Březen 2014

Cesta časem

25. března 2014 v 19:16 | Blechovan |  Na téma
Když byl vnuk Marin ještě vnoučkem, byla vždy večer předspánková hodina věnovaná vyprávění.

"Dědo," začal Martínek, "vyprávěj o něčem skutečném, ale ne co já znám." Taková výzva znamenala, že zhasneme světla, vnouček zaleze pod peřinku a já si přisednu k postýlce, abych absolvoval menší torturu vnukových požadavků.

Jednou jsem si zažertoval: "Marťo, my si dnes spolu sedneme do stroje času a ty vždycky řekneš, kde se má zastavit. Nu a o tom, co bude kolem nás, ti pak povyprávím."

To jsem si dal! Začalo to dinosaury, kteréžto téma se tehdy stávalo oblíbeným. To, co jsem o nich věděl já, by kloučka nezaujalo. To, co on chtěl slyšet, dodnes nezná snad nikdo. Využil jsem silné zbraně starších a mírně jsem si zalhal: "No jo, Marťo, on ten náš stroj času je teprve prototyp a na daleké cesty se s ním neodvážím. Kdybychom někde pro poruchu zůstali trčet, tvoje máma by mi vynadala, že ani nevíš jak." Martínek blýskl očima a slušně odvětil: "Dědečku, kecáš." Nadechl jsem se k pořádné přednášce o slušnosti, ale nepustil mne ke slovu: "Vždyť si to jenom vymýšlíme, takže pokud někde ztvrdneme, přestaneme vymýšlet a bude to. Ostatně jak by ti máma mohla vynadat, kdybychom byli někde zvtrdlí?"

Argument na čtyřletka opravdu obdivuhodný, ale odbočka z dinosaurovské doby se mi hodila. "Tak víš co, já ti povyprávím, jak to bylo, když jsem byl tak veliký jako ty dnes."

Nu a další pouť časem už nebyl žádný výmysl, ale vzpomínka. Ve stručnosti se o ní podělím.

Jednou k nám večer přišel stařeček František, že prý táta s mámou půjdou na šibřinky, takže mne bude hlídat on. Poté, co mi objasnil pojem šibřinky, se rodiče přišli rozloučit. Jo, rodiče! Do místnosti, kde jsem už ležel v krásné proutěné postýlce (však jsme byli košikářská rodina), vtrhl s náramným rámusem zpustlý námořník. Ten rámus byl tvořen střelbou z kapslovky. Co rána, to záblesk, no krása! Aby mne stařeček uklidnil, vysvětlili mi, že to není přepadení, ale to že se přišla maminka představit, jak je na šibřinky vystrojena. Od jednoho svého synovce si vypůjčila klukovské oblečení (sama byla menší postavy, takže to šlo), pistoli s kapslemi, na hlavu si posadila krásnou placatou čepici a část obličeje si zakryla škraboškou. To bylo snad jedinkrát v životě, kdy jsem se mámy bál. Samozřejmě jen do odhalení její skutečné totožnosti po sejmutí škrabošky.

"A dědo, jak byl vystrojen tvůj táta? Byl také zpustlý?"

Chvíli jsem přemáhal smích, abych zachoval důstojnost cesty časem, než jsem vysvětlil, že táta nebyl zpustlý a máma toho zpustlého jen hrála.

"Abych se přiznal," svěřil se klouček, "to vůbec není zajímavá zastávka v čase když zpustlý námořník je maminka a ani tatínek není zpustlý. A, dědo, co jsou to vlastně šibřinky?"

Tím můj první reálný pokus o cestu časem skončil, protože následovalo vysvětlování pojmů dosud aktuálních. Naštěstí Martínek při mém výkladu o šibřinkách šťastně usnul, a já mohl také šupnout do postele.

Celou noc se mi zdály všemožné sny, ve kterých vystupoval stařeček a stařenka, žádná zpustlost, žádný časoprostor, ale krásná vzpomínka na ty, kteří mi kdysi vyprávěli před spaním podobně jako já v popisované cestě časem.

Takže jsem vlastně tím časem přece jen cestoval.

Jsou to vzpomínky

24. března 2014 v 17:35 | Blechovan |  Na téma
Je cestování časem možné? No, nechám spekulaci o dosud fyzikálně neřešitelném tématu povolanějším a pokusím se odpovědět na otázku tak trochu přízemně.

