Srpen 2013

Příběh devoluce člověka

26. srpna 2013 v 17:58 | Blechovan |  Na téma


Příběh devoluce člověka

Aneb

Podíl nezaměstnanosti na zopičení (devoluci) člověka


Narodil se jako obyčejný človíček, vyšel školu, vystudoval průmyslovku, oženil se, do zděděného malého domku se přistěhoval již i s dceruškou.

Pak se rozhodl využít své schopnosti a dal se na podnikání. Byl ještě mladý, sílu i odhodlání měl, jen mu chyběly peníze. Prodal domek a vypůjčil si na zakoupení domu s dílnami pro zamýšlený podnik. Spolu s několika zaměstnanci docela úspěšně pracovali. O jejich služby byl zprvu zájem, peníze nechyběly a půjčku splácel pravidelně. Až do…

Jednou k němu přišel věřitel s požadavkem, aby dluh rychle vyrovnal v trojnásobně zvýšených splátkách. Pochopitelně se bránil, že tolik nemůže splácet a že se na výšce splátek přece i písemně dohodli. "To ano," souhlasil vymáhající, "jenže jste asi přehlédl tady tu poznámku dole!"

Opravdu, dlužník, sám poctivě podnikající, přehlédl drobným písmem poznámku:

"V případě, že věřitel vyžádá z nutných důvodů zvýšení splátek, je dlužník povinen vyhovět."

Jenže jak naschvál, bylo to právě v době, kdy obchody nešly podle plánu, splátky dluhu se opožďovaly… Zkrátka. Nakonec přišla exekuce na celý dům i s vnitřním vybavením. Nejen firma, ale i rodina zůstala bez domova. Tehdy žena sebrala dcerku a odjela bez velkého loučení k rodičům. Co s chlapem, co nedokáže rodinu uživit, že?

Dřívější podnikatel, teď už bezdomovec, odstěhoval se do blízkosti svého rodiště. Práci sice nesehnal (vždyť v daném okrese je každý desátý dospělec příslušného věku registrován jako uchazeč "na pracáku"). Aspoň že mu někdejší kamarád z vojny zapůjčil gratis takovou boudu u lesa, ve které od té doby našel nešťastník skoro nový domov.

Denně odtud vychází do města, obchází kdekoho s prosbou o práci, alespoň třeba něco odnést, pomoct při úklidu či co. Občas má štěstí a pomáhá na nějaké stavbě, samozřejmě jen za pár korun jako "černoch". Tím by se neuživil. Obchází prodejny ovocem a zeleninou, vyškemrá nějaké vyřazené zboží, protože již propadající zkáze, z popelnic vybere nějaké zbytky pečiva (jeden hospodář s dobrým srdcem si to vezme pro slepičky a pak za odměnu přidá nějaké vajíčko…). Také se náš odlidšťující člověk snaží kde tam posbírat druhotné suroviny. Vždyť za kovový odpad se dnes docela dobře platí. Jenže toho odpadne málo a krást třeba ty pověstné poklopy z kanalizace, škrabáky od domů a podobně, maník přece jen ne docela odlidštěný, nechce.

Někdy se dal se mnou do řeči, když se náš psík zastavil poblíž popelnice s docela jinou činností, než jakou podnikal někdejší podnikatel. Bylo a je mi tohoto "známého" líto. Také jsem mu několikrát nějakou malou částkou vypomohl. To třeba když si pořezal o nějaký odpad nohu a musel k lékaři. Bez peněz, jak známo, k doktorovi nelez. Někdy prý mu doktorka (soukromá) odpustí poplatek, i když přitom riskuje pokutu! Ovšem v lékárně to tak nejde.

No nic. Přečkal tak již tři zimy v nevytápěné boudě a každé jaro je sešlejší a shrbenější. Úsměv ztratil už dávno.

Nikdy jsem jej neviděl opitého, nikdy nejednal nějak neurvale, jak se o takových zatím ještě lidech občas šíří zvěsti. Pokašlává, pokulhává, trochu nostalgicky si pochvaluje, že i když je horko, je to lepší než v zimě.

Nedávno mne skoro rozbrečel. To prosebným hlasem žebral o nějakou korunu, aspoň dvacku, prý mu "cigáni vykradli všechny popelnice", které denně obchází…

Lidi, co se to s námi děje? Copak je naše země tak chudá a hlavně my jsme tak bezohlední, že si bezdomovci s jinou skupinou potřebných navzájem "vykrádají" popelnice?

