Listopad 2012

Proč?

28. listopadu 2012 v 18:33 | Blechovan |  Na téma
Proč se dnes mnozí cítí osaměle, i když je většina obyvatel soustředěna do sídlišť a někdejších samot ubývá jak poctivých ministrů? Proč se někdo cítí osamělý, když za stěnou bytu jsou další lidé, a oni se snad také cítí osamělými. Proč je nám mnohdy bližší způsob "hovoru" s blízkými prostřednictvím SMS či mailů, než třeba posezení u kávy, společné sdílení názorů a třeba i problémů či radosti.
Proč?
Proč je mnoha lidem nejbližším tvorem (mimo rodinu a často i včetně rodiny) třeba psík, kočka, papoušek?
Protože jsme přestali být rozumnými tvory a stávají se z nás oběti honby za živobytím a v lepším případě za postavením, mocí, bohatstvím. A jsou ty uváděné příklady opravdu lepšími?
Mně to někdy připadá, že život jsou závody. Kdo víc, rychleji, přesvědčivěji - cokoliv. A také na úkor kohokoliv. Nutnost pilného tréninku nám pak odebírá čas k večerní černé hodince doma při svíčce, k přátelskému posezení u kávičky či pivča. Mám dojem, že i ty družné pohodové chvíle ve sklípcích - kdysi tak záviděníhodné - jsou nějak uspěchané.
Naštěstí jsme i takoví podivíni, kterým je družné přátelství stále víc než nejnovější nabídka trhu.
Vím. Všechny tyto otázky jsou zbytečné. Jsme, jací jsme, a lepšími se sami od sebe nestaneme.
Snad jednou příroda zvedne varovný prst, a lidé ve snaze přežít se opět stanou tvorem společenským. Začnou vnímat nezbytnost společného řešení životních problémů.
Jen, aby ten varovný prst nezvedla už pozdě!

Kupec benátský

21. listopadu 2012 v 19:34 | Blechovan |  Různé
Při čtení Shakespearových děl (nebo jejich shlédnutí) obdivujeme aktuálnost toho, co vytvořil autorův duch před tolika staletími.
Tak třeba hned Kupec benátský. Spor mezi lichvářem Šajlokem a poctivým kupcem Antoniem vyřešilo jednadvacáté století ve prospěch Šajloků. Ti dnes vládnou světu. K jakékoliv produktivní aktivitě potřebuješ investice. A kdo dnes má investiční prostředky? Inu jen a jen banky. A když nejsou, tak se - jako dnes v USA - vytisknou nové a bankám se dají k disposici.
Dnes je málo ziskové podnikat v reálné ekonomice (v nové výrobě a p.), protože pokud potřebuješ půjčku do začátku, věz, že zisk postačí tak akorát na splácení půjčky. A někdy ani to ne. Pak přijde potomek Šejloka či exekutor, který na exekuci vydělá víc než podnikatel na provozu podniku. Naproti tomu kdo podniká s penězi, ten má zisky až záviděníhodné. Nezávidím, ale jak ubývá kvalitních řemeslníků, tedy profesí, na nichž stojí provoz společnosti, přibývá všemožných spekulantů. Jen těch nebankovních půjček, jen těch heren, jen těch nabídek úvěrových karet, slev a dalších promyšlených vymyšleností, zajišťujících finančníkům obrovské zisky.
Kdo vládne penězi, vládne světem.
Kdo to je? Inu hrstka bankéřů.
Už chápu, proč se privatizace finančnictví u nás prováděla i za cenu, že stát tak zvaně oddlužoval banky stamiliardami korun, aby dne banky státu laskavě půjčily - za výhodný úrok. Pro banku výhodný, samozřejmě. Už chápu, proč stamiliardy na účtech povinného pojištění (důchodového aj.) usilovně vláda přesměrovává na bankéře. Však oni na štědré nezapomenou. Všimněte si, kolik ministrů, když skončí svou funkci - někdy i s ostudou - mezinárodní kapitál zaměstná na very lucrative funkcions. Prostě jim dá korýtka.
Inu, Shakespeare věděl víc než dnešní ministři včetně těch, co rabují státní finance.

