Květen 2014

DÍKY ZA NĚ

28. května 2014 v 14:35 | Blechovan |  Na téma
V každém stádečku se prý najde černá ovce. A kdyby ty ovce byly všechny černé, asi by musela být některá bílá, aby se lišila.

Nějak se vžilo, že černá ovce, to jsou ti špatní, co se liší. Ale jsou všichni, co jsou odlišní, špatní? Ani náhodou. Naopak. Bez mnoha těch, kteří se od většinové "zabydlené" společnosti svými názory a postoji lišili, nebylo by pokroku. Vždyť nedůvěra k novému musí být překonána trpělivou prací, vysvětlováním i důkazy těch, co se vymykají ze zavedených způsobů práce či života, ne jen poklonkováním a úsluhami momentálně mocným. Však se také nositelé nového a lepšího často nesetkávají s pochopením ostatních. Měl pravdu Jan Hus, když požadoval, aby zástupci Boha na Zemi byli těmi prvními, kteří respektují jeho přikázání? Byl v právu, když odmítal kupčení s církevními úřady a tzv. odpustky? Jinými slovy, měl pravdu, když odmítal všechny formy korupce a požadoval od elit morální způsobilost? Jistě měl pravdu. A právě proto skončil jako černá ovce kacířská na hranici. Podobně jako mnozí po něm a jistě i před ním. Měl pravdu Darwin se svou evoluční teorií? Bez ohledu na vědecké důkazy bylo a v některých státech USA je dosud jeho učení hanobeno, protože vybočilo z tradičního náboženského pojetí stvoření světa. Pojetí, které je sice obdivuhodným starověkým výkladem lidských představ, ale skutečně je jen jakoby stádně přijímanou alegorií některých, ne vědeckým obrazem vývoje.

Abych byl spravedlivý. Měli pravdu i mnozí kritici nedostatků a chyb socialistického zřízení, stejně jako ji mají četní intelektuálové, kteří odmítají chyby a nespravedlnosti, včetně agresivních válek a kořistění v dnešním světě.

Takže jsou vlastně dva typy černých ovcí. Tradičně se ovšem za černou ovci vydávají jen ti, kteří porušují zákony, zneužívají ostatní občany a tyjí z jejich práce. No, takový Kožený či Bakala se jistě za černou ovci nepovažují, ale jsou jí spíše než malý zlodějíček přikrádající si v samoobsluze něco na přilepšení ke své podprůměrné mzdě. Zkušenost minulého století ukazuje, že se mnohem snadněji odpouštějí hříchy takových černých ovcí, které sice ubližovaly i nejhorším způsobem jednotlivcům a skupinám, ale nepostavily se proti tomu kterému vládnoucímu systému. Tak zvaná krysí stezka, kterou se z nacistického Německa s pomocí Vatikánu dostávali do jihoamerického bezpečí četní váleční zločinci, prokazuje, že rozhodující k odsouzení nebyla zločinnost jednání, ale prospěšnost či škodlivost té které vládnoucí (či o vládu usilující) skupiny.

Díky vzácným a odvážným černým ovcím intelektuálské vrstvy a jejich stoupenců, kteří svými názory a postoji často vybočují z jednobarevného stáda (byť by bylo tvořeno duhou různých stran a zájmů, ale stejným způsobem ovládnuté a zmanipulované), vývoj se nezastavil. I když se jen horko těžko prodíral mezi lhostejnými ovečkami, do stébla spásajícími dostupné zdroje.

Rozlišujme tedy ne podle barvy, ale podle záměrů a důsledků.

Ostatně i v Novém zákoně stojí: "Ne podle slov, podle skutků poznáte je."

Život není pohádka

21. května 2014 v 16:12 | Blechovan |  Na téma
Krásné vyprávění o tom, jak to bylo za zrcadlem a v kraji divů, se ve skutečném životě světa odehrává dnes a denně, jenže má podobu orwellovsky novořečovou.

Tak na příklad se "dítě" podívá do zrcadla, jak vypadá současný mírumilovný svět a vykoukne na něj dron. Rychle se odvrátí, než stačí dron vybuchnout.

Pak si chce prohlédnout pohádkové příběhy o pravdě a lásce mezi lidmi. Otevře nedočkavě knihu a hned na první stránce je vybombardované Srbsko. Rychle zalistuje, aby došlo k příjemnějším kapitolám. Jo, dojde. Uvidí, jak se svět demokracie, svobody a zmíněné pravdy s láskou mezi lidmi důsledně uskutