Červen 2011

Seriál seriálů

28. června 2011 v 19:08 | Blechovan |  Na téma
Vůbec nemám na mysli takové ty nekonečné a většinou plýtké televizní seriály. Už dlouho mne žádný nedokázal zaujmout.
Zato, když jsem byl kluk - a to už je opravdu dávno -, mne a desítky tisíc jiných kluků zaujal, přímo uchvátil kreslený seriál Jaroslava Foglara Rychlé šípy.
Ty seriálové příběhy byly většinou docela obyčejné, skoro denní příhody, s kterými se každý hoch či dívka mohli osobně seznámit. A snad právě to bylo na nich tak úžasné a působivé.
Vždy když mělo vyjít nové číslo Mladého hlasatele (a po válce časopisu SČM Vpřed) jsme nedočkavě čekali, kam nás zase zavedou Rychlé šípy, jaké dobrodružství nám připravil Foglar a jeho seriálové postavy.
Od té doby vycházelo různých kreslených seriálů kopa, žádný však nemohl Rychlým šípům konkurovat. Nejen proto, že tento klub byl první a lákal k napodobení, ale také z toho důvodu, že foglarovské kluby opravdu vystihly dobovou potřebu a zájem mládeže.
Uběhlo mnoho roků a Rychlé šípy i jejich seriál téměř upadly v zapomenutí a mladší hoši mají dnes většinou jiné zábavy, záliby a zájmy. A přece jsem si nedávno na někdejší seriálový trhák vzpomněl. To když jsem prohlížel zajímavý web, který nabízí možnost vyhledat pro libovolné příjmení údaje o tom, v jakém počtu se v jednotlivých okresech naší vlasti vyskytují. A v diskusi u této webové stránky jsem našel vtipně podanou připomínku: "Zjistil jsem, že v celé republice nežije ani jeden Dušin (Mirek Dušin, vzor klukovské cti, vedoucí Rychlých šípů)."
Jak by pak bylo možné očekávat, že je u nás stále v úctě mravnost, čestnost a smysl pro fér jednání?
Ano, Dušinové zřejmě vymřeli, korupce má zelenou.

I magie má historii

20. června 2011 v 18:41 | Blechovan |  Na téma
Od pradávna, a možná že ještě o pár tisíciletí dříve, bylo tuze mnoho věcí, kterým lidé nejen nerozuměli, ale dokonce ani rozumět nemohli. A to měli štěstí, že nebyly státní ani soukromé maturity.
Jak mohl člověk doby kamenné chápat, že někdy začne řádit zemětřesení či bouřka a jindy je krásné jasné nebe, tak akorát na opalovačku u moře? Když to nechápal, lámal si hlavu vysvětlením, které pochopit dokázal. A tak si vymyslel nadpřirozené síly, čaroděje a další atributy magie. Je krutá bouře? Normálka. To Perun, Jupiter či který nebešťan, ba i naštvaný pozemský kouzelník trestá zlobínky na Zemi. Jak se tomu ubránit? Tedy jak zařídit, aby trest nestihl právě mne, hodného a doma ukrytého hříšníka? Žádný problém. Zapálí se hromnička - samozřejmě k usmíření toho naštvaného Peruna či Jupitera (nebo Dia?) a je to.
Jenže tu a tam bouchl blesk i do chráněné stavby. I vymyslel si člověk hříšný zdůvodnění. Ten rozzlobený nebešťan prosbu ode mne, hříšníka, odmítá. A už je tu institut šamana, kouzelníka či kněze. Takový pověřenec, znalý všech božských požadavků a lidských fíglů, převezme ochranu lidí do svých mocných rukou a jejich magická síla zabrání, aby - hříšníka hrom bacil. A když nezabrání? Magická moc daného profesionála vnukne vysvětlení, které se samozřejmě ujme. Vysvětlení třeba toho druhu, že Perun nepřijal ani úlitbu (kdepak kořeny korupce!), ani přímluvu, protože hněv bohů je mocnější než pravomoc šamanů. Proto pryč s viníkem - a zase bude dobře.
A jako vždy v životě, i zde vznikne silná konkurence. Nepomohl jeden šaman, pomůže jiný.
Tak nějak vznikla černá magie, která zpočátku usilovala o zázračnou moc a později se změnila v prima fígle, kouzelnické ovšem. Nu a ještě později se magie stala vděčným námětem různých románů, pověstí a povídek, samozřejmě včetně pohádek.
V dnešní době vedle zmíněných námětu je magie včleněna do vysokoškolského studia, jehož zakončením v určité úrovni získá úspěšný student titul magi-str (Mgr. nikoliv magior). Kouzla sice dělat nedovede, ale ti starodávní kouzelníci by čubrněli, co všechno dnes lidé, dokonce i nemagistři, dokážou.

