Leden 2011

Zimní ty noci...

31. ledna 2011 v 19:02 | Blechovan |  Na téma
Letní ty noci zářivá ...
Jan Neruda nemohl vědět, že téma noční obloha připadne na blogu na leden. Jinak by asi oslavoval noc zimní.
Není noc jako noc. Tak třeba ta dnešní nestojí za mnoho. Mrzne sice docela příjemně, ale tady u nás je mlhavo, a z oblohy není vidět nic. Když se ovšem taková zimní noc vyvede, to je jiná. Hvězdy se zvědavě pokukují, kdo to šlape zmrzlý sníh, měsíček se šklebí, protože se - škodolibec - těší, že v té směsici nečitelných stínů chodec či lyžař šlápne do žmuldy a bude si prohlížet pádem vzniklý "lavór". Ale ten mrazivý vzduch! Ten je přímo výstavní! K noční obloze patří jako dvojče.
S přáteli jsme s oblibou pořádali noční lyžařské vycházky v horách. To jsme nevěděli, kam se dívat dřív. Na zimní zářivé nebe, na sněžnou stopu, na okolní horské hřebeny, nebo na kamaráda, který byl příliš okouzlený těmi předchozími krásami a proto skončil - jak často končí ti, kteří příliš podléhají dojmům a zapomínají na skutečnost - karambolem.
V takové noci se nedá zabloudit. Velký vůz dává dobrý pozor, aby se Severka někam neztratila, protože její nápověda směru cesty je k nezaplacení. Dokonce i bez GPS.
Zkrátka: Zimní ty noci zářivá...

Bujný oř

18. ledna 2011 v 21:16 | Blechovan |  Na téma
Mateřský jazyk, řeč, která tvoří jedno z pojítek celého národa. Jazyk, který vyrostl ze zkušeností a potřeby společnosti tak, jak se utvářela po tisíciletí.
Kdysi na gymnáziu charakterizoval náš profesor Jadrníček češtinu citátem z klasika:
"Bujný oř je mluva naše."
No, bujný oř, to asi bude pravda. Dokáže přesně popsat i ty nejneobvyklejší situace. Umožní vyjádřit velmi jemné odstíny nálad a vztahů. Prostě je všestranná. (To ovšem neznamená, že je jediná, která to dokáže.) Avšak jak v češtině, tak v libovolném jiném jazyce je základní podmínkou úspěchu - obrazně řečeno - zvládnout jezdecké umění. Jenže právě v tom bývá jistý problém. Ovládnout bujného oře - toho skutečného jako obrazného - není docela snadné a už vůbec ne automatické. Chce to jazyk a jeho zákonitosti i nebezpečná zákoutí dokonale prostudovat. To už trochu páchne prací, soustavnou prací, ba dokonce nutností přemýšlet dříve, než něco vážnějšího vyslovím.
Proto asi neudiví, že občas - a to hodně často - bujný oř češtiny někoho vyhodí ze sedla. Ještě častěji toho rajtujícího představí v nejneočekávanějších nejezdeckých polohách. Zkrátka umět česky je jedna věc, ale ovládnout jazyk s jeho jemnostmi i složitostmi je věc jiná.
Pokud se ovšem někdo domnívá, že svou rodnou řeč snadno nahradí nějakým jiným jazykem, má trochu neskutečnou představu. Seznámit se s pravidly pravopisu, s gramatikou, naučit se třeba dva tři tisíce slov v jiné řeči, to ani zdaleka neznamená, že jsme tu řeč ovládli. Nu a také zde často rajtujeme na divokém koni, který nás vůbec neposlouchá. Ale ke své lítosti bychom si museli přiznat, že nás to neodradí v komolení jak češtiny, tak zmíněného jazyka. Často pak vzniká něco jako někdejší koloniální angličtina, či jaká řeč, tedy dnešní čengliš. Ani ryba, ani rak. Nevěříte? Tak se trochu pozorněji podívejme dokonce i na mnohé blogy, kde se projevuje trochu neuvědoměle snaha předvést svou znalost nečeštiny. Snaha pochopitelná (kdysi jsem si také vedl deník v angličtině; když jsem ho po čase a trochu dozrání prohlížel, zjistil jsem to, o čem se i tady zmiňuji), která nikomu neškodí. Jen pozor, aby neuškodila naší mateřštině, přesněji naší schopnosti se v ní přesně a výstižně vyjadřovat.
Tak vzhůru do "jezdeckého výcviku", abychom nedopadli podobně jako já.

