Duben 2011

Modrá krev

30. dubna 2011 v 21:22 | Blechovan |  Na téma
Šlechta se nechtěla spokojit s tím, že by byla něco tak obyčejného jako kdejaký nevolník či měšťan. Proto si vymyslela, že jedním ze znaků ušlechtilosti je její modrá krev.
S tou ušlechtilostí to nebude tak jednoduché. Co to vlastně znamená? Že je někdo vyšlechtěný, třeba jako pudl? Nebo se v tom označení ozývá německé slovo schlőcht čili špatný?
Na modrou krev jsem nevěřil. Až jednou. To jsme byli s klukovskou partou (oddílem) na výletě a na silničce jsme našli modrý flek. Při bližší prohlídce jsme poznali, že nějaké autíčko přejelo hlemýždě.
"Hele, kluci," zvolal udiveně jeden z těch malých (říkali jsme mu Špunt), "tady leží přejetý šlechtic. Třeba to byl nějaký baron." Jiný kamarád to okomentoval: "Možná to byl dokonce kníže pekel, Lucifer. Bacha na ty pozůstatky, ať do nich někdo nešlápnete!"
"Kluci, co blbnete. Vždyť je to jenom obyčejný slimák, co nestačil dost rychle přeběhnout silnici protože nemá nohy a auto ho přejelo."
A tím všechny odborné úvahy o modré krvi skončily, aniž by byl přijat příslušný vědecký závěr.

Tajemství modré krve tak zůstalo neobjasněno. Tedy pro kluky. Jinak je jasné, že na příčině je jen jiné krevní barvivo než hemoglobin. Ale to sem asi nepatří, to už je spíš chemie, biologie a kdeco, jen ne téma týdne.

Krev a mléko

25. dubna 2011 v 19:29 | Blechovan |  Na téma
Kdysi dávno, chtěl-li někdo vyjádřit obdiv k dívčí kráse (alespoň na venkově), prohlásil, že je "krev a mléko". Ještě mnohem dávněji byla ženská krása vyjadřována příměrem k bohyním, co se hádaly o jablko krásy, tedy k Aténě, Afroditě a Artemidě. (případně k Junoně, Venuši a Dianě).
Mnohem později se ujaly takové ty beztělky. Krve v nich nemohlo být víc než jeden dva žejdlíky, tak byly hubené, pardon, tak byly štíhlé. Twigy byla odstrašujícím příkladem, který však táhl. Modelky, supermodelky, topmodelky - prostě něco neživotného. Lidstvo potřebují ženy krev a mléko, ne anorektičky, podvyživené krasavice.
Mně se ten starý příměr o krvi a mléce zamlouvá. Krev, ta vyjadřuje živost, odolnost, bystrost. Mléko vytrvalost, rozvážnost a soudnost. Má-li zůstat žena ženou, musí mít předpoklady pro "vnější ženství" (ženskou krásu) v rovnováze s předpoklady pro mateřství a schopnost soužití. Jinak by se ženy opravdu staly tím, čemu se feministky - a skutečný život - brání. Totiž obrázkem pro reklamu a v horším případě na prodej.
Krev a mléko, antické grácie, to je základ lidstva, lidského rozvoje i každodenního života. Twigy, to je reklama a umělotina.
Jsem pro život.

Nic pro nás

18. dubna 2011 v 18:42 | Blechovan |  Na téma
Dvě kamarádky, žádné děti, vždyť jsou už školačky, šly kolem výstavy květů. Velká reklama propaguje výstavu všemožných orchidejí, růží, gerber a kdečeho parádního. Alenka se podívá na reklamní nápis a přeslabikuje: "Přijďte a pomozte nám zvolit MISS FLOWER."
"Ty, Miluško, co je to MISS FLOWER?"
"Ále, to není nic pro nás. A hele, podívej se. tady vedle chodníku roste pampeliška. Ta je krásná!"
Alenka obdivuje pampelišku, ale šmejdí pozornýma očima po okolí. Najednou vyhrkne: "Vidíš, a tady je fialka, ta je ještě krásnější, že?"
Chvíli se kamarádky radí a dohadují a nakonec se rozhodnou: "Fialka je královna květin a hned za ní následuje pampeliška. Fialka vyhrála proto, že je nejen krásná, ale také krásně voní."
Pak jdou kamarádky dál svou cestou a jen tak koutkem očka kouknou do výkladní skříně, ve které je vystaveno několik orchidejí, zřejmě uchazeček o titul Slečna květina. Když odcházejí, Miluška ještě jednou prohodí: "To není nic pro nás, to je pro reklamu."

