Březen 2013

Trable děda Wikipeda

31. března 2013 v 18:00 | Blechovan
Nic na světě není neměnné. Tak i pohádky. Vezměte si třeba takového děda Vševěda. Ten už dávno odešel na penzi, protože jeho osobní lékař, nějaký MUDr. Alzheimer, mu léčbou zamotal hlavu tak, že děd od té doby nemá myšlenky na nic jiného než na své zdravotní potíže a jak se z nich finančně vylíže. Na uvolněné místo se hlásila celá řada nezaměstnaných všelicosvědů, vesměs s několika vysokoškolskými diplomy. Výběr byl přenáročný. Nakonec v ostrém uchazečském souboji zvítězil děd Wikiped, honosící se dvěma diplomy University of Westczech Beer. Ve skutečnosti se dotyčný jmenoval Viktor Pedál, ale bratři z mokré čtvrti mu říkali Wiki Ped. Odtud umělecké jméno Wikiped, navozující ostatně zcela mylný dojem, že něco zná a ví. Wikiped nebyl ani zdaleka dědovského stáří, avšak každodenní starost jak sehnat nezbytné množství peněz na potřebné množství rumu a dalších tekutých životních potřeb postříbřilo Wikipedovy vlasy charakteristickou barvou úctyhodného stáří. Tím lze považovat začlenění dotyčného jako děda za plně oprávněné.
Sotva byl vyhlášen výsledek výběrového řízení, několik odmítnutých uchazečů se ozvalo hlasitým protestem. S tím si ovšem musí poradit jednak výběrová komise, jednak soudy, vyšší soudy, ještě vyšší soudy… Možná že i PR agentura (tedy v podstatě reklamní zařízení) The best Czech, ltd.
Děd Wikiped se s takovými maličkostmi nezdržoval. Jako první akt své vševědoucnosti v digitálním věku si zajistil lukrativní měsíční odměnu a doplňkové příspěvky. Ač antimarxista, věděl totiž dobře, že špičkové hmotné zabezpečení života je základem jakékoliv úspěšné činnosti, natož vševědoucnosti.
Dalším krokem bylo zřízení pracoviště odpovídajícího dvacátému prvému století. Protože máme informační epochu a mafiánské ekonomické podhoubí, byly všechny informace - zvláště ty finanční - jako nejcennější zboží prohlášeny za nadstátní tajemství, nepodléhající nižádné kontrole. Rozumějme, kontrole nepodléhá věrohodnost a prameny zveřejňovaných dědových informací.
Třetí úkol, který byl podmínkou k zahájení vševědné činnosti děda Wikipeda, bylo ustavení sboru poradců. Tento systém je dvojvýhodý. Zaprvé informující děd nemusí ani zdaleka tomu, o čem informaci podává, rozumět. Má přece své poradce. Zadruhé za věrohodnost informací nesou odpovědnost poradci, kteří však nejsou za své rady odpovědni nikomu než dědu Wikipedovi. Tím je dosaženo žádoucího stavu, který bychom mohli nazvat jako nevymahatelnost odpovědnosti. Proto může děd Wikiped klidně a nerušeně informovat zasvěceně o čemkoliv, byť o tom nemá ani páru. Proč by to nešlo v oblasti informací, když to u nás docela funguje v oblasti řízení země?
Jednou se však děd Wikiped uťal nehorázně. Tehdy byl dotazován, zda je v souladu s mezinárodním právem, když NATO vyzbrojuje syrskou opozici. Děd byl natolik médii zpracován, že se ani nezamyslel a bez konsultace s příslušným poradcem plácl: "Samozřejmě. Jde přece o demokracii a svobodu, jde o boj proti terorismu, jde o světový mír." Protože to bylo plně v souladu s oficiální politikou vlády, byla to pravda.
Pak mu přicházely e-maily od školní mládeže, která tvrdila, že podle toho, co se ve škole v občance učili, je každé vyzbrojování protivládních sil, každý výcvik protivládních ozbrojenců na cizím území, samozřejmě bez rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, válečným zločinem. A děd se ztrapnil podruhé, když - opět bez porady - zahromoval něco o bolševické propagandě. Pak se nakrátko stáhl ze scény, aby se poradil s poradci a jejich asistenty. Závěrem bylo opravdu vševědoucně moudré upozornění, že jsou na světě mnohem závažnější témata, jako třeba hladomor v některých zemích, jejichž studiu se usilovně věnuje, tak ať jej neobtěžují takovými irelevantními, nepoctivými, provokativními a plebejskými dotazy.

