Květen 2011

Pohádka o pohádkách

31. května 2011 v 17:33 | Blechovan |  Na téma
Není žádným objevem tvrzení, že lidové pohádky představují hluboké přesvědčení prostého lidu o tom, že spravedlnost, poctivost, pravda jsou mnohem víc než ten největší balík peněz či nejskvostnější královský diadém. V pohádkách lidé vyjadřovali, že si mnohem víc cení obyčejné poctivé dřiny chalupníka či podruha než bohatství největšího sedláka - vydřiducha. Hloupý Honza se přece vždy nakonec osvědčil jako mnohem chytřejší než ten nejvychytralejší spekulantíček, podvodníček a darebák, třeba i s královskou korunou na hlavě. Král byl dobrý ne pro slávu a bohatství, ale pro moudré panování, kdy byl svým poddaným otcem i příkladem. Pohádkový děda představoval nejvyšší moudrost prostých lidí práce, víru v lepší budoucnost, zkušenosti i zralost stáří.
Pravda. V pohádkách také tekla krev a někdy dokonce proudem. To třeba když statečný Bajaja bojoval s drakem. Ale nikdy nebyla ta krev hlavní atrakcí, neřkuli hlavní náplní (hlavním smyslem) pohádkového příběhu. Spíše jen naznačovala, že cesta poctivých lidí ke spravedlnosti a klidu pro život i pro výchovu dětí se někdy musí vykoupit i krví. Drak, poražený Bajajou nebo třeba Honzou, byl vždy symbolem zla, nespravedlnosti, podlosti, ponižování mocnými a bohatými. Takoví draci se přece nikdy dobrovolně nevzdávali!
Pohádky bývaly zdánlivě dětským světem. Jenže bylo to tak opravdu? Spíše se domnívám, že pohádkové vyprávění vždy vyjadřovalo, jak vnímají svět, život a různé jejich záludnosti tvůrci pohádek, tedy prostí lidé. Zkrátka a dobře. Pohádky byly svým způsobem souhrnem mravních zásad a životního názoru těch, kteří žijí ze své práce, poctivě a čestně. Bez ohledu na to, že sběrem pohádek se často zabývali lidé velmi vzdělaní, nevzdalovali se v nich obyčejně bohaté lidové fantazii.
A vůbec. I ten nejfantastičtější příběh měl a má vždy nějaký reálný předobraz.

