Červen 2012

Mlsná huba se nedočkala

26. června 2012 v 17:03 | Blechovan |  Na téma
Jednou byl u mne na návštěvě syn. Využil jsem toho (nebo zneužil?), aby mi vyměnil starší, už dost odstrašující lustr za nový. Zašel do obchodu, přinesl nový a hned se pustil do instalace. Ještě jsem se ani nevrátil od pojistek, které bylo pochopitelně potřeba vypnout, a už na mne volal: "Tati, máš doma čokoládu?" Sice mi připadlo divné, že při takové celkem triviální práci se chce posilňovat energetickou bombou, ale beze slova námitky, ba i bez upřesňujícího dotazu, jsem odběhl. Pár metrů od našeho je dosud obchod. Býval to Pramen, teď je to ENAPO, a zatím ještě funguje, takže se nemusím denně štrachat do některého z místních četných herdekšopů. V momentě jsem byl zpět a podával jsem synovi tu nejchutnější čokinu, co se v puse rozplývá, ale prsty nepotřísní. Jirka se rozesmál: "Tati, já chtěl čokoládu tady na ten lustřík. Ta stará je už opotřebovaná a nechtěl bych, aby po čase došlo ke zkratu."
A tak jsem přišel o iluzi, aniž bych byl básníkem. Syn seskočil ze schůdků, chvíli se hrabal v krabici s všenemožnými součástkami, odloženými a skoro vyhozenými, načež slavnostně zvolal: "Tady máš jednu starou, jako novou." Trochu jsem zrudl, ne však vzteky, ale spíš hanbou. Vždyť jsem s takovou "čokoládou" už nejednou při stěhování do nového bytu musel zápolit.
Takže v rozporu s názvem tohoto povídání si naše pusy na své přišly. jedna čokoláda posloužila k zprovoznění nového lustru, a ta druhá k ohrožení kvality našeho chrupu. V mém případě žádná škoda, stejně už mám soukromé (dříve státní) zuby, tedy ty třetí.

Vzpomínka cestovatelská

20. června 2012 v 20:28 | Blechovan |  Na téma
Moje první cestovatelská vzpomínka je stará, no snad pětasedmdesát roků. Podle toho ovšem vypadá.
Jednou mi táta prozradil, že jeho sestra má narozeniny, on si potřebuje ve městě něco zařídit, takže spolu vyjedeme do Brna.
U takového školkou povinného kluka je podobná cesta - tedy aspoň pro mne byla - úžasné dobrodružství. Nemohl jsem dospat rána, ale to bylo dobře. Museli jsme totiž vstávat velice brzy, protože jsme šli na vlak do Brankovic (tak jedenáct kilometrů), odkud pak už rovnou vláčkem do Brna. Ona vedla i z Morkovic trať, ale cesta byla trochu delší a dost dražší. Pro úplnost dodávám, že ta místní dráha byla nedávno zrušena a nahrazena cyklostezkou. Takže jsme ušetřili nějakou tu korunku na úkor našich nožiček. Cesta byla pro mne velikým zážitkem. Pole, cihelna, lesy, osada Skavsko, několik vesnic, jedna zajímavější než druhá, zase lesy - a nakonec kýžené Brankovice. Stihli jsme svůj spoj vzor mému neúspornému pobíhání od zajímavosti k zajímavosti.
Pak jsme nastoupili do vlaku. Ale to nebyla taková ta místní lokálka, ale opravdický velký vlak s lokomotivou, co měla tendr jak celý vagón. A těch jisker, co produkovala jako dnes auta čmoudy z nafty! Táta mne pořád napomínal, ať nevystrkuji hlavu z okna, že nějaká jiskra... No, pak jsem fňukal, táta mi cípkem kapesníčku vyčistil z oka sazičku, dal mi lepanec, abych byl poslušný, a najednou jsme byli v Brně.
Teda město, to nebylo ono. Nikde žádný trávník, prutník, o pořádném lánu obilí ani nemluvě. Zato sama velká a ještě větší chalupa, lidí jak na jarmarku...
Když jsme se večer loučili s tetou a mým bratránkem na nádraží, už jsem se těšil domů. Tentokrát do Nezamyslic a pak tou naší milou lokálkou... No krása!
Když se mne pak máma doma ptala, zda se mi cestování zalíbilo, zavrtěl jsem unavenou hlavou a vyhrkl: "Ještě tak v tom vlaku, nebo přes kopečky do Brankovic. Ale Brno ani za nic.
Po mnoha letech mi bylo souzeno, abych z toho Brna do Morkovic několik roků dojížděl k manželce a dětem, ale to už nebylo cestování, to už byla jen a jen ztráta času, kterého jsem na rodinu nemíval nikdy dost.

