Říjen 2011

Podzimní kampaň

28. října 2011 v 20:10 | Blechovan |  Na téma
Déšť mi vždycky připomene někdejší řepnou kampaň.
Dětství jsem prožil v Morkovicích nedaleko nádraží. Podzim, tradiční období deštivého počasí, byl ve znamení sklizně cukrové řepy. Kolem našeho domu projížděly denně stovky selských povozů s cukrovou řepou. Před domem vůz sedláci zvážili a pokračovali v cestě na nádraží. Tam byly další dvě vozové váhy, každá od jiného cukrovaru.
Déšť, mlha, bláto, stmívání. K večeru se ulicí slabě osvětlenou žárovkami pověšenými na sloupech elektrického vedení nesly zvuky typické pro popojíždění selských povozů, povzbuzování koňského spřežení a tu a tam jadrným zakalením vozků.
Druhý den ráno jsme na cestě, tehdy ještě vydlážděné kočičími hlavami - vždyť to bylo před mnoha desítkami roků, kluci sbírali bulvy cukrové řepy, které spadly z povozů. Někdy (to bylo v době války) lidé cukrovou řepu zpracovali na sirup - válečné příděly cukru byly pro české občany až moc nízké. Nádraží bylo v tu dobu charakteristické obrovskými hromadami cukrové řepy, kterou postupně nakládali a nákladními vagóny odvážely k dalšímu zpracování.
Tak prošly roky, desítky roků. Několik roků už není morkovská železnice (lokálka), několik roků už jsou zbořeny i vozové váhy. K čemu by tam byly, když nám EU omezila produkci cukru, tím přivedla ke krachu zmíněné cukrovary. Úrodná půda v řepařském kraji se využívá k pěstování jiných plodin, cukr se v případě potřeby doveze i ze zahraničí. Ubylo i pracovních příležitostí (v době kampaně dojížděli někteří zaměstnanci do blízkých cukrovarů).
Zanikla železnice, zanikly cukrovary, ale zůstal podzimní déšť a samozřejmě dávné vzpomínky.

Fůra světů

19. října 2011 v 16:05 | Blechovan |  Na téma
Abychom se domluvili, o čem je vlastně řeč. Pro termín "svět" totiž uvádí významový slovník ČSAV neméně než 9 významů. Jak si pak má člověk vybrat, který z nich má ten či onen bloger na mysli? Já proto vyjdu z představy, že každý člověk má svůj svět, jehož je středem. Proto každý druhý člověk je středem druhého, jiného světa.
To ovšem znamená, že se miliony světů vzájemně propojují. Dohodněte se pak, komu vlastně ta či ona množina světa patří. Nedohodnou se často ani manželé (proto je tolik rozvodů, nemanželských dětí, manželských poraden a manželských troj i víceúhelníků).
Nu a co jsou takové mezilidské vztahy proti vztahům sociálních tříd, ba celých států. Například starý indiánský kmen Siouxové. Ti staří indsmeni se mylně domnívali, že když žijí na jistém území snad od doby osídlení kontinentu, jsou tam doma, je to jejich svět. Jiný názor měli kolonisté z Evropy. Ti naopak věděli (tedy nejen že by si mysleli), že podle amerických zákonů kdo si okolíkuje jisté území v dotyčném kraji a vydrží na něm celý rok, stane se jeho pánem a vlastníkem. A tak se slavný run na Západ uskutečnil a svět Siouxů se změnil na svět nejdemokratičtější země své doby, a se vším všudy se stal - ovšem kromě těch Siouxů - vlastnictvím a světem amerických dobyvatel.
Tady v Evropě to nebylo jiné. I když celá ta výměna vlastníků a vládců lidských světů probíhala delší dobu a není ukončena dodnes. Evropa také mnohem dříve využívala ke svému rozvoji a bohatství panstva spíše místní pracovní sílu - svého času nevolnou - než svobodná Amerika. Ta k témuž potřebovala několik milionů otroků přivlečených z Afriky. Miliony světů černého etnika, miliony světů rudochů musely ustoupit a často byly obětovány, aby se vytvořilo bohatství jiných milionů světů, tentokrát evropských přistěhovalců.
Zkrátka - druhý svět (svět panstva) je nejen možný, ale funguje za podpory bezpilotních prostředků, samonaváděcích raket a bomb i humanitárních misí. Naopak na lidský svět, jiný než ten dnešní bezohledný k chudým lidem i národům, k přírodě a ke kdečemu s výjimkou nejmajetnějších, na ten si budeme muset teprve počkat.
Ovšem ne podle rčení o panence, co má trpělivě sedět a čekat v koutě...