Budoucnost je minulost

24. května 2011 v 16:39 | Blechovan |  Na téma
Zní to nesmyslně? Pokusím se pravdu nadpisu obhájit.
Kdysi dávno, ještě před druhou světovou válkou, chodívala naše stařenka nakupovat do Budoucnosti. Prodejna Budoucnost stála na konci Městečka v malém domku, prostě krámek, ba jenom krámeček. A přece tam nakupovala spousta rodin z celého okolí. Stařeček mi vysvětloval tak veliký zájem o tak mrňavý obchod: "To víš, Jendo, lidé nemají dost peněz a v Budoucnosti se dá nakoupit levněji." Už tehdy se mi zdálo, že tady něco neklape. Náš soused také jenom takový mrňavý krámeček, no sotva jako naše tehdejší kuchyně, a pořád si stýskal, že na nic nemá peníze. Chodíval sice na hony s flintou, tedy zas až tak moc mu peníze nemohly chybět, ale v krámku prodával sám, zatímco v Budoucnosti byli prodavači dva, takže museli na sebe vydělat oba. Kromě toho do Budoucnosti chodili z širokého okolí, ačkoliv měli obchod, jako ten vedle našeho, mnohem blíž. I to mi stařeček vysvětlil: "V Budoucnosti sice zaplatí lidé za zboží stejně jako u našeho souseda, ale na konci roku se spočítají všechny výdaje i tržby Budoucnosti a co zbude (tedy zisk) to si členové družstva rozdělí mezi sebe."
Tehdy jsem prvně slyšel slovo "družstvo" v jiné souvislosti než družstvo kopané či házené. Zase mi stařeček objasil, v čem je družstvo pro lidi výhodné. Prý se nejprve zájemci složili, aby měl obchod do začátku potřebné peníze, a teď zase zisk družstva mohou mezi sebe rozdělovat. Také jsem dostal odpověď, proč někteří kupující neplatí, ale prodavač jim cosi zapíše do sešitku (knížky). To jsem chápal snadno. I někteří moji spolužáci - vlastně jejich rodiče - často neměli práci a ještě častěji dost peněz, proto nakupovali "na knížku" čili na úvěr. Členové družstva tak mohli nakoupit i když byli bez haléře. Zaplatili až "po výplatě".
Pak proběhla celá řada změn. Budoucnost přejmenovali na Jednotu, knížky zrušili, protože všichni lidé měli práci, i když ani zdaleka s ní nebyli vždy spokojení, ale družstvo fungovalo dál. Na konci každého roku se zisk dále rozděloval mezi členy, u nás prostě tak, že za restituce (vlastně ten zisk, připadající na jednoho člena družstva) nevydávali korunky, ale zboží v příslušné hodnotě. Výhodnost takového prodeje zvýšilo spojování prodejen Jednoty z celého okresu či kraje do jednoho velkého podniku - řetězce.
A zase proběhla řada změn. Do našeho života bouřlivě vtrhly super, hyper a ještě větší markety a malým obchodům bylo - podle vyjádření vedoucích pracovníků Jednoty - odzvoněno. Proto Jednota začala malé obchody prodávat. Prý se ty malé v konkurenci neudrží. Po čase u nás Jednotě zůstala jen nedávno postavená budova vedení Jednoty. Tu pak prodali, peníze rozdělili mezi zbylé členy družstva - a bylo zameteno.
A zatím majitelé těch malých obchůdků našli způsob, jak se udržet v konkurenci. Opět se spojují v různé řetězce a lidé na sídlištích i v menších obcích jsou rádi, že k denním nákupům nemusí až kdovíkam běhat. Zvláště ti z nás, kterým nohy slouží jen tak tak.
Jaký je rozdíl mezi Budoucností a těmi dnešními řetězci malých obchodů (jako např. ENAPO), dokonce i zahraničních firem? Je to prosté. Zisk z prodeje si rozdělí mezi sebe vlastníci jednotlivých obchodů, nikoliv kupující družstevníci.
Zkrátka, dnes Budoucnost ani jednota nemají budoucnost.
Není tak trochu škoda Budoucnosti i té jednoty?

O Krakonošovi II

21. května 2011 v 21:01 | Blechvan |  Pohádky
Na stanici horské služby mi tedy nikdo nechtěl věřit, že jsem v horách potkal Krakonoše. Nehádal jsem se. Sotva jsem rozmrzl, vydal jsem se na zpáteční cestu a uvažoval jsem: "Zřejmě jsem tu senzaci skutečně našel a prožil. Jenže kdo mi uvěří něco o Krakonošovi, když ani místní horští muži na něho nevěří?"
Uvěří neuvěří, psaní mne živí a jedna kachna navíc neuškodí. Sedl jsem doma, zapnul diktafon a zíral. Z mého mrňavého přístroje se ozýval povědomý chlapský hlas, který mi odpovídal na všelijaké otázky a sám sebe označoval za Krakonoše. Nezaváhal jsem a podle diktátu napsal článek o svém rozhovoru s Krakonošem. Když jsem se pak se svým článkem dostavil do redakce, první, kdo mi neuvěřil, byl šéfredaktor Kupodivu mne ale tentokrát velice pochválil. No, velice. Podle jeho obvyklých reakcí to bylo zcela mimořádné. Prostě prohlásil: "No vidíš, kamaráde, když ti člověk pořádně vynadá, tak jsi schopný si vymyslet i takovouto blbinu. Nešlo by to někdy i bez toho vynadání?"
"Kdepak, nešlo," pomyslel jsem si, "našeho šéfa uspokojí, jenom když může někomu od plic vynadat, a pak od něho někdy vezme i různé kachní bláboly." Nu a za kachnu považoval i můj článek, který pak otiskl. Posuďte sami, zda to stálo za riskování života.

