Březen 2011

Plutonium

28. března 2011 v 20:26 | Blechovan |  Různé
HRŮZA! Z jaderné elektrárny Fukušima uniklo NEBEZPEČNÉ PLUTONIUM!

Nepodceňuji nebezpečí jedovatého plutonia pro životní prostředí a ohrožení obyvatelstva. Jen mne trochu překvapuje to slůvko HRŮZA. Japonci mají s plutoniem smutnou zkušenost již ze srpna 1945, kdy se ho několik kg dostalo do ovzduší v Nagasaki či Hirošimě, ovšem ne v důsledku zemětřesení.
Tady aspoň vidíme, že boj za celosvětové jaderné odzbrojení je nezbytný. Ne jen zabránit dalším zemím ve vývoji jaderných zbraní, ale zbraně jako takové vyřadit, zakázat, zničit.
Pokud budou některé státy zneužívat svou vojenskou sílu k zastrašování jiných, potud bude jaderná hrozba vojenských prostředků neskonale vyšší než ta - nepodceňovatelná - z havárie elektrárny.
Plutonium je nejen jaderným palivem-výbušninou. Je to již samo o sobě smrtelný jed. A takový jaderný výbuch - a bylo těch pokusných v ovzduší, ba i pod vodou, několik tisíc - po sobě zanechal dlouhodobé následky.
Lidé, mějme rozum. Stavme, budujme, vynalézejme, ale ne smrtonosné zbraně a příčiny k válkám.

Ještě jednou tresty

24. března 2011 v 12:46 | Blechovan |  Na téma
Nedá mi to, a já se ještě jednou k problému trestu smrti vrátím. Uvedu ve stručnosti případ, který se stal v roce 1952 v jednom jihomoravském městečku.
Tehdy našli lidé na farské zahradě zavražděného kněze, místního faráře. Vrah jej "podřezal". V místě nálezu těla bylo možné zjistit, že se kněz bránil, přičemž vrahovi rozbil brýle. Zbytky silných skel se v trávě podařilo nalézt.
Nedaleko farářova těla ležela jeho sestra, drobná starší žena, kterou vrah zahubil podobným způsobem - podřezal ji.
Týž den našel náhodný chodec na silnici k sousední obci ležet polomrtvou, druhou (mladší) sestru faráře. Měla silně pořezaný obličej a téměř vykrvácela.
Pátrání se rozběhlo několika směry. Jedním byla snaha získat údaje od přeživší. Ta však tvrdohlavě odmítala prozradit jméno toho, kdo ji chtěl připravit o život (jak se později ukázalo, chtěl ji rovněž proříznout hrdlo, ale protože měl rozbité brýle, a byl dvěma vraždami silně rozrušen, pořezal jí jenom obličej). Teprve po několika dnech, kdy lékaři povolili ukázat jí fotografie bratra a sestry tak, jak byly pořízeny při nálezu zavražděných, se přiznala a jméno vraha prozradila.
Vedlo toho běželo pátrání sledováním stop. Policejní pes přivedl kriminalisty z místa vraždy do domu známého občana, výběrčího elektrozávodu. Tam je psík zavedl na zahrádku, kde našli zakopanou vrahovu bundu, celou zkrvavenou.
Třetí směr pátrání poskytl nález listiny, kterou měl kněz na svém pracovním stole. Byl to farářův záznam, podle kterého kněz zapůjčil 450 tisíc korun "váženému občanu morkovskému", avšak list byl bez udání jména a bez podpisů.
Na podkladě těchto tří nálezů a dalších zjištění proběhl soud. Již předtím vrah při rekonstrukci předvedl a vysvětlil postup při vraždách a objasnil "důvod" svého činu. Prý byl nesmírně zadlužen a kněz trval na splacení dluhu. Při vlastním soudním řízení ještě vrah prohlásil, že měl dluh u dalších tří osob a že byl rozhodnut se všemi se vypořádat jako s tím farářem.
Soud to sečetl, podtrhl a vynesl rozsudek: "Trest smrti provazem."
Manželka vrahova, matka dvou dětí, se vydala na Hrad k prezidentu republiky s žádostí o milost. Prezident změnil trest smrti za dlouholeté vězení.
Netrvalo to ani rok a vrah-vězeň využil příležitosti při nějakém pracovním nasazení, sebral strážnému pistoli a na místě ho zastřelil.
Pak ovšem prezidentská podmíněná milost přestala platit a když vrahova manželka přijela na výzvu, aby se s manželem rozloučila, bylo již pozdě. (Zmýlila se v časovém údaji o době výkonu trestu o 12 hodin).
Pokud by vraha popravili bez amnestie, zachránil by se jeden lidský život. Ovšem, kdo to mohl předem vědět? Naopak, prezident i soud právem očekávali, že po několika letech se odsouzenec vrátí k rodině a o své dvě dcerky se pomůže starat.
Tak vidíme, jak je někdy rozhodování o životě a smrti problematické.
Ale i tak, aspoň se domnívám, není přijatelné, aby skupina lidí (soud) na základě předložených důkazů, které mohou být i omylné, rozhodl o životě a smrti jedince.

