Září 2013

VOLBY V PEKLE

28. září 2013 v 20:33 | Blechovan |  Pohádky

Chci se omluvit, pokud by vznikl mylný dojem, že se chci vysmívat demokracii. Já se jen snažím s nadhledem připomenout mnohým pseudodemokratům, že celý demokratický systém není jen cestou ke korytům, k majetkům, k moci, ale způsob jak zjistit názory i potřeby občanů a při vedení státu je zohlednit. Protimasarykovská demokracie typu Vítěz bere vše a na ostatní kálí, ta je mi cizí. Zatím vždy nedostatky demokratických systémů byly popřením zásad a zneužitím důvěry voličů. Zkrátka způsobené chybami lidí.


Jak již dnes víme, nedaří se dostatečně regulovat přísun duší ani do nebe, ani do pekla. Zatím co v předpeklí, tedy v očistci, je přeplněno jak v českých věznicích před amnestií, do nebe se vlévá jen skromňoučký pramínek spravedlivých, občas zkalený prominentním nespravedlivcem. Přísun do pekla je lepší, ale jen zdánlivě. Mnohem častěji než dřívější doporučení "jdo pekla s tebou" nebo "táhni k čertu" posílají občané kdekoho docela jinam, z čehož má peklo podstav. Nespokojení a černě ochlupení svrženci již delší dobu vyzývali jediného spravedlivého, samozřejmě pekelnicky spravedlivého, velkovládce Satana, kníže pekel, aby s tím něco dělal. Když prý máme mít i v pekle tuhletu demokracii, chce to také volby.

Co měl chudák Satan dělat. Nebe na něho shlíží přes prsty, lidé s ním zaštiťují vlastní lumpárny, ďáblíci si začínají dělat, co kdo chce. Nakonec tlak na zvolení nové, neotřelé, a hlavně výnosné metody uspořádání vnitřního života pekla přece jen vyvrcholil vypsáním voleb.

Sotva bylo stanoveno datum a způsob voleb, rozjel se předvolební mumraj se všemi svými podpásovými, divadelními a reklamními triky. Tak na příklad strana Za peklo černější (ZPČ), v jejímž čele zavčas stanul známý arcičert, vlivný Belzebub, prosazovala pekelnickou rovnost mezi pány čerty, samozřejmě s výjimkou skupiny PIP (pekelných interesantních perzón neboli šlechty či elity). Naproti tomu populistická strana Za pekelnou republiku (ZPR) hledala své spojence v odsouzencích a proto požadovala uznání rovného hlasovacího práva všem peklu propadlým, s výjimkou soudně odsouzených k trestu v kotli vroucího oleje (pro neekologické chování) či na Záhořově loži. Nejzajímavější volební program však přednesla váženému pekelnému osazenstvu až Strana demokratických pekelníků (SDP), která hlásala nadřazenost pekla nad nebem i Zemí, nadřazenost pekelných pokladů nad zisky z pozemského svádění, a především tvrdě odsuzovala všechny, kteří v dosavadním menežmentu zastávali nějaké významnější postavení. Pochopitelně mimo Satana a jeho nejbližších.

Na okraji - alespoň zdánlivě - veřejného zájmu se vystupvalo Všepekelné fórum porozumění a lásky (VFPL). Hlavním rysem, a vlastně jediným bodem volebního i jakéhokoliv jiného zveřejněného programu, tohoto hnutí bylo úsilí o sladění zájmů nebe a pekla. Je to sice požadavek naprosto nerealistický, ale originální. To nemůže nikdo popřít. Ostatně ani jiné pekelné strany si vůbec nedělaly těžkou hlavu se splnitelností vyhlašovaných programů a cílů. Pokud vám chybí strana komunistů, tak ti se v tomto případě téměř rovnoměrně rozešli mezi strany mediálně přijaté.

Sotva se rozhořel volební boj, stalo se peklo místem vskutku hodným svého jména.

Pomluvy, lži, urážky, nadávky a podrazy zastínily i známé praktiky pohádkových lotrů. Pak si nechal Satan provést průzkum pekelného mínění. Zvolená průzkumová agentura získala na běžných úplatcích opravdový majlant. Průzkum, který přinesl následující obraz, se překvapivě shodoval s volebním výsledkem