Na barvy

12. dubna 2011 v 19:27 | Blechovan |  Na téma
Barvy hrají v lidském životě celou řadu důležitých, ale i okrajových rolí. Vhledem k mé nevýtvarné schopnosti (nebo raději "výtvarné neschopnosti") se jedná spíše o významy podružné. Tak o jednom uvádím malou vzpomínku.
Jako děti jsme ke svému štěstí nebyli nuceni sedat dlouhé hodiny u internetu a klikat a klikat. Zato jsme dlouhé hodiny běhaly venku a mohly blbnout a blbnout ve všemožných hrách. Na druhou stranu jsme byli připraveni o celou řadu zajímavostí a poznání, kterou mají ti dnešní nejen v internetu k disposici. Oni ovšem tak říkajíc na druhou stranu jsou připraveni o možnost celý den běhat venku a blbnout a blbnout v jakési lidské rovině, významně zvyšující fyzickou zdatnost a dobrou náladu.
Jednou z těch dávných her byla hra Na barvy. To se hrálo tak.
Každý hráč si vybral, jakou barvu bude představovat. To ovšem sdělil jen "rozhodčímu"- vyvolávači. Dva hráči pak "lovili" barvy. jeden představoval čerta, druhý anděla (hanbím se přiznat, že každý chtěl být tím čertem a proto byl anděl losován). Pak ta duchovská dvojice postupně vyvolávala hráče podle barev. Ovšem ani čert, ani anděl neznali, komu která barva patří, a zda vůbec zvolená barva mezi hráči existuje.
Průběh byl asi následující. Předstoupil nejprve anděl a zvolal:
"Cingilingi anděl."
A rozhodčí se dotazoval: "Co chtěl?"
Dostal odpověď: "Barvu."
"Jakou?"
A teď musel andílek nějakou vybrat. Tak třeba zvolil: "Zelenou!" A hned vystartoval, aby nositele zelené barvy - pokud taková mezi hráči byla - polapil a odnesl "do nebe". Zajatce postavil za sebe a volil další barvu. Jakmile zvolil barvu, kterou si žádný hráč nevybral, případně jakmile se mu nepodařilo "barvu" ulovit, dané kolo prohrál, a na jeho místo nastoupil pekelný volič - čert.
"Hrky hrky čert!"
"Co chce čert odnést?"
"Barvu".
Jakou?"
A dál už to jde podle uvedeného návodu.
Vyhrál ten, kdo měl největší počet zajatých barev.
Barvy-hráči ovšem usilovali o to, aby nebyli zajati jak nebem, tak peklem. Proto volili barvy netypické, ba snad i neexistující. Tak třeba kdosi zvolil barvu "jablkovou". To pak byl spor, zda taková barva existuje, či zda se musí nechat daný hráč prohánět pokaždé, když čert či anděl zvolí barvu zelenou, žlutou, oranžovou, červenou či dokonce žíhanou. Tak se postupně různá jablíčka vybarvovala.
Jistě se dnes zdá taková hra až primitivní. Ovšem legrace a pohybu v ní bylo k zasmání i k zadýchání.
Jak říkám. Tělesná zdatnost, družnost, fantazie - a bez obrazovky, procesorů či složitých programů. A co je důležité, nikdo nám nemohl hru přerušit tím, že by vypadl elektrický proud. A ještě jednou důležité - hra se odehrávala z dosahu rodičů a nemohla být proto přerušena třeba výzvou k vynesení smetí či dokonce k napsání úkolu do školy. Brrr!

