Září 2011

s. r. o.

27. září 2011 v 18:37 | Blechovan |  Na téma
Společnost? To je výraz mnohoznačný. Společnost je dobrá či špatná, prosperující či neprosperující a třeba i naše.
Já bych se zmínil o naší společnosti ne jako o státě, ale o podnikatelském subjektu. Z toho hlediska jsme jednoznačně ČR.s.r.o. nebo v anglické verzi CR.ltd. Prosperita naší společnosti dnes nezávisí především na pracovitosti a erudovanosti našich občanů, ale na tom, zda se většinovým, t.j. zahraničním vlastníkům společnosti vyplatí reinvestovat, tedy vložit u nás vytvořené hodnoty zpět do naší ekonomiky. Přečasto se vyplatí spíše čistý zisk vyvézt do mateřských zemí, tedy tam, kam jsme většinu našeho kdysi státního majetky zaprodali. Vezměme si třeba banky. Dnes není ani jedna česká z hlediska vlastnictví. Třeba Česká spořitelna, kterou jsme v rámci odstátnění prodali tehdy státnímu podniku rakouskému Erste bank. Když si v ní Čech či Moravan uloží peníze na příslušné konto, platí této bance za vedení účtu a za každou manipulaci. Nu prý dokonce víc než se platí v zahraničí. A zisk z finančních operací? Chtělo by se parafrázovat: "Koho chleba jíž, tomu odevzdávej zisky." A to i tehdy, když neživí on (majitel) nás, ale my jeho.
Proto naše společnost nese odpovědnost za zisky zahraničních firem. Běda, nevydaří-li se nějaký podnikatelský záměr cizinci, který u nás investoval. Třeba Lauderovi, Nomuře, Diag humen, atd. atp. Nastane arbitráž a stát, tedy naše společnost s ručením omezeným vůči občanům, ne však vůči zahraničním vlastníkům, platí jak mourovatá. Miliardy se protáčejí a ministr financí za pomoci vládní koalice škrtá. Škrtá občanům, ještěže neškrtá ty občany. I když by některé asi rád vyškrtl.
Já vím. Na tomto blogu takové úvahy nejsou příliš žádoucí. Blogeři - a já také - se mnohem raději baví než zlobí. Tak mi odpusťte. příště nebudu zlobit, ale pokusím se o to prvé.

Hřmotící čas

20. září 2011 v 18:00 | Blechovan |  Na téma
Kolem nás je denně tolik hluku, až se nechce věřit, že ho taková spousta na světě existuje. Ještě se ráno ani neprobereš a už slyšíš řev pil, vlastně křovinořezů, kterými vychovávají zaměstnanci technických služeb města nepřizpůsobivé keře a větve stromů. Řekneš si v duchu: "Zítra je den taky, zítra už budou křovinořezači vychovávat porosty jinde." Máš pravdu. Další den ráno tě neprobouzí řev křovinořezů, ale poněkud kultivovanější hřmot traktůrku, který pojíždí přes trávník před domem a vysvětluje travičkám, že alergeny, tedy prostředky trávového rozmnožování, nejsou ve světě lidí vítaným hostem. Utěšíš se vědomím, že ani ta tráva se nebude sekat věčně a traktůrek odjede na jiné alergenoplodné porosty. Nemýlil ses. Příští den ranní budíček nezajišťuje traktorové broukání, ale břískavý jek sekaček trávy, čistící od zbytků travičky okolí stromků, keřů, plotů - prostě místa, kam se traktůrek nedostal. A to pomíjím vytrvalý hřmot kamionů projíždějících po nedaleké silnici, tajemné dopravní hučení z vzdálenější dálnice a vítězoslavný rámus vlakové soupravy, blížící se po mostě k nádraží.
Pokud se domníváte, že další ráno již bude poklidné, nejste dostatečně zkušení. Ono se vždy vyskytne něco, co se o rámus postará. Smutně si přitom povzdechnete, zda všechna tato rámusotvorná činnost je prospěšná až nezbytná. Znovu hlučí úklidové vozidlo, jindy adrenalinoví motorkáři, běžně autíčka, která pod okny nejen parkují, ale hlavně startují, vrčí, čmoudí, práskají dveřmi, popojíždějí, vítězoslavně dumducají rozhlasovými programy - prostě pořád něco.
Jó ticho, to je hodnota, která dnes je zcela znehodnocena.

