Duben 2012

Nejistota

23. dubna 2012 v 20:30 | Blechovan |  Na téma
Minulost, to je snad ještě větší neurčitost než budoucnost. Tak třeba můj stařeček František. V roce 1914 ho císař povolal do vražedné řeže, ze které jej uvolnil až v roce 1918. Mezitím stařečkova manželka musela hospodařit na malém políčku, starat se o dvě malé děti a modlit se, aby se jim táta vrátil. No, dřela, až se zedřela. Potratila, onemocněla tyfem a v horečkách proležela skoro bez pomoci několik měsíců (všichni muži z příbuzenstva právě podle rozkazu císaře pána mlátili nepoddajné Srby). Nakonec se jakž takž uzdravila a celou válku hospodařila, děti vychovávala a trochu marodila.
Stařeček měl štěstí, ani ho nezabili, ani nezmrzačili, jen přišel o všech 32 zubů.
Když už mu táhlo k osmdesátce, vzpomínal na mládí, na hospůdku v Kremži, kde vojákoval před první válkou. Prý tam vařili takový guláš, jaký "dnes už nikdo udělat neumí".
Pak mi s úsměvem svěřil: "Víš, Jendo, nebylo jak za císaře pána." A já jsem doplnil: "To jste, stařečku, měl aji zuby."
Pro něho ta minulost, spojená s jeho mládím, založením rodiny a narozením prvních dvou dětí, nebyla zcela zastíněna ani těmi válečnými jatkami, pro které po návratu z vojny opustil i pánbíčka, "protože žádný spravedlivý Bůh," vysvětloval mi kdysi, "by nemohl dovolit, aby se tam vraždili vojáci, které na obou stranách fronty žehnali kněží stejné náboženské konfese."
Tak, stařečku, jako to s tou minulostí vlastně bylo?

Světlo světa

17. dubna 2012 v 13:35 | Blechovan |  Na téma
Když jsem poprvé "spatřil světlo světa", neviděl jsem vlastně nic. Jednak to bylo v hluboké a tmavé noci, jednak jsem měl ještě oči zalepené jak, no jako čerstvé novorozeně.
Možná je dobré, že novorozenec ještě nevidí ten okolní svět. Třeba by se raději spěchal ukrýt zpět k mamince, ale to dost dobře nejde. Nemluvě o tom, že by tím pokazil mamince a většinou i tátovi a mnoha dalším příbuzným radost z narození děťátka.
Světlo a tma - nerozlučná dvojice. Jedno bez druhého by ztratilo svůj význam. Ale i zde platí, že všeho moc škodí.
Tak třeba noviny napíší, že ta či ona událost vrhla jasné světlo na ...
Jistě jsme každý již nejednou zažil, že příliš mnoho světla oslní oči, které pak vidí spíše to, co jim někdo napovídá, než na co opravdu koukají. Zkrátka i světlo může někdy být nástrojem lži.
Na druhé straně tma. Ve tmě se dokáže skrýt kdejaká darebnost či nebezpečí. Proto se často aspoň mlží, tedy se světlo zastíní, ale zabrání se tak, aby ukázalo nějaký jev v pravém světle, jasný a čitelný. Kdyby největším zlem přílišné tmy bylo jen to, že ji využívají občasní lumpové ke krádežím, loupežím, prostě všelijakým lumpárnám! Mnohem horší stav nastává, když někdo vlivný (třeba ten, kdo rozhoduje o druhých) dokáže významnou událost zatemnit, že se v ní ani všechny stupně soudů, co jich na světě je, nevyznají.
Proto jen stručně. Světlo a stín, světlo a tma - vše musí být vyvážené v našem životě tak, aby obě tyto složky umožnili vidět věci správně.
Bohužel právě takový pohled se nám naskýtá jen po značné naší námaze při zkoumání: Jak to vlastně bylo, je, má být? A protože se mnozí nenamáhají, marně se často namáhá to světlo.