Rozhovor s Krakonošem

Když jsem se trochu probral z polozmrznutí, které mne v horách, zbloudilého blouda, postihlo, vyvalil jsem oči na to, co jsem spatřil. U kamínek seděl sám Krakonoš. Pokuřoval nějakou horskou domovinu, sílu to mělo jak Taras Bulba, ale vonělo to přírodou. Poškleboval se a svěřoval se: "Tak to je. Hora mi zprivatizovali a já, pán hor a kdysi všemocný Krakonoš, abych se teď málem ukrýval před zahraničními turisty. To je pořád ´vidíte toho divnýho dědka? Celej Krakonoš. Toho si musím hned vyfotit.´ Nějaký skrček, sotva deset let mu bylo, za každou cenu chtěl svým kamarádům dokázat, že ty moje vousy jsou falešný, a tak mne za ně tahal, že jsem mu musel dát za vyučenou. Nu a teď mne tedy honí - jako neznámého pachatele - pro rasově motivovaný trestný čin, xenofobii, rušení turistického ruchu a já nevím za co ještě."
"Tak vy jste skutečně Krakonoš?" ptal jsem se. "No a vypadám snad jako Johanka z Arku?" zavrčel nespokojeně. "Kdo si myslíš, že by v takové nepohodě bloumal horskými dolinami, aby zachraňoval nějaké bláznivé turisty? K tomu je dobrých jen pár horských záchranářů a ti zase musí čekat na stanici, až je zavolají k zásahu. Nebýt celý svůj dlouhý život zvyklý na solidaritu s obyčejným člověkem, užíval bych touto dobou dávno zasloužený důchod v Útulně pohádkových bytostí, (známé ÚPB) jako většina vodníků, lesních žínek a divožínek, hejkalů a klekánic, bludiček a vůbec."
Přijal jsem jeho pohled na věc a osmělil jsem se k otázce: "Jak to ale přijde, pane Krakonoši, že vy, vládce hor a přírodních živlů, tady brečíte jak stará želva, abych použil příměru srozumitelného dnešním čtenářům?"
"Já, mladíku, nebrečím ani jako stará, ani jako jakákoliv jiná želva. Já jenom konstatuji fakta, aby bylo jasno. Mně jakožto staré struktuře (a to jsem starý, to je fakt) vyvlastnili hory a vrátili je lidu. Proto dnes patří povětšině menšině. Částečně i zahraničním majitelům a s těmi nejsou žádné žerty. Ostatně se musím přiznat, že jsem své poslání, chránit hory a lidi, v posledních letech už nezvládal. Stačí se podívat na holé stráně, to na jedné straně, a na houfy bud, chalup, hotelů, lanovek, šleprů a jiného neřádstva zamořujícího svahy i vrcholy, to na straně protilehlé. Proti moderním hoteliérům a cestovním kancelářím byl ten známý lotr Trautenberg, pokud jste o něm někdy už něco slyšel, hotovým požehnáním hor."
Zdálo se mi tolik sebekritiky moc i na prezidenta, a tady přede mnou přece stál, vlastně seděl, docela obyčejný pohádkový Krakonoš. Proto jsem vyslovil námitku: "Panebože, dnes přece nemůže nikdo nikomu upřít jeho majetnická práva!"
"Já nejsem žádný panebože, já jsem obyčejný Krakonoš, a to ještě skoro ve vyhnanství," nasupil se lesní muž. "Prostě se tu kdysi začaly objevovat ploty a cedule s nápisem ´Soukromý majetek, vstup zakázán´ a měl jsem po vládě nad horami."
"To jste se ani nepokusil dovolat se spravedlnosti? Vždyť třeba taková Správa KRNAP by se vás jistě zastala?" "Mladíku, nenechte se vysmát. Copak ti v KRNAPU něco zmůžou? I když pánbůh zaplať aspoň za ně! Já na to šel jinak, moderně. Sehnal jsem si právního zástupce a ten mým jménem řádně protestoval u Nejvyš-šího soudu proti přivlastnění odvěkého Krakonošova majetku. On existuje zákon o vydržení. A víš, ty zmrzlíku, jak to dopadlo? Na pozemkovém úřadě se mu vysmáli. Kde prý mám zápis v knihách o vlastnictví, zda jsem posledních deset roků poctivě platil daň z nemovitosti a kdesi cosi; mám se prý soudit a budu muset Krkonoše prodat na soudní výlohy. Byl tam také jeden mladý a vnímavý právník, zřejmě patřil mezi ochránce přírody, tedy kamarád. Ten mi vysvětlil, že odvolávat se na právo vydržení, tedy že jsem tady vládl jako vlastník několik tisíciletí, by mi bylo platné jak americkým indiánům. Ti už také nevlastní zhola nic z celé Ameriky."
"Co takhle obrátit se k soudnímu dvoru v Haagu?" vyzvídal jsem trpělivě dál, stále více rozehřátý dalším čajem zpevněným slivovicí. "To bych musel vlastnit celé Alpy na soudní výlohy. Ostatně, nechtěl jsem skončit jako ti Indiáni v rezervacích a raději jsem vyklidil pole působení do ústraní v nejskrytějších a nejodlehlejších místech kdysi mých hor. Tady se alespoň cítím být doma."
Pomalu se mi zavíraly oči, ale ještě jsem zaslechl Krakonošovo: "Příště, až půjdeš, ty uchále, do hor, nedávej si celou četu koktejlů, jako dnes. Kdybych náhodou nebyl dnes právě na tomto místě, už bys žádnou reportáž nenapsal."
Jeho hlas slábl a slábl, až zanikl jako by ve veliké dálce. Já se probudil až u těch horských záchranářů. A tak končí reportáž pro SENZA i tato pohádka. Věřte, nevěřte, Krakonoš existuje.
Alespoň v pohádkách určitě...
V zájmu pravdy je nutné dodat, že odborníci nechtěli zvukový záznam uznat jako autentický. Někteří dokonce tvrdili, že v hlase Krakonoše rozeznávají spolehlivě slavný přednes ještě slavnějšího národního umělce Jana Wericha. Jenže ten už byl dávno zpopelněný, když jsem popisovaný rozhovor nahrával