Nevím, co vlastně potřebuji

19. listopadu 2012 v 18:11 | Blechovan |  Na téma
Abych se dověděl o tom, "co potřebuji", musí u nás nastoupit reklama. A o tom, co nepotřebuji pak nás poučí vláda.
Reklama otevřeně i zákeřně na každého z nás vyskočí v nejneočekávanější chvíli. Vysvětlí nám, že "bez toho se neobejdete", "to prostě musíte koupit"; je to tak levné, že to prostě musíte mít. Moderní člověk musí... Stručně řečeno: To, co já potřebuji, do toho mi až zas tak mnoho není. To je věc trhu a reklamy. Stačí jen číst a sledovat drahé a spotřebiteli v konečné fázi placené bilbordy, telešoty a kdejaký plakátek vhozený do mé schránky na dopisy, abych se dověděl, co vlastně opravdu musím mít. A když musím, tak musím! Kdybych krást musel kvůli tomu.
Dokonce nám reklama zajistí i zdroj prostředků k nákupu "toho, co potřebujeme". Tolik výhodné bankovní a především nebankovní půjčky, jakých nám denně nabízejí všemožná sdělovadla - no nevypůjč si! Vždyť bys neměl ani na vánoční dárky.
A posléze na exekutora. Ale o tom reklama ani muk.
Nu a objasnění o tom, co nepotřebuji, nás informuje a nezištně to zajišťuje vláda. Nepotřebujeme solidaritu. Naopak, žádná asertivita, tvrdý tlak na zisk, to je dnešní modlitba. Koho neobereš ty, toho obere druhý. Samozřejmě ve vší počestnosti. Třeba pouhou spekulací, když se někdo doví, že na tvém pozemku má vést silnice. Zavčas a za babku pozemek vykoupí. Nu a pak jej za mnohonásobnou cenu prodá. Třeba jako u toho pražského letiště. Také nepotřebuješ pomoc státu při výchově dětí. Ať se každý postará sám o sebe. Když už chceš mít fakany, nenatahuj ruku k panstvu, tedy vedení státu, aby ti přispělo. Ono to panstvo, až bude šance na vychovaných dětech slušně vydělat, ruku po nich natáhne. Že by žena, která přivedla na svět a vychovala děti, měla mít od státu nějaké úlevy, třeba důchodové? Neměla rodit. Mohla celý život užívat. Však by sem ze zahraničí nějaký levný Kurd či Turek přišel. Sice by pak mohl chtít postavit mešitu, ale na to je čas a dá se tomu dlouho bránit. Vidíme to v takových zemích jako je Německo či Francie.
A už vůbec nepotřebujeme práci. Když si ji nedokážeme vymyslet (což na příklad na našem okrese s více než čtyřmi tisícovkami nezaměstnaných a celou stovkou volných pracovních míst), pořád ještě je na lavečkách v parcích dost místa. No a v zimě? Lituji, kdo se o sebe neuměl postarat, nesmí se zlobit, když třeba zmrzne. Teplo a střechu nad hlavou - nemá-li penízky - nepotřebuje. To je holt život. Máš svobodu a na vybranou. Buď budeš milionář (skromná nabídka; miliardář je dnes větší jistota), nebo třeba bezdomovec.
A pak poznáš, že nepotřebuješ skoro nic. Plastovou tašku na pár hadříků, teplý oděv z charity a možná i polévku z armády spásy či štědrého vedení bohatých měst. Usměje-li se na tebe štěstí, na Vánoce tě dokonce okoupou v teplé vodě a paní prezidentová či jiná veličina osobně ti nabídne vánoční večeři.
V tomto případě se ovšem nemusíš obávat, že se na tebe vrhne reklama. Spíše nějaký fašista s pikslou benzínu nebo s pořádným klackem.

Osobnost?

13. listopadu 2012 v 19:12 | Blechovan |  Na téma

Nakouknutím do Akademického významového slovníku jsem se přesvědčil, že "osobnost je souhrnem vyhraněných vlastností, zkrátka individualita".

Jak už to v životě chodí, kdekdo by se rád stal významnou osobností. Jenže k tomu nestačí ani pakl akcií či bankovek, ani přiměřeně co nejvyšší funkce, ale právě ty vyhraněné vlastnosti, které uchazeč o uznání své osobnosti dokáže využít (nebo použít?) nejen ke svému prospěchu.

Človíček právě v době svého dospívání přechází z kategorie dítě-výrostek do kategorie dospělců, ve které někteří dozrají v skutečnou osobnost.

A co ti druzí? Inu, každý nějaké výrazné vlastnosti má, kdyby to měla být jen bezmezná sebedůvěra, pýcha a neskromnost. A právě tyto ctnosti-nectnosti prokazují, zda naše osobnost může být psána s velikým "O" nebo naopak, docela skromně.

Abych si vytvořil předpoklady k zakončení "o mojí osobnosti", dodávám, že opravdová osobnost je skromná, nevyvyšuje se nad ostatní a respektuje všechny ostatní lidi, ať jejich osobnost vyjadřuje to veliké "O" nebo jen skoro tečka.

Naštěstí pro společnost je potřeba nejen těch významných a skutečných osobností. Převážná většina občanů musí i svým pracovním a společenským začleněním být svým způsobem obyčejnými lidmi. Jejich osobnost se uplatňuje na tom místě, které ve společnosti zastávají. Já jsem vždy patřil a dnes samozřejmě také patřím mezi tu masu obyčejných osobností.

