Říjen 2013

CO PRO NÁS ZNAMENÁ 28. ŘÍJEN 1918

27. října 2013 v 9:59 | Blechovan |  Různé


Máme dva svátky připomínající českou státnost. Jeden v jádru církevní, katolický a středověký, druhý z moderní doby.

Pokud jsou vedeny spory o význam národního obrození a s ním souvisejícího svátku České republiky i vztahu Čechů s Němci, je právě 28. říjen 1918 nejvýznamnějším přelomem boje o českou státnost.

České království odvíjelo své tradice od přemyslovského světce Václava, ačkoliv zformování budoucího českého království nastalo až za Boleslava I. a II. Království české zpočátku rozvíjelo nejen státní moc, ale také národní kulturu a povědomí, přestávalo však být v 16. století podle obsahu královstvím českým a stalo se po třicetileté válce postupně jen jakýmsi rakouským regionem, přičemž českým králem se dědičně stali rakouští Němci, císaři. Ti poslední ani nepovažovali za potřebné nechat se na krále českého korunovat.

Germanizace, která staletí postupovala ruku v ruce s katolizací, narazila však v závěru 18. a v 19. století na jev nazývaný obvykle národním probuzením. Z popela české, ve městech a úřadech většinově poněmčené kultury a jazyka, zvedl se fénix národního uvědomění, aby využil porážku Rakousko-Uherska v agresivní válce zahájené R-U císařstvím proti Srbsku. Rakouský trůn, který vyvolal hrůzy první světové války, zbořila vojska Dohody i naši legionáři. Na ochotu vítězů rozporcovat rakouské císařství na menší národní celky působil i vývoj v carském Rusku 1917 a revoluční pokusy v Německu a Maďarsku o sociální revoluci. Náš lid, podobně jako Poláci a další, s nadšením přivítal národní svobodu v novém státním útvaru, Československé republice.

Republika měla jen krátký čas, aby se zformovala jako demokratický stát, ale ani následná zrada našimi spojenci v Mnichově a šestiletá bezohledná německá okupace nestačily zvrátit vývoj sebeuvědomování svébytného českého a slovenského národa.

Právě proto: ne svatý z dávné historie počátků formování státu Čechů, o jehož skutečném životě téměř nic nevíme, ale úspěšné završení národního obrození, tedy 28. říjen 1918 je skutečně Dnem naší státnosti. Tu nám nemusel nikdo ani darovat, ani "povolit" (jako podle výkladu germanofilů dávní němečtí králové), tu jsme si vybudovali sami svou prací, životem našich dědů a otců.

Važme si tohoto stavu, chraňme si národní kulturu, jazyk i suverenitu. Ne bojem se sousedy, ale v přátelské spolupráci celé Evropy, a snad perspektivně i celého světa.

Volební demokracie

21. října 2013 v 16:06 | Blechovan |  Na téma

Při hodnocení demokracie se uplatňují dvě hlediska. Jednak čím by demokracie měla být, jednak čím je v praxi.

Podle definice by měla být demokracie takovým uspořádáním řízení věcí veřejných, na kterém se podílejí všichni občané, a které bere ohled na vyváženost zájmů jednotlivých občanských skupin a tříd. (Viz T.G.M.: "Demokracie eje ochráncem menšin.")

Tak tomuto druhému požadavku česká volební demokracie, tak jak je uplatňovaná v praxi, nevyhovuje. Podobá se spíše společenské hře, v níž "vítěz bere vše", než zohlednění potřeb a zájmů všech občanů.