ZPČ Za peklo černější 49 %

ZPR Za pekelnou republiku 25 %

SDP Strana demokratických pekelníků 20 %

VFPL Všepekelné fórum porozumění a lásky 6 %

Satanovi, který teď vystupoval ve funkci prezidenta, tím vyvstal takřka neřešitelný problém s ustavením nové pekelné vlády. Představitelé jedné každé volební strany požadovali v budoucí vládě předsednické, místopředsednické a ministerské zastoupení s nadpoloviční většinou, což není ani v pekle uskutečnitelné. A tvorba koalic? Prosím vás! Tak třeba koalici ZPČ (49 %) a ZPR (25 %) bránil požadavek slabší z nich, aby bylo hlasovací právo přiznáno i vybrané skupině odsouzenců. Spor o to, kdo z odsouzenců je voleb hodný a kdo ne, by snad nevyřešil ani Stvořitel, natož čertí politici. Snaha SDP o prosazení nadřazenosti pekla nad nebem a Zemí narazila hned v zárodku na typický právní zádrhel, kterým by bylo řešení vztahu Stvořitel - Satan (něco jako vztah EU a státu). Ten je přece jednou provždy vyřešen v neprospěch svrženců, a to nejen dávným božím rozhodnutím, ale především prohranou bitkou mezi anděly svrhujícími a těmi slabšími, co prohráli - už kdysi v pradávnověku. Prostě nebe má prokazatelnou a občas prokazovanou převahu.

ZPR a SDP se nemohly dohodnout mezi sebou, jelikož připuštění odsouzenců k volbám by mohlo znamenat, že praví slušní čerti se v pekle ocitnou v menšině, což nelze připustit. Nemluvě o tom, že potřebná podpora nejmenší strany, tedy VFPL, byla principiálně nepřijatelná, protože neřešila prioritu pekla, ba naopak.

Nakonec vládce Satan rozhodl jmenovat ministerským předsedou Belzebuba, který přibral do vlády zástupce Fóra porozumění a lásky. Těch bylo málo, nemohli proto očekávat významnější počet vládních postů. Za jistý ústupek Zlotřiteli Křivohnátkovi, předsedovi VFPL, lze uznat jeho jmenování místopředsedou vlády. Stalo se tak s ohledem na dlouholeté dobré vztahy tohoto čerta s řadou strážných andělů, čímž bylo možno chápat volební program FPL za splněný. Vláda pak složila slib, že nebude nebi házet klacky pod nohy. To mohl Belzebub slíbit s lehkým srdcem, protože není o nebi známo, že by jakékoliv nohy mělo.

Volby tedy skončily, vláda byla ustavena a díky těsné podpoře začala bezohledně vládnout. Co to říkám, ona začala vládnout demokraticky i když opravdu bezohledně. Koalice nastolila běžné pekelné podmínky.

Typické je, že nespokojení voliči říkali, že koaliční vládu voliči podpořili jen těsně, ale vládne děsně.

Nejen slovní hříčka

23. září 2013 v 17:14 | Blechovan |  Na téma


Kdysi dávno, když jsem se potřeboval rychle a také levně najíst, zašel jsem do mléčného baru. Výběr nebyl ani zdaleka tak pestrý jako dnes, zato jsem věděl, co si kupuji. Také byla jistá záruka kvality garantované českými výrobci a kontrolními zdrav-hyg-orgány.

Čas nezastavíš. Dnes, chci-li se rychle a levně najíst, koupím si rohlík či dokonce bagetu. O americkém produktu nazývaném fastfood jsem věděl jen z doslechu, dokud něco podobné hodnoty (provozovnu toho jména) neotevřeli v bývalém železářství tady u nás. Nevím, jak se to líbilo zájemcům - já mezi ně nepatřil -, ale asi nic moc, protože zanedlouho na stejném místě hlásala firma jinou obchodní náplň.

Náhodou někdy v tu dobu mne navštívil absolvent německého gymnázia. Když šel kolem fástfúdu začal se smát. Pak vysvětlil. "Víš," pochechtával se, "tohle označení je pro znalé němčiny zvláště zábavné. Vy se tady nad ním nezamýšlíte. Prostě cizí, zřejmě anglický, název, to je dnes cool, světové, jednička, prostě něco lepšího než někdejší rychlé občerstvení či mléčné bary. Své rodné řeči dbalý Němec si ty fastfoody přeloží: Téměř k jídlu. Ono německé fast (skoro, téměř, málem) znamená něco jiného než to anglické."

No nic. Je to z ciziny, nevíme, zda je v tom víc koniny než hovězího, sóji než masa, umělých tuků než másla, ale je to angloamerický vynález, tedy, jak bylo již řečeno, je to cool. A to bez ohledu na českozkomolené jméno fastfoody.

Ostatně škodolibě přeloženo fastfood znamená třeba také "Rychlé žrádlo." Takže: "Vo co go?"

Starý venkov už není

18. září 2013 v 19:47 | Blechovan |  Na téma

Narodil jsem se na venkově a prožil jsem tam dětství, dospívání a část mladých let. V každé této etapě byl náš tehdejší život rozdílný. V poválečném období se pro obyvatele i malých obcí stalo díky veřejné dopravě dostupným nejen město pro nákupy či trh, jako pradávno, ale i pro studium, vhodné pracovní uplatnění či podíl na kulturním životě blízkého města. Dovršila to dostupnost všemožných médií, takže dnes mladík na vesnici se od toho běžného městského neliší tím, že je balík z balíkova, jak se říkávalo, ani nějakou naivní důvěřivostí, ale spíše jen dobrým poměrem k práci. Ten byl totiž na venkově vždy nezbytným předpokladem života. A to nejen pro venkovskou chudinu, ale i pro majetnější sedláky či řemeslníky.