Problém práva a soudů

23. března 2011 v 19:26 | Blechovan |  Na téma
Problém práva a soudů
V mnoha zemích dosud existuje trest smrti a je i pravidelně uplatňován. U nás již dvacet roků ne. Je to dobré? Je to správné?
Myslím, že určitě. Ne snad proto, že by si řada těžkých zločinců smrt nezasloužila. Jenže jsou zde rizika, která nelze vyloučit, ba v nedávné historii způsobila, že trest byl vykonán na nevinné osobě. Ať již šlo o vykonstruované případy (justiční vraždy známé jak u nás, tak třeba v USA, ale vlastně v různou dobu na celém světě) nebo chybná rozhodnutí soudů, přijatá na podkladě nedostatečných důkazů (případy stejně poseté po celé zeměkouli), případně omyly ve vyšetřování. Prostě jsem zásadně proti trestu smrti, protože nikdy neleze stoprocentně vyloučit některý z uváděných případů špatného rozhodnutí.
Měla by však platit také zásada, že nikdo nesmí nevinného zabít beztrestně. Mám na mysli v posledních letech se často vyskytující tak zvané kolaterální (čili doprovodné či omylné) ztráty, způsobené při vedení bojové činnosti. Jestliže americké bojové vrtulníky dokázaly v Afghánistánu postřílet desítku chlapců, sběračů dříví, protože si kdosi "myslel", že jsou to tálibánisti, pak vykonal nepřijatelný trest smrti na nevinných a dokonce beztrestně. Pokud třeba NATO vyslalo nad Srbsko letadla, která bombardovala jednoznačně civilní objekty a způsobila přitom smrt civilistů, měl by následovat přísný trest. Jinak je nepřípustnost trestu smrti pro hromadného vraha (zdůrazňuji opět, že trest smrti odmítám) vlastně nadržování vrahovi. Wikileaks je důsledně pronásledována, ačkoliv její hlavní "provinění" spočívá v tom, že zveřejnila na internetu důkazy o tom, co se kterémusi panstvu zveřejnit nehodilo. A byly tam i videa dokazující, že si vojáci z vrtulníků změnili skupinu civilistů (o nichž nevěděli nic víc, než jim ukázaly jejich termovizní kamery) za pouťovou střelnici.
Ať vraždí, kdo chce, patří jako vrah před soud a přísně potrestat.
Lidé se mnohdy i z objektivních důvodů - třeba i pochopitelných třídních či konkurenčních - nemají rádi či nenávidí se. Ani pak by nemělo být z hlediska mezinárodního práva přípustné připravit o život či o zdraví neozbrojenou osobu. Tím spíše, že o zavražděné "kolaterální" ztrátě vrah, ani ti, kteří ho poslali s heslem "vyhledej a znič", vlastně nic nevědí. Na soud si ani nevzpomenou..
A hlásí-li se část Evropy a Ameriky k tak zvané křesťanské kultuře, pak my měl být důsledně respektován příkaz: NEZABIJEŠ!