TICHO de

19. září 2011 v 18:45 | Blechovan |  Na téma

Ticho de Brahe

Přiznám se, že nebýt Werichova Císařova pekaře a naopak, jméno někdejšího pražského hvězdáře by mi dnes skoro nic neříkalo. Ale to, jak dokázal režisér v příslušné scéně nechat pana profesora zamotat číše, z nichž ta určená pro Rudolfa II. byla otrávená, to se zapomenout nedá.
Odvažuji se toto povídání zařadit do témat týdne jen a jen proto, že po předvedení slavným hvězdářem, jak funguje sluneční soustava, nastalo v místnosti naprosté TICHO, neboť císař Werich vzal sluneční, tedy neotrávený kalich a vyzval ostatní, ať si zahrají ruskou ruletu. Zkrátka, aby se každý z jednoho kalichu napil, a pak se uvidí (což on nevěděl, ale oni až moc dobře), kdo bude mít smůlu.
Jó národní umělec Jan Werich! To byl někdo! Mne dnes mrzí jaké je ticho kolem někdejšího Werichova (Holanova a dalších) sídla na Kampě. Chátrá jak my staříci, a příslušná místa mu upírají "zdravotní péči". Škoda takové památky!

Na adama

13. září 2011 v 19:22 | Blechovan |  Na téma
Kdysi trochu moc dávno (to jsme ještě ani netušili, že je válka na spadnutí) jsme neměli různé předsudky. Tak na příklad, když mne maminka v létě vpustila do života na ulici, byl jsem oblečen v apartní kšiltovku, aby mi sluníčko moc nepřesvítilo oči. Jinak nic. Na nohou ovšem na prst tlustá vrstva prachu z ulice. Cesty byly ještě prašné jak to vyhovovalo selským vozům s koníčky nebo kravkami. Bylo mi snad půl třetího roku a bylo mi dobře.
Když jsme se o několik roků později vypravili na přírodní zakázané koupaliště (byl to rybníček exšlechty z místního zámku. Panstvo netrpělo nějaké koupání, kromě panských koní), šli jsme zpravidla opět na adama. Ovšem děvčata ne. Ta šla na evu, případně na bludičku. Oblečena byla ve slušivý účes. Aby pan kaplan, který nás učil v povinném náboženství, příliš neprotestoval proti naší nemravné ústroji, holky se vysvlekly za keříčkem vpravo, hoši vlevo a pak šup do vody. Přiznám se, že jsme v tom neviděli nic divného. O nějaké nahotě jsme snad ani neuvažovali.Pojem nahota jsem prvně slyšel až v náboženství ve vyprávění, že Hospodin načapal Adama a Evu, jak mu otrhali zakázané ovoce.
Teprve poté, co místní sokoli zřídili koupaliště kousek pod lesem a vybavili je kabinkami, stal se módou zvyk odstraňovat součky z dřevěných přepážek mezi kabinkami, abychom viděli - no to, co jsme stejně z dřívějška znali, totiž že člověk nahý je člověk bez šatů. Nic moc víc se nedalo vidět.
Takže mohu tady sdělit, že už před řadou desetiletí jsme měli u rybníka nudapláž, aniž by kdokoliv z rodičů měl námitky.
A poučení z této životní zkušenosti? Jako děti jsme žili jak ti dva praprahříšníci v ráji, ale bez hříchu.

Sestra

5. září 2011 v 19:01 | Blechovan |  Na téma
Z raného dětství mám hezkou vzpomínku na sestru a její kámošky. Já byl ani ne tříletý špunt a sestra měla zhruba šest. Rodiče jí s důvěrou svěřovali toho malého kloučka. Byl jsem prý docela hodný a poslušný (je to už dávno a zázraky se mohly dít), ale sestře a ostatním holkám malý kluk překážel. Jednou se proto rozhodly, že se mne zbaví. A šly na to od lesa. Když jsme se dost vzdálili od našeho domku, aby rodiče nemohli zaznamenat, co se děje, začaly mne holky přesvědčovat, že moje sestra je někdo úplně cizí, že je to jakási sestřenice z Brna, která je tady jen na návštěvě, a podobně. I když jsem byl malý důvěřivý trumbera, tohle bylo i na mne moc. Přece naši Milenu poznám, ne? Tak jsem se začal rozčilovat, že mi lžou, a že lhát se nemá (možná, že jsem tehdy mluvil i o hříchu, ačkoliv jsem nevěděl, co to je). Když se mne tedy nemohly zbavit, rozhodla se sestra přiložit své polínko a spustila: "Jendo, já nésu já, já su uplně inačí holka." Teď jsem samozřejmě už naprosto jistě věděl, že děvčata lžou. Rozčílil jsem se a utekl domů (přes frekventovanou ulici).
Sestra dostala vyhubováno, ale svého cíle holky dosáhly. Už nikdy mne rodiče nesvěřili těm čarodějnicím, které tak hanebně selhaly.
Tak je vidět, že pravda sice může zvítězit, ale prospěch z toho může mít lež.
Inu, život!

