Únor 2013

Nekonečně neurčitý pojem

25. února 2013 v 18:47 | Blechovan |  Na téma
Co je nekonečně neurčité? Mnohé, ale zejména NEKONEČNO. Tak třeba když jsem chodil do první třídy, trvala taková hodina psaní alespoň pět nekonečen. Naproti tomu, když měla být v dalších ročnících vlastivěda, vleklo se předchozí vyučování nekonečně, zatímco vlastní hodina, kde nám pan učitel vykládal hrozně zajímavé věci, ta utekla nekonečně rychle.
Nekonečný býval také oběd, při kterém mi maminka naložila na talíř špenát a řekla: "Ven půjdeš, až to všechno sníš." Tak nekonečné nekonečno neznají snad ani dnešní astronomové. A ti se už v tom nekonečnu dopracovali tak daleko, že pomalu v nekonečno nevěří. To proto, že si vesmír představují tak trochu jako möbiovu pásku. Jak víte, je to proužek tak šikovně slepený, že ať se snažíte, jak se snažíte, pořád tužkou jezdíte po jedné straně či jedné hraně. Druhou totiž nemá. Však se také nekonečno vyjadřuje ležatou osmičkou, tedy jako něco, co nemá ani začátek, ani konec.
Jak asi mnozí z nás znají, nekonečno je někdy čas, který uplyne mezi zapnutím počítače a natažením všech potřebných fíglů, aby mohl bezchybně pracovat.
Pokud někdo řekne, že tady nekonečně plácám, nemá tak docela pravdu, protože už končím.

Ani bohatství nestačí

20. února 2013 v 20:32 | Blechovan
Jeden z mnoha problémů, a eticky ne ten nejmenší, je bezdomovectví.
Ani bohatství, jaké vytváří společnost tak zvaně nejvyspělejších států, nestačí na prahu 21. století vyřešit problém lidí v tíživé situaci - bezdomovectví.
A přitom by stačilo jen něco málo z prostředků, které se přesouvají stále rychleji na ty největší hromady, co na ně nosí čert a banky, tedy aby se z těchto prostředků něco malinko věnovalo do sociálního bydlení nejchudších. Jenže ten, kdo je tak zvaně za vodou a chrochtá si, ten na lidi mrznoucí na ulici nevidí. Nanejvýš se někde ospravedlňuje tvrzením, že jsou to lidé nepřizpůsobiví, lenoši a nefachčenkové. Jenže všichni víme, že to tak v mnoha případech není.
Vyspělá (vyspělá?) společnost 21. století nedokáže vytvořit podmínky, aby se každý, kdo je zdravý, mohl živit a přiměřeně uživit vlastní prací.
Taková společnost není dobrá!

Století nekonečné řady problémů

18. února 2013 v 19:38 | Blechovan |  Na téma
Problémy 21. století? To je na celou knihovnu. nesmírná bída, děti umírající hlady na jedné straně a nemoci z přežírání na straně druhé. Ohrožené holé živobytí v celých rajonech Země na jedné straně a drzé plýtvání miliardářů, třeba v Dubaji. Nejsou peníze na léčení léčitelných nemocí, ale jsou stamiliardy dolarů na vojenské výboje ve světě. A když se má pár miliard dolarů ušetřit, vojáci lkají, že "nevystačí". Vždyť jeden bezpilotní vrah přijde na řadu milionů dolarů!
Ve světě přebytku jsou možné úmrti z hladu, dokonce i hladomor, ale úrodná půda se zaneřádí foto-elektrárnami, aby skupina kšeftařů mohla připisovat naprosto nepřiměřené zisky. Celým státům hrozí bankrot s následnou veřejnou bídou, aby se bankéři nemuseli spokojit jen s milionovým příjmem.
Práce už není uctívána. Ani jako úkol vložený na bedra člověka Hospodinem, ani jak zdroj všeho, co lidstvo potřebuje k životu. Uctívána je spekulace a bohatství. bez ohledu na to, že bohatec se do nebe dostane až potom, co se velbloudovi podaří protáhnout se uchem jehly.
Úcta k ženě matce je nahrazována idoly žen samiček, miss a star (včetně těch porno).
Podpora rodiny - jednoho z pilířů každé společnosti, protože její funkce výchovy nového pokolení dosud nedokážeme ničím rovnocenným nahradit - klesá, ale prosazují se homosexuální "rodiny". Někteří lidé dávají na odiv svou neobvyklou orientaci třeba manifestacemi homosexuálů a oslava ženy - matky a vychovatelky je nahrazována oslavou tržních dnů vhozených zcela nespravedlivě "na krk" svatému Valentýnovi.
Prostě svět je naruby.
Jedni žerou kaviár
druzí nemaj do huby.

