Listopad 2011

Nic nového pod sluncem

28. listopadu 2011 v 20:36 | Blechovan |  Na téma
Hon na čarodějnice? To je dnes už tradiční technický termín, který vyjadřuje, že vládnoucí moc nebo ideologie se nepárá se svými protivníky. Kdo se otevřeně staví na zadní, může hořet, viset, ztratit zaměstnání - prostě podle dobových podmínek - bude tak či onak odstraněn. Ještě po nástupu novověku se kacíři upalovali. Jenže kdo to byl kacíř? Stačí si přečíst některé starší církevní oficiální materiály, aby bylo jasno, že každý, kdo se stavěl proti světovládě katolické církve. (Dovolte citovat ze Sillabu vydaného Piem IX. v roce 1864: Klatba tomu, kdo řekne "Sluší církev od státu, stát od církve odloučiti.") Nic na tom nemění fakt, že čarodějnice, tedy ženy a muže označené za spojence ďábla, upalovaly i některé protestantské církve. Po čase, kdy katolická církev v Evropě ztratila svou světskou moc a musela se spokojit s mocí duchovní - a to ještě dobrovolně přijímanou věřícími -, převzali pochodeň - teď již obrazného upalování čarodějnic, svých odpůrců - ideologie a vlády jiné. I u nás se řada desítek lidí rozloučila se životem, když vládní moc v padesátých letech zneužila své možnosti a vypořádala se s protivníky nepřiměřeným způsobem. Buď trestala na hrdle za přečiny, které bylo možné odsoudit podstatně mírněji, nebo dokonce odstranila své protivníky na podkladě zinscenovaných procesů.
Zdálo by se, že v současném světě něco takového už nemůže existovat. Ale kolik tisíců a tisíců nevinných civilistů uhořelo díky efektivnímu využití napalmu letectvem svobodymilovných států. Stačilo, že tito lidé žili v zemi, kde se občané - tento základ státnosti - nebyli ochotni podřídit ze zahraničí diktovaným vzorům. Vietnam, Alžír, Kambodža, Laos, Korea, ale také Jugoslávie, Irák (vzpomeňme na Abú Ghraib), Afghánistán, Palestina a dokonce - teď ne ohněm prostým, ale raketovým - řada Pákistánců.
Až lidstvo dospěje a dostane rozum, nebudou se čarodějnice upalovat, bombardovat a embargovat, nebudou vznikat až statisícové tak zvaně kolaterální ztráty, ale lidé se budou domlouvat na podkladě principu rovný s rovným. Jednotlivci, státy i spojenecká uskupení.
Je to vůbec reálné? Je taková naděje?
Naděje umírá poslední. Věřím, že nebude tou kolaterální ztrátou, doprovázející mocenské hrátky. Hrátky o moc, o suroviny, strategická území. Prostě že jednou zavládne ne bezohlednost, ale rozum.
Kéž by bohové dali!

Nej, nej, nej?

22. listopadu 2011 v 19:37 | Blechovan |  Na téma
Nikdy jsem nebyl stoupencem jednoznačnosti při hodnocení čehokoliv. Ono je to jako třeba s těmi všemožnými misskami. Copak je vůbec možné prohlásit někoho za nejkrásnější, nejsympatičtější, nejcokolikovatější na světě? Nebo v literatuře? Jistě že není. Jak není jednotný vkus, tak nejsou jednotné sympatie.
Nu a u knih? těch jsem za celý svůj život přečetl takové spousty, že by bylo urážkou většiny autorů, kdybych si vybral z těch tisícovek hrdinů - kladných i nekladných - jednoho a ukázal naň prstem: "To je on, můj nejnej."
Jinak jsem vnímal v době čtení Broučků, Čapkových pohádek, Pohádek a povídek Boženy Němcové a desítek dalších autorů a knih v dětství. Rád jsem čítával Káju Maříka, ale o nejoblíbenějším? Ani náhodou. Docela jinak jsem vnímal postavy v době hltání klukovské literatury, Rychlé šípy nevyjímaje. Docela jiný pohled a jiné hrdiny jsem uctívával v takové té dobrodružné či detektivní literatuře, o válečné ani nemluvě. Ba ani vytipovat nejoblíbenějšího autora bych nedokázal. O dospělých knihách je pak zbytečné se v souvislosti s nejnej vůbec zmiňovat. Je lepší Neruda nebo Jirásek, Němcová nebo Hrubín? Hašek nebo Vrchlický? To je už opravdu snadnější - což mne ani ve snu nenapadne udělat - posoudit, zda byl lepším fotbalistou Plánička nebo Bican.
Prostě mám dodnes oblíbené takové množství knižních hrdinů, že v jejich archivu není ani zdaleka přehledno.
Asi by bylo nejlepší přečíst jen jednu jedinou knihu. Třeba Herryho Pottera. pak by to s tím hrdinou bylo snadné. Jakmile k němu však přidáme třeba Robinsona, je jakékoliv srovnávání mimo mísu.
Takže na závěr. Mým nejoblíbenějším knižním hrdinou je obyčejně několik jednotlivých postav v každé knize. Od dětství dodnes.

