Červen 2013

O morkovickém cigánovi

13. června 2013 v 14:22 | Blechovan |  Na téma

Máma mi jednou vyprávěla příběh ze svého mládí. Mohlo by to znít třeba Téměř před stovkou roků. Tatínek její kamarádky, pan Malík, měl "všeobecný obchod" (dnes by to asi byl supermarket, před nedávnem možná i univermag). Jak už bylo tehdy obvyklé, mnoho zákazníků kupovalo na dluh (obchodník jim "svěřoval").

Když si pro nákup na dluh přišel morkovský cigán, kovář vyrábějící řetězy, radila paní Malíková, aby mu "nesvěřovali", že je chudý a chudým zůstane. Když prý nezaplatí, nakonec Malíkovým dům i s obchodem prodají. Měli totiž na domě, jehož cena byla přes 100.000 Kč, dluh asi 50.000 korun. Pan Malík byl cítěním demokrat a tvrdil, že když se svěřuje bohatým sedlákům, bylo by nespravedlivé nedát na dluh cigánovi pro oslavu narození dítěte.

Jak se však ukázalo, právě tento cigán svůj dluh zaplatil. Po půl roce, když se vrátil ze světa, kam jezdil prodávat své přes zimu vyrobené řetězy, nejen že dluh zaplatil, ale přinesl panu Malíkovi ještě pořádný řetěz na kozu (tehdy věc všeobecně potřebnou) za to, že svěřil cigánovi. Většina ostatních dlužníků, včetně velkých sedláků, měla však na placení dluhů jiný názor. Asi si říkali, ať raději prodají Malíka než je. A tak Malíkům prodali dům s obchodem i zbožím za 50.000 Kč, tedy za hodnotu dluhu. Koupil to pro svého syna známý advokát ze Zdounek. Ten prý takto jen v Morkovicích skoupil asi pět dražených domů a pěkně si na tom namastil kapsu. Věděl totiž předem, koho a kdy budou dražit i jak veliký dluh má být dražbou uhrazen. Přišel tedy vždy s dostatkem peněz, ale nikdy ne s větší částkou než byl dluh dražbou krytý. Ostatní občané měli většinou spíše problémy s placením vlastních dluhů, než aby mohli výhodně v dražbě skupovat majetek nešťastníků.

Tak třeba pan Brablík postavil pro rodinu celkem tři domy. Ty dva z první republiky v dražbě zfendovali. Teprve třetí, který "postavil" až po druhé světové válce, ten rodině zůstal. Vlastně nevím to jistě. Už dobře deset roků do Morkovic nejezdím a nevím, co se tam děje.

Bývávalo, bývávalo. A co dnes?

Jen Romové?

11. června 2013 v 20:14 | Blechovan |  Na téma


Člověk má někdy dojem, jako kdyby existence romského etnika byla hlavním problémem naší republiky. Skutečnost je ale jiná. Hlavním problémem je neschopnost vedení státu ukočírovat ekonomiku tak, aby dala práci všem. Pak by se podstatně snížil počet lidí, kteří by natahovali ruce , aby stát dal, aniž by se oni přičinili.

Doložím to na jednom příkladě, který je mi blízký a znám jej z vlastní zkušenosti.

Pokud v Morkovicích normálně fungovalo JZD, nikdo nepociťoval nějaký zásadní rozdíl mezi téměř třemi desítkami Romů a ostatními občany. Teprve když po rozbití struktury venkova a její výrobní základny najednou pochyběla práce pro mnohé (nejen Romy), vznikly problémy mnohdy docela závažné.

Dejte lidem práci a pak, ale teprve potom, ulejváky odsuzujme, nepodporujme,. Kdo může pracovat, ať se živí prací. Kdo nemůže pracovat, tomu rozumná společnost umožní aspoň trochu slušné živobytí, podle celkového stavu ekonomiky.

Máme šestici dolarových miliardářů. Nemá to nějakou souvislost s tím, že máme šestici stotisícovek nezaměstnaných, včetně těch Romů?

Dávná povodeň

3. června 2013 v 14:35 | Blechovan |  Na téma

Na jaře roku 1954 jsem doprovázel nákladní tatru 128 při přepravě materiálu mezi výcvikovým prostorem v Březovíku na Šumavě a Pískem.

Tehdy jsem zažil svoji první skutečnou povodeň. Pršelo jak o potopě světa a Otava se rozvodnila. Při poslední cestě nákladní Tatry-128 jsme projížděli Vodňany, kde vede cesta mezi dvěma rybníky. Ta ovšem byla celá pod vodou a nebylo vidět ani patníky, jen tu a tam stromy lemující cestu. Když jsme byli tak uprostřed mezi tou vodou zleva i zprava, zabočil najednou řidič (voják základní služby) podle mého soudu přímo do rybníčku. Houkl jsem na něho, co blázní, a on mi klidně povídá: "Tady je přece zatáčka!" Naštěstí tam opravdu byla…

V Písku nás sice přes nový most pustili, ale jen proto, že ho uzavírali vojáci, a já patřil k nim. Voda se valila i přes mostovku, ale u starého mostu (proti proudu asi 200 metrů) to bylo horší. Voda neměla pod mostem dost místa, a tak se vylila a zaplavila celou uličku vedoucí podél Otavy. V Písku bylo v létě vojáků pět a půl, ale na štěstí u ženistů byl kurz vojenské katedry, takže tito vysokoškoláci mohli poskytovat pomoc. Voda totiž zaplavila v oné uličce domky až do prvního poschodí a i to bylo přístupné jen okny z člunů. Protože tam bydlili většinou lidé, kteří byli na dovolené mimo Písek, vojáci vynášeli, co ještě voda nezničila, uskladňovali to v kasárnách a lidé si pak zbytky svého majetku přicházeli vybrat po návratu domů. Při jedné cestě začal silný proud strhávat člun do středu řeky a voják, když se tomu snažil zabránit, se chytil za římsu okna. Nestačil překonat sílu vody a zmizel pod hladinou. Ve stejnou dobu projížděl ulicí z druhé strany domů jiný člun. Hoši v člunu v jednu chvíli spatřili, že z vody čouhá nějaká ruka. Chytili ji, zatáhli a - nekecám - vytáhli toho ženistu, kterého voda strhla a protáhla domem; ještě živého.

Písečtí ženisté se vyznamenali také tím, že proti proudu Otavy ukotvili rozsáhlý sklad dřeva (kmenů), které povodeň už už strhávala, aby je mohla využít coby beranidlo proti nedostavěné slapské přehradě.

Protože sám pocházím z kraje, kde veškeré vodstvo představují dva nevelké rybníky a mrňavý potůček, povodeň mne svou velkolepostí až hrůznou zaskočila. Ono vidět, jak si voda bez dovolení "otevře" vrata v domku na svahu a prohlíží si vnitřní vybavení bytu jak moderní zloděj, to není nic uklidňujícího.

Když jsme pak po letech se synem a manželkou sledovali řádění povodně v Praze, připomnělo mi to zážitek z mladých let a vnímal jsem to jako varování: "Lidé, buďte rozumní. Příroda je silnější než vy. Mějte k ní ohled a ona vám nebude ubližovat.

Povodeň není nic žertovného, ale přece připomenu známý žert Semaforu. "Povodeň je horší než požár. Nedá se hasit." No ale stejně jako u požáru - důležitější než vlastní zásah hasičů, když už došlo k průšvihu, je prevence. Jen se nesmí dlouho váhat a raději varovat i přijímat opatření včas.