Záleží na pohledu

12. června 2012 v 14:29 | Blechovan

Záleží na pohledu


Co je to krása? Tak třeba jarní rozkvetlá zahrádka. Nebo letní voňavá louka. Také hluboké třpytivé podzimní nebe. A co teprve zimní zasněžená krajina, nad kterou se usilovně usmívá slunce!
No dobře. Ale to jaro? Krásně rozkvetlou zahrádku navštíví jarní mrazík a to teda není krásné ani zdaleka. Letní louka, voňavá, plná hmyzího spěchu se v minutě změní v past na poutníka, který si nepovšimnul blížícího se bouřkového mraku. Bude mít štěstí, dostane-li se domů bez úhony. No, snad ten podzim, prosím. Hluboké nebe, přátelsky pomrkávajíc hvězdičky, ale najednou fííí! Přižene se vichr, že každého přejde chuť žmourat vzhůru, zda se mezi mraky, větrem přihnanými, nějaká ta stel-linka, stár-čička či zvězdočka odváží vykouknout.
Zbývá zimní krajina. Krása k zulíbání, pokud ovšem sedíme někde v horské boudě s dobrým výhledem do údolí a ještě lepším nápojem při ruce. Jinak, když nás vánice zastihne na půl cesty ke zmíněné boudě... No nevím, kdo by obdivoval krásu zimy, umrzaje v nějaké sněhové závěji. Zbloudilec neopatrný jistě ne.
Tak kde nějakou tu stálou, spolehlivou krásu najít? Jistě to není ve světě živých, třeba lidí. Viděli jste takovou superhvězdu ráno po pařbě? No krása! Nebo miloučkou dívenku, když její nespokojenost překročí hranice vzteku a dosáhne desátého stupně Beaufortovy stupnice? Raději nevidět! No, poctivě přiznám, u mužů si nepolepší. Nejprve není ani tolik krásy a nakonec... Darmo mluvit, ještě víc zklamání.
V hledání krásy jsem málem v konci s dechem. Když tu si najednou vzpomenu, že jsme lidé, a člověk, to není jen fasáda a příjem či uvolňování energie, ale také naše nitro, třeba duše. Tak tam, a to mi nikdo nevymluví, tam je ta pravá krása člověka. Ovšem když tam je. Tam také může být i nejhorší a nejodpudivější varianta povahy, ale opravdovou krásu osobnosti ta ošklivost jiných nepřemůže.
Krásu tedy usilovně hledejme. V přírodě a hlavně v lidech i v nás samých a nedejme se odradit častým zklamáním. Vždyť i zlatokopům projde rukama nesrovnatelně víc hlušiny než opravdového zlata.

Normální nenormálnosti

4. června 2012 v 14:57 | Blechovan |  Na téma
V poslední době se vžil jakýsi pokřivený pohled na svět. Co bývalo považováno za nenormální stává se málem standardem. Normální člověk - tedy takový, který poctivě pracuje, stará se o rodinu, nekrade, nelže, má rád svou ženu nebo svého muže - takový jako by byl jakýmsi exotem. Naopak je tomu v opačných případech.
Normální je se chlubit tím, že nejsem jako ostatní. Mám kopu milenek, jsem šikovný šíbr, který dokáže obrat nejednoho poctivého důvěřivce. Nelíbí se mi děvčata, ale dávné zvrhlosti. Atd.
Tak třeba pro mne nepochopitelné veřejné exhibice všelijakých homosexuálů. Buď si, jaký jsi, je to tvá věc. Ale proč se chlubit tím, že nejsem jako většina? Proč upadat do starořímských tradic neobvyklostí i za cenu, že se jedná o neběžné, nenormální chování. Prý starý Říman, který by neměl svého chlapečka, by nebyl - řečeno dnešní terminologií - IN. A jak to dopadlo! Chceme následovat morálně rozvrácený evropský starověk?
Aby bylo jasno. Vůbec nemíním kritizovat odlišnost jednotlivců a skupin, pokud tato odlišnost neškodí ostatním. Tedy jsem pro svobodu čili normálnost i neobvyklostí, nenormálností z dřívějšího pohledu. Ale to by mělo být, alespoň podle mého názoru, vnitřní, soukromou věcí každého z nás.
Kdo se chlubí tím, že překračuje jakékoliv společenské konvence, připadá mi, jako kdyby se nebyl schopen pochlubit ničím kladným. Proto se alespoň vyjadřuje natolik expresivně, že už snad ani normálně - tedy obyčejně - mluvit nedokáže.
Normální nejsou různí úchylové ani z dnešního pohledu. Jenže, co je dnes běžné, bylo nedávno tabu. Co je dnes tabu, může být zítra falešnou chloubou.
Bože, lidi, netrapme se nenormálními normálnostmi, ale buďme obyčejnými lidmi!