Šéfredaktor si mne zavolal a postavil si mne před sebou nikoliv na moji parketu, ale na tradiční peskovací kobereček: "Toto má být reportáž o našich horách? Takové ty cintyslinty o velebné kráse zasněžených hor, mlčenlivých velikánech, bezradné zvěři? Co? Bezduché popisy majestátních velikánů, rádoby vzpomínky na slavnou historii našich hraničních hvozdů. Co? Takové ty novinářské plivance bez obsahu a cíle. Co? Tisíckrát omílané oběti hor. Co? Teď se sebereš a vydáš se za skutečnou novinářskou senzací! Jasné?"
Mé nesmělé námitky, že teď, uprostřed zimy, se na horách, kromě nějakých zmrzlých, polámaných, zbloudilých a zalavinovaných nedá nic vyštrachat, odmítl jen krátkým: "Pch!" Aby dodal své nenáladě náležitou průraznost, doplnil ten posměšný odfrk ještě stručným: "Třebas tam zmrzni, ale přines něco, co se dá číst, jasné?"
Jasné mi bylo jen to, že musím odjet a nevracet se dříve, než mne napadne nějaký trhák. A to ´dříve´ ovšem nesmí být později než za dva týdny, kdy má náš měsíčník SENZA uzávěrku.
Promýšlel jsem, kam se vydat a hlavně co tam hledat, ale nenapadlo mne nic. Vyjel jsem proto do našich nejvyšších hor, do Krkonoš, a že tam budu hledat tak dlouho, až něco najdu. "V krajním případě," pomyslel jsem si, "bude senzace z toho, že redaktor SENZA někde v nějaké horské dolině zmrzne." Poněkud cynický a nepovedený nápad. Ještě pak o té senzaci - zmrzl redaktor, který tak položil život za senzaci - bude psát nějaká prašivá konkurence. Hrůza pomyslet.
Ubytoval jsem se v důstojném horském hotelu, pozůstatku po někdejších zotavovnách ROH, a věnoval se podrobnému studiu mapy Krkonoš a všelijakému povídání o historii a současnosti, o malérech i radostech místního horstva. Zvláště mne zaujalo tvrzení, že kdysi dávno byly Krkonoše regulérně pokřtěny jakýmsi biskupem, kterého na Sněžku obětavě vynesli horalé v nosítkách.
Sice jsem nic moc nevystudoval, ale místní znalci mi poradili krásnou cestu údolím Bílého Labe. "Když už nic jiného," povzbuzovali mne, "mají tam v jedné boudě tak výtečný koktejl, že po něm napíšeš senzační zprávu, ze které vašemu šéfovi vylezou oči z důlků." Myslel jsem si své. Tomu ty oči polezou z důlků nanejvýš vztekem nad mým výplodem, a to není o co stát. Radu jsem však přijal. Takový výborný koktejl je někdy lepší než pět šéfredaktorů.
Pokud se jedná o ten koktejl, informace byla naprosto pravdivá. Po třetím repete jsem dostal dokonce nezvládnutelnou chuť jít do hor objevovat pro šéfa vhodnou senzaci a přes upřímně míněná varování personálu boudy jsem se do mlhy a větru, hlubokého sněhu a velebné krásy hor (aťsi má šéf vzteka za tu velebnou krásu hor) vypravil. Hřály mne ty koktejly a pocit jistoty, že teď se něco musí stát. Něco opravdu zajímavého a já budu při tom. Pocit byl ovšem významně podporován tím posledním koktejlem i jeho staršími bratry. Byl nejen podporován. To, co se přece jen událo jimi bylo zřejmě i vyvoláno, jak za chvíli poznáte.
Prodíral jsem se noční nepohodou odvážně a nerozvážně a zpočátku mi bylo docela do zpěvu. Nemusel mi však žádný ochránce přírody zavírat ústa varováním, že hluk ruší zvěř. Byl tam z větru takový rámus, že by zvěř stejně nic neuslyšela, kdyby tam vůbec nějaká mohla ještě být. Hlavně ovšem mi ta ústa zavřel vítr četnými střelami zmrzlého sněhu. Za chvíli jsem už nejen neslyšel - tedy kromě toho burácivého větérku -, ale ani neviděl, jak jsem měl oči zaslepené dotěrnými ledovými krystalky. Jinak si nedovedu vysvětlit, že bych za dvě plánované hodiny nedorazil na Výrovku nebo něco tam poblíž. Ale byl to fakt. Dvě hodiny jsem se prodíral vichřivým nečasem a nic. Tři hodiny jsem se zoufale zaťatými zuby překonával nemohoucnost a nic. Po čtyřech hodinách jsem si musel přiznat, že senzace je na cestě.