Výstřednost je přeháněním

25. března 2013 v 21:16 | Blechovan |  Na téma
"Nic se nemá přehánět, jenom slivovice," žertoval kdysi náš soused. Výstřední, excentrické chování je takovým typickým příkladem přehánění. Zviditelnit se, upozornit na sebe za každou cenu. Když to nedokáži svou prací, dovedností, uměním, tak třeba aspoň nějakou extravagancí. Nemám rád takové ty vyhrocené názory a postoje. Když mi někdo "diktuje", že v sandálech nemám mít ponožky, s nimi že vypadám nenormálně, výstředně; myslím si o něm... No myslím si. Pokud mi někdo předepisuje, že mám mít vyholené chloupky v podpaždí, myslím si o něm, však víte. Je to jen a jen moje věc, co a jak dělám, pokud respektuji nejen zákony, ale i zájmy, potřeby ostatních. Potřeby a zájmy, ne představy a libovůli nějakého vizážisty či stylisty.
Excentriky jsem nikdy ani neobdivoval, ani nekritizoval. Prostě každý se chová podle své přirozenosti.
Jedna věc mi však připadá jaké extrémní. Nějak se rozmohl pojem workholik. Je to extrémní kritika toho, že někdo je pro práci tak zaujatý, že se pro něj práce stala nezbytností. Nikomu nevadí, když nějaký pracháč je zatížený třeba na nesmyslné adrenalinové hazardy, že je závislý na vyhledávání nových a nových vzrušení, nebo naopak na povalování se na sluníčku u moře a nicnedělání. Ale na práci? Vědec, chce-li dosáhnout úspěchu vyřešením složitého problému, ten nepotřebuje podstupovat nějaký zorbing nebo asistovaný seskok či lov na tygry (to bylo). Ten prostě leží v pracovním problému, který je pro něj prací, koníčkem i odměnou. Výsledek jeho práce se často odrazí v možnosti zlepšit ten či onen výrobek, objasnit problém, který tísní občany a podobně. A pak nějaký zbohatlický nefachčenko, prakticky se přiživující na práci ostatní společnosti, řekne: Hele, workholik!

Chemická raketa v Sýrii

20. března 2013 v 12:38 | Blechovan |  Různé
Média nedávno uvedla, že v Sýrii byla použita chemická zbraň! Šlo údajně o jednu raketu, kterou vypálila - tvrdí shodně s islamisty i tzv. demokratická média - vládní vojska. Způsobila tím smrt asi dvěma desítkám lidí, včetně dětí. Uvádí se, že v okolí bylo cítit chlór (který je sice jedovatý, ale jako chemická zbraň pro nízkou účinnost dávno vyřazený). Naproti tomu syrská vláda prohlašuje, že se jedná o raketu, kterou opozice ukořistila při obsazení jednoho vládního skladu, a teď ji použila.
Takže kdo je vinen? Opozice či vláda?
Podívejme se na případ trochu z obecného hlediska. Komu použití chemické rakety prospělo?
Snad vládě, aby zastrašila opozici? To je zcela nevěrohodné. Jedna raketa a dvě desítky obětí nerozhodne o výsledku občanské války. To v "osvobozeném" Iráku jen tento týden došlo k teroristickému útoku, při němž zahynulo hned pět desítek civilistů. Nasadit chemickou zbraň v ozbrojeném konfliktu mělo význam - jak prokazují válečné zkušenosti Evropy i USA - jen tehdy, byla-li použita masově. Pokud by použily chemickou zbraň vládní síly, byla by to působivá záminka pro USA a jejich poddané v EU, aby prosadili v RB nějaké podobné "spravedlivé" usnesení jako to o bezletové zóně v Libyi. To tehdy umožnilo, aby NATO nerušeně letecky podporovalo vzbouřence, bombardovalo stoupence vlády a ničilo místní infrastrukturu. Zkrátka - jen vláda, která by úplně ztratila pud sebezáchovy by při občanské válce nasadila podobnou zbraň.
Prospělo by to opozici? Samozřejmě. Každá zpráva, byť i vymyšlená, která oslabí důvěru občanů ve vládu je pro vzbouřence - mimochodem ze značné části nepocházející ze Sýrie - výhodná.
Občan je obětí dovedné manipulace s fakty, protože nemá nejmenší naději, že zjistí skutečnou podstatu události.