Bisexuál?

15. listopadu 2011 v 13:37 | Blechovan |  Na téma
Téma bisexuál je zřejmě zvoleno s ohledem na výrazně nízký věkový průměr bloggerů. My starší máme jiné starosti, než je volba mezi mužem a ženou, mužem a mužem (ženou a ženou) nebo obohacení oběma variantami.
Abych ale projevil alespoň snahu, zapojit se do vědeckého bádání na zadané téma, dovoluji si vyslovit otázku:
Kdysi pradávno jsem viděl plný vagón hovězího dobytka odváženého na jatka. Jako nedospělce mne zaujalo právě to, že tam na kravičky naskakovali prokazatelní volové. Není to další varianta sexuální orientace?

Je možné, že mnohé věci jsou nemožné

9. listopadu 2011 v 20:15 | Blechovan |  Na téma
Vzdor tvrzení, že nic není nemožného, je toho nemožného někdy až nemožně mnoho.
Tak třeba si pokuste představit, že u nás zanikne korupce. To je nemožné. Kde by pak některé politické strany braly peníze na přesvědčování občanů, že ony jsou zárukou protikorupční vlády.
Nebo si představte nejbohatší církev, že by se řídila Kristovými slovy, mnohokrát opakovanými v Novém zákoně: Rozdej vše chudým a následuj mne. Nemožné.
Podobně je tomu s mírumilovností. Všechny vlády se zaklínají mírumilovností, spravedlností, ohleduplností, respektem k zájmům jiných, ale každá, jakmile se cítí dostatečně silná, aby někoho přeprala, hned považuje za nemožné snášet jeho aroganci či neposlušnost, případně jiný, pochopitelně nepřijatelný názor na život.
Rčení o tom, že nic není nemožného platí jen ve vědě. Už proto, že věda, vědci si zpravidla kladou promyšlené cíle a neusilují o vládu a bohatství, ale o vědecké poznání.

Život

1. listopadu 2011 v 18:33 | Blechovan |  Na téma
Nejenom život, všechno kolem nás je naruby. Tak třeba si vezměte mladíka, který by rád dělal, ale ne a ne sehnat práci. Na druhé straně se často setkáte s někým, kdo tu práci má, nadává na ni, a dělat se mu nechce.
Nebo taková rodina. Mladý pár se do sebe zamiluje, plný štěstí uzavře sňatek a - tu a tam se pak oba cítí nešťastně, protože se ten či onen z nich zamiluje do někoho jiného.
A ještě jinak. Človíček se od školních let snaží. Nejprve šprtá, studuje a pak v zaměstnání koumá jak své úkoly splnit co nejlépe. A zbohatne? Proč by měl zbohatnout ten, který dělá? Zbohatne ten, kdo jej zaměstnává. Zbohatne právem peněz a majetku, které nějak sehnal. Třeba si je přepravil vhodným tunelem. Nu a po té námaze jezdí po světě, pluje na vlastní jachtě, vysedává v exotických zařízeních a na nějakou sprostou práci nemá ani pomyšlení, ba ani čas. Najme si proto sluhu - manažera. Ten honí zaměstnance ve vlastním zájmu -, aby byl slušně odměňován -, a jeho pán a pán zaměstnanců si o sobě může myslet, že právě on je ten V.I.P., zatím co oni ostatní jsou - no třeba věční remcalové, protože chtějí slušnou mzdu.
Nebo ještě úplně jinak. Taková reklama. Její líc je jasná, slibná, zářivě přívětivá. Jejím rubem je zklamání, že zakoupené zboží či služba nejsou ani jedno ani druhé, ale občas docela standardní šmejd. A co na to reklama? Radí, abychom se příště předem - asi zase s ní - poradili.
Na druhou stranu, kdyby náš život měl jen líc, ani bychom to nepoznali a museli bychom ten rub snaživě hledat. A co, když je život jen ten rub, třeba takový ten nezaměstnaný, bezdomovecký, nemocný...? Podíváme se na nějaké televizní story a prožíváme ten životní líc alespoň virtuálně.
Zkrátka ještě že je všechno naruby.