Srpen 2012

Jaká budoucnost?

15. srpna 2012 v 18:41 | Blechovan |  Na téma
Černá! Nejspíše opravdu černá. Málo práce, velké daně za kdejaké zboží či službu, závislost budoucích důchodců na soukromnících, jejichž časté bankroty jsou nejen u nás, ale i ve "vyspělých" zemích známé.
Zdraví podle štěstí a peněz. Válka na spadnutí - už ten balvan podkládají pákou, aby jej ve vhodné chvíli svrhli, a to nejen na Sýrii či Írán.
No prostě.
Teď je připravena pro občany další šou - přímé volby prezidenta. Takový zasloužilý privatizátor, bývalý komunistický funkcionář a po převratu člen několika hnutí a stran, jakým je pan Dlouhý, ten si hlavu s padesátkou miliónků na kampaň dělat nemusí. Kdyby mu vrátili ti, kterým zaprodával majetek a výrobní kapacity republiky, jen ždibeček ze svého zisku, bude mít na dvě kampaně.
Zvítězila pravda, že když komunisté mluvili o nezaměstnanosti, bídě mnohých i válkách, lidi jenom strašili. Pro mnohé je to dnes opravdu dost strašné. Svobodu má kdekdo, má-li dost peněz a vlivných známých, nejlépe ve vládě a v justici. Dříve se nikomu nemohlo ani zdát, jakou svobodu budou mít - a dnes mají - exekutoři při vymáhání mnohatisícových částek za nesplacených několik stokorun. Majitelé nájemních bytů mají svobodu požadovat nepřiměřeně vysoké nájemné. Svobodu mají i zaměstnavatelé - dát přednost levným zahraničním dělníkům (kterých se žádné odbory nemohou zastávat) - před domácí, třeba i kvalifikovanou pracovní silou.
No prostě. Budeme-li pokračovat v dosavadním trendu, pak Kalouskova složenka jednomu každému občanovi na 120 000 korun, kterou jsme dostávali před volbami, bude jen drobným příspěvkem na úhradu dluhů státu, nadělaných těmi nejlepšími, pravými a slušnými - ehm - odborníky ve vládě.
Jaká bude budoucnost? Raději se neptejte! Místo růžových brýlí, nabízených nám vládou, shánějte ty hodně černé. Budete vidět skutečnost aspoň trochu reálněji. Neuvidíte-li totiž nic, nebude vás nic strašit. Ani ty dluhy.

Psí Vánoce

7. srpna 2012 v 12:34 | Blechovan |  Na téma
Mým domácím mazlíčkem je posledních šestnáct roků Justík. Je to pes rasy zrzavé, nevyzpytatelné, ale povahy veskrze psí. tedy přátelské. Býval takovým ústředním bodem rodinných setkání. Nejtypičtějším bývaly právě Vánoce.
Zdálo by se, že psíci nemají s Vánocemi nic společného. Nějaký psí pánbíček snad ani neexistuje. Ledaže by si psí národ připomínal staré egyptské bohy, z nichž tu a tam některý měl psí hlavu nebo byl dokonce znázorňován jako pes. Egypťané přes všechny své nedostatky byli spravedliví, a proto měli i kočičí božstva. Taková číča z faraónského paláce měla pohřeb honosnější než dnes třeba poslanec. Psí národ přijímal kdysi pradávno dary jako obětiny, tak proč by neměl očekávat o lidských Vánocích také nějaký ten dáreček psí člen domácnosti i dnes?
Každopádně u nás tomu tak bylo. Děti odrostly a rozešly se do světa, doma zůstal jen svobodný Vlastík. Proto se vánoční oslavy nějak měnily v běžné dny volna.
Pak ale přišel psík. Ať to byl rytíř maltézského řádu Justík I., nebo jeho zrzavý nástupce Justík II. Vlastík začal organizovat vánoční dárkování nejen pro lidské členy rodiny, ale především pro našeho psího mazlíka.
Na Štědrý den, když jsme ozdobili plastovou chemii, jakou byl náš vánoční stromeček, a položili kolem stromku balíčky dárků, psík zavětřil, že se děje něco zajímavého.
Sotva se začalo s rozbalováním dárků, psík pečlivě kontroloval - zrakem i čichem, pokoušel se dokonce i ochutnat -, co v tom kterém balíčku je a zda by to nebylo k sežrání. Když se konečně dočkal i svého dárku, přestal se o naše balíčky zajímat a hned se pustil do konzumace. Vzhledem k tomu, že dárky představovaly většinou nějaké pískající hračky a pak psí mlsy, změnil se každoroční Štědrý večer ve večer pískavý.
Když pak další dny přijeli na vánoční návštěvu ostatní členové rodiny z Brna či z Prahy, přivítal je Justík, přivítal, ale hned běžel do obýváku, postavil se před stromeček a hlavičkou naznačoval: "Tak kdy už to bude? No tak, rychle tam něco položte, ať mám mít z čeho radost!"
Justík byl a je tak zmlsaný, že kdykoliv si vzpomene na vánoční dárky, rozhodne se, že má Vánoce, postaví se k příborníku, na kterém stromeček stává, a naznačuje, že je vždy připraven přijmout nějaký ten mls či hračku. Jak se stává dospělejším a plnoletějším, vynucuje si obdarování občas nejen prosebným psím pohledem a vrtícím ocáskem, ale dokonce i vrčením, ba i štěkotem. To už skoro nadává: "Tak sakra, kdo se konečně zmátoříte a něčím mi uděláte radost?" A jak souběžně stárne děda, tohoto času jediný místní psí sluha, Justík se dočká či dovolá žádaného mnohem dříve než o nějakých příštích Vánocích.