Od doby, kdy mi přestalo zaměstnání směrovat myšlenkové aktivity na pracovní podmínky a rodinné záležitosti, cestuji časem denně. Vzpomínám co bylo, jaké to bylo. Vzpomínám na ty, kteří sice již nejsou, ale pořád zůstávají součástí mého života. Pohrávám si s představou, co a jak mohlo být jinak, pokud bych (nebo bychom) neudělali tu či onu chybu.

Pohrávám si, pohrávám, ale dobře vím, že co už bylo, co se odehrálo, to změnit nelze. I když různé fikce jsou a budou oblíbenou a efektní náplní řady literárních či filmových prací, se skutečností budou mít asi tolik společného, jako teleportace osobnosti do vzdálenosti světelných roků. Jak mi kdysi dvanáctiletý vnuk na kritiku podobných televizních scén řekl: "Dědo, já vím, že je to nemožné, že to je fyzikální blbost, ale krásně se o tom fantazíruje."

Takže můžu fantazírovat, co by bylo, pokud bych se narodil o deset let dříve nebo později, jak by mne asi přivítal pra-prastařeček, kdybych se k němu vrátil do 19. století a vykládal mu, co s jeho gruntem udělal jeho vnuk (půl ho propil, zbytek rozdělil mezi četné potomstvo). Představuji si, jak by byl nespokojený, ba dokonce natentovaný, ale nepředstavitelné je, že by on - třeba za mé pomoci v té minulosti - dokázal něco změnit.

Takže se vracím do skutečnosti, a raději než bych fantazíroval o neskutečném, vzpomínám na prožité, na vyprávění rodičů a stařečků, prostě na skutečný život.

A žít skutečný, třeba obyčejný život, to je víc než neskutečně cestovat časem.

Vosy na tábor nepatří

13. března 2014 v 15:31 | Blechovan |  Různé
Mnoho vedoucích táborů pracovalo - a někteří pracují i dnes - bez nároku na odměnu. Přitom však na sebe berou značnou odpovědnost za svěřené táborníky. Malý příklad z vlastní zkušenosti předkládám zájemcům.
Protože jsem na táboře potřeboval pro každou dru- žinku jednoho staršího hocha (instruktora), který se bude o kluky starat při všech družinových hrách, přizval jsem synovce Ladíka. S kluky to uměl, však jej měli rádi.

Jednou, to byl právě náš zdravotník (současně vedoucí druhého tábora) i s autem někde nakupovat, přišel ke mně Ladík celý zkroušený: "Strýcu, mne píchla vosa, šlápl jsem do vosího hnízda." To byl malér. Věděl jsem o rodinné alergii na vosí jed, ale na zdravotní středisko to bylo tak půl hodinky pěšourem, zdravotník pryč… (Mobily tehdy nebyly). No, nedalo se dělat nic jiného než improvizovat. Zdánlivě klidně jsem rozhodl: "Ladíku, tady si sedneš na břeh Rokytné, bodnutou nohu strčíš do vody a tím se ti ochladí. Až přijde Miloš, tak ti něco píchne."

Pak jsem starostlivě pokukoval, zda na tom břehu sedí a nohu poslušně máčí. Když se zanedlouho konečně zdravotník vrátil, Ladík už vesele s kamarády pobíhal po okolí.

Měl jsem, pravda, zpočátku malou dušičku a ještě k tomu docela přeplněnou obavami, ale vodní kúra se ukázala jako účinná.

Uplynula řada roků. Jednou jsme seděli v širším rodinném kruhu a Ladík - teď již také otec - vzpomínal na tábory a táborová přátelství. Pak se s úsměvem svěřil: "Strýcu, jak mne tehdy píchla ta vosa, nebyla, potvora, jedna. Bylo jich dost víc."

Přiznám se, že i s odstupem řady roků mne polil studený pot. Vždyť vedoucí na táboře za ty svěřence nese odpovědnost. Jak bych mohl sám sobě odpustit, kdyby ta vodní léčba nebyla dostatečně účinná? Prostě jsme měli štěstí. Metoda léčby vosího bodnutí proudící vodou se však v rodině vžila.