Pokud bych to chtěl vyjádřit stručně, pak by asi vyhovovalo konstatování, že se rozdíly mezi životem na venkově a ve městě výrazně setřely. Samozřejmě nezanikly docela, ale mnohdy utíkají ti z lépe majetkově zajištěných skupin na venkov - ovšem ne za prací, ale za klidem.

Když po sametové revoluci volali někteří, jako třeba tehdejší ministr zemědělství, po obnově starého venkova, buď na něm nežili, nebo v privilegovaných podmínkách. Za mého dětství lidé pracující v zemědělství dřeli od prvního zabučení dobytka ve chlévě do posledního, tedy večerního krmení. Sobota byla všedním dnem. A neděle? No snad do kostela. Ale pokud bylo období polních prací, ani to ne. Vzpomínám si, že v roce 1943 olomoucký arcibiskup vydal pastýřský list, či jak to tehdy nazvali, že s ohledem na nutnost zajistit pro národ a frontu potraviny, není nedělní práce na poli považována za hřích. Tak nějak nám to četli z kazatelny. Já - tehdy ministrant - jsem si říkal, že to ani nemuseli "povolovat", protože žádný zemědělec by nenechal úrodu zničit třeba bouří jen proto, že je neděle.

Později, zejména díky zásadním změnám v zemědělské produkci, se charakter zemědělské práce výrazně změnil a tak trochu zlidštil. Tím zlidštěním mám na mysli třeba možnost čerpání dovolené jako v továrnách a úřadech, ale i rozšiřování obchodní sítě a tím i dostupnost (byť ve srovnání s dneškem menší) potřebného zboží i v těch nejmenších vískách. Dnes si, pravda, za přemírou zboží vesničan musí zpravidla zajet do města, pochopitelně spíše vlastním vozidlem, ale jistě si nakoupí, na co má peníze. Pokud je má. To se nezměnilo ani proti předválečné, ani poválečné době.

Jenom držím palce nám všem, aby z venkova neudělali zapomenutý kraj, kde nějací jiní lidé pěstují řepku či pšenici, a volný čas, pokud jej mají, tráví tak nanejvýš v hospodě či u televize, což oboje je takřka stejně přínosné.

Zkrátka. Starý venkov už dávno není. Jsou jen větší či menší, více či méně zabezpečená sídliště.

To zabezpečení spočívá ovšem ne hlavně v obchodech, ale v dostupnosti zaměstnání, školy a kultury.

Mapa, to je věc!

10. září 2013 v 19:12 | Blechovan |  Různé

Opravdu. Mapa, to je věc. Jenom se v ní vyznat.

To jednou v našem oddíle probíhal rádcovský kurz. Aby totiž vedoucí malých, asi osmičlenných družinek věděli, jak organizovat schůzky, ale také aby se na výletech dokázali dobře orientovat podle mapy. No a ještě mnoho dalších vědomostí i dovedností bylo třeba nám mladíkům poskytnout. Dnes tedy o té mapě.

Grizzly přehlédl naši malou "rádcovskou" skupinku, překontroloval, zda máme potřebnou výbavu, tedy mimo jiné mapy a buzoly, a mohli jsme vyrazit na zdokonalovací výlet.

Malé upřesnění. Krátce po válce nebyly ani mapy, ani buzoly k mání. Někde jsme splašili alespoň starou speciálku (1:75 000) ještě z první republiky. Buzolu nám musel některý starší kamarád půjčit.

První úkol jsme plnili ještě v klubovně (v morkovickém zámku). Měli jsme podle mapy a údajů v ní vyhledat cestu na kterousi kótu, spořádaně se tam přesunout (to znamenalo za mnohařečí, pospěchem a bez sejití ze stanovené osy), abychom na dané kótě zkusili podle mapy určit, co je kolem zajímavého vidět. Cesty, domky, potůčky, kóty. No prostě orientovat se v terénu a zpětně prověřit, že jsme došli na určené stanoviště. Samozřejmě určoval každý samostatně. Když jsme daný úkol splnili, jednotlivě jsme vedoucímu Grizzlymu pošeptali správné řešení. Shodli jsme se všichni, ale jen mezi sebou. S terénem nám to nějak nehrálo. Tam, kde měl být rybník Ovčáček nebylo po vodě ani čuchu, kostelní věž sice byla ve správném azimutu, ale nebyla to věž morkovického kostela, ale počenická. Paďour (druhý náš vedoucí) nespokojeně mručel, že jsme vedle jak ta jedle. Pečlivě zorientoval mapu, ukázal na naše údajné stanoviště na mapě a škodolibě prohlásil: "Tak se nezlobte, ale tady nejsme! Podle mapy jsme tamhle kus bokem, kousek nad Oborou." Teprve potom, když nás vedoucí navedli, jak zpětným protínáním sledovaných terénních objektů určíme správně své stanoviště, bylo vše v pořádku.

