Srpen 2011

Jeden z mnoha

29. srpna 2011 v 15:56 | Blechovan |  Na téma
Jeden příběh z mnoha, které jsem měl možnost prožít, má hodně staré datum. Je to příběh válečný, ale naprosto mírumilovný. Třeba zaujme.
No, když si dnes přátelé přidělují pojmenování jako "ty vole" nebo "ty jsi kráva, koza, slepice …", snad ani neznají z vlastní zkušenosti tu předlohu, daného tvora živoucího. Moje generace venkovské mládeže měla ovšem docela jiné zkušenosti. Slepice? Kozy? Skoro na každém venkovském dvorku. Vůl? Toto klidné, silné tažné zvíře jsme dobře znali ze statku na Skavsku. Kravička byla opravdovou živitelkou většiny chudých zemědělských či rolnických (dnes farmářských) rodin. Byla skoro kamarádkou, členem rodiny. Však se o ni také podle toho starali. Sotva ráno zavolala na hospodáře, že jako má hlad (zabučela), hospodář vyskočil z postele - pokud už něco na dvorku nepřipravoval - a honem s krmením do chléva (chlívku). Večer, když jsme cvičívali v Sokole, košíkářský učeň u pana Krále někdy kolem osmé hodiny uháněl krmit panu mistrovi kravičky a býčky pěstované na maso. V mnoha malých usedlostech sloužil kravský potah k potřebným pracím na poli včetně orby, rozvážení chlévské mrvy (no, hnoje), svážení obilí a podobně. Ale i takto vytížená kráva musela poskytnout rodině mléko. Zkrátka živitelka. U větších sedláků se ovšem chovali i koníček. Pak se spolu s kravičkou zapřahal do vozu, pluhu … U těch movitějších hospodářství to ovšem chodilo trochu jinak.
Na základní škole (v době války) jsem měl spolužáka Olíka, jehož rodiče vlastnili na místní podmínky docela slušný stateček (rozuměj "farmičku"). Tam se krávy do vozů či dokonce do pluhu nezapřahaly. K tomu měl hospodář pár koníků, svoji chloubu. V chlévě stálo několik mlékodárných krav, které měla na starosti naopak selka.
Kdysi jsme s kamarádem Olíkem seděli nad nějakým významným problémem (třeba jsme louskali záhadu, které hrušky jsou právě v nejlepší zralosti a nejméně střežené). Bylo to už večer. Hospodář odešel do sokolovny, kde pěvecký sbor Moravan nacvičoval připravované vystoupení, a selka dílem připravovala nějaké jídlo, dílem odbíhala do chléva, protože: "Ta Malena se mně nějak nelíbí. Čeká tele, ale to by ještě nemělo přijít." Jenže telátko nevědělo, že ještě nemá přijít, a začalo se dožadovat vstupního víza na svět. Ale kravička Malena nebyla nějak v kondici. Najednou Olíkova maminka přiběhla a hned: "Kluci, nikdo není doma, nedá se nic dělat, bude-li to nutné, musíte mi jít pomoct vy dva."
Dovedete si představit dva asi desetileté kluky jako kravské porodní asistenty? No vidíte, a přesně tak to dopadlo.
Malena ne a ne telátko na svět pustit, ačkoliv se namáhala. Když už selka začala mít obavy o její život i o život telátka, opravdu přivolala jedinou dostupnou pomoc - nás dva kluky. Museli jsme si pořádně v horké vodě umýt ruce, ona samozřejmě ještě pečlivěji, a pak to začalo. Ohledala, v jaké poloze to telátko nastupuje do života, a pak nespokojeně rozhodla: "Já mu přiváži popruhy na nožky, vy budete opatrně potahovat za popruhy a já telátku budu přidržovat hlavičku, aby správně vyšlo na ten boží svět."
A tak jsme s kamarádem táhli, potahovali, jak u té veliké řepy, a telátko se pomalu dostávalo ze svého - teď už vlastně - vězení. Najednou vyklouzlo na slámu (my oba dva jsme málem spadli na zem, jak nás ta rychlost překvapila) a bylo. Panímáma si oddechla, Malena se otočila a začala novorozeně pilně olizovat. A telátko? Koukalo na svět jak tele na novy vrata. My dva pomocníci jsme na to koukající tele koukali přesně stejně. Po chvíli se telátko vratce postavilo na nohy a my jsme byli energicky vykázáni z místa děje.
Když dcera studovala na technice, její přítelkyně si zvolila ke studiu vysokou školku zemědělskou. Kámoška byla teprve v druhém roce studia, když absolvovala nějaký praktický výcvik a při něm - ve svých jednadvaceti letech - prvně v životě spatřila živou krávu.