Život na kolejích

18. března 2013 v 19:38 | Blechovan |  Na téma
Většina z nás, když se narodila, usadila se pokud možno pohodlně ve vagónu příslušného životního vláčku, a ten - věřte nebo ne - uhání podle jízdního řádu, do kterého až tak moc mluvit nedokážeme. Tedy ono se tvrdí, že ano, ale to je jako s vládou lidu. Vládne lid formou volebních hrátek, které pečlivě reguluje dostatečně velký a vlivný kapitál z takového pozadí, že o něm skoro ani nevíme. Pokud náhodou občané přece jen zvolí jinou variantu, mohou se od pravých slušných kulturních (?) pracovníků dovědět, že jsou hnědá či rudá prasata. Ale za to vlak života odpovědnost nenese.
Nicméně si můžeme do značné míry uzpůsobit kupé, ve kterém sedíme. Někdo se oddá krásám jízdy, tedy zachumlá se do kabátku pověšeného na věšáčku nad sedadlem a nechá se vézt kam-tam. Ono se při jízdě vlakem krásně usíná i spí. Jiní se nemohou vynadívat na krásy okolní krajiny - a nechají se kam-tam vézt.
No já byl nasednut do místní lokálky, sotva 13 km, ale nestěžoval jsem si. Protože jsem se přece jen chtěl dostat dál, přihlásil jsem se - obrazně řečeno - do zaměstnání u dráhy a pak jsem celý dost dlouhý život přestupoval z vlaku do vlaku, až jsem nakonec skončil ve vyřazeném vláčku na odstavné koleji. Beztak na zrušené trati.
Teď jsem už ztratil zájem o krajinu, která se pochopitelně v okolí soupravy nemění. Místo toho čtu a na obrazovkách sleduji, jaké vlaky dnes jezdí všude ve světě, a nestačím se divit. Prohlížím superrychlé vlaky třeba v Německu či Francii, zajímám mne, jak se s dopravními problémy vyrovnávají v Japonsku, kde a kterou trať v České republice letos zruší, případně také zprávy o čínských železnicích, kdy do Tibetu se dá cestovat vlakovou soupravou ve výšce, v níž létají mnohá dálková letadla. No prostě čtu a obdivuji, divím se a vzpomínám.
Docela rád bych se vrátil na tu starou lokálku, kde jsem život začal, ale už to není možné. Trať zrušili a na jejím místě vybudovali cyklostezku. Nu a začínat druhý život (až se narodím podruhé) jako cyklista? Raději se spokojím těmi vzpomínkami. A že jsou docela hezké! Ta trať, kterou jsem za život projel, byla dlouhá, někdy složitá, ale vždy zajímavá.
Když večer usínám, zdává se mi někdy, že zase slyším houkání lokálky, co jsme ji s kamarády jako kluci běhávali vítat na místní nádraží. Jenže tentokrát to není lokálka přijíždějící ze světa, ale volání poslední vlakové soupravy: "Nasedat, poslední jízda připravena!"

No přece tady, doma!