Test vyzrálosti?

17. května 2011 v 18:58 | Blechovan |  Na téma
Také jsem kdysi skládal maturitní zkoušku. Bylo to v roce ... Kdo by si to pamatoval celý dlouhý život. Prostě bylo to dávno. Pravda, tehdy se nevedly diskuze zda má být maturita státní nebo soukromá. Naopak bylo zřejmé, že složení zkoušky mělo být zárukou, že úspěšný maturant má předpoklady pro další vzdělávání. Celostátní tématika maturitních předmětů dávala jistý předpoklad srovnatelnosti výsledků. Jiné předměty byly pochopitelně na rozdílných školách, společný byl náš spisovný jazyk.
Dnes je situace jiná. Vyjadřuje ji teze: mnoho soukromých i státních středních škol, maturity smrt. Tak se mohlo stát, že některé vysoké školy zcela nepochopitelně a protismyslně tvrdí, že výsledky státní maturity nebudou při přijímacím řízení brát v úvahu. Tak co podle nich bude zárukou úspěšného vysokoškolského studia? Snad ne dostatečné finanční zázemí rodiny? Stamiliony prý již stála dosavadní příprava (peníze získaly soukromé instituce, které státní maturitu připravovaly). Jak je možné, že celé slavné ministerstvo školství nemá dostatek kvalifikovaných pracovníků, aby připravilo maturity samo? Nebo snad přetíženi intrikami uvnitř koalice a trochu i mimo ni, že na konkrétní práci nemá čas na takový detail, jakým je test kvality středoškolského studia? Či nemá dost kvalifikovaných sil? Žijeme v době internetu, ale problémem je prý i rozvoz maturitních otázek (zadání). Nepochopím. Zjevně mne ta dávná maturita nepřipravila dostatečně na soudobé problémy školství.
Nebudu proto těm dnešním ministerským "odborníkům" do jejích namáhavé práce mluvit laickými názory či návrhy. Jedné věci se však nedokáži vyhnout. Proč se skládá nejprve zkouška ústní a pak písemná? Staletá zkušenost přece jasně prokazuje, že v ústním přezkoušení se zkoušený lépe pozná. Nejen proto, že nemůže opisovat, ale hlavně tím, že zkoušející doplňkovými otázkami poměrně spolehlivě odhalí případné příčiny chyby (zda se jedná o nezvládnutí tématu či jen o dílčí omyl). Zdá se logické, že po případném neúspěchu písemné zkoušky ta ústní odhalí buď celkovou neznalost nebo jen dílčí omyly.
Každopádně. Na maturitu vzpomínám už takovou řádku roků, že mi dnešní odborníci oprávněně navrhnou, abych nemluvil do něčeho, co se mne netýká.
Já se ovšem ohrazuji a to kategoricky!
Já přece do ničeho nemluvím. Já o tom jen píši.