Jistě zklamu

10. ledna 2011 v 22:03 | Blechovan |  Na téma
Je zcela normální, že mnohé jevy jsou paranormální. Totiž ani ne tak pro každého, ale pro mnohé. Prostě pro pračlověka byla bouřka jevem paranormálním a teprve vysvětlení, že to některý bůh (Perun, Zeus s pomocí Hefaista, Jupiter díky zbroji od Vulkána, Jehova …) trestá bleskem nehodné, udělalo z jevu nevysvětlitelného jev vysvětlený - paranormálně.
Co člověk byl, je a bude, budou ho lákat podobná tajemství, budou provokovat jeho fantazii i myšlení, aby nějak vysvětlil, "co to vlastně ta bouřka" nebo třeba "zatmění slunce" a desítky jiných, do té doby neobjasněných jevů, znamená.
Já si vybavuji osobní paranormální zážitek. (Jistě, víra v takový paranormální jev je dnes směšná.) Byl jsem s několika kamarády na návštěvě a teta nám nabídla zajímavý pokus. "Kluci, povídala," "je Dušiček, to je doba vhodná k vyvolávání duchů."
Pak následovala příprava a sotva jsme se sesedli kolem celoproutěného lehkého stolečku a spojili ruce dotykem prstů se sousedy, začala seance. Někdo se zeptal třeba, kolikátého je dnes. Stoleček odpověděl - byť paranormálně - zcela spolehlivě. Tak jsem se bavili až do chvíle, kdy jsem položil otázku, kdy jsem se narodil. Nu a stoleček poslušně začal odklepávat datum. "Hele," smál jsem se stolečkovi," vždyť on neví, kdy jsem se narodil." Stoleček totiž poslušně odklepal, že to bylo 29. 11., zatímco na každém vysvědčení jsem měl datum 1. 12.
Tak jsme prohlásili stoleček za lháře a rozešli jsme se domů. Jenže tam mne máma překvapila sdělením, že jsem se narodil v neděli, 29. 11., ale babka, co mne měla nechat zapsat do matriky, to narození ohlásila pozdě. Tak jsem teď najednou nevěděl, jak ten paranormální jev vysvětlit jinak, než záhadou stolečku, který ví i to, co ostatní neznají.
Teprve po čase se teta přiznala, že tomu stolečku kolenem napovídala, takže se vše vysvětlilo normálně.
Zkrátka. Paranormální je lákavé, tajemné a nejvíce působí na ty, co neznají (jako já to skutečné datum narození).
Lidé odjakživa touží poznat právě to, co je zatím tajemné. Jakmile se však - z žertu, ale spíše z nějakého podvodného úmyslu, z nevysvětleného jevu stane záhada nevysvětlitelná, dospěli jsme na falešnou stopu.
Dnes ani věda nedokáže objasnit vše a bez sebemenší pochyby. To však neznamená, že jev nevysvětlený nebude jednou výstižně popsán, zdokumentován jako třeba ta bouřka, čímž se může stát nezajímavým
Asi zklamu tu většinu z nás, která má záhadné jevy ráda a věnuje se jim. Kdyby se však lidé spokojili jednou provždy s tím tajemným vysvětlením, s jakousi paranormalitou, dodnes bychom při bouřkách zapalovali hromničku, dodnes bychom obdivovali, jak celý se vesmír točí kolem naší Země, středu Všehomíru.
Takže - usilujme o vysvětlení nevysvětleného, paranormálního ne pro efekt, ale z touhy po poznání.

O nehloupém Honzovi

7. ledna 2011 v 15:43 | Blechovan |  Pohádky
(Apokryfni pohádky pokračují.)
Byl jednou jeden hrozně líný hloupý Honza a ten pořád jenom lenošil, poflakoval se u počítače a u kuchyňského stolu. Pokud se ovšem nepovaloval v posteli. Když už ta jeho flákárna byla neúnosná a na úřadu práce tvrdili, že stejně žádné zaměstnání doma nesežene, máma rozhodla, že se Honza musí podívat do světa. Jak známo, stačí potkat pohádkového dědečka nebo bohatou a štědrou tetičku a je po existenčních starostech.
Máma tedy napekla buchet, co se jich do uzlíku vešlo, dala Honzovi na cestu poslední stovku, která jí zbývala z důchodu, a: "Měj se tam ve světě, Honzíčku, dobře, něco se nauč a snad budeš mít štěstí a potkáš toho kouzelného dědulu." Vrátila se domů a bylo jí smutno a ještě smutněji, jak už to maminkám, které mají Honzu, a vůbec syna libovolného jména ve světě, bývá.
Honza jde do světa

