Jednou byl u mne na návštěvě syn. Využil jsem toho (nebo zneužil?), aby mi vyměnil starší, už dost odstrašující lustr za nový. Zašel do obchodu, přinesl nový a hned se pustil do instalace. Ještě jsem se ani nevrátil od pojistek, které bylo pochopitelně potřeba vypnout, a už na mne volal: "Tati, máš doma čokoládu?" Sice mi připadlo divné, že při takové celkem triviální práci se chce posilňovat energetickou bombou, ale beze slova námitky, ba i bez upřesňujícího dotazu, jsem odběhl. Pár metrů od našeho je dosud obchod. Býval to Pramen, teď je to ENAPO, a zatím ještě funguje, takže se nemusím denně štrachat do některého z místních četných herdekšopů. V momentě jsem byl zpět a podával jsem synovi tu nejchutnější čokinu, co se v puse rozplývá, ale prsty nepotřísní. Jirka se rozesmál: "Tati, já chtěl čokoládu tady na ten lustřík. Ta stará je už opotřebovaná a nechtěl bych, aby po čase došlo ke zkratu."
A tak jsem přišel o iluzi, aniž bych byl básníkem. Syn seskočil ze schůdků, chvíli se hrabal v krabici s všenemožnými součástkami, odloženými a skoro vyhozenými, načež slavnostně zvolal: "Tady máš jednu starou, jako novou." Trochu jsem zrudl, ne však vzteky, ale spíš hanbou. Vždyť jsem s takovou "čokoládou" už nejednou při stěhování do nového bytu musel zápolit.
Takže v rozporu s názvem tohoto povídání si naše pusy na své přišly. jedna čokoláda posloužila k zprovoznění nového lustru, a ta druhá k ohrožení kvality našeho chrupu. V mém případě žádná škoda, stejně už mám soukromé (dříve státní) zuby, tedy ty třetí.