vězněn, i když by si jako aktivní účastník zahraničního odboje zasloužil úctu a naše díky. Když konečně přišla v šedesátých letech rehabilitace, byl již v obci všeobecně vážený a oblíbený, tak nějak veřejným míněním rehabilitovaný dávno před tou oficiálností (ostatně spíše jen formální). Spolu s manželkou vzorně vychovali syna a já jsem přesvědčen, že pokud by se takto dokázali s životními problémy vyrovnat všichni, byla by společnost mnohem lepší. Bylo by méně nenávisti, méně sporů a mnohem více spokojenosti.
Mně byl vzorem právě tou schopností moudře se vypořádat i s těmi nejvážnějšími problémy, nezatrpknout - prostě žít co nejlépe.
Jistě je toto mé vyznání neatraktivní. Vždyť těch zářných vzorů ve všech oblastech lidské činnosti je tolik, a já si vyberu - podobně jako ona studentka - vlastně obyčejné lidi. A to se mi právě zdá nejsprávnější. Vzorný státník, hrdina, špičkový vědec - takový se může stát jen z nemnoha uchazečů o úspěch. Ale poctivý, moudrý vychovatel a otec rodiny, tím by mohl být - a měl by se o to snažit - každý.