12. března 2013 v 14:12 | Blechovan |  Na téma
Na kterém místě bych chtěl žít? To je otázka! No samozřejmě tady, doma. Ne proto, že to po listopadovém převratu propagovalo sympatickém heslo: Buďme tady doma! Prostě z toho důvodu, že tady jsem prožil dětství a mládí, tady jsme s manželkou vychovali své děti, tady všude kolem jsou vzpomínky na mé drahé. Na stařečky, rodiče i na ty, co odešli později. A to "doma" nevnímám ausgerechnet jako jedno město, ale jako celou naši republiku.
To vše ovšem neznamená, že bych se nechtěl podívat i jinam, že bych třeba - pokud by mne tam práce a podobně přivedla - odmítal poznat jinou zemi, celý svět. Prostě celý svět je místo, na kterém mohu a můžeme žít, ale jen a jen tam, kde mám kořeny, ať rodinné, ať kulturní a historické, tam dokáži být opravdu doma, tedy žít spokojeně ve známém a chápaném prostředí.
I mnozí z těch, kteří z nejrůznějších důvodů hledali a našla nový domov kde tam ve světě, se rádi alespoň na skok vracejí do své původní domoviny. Nejen ve vzpomínkách.
Jednou jsem se setkal s osmdesátiletou Američankou. Jela navštívit místo, kde vyrostli a žili její rodiče, než odcestovali za prací za oceán. Ona sama se narodila už kdesi v Arizoně, ale zatoužila alespoň jednou v životě, na stará kolena jak se říká, poznat kraj, z něhož pocházely její rodiče a jejich časté vzpomínky.
Takže chci žít tam, kde jsem doma.
Tam, kde jsme doma!

Sněhuláček – loučení se zimou

7. března 2013 v 14:00 | Blechovan |  Různé
Letos přišla zima docela brzy. Již v listopadu napadlo sněhu, že se na sídlišti rozvinula úspěšně výroba sněhuláků. Jeden hezčí než druhý, a všichni velicí!
Tady musím odbočit. Ani sněhulák, když zemře, nezemře navždy. Poslední kapky vody, které stékají ze zbytku sněhového těla, se změní v páru, duši budoucích sněhuláků. A teď mohu pokračovat.
Jeden zvláště vydařený sněhulák, kluci mu říkali Strejda, byl nespokojený. Když na jeho spodní části nechávala čubička Pepinka vzkaz svým ctitelům, brumlal nešťastně: "Nás sněhuláky lidé nedovedou docenit. Nejprve nás s velkou radostí ukoulejí z čerstvého sněhu, vyzbrojí nás nějakou tou mrkvičkou místo nosu, větvičkou místo hole, pochválí si svou šikovnost - a pak už si nás skoro nevšimnou. Naopak kdejaký cizí pes nechává na našem těle vzkazy pro kdejakého cizího psa. Nedávno kos usoudil, že můj nos je zbytečně dlouhý, a uzobl mi jej. Dva kluci ze sousedního dvorku, kteří tady pobíhali od ničeho k ničemu, se rozhodli, že já, sněhulák Strejda, jsem dobrým terčem, a strefovali se do mne ne případnými sněžnými koulemi, ale kameny z nedaleké skládky. K dovršení všeho zla vysvitlo sluníčko. Lidé si sice pochvalovali, že se oteplilo, ale co my, chudáci sněhoví mužíci, máme dělat, abychom se před tím teplem ochránili? Nemůžeme dělat nic. Kluci stavitelé navlekli mi jako tepelnou ochranu starý vypelichaný kožich. Jenže šel kolem bezohledný bezdomovec, kožich šmajzl a já už taji a taji, jsem menší a menší. Kdybych byl malinkatý sněhuláček - jak kdysi dávný básník -, nikdo by po mně neházel, sluníčko by na mne nedosvítilo, protože by mne chránilo křoví..."
Sněhuláčí stesky jsme až do konce nemohli slyšet, protože to sluníčko, ti kluci... No prostě sníh zmizel a Strejda s ním.
Za nějakou dobu sněhu znovu napadlo. Teď se ukázalo, že jedna holčina z okolí Strejdovo stýskání asi zaslechla. Vyběhla ven a z čerstvého sněhu vymodelovala nikoliv sněhuláka, ale sněhuláčka, kterého nazvala Prcek. To proto, že byl tuze malý. Opravdu jej mezi keříky skoro nebylo vidět. Proto mu i ta nosní mrkvička zůstala. Ba dokonce nestál pobíhajícím psíkům za nějaký vzkaz. Vždyť by se na to malé tělíčko pořádně ani nějaký delší vzkaz nevešel, že ano? Sněhuláček se nestal ani vhodným terčem pro klukovské výboje. Vždyť toho prcka Prcka nebylo mezi keříky skoro ani vidět.
Sněhuláček pokukuje po pouzdru na fotoaparát. Že by se chtěl zvěčnit?
Prcek se spokojeně vypínal, že tentokrát zimu přečká bez problémů. Ale mýlil se. Jak už to v zimě bývá, znovu začal padat sníh. A padal a padal a padal, až Prcek zapadl sněhem, že z něho byla vidět jen větvička, kterou mu jeho stvořitelka vložila do sněhové ruky jako žezlo.
Tak to v životě chodí. Jeden chce být tuze veliký, aby na něj všichni viděli a obdivovali jej, druhý chce být malý a ještě menší, aby se mu jiní vyhýbali a nechali jej na pokoji. Ale tomu, co je kolem něj a co sám ani změnit nemůže, tomu se nevyhnul ani ten zdevastovaný Strejda, ani dobře ukrytý prťavý Prcek. Je to jako u lidí. Nečinně čekat, že se něco nestane nebo zlepší, to život neovlivní ani tolik jako ty psí vzkazy.
Pokud si vzpomenete na pohádku o nespokojeném stromečku, patří to k věci. Ale lidé, pokud jsou nespokojení, mají na rozdíl od těch sněhuláčků aspoň trochu možnost s tím neutěšeným stavem něco udělat. Nadávat nestačí.

