Leden 2014

Bejvávalo a bude zas...

29. ledna 2014 v 13:20 | Blechovan |  Na téma
Trochu zavzpomínám na dětství. Před válkou a zvláště během toho světového vraždění jsem zimu vítal. To je přece prima, když není třeba uhlí na topení ve školách, takže se vyhlašují zimní prázdniny, někdy až šest týdnů (nekecám). Takový krásný zimní den, kdy sluníčko zvalo nás kluky a holky nasadit si brusle (klíčkem přitáhnout k botě) a pěkně po náledí chodníků i silnic rovnou na rybník, kde se dalo řádit až do setmění. Promrzlí, rozjařeně vydovádění jsme se vraceli domů - do zimy. Rodiče sice práci měli, ale také měli velký dluh, takže by na uhlí nebylo, kdyby i to uhlí k dostání bylo. (Jako žr jej bylo strašně málo. Stařeček uplácával z navlhčeného uhelného prachu "bochníčky", které zabalil do starých novin a s tím pak topil.) V celém domku se topilo jen v dílně, kde táta s panem Františkem a mámou pletli všemožné košíky, takže museli mít nezkřehlé ruce. Také v kuchyni bylo třeba alespoň na přípravu oběda zatopit. Tam ovšem stačilo přikládat věchty z krutin, protože se vařilo či peklo jen to, co nepotřebovalo dlouhou přípravu.

Horší to bývalo večer. Po krásném dni pořádně promrzlý a často i promáčený kluk neměl se kde se ohřát. Máma se postarala, abychom se převlekli do suchého, košili trochu nahřála žehličkou, rozehřátou na vincku, kterým se topilo v dílně. Ale daleko nejhorší to bylo, když takový kluk vlezl v ložnici pod duchnu. Brrr, zima je slabé slovo. Naskočila mi kůže snad až krokodýlí, klepal jsem se zimou a dýchal si pod duchnu, abych se rozehřál. Zato ráno, pěkně v teplíčku pod duchnou se příjemně poslouchala meluzína, která venku dokládala zimní dobu. Ještě knihu do ruky a číst něco pěkného, třeba o Tajuplném ostrově, kde právě vládlo léto…

Později, když už jako dospělý jsem se s manželkou a dětmi nastěhoval do městského bytu už to nebylo ono. Ústřední topení se staralo, aby nebylo třeba nahřívat košili a vlézt pod duchnu ve vytopeném bytě prostě už ztratilo to někdejší kouzlo zmrzlých zimních dnů.

Dnes, pravda trochu šetřím, aby platba za dodávku tepla byla v souladu s mými finančními možnostmi, ale teplo přece nezačíná až od 25 stupňů, ale i takových dvacet je přijatelné, že?

Nezávidím dnešním klukům, jakož i našim dětem, dnes již dávno dospělým, že podobné zimy nezažijí. Ale rád vzpomínám na dobu, kdy jsme si trochy tepla dokázaly vážit a vychutnat, třeba právě s tou knihou.

Včera mne zastavil jeden bezdomovec, aby si postěžoval, že je takových jako on mnoho. Proto se prý v popelnicích nenajde dost odpadu (papír, krabice do sběru, případě nějaké zbytky jídla pro slepičky známého hospodáře, který - trochu z útrpnosti - za ně vydá pár vajíček). Když jsem mu dával připravenou krabičku se sáčkovaným čajem, děkoval, že aspoň ten horký čaj do žaludku, připravený na potomku někdejšího vincka (litinových kamínek)…

Kam jsem se to dostal ve vzpomínkách? Kam jsme se to dostali, bohatá vyspělá společnosti?

SLOVO LÁSKA

20. ledna 2014 v 18:49 | Blechovan |  Na téma
Toto slovo je v posledním období zprofanované nadměrným zaměřením na sex. Když se mají dva rádi, takový poctivý vztah tím vrcholí, ne jako často dnes začíná a nepoctivě končí.

Jsou ovšem různé lásky. Třeba láska k zaměstnání. Když slyším něco o workholících, vždycky je mi vztekle. Nikomu nevadí, že kdosi nežije ničím než třeba jistým sportem, proháněním děvčat či naháněním chlapů, ale když někdo žije pro práci, je workholík. U mne takový workholík, který se na příklad stará o nemocné, vzbuzuje úctu a vůbec mi nevadí, že třeba neslézá vysoké hory, nehraje golf či nechlastá s bratry z mokré čtvrti (byť i takovou zábavu v rozumné míře neodsuzuji).

Je také láska k vlasti. Ta už vůbec není v kurzu. To se dnes nenosí, ačkoli ve skutečnosti ten pojem znamená, že dotyčný není sobec myslící jen na sebe, ale že své jednání poměřuje s ohledem na širší kolektiv, třeba státu, města…

Jak vidno, pojem láska není dostatečně jednoznačný. Na E55 znamená něco jiného nežb třeba v rodině. Ale jedna láska by neměla být zpochybňována nikdy. Je to,láska rodičů k jejich dětem (a naopak).

Takže: Co je to láska? Někdy všechno a jindy nic.

Co je to noc?