Vzpomínka vodnická

16. února 2013 v 18:47 | Blechovan |  Na téma
V předválečném roce jsem nějak rychleji povyrostl, takže mi rodiče koupili nový hubertus. Ono dost pršelo a bez něj chodit v dešti do školy by bylo o zdraví. Ten starý, dosud zachovalý, ale malý, mi přikázala maminka dát kamarádovi Slávkovi. Byl menší než já a především z chudší rodiny, takže na kabát neměli.
Tím začíná příběh Vodníka. Slávek si hned další den - pořád ještě bylo deštivo - hubertusek oblékl a šli jsme do školy spolu. Tehdy byla první třída ještě v budově radnice. Cestou jsme šli po můstku, který překlenoval potok tekoucí mezi kostelem a radnicí. A to byl počátek maléru. Mnoho deště, mnoho vody, mírně rozvodněný potok, co víc potřebovali kluci k zábavě. Na školu jsme skoro zapomněli a zkoumali z půli břehu, zda protéká voda pod silnicí plným průřezem skruže (my jsme říkali "betónu"), nebo zda má ještě nějakou rezervu. A tehdy Slávek podlehl přitažlivé síle vody a už byl i s "novým" hubertusem v rozvodňujícím se potoce. Měl štěstí, protože tudy chodili lidé do blízkého obchodu a hospůdky, tak nešťastného vodníčka včas z trochu divočejší vody zachránili. On byl vodním proudem tak zblblý (správně jsem měl napsat fascinován, ale to slovo jsme tehdy jistě ani neznali), že se vůbec nesnažil dostat na břeh.
Místo do školy vedla pak naše cesta domů. Vysušit, zahřát horkým lipovým čajem, a teprve pak nás s ponaučením poslali omluvit se našemu učiteli.
Nedlouho poté jsme šli na malý školní výlet do přírody. Pan učitel nám vysvětloval jak se který strom, keř či rostlinka jmenuje a k čemu jsou dobré. Co čert nechtěl, nebo spíše chtěl a zavinil, naše cesta vedla na Nový svět a opět přes potůček. Dál ani nemusím asi pokračovat. Slávek skončil v jedné tůňce, byl opět vyzdvižen péčí tentokrát našeho učitele, a k velikému pobavení spolužáků pojmenován Vodníkem.
Kdepak asi Slávek dnes vodničí? Jestli vůbec ještě. Nevím. Nevím o něm nic už mnoho roků, ale vzpomínám na dávného kamaráda občas dosud.

Velké bohatství

12. února 2013 v 19:21 | Blechovan |  Na téma
Lidská paměť je obdivuhodná, ale také ošidná. Někdy si vzpomeneme na události před mnoha lety, ale marně uvažujeme, kam jsem si založili rozečtenou knihu. Moje maminka mi vyprávěla, že když jí byly necelé tři roky, zdálo se jí, že v troubě v kuchyňských kachlových kamnech naříká kočička. Zavolal stařenku: "Staři, zapomněli jste v troubě kočku, naříká." Ale odpověď byla úsměvná: "Emilko, to nenaříká kočička, ale tvůj bratříček, kterého právě mamince přinesl čáp.
No, vzpomínku mi vyprávěla přibližně osmdesát roků od oné události.
Já si dobře vybavuji jednu z prvních cest do školky. měla mne tam zavést a pak se o mne starat starší sestra. Doprovázely ji kamarádky, kterým jsem očividně překážel. Co také s dvou a půlletým capartem mají ony, pětileté slečny dělat, že? Přesvědčovaly mne, že ta moje sestra není moje sestra, ale úplně jiná holka. Situaci završila právě ona přesvědčivým tvrzením: "Jendo, já nésu já, já su uplně inači holka, co su tady na prázdninách." Je to sotva devětasedmdesát roků stará vzpomínka, ale jako živá.
Tak co to vlastně ty vzpomínky jsou? No prostě něco, co se nám v hlavách vyvine do podoby: "Jednou to bylo tak..."
Ale věřte zkušenému, který už pomohl vychovat další dvě generace. Vzpomínky jsou tím největším bohatstvím, jsou-li spojeny s příjemnými zážitky v kruhu rodiny a přátel.
Takových vzpomínek mám až překvapivě mnoho. Dík za ně vám, stařečci, dík rodiče, dík sestro a přátelé.
Abych nezapomněl. Těm mladým a ještě mladším přeji, aby hezkých a ještě hezkých vzpomínek měli co jim paměť zachová, ale aby mezi nimi chyběly vzpomínky na válku, nezaměstnanost, na zlé lidi.