Jen pro klid svědomí jsem si často říkal: "Kdybych měl zastávat kdožví jak odpovědné místo, věděl bych, že je řada lepších, kteří neměli to štěstí, aby se vyšvihli. Nu a byl a jsem spokojený jako řadový a poctivý občan.

Bohužel (nebo jak se správně česky říká "sorry), je mnoho těch, co jsou až moc nahoře a za vodou, kteří čím méně splňují požadavky na výraznou individualitu, tím výš nosí svůj nosánek, tím arogantněji dávají najevo, že "oni jsou něco víc". Možná jsou - majetkem, funkcí, sebevědomím, ale nikoliv svou osobností.

Zfackovat někoho, vysmát se někomu, přehlížet potřeby druhých, to není projevem skutečné osobnosti, ale ukázkou její nevyzrálosti.


Padělky?

10. listopadu 2012 v 13:32 | Blechovan |  Různé
Často slýcháme, jak úspěšně zakročila policie, když v nějaké té tržnici objevila, zabavila a spálila "padělky" slavných firem NIKÉ či ADIDAS.
No dobře. Když si někdo na tržnici kupuje tričko či co s nápisem NIKÉ, předem ví, že se jedná o padělek. Nekupuje zpravidla ten falšovaný nápis, ale levný výrobek. Ten by mu nepadělané výrobky setsakra prodražily, byť ani ne tak kvalitou, jako tou firmou.
Pamatujete, vy starší, na dobré jméno firmy SOLO (Sušice ap.)? Teď si koupíte SOLO s údajem o zemi původu Indie. Náš český trh byl ochuzen, ne však o jméno, ale o pracovní příležitost a z toho plynoucí zisk. Možná jste si také všimli, že firma TESLA vám nabízí výrobky MADE IN CHINA.
Když si koupím třeba zmraženou zeleninu z Mochova, platím, co si prodejce řekl. A nikdo mi nevysvětlí, že firma u nás už dávno nevyrábí, že sídlí kdesi v daňovém ráji (takže u nás prodává, ale není zdaněna), že zelenina, kterou budu přidávat třeba do polévky, pochází z Rakous, že ... A mnohé podobné případy. V mých očích se jedná právě v tomto případě o padělky. Vlastně nám lžou (jako kdyby výrobek pocházel z našich polí), aniž bychom mohli (třeba podle té ceny) poznat drzou lež. Navíc takové obelhávání má ve svých kořenech ztrátu odbytu zboží českých výrobců, a tím i produkci nezaměstnanosti našich pracujících. A mohli bychom ještě dlouho pokračovat.
Někdy se mi vážně zdá, že soudobá tržní společnost je padělaná od A po Ž.

Nekřivděme náhodě!

6. listopadu 2012 v 13:28 | Blechovan |  Na téma
Náhoda není vůbec blbec. Je to prostě a jednoduše náhoda. Blbec se z ní obvykle vyvine díky lidské zainteresovanosti.
Tak třeba. Blíží se bouřka a líný člověk se raději ukryje pod stromem, aby ji přečkal, než by včas došel do pořádného úkrytu. Najednou Bááác!! a strom, zasažený bleskem, migne ukrytého človíčka po hlavě. Bez ohledů na následky můžeme jasně formulovat kdo byl blbec. Náhoda docela určitě ne. Možná bychom upřesnili, že dotyčným potrefený nebyl blbec, ale vůl, když se před bouřkou postavil pod přírodní hromosvod. Ale na slovíčku nezáleží. Prostě blbec nebo vůl, byl to ten náhodně postižený.
Jiný případ. Ještě z války. Byl vyhlášen letecký poplach (to je příběh z Brna). Lidé většinou spěchali do úkrytů, aby přečkali další bombardování. Dva hoši se nedohodli. Jeden, ten mladší, prohlásil, že chce vidět, jak ty bomby padají. Starší jen nespokojeně prohlásil: "Takový blbec já tedy nejsem." A zamířil do nedalekého úkrytu. V něm byl s mámou také můj bratranec. Když jsme se po čase setkali, ještě z toho měl slzičky: "Představ si, Jendo," vykládal rozechvěle, "když jsme byli v krytu, najednou do něho bouchla nějaká puma, prorazila strop a proletěla tělem mého kamaráda. Naštěstí pro ostatní stačila ještě prorazit příčku v úkrytu, takže její účinek nám ostatním neublížil." (Byla to zápalná fosforová bomba.)
Kdo byl blbec? Náhoda, že jeden ze dvou kamarádů spěchal do krytu? Náhoda, že bomba proletěla tělem kamaráda a ne mého bratrance? Kluk, který se neukryl? Bomba jako taková? Kdepak! Nikdo z nich nebyl blbec. Ale ten, kdo válku rozpoutal, vedl a - naštěstí - totálně nakonec prohrál.
Zkrátka. Náhoda je jen a jen náhoda. Ani chytrá, ani hloupá. Ty dvě vlastnosti patří nám, lidem.
Jen si to pěkně přiznejme!

