Červenec 2013

Neomylnost

31. července 2013 v 21:25 | Blechovan |  Různé


Mnoho politiků vystupuje se svými názory, jako kdyby byli neomylní. To všichni ostatní, kteří argumentují jinak, ti se prý mýlí, případně jsou darebáci a klamou.

Ve skutečnosti jedinými neomylnými živáčky jsou papežové. Alespoň podle příslušného usnesení, které zavedlo dogma o papežské neomylnosti ve věcech církve a víry.

Tak se nakoukněme na skutečnost, objasňující papežskou neomylnost v souvislosti s cyrilometodějskou tradicí.

Misi Cyrila a Metoděje schválil jako správnou papež Hadrián II. Zpochybňovali ji především němečtí biskupové, vždyť to byla vážná konkurence. Ti také dosáhli toho, že Cyril a Metoděj museli znovu do Říma, aby své konání na Velké Moravě obhájili. Papež dal slovanským věrozvěstům zapravdu a Metoděje jmenoval arcibiskupem na velké Moravě a v Panonii.

Ovšem cestou z Říma byl Metoděj na rozkaz německých biskupů zadržen a uvězněn. Teprve po třech letech za papeže Jana VIII., když se papež o situaci dověděl, přikázal Metodějovo propuštění.

Avšak po smrti Metoděje se rozkýval nový, jistě opět neomylný papež, tentokrát Štěpán VI., který dal posmrtně Metoděje do klatby. Metodějovi žáci byli z Velké Moravy bezohledně vyhnáni.

Když se v 19. století při oslavách milénia cyrilometodějské mise schylovalo k příliš civilnímu, slovanskému zabarvení oné historické události, katolická církev veřejně vzala oba světce na vědomí. Tedy opět neomylný papež uznal, že se jeho pradávný předchůdce mýlil.[

Naše generace se dočkala toho, že v roce 1981 byl Metoděj, kdysi papežem daný do klatby, vyhlášen spolu s bratrem Cyrilem a svatým Benediktem patrony Evropy. Opět neomylně.

Tak nějak je to s papežskou neomylností.

Neomylný snad není ani Bůh. Pokud si pozorně projdeme všechny knihy Písma zjistíme, že si v řadě případů protiřečí. Tedy alespoň v některých případech se i tato svatá kniha, sestavená z božího vnuknutí, prokazatelně mýlila.

Neomylná ovšem není ani lidová tvorba. Za mého mládí jsme v kostele (a cestou procesí na Velehrad také) zpívali píseň: "Na Velehradě bratři ze Soluně…"

Přitom je všeobecně známo, že Velehrad v době cyrilometodějské mise neexistoval a v místech dnešní baziliky a širokém okolí byly hluboké lesy.

Závěr? Neodmítejme nekriticky bez podrobného posouzení žádný závěr. A už vůbec nepřijímejme bez stejně kritického přehodnocení názory neargumentované věcně. Nejen v otázkách náboženství, ale i v obyčejném společenském životě.

A tam především!

Poznámka: při oslavě milénia cyrlometodějské mise papež Lev XIII., ten, který byl rovněž pozdvižen dogmatem o papežské neomylnosti, uznal po monha staletích pravoslavné svatořečení Cyrila a Metodje, tedy přiznal jim svatost.



Konspirační teorie?

29. července 2013 v 19:53 | Blechovan |  Na téma

Bulvár vysokého stupně. Vláda, parlament, všechny stupně státního aparátu a především občané by se měli zaměřit ne na vymýšlení co asi někdo myslel tím, co řekl či udělal, ale na problémy společnosti. Na bezpečnost občanů, včetně té zdravotní, na dostatek pracovních příležitostí, na vytváření podmínek pro život rodin (což znamená rovněž podporu porodnosti).

Místo toho se konspiruje, bulváruje, pomlouvá. Prostě neřeší se to, co společnost nejvíce bolí a co občané potřebují, aby jejich život probíhal v příznivém prostředí.

Člověk má občas dojem, že hlavním problémem občanů ČR je, zda se podaří pravici odstřelit Ištvána a podobně, zda se pravici přece jen podaří prosadit, aby se občané na důchod přihlásili u drahých a v konečném stavu méně spolehlivých soukromých pojišťoven, kde budou mít "osobní účet" (což je ze Západě osvědčený zdroj pro exekuce!). Zda se korupčníci a neschopní představitelé vykroutí ze zodpovědnosti za s-karty, a podobné výmysly. Nu a aby toho nebylo dost, ještě nás přikrmují tajuplnými kecy zda ta či ona, ten či onen - zanáší a s kým. Prostě Bulvární odvádění pozornosti od podstatných a skutečně významných témat.

Ach jo!

Kdo to vlastně je, ti důchodci?