Odpovědnost vedoucího za svěřené děti nikdy nebyla malá, i když jsme byli jako členové pionýrské organizace pojištěni. Pocit, že by se některému svěřenci něco vážnějšího stalo, by mne dnes odradil od jakéhokoliv vedení táborů a podobných aktivit.


Ještě přidám konkrétní příklad z junáckého tábora u Holštejna, abych názorněji ukázal pocit zodpovědného vedoucího. Kluci tehdy proháněli po táborovém plácku míč. Jak už to v takové klukovské kopané-okopávané bývá, kterýsi nešika podrazil kamarádovi nohy, ten žuch sebou na země a nožka byla zlomená. Vedoucí tábora, Miloš, se mi pak dodatečně svěřoval: "Ještě že se to stalo Pištovi (to byl jeho syn). Jinak bych měl na zbytek tábora zkaženou náladu.


Bylo, nebylo- prostě dávno je tomu.

To je problém!

10. března 2014 v 20:33 | Blechovan |  Na téma
Pojem ohlušující ticho, to je jazykový problém. Prostě těžké téma ke zpracování, skoro hra se slovíčky.

,Tedy v běžném životě, samozřejmě. Ne tak v umělecké tvorbě., kdy tiché očekávání přehluší všechny ostatní problémy a zájmy. Takové ticho před bouřkou. To sice neohluší, ale zatlačí do pozadí cokoli jiného než očekávání živelné pohromy.

Ale ohlušující ticho o lidských problémech je věc běžná a denně využívána, aby se lidé nezamýšleli nad skutečnými problémy, jejichž řešení by mohlo být pro některé panstvo nežádoucí. Za tímto účelem je o skutečných problémech naprosté ticho, ani není třeba cenzury, protože je pozornost veřejnosti ohlušena vedlejšími, byť třeba zajímavými tématy. Je velká nouze o práci? Máme tolik informací třeba o protestujících kundičkách (abych nebyl považován za sprostého, jedná se o překlad Pussy riot dle Lingey), o pochodech hrdosti homosexuálů, o tom, která herečka konečně ukázala prsy, nebo která s kterým a jak…

,Prostě o bolestivých a choulostivých tématech je naprosté ticho a ohlušení zajistí něco ve stylu Sitkomů.

Inu, dnes je reklama, tedy i ideologická propaganda, na vysoké úrovni. Ta dokáže vyvolat o podružných problémech takový řev, že se v něm ztratí i bouře nespokojenosti mnohých.

Takové téma není

6. března 2014 v 12:48 | Blechovan |  Na téma
Téma, o kterém nikdo nemluví? Takové téma není, protože přemnozí mluví o přemnohém, takže se dostane na kdeco.

Jsou však témata, o kterých se kecá a kecá a kecá, jako kdyby šlo o život. A zatím jde jen o odvádění pozornosti od témat, o kterých mediálně vlivní slyší neradi.

Tak zatím co se třeba o americké agresi proti Iráku, tedy vojenském přepadení bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN a pod lživou záminkou, mluví jako o zavedení pořádku, svobody a demokracie v někdejší diktatuře, mluví se o porušení mezinárodního práva vojenskou akcí Ruska na Krymu, ačkoli k ní zatím nedošlo. Ale to jsou běžné stavy, jaké si pamatuji od dětství, tedy hrozně moc dávno (že je až s podivem, když si něco pamatuji).

Mne spíš dokáže pozvednout, když se mluví a mluví, jako kdyby šlo o život, třeba o oslavě (hrdosti) homosexuálů. Vždyť vlastně z hlediska přírody v tomto případě o život jde! Přírodou nebo Stvořitelem - podle toho, jaký je náhled jednotlivce - bylo všechno tvorstvo uzpůsobeno, aby "se milovalo a množilo", abych parafrázoval bibli nebo Effela. Něco jiného je, aby člověk jinak orientovaný, který nikomu neškodí, nebyl pro svou orientaci jakkoli šikanován. Ale organizovat pochody hrdosti na to, že je mi nějaký katamit (jako ve starém Římě) milejší než hezká dívka? Nevím.

Možná že ta druhá část není tak docela k tématu. Mně však připadá, že obrací-li se pozornost veřejnosti k takovým atraktivním lč podružným otázkám, umožňuje to, aby se pozornost k problematickým, které někdo nechce ventilovat, potlačila.