O Krakonošovi I. část

15. května 2011 v 16:22 | Blechovan |  Pohádky
Šéfredaktor si mne zavolal a postavil si mne před sebou nikoliv na moji parketu, ale na tradiční peskovací kobereček: "Toto má být reportáž o našich horách? Takové ty cintyslinty o velebné kráse zasněžených hor, mlčenlivých velikánech, bezradné zvěři? Co? Bezduché popisy majestátních velikánů, rádoby vzpomínky na slavnou historii našich hraničních hvozdů. Co? Takové ty novinářské plivance bez obsahu a cíle. Co? Tisíckrát omílané oběti hor. Co? Teď se sebereš a vydáš se za skutečnou novinářskou senzací! Jasné?"
Mé nesmělé námitky, že teď, uprostřed zimy, se na horách, kromě nějakých zmrzlých, polámaných, zbloudilých a zalavinovaných nedá nic vyštrachat, odmítl jen krátkým: "Pch!" Aby dodal své nenáladě náležitou průraznost, doplnil ten posměšný odfrk ještě stručným: "Třebas tam zmrzni, ale přines něco, co se dá číst, jasné?"
Jasné mi bylo jen to, že musím odjet a nevracet se dříve, než mne napadne nějaký trhák. A to ´dříve´ ovšem nesmí být později než za dva týdny, kdy má náš měsíčník SENZA uzávěrku.
Promýšlel jsem, kam se vydat a hlavně co tam hledat, ale nenapadlo mne nic. Vyjel jsem proto do našich nejvyšších hor, do Krkonoš, a že tam budu hledat tak dlouho, až něco najdu. "V krajním případě," pomyslel jsem si, "bude senzace z toho, že redaktor SENZA někde v nějaké horské dolině zmrzne." Poněkud cynický a nepovedený nápad. Ještě pak o té senzaci - zmrzl redaktor, který tak položil život za senzaci - bude psát nějaká prašivá konkurence. Hrůza pomyslet.
Ubytoval jsem se v důstojném horském hotelu, pozůstatku po někdejších zotavovnách ROH, a věnoval se podrobnému studiu mapy Krkonoš a všelijakému povídání o historii a současnosti, o malérech i radostech místního horstva. Zvláště mne zaujalo tvrzení, že kdysi dávno byly Krkonoše regulérně pokřtěny jakýmsi biskupem, kterého na Sněžku obětavě vynesli horalé v nosítkách.
Sice jsem nic moc nevystudoval, ale místní znalci mi poradili krásnou cestu údolím Bílého Labe. "Když už nic jiného," povzbuzovali mne, "mají tam v jedné boudě tak výtečný koktejl, že po něm napíšeš senzační zprávu, ze které vašemu šéfovi vylezou oči z důlků." Myslel jsem si své. Tomu ty oči polezou z důlků nanejvýš vztekem nad mým výplodem, a to není o co stát. Radu jsem však přijal. Takový výborný koktejl je někdy lepší než pět šéfredaktorů.
Pokud se jedná o ten koktejl, informace byla naprosto pravdivá. Po třetím repete jsem dostal dokonce nezvládnutelnou chuť jít do hor objevovat pro šéfa vhodnou senzaci a přes upřímně míněná varování personálu boudy jsem se do mlhy a větru, hlubokého sněhu a velebné krásy hor (aťsi má šéf vzteka za tu velebnou krásu hor) vypravil. Hřály mne ty koktejly a pocit jistoty, že teď se něco musí stát. Něco opravdu zajímavého a já budu při tom. Pocit byl ovšem významně podporován tím posledním koktejlem i jeho staršími bratry. Byl nejen podporován. To, co se přece jen událo jimi bylo zřejmě i vyvoláno, jak za chvíli poznáte.
Prodíral jsem se noční nepohodou odvážně a nerozvážně a zpočátku mi bylo docela do zpěvu. Nemusel mi však žádný ochránce přírody zavírat ústa varováním, že hluk ruší zvěř. Byl tam z větru takový rámus, že by zvěř stejně nic neuslyšela, kdyby tam vůbec nějaká mohla ještě být. Hlavně ovšem mi ta ústa zavřel vítr četnými střelami zmrzlého sněhu. Za chvíli jsem už nejen neslyšel - tedy kromě toho burácivého větérku -, ale ani neviděl, jak jsem měl oči zaslepené dotěrnými ledovými krystalky. Jinak si nedovedu vysvětlit, že bych za dvě plánované hodiny nedorazil na Výrovku nebo něco tam poblíž. Ale byl to fakt. Dvě hodiny jsem se prodíral vichřivým nečasem a nic. Tři hodiny jsem se zoufale zaťatými zuby překonával nemohoucnost a nic. Po čtyřech hodinách jsem si musel přiznat, že senzace je na cestě.