Ježišmárjájosef!

22. srpna 2011 v 19:39 | Blechovan |  Na téma
Ježišmárjájosef, co jste si to na ubohý lid bloggerský vymysleli za nové strašidlo! jako by těch klasických strašidel a reálných průšvihů a hrůz nebylo až až.
Ale vlastně, o co jde? V podstatě o recesi a v takovém případě není nic dost moc. Takže Floccinaucinihilipilification, a co je víc?

"Příspěvek k historii"

16. srpna 2011 v 13:48 | Blechovan |  Na téma
Příspěvek k historii toaleťáku, ovšem.
Tak předně. Vyrůstal jsem na venkově a v době, kdy jsem začal chodit do školy, tedy před válkou, jsme o toaleťáku neměli ani ponětí. Jednak typické kadibudky na dvorku se spokojily s nařezaným novinovým papírem, jednak stejně nebyly peníze; spláceli jsme dluh na baráku jako mnoho sousedů v obci. Nemyslete si ovšem, že jsme byli docela nevzdělaní. Brněnská teta nám vykládala, jak je to zařízené u nich, a nám se zdálo, že kupovat speciálně na tamto papír je plýtváním nedostatkovými penězi.
Dokonce jsem tehdy zažil dost trapný případ. Byl jsem na návštěvě u spolužáka a jak naschvál, potřeboval jsem si celkem nakvap odskočit. Ukázal mi, kde je to místo úlevy, a já splnil naléhavou potřebu. Když jsem se však ohlížel po těch novinových ústřižcích, nikde nic nebylo. Obětoval jsem jakýsi důležitý list papíru z klukovských her a hned po návratu ke kamarádovi jsem ho zpovídal jak to, že tam není žádný papír. "Na co papír," ptal se, "přece je tam starý pytel." Kdo nechce věřit, ať nevěří, ale já nelžu.
Po válce se situace změnila postupně docela od základu a tak, když někdo z činitelů odpovědných za zásobování také tím toaleťákem zaváhal (nebo statečně zazmatkoval?), vznikla situace tak říkajíc nedostatková. Tedy k těm starým pytlům jsme se vracet nemuseli, ale že by dotyčný nedostatek (byť prý vyvolaným jakousi havárií ve výrobním závodě) přispěl ke spokojenosti, to tedy ani náhodou. A zrovna v tu dobu jsem byl se studenty na exkurzi v chemických závodech na Slovensku. Náhodou jsme zastavili autobus v osadě Košíky, že si koupíme něco na svačinku. A hle, vstup do samoobslužného obchodu nás vítal obrovskou pyramidou toaleťáku (vyráběného v nedalekém Ružomberoku). Co bych říkal. Skoro jsme na svačinku zapomněli, ale ani při hromadném nákupu nedostatkového zboží se zmíněná pyramida nescvrkla.
Čas opět popojel. Nějaká ta válka také proběhla, třeba ve Vietnamu či Alžíru, války izraelsko-arabské, válka Iráku proti Íránu, války v Afghánistánu - nejprve rusko-afghánská a pak americko-afghánská -, a měl jsem narozeniny. Vnuk mi daroval jakousi recesistickou knížku, i s barevnými ilustracemi, vytištěnou na toaletním papíře.
Aneb: Cesta od novinových ústřižků a starého pytle k toaletní literatuře. A to vše se vešlo do jednoho jen trochu delšího života.

Narazili na realitu

10. srpna 2011 v 14:14 | Blechovan |  Na téma
Ještě jednou k Návratu do reality. Tentokrát skutečný příběh ze života.

Příběh jedné rodiny ze sousedství. V roce 1991 byli všichni nadšeni. Restituovali třetinu domu na náměstí a už se viděli jako úspěšní podnikatelé. V domě byla vedle několika bytů také prosperující drogerie. Jenže aby obchod prosperoval i nadále, muselo se pracovat. Nejprve se rozhodla babička Kouperová, poměrně mladá invalidní důchodkyně, že bude působit (zadarmo) jako účetní. To však nestačilo. Když mladí zjistili, že pracovat se musí i po restituci, a drogerie se sobotním provozem se jim zajídala, raději se širší rodina dohodla a celý dům prodala. V roce 1993 za šest melounků, které si rozdělila trojice dědiců.
Pak několik roků nic. Až jednou spadla u sousedů klec. Město vyžadovalo za pronájem městského bytu podstatně méně než restituenti v domě na náměstí, a rodina proto zůstala v tom městském bytě. Avšak i tak si Kožákovi dokázali za neplacený nájem a služby udělat dluh čtvrt milionu. Pro soustavné neplacení nájemného byla proto čtyřčlenná rodina vystěhována. Přijala je do svého babička.
Jednou v poledne zazvonil domovní telefon: "Já jsem Kožák, bydlím tady vedle u paní Kouperové, asi mne znáte (znal jsem ho, vždyť nějakých deset roků bydlel v našem vchodu). Mohl byste mi do zítřka půjčit devět stovek? Musím ještě dnes platit."
Nevyhověl jsem. Nejen proto, že bych se s těmi devíti stovkami už neuviděl, ale sám nemám nazbyt. Prostě někdejší normální pracující, pozdější šťastní restituenti narazili na realitu. Hlava rodiny po zranění přišla o práci a žije z nízkého invalidního důchodu. Dcera ještě studuje a syn? No, netvrdím, že se fláká, ale práci nesehnal. Všechny tedy živí paní Kožáková v podstatě z nejistého (nepříliš kvalifikovaného) zaměstnání. Přispívá babička Kouperová ze svého dnes už starobního důchodu.
Rodina se do reality nevrátila tak nějak obyčejně. Ona na ni doslova narazila. Co bude dál?