Poselství Velikonoc

10. dubna 2012 v 15:30 | Blechovan |  Na téma
Ze všech křesťanských mýtů je ten velikonoční nejcharakterističtější. Ne ovšem svou neurčitostí, s níž je stanoveno datum svátků. To stejně církevní otcové vymysleli až řadu století po údajné události. Také ne pro jejich okázalost. Tou trpí většina křesťanských svátků v podání katolické církve, i když v rozporu s jejím učením. Velikonoce jsou uctívány nejspíše pro svou vnitřní náplň, pro poselství, které je určeno lidem.
Já tomu poselství rozumím nejspíše jako výzvě k pokoře, k neprotivení se zlu, když bych se mu mohl vyhnout. Asi jako svého času Jan Hus. Ano, stačilo, aby odvolal to, co považoval za pravdu, a mohl žít. Neodvolal, protože pravda, v niž věřil, pro něho byla víc než bohatství, vliv, moc, sláva, víc než život. Život mu vzala církev hlásající lásku mezi lidmi. Nebyly takovou obětí ani zdaleka sám.
Jak jinak si vysvětlit - máme-li brát vážně mytologii křesťanství - skutečnost, že všemohoucí Bůh trpěl taková příkoří, jak je popisují evangelia? Jak si jinak vysvětlit, že zemřel v lidském rozměru v bolestech na kříži, ačkoliv stačilo - v jeho všemohoucnosti -, aby třeba jen myšlenkou projevil přání po vyjití na svobodu, o mstě trýznitelům ani nemluvě, a byl by volný? Oficiální kult vysvětluje tento čin, obětování božího života, jeho sebeobětováním, aby zbavil lidstvo dědičného hříchu, který na člověka sám kdysi v lidských počátcích vložil. Ale takový význam by byl problematický. Copak Bůh by potřeboval takovou spektakulární oběť, aby odpustil hříšníkům trest, který na ně sám uvalil? Copak v toku tisíciletí dospěl k závěru, že jeho hněv na první mileneckou dvojici - svůj výtvor, stvořený k "obrazu svému" - byl omylem? Omylem neomylného, vševědoucího, všemohoucího…? Podobný výklad má příliš mnoho prvků starověké mystiky, dnešnímu lidstvu cizí (i když je značnou částí křesťanů - nekriticky, dogmaticky - přijímán). Ale poselství o podřízení se osudu, o neodporování zlu zlem, o přijímání složitostí i krizí života, to je již nadčasovější. Jenže právě toto poselství se katolické církvi nehodí bez vhodných církevních vymezení. Do teorie ano, do praxe ne. Jak jinak si vysvětlit až chorobnou nenávist (v tomto případě ke komunistům) u křesťana Václava Bendy, u křesťana a ministra zahraničních věcí Svobody, nenávist až nelidskou u prezidenta křesťana a zbožného věřícího Bushe? Ať papežové sebevíce k míru a lásce nabádají, ve jménu Boha vládci láskou neplýtvají. Spíše bombami a raketami.
A tak lze na závěr konstatovat: "Poselství, které evangelisté do kapitol o ukřižování Krista vložili, nebylo katolickou církví přijato pro celou církev, ale jeho uznání a respektování je vyžadováno jen od obyčejných věřících. Žádná revolta, žádné revoluce. Modli se a pracuj! My, tedy církev, za tebe rozhodneme, co je správné. Kdy je třeba se pokořit, kdy je třeba se opásat mečem a zájmy církve prosazovat u nevěřících, jinak věřících, popřípadě stejně věřících, ale v jiné zemi."
A zatímco pracující člověk se - rád nerad - smiřuje i s chudobou a bezmocí, církev stavěla a staví paláce pro své představitele, chrámy a super i hyperchrámy, přepychové kláštery... Jen třeba ten atraktivně upravený Boží hrob-nehrob ("objevený" tisíc let poté, co z něho údajně Kristus vstal z mrtvých), to je tak přepychová atrakce, že na zbožných poutnících - křesťanských poutnících - bohatě vydělává místní svatý byznys. Inu, již antičtí lidé věděli, že co je dovoleno bohům (a jejich zástupcům na Zemi), není dovoleno obyčejnému pracujícímu. Quod licet Iovi, non licet bovi.
Ty, občane, modli se a pracuj! A hlavně plať a neremcej, to by byl hřích!
Po mne není poselstvím velikonoc jakási nevyjmenovaná církevní restituce , ale lidskost, pokora, práce.