Neměl jsem už sil pokračovat v cestě, ale ani chuť v krkonošské fujavici pomalu zamrzat až do úplného ztuhla. Zřejmě mi zbyteček některého z těch drinků ještě škodolibě poradil, abych hledal větší klid v údolí. Začal jsem pomalu sestupovat po svahu, ale než jsem stačil udělat deset dvacet kroků, uklouzl jsem a valil se jak lavina - na štěstí bez té laviny - dolů. Snad jsem se i praštil do palice, protože mám takové krásné okno z toho nejčiřejšího skla a vzpomínám si až na to, co se dělo, když jsem se probudil.
Byl jsem v nějaké podivné, docela obyvatelně vybavené prostoře. V koutě žhnula kamna, u nich seděl mohutný vousatý chlap a pokuřoval naprosto nepovědomý tabák. "Mladíku," povídá ten kmet, "máš ty vůbec nějaký rozum? Nebo jsi chtěl dobrovolně zmrznout tady v těch krásných horách raději než nedobrovolně v nějakém škaredém městě? Jenže na bezdomovce nevypadáš." Tak bručel, ale na kamnech už klokotala voda a za chvíli vůně nalévaného čaje napovídala, že i v těchto odlehlých a ztracených končinách (já se v nich tedy ztratil určitě) znají moravskou slivovici. Musím přiznat, že jeden dva loky tohoto elixíru velice zpříjemnily další vousáčovy výtky, a já jsem je kupodivu přijímal docela vyrovnaně. V příjemně odpočinkové pohodě jsem se pomalu vzpamatovával a - redaktor se nezapře, ani když je polozmrzlý - vyptával se na kdeco. Ten můj zachránce mi docela ochotně odpovídal, i když jeho odpovědi někdy nedávaly tak docela smysl. Tvrdil třeba, že mu lidé ukradli hory. Ani jsem si nebyl schopen ty jeho odpovědi zapsat, tak jsem byl zanedlouho otupělý a zřejmě pod vlivem moravské síly sídlící ve slivovici jsem usnul. Ještě že jsem měl duchapřítomnost - reportérské podvědomí - a zapnul jsem včas svůj maličký diktafónek; ten nebyl zmrzlý ani ospalý; byl totiž schovaný pod kožíškem.
Probral mne cizí dotěrný hlas, nabádající mne důrazně k probuzení. Hlas a jeho nabádání byly doplněny ještě poplácáváním po mých tvářích, chvílemi bych řekl doslova políčkováním. To se mi samozřejmě nechtělo líbit a s nejvyšším sebe-zapřením jsem se přece jen odhodlal probudit.
Tentokrát jsem nebyl v žádné divné místnosti, ale prokazatelně v úřední a služební místnosti Horské a záchranné služby, kde mne jeden záchranář nutil neusnout navěky.
"No konečně, že jste se probral," oddechl si, "už jsem myslel, že máme dalšího letošního zmrzlináře. Zrovna včera jednoho přinesli a ten už se neprobral."
"Kde to jsem?" zajímal jsem se nenápaditě, "vždyť jsem si ještě před chvílí vyprávěl s Krakonošem, vládcem hor."
Záchranář se usmál a blahosklonně se mi snažil vysvětlit, že jsem zřejmě v horách zabloudil a usnul. Takovým ztracencům, když už začínají umrzat, se prý zdávají všelijaké sny. Potom ale trochu rozpačitě dodal: "No, kdo vás zachránil, to nevím. Byl to takový vysoký pevný, ne zrovna nejmladší chlap, vousy tedy měl, to se mu musí přiznat, jako Krakonoš. Povídal, že vás našel v odlehlém údolíčku, zřejmě jste tam sjel po zledovatělém svahu. Ještě při tom předávání bručel, že si máme lépe hlídat ty blázny, co v takovém nečase provokují osud a Krakonoše. On aby potom nedělal nic jiného, než že zachraňuje mrznoucí zbloudilce."
Já ovšem stále tvrdil: "No vážně, mně povídal, že je Krakonoš a že mu ukradli hory." Záchranář kroutil hlavou a přemýšlivě mumlal: "Je tedy pravda, že v celém širokém okolí tady není žádný známý chlap, kterému by se váš zachránce podobal. A to zde byl už podruhé, včera také. Ale Krakonoš? To jsou jenom pohádky pro srábky. Tedy také pro děti a hlavně jako folklór."