Vedoucí se nám pošklebovali: "Podle mapy, kamarádi, byste netrefili ani na oběd."

To ale neměli dělat. Hned jsme zareagovali se Zdendou připomínkou, jak na lesní škole nebyl nalezen poklad. Totiž všechny tři školní družiny (družiny lesní školy) celý den s jazykem na trenýrkách (vesty, ba ani tílka v tom vedru neměli) běhaly odkudsi kamsi, až konečně doběhly - opět všechny družiny - na vysoký kopec k cíli, kterým měla být určitá kóta. Jenže nebyla. Instruktor tehdy narafičil na školáky fintu. Za cíl, kde byl opravdu ukrytý mnohomlsný poklad, nezvolil totiž kótu na vršku dotyčného kopce, ale kótu údolní, tedy pod oním vrškem. Dovedete si představit to zklamání lovců pokladu, když pak fazolata odběhla vyzvednout krabici s dobrotami a podle pokynů instruktora se do těch dobrůtek hned pustila? No, zbylo i na hledače pokladů. Nějaký bonbónek a hlavně zkušenost.

Když jsme tedy v daný den rádcovského kurzu vedoucím takto vrátili pošklebky za to, že "tady nejsme", uzavřel celý výlet Paďour: "Nikdo nejsme dokonalý. Hlavně, že jsme se zase něčemu přiučili."

Věřte mi, ani ten protiva Alzheimer mi tuto vzpomínku nevygumoval z paměti, tak byla získaná zkušenost silná.

Není potrat jako potrat

3. září 2013 v 21:22 | Blechovan |  Na téma

Já potraty nemiluji, ba naopak. Jenže jeden se jim nevyhne. Pokusím se uvést příklad.

Tak například se vláda rozhodne upravit důchodové zajištění seniorů. Po náročném průpravě, sestávající zejména z vyhledávání důvodů, proč se nemá o své seniory starat především stát, ale soukromé firmy, které na tom vydělají několik pěkných balíků, probere se možné řešení - tedy návrh, aby se mohl zrodit nový zákon - se zainteresovanými. Pokud se někdo domnívá, že těmi zainteresovanými jsou budoucí důchodci, je poněkud naivní. Naopak varianta - tedy projednání navrhovaných zákonných opatření s uvedenými zainteresovanými, co na tom vydělají -, slibuje i možnost vedlejších zisků. Tu je třeba finančně ohodnotit poradce, nejlépe přítele, jindy stačí vytvořit vládní výbor a usměrnit tok prokazatelně zbytných, ba přebytečných státních prostředků rozumně výnosným směrem.

Nu a nakonec se předloží návrh. Jeho zdůvodnění je přesvědčivé. Díky uváděným radám a poradcům s celkem zanedbatelným nákladem nějakých patnácti státních milionů, může vláda a média propagovat, aby stát přišel o část vybíraných prostředků. Jsou sice nutné pro současný solidární systém pojištění, ale nikdo nemůže chtít všechno. Tak se získá další argument pro to, aby se stát zbavil své odpovědnosti za zajištění svých občanů ve stáří. Pak se zákon nechá schválit poslušným parlamentem. Případně neochotné poslance je možno důvěrně upozornit, že se na ně něco ví, eventuálně jim nabídnout vhodnou náhradu, nezávislou na podpoře voličů.

Jenže pak se ukáže, že nejde o perspektivní řešení, ale o potrat.

Teď už víme, proč nemám potraty rád.

Když pak podobných nepovedených porodů potratí státní špičky nemálo, není divu, že nejsou peníze na nic, kromě - jak bylo řešeno - na pomocné služby při organizování všemožných zákonných potratů.

A pár slov vážně. Nejsem opravdu stoupencem potratů. Potrat není přirozené řešení. Je však v mnoha případech tím nejméně nevhodným a jindy i nezbytným opatřením. Zkrátka. Takové to katolické "Potrat - ba ani kondom - ani náhodou" je nemoudré zvláště ve srovnání s doporučením nejvyšších církevních hlav, aby homosexuálové kondomy používali. Tedy v tomto směru jsem přesvědčen, že do řešení zdravotní a sociální problematiky by neměly zasahovat náboženská dogmata, která vznikala v docela jiné době a v jiných podmínkách třeba i před dvěma tisícovkami roků.