O Marnotratném království

3. listopadu 2012 v 18:06 | Blechovan |  Pohádky
Bylo jednou marnotratné království. Ono takových království - a třeba i republik - bylo, je a bude jistě víc, ale toto bylo marnotratné převelice, psalo se s velikým M, tedy jmenovalo se Marnotratné.
V čem se ta marnotratnost projevovala? No ve všem. Vlastně skoro ve všem s výjimkou péče o lidičky v podhradí. K těm naopak Velký dráb - něco jako ministr financí a vnitra v jedné osobě - byl obdivuhodně štědrý. I toto jednoznačné tvrzení je nejednoznačné. Štědrý byl v rozdávání pendrekových domluv, skoupý naopak ve vyplácení odměn za práci.
Než vraťme se k té základní vlastnosti, marnotratnosti. Tak třeba Velký dráb potřeboval nakoupit pro menší a ještě menší dráby nové pendreky. Nehleděl vpravo vlevo a zavčas objednal u spřátelené firmy svého švagra několikanásobně více pendreků, než bylo v souhrnu všech drábích oddílů potřebné. Prý musí být nějaká záloha. No budiž. Záloha, tedy pamatovat na zadní kolečka, to je věcný argument.
Nějak se ale přihodilo, že každý jeden pendrek stál tisíc marníků (základní peněžní jednotka 1 marník /M/, sestávající ze stovky neplatníků /n/, které však už byly zrušeny).
Jak známý šťoural Honza upozornil, fungl stejné pendreky je možné v sousedním království zakoupit na tržnici za stovku marníků. Toto brblavé remcání ovšem král Elito I. odmítl a pověřil ministra Velkého drába, aby zakročil. Ten dal pokyn střednímu drábovi, který pověřil spodního drába, aby uložil drábečkovi nemilého Honzu přesvědčit, že se mýlí. Podle dobrých tradic království, tedy feudálních, drábeček břinkl Honzu pendrekem po palici a byl průšvih. Honza totiž, jako většina lidí v podzámčí, byl tvrdohlavý. Co čert nechtěl, vydržela Honzova provokovna, nevydržel pendrek.
Tak vidíte, malér byl na světě. Král Elito I. nařídil přísně vyšetřit, proč někdo zakoupil pendreky, které nejsou schopny splnit požadovanou reklamně-výchovnou funkci, tedy umravnit nespokojence. Šetření bylo svěřeno Velkému drábovi a jeho poradcům. Ti zjistili, že na tržišti sousedního království zakoupené pendreky byly určeny jako dětská hračka, proto nemohly při konfrontaci s Honzovou palicí obstát. Nato byl Honza uvržen do královské věznice, neboť tvrdost jeho hlavy zavinila poškození královského majetku. Tím byla pro veřejnost celá aféra s pendreky vyřešena. Zanedlouho sice další šťoura, nějaký Jura, přišel s tím, že do království byly přivezeny nové, tentokrát hlavoranám odolné obušky (!), jejichž cena nebyla ani trojnásobkem té původní. V konfrontaci nového nákupu s Jurovou hlavou se prokázala vysoká odolnost - obušků, čímž byla nutnost i správnost jejich nákupu přesvědčivě obhájena.
Tak se v Marnotratném království vypořádali s problémem málo funkčních pendreků. Bylo ovšem třeba zajistit zdroje pro hrazení dluhu, který tímto nákupem vznikl. To vyřešil Velký dráb zavedením dvou desátků. První desátek jako daň ze zakoupené hodnoty a druhý desátek jako daň z hodnoty prodané. (V záloze zůstala daň z hodnoty neprodané.) Dluh královské kasy se tím dostal do rozmezí stanoveného Královskou unií a bylo možno pomýšlet na zakoupení bubnů, potřebných pro policajty k vybubnovávání královských příkazů. Teď už si všichni Honzové i Jurové dali dobrý pozor na to, aby upozorňovali, že tyto bubny vyrobil místní bubnař Froliš, prodal je za babku (ne Babku!) na trhu v sousedním království, odkud je reexportoval Velký dráb. Pro jistotu jejich cenu nezveřejnili se zdůvodněním, že se jedná o státní tajemství. Šeptalo se, že cena bubnů byl hotový majlant.