Prosinec 2013

Podpultové zboží

31. prosince 2013 v 13:43 | Blechovan |  Na téma
Inspirace je někdy podpultovým zbožím. Jak to dneska chodí? Přiletí Múza, mrkne na dědka a zavrčí: "Tady má sedět u klávesnice nějaký fešák, ne stařec, který snad ani neumí inspirující ženu políbit, natož, aby se její pozorností nadchl pro tvorbu něčeho, co má hlavu a patu."

A co na to já? Inu, ona má sice pravdu, ale pohled na hezkou inspiraci je muzeální, co plácám. Pohled na hezkou Múzu je inspirující. Tak sedím a čekám, kdy ta mytická děva se nade mnou slituje, na chvíli se zastaví, políbí mne a - no samozřejmě, hned uletí. Nicméně z toho polibku, který mi připomene mládí, manželku, děti, vyždímám s námahou alespoň toto trochu zmatené povídání.

Když dnes ta Múza narazí na nějakého mladíka, ten na ni nejčastěji nemá čas a myšlenky na jakési sepisování, básnění, vytváření dvoj či trojrozměrného světa pro jiné jsou zatlačeny šedým světem. Musí virtuálně hrát, virtuálně tvořit, virtuálně žít a na legendy nemá ani pomyšlení. Svět digitální je tak přeplněný reálně virtuálními situacemi, že na ty pouze reálné snad ani nedojde. Třeba v novém roce.

Ale pozor! Ne každá přelétavá děva je Múzou! Mnohé jsou spíše Sirénami. Lákají, lákají, inspiraci neposkytnou.

Zkrátka končím výzvou: "Múzy, holky podnětné, povzbuzujte nejen umělce, ale všechny lidi, aby měli rozum a věnovali se libovolnému umění a práci, ne nějakým pomluvám a válkám.

Už 2013 ???

23. prosince 2013 v 22:15 | Blechovan |  Na téma
Nedávno jsem si vzpomněl na válečný rok 1943. Už bylo poznat, že Německo tu válku nevyhrálo a nevyhraje, i když se ještě válčilo na zemi i ve vzduchu.

Já si tehdy tajně psal deníček (aby to starší sestra neviděla a nemohla se mi vysmívat). Deníček i zápisky v něm už dávno zmizel, ale jedna malinká vzpomínka se zachytila.

Já si tehdy napsal asi toto: "Jestlipak se asi dožiji roku 2000, kdy by mi bylo skoro sedmdesát roků?"

Takové stáří mi připadalo až nevěrohodné, i když oba stařečci a dva sousedé z ulice tu sedmdesátku tehdy již překročili.

Takže mne ani nenapadlo, že bych mohl fungovat ještě za sedmdesát roků, tedy dnes.

A už vůbec mne nenapadlo a ani napadnout nemohlo, co všechno se za tu dobu přežene světem, jak od základu se změní život lidí (od nemnoha rozhlasových přijímačů a tu a tam nějakého gramofonu s obrovskou troubou k dnešním vymoženostem). Mnoho se změnilo, jen lidé, aspoň jak jsem znal naše stařečky i rodiče a znám dnešní generace, jsou stejní a ne tak docela na ty změny stačí.

Tak se ptám - samozřejmě je to jen řečnická (obávám se napsat básnická) otázka: "Co bude za dalších 70 roků?"

A budou dnešní desetiletí vzpomínat na své dětství, jako já dnes?