To, že se náš systém ohání pluralitou vůbec neznamená, že zájmy většiny respektuje. Prostě ten, kdo v průběhu volební kampaně získá největší podporu, ten je vítěz, a pak - zvítězí-li "ti správní", a třeba i pravicově slušní, si dělá, co podle svých vlastních zájmů považuje za únosné. Hlavní metodické základy současné volební kampaně jsou tři.

a) Vymyslit taková volební hesla, která nalákají voliče, aby danému uskupení dali hlas. Závaznost hesel je nepatrná. Neplnění se nedá postihnout jinak, než že lháři v příštích volbách možná ztratí důvěru voličů.

b) Aby se to nestalo, stojí za "demokratickými" stranami velký kapitál, který bombastickou předvolební reklamou dokáže obalamutit mnohé. K tomu je potřeba mnoha peněz a podpory médií (což pro strany hájící zájmy většiny obyčejných pracujících je nedostupné).

c) Masivní podpora "celebritami", které sice o řízení společnosti nemívají potřebné vědomosti, ale jsou známé z obrazovek, z filmů, z bulváru, ba i z reklam. (Taková herečka X. Y., o které bulvár prozradil, že ukázala prsy, to je argument!)

K tomuto bodu patří i hojné, často krajně účelové výzkumy voličských preferencí. Tak jsem si vzpomněl, že svého času, kdy vznikala tzv. čtyřkoalice (lidovci, ODA, US, DEU), jí průzkumy přiznávaly 24 i více procent podpory, ačkoli nakonec se musela spokojit ani ne s polovinou.

Prostě. Pluralita při nerovnosti podmínek konkurenčních volebních stran je jen šminka na křivých ústech.

No, zatím nic lepšího nemáme. Tak pozorně rozvažujme, co je za hezkými řečmi a sliby skryté.

Jak jsme si vydělávali na tábor

16. října 2013 v 20:31 | Blechovan |  Různé

Bylo to někdy v roce 1972. Hoši z nedávno založeného oddílu SPUTNIK naléhali na vedoucího: "Jasane, my chceme v létě na tábor!" Jenže když se dověděli, že "to" musí někdo zaplatit, trochu posmutněli. Vánek (Ivánek) rozumoval: "To ale musím doma říct o peníze, a protože jsem ve škole chytil při zkoušení čtyřku, nic nedostanu." Podobná i jiná sdělení v souhrnu znamenala: "Na tábor si musíme sami nějak přivydělat."

To 'nějak' v té době znamenalo hlavně sběrem odpadových surovin. Kluci nanosili na dva metráky papíru, ale pořád to nestačilo. "Tak uděláme veřejný sběr kovů," rozhodl předseda oddílové rady Zdeněk. Vedoucí Jasan sice mnoho důvěry ve výsledek sběru neměl, ale kazit radost a hlavně snahu mladým kamarádům nechtěl. Proto s instruktory a vedoucím Čtyřky akci připravili. Honzík navrhl a kupodivu i zorganizoval "náborovou akci". Napsali kopu letáčků s prosbou o přispění přebytečným kovovým odpadem k úspěchu sběrové akce a také je roznesli po celém sídlišti.

Ve stanovený den - byla to sobota - nastoupila banda průzkumníků, aby proběhli celé okolí a zjistili, kde nějaká hromádka toho kovového odpadu leží. K překvapení nejen vedoucích bylo těch hromádek na dvě nákladní auta. Jarek ze Čtverky vypůjčil náklaďák, vedoucí a instruktoři nakládali, kluci pomáhali hlasivkami a nohama, jak obíhali zmíněné hromádky odpadu. Když se kousek po poledni v klubovně vyhlašoval výsledek, nechtělo se vedoucím věřit, že uváděné číslo je přesné. Tři tuny železa, to znamená pár tisícovek. Základ na táborové vybavení byl zajištěn.

Je tedy pravda, že rodiče by chlapcům ty potřebné čtyři stokoruny dali bez reptání, tehdejší pravidla umožňovala, aby organizace odborů každému hochovi přispěla nějakou tou korunou, a táborový vedoucí, zdravotník i kuchařky věnovali táboru kus své dovolené (samozřejmě zadarmo), ale tábor se uskutečnil a nikdo by klukům nevymluvil, že to byla zásluha jejich nápadu a sběrové snahy. Však jsme jim to ani nevymlouvali. O to víc se na tábor těšili a připravovali.

