Duben 2013

Proč zrovna já ne?

25. dubna 2013 v 17:56 | Blechovan |  Na téma
Stará anekdota. Před pracákem stojí houf uchazečů o zaměstnání a volají: "My chceme práci!"
Z úřadu vyjde jeho šéf a smutně oznamuje: "Nemohu si pomoct, ale máme tady jen jedinou nabídku. Problém je, koho z toho houfu vybrat a práci mu zjednat?" Chvíli se rozhlížel a pak s povzdechem ukázal na jednoho mladíka a prohlásil: "Tak vy se můžete zítra hlásit u místní firmy Zmáknemto a dostanete zaměstnání. ostatní, bohužel, musí ještě čekat."
Nabídkou poctěný vyjekl: "Já, proč zrovna já. Vždyť je těch potřebných tady celá fůra."
Vtípek je to hezký, rádi se mu zasmějeme a pro jistotu si pomyslíme, že tak to chodí. Jenže těch uchazečů tam stálo tak asi dvacet a nabídka byla jen pro jednoho. Pak si ale většina z těch dalších devatenácti řekla: "Proč ne právě já? Proč zrovna já ne?"
No, není to k smíchu. Ale vtípku jsem se kdysi také zasmál od srdce.

Nezkracujme si život!

14. dubna 2013 v 16:46 | Blechovan |  Na téma
Netrpělivost, nedočkavost, prostě vlastnost, která nám ukrádá radost z doby, kdy se na něco těšíme, to je vrah našeho času.
Kdysi jsem v nějakém scifi četl o mimozemšťanech, kteří "vykupovali" časové úseky, jichž se nedočkaví lidé vzdávali, aby "něco" nastalo rychleji. Fantasie, pravda, ale ono to tak nějak v životě chodí. Těším se - dejme tomu na Vánoce - už měsíc předem a běžné denní radosti i starosti ustupují do pozadí za nadějí, která je lstně nejistá. Oč moudřejší - pokud jsme této moudrosti schopni - je trpělivé těšení se na to hezké, co má po jisté době nastat. Pak se náš život prodlužuje. Prodlužuje se o zážitky, které prožíváme v době čekání, a také se obohacuje o slibnou naději.
Nedočkavost a netrpělivost život ukracuje, trpělivá naděje umožňující radovat se z toho, co má teprve nastat, ta naopak život obohacuje.
Co si vybereme? Pokud by to záleželo na mně, nebyl bych netrpělivý ani když ztrácím čas čekáním na vlak či v lékařské ordinaci. Raději bych se těšil na to, co přijde, až budu mít tohle čekání z krku.
No jo, ale když ono to nezáleží ani na tom, co bych chtěl, ani na tom, co je moudré, ale na čemsi, co nás žene a popohání, aby to příjemné už už nastalo. Ale stejně není sporu, že život prožitý je bohatší než život pročekaný.

Není šipka, jako šipka

2. dubna 2013 v 18:27 | Blechovan |  Na téma

Jako kluci jsme rádi hrávali hru, které jsme, jistě nespisovně, říkali "šipkovaná". Hra měla řadu výhod. Jednak nevyžadovala žádné zvláštní hřiště, jednak jsme nepotřebovali jakékoliv pomůcky vyjma kusu křídy (té bylo ve škole vždycky k sebrání dost). Navíc jsme si mohli "zašipkovat" třeba i cestou na pole, když jsme měli sbírat klásí a podobně. Tuhle hru jistě všichni znáte. Dalo by se zjednodušeně popsat její pravidla větou: "Jdi podle šipek!" I když zas až tak jednoduché to nebylo. Někdy jsme tu šipku umně umístili na kmeni stromu a kamarádi, kteří za šipkařem běželi s očima u země, byli v kélu (pro neznalé moravštiny - byli v kapustě). Velkou výhodou hry bylo to, že opozdilec - nešťastník, který doma plnil nadměrné množství úkolů, - nás podle šipek snadno našel. Rodiče ne, protože na nějaké šipkování neměli čas.
Mně však slovo "šipka" připomíná ještě jiné šipky. Ty z doby války. V každém městě musely být zřízeny veřejné (veřejně přístupné) protiletecké úkryty, aby človíček, kterého letecký poplach zastihl v cizím prostředí, věděl kudy kudy vede cestička do poměrného bezpečí. Šipka s nápisem luftschutzraum, byť v němčině, byla každému srozumitelná. My na venkově jsme se "ukrývali" alespoň zpočátku v poli, abychom viděli bombardovací svazy, které se nad námi stříbřitě blyštěly na své cestě k nějakému zničitelnému cíli. Když však jednou kterýsi ten pumonosce potřeboval odlehčit a vypustil obsah pumovnice nad námi, bylo po zábavě. Naštěstí tehdy ze třinácti bomb dopadly na domy jen tři, ale i tak osm nebožtíků, včetně dvou školaček, to stačilo náš náhled na bombardování poněkud upřesnit.Pak jsme pozorně a s obavami poslouchali v rozhlase Luftlagemeldung, hlášení o vzdušné situaci, abychom se buď uklidnili, že neletí k nám, nebo ukryli.
Kdeže ty dávné doby jsou! Ta první část šipek, na tu dodnes vzpomínám s příjemnými pocity, že jsme měli hezké dětství. Ta druhá část, ta mi dodnes připomíná, jaké štěstí měla naše generace - na rozdíl od generace rodičů a prarodičů -, že od pětačtyřicátého roku se naší republice válka vyhnula. I když za ní tu a tam naše vláda pár desítek či stovek vojáků vysílá kde tam, ale my si tady žijeme - ve srovnání s tou válečnou dobou - klidně. I bez šipek s nápisem: luftschutzraum.