Ztracené iluze

9. srpna 2011 v 16:00 | Blechovan |  Na téma
Nebudu se zabývat známým Balzakovým románem, ale téma má s tím románem mnoho společného.
Vlastně každá generace, která vstupuje do aktivní fáze života, je plna všemožných iluzí. Tu o sociální spravedlnosti, tu o snadném zbohatnutí či o vyniknutí ve svém (libovolném) oboru. Tak nejblíže k uskutečnění svých smělých představ mají všemožné miss, modelky a jiné poloodbornosti. Má-li někdo přiměřeně rozvinutou postavu a té odpovídající povahu, tak se snad uplatní. Ovšem jen do času. Hůř jsou na tom ti, co spojují svůj osobní příspěvek v životě se zlepšením lidstva a podmínek jeho života.
Já si kdysi zvolil zaměstnání, které mělo přispět právě k takovému málo realistickému cíli. Totiž k tomu, aby na celém světě vládl mír a veškeré lidské snažení směřovalo ke spravedlnosti a k vytvoření podmínek, aby se každý mohl uplatnit podle svých osobních předpokladů a v souladu se zájmy celé společnosti.
Naivní, důvěřivý a proto již dávno zklamaný životní deziluzí.
Kdysi mnozí museli žít skromně a všichni museli makat jak šroubky, aby se uživili. Tak makali, živili sebe i rodiny a nadávali na poměry. Pak se poměry změnily a vyvstaly růžové iluze, aby byly velmi záhy přebarveny do značné míry na černo. Jak je to s mírem na celém světě? Ani náhodou. Mydlí se to kde tam, a když náhodou někde je klid a zasmrdí tam nafta, je zle.
Jak je to se spravedlností? No, nelze vyloučit, že se jí tu a tam někdo dovolá. Samozřejmě za pomoci dostatku peněz. Ba ani bez peněz není vyloučeno, že občan dosáhne na svá práva. Jenže jeho představa o právu nesmí být v prudkém protikladu s představami těch, kteří jsou za vodou a mají se jak prasátka v žitě. Tedy se zájmy spekulantů, korupčníků a podobných individuí. Jednotlivých i seskupených do státních útvarů.
Zkrátka Ztracené iluze, to je promítnutí někdejších představ do reality.
Ale nebuďme jen pesimisty. Kdo se ve svých iluzích drží pěkně při zemi, ten zklamaný nemusí být. Živí se svou vlastní prací, ke které dospěl studiem i praxí, a žije se svou rodinou vlastně klidně a spokojeně. Ovšem dokud neztratí zaměstnání. Stačí, že úspěšně privatizovaný podnik se rozhodnou zeštíhlit, aby majitel mohl rozvíjet své ideály (a iluze, třeba o bezpracném životě), a má i poctivý a úspěšný pracovník vyhazov. No, nemusí skončit na ulici, ale leckterou dobrou představu musí opustit. Bez práce nejsou koláče, ale někdy není těch koláčů mnoho ani s tou prací. Tak třeba teď u tak zvaných pomocných pracovníků ve školství.
Tak, ksakru, má vůbec obyčejný človíček nějakou perspektivu? Samozřejmě má, ale musí být rozumný. Založí-li - moudře - rodinu tak, aby se nerozváděl sotva se narodí první dítko. Nerozmáchne se na víc, než mu dosažitelné prostředky stačí, aby se nedostal do rukou lichvářů a exekutorské mafie. Šetří si zdraví a raduje se z maličkostí, hlavně z rodiny, dětí a třeba zahrádky nebo jiného nenáročného koníčka. A to je vlastně víc než zbohatnutí, dosažení štědrého korýtka či začlenění se do V.I.P. kategorie, kde ztrácí opravdové soukromí a s ním spojené malé denní radosti.
Kdo je v plánech rozvážný, nemusí žádné iluze ztrácet a vracet se do reality. Žije v ní trvale.
Přeji všem poctivým a rozumným, aby svůj život usměrňovali právě takto.