Dnešní realita je často nereálná

5. února 2013 v 13:44 | Blechovan |  Na téma
Informace dnes tvoří realitu. A přitom mnohé přemnohé z nich jsou nepravdivé či zkreslené, takže vlastně celá dnešní realita je nereálná. nebo přesněji řečeno: "To, co je za realitu vydáváno, realitou nemusí být."
Malý případ z nedávna.
Průzkumy veřejného mínění, přesněji řečeno volebních preferencí před několika posledními volbami. Většina "průzkumů" uváděla jako nejoblíbenější, nejnadějnější a nejpravděpodobnější vítěze kdejakých voleb toho, kdo se majiteli sdělovacího prostředku nebo příslušné agentury líbí. A výsledek? No, jiný. Tedy jaksi nereálný.
Tak co je reálné? Ta reklamně a propagačně zkreslená kampaň, nebo konečné rozhodnutí voličů? Jeden by řekl, že to voličské rozhodnutí. Není to tak však v reále. Hned po volbách se opět reklamně propagandistická kampaň zaměří na zdůvodnění, že volba byla chybná. Ať již kritikou zvoleného nebo kritikou průběhu voleb. A vrchol všeho. Voliči rozhodnou, příslušné instituce se vytvoří a najednou ti, co se chtějí vydávat za arbitry práva a téměř zhmotněnou demokracii, organizují - byť nepočetné, avšak hojně propagované - protesty proti realitě. Tedy proti tomu, co vznikne na podkladě skutečných voleb.
Tak jaká je realita? Nereálná. Prostě taková, jakou si přejí ti, kteří mají ve svých rukou nástroje na vytváření virtuální reality - třeba nespokojenosti s výsledkem reálných voleb.
A pak se v té změti informací a desinformací má člověk, který má svých denních starostí až nad hlavu, vyznat!

Vinšánek

4. února 2013 v 16:02 | Blechovan |  Na téma
Je to dávný válečný příběh malého děvčete.
Svět malé Vlastičky byl obklopen válečnými hrůzami, ale děvčátko si hrálo, jako všechny děti světa ve všech dobách. Její nejoblíbenější hračkou byl plyšový medvídek, Vinšánek. Strojila ho do šatiček, které mu sama 'nůžkami ušila' z papíru, vyprávěla mu pohádky, před spaním mu dokonce někdy i ukolébavku zazpívala.
Avšak ať si byl dětský svět sebečistší, ta okolní válka do něho vtrhla v kruté síle leteckým bombardováním nedalekého Zlína i nebezpečím provázejícím přechod fronty daným územím. Proto se rodiče rozhodli vybudovat pod domem v pevném sklepě úkryt, a tam poslední dny války i očekávané bombardování a přechod fronty přečkat.
Když se z okolních kopců převalila vlna boje do blízzkosti městečka, odešla rodina do úkrytu v naději, že konec války tam přečká v bezpečí. Právě když v blízkosti domu a tím i úkrytu začaly vybuchovat dělostřelecké granáty, uvědomila si Vlastička, že zapomněla Vinšánka doma v pokojíčku. Než se kdo nadál, byla pryč, ale za chvíli se vrátila celá šťastná, že jí plyšového medvídka ani nezabili, ani neukradli.
Nikdo z účastníků tohoto příběhu už nežije. Avšak vzpomínka na holčičku, která neváhala riskovat i život, a nebojácně se vydala do nebezpečí, aby svého oblíbeného plyšového kamaráda zachránila, ta vzpomínka žije a hladí nás, kteří jsme příhodu znali.
Poznámka. Ráno jsem četl, že téma týdne je Plyšový medvídek. Snad jsem ještě nebyl dost vzhůru a něco se mi zdálo, ale když jsem sedl k počítači dnes odpoledne, realitou je, že tématem týdne je Realita. Snad mi odpustíte, že jsem sem dal ten původní, hned po probuzení vytvořený článeček.