Ztracené pastelky

11. října 2011 v 14:30 | Blechovan |  Na téma
Kdysi v dost dávné minulosti navštěvovala naše dcerka Lidovou školu umění v Jaroměři. Tehdy se za podobné aktivity nemuselo platit, ale byli bychom ochotně nějaký poplatek složili, protože vedoucí kroužku, východočeský výtvarník, akademický malíř Jiří Škopek, byl ideálním učitelem. Dodnes na něj dcera vzpomíná.
Tehdy vypsala česká firma Solo Sušice jakousi dětskou výtvarnou soutěž. Děti měly navrhovat nálepky na zápalkové krabičky. Dcera Jana se soutěže zúčastnila, a protože se docela dobře umístila, získala nějakou tu cenu. Mimo jiné to byla sada pastelek; bylo to tolik barev, že do tolika snad ani druhačka ještě neuměla napočítat (přeháním). Druhý vítězný dárek byla podobně rozsáhlá sada kříd.
Než se mohla Jana pochlubit, co hezkého s pastelkami a křídami vytvořila, stěhovali jsme se na Moravu. Kdo nezažil, nedovede si představit horor, když se stěhuje pětičlenná rodina ze zabydleného bytu. Proto také po příjezdu do nového bydliště se získané ceny "někde ztratily". Jenže svět je malý (o bytech ani nemluvě) a nakonec se oba ztracené dětské klenoty našly. Po třiceti letech!
Takže pastelky a křídy už svému účelu neposloužily. Ale připomněly, že kdysi před mnoha roky se dítko mohlo svému koníčku věnovat pod odborným vedením - dokonce i bezplatně.
V současnosti by už pastelky Janě nestačily. Tempery, kvalitní akvarely a pochopitelně i olej, to dnes poskytuje tehdejší školačce možnost projevit svůj talent a vyplnit chvíle volna podnětnou činností. Ale kdykoliv se podívá na obraz od svého někdejšího učitele ráda vzpomíná na dětský kolektiv, výtvarný kroužek a jeho vedoucího. I po letech s díky.

No, a co má být?

3. října 2011 v 19:43 | Blechovan |  Na téma
Život bez elektřiny, to přece prožívaly stovky generací, a jaké hodnoty po sobě zanechaly až do naší doby!
Kdysi našeho syna fascinovalo vyprávění mé mámy o tom, jak s tatínkem dlouho do noci čítávali knihy, a maminka se zlobila, že spálí moc petroleje, který je drahý. (V obci byla elektřina zavedena koncem dvacátých let a elektrifikace dokončena v letech 1945 - 1946.) Stařeček prý vždy namítal, že když on byl kluk, tak žádný petrolej nespálili, protože svítili loučemi. A protože ty sháněl a vyráběl on sám, mohl jich spotřebovat kolik chtěl.
Také si připomínám jednu větu ze Saturnina. Tehdy popisoval vilku svého dědečka hlavní hrdina shovívavým žertem, že děda tam má snad i hodiny na elektřinu. No a vidíte, jako kdyby bez té elektřiny se dnes zastavil čas.
Pochopitelně by nemohli popravovat na elektrickém křesle. No, zas by věšeli jak svého času americké černochy nebo u nás v Evropě kdekoho nepohodlného.
Nebyl by internet, televize a rozhlas. Dovedete si představit, kolik užitečného by lidé mohli udělat, kdyby je zmíněné vymyšlenosti nezabavily a nesežraly většinu volného času? A zloději by měli snadnější práci, protože by nebyly všelijaké alarmiky a další elektronické podrazy. Vůbec by nemohl vzniknout požár od elektrického zkratu! No, podle pravdy, někdejší žháři si vystačili třeba s křesadlem.
Představme si, že by nebyly mobily! Nemohlo by se ozvat třeba v kostele nebo při promoci pronikavě rušivé vyzvánění nevypnuté hračky!
No prostě. kdyby nebylo elektřiny, bylo by něco docela jiného než jednadvacáté století. Ale lidé by žili, pracovali, trápili se i radovali bez elektřiny jako s ní.