Jistě, není to tak jednoduché, jak jsem to napsal. Ale kdyby pro podobné nechal nějaký Karel IV. třeba tu hladovou zeď postavit, aby nemuseli žebrat alespoň ti, kteří by rádi pracovali.

Člověk míří zpátky k těm opicím. Co kde seženeš, třeba ukradneš, to máš. Výčitky svědomí se vytratí jak někdejší ideály.

Když ještě civilizace nebyla… zpívali W+V. To ještě nebyly opice polidštěny, že?



Slovo pozorovatele na závěr


I recese má své morální meze. Proto na závěr doplňuji.

Společnost nemusí degenerovat naznačeným zopičením. Podmínkou je však rozumný návrat k přírodě, k životu ve shodě s životním prostředím a s celou přírodou.

Tragickým vyústěním chyb i nehod jednotlivce nemusí být bezdomovectví a pokles až na úroveň podobající se žebrajícím psíkům. Podmínkou však je, že společnost přestane ctít a zvýhodňovat bohatství před lidskostí. Cílem veškeré snahy jednotlivce i celé společnosti není a nemůže s úspěchem být bohatství, velké majetky jednotlivců (údajně těch nejlepších, mnohdy však těch nejbezohlednějších až lumpů), ale vytvoření příznivých podmínek pro život každého jednotlivce a zvláště pro výchovu dětí. Od pradávna si lidé představovali zlatý věk. Tu jako návrat k bezstarostnosti předkřesťanského i židovského ráje, jindy jako království boží na Zemi či jako komunistickou společnost. Představy byly a jsou poplatné aktuálním ideologiím, podstata je shodná. Práce pro všechny, rovnost možností v souladu s osobními předpoklady, pořádek ve společnosti. A neopomenutelný soulad života jednoho živočišného druhu zvaného Homo sapiens sapiens s veškerou přírodou.


Život je jen úsečka

21. srpna 2013 v 18:05 | Blechovan |  Na téma

Život je jen úsečka na křivce nekonečnosti. Někdy tak krátká, že po ní, jakmile dojde k svému konci, nezůstane ani prášku ve vesmírném bezmeznu. Jindy život zajiskří ba dokonce blýskne se a pak, snad, zbytkové záření budou pozorovat, studovat a obdivovat budoucí kosmické generace.

Snažme se, aby se naše životní úsečky s jinými nekřížily, ale abychom žili v souladu. A nezapomínejme, že když tu naši životní úsečku nastavujeme životem svých dětí a pak vnuků, pokračovat bude jen a jen, pokud pro to sami vytvoříme potřebné podmínky.

A je lhostejné, zda po přemnoha generacích některý náš potomek bude o nás vědět, či ne. Naše prodloužená životní úsečka bude skutečností i bez podobné vzpomínky.

Není život jako „život“

12. srpna 2013 v 18:12 | Blechovan |  Na téma


Když ŽIVOT, tak život!
Jednou jsem při prohlídce Moskvy potkal známého, který se velice čertil. Ptám se jej, co se stalo. Jeho odpověď mne rozesmála a tady po mnoha a mnoha letech ji dávám k dobru.

Vyprávěl mi: "Procházel jsem se po Gorkého ulici, tu a tam jsem zabrousil do nějakého obchodu, až konečně jsem se zastavil v prodejně elektro. Ne že bych potřeboval něco koupit, ale prodávala tam prodavačka, no kus nad kusy. Proto jsem se s ní snažil při nákupu navázat předběžný kontakt, že třeba by se mnou zašla do kina, divadla či co. Nakonec jsem se odvážil, když právě nebylo v obchodě mnoho kupujících a svou česko-ruštinou zahajuji dialog. Povídám: 'Děvuška, ja očeň rad by uznal lučše vaš život.' A představ si tu drzost, ona mi vlepila takového facana, že policajt by to nezvládl lépe."

Jak říkám, rozchechtal jsem se: "Víš, ty osle, co jsi jí povídal?"

"No jasně," on na to, "že bych velice rád lépe poznal její život. Prostě jak se v Moskvě žije."

Inu, učit se jazyky má svůj význam. (V anglické verzi by takový kiks asi nebyl možný, ale jiných jistě plno.) Když jsem mu vysvětlil, že dotyčnou slečnu ujistil, že by rád lépe poznal její břicho, přiznal, že ta jedna facka byla ještě málo, na takový trapas. Splést si český život (rusky žizň) a břicho (rusky život), to tedy bylo!

Zkrátka: Učte se jazyky, ale pořádně. Jinak můžete vyfasovat pohlavek.