9. července 2013 v 12:28 | Blechovan |  Na téma


Podle Václava Havla přece jedni z těch, kterým sliboval v novoročním projevu 1990 péči celé společnosti. Jenže, známe to. Sliby se slibují a - Václav Havel má v Praze letiště. A co důchodci? Inu, mají důchody, které jim přemnozí praví a slušní, zejména mladí a nezkušení, vyčítají.

Tak kdo jsou to ti důchodci? Podívám se třeba na souseda. Narodil se ve válečném roce 1942. Podle toho bylo jeho dětství poznamenáno nedostatkem čehokoliv, co pozdější děti mohly užívat v potřebné a někdy i v hojné míře. Pak vychodil školu. Vyučil se řemeslu a v roce 1962 zakotvil v místním stavební firmě, kde vydržel pracovat až do roku 2002. Když odešel do důchodu, měl za sebou čtyřicet roků poctivé práce. Důchod, na který si svými daněmi celý aktivní život spořil u státu, nebyl sice vysoký, ale vypočtený tak, aby neměl vážnější hmotné potíže. Bohužel výpočet nepocházel z doby vysokého nájemného a služeb za bydlení, ale on a ostatní jeho vrstevníci byli a jsou přesvědčení, že stát, pro který nejen svými daněmi a výchovou vlastních dětí, ale i dobrou prací ve firmě, výrazně přispíval, se o něj postará právě tím důchodem a potřebnou péčí o zdraví.

Vznikly však různé potíže. Nejprve se privatizovaly státní byty, včetně toho, v němž bydlel. Stát ten byt postavil a vybavil právě z peněz získaných z práce takových, jako je on. Teď musel shánět peníze, aby si byt koupil do vlastnictví, protože jinak by cizí vlastník nasadil nájemné, které by soused platit trvale nemohl. Problém se vyřešil půjčkou, poskytnutou na základě dohody o budoucí smlouvě. Zkrátka, kdo mu půjčil, tomu bude byt patřit, až současný "majitel" zemře.

Pak se dostavily další komplikace. Srdíčko unavené celoživotní zátěží způsobilo komplikace. Nejen ty zdravotní, ale i finanční. Vyměřený důchod nepočítal, že zdravotní péče se přesune z rubriky "pojištění" do rubriky "připlácení". Soused se však dále uskromnil a žije, jak zdraví a finanční možnosti dovolí, relativně klidně. Aby mu samotnému nebylo smutno, pořídil si andulku Pepíka, jediný důchodový "nadstandard".

Tak tady mezi námi žije člověk, který po celoživotní práci - a 40 roků není málo - v sousedském porozumění dožívá. Nenadává, nestýská si, neproklíná ani toho, ani onoho, prostě se podřizuje podmínkám. Jeho velkým štěstím bylo právě to, že téměř po celý život měl dostatek práce, ve které se vyznal, i skutečnost, že rodinné a sousedské zázemí bylo a je rozumné.

A pak si přečtete na blogu od nějakého pracujícího studenta Nojbyho, že "on není ochoten platit důchod nějaké bábě, která seděla celý život na prdeli v Lídlu. Že na důchod má snad nárok nějaký vysokoškolsky vzdělaný odborník, který významně přispěl k rozvoji. Ostatně by prý takoví důchodci měli třeba uklízet město a podobně". Svatá prostoto! Ten namyšlený student si vůbec neuvědomuje, že když chodil do školy, platil stát jeho učitele, provoz školství všech stupňů také z daní a hodnot vytvořených - pochopitelně nejen - tímto důchodcem. Neuvědomuje si, že on odvádí daně ne na tohoto důchodce, ale na své důchodové a zdravotní či sociální pojištění, aby mu po odchodu do důchodu stát - v závislosti na důchodových a dalších zákonech - vyplácel potřebné prostředky a hradil nezbytnou péči o zdraví.

Mezi nesporné výdobytky lidských kultur patří vyvážený vztah generací. Rodiče a prarodiče pečují o děti až do doby, kdy se ony o sebe mohou starat samy. Naopak, nastupující generace jim to pak - pochopitelně dle svých možností - odvádí zajištěním stáří.

Vyspělé kultury si starých vážily (nejen tím "cti otce svého i matku svou"). Barbaři dávají přednost vlastnímu zajištění před péčí o své předchůdce. Naše společnost snad zatím nepatří k těm barbarským. Bude-li však důchodce ponižovat takovými nojbyovskými řečmi, které mají bohužel kořeny v některých vládních postojích, nemají se právě tito Nojbyové nač těšit!

Na hřbitovech býval nápis: "Kdo jste vy, byli jsme my. Kdo jme my, budete vy." Poněkud upravené lze říci:

"Jak se vy chováte ke svým seniorům, tak se vaši potomci budou chovat k vám".

Nedejbože, aby to tak opravdu vyústilo!