Jó vesmír!

13. června 2011 v 19:17 | Blechovan |  Na téma

Vesmír jsem měl od mládí rád. Pozorně jsem sledoval každou novinku a těšil jsem se, že k obohacení VESMÍRU také něčím přispěji.
Už asi neutajím, že se mi nejedná o obtížně definovatelný pojem, jakési "úplně všechno", ale o cosi docela jiného. Ano, mám na mysli časopis VESMÍR, který jsem od svých gymnaziálních let sledoval. Pak už jsem jen nakukoval do VESMÍRU svých synů, ale nakonec jsem poznal, že VESMÍR je nad mé schopnosti. Povětšině platební. Jako student jsem ty dvě tři kačky vždycky splašil. Teď už nejde o kačky, ale o desetikačky, a to je věc složitější. No, někdy je nad mé schopnosti i možnost pochopit vesmírné psaní. Jak se měnilo zaměření časopisu, tak se v něm objevovaly články mnohem odbornější (než ty dřívější, určené spíše laikům a hlavně skoro monotematické). Nu a VESMÍR je pojem tak široký, že se pod jeho kabátek (do jeho obalu) vejdou i náročnější články rozdílných odborností. Takže dnes už VESMÍR pozoruji jen a jen vlastníma očima bez brýlí. To když večer venčím našeho čtvernožce a se vzpomínkami na někdejší plány a představy obdivuji krásy noční oblohy.
Ale ta přece také patří do VESMÍRU!
Ostatně patřím tam i já s tím svým čtyrnohým hafanem.