Za císaře pána

2. září 2011 v 13:22 | Blechovan |  Na téma
Můj příběh je staršího data. Vyprávění zčásti od mámy, zčásti od stařečka mi utkvělo v paměti tak, že je dnes vkládám na blog.

Pohled na staré rakouské císařství může být velmi rozdílný. Podobně jako na současnou a vlastně na kteroukoliv dobu. Závisí to jistě na tom, kdo dotyčný úsudek vyslovuje. Uvedu to na příkladě našich stařečků..
Vzali se v roce 1907. Za dva roky se jim narodila dcera Emilka a v roce 1912 syn Vladík. Když čekali své třetí dítko, vyhlásil císař Srbsku válku a bylo zle. Ovšemže ne císaři nebo knížatům a panstvu. Zle bylo většině lidí, kteří sebe i rodinu poctivě živili prací, aby z dětí byli rovněž čestní a pracovití občané. Tak hned v první mobilizační výzvě poslali stařečka na frontu. Stařenka Marie s dvěma malými dětmi se snažila zajistit rodinu, jak nejlépe uměla. Stařečkovi měli kousek pole, kterým si přilepšovali ke skromnému košíkářskému výdělku. Teď bylo vše na těhotné Marii. Válka začala v době sklizně. Nejhorší to bylo, když se sklízely brambory, základ stravy i krmení pro malé hospodářství. Muži byli na frontě, takže většinu práce musely odřít ženy, případně dorůstající děti. Při sklizni brambor se stařenka uštvala a vážně onemocněla. Dítě - dcerušku - potratila. Nakonec dostala hlavničku. Ležela v horečkách a o děti i nemocnou se zprvu starala stará tchyně, tehdy sedmdesátiletá. Ne však dlouho. Druhého jejího syna ze sousední obce odveleli rovněž na frontu a ona musela převzít jeho domácnost - nemocnou a těhotnou ženu i jejich pět dětí.
Stařenka ležela v horečkách a nevěděla ani, co se kolem ní děje. Jednou denně přišla některá z příbuzných ji opatřit, ale každá měla doma sama starostí dost a dost. Děti si přes den "rozebrali" známí. Moje máma mi vyprávěla, že pro ni chodil strýc ze Slížan a celý den pak s ním zůstala v obchodě u Tálských. Večer ji zase zanesl domů, přinesl nemocné Marii vodu a nějaké jídlo a šel se starat o své.
Když už byla nemocná stařenka i zaopatřena knězem, dostal její manžel "urláb", dovolenku, aby ji mohl navštívit. Nepočítám-li cestu, měl k dispozici několik hodin, během nichž se však jeho nemocná žena ani neprobrala k vědomí.
To, že se stařenka nakonec uzdravila (i když nemoc ji trvale poznamenala), to byl malý zázrak. Však jí také nikdo nevymluvil, že to byla zásluha přímluvy panenky Marie. Až do své smrti byla stařenka přesvědčenou katoličkou.
Ne tak její manžel. Ten prošel kdejakou frontou. Teprve v září 1918, když byl konečně na dovolence v Morkovicích, si jej městys vyreklamoval jako listonoše. Z války si přinesl jiný světový názor. Říkal: "Žádné pánbiček néni. Kdyby byl, nemohl by dovolit to, co se na frontě dělo. Vojáci hladoví, nevyspalí, prochladlí v zimě a přehřátí v létě a do toho letadla, děla, kulomety. A na obou stranách nám žehnali stejným křížem katoličtí kněží, abychom ty druhé porazili, třeba zabili. Však jenom v Morkovicích tam zůstalo 55 mladých mužů." Stařeček měl opravdu štěstí. Válka ho připravila jen o všechny zuby a zbytek života dožil doslova bezzubý (kdepak by si mohl před druhou válkou a během ní opatřit - zaplatit umělý chrup!).
Protože však byli stařečkovi poctiví a pracovití, prožili život sice skromně, ale ve vzájemném porozumění.
A přece mi jednou stařeček svěřil: "Víš, Jendo, nebylo jak za Rakouska." Neříkal, že za císaře! Já to jeho prohlášení trochu zlehčil dodatkem, že tehdy nejen že byl mladý, ale měl i všechny zuby.