13. ledna 2014 v 20:18 | Blechovan
Kdysi to bylo jasné. Noc byla ta část dne, kdy byla tma. Jenže dnes? Dnes už nic není tím, čím to bývalo dříve. Tak třeba ta tma. Kdo žije ve městě, ví, že noc je ta část dne, kdy kdeco kde tam svítí jak o státním svátku. Chcete-li zažít chvilku tmy, abyste si rožnuli v bytě světlo, vyrazili pojistky a určitě by právě v tu chvilku nesvítilo ani pouliční osvětlení. Ale jen v tu chvilku. Ve městě může vzniknout tmavá noc jen za předpokladu, že je právě výpadek, česky zvaný blackout.

Ale to není všechno. Sednete do éroplánu, právě když se stmívá, tedy podle staré terminologie končí den a nastává noc. Letoun za úctyhodného řevu vzlétne, řve a řve, až nakonec přistane třeba v Americe. A on je den a právě se začíná stmívat. Takže kde vlastně se ta noc, ve které jste odlétali zmizela? Nebo zamíříte na druhou stranu. Třeba si odskočíte do Hon-Kongu. Může se stát, že vyletíte dopoledne a přiletíte ráno, ale druhého dne. A kde je ta noc? V takovém případě však ani aerolinie ztrátu jedné noci neuhradí.

Nebo ještě jinak. Je pravé poledne, že by mohli natáčet stejnojmenný film, ale přiženou se takové sakramraky, že je tma jak v předpeklí. Hrdina filmu by ani na mušku pistole neviděl. A řekne se jasný den, tmavá noc. Houby, to už dávno neplatí.

Ještě že máme v bytě na oknech žaluzie, závěsy, záclony a podobné zatmívací zařízení. Jinak ve městě tmavou noc nepoznáte a nepoznáte!

No jo, psychologie…

7. ledna 2014 v 14:14 | Blechovan |  Na téma

Mně se na psychologických úvahách od studentských let líbilo, že je tolik psychologických škol a přístupů, kolik je a bylo psychologů

O dvou mimoškolských případech popovídám.

Když mi ještě nebylo ani šest, stávalo se, že v neděli máma zjistila naprostou nepřítomnost kvasnic. Byla neděle, měly se péct koláče, ale bez kvasnic to nejde ani dnes. Tehdy bylo snadné řešení: "Jendo, tady máš šestku (dvacet haléřů) a skoč k Malým pro kvasnice."

Vzal jsem minci a zašel k sousedům. Ovšem že ne do krámu. Vždyť paní Malá právě vařila nedělní oběd. Tak pěkně rovnou k Malým do kuchyně a přednesl jsem tu prosbu. Sousedka mrkla na kamna, zda se něco nepřipaluje, a zavedla mne do obchůdku, hned vedle kuchyně. Ukrojila přiměřený kousek kvasnic a pak, aniž by se příliš rozmýšlela, sáhla mezi mlsnoty a podala mi šumák! (Kupovali jsme jej za pětihaléř, pokud jsme jej měli, což nebylo často.) Nedovedete si představit to blaho malého kluka, když mu šumák šuměl v puse, jazyk se barvil na rudo, chuťové buňky si pochvalovaly…

A kde je ta psychologie? Paní Malá dobře věděla, že kdykoli budu mít příležitost, přesvědčím mámu, že je potřeba něco u Malých koupit. Myslím, že se to všem zúčastněným stranám vyplatilo. Mně ta mlsná spokojenost, mámě, že jsem ochotně běhal nakupovat, a sousedce, že měla stálé zákazníky.

Jiný, ne tak dobrý příklad je ze školy. Bylo to asi ve čtvrté třídě. Náš učitel vyhlásil přísné sankce pro každého, kdo by nedbale napsal měsíční písemku. Sankce zněla: "Za každou 4 až 5 na písemce deset rákoskou na zadek." Bylo to za války, nějaké to jelito na zadečku se nepočítalo. Učitel byl důsledný a tak já důsledně dostával dvakrát měsíčně po deseti rákoskových soustech, protože můj rukopis nebyl nikdy hodnocen mimo trestnou oblast. A houby mi bylo platné, že druhá známka by výsledné hodnocení zprůměrovala docela hezky. Řada spolužáků na tom byla podobně, byť někteří trpěli nejen za krasopis, ale i za jiné chyby. Myslíte, že jsme se někdo zlepšili z obavy před výpraskem? Jak bychom mohli. Já škrabal i v době, kdy krasopis byl dokonce školním předmětem. No a komu nešel pravopis či počty, ten se mohl namáhat sebevíc, sankčnímu zákroku neušel. Takže náš pan učitel, studovaný a znalý psychologie, neměl ten lidový cit jako sousedka. Proto dodnes škrabu jak kocour (tak můj krasopis kdysi hodnotili) a mnozí bývalí spolužáci musí být sakra opatrní, když rozpočítávají co s důchodem, aby - ne, deset švihanců rákoskou jim nehrozí, ale nějaký podvodníček by je mohl potrestat mnohem bolestivěji.

Vyprávění tedy uzavírám: "Psychologie je nesmírně důležitý obor, ale nestačí ji vystudovat."