Výtěžek té klukovské sběrové akce umožnil zakoupení stanů a materiálu na podsady, které pak brigádnicky vyrobil táta Brondi a Vánka v dílně, kde byl zaměstnán. Kluci se připravovali s plným nasazením hlavně všemožnými hrami a debatami, jak to na tom táboře bude vypadat.

No jak, přece zajímavě, že?

PRAHA JE VŠECH CIZINCŮ RÁJ

8. října 2013 v 13:26 | Blechovan |  Na téma


Praha je všech Čechů cizinců ráj




No, asi bychom dnes naši Prahu nepovažovali ani tak za ráj Čechů (a Moravanů), jako spíše za ráj cizinců. Oni kdeco vlastní, kdeco si staví, kdyby tím i zkazili historicky zajímavé objekty. Prostě si dělají, co chtějí, a staří Pražané často marně nesouhlasí.

Kdysi dávno byl můj táta na tovaryšském vandru v Praze, tehdy české, právě se radující z nedávno získané československé samostatnosti.

Já jsem se do Prahy dostal poprvé v roce 1950. Tehdy jsem zvědavě prohlížel místa známá ze Starých pověstí českých, a nezklamala mne.

Pak jsem nejednou v pražských hospůdkách zaháněl hlad a trochu i žízeň, protože i slavné pivovary vařily a vaří pro obyčejného človíčka. No, však znáte flekovské, tomášské… Měl jsem i příležitost několika mladým návštěvníkům pyšně Prahu historickou představovat.

Teď jen smutně koukám na boje o zachování starých památek, které tu a tam nahrazuje výnosným kšeftem úspěšnější moderna.

Když se po převratu zvedla vlna kritiky na komunistickou megalomanii v pražských stavbách, jmenovitě Palác kultury, udiveně jsem kroutil hlavou. Mohl jsem si ji ukroutit o několik roků později, když tato prý megalomanská stavba nestačila pro mejdany světových finančníků a obranné organizace NATO, která v současnosti brání Evropu - kdysi bezohledně vykořisťující kolonie - v Asii, Africe, kde tam. Palác se vylepšil na Kongresové centrum. Finančníci o představitelé oné obranné organizace odcestovali a dluhy zůstaly Praze. Možná nějaká zahraniční finanční skupina tento kousek Prahy odkoupí, aby na něm vydělávala?

Snad se na mne Pražané (mám tam "svoje" lidi) nebudou zlobit, když si povzdechnu: "Kdysi z Prahy vycházely impulsy k národnímu obrození, k obraně naší republiky, k rozvoji české vzdělanosti a kultury. Teď, jako kdyby Praha směřovala k zrakouštění, k zmonarchizování. Alespoň její většinová podpora ne-Čecha na funkci prezidenta tomu napovídala.

Jak to ta kněžna Libuše věštila? No, ona měla za muže pořádného českého chlapa ze Stadic, té se to věštilo! O Fürst Bȍhmovi neměla zřejmě informace."

Třeba se ještě jednou do Prahy dostanu, abych navštívil ta místa, kterými opravdu procházela naše historie. Vyhnu se krásně upravené fasádě na náměstí Republiky, ale jistojistě navštívím některé staropražské hospůdky. Ne pro to pivo, ale pro ten jejich český charakter.

Ale ať je to jakkoliv, Praha stejně je a zůstává česká. Nejen většinou obyvatel, nejen většinou nápisů a názvů, ale především historií, svým srdcem.

Bujný oř je mluva naše…

2. října 2013 v 13:42 | Blechovan |  Různé

Z gymnaziálních let si vybavuji některé charakteristiky českého jazyka. V nadpise uvedená se mi líbila již proto, že nejen třeba Karel Čapek či Vladislav Vančura tu naši řeč velmi dovedně zapřáhli do, literatury a dodnes stojí zato se k nim vracet.

Jenže v posledních letech se ten bujný oř jaksi splašil. A jak už to bývá, splašené spřežení se žene, aniž by mělo nějaký cíl. Často to pak končí průšvihem.

Abych byl alespoň v jediném případě věcný.