O peklech

5. dubna 2011 v 12:08 | Blechovan |  Na téma
Co svět světem stojí a běhají po něm lidičky, bez pekla se neobešel.
Jsou ovšem dva druhy pekla. Ten první je přirozený, skutečný, prostě je a trápí lidi ostošest.
Tím se však momentálně zabývat nechci. Jedná se mi o druhý druh pekla. Takový, který si lidé vymysleli, aby ... Aby kdeco. Máš v životě samé trable a hněte tě, že je způsobuje nějaký darebák? Ještě že je tu to peklo. Ten lump, až ho čert vezme, bude odnesen do toho pekla a tam si všechny lumpárny odnese. Prostě v tomto směru je peklo sice virtuální, ale nepodplatitelná spravedlnost. Kéž by byla!
Snad nejstarší známou představu pekla poskytují starořecké a čínské báje. Mně se líbily ty řecké. Jeden každý provinilec je v tartaru-pekle trestán trestem odpovídající jeho provinění nejen přísností trestu, ale také charakterem. Jen si připomeňme některé z nejznámějších. Takový Sisyphos. Ten asi v pracovní době trávil neúměrný čas po hospodách, od pracovních úkolů utíkal do nejbližší herny, kde utrácel nezaslouženou mzdu, aby pak požadoval od sociálního úřadu nějakou podporu na stravu a byt. Teď musí od rána do noci - a v noci jakbysmet - valit těžký balvan svých vin na strmý kopec, a sotva se k vrcholu přiblíží, balvan se mu vysmekne - a co udělá? Inu pekelný trest je právě v tom, že se skutálí k úpatí kopce a Sisyphos musí ihned nastoupit další valivou směnu. Nebo takový Tantalos a jeho proslulá muka. Představte si třeba slavnou paní Kenedyovou-Onasisovou, známou velkonákupnici zbytečností. Ta by byla připoutána k pokladně vhodného hypermarketu pro nejbohatší, kde by s pěnou závisti u úst sledovala, jak mohovití zákazníci platí - šeky i v hotovosti - za spoustu vlastně k životu zbytečných drahých nákupů. A ona nic.
No, někdy se to ani těm Řekům nevyvedlo spravedlivě. To když NATO z Olympu rozhodlo potrestat Promethea za to, že předal lidstvu bohy embargovaný oheň. Teď připoután ke skále denně prožívá martyrium vytržení vlastních jater zlým orlem, jistě islámským teroristou.
Zkrátka tartar byl tak spravedlivým jak si jej lidé vymysleli.
Rovněž čínská představa pekla v podání taoistů ukazovala, že lidská fantazie je omezená na denní zkušenosti. Tam čerti různých barev (černí, modří i jinak barevní) sadisticky mučí odsouzence dobovými nástroji - vidlemi, meči, řetězy, kdečím - aby žijící odstrašili od neposlušnosti.
Křesťanské, přesněji katolické peklo je krajně neekologické. Samý kotel s horkou smolou či olejem a dokonce i se žhavou sírou. Ve zvláště vytipovaných případech dokonce i lože známé ve své variantě jako lože Záhořovo. A spravedlnost? Inu, když darebák předurčený na zmíněné lože včas projeví účinnou lítost, vyzpovídá se katolickému knězi a odvede přiměřené pokání (nemusí to být vždy jen materiální), peklu se vyhne. Zatím co malý hříšník, ale zatvrzelý či takový, který včas tu zpověď nestihl, ten si v kotli s vroucím olejem přijde na své. Znám to ještě z výuky náboženství.
A přece ani ty nejvymakanější hrůzy taoistického či katolického pekla neodrazují dostatečně od páchání lumpáren všeho druhu. Zloději, teroristé, terorističtí antiteroristé, žháři, násilníci, spekulanti... Skoro kdekdo hřeší vesele a jen tu a tam se vyskytne člověk pokorný, který se lumpárnám vyhne z obavy z následků.
Naštěstí je většina lidí rozumných a pořádkumilovných, darebnosti nepáchá a peklu obav z pekla se tak úspěšně vyhýbá.
Je to ve výchově, ne ve strachu před peklem!