Neměl jsem už sil pokračovat v cestě, ale ani chuť v krkonošské fujavici pomalu zamrzat až do úplného ztuhla. Zřejmě mi zbyteček některého z těch drinků ještě škodolibě poradil, abych hledal větší klid v údolí. Začal jsem pomalu sestupovat po svahu, ale než jsem stačil udělat deset dvacet kroků, uklouzl jsem a valil se jak lavina - na štěstí bez té laviny - dolů. Snad jsem se i praštil do palice, protože mám takové krásné okno z toho nejčiřejšího skla a vzpomínám si až na to, co se dělo, když jsem se probudil.
Byl jsem v nějaké podivné, docela obyvatelně vybavené prostoře. V koutě žhnula kamna, u nich seděl mohutný vousatý chlap a pokuřoval naprosto nepovědomý tabák. "Mladíku," povídá ten kmet, "máš ty vůbec nějaký rozum? Nebo jsi chtěl dobrovolně zmrznout tady v těch krásných horách raději než nedobrovolně v nějakém škaredém městě? Jenže na bezdomovce nevypadáš." Tak bručel, ale na kamnech už klokotala voda a za chvíli vůně nalévaného čaje napovídala, že i v těchto odlehlých a ztracených končinách (já se v nich tedy ztratil určitě) znají moravskou slivovici. Musím přiznat, že jeden dva loky tohoto elixíru velice zpříjemnily další vousáčovy výtky, a já jsem je kupodivu přijímal docela vyrovnaně. V příjemně odpočinkové pohodě jsem se pomalu vzpamatovával a - redaktor se nezapře, ani když je polozmrzlý - vyptával se na kdeco. Ten můj zachránce mi docela ochotně odpovídal, i když jeho odpovědi někdy nedávaly tak docela smysl. Tvrdil třeba, že mu lidé ukradli hory. Ani jsem si nebyl schopen ty jeho odpovědi zapsat, tak jsem byl zanedlouho otupělý a zřejmě pod vlivem moravské síly sídlící ve slivovici jsem usnul. Ještě že jsem měl duchapřítomnost - reportérské podvědomí - a zapnul jsem včas svůj maličký diktafónek; ten nebyl zmrzlý ani ospalý; byl totiž schovaný pod kožíškem.
Probral mne cizí dotěrný hlas, nabádající mne důrazně k probuzení. Hlas a jeho nabádání byly doplněny ještě poplácáváním po mých tvářích, chvílemi bych řekl doslova políčkováním. To se mi samozřejmě nechtělo líbit a s nejvyšším sebe-zapřením jsem se přece jen odhodlal probudit.
Tentokrát jsem nebyl v žádné divné místnosti, ale prokazatelně v úřední a služební místnosti Horské a záchranné služby, kde mne jeden záchranář nutil neusnout navěky.
"No konečně, že jste se probral," oddechl si, "už jsem myslel, že máme dalšího letošního zmrzlináře. Zrovna včera jednoho přinesli a ten už se neprobral."
"Kde to jsem?" zajímal jsem se nenápaditě, "vždyť jsem si ještě před chvílí vyprávěl s Krakonošem, vládcem hor."
Záchranář se usmál a blahosklonně se mi snažil vysvětlit, že jsem zřejmě v horách zabloudil a usnul. Takovým ztracencům, když už začínají umrzat, se prý zdávají všelijaké sny. Potom ale trochu rozpačitě dodal: "No, kdo vás zachránil, to nevím. Byl to takový vysoký pevný, ne zrovna nejmladší chlap, vousy tedy měl, to se mu musí přiznat, jako Krakonoš. Povídal, že vás našel v odlehlém údolíčku, zřejmě jste tam sjel po zledovatělém svahu. Ještě při tom předávání bručel, že si máme lépe hlídat ty blázny, co v takovém nečase provokují osud a Krakonoše. On aby potom nedělal nic jiného, než že zachraňuje mrznoucí zbloudilce."
Já ovšem stále tvrdil: "No vážně, mně povídal, že je Krakonoš a že mu ukradli hory." Záchranář kroutil hlavou a přemýšlivě mumlal: "Je tedy pravda, že v celém širokém okolí tady není žádný známý chlap, kterému by se váš zachránce podobal. A to zde byl už podruhé, včera také. Ale Krakonoš? To jsou jenom pohádky pro srábky. Tedy také pro děti a hlavně jako folklór."