Záporné rozjaření

4. března 2013 v 19:48 | Blechovan
Můžeme-li pokles výroby nazývat záporným růstem, lze depresi označit jako záporné rozjaření, nebo vhodněji cizím výrazem jako negativní euforii.
Je to jev, který se stále častěji vyskytuje mezi lidmi a dokonce stále častěji mezi mladými. Pátrání po příčinách záporného rozjaření (negativní euforie) - tedy po příčinách deprese - je složité a rizikové. Jakmile se příčiny hledají jinde než ve vrozených vlastnostech dotyčného, můžete narazit. Copak může někdo odsouhlasit, že příčinou záporného rozjaření je třeba nemožnost uživit se vlastní prací, tedy nezaměstnanost? Přece ten nezaměstnaný je flink, příživník, nefachčenko a ostatní, tedy hlavně ti úspěšní, co platí daně, na něj doplácejí. Když se některý nezaměstnaný nebo situací zklamaný pokusí vzít si život upálením, nezdůvodňuje se to depresí vyvolanou nemožností uplatnit se v zaměstnání, což je v naší nezaměstnaností trpící zemi častý jev, ale jeho duševní chorobou. Jako že kdo si sáhne na život, ten prostě nezvládá svou zápornou rozjařenost, podléhá tlaku prostředí, neunese složitost života. No prostě je tak trochu magor.
Že nekecám, to asi každý známe z řady podobných případů, byť je naše spravedlivá média zas až tak moc nerozmazávají.
V každém období života má jedinec celou kopu důvodů k depresi. Záleží na jeho duševní síle a vůli, na pochopení blízkých a celkových podmínkách prostředí, zda ztráta perspektivy vede k smutnému vyústění v plamenech či pod koly vlaku a podobně, nebo zda se postižený vzpamatuje. Kdo své potíže chce řešit alkoholem nebo jinou drogou, je na nejhorší cestě, aby jeho duševní nevyrovnanost a tíživé podmínky života opravdu skončily osobní tragédií.
Pokud záleží na nás - a to někdy záleží na každém z nás - snažme se podobným situacím předcházet. Přátelství, spolehlivé přátelství je jednou z nejúčinnějších zbraní proti tragickému vyvrcholení depresivního stavu. A ve stejné míře to závisí i na společenském prostředí, na podmínkách života společnosti, což ovšem jednotlivec ovlivní jen nepatrně.
Zkrátka i zde platí, že nejlepší je prevence.