Dnes politické strany nevedou "představitelé" nebo "vedoucí osobnosti, předsedové a podobně. Pojmu vůdce, tedy fȕhrer, se naštěstí vyhýbají i neofašisté. Pojem вождь u nás nikdy nezakotvil. Ale momentální lídři řádí jak ti splašení oři przněného jazyka.

Také díky jakémusi divnému pojetí rovnosti mezi pohlavími se dnes prosazuje i krásný čengliš výraz "lídrině". Kladu si otázku, proč se nemluví třeba o lídérce, lídrušce či lídřici. I když chápu, že přílišná podobnost s ludryní je jen náhodná, zejména u lídryně ODS, někdy označované jako superlídryně.

Jistě by se stalo zcela nesrozumitelným, kdyby dáma vystupovala třeba jen jako představitelka ODS či vedoucí kandidátka nikoliv ta ludryně, pardon, lídrině. Nebo naopak?

Čím splašeněji zaneřádíme češtinu všelijakými novotvary a patvary, tím obtížněji se bude léčit.

Z praxe dobře známe, že začne-li se rakovina léčit pozdě, bývá opravdu pozdě.

Takže jak to tedy je?

No přece top susperlídryně, to je ono!

Orwell se usmívá, newspeak se nosí

1. října 2013 v 14:10 | Blechovan |  Na téma

Intervence? Pokud máte na mysli vojenskou intervenci, Orwell se usmívá. To přece není intervence, když třeba supervelmoc s nositelem Nobelovy ceny za mír v čele zahájí letecké či raketové bombardování suverénní země, aniž by k tomu dala souhlas Rada bezpečnosti. Podle mezinárodního práva se jedná jednoznačně o agresi a stát, který bez souhlasu RB a aniž by byl sám napaden vojensky "intervenuje" v cizí zemi, je státem zločinným. Nemám na mysli jen třeba momentální situaci kolem Sýrie. Také využití armád NATO, aby se podařilo dorazit bývalou Jugoslávii se stalo bez souhlasu RB. Dokonce pak ustavení samostatného státu Kosovo z části historického území Srbska je v přímém rozporu s usneseném RB, které bylo přijato až po agresivní válce NATO proti tehdejší Jugoslávii.

A čím jiným než agresí byla "intervence" USA a GB v Iráku. Byla vedena opět bez souhlasu RB. Záminkou k ní bylo obvinění ohrožení (ne tedy použití) ZHN Irákem. Jak se nakonec prokázalo, byla to záminka hloupá, protože se žádné ZHN na iráckém území nenašly, ač byly po rozdrcení Iráku (které prý prezident Bush komentoval na letadlové lodi US navy zvoláním: "A nafta je naše!") vynaloženo nemalé úsilí, aby se "něco" našlo.

Mezinárodní právo by mělo bezpodmínečně platit. Vždyť založení OSN a Rada bezpečnosti měly být na podkladě zkušeností z německo-japonskou agresivní druhou světovou válkou prevencí, aby se něco podobného nemohlo opakovat. Takže stát, který na svém území vyzbrojuje ozbrojence pro útok na souseda (s nímž není ve válečném stavu) je agresorem. Představitel tohoto státu je válečný zločinec. Činitel, který vyšle do zahraničí zavraždit protivníka, co nebyl soudem uznán vinným, je vinen vraždou a vojáci, kteří vraždu vykonali, jsou sice jen katy, ale zákon je nechrání, protože se vědomě dopustili zabití v rozporu se zákonem. A na věci nic nemění ani fakt, že dotyčný zabitý si možná svůj konec plně zasloužil.

Prostě slovo intervence zní tak nějak neškodně, skoro sympaticky, ačkoliv může být třeba cestou jak se nezákonně zbavit konkurenta. To, zda se přitom ohání někdo frázemi o vzájemné pomoci, demokracii, svobodě, civilizaci, socialismu nebo morálkou, to je jen zástěrka. Podstata je: "Buď je akce s použitím síly proti suverénnímu státu schválena Radou bezpečnosti (a nejedná se o obranu proti napadení), nebo se jedná o agresi.