Honza zatím vesele vykračoval nejprve po silnici, pak po polní cestě, později po chodnících a stezkách v lese, až nakonec se musel prodírat neprobádanou krajinou, plnou domorodců, kteří ani Honzův jazyk neuměli. Když tak přešel troje kopce, troje hory, troje lesy, z toho jeden lužní a jeden pra-les, přelezl troje skoro velehory, přebrodil či přeplaval třikrát tři trojice řek a říček, stanul před tak velikým rybníkem, mnohem větším než třeba Palovák, že to nemohlo být nic jiného než moře.
Přes moře

Uzlíček se zbytkem buchet, uchovávaným pro strýčka Příhodu (tedy pohádkového dědečka), si přivázal na vršek hlavy a šup do té vodičky. Plaval a plaval a plaval, plaval a plaval a plaval a byl by snad plaval ještě dnes, kdyby nepluli kolem rybáři a ti na něho nezavolali: "Haló, kam spěcháš? Do Ameriky je daleko a Británie je kus doprava!" Honza nezaváhal. Nejprve zdvořile poděkoval za informaci (o buchtách se z opatrnosti raději nezmi-ňoval; rybáři vůbec nevypadali na dědečky, natož kouzelné). Přichytil se za jejich loďku a ta ho dovezla v hluboké noci k nějakému pobřeží. Vysíleně se doplazil na pláž, v tuto noční dobu neobsazenou turisty, a odpočíval. Probral ho měsíček, který mu začal svítit do očí, jako by mu říkal: "Honzíku, ležet jsi mohl doma a na toho dědečka čekat na válendě či u počítače. Tady musíš hledat."
Honza se nebránil. Vstal a jal se hledat. Hledá a hledá a hledá, hledá a hledá a hledá a najednou kde se vzal, tu se vzal, stojí před Honzou švidratý dědeček, zrzavá palice. Tak mu Honza honem nabídl, ať ochutná máminy buchty.
Jo, ochutná! než se Honza nadál, byly všechny koláče v dědově zrzavé palici, že ani pro tradiční pohádkové mravence drobečky nezbyly. Švidratý dědeček, zrzavá palice, si utřel vousy a pochvaloval si: "teda, hochu, jak jsi mohl od takové dobroty odejít do světa za hamburgery, to nechápu. Nemáš při sobě ještě něco na žízeň?" Honza posmutněl: "O vodě nechci po té mořské zkušenosti ani slyšet, dědečku. Pila mi krev, že jsem málem vykrvácel. Ale když se to tak vezme, mohl byste, pohádkový dědečku, přispět k hostině nějakým nápojem zase vy, co říkáte?"
"Pravda," odpověděl ten kouzelně švidratý dědeček a souhlasně přikyvoval svou zrzavou palicí, "to bych mohl, to bych mohl. Co bych já třeba vykouzlil?" A jak se tak kolem sebe rozhlíží, zajiskřilo mu ve švidravých očích jeho zrzavé palice, uhodil holí do bludného kamene, možná menhiru, který se tam povaloval kousek od nich, a ejhle, z kamene vytryskl pramen.
"No, to jste se, dědečku, moc nepochlapil. To u nás je pramenů, vesměs léčivých, tolik, že už musí občas lázně i zavírat, aby měli lidé i obyčejnou vodu. Dokonce na některé ty zázračně léčivé prameny se nenašli ani zahraniční kupci."
"Jen okus, mladíku, nebudeš litovat," nabádal Honzu děda. A Honza okusil. Nejprve opatrně, pak se napil zhluboka, a když už začal nabírat z toho pramene do čepice, švidratý dědeček, zrzavá palice, ho zarazil: "Pomalu, pomalu, to je síla, že je proti tomu Šaratice i se Zaječicí hotové neviňátko."
"A, dědečku, co to vlastně tady váš podnik nabízí, co to je?"
"Víš, mládenče, to je lék nad léky, samozřejmě jako každý lék jen v malém, ale dosud to nemá žádné jméno." A pak kouzelného dědečka, zrzavou palici, něco napadlo: "Jak se vlastně, můj štědrý buchtodárce. jmenuješ a co vlastně děláš?"
"Abych pravdu řekl, jmenuju se Honza a jenom tak chodím světem. Prostě jsem chodec Honza."
"Á, už rozumím. ty seš Johnie, Johnie walker, že? Tak po tobě, jako odměnu za štědrost, pojmenujeme tento nápoj, a budeš-li šikovný, neproděláš. Já ti ho totiž věnuji jako dík za ty české buchty. "
Pak ještě pronesl varovnou radu: "Pij vždy s mírou, jinak se potážeš se zlou!" A než se Honza stačil zeptat jakou Míru má dědeček na mysli, že on zná jednu v sousedství, ale s tou by nepil, ta je moc hubatá, dědeček nebyl. Hlavně že byl ten zázračný pramen.
Honza byl šikovný a ještě šikovnější a od té doby se stal ten zázračný nápoj světoznámým a Johnie Walkera si kupují lidé na celém světě. Honza už nemusí shánět práci a má se jak prasátko v žitě, neví, co s korunkami, a tak přispívá na humanitární účely a výzkum chorob, které vznikají při nemírné konzumaci jeho zázračného nápoje.
Ptáte se, co máma? No, jak bych vám to řekl, Honza na ni nemá čas. Občas jí pošle nějaký ten dárek, aby neměl výčitky svědomí, ale protože už buchty nepotřebuje, stal se vybíravějším, domů se ani moc nevrací.
Co myslíte, byl to zázračný dědeček, nebo jenom nějaký podvodník, koho Honza pohostil?
Nevím, jak dědeček, ale ten Johnie Walker dokáže hotové zázraky. Dokonce i převtělování a nejeden muž, který s ním delší dobu kráčí, se mění v prasátko či jiné zvíře; podle místních a krajových tradic třeba v opici, draka...