Na drogách se dá trhnout!

15. března 2011 v 17:45 | Blechovan |  Na téma
Poprvé jsem kouřil kdysi...
Ne, nebudu na sebe prozrazovat mé tehdejší stáří i letopočet svého prvotního hříchu. Uvedu jen, jak to tehdy bylo.
Byl krásný podzim. Prosluněný vzduch v polích byl provoněn dýmem spalované bramborové natě a opékaných dobrot. To klukovský národ pomáhal čistit pole po sklizni brambor a současně páchal různá alotria. Mezi nimi na předním místě byla krádež několika kukuřičných klasů z blízkého pole, protože takový klas opečený v ohníčku z bramborové natě chutnal skoro tak dobře, jako pečenáče, brambory přehlédnuté dospělými při sklizni, ale nepřehlédnuté ohníčkáři. Takový podzimní den při ohníčku (babaji) nenahradí ani to nejusilovnější surfování na internetu, snad s výjimkou blogu.cz.
No a vyvrcholení povedeného dne bylo to kouření. Zvlášť pečlivě vybraná a dobře proschlá nať, když hoří, vydává jednak libou vůni zmíněného podzimního dne, jednak vyvolává dojem dospělosti a skoro statečného pohrdání varováním ministra zdravotnictví. Jenže brambořiště se uklízí snadno a rychle, a pak už není žádná kuřbyhodná nať
Já se za tu bramborovou kuřbu dál nedostal. Napodobovat dospělé mi v době dospívání připadalo spíše odpudivě. Potřeba uklidňovat si nervy podrážděné neustálým napomínáním, co mám a co nemám, byla mnohem snadněji splněna vyhýbáním se příležitosti k jakémukoliv napomínání, tedy pohybem a pobytem mimo domov. Ostatně doma nikdo nekouřil, neměl jsem ani komu ukrást cigarety.
Jak tady prozrazuji, nikdy jsem nepoznal výhody kouření. Snad proto jsem mu nepropadl. Je to ovšem škoda. Jako člověk dost starý, aby mi mladí blogeři i jiní mohli vyčítat, že jsem důchodový příživník, protože když nekouřím, nepřispívám ani do státní kasy veřejně výhodnými odvody vyšší a ještě vyšší daně. Když se občas holím, přivírám oči, abych se nemusel sám sobě do očí stydět za to, že narušuji prosperitu jednoho z nejlukrativnějších odvětví narkomafie, v tomto případě legální.
Tak alespoň nevyčítám nikomu, kdo v mé přítomnosti kouří, že zamořuje vzduch, že ten nikotinový puch dráždí ke kašli a výčitkám.
Vážená neviditelná ruko trhu, odpusť!