O zlatém máčku

5. srpna 2011 v 18:31 | Blechovan |  Pohádky
Vy neznáte pověst o Zlatém máčku? Tak si ji poslechněte.
Kdesi daleko ve světě, snad v Afghánistánu, žil chudý chalupník s rodinou a od rána do noci, den jako den se dřeli na poli, aby si zajistili holé živobytí. Jednou malý pasáček, chalupníkův syn, právě když pásl jedinou husu, která rodině zbývala, uviděl neznámého poutníka a hned ho - jak žádala za tehdejší doby výchova - slušně pozdravil. Poutník se zastavil a poděkoval. Pak se podivil, že hoch pase jen jedinou husu. Když dostal vysvětlení, že jsou chudá rodina a mají jen kousek pole a tu jedinou husičku, poutník pronesl záhadnou větu: "Kdybyste pěstovali mák, našli byste jistě Zlatý máček a byli by z vás boháči." Potom se poptal po pasáčkových rodičích, a odešel. Sotva se chlapec večer vrátil domů, sdělili mu máma s tátou, že jim jakýsi slušný pán nabídl bezva práci. Budou pěstovat makovice, a najdou-li v některé z nich Zlatý máček, dostanou bohatě zaplaceno.
Příští rok vyseli na celém políčku mák a těšili se na úrodu. Čekání je ovšem otravná fáze zbohatnutí, a proto nakrojili každou makovici, ještě zelenou, aby zjistili, zda v ní ten Zlatý máček není. A tu se znovu objevil onen poutník, a že od nich ty nakrojené makovice odkoupí. Stejně by už nedozrály, když jsou poškozené. Kupodivu jim poměrně slušně zaplatil a domluvil se o pěstování i pro příští rok. Ještě upřesnil, že za své peníze se spokojí jen s tou bílou šťávou, která z poraněných makoviček vytéká a na jejich povrchu ztuhne.
Od té doby v celém okolí lidé pěstují mák a v makovicích ještě nezralých pátrají po Zlatém máčku. Ten sice dosud nenašli, ale poutník vždycky přijde a vykoupí od nich, prý z lítosti nad jejich bídou, alespoň to makové mléko. Protože platí slušně, lidé každoročně vytěží hodně makového mléka a žijí teď mnohem lépe než dříve.
Pověst o Zlatém máčku se rozšířila do celého světa a mnohé děti vycházely do polí, aby pod záminkou jeho hledání nasbíraly trochu makovic a přinesly domů pár hrstí máku.
Skupina dětí z vesničky pod lesem se také vydala do polí hledat Zlatý máček. Zábava byla v plném proudu, když kterýsi klučina zahlédl v nedalekém cípu lesa podivnou postavu. Strachy zaječel a ukazoval směrem k záhadné bytosti. Na kraji lesa bylo přítmí a děti viděly jen jakousi divnou nestvůru, která měla tři hlavy. Jedna seděla tam, kde sedět má, a zbývající dvě nesl ten tříhlavý rytíř v podpaždí. Děti na víc nečekaly a prchaly do bezpečí.
Sotva doběhly domů, svěřovaly se mámě se svým příšerným zážitkem. Z pohádek sice znaly existenci všemožných příšer, bezhlavých rytířů i devítihlavých saní, ale tříhlavé bytosti podobající se lidem, to tu ještě nebylo. Mámě dalo mnoho práce, než děti jakžtakž uklidnila. Když se jí to trochu mísou buchet a pořádným kafáčem mléka podařilo, vyšla na dvorek pověsit pár kousků přepraného prádla. Pohlédla ze zvyku k blízkému lesu a hlasitě se rozesmála. Od lesa právě přicházel soused, který nesl pod každou paží pěkný meloun, veliký jako lidská hlava. Děti si však nenechaly vymluvit, že potkaly tříhlavou příšeru, a všude to potom rozhlašovaly.
Tříhlavá příhoda děti tak vystrašila, že se už nikdy nevydaly hledat Zlatý máček.
Těch výnosných makovic vypěstují každoročně a levně třeba v okupovaném Afghánistánu, takže se tady u nás nenajde žádný kdo by je chtěl vykupovat a draze zaplatit.
Ostatně naši lidé dobře vědí, že by nešlo o zlatý máček, ale o drogy. S těmi rozumný člověk nechce mít nic společného.

Porno?

2. srpna 2011 v 18:04 | Blechovan |  Na téma
Storno!