Tak, Honzo, na zdraví! Jo, už to vlastně není český Honza, ale english Johny, ba přímo world Johnie Wolker. Ale přes tu trpkou plaveckou zkušenost na vodu přece jen úplně nezanevřel. Denně jí jeho zaměstnanci nalijí do zázračného truňku nejeden hektolitřík. Nikdy ale ne vodu slanou! To mu jeho vzpomínka na cestu po moři nedovolí.
Na českou vlast však přece jen docela nezapomněl. Každý rok přijede na návštěvu, aby jeho krajané - rodáci viděli, kam až to ve světě dotáhl. Ještě že aspoň to!



Lákavá vize

3. ledna 2011 v 19:44 | Blechovan |  Na téma
Posmrtný život je věru lákavá vize. Až jednou odejdeme do nebytí, sejdeme se s těmi, které jsme měli rádi ...
Jak by to bylo krásné, kdyby člověk mohl trochu zdůvodněně věřit, že po smrti se dočká nového života.
Nejlépe řeší tento ideál asi východní náboženství a filozofie, které vyznávají převtělování. Byl jsi na Zemi korupčník jak bejk (jmenovat nelze, je to riskantní už tady na Zemi), po znovuvzkříšení (vtělení) budeš třeba bezdomovec. Trpěl jsi na Zemi jako polootrok či otrok? Doufej, že se vtělíš do nějakého třeba českého ministra
- tedy osoby, která si žije, ale odpovědnosti se bát nemusí. A podobně.
Horší už je to s křesťanskými představami.Byl jsi dobrý - přijdeš do nebe. Ani nemusí být tvé tělo zachováno, jako ve Starém Egyptě. Byl jsi zbožný, chudý a poslušný - tvé bude království nebeské. Ovšem bez šance není ani ten, kdo byl lump. Je třeba upřímné lítosti, případně nějaké té korunky za odpustky (jak v které době) a hříchy ti jsou odpuštěny. Nejhůř jsou na tom oběti násilí. Takový zavražděný, který se nestačil vyzpovídat, ten má smůlu a pokud někdy zhřešil (viz sedmero smrtelných hříchů, mezi nimiž je i hněv), peklo se už těší.
Ale vážně. Můžeme spekulovat, fantazírovat jak chceme, všechny naše představy o posmrtném životě jsou jen - třeba i krásné - smyšlenky. Žijeme tady a teď a dobří máme být tady ne pro možný posmrtný život, ale proto, aby život na Zemi byl pro všechny naše blízké, a nejlépe vůbec pro všechny poctivé lidi, odměnou za práci, slušnost, pomoc jiným - tedy dobrý.

Youi

2. ledna 2011 v 19:40 | Blechovan |  Na téma
Seděl fakír na koberci a tajemně bručel

A - E - I - O - U

Také by se zde mohlo objevit slavné
H-CH-K-R-D-T-N
případně laskavé
Ž-Š-Č-Ř-Ď-Ť-Ň

Pro náročné doporučuji i tradiční
Pí-Ti-Ka-Fé

pokud si chtějí zopakovat mnemotechnickou pomůcku z angličtiny.

Do nového roku samé zajímavé, podnětné a srozumitelné náměty pro téma týdne.