Ňam ňam

7. března 2011 v 19:28 | Blechovan |  Na téma
Má-li člověk fungovat v souladu s projektovou dokumentací, kterou příroda v procesu vývoje vložila do lidského genofondu, nemůže se spokojit jen s vůní květin, nenávistí či závistí, ale potřebuje pravidelný přísun živin. Zkrátka, člověk je tvor nenažraný, vybíravý a proto si vymrčuje nejen dostatek papáníčka, ale také jeho složení.
Teprve v situaci, kdy má všeho, co hrdlo ráčí, a ještě mu zbývá pro psíka, kočku nebo bezdomovce, začne uvažovat, že to příroda nerozhodla správně. "Proč," ptá se sám sebe, "se mám obírat s kostičkami nějakého zvířete, které jistě netoužilo po tom, abych ho já zblajzl? Proč mi nestačí třeba jen taková pochoutka, jakou jistě bude lotosový květ?" No ale zkuste se nacpat květy lotosu k prasknutí, jako třeba vepřovou kotletou s knedlíkem a pivem! To se vám jistě nepodaří.
Je proto třeba trochu ustoupit. "Nebudu se krmit tělem nějakého živočicha a nacpu se zeleninkou," to je další stupeň vývoje potravinových návyků a zlozvyků. Jen tak mimochodem. Nadlábnout se třeba hlávkovým salátem - a to je bezpochyby zelené krmivo -, nejen že neuspokojíme své tělo, ale zabíjíme rostliny, které měly vykvést, vychovat semínka a založit novou generaci zeleně.
Prostě žádná jednostrannost není nám lidem přírodou předurčena, tak se nedá nic dělat. Vegetarián je sice přesvědčený, že jí zdravě a nehubí živé tvory, ale takový typický masožravý chlap je zase přesvědčen, že bez toho masa by ztratil sílu.
Hodně dříve to bylo jednodušší. Lidé byli rádi, že seženou něco k snědku. Když měli možnost, vypěstovali hezké prasátko. Vůbec nemohli hledět na to, že stojí před otázkou Buď já, nebo čuník. Ostatně nějaký lev či tygr mnohdy stál před otázkou Buď já, nebo ten divný dvounožec - a rozhodně se dlouho nerozmýšlel a posnídal.
To je situace, kdy neporadí ani Mezinárodní měnový fond. Tak ať se každý stravuje podle své chuti a v souladu se svými zásadami - pokud mu na ty zásady stačí peníze.
Nemám nic proti vegetariánům, vegetanům a dalším odvětvím rostlinného zaměření; nemám nic proti rybožroutům, proti milovníkům jehněčí pečeně, ani proti kuřecí šunce, ale přiznám se, že bych se bez masa obešel už proto, že každý ten zabíjený tvor byl jistě plný všemožných nadějí, radostí, potřeb i pochyb. Třeba, kde sehnat nějaký hmyzí úlovek, aby malé kuře nesešlo hladem.
Takže se těším na dobu, kdy se uskuteční dávná scifi, a lidé budou pěstovat třeba to kuřecí maso v květináči. Nebo ani to by vegetarián nesměl?

Klamné naděje

1. března 2011 v 17:54 | Blechovan
Někdy se mi zdá, že mladým závidím jejich iluze. Ovšemže nezávidím klamné naděje. Právě proto, že život nás přivádí k realistickým postojům, neoddáváme se v pozdějších letech iluzím. Ale jak to bývalo krásné, když nám nezkušenost s neznalostí dovolovaly "kojit se nadějí", že všechno bude právě tak, jak se nám to líbí, jak bychom si to přáli.
Člověka nemůže učinit šťastným jakákoli iluze, která nemá oporu ve skutečnosti, ve skutečných možnostech. Alespoň ne na delší dobu. Kdysi jsme s přáteli "klepali" o americkém snu. Jedno stanovisko znělo: "Budu se dřít a dřít, až zbohatnu, a pak…" Oponent namítal, že ještě nikdo nezbohatl poctivou prací, ale vždy především díky příznivým okolnostem, které vlastně nemůžeme ovlivnit. Třeba tím, že máme bohaté rodiče, vyhrajeme v loterii, na své zahrádce či políčku najdeme pokad nebo ropu… Mohli bychom pokračovat. Ale očekávat, že když překopu celou měřici zahrádky, najdu poklad, a budu - dnešním rčením - za vodou, to není iluze, ale bláhovost.
Zkrátka. Pokud si vytknu pro budoucí život (vztah, činnost) nereálné, iluzorní cíle, nedosáhnu je.
Dobrá rada - takovou, jakou mi dávali kdysi dávno naši stařečci a já se podle ní neřídil - zní: "Posuď pečlivě své možnosti a schopnosti a pak budeš žít bez iluzí, zato spokojeně,, protože jsi si vytkl uskutečnitelné cíle a těch jsi dosáhl.