O veliké řepě

12. června 2011 v 10:48 | Blechovan |  Pohádky
Upozorňujeme, že pěstování takto velikých řep se neshoduje s kvótami Evropské unie, přidělenými naší republice. Proto je třeba dědka i s babkou označit za konzervativce a staromilce. Jako by nebylo dost cukru z dovozu!
Kdo by neznal pohádku o veliké řepě, jak se k jejímu ze země vytažení museli spojit ale úplně všichni. Jak už to však v našem životě i v pohádkách bývá, žitá skutečnost je mnohem složitější. Podívejme se tedy na tento příběh blíže.
Ve stručnosti lze tu pohádku shrnout do několika bodů. 1. Zasadil dědek řepu. 2. Řepa rostla a rostla... 3. Na vytažení převeliké řepy nestačil dědek sám. 4. Teprve pomoc mrňavé myšky dovolila sklidit úrodu.
A teď tedy pěkně po řadě.
Zasadil dědek řepu
Nebylo to tak honem. Nejprve musel dědek pěkně odplevelit, zrýt a pohrabat záhon pro tu řepu určený. Také pořádně pohnojit, bez toho to nejde ani po převratu a nešlo to ani před ním. Rovněž bylo třeba zakoupit semeno a to zasít, nikoliv zasadit. Dědek dlouho vybíral tu nejlepší a nejproduktivnější odrůdu. Nakonec vybral řepu cukrovou, cukrovku. Cukrová řepa má už od císařství své tržní výhody. Alespoň se to dědek domníval. Poslechněme si, jak se řepný příběh vyvíjel dál.
Řepa rostla a rostla, až vyrostla...
Ani tato fáze nebyla zcela jednoduchá. Kromě sluníčka a vody potřebovala řepa k růstu také nejprve vyjednotit (zasít jediné semínko, to nedává záruku, že vůbec vzejde) a potom pravidelně okopávat, odstraňovat plevel a obdivovat, jak se má ta rostlinka k světu.
Kdo nevyzkoušel, nepředstaví si, co taková rostlinka dá práce. Třeba jen to vyjednocení (přetrhávání). Dejme tomu, že je krásné počasí. Sluníčko svítí a vy musíte se hřbetem ohnutým jak vláda před pány z Mezinárodního měnového fondu, a také skoro po kolenou, pěkně rostlinku po rostlince probrat, ponechat vždy tu nejsilnější, se správnými odstupy mezi jednotlivými rostlinkami, aby měly dost místa k svému růstu. Záda bolí, o kolenou ani nemluvím, pot se z vás jen řine. Nu a ta řepa si prostě roste a roste.
Také může být horší počasí. To nebude pražit sluníčko, ale vy se budete potit stejně a budete možná ještě mokřejší. Jen to zkuste, půl dne na záhonech či na políčku v blátě, za větru, ruce zkřehlé, zablácené, popraskané! A pak se řekne "řepa rostla a rostla". Jo, řepa si rostla, ale vy jste se pořádně hrbili nad ní, aby růst mohla.
...až vyrostla veliká, převeliká
Toto je taková krásná růstová fáze. Dědek chodí kolem políčka, obdivuje milou řepu, jak se má k světu, a těší se, co všechno s ní vyvede. Třeba ji prodá. Bude na pachtovné či na daň z nemovitosti, na příští sadbu a ještě zbude něco na přilepšenou v domácnosti.
V zimě si dědek s babkou v pohodě nad dobře oslazeným kafíčkem po řepné i jiné dřině odpočinou. Případně už vidí, jak se ta řepa využívá (necukrovka, krmná řepa) ve výrobním biotechno-logickém cyklu, v němž hraje nejdůležitější roli tlusté prasátko. To si na krmení pochutnává, aby si jednou pochutnali dědek s babkou na něm. Lidé, kteří chodí kolem vašeho výpěstku, jej obdivně a se závistí pochvalují třeba takto: "Jen aby vám to hryzci nesežrali ještě před sklizní." Ti zasvěcení možná upozorní: "Nedávno tady v sousední dědině ukradli sedláčkovi z pole celou úrodu. To abyste si tu velkořepu nechal střežit bezpečnostní agen-turou." Ti nejprotivnější připomenou staré rčení, že čím hloupější sedlák, tím jsou větší zemčata (zemčata čili zemáky, brambory, ba i erteple ), a že to platí také pro řepu. A podobně.
Táhnou, táhnou, vytáhnout nemohou
Přišel čas sklizně. Jenže ani zde to neměl dědek tak jednoduché, jak jsme bývávali v známé pohádce - a vlastně i ve skutečnosti zvyklí. Úroda na poli, to ještě neznamená peníze ve spořitelně. Právě naopak. Nejprve sklidit a pak prodat. A potom snad konečně sklidit i odměnu za celoroční práci. To není jako v úřadě nebo v továrně. Odpracuješ v pořádku příslušné směny a dostaneš bez dalšího vyjednávání výplatu. Vlastně tak by to mělo být a dříve bývalo, ale bohužel - alespoň dnes u nás - mnohdy není ani tam. Inu, časy se mění, co bylo není.
Žně, sklizně, vždy vyžadovaly větší počet pracovníků než běžné roční práce. Také ke sklizni převeliké řepy musel dědek přizvat pomocníky. Přizvat a každému něco za pomoc také slíbit. Nejjednodušší to bylo s babičkou. Babičky jsou na to zvyklé, a ženy vlastně skoro všechny, že musí pomáhat zajišťovat živobytí. Babička se proto těšila stejně jako dědeček na nějaké to přilepšení za utržené penízky a šla bez odmluv dědovi pomoci táhnout, potahovat, ale ani s ní dědek řepu vytáhnout nemohl.
Přizvali proto vnučku. Ne že by se jí zrovna chtělo. Právě si hrála s panenkami, představovala si, že jsou to princezny a ona je jejich maminka, paní královna, a teď má jít potahovat řepu! Kdo to jakživ slyšel, aby se paní králová tahala s řepou? Nu, že však měla dědu a babičku ráda, pomoc neodmítla. Ještě jí za její ochotu slíbili koupit panenku a šlo se táhnout. A zase, ať potahovali, jak potahovali, výsledek nikde nic. Motal se tam kolem pejsek, a že by jim také za velkou psí konzervu pomohl. Dědu to sice trochu zlobilo, že je to skoro vydírání, ale když mu psík vysvětlil, že se každý musí umět o sebe postarat a on se stará, jak umí, ostatně, že je známo "zadarmo ani kuře nehrabe", tak proč by i hodný pejsek bazplatně potahoval... Slíbili a zase nic. Přidala se k nim kočička. Lísala se, potvůrka, jako by byla ta nejhodnější, ale přitom si za pomoc vymínila k denní dávce mléka ještě kitkatku. Slíbili a zase nestačili. Tedy nestačili na tu převelikou řepu. Teď už byli s rozumem v koncích. Najednou zpod hroudy vykoukla malá myška, a že by jim pomohla, když jí slíbí, že ji kočička Micka nebude prohánět a nesežere ji. Micka byla svolná - proč by se měla honit za myškou, když bude mít kitkatky -, a tak se myška přidala. Dědek znovu popadl řepu za chrást, babka dědka kolem pasu, vnučka babku za sukénky, pes vnučku taktéž, kočička pejska za ocásek a myška? Statečně se zakousla do kočičího ocásku a táhla vší myší silou - a co se nestalo? Vlastně co se stalo? Řepa se konečně vysvobodila z hlíny. Všichni byli na hromadě a řepa naštěstí vedle nich. Jinak by je zamáčkla, jak byla veliká. Teď teprve bylo vidět, jaký se podařil dědovi husarský pěstitelský kousek.
Zde obvykle pohádka končí. Jenže my se musíme podívat, co bylo potom, kdy společné úsilí zdolalo náročný úkol - vytažení veleřepy ze země.
Co teď s tou převelikou řepou?
Dědek s babkou se těšili, že tu řepu prodají do cukrovaru, že budou penízky, že splatí všechny ty sliby, daně a poplatky a budou mít ještě na cukr do kafíčka. Řepný chrást a řepné řízky poslouží v hospodářství jako krmivo. No zkrátka, normálně.
Jenže teď se dostavily nečekané komplikace. Když chtěli řepu odvézt do cukrovaru ve Vyškově, řekli jim lidé, že ten už zrušili. Teď je na jeho místě hypermarket. Tak tedy do Slavkova. Tam cukrovar už také zrušili. Nezbývá nic jiného než řepu dopravit do cukrovaru třeba v Kojetíně. Dovedete si představit to zklamání, když jim odmítli řepu převzít, protože mají letos nadzásoby a cukr by stejně v EU neprodali? Prý ho loni dovezli ze zahraničí. Nakonec tedy cukrovar ve Vrbátkách. Tam byli ochotni řepu zpracovat, ale... "Tak ji přivezte," povídá kdosi do telefonu, "ale my máme problém s odbytem cukru, protože k nám dováží levnější, dotovaný z ciziny. Proto vám z té veleřepy vyrobíme cukr, ten si můžete odvézt a prodat. Za zpracování nám zaplatíte nějakou tu korunu." Dědek a babka zesmutněli. Teď už viděli, že v lepším případě budou mít to kafíčko hořké, v horším budou vařit jen čaj z bylinek. Výdělek nebude, dřeli se zbytečně.
Převeliká řepa ležela tam, kde ji vytáhli, a ani ti zloději se nesnažili ji ukrást, když cukrovary nemají zájem. Marně se pejsek těšil na psí mls, marně kočička na mls kočičí - kitkatku a už se ohlížela, kdeže je ta myška pomocnice, aby si na ní pochutnala a zahnala kočičí hlad. Ale myška nikde.
Mezitím řepa zapadla sněhem, potom trochu promrzla, pak zase rozmrzla a přišlo jaro. Vnučka slíbenou panenku dostala. Děda s babičkou, kdyby neměli třeba večeřet, vnučce slib splní, to je známá věc. Dokonce i vnukovi. Pejsek se musel spokojit jen se zbytky jídla, s kostičkami a podobně, ale hlídat poctivě nepřestal. To je zase taková pejskovská přirozenost. Kočička, jak už jsme říkali, šmejdila po myšce, ale myška stále nikde.
Až jednou. Převeliká řepa se už kazila a děda se rozhodl, že ji vyveze na kompost. "Aspoň ať pomůže obnovit sílu země," myslel si. Když k té řepě tedy přijeli s vozem, pootočili ji, aby se lépe nakládala, tak zpod řepy vyběhla myška a šup, už byla ukryta ve své myší díře.
Myška byla tedy jediná, která měla z práce na převeliké řepě nějaký užitek. Celou zimu se na ní přiživovala. Jenže teď byla příliš zvědavá. Vystrkovala své myší fousky z úkrytu, aby viděla, co se s veleřepou děje, a najednou skok a kočička ji měla v drápech.
A jaké z této pohádky plyne poučení? Nestačí, když lidé poctivě pracují. Musí být vytvořeny podmínky, aby výsledky práce neshnily jak ta řepa. Kočičí sliby - volební reklama.

Parostroj času

7. června 2011 v 19:10 | Blechovan |  Na téma
Jak známo, každý stroj musí mít nějaký pohon. Inženýr Steam si zvolil jako nejvhodnější pohon stroj parní. Hlavním argumentem pro tento druh pohonu byla vysoká efektivnost. Když totiž cestovní kabinu vybavil dostatečnou plochou slunečních panelů, nemusel se už starat o nic jiného, než o cestování. Odkud a až kam. Stroj času, jak známo, stojí na místě a pohybuje se jen a jen v čase. Proto svůj stroj umístil na břehu velikého jezera, které zaručovalo dostatečný přísun vody ke "zparování".
Takže jeden problém byl vyřešen. Pak přikročil konstruktér k řešení problému druhého, totiž kam až v tom čase poskočit. Samozřejmě mířil spíše dopředu. Jednak zjistí kurzy všemožných akcií a také pozná, jak dopadnou aktuální mocenské hrátky. Bude se tedy moci postavit na tu správnou, tedy vítěznou stranu. Pro začátek volil jako cílové datum jen konec století. A v tom byl ten malér. Když totiž po několikavteřinové vycházce časem zastavil v roce 2100 a vykoukl ze svého časového parostroje, polil ho studený pot. Konec století, jak konec století, ale tam, kde se mělo rozprostírat jezero, byla téměř pustá step.
Přesvědčen o své chytrosti, nevěnoval totiž inženýr pozornost předpovědím ekologů. Věřil neodvratně našemu panu prezidentovi a ten nějaké ty oteplovací řečičky vyvracel s takovou přesvědčivostí, že jim snad i sám věřil. Natož jeho ctitel, inženýr Steam.
V mžiku si časový cestovatel uvědomil, že není voda, nebude pára, nebude cesta zpět. Honem tedy nakopl parní motor, dokud byla ještě v nádrži jakás takás zásoba vody, a rychle zamířil do roku 2011. Bohužel té vody nebylo dost. Proto skončil někde v půli cesty a domů, tedy do naší epochy, se už nedostal.
Nikdo neví, kde skončil. Lidstvo musí čekat nezjištěný počet roků než dožije času, kam až se náš časový cestovatel dostal. Tak byl ztracen jeden z největších vynálezů - stroj času, v tomto případě parní. Protože v zájmu utajení (pan inženýr hodlal parostroj času patentovat) nezanechal nikde žádné poznámky o principu zařízení, skončilo s inženýrem někde v budoucnosti i cestování časem a my si musíme počkat na dalšího vynálezce.
Kdyby svůj stroj poháněl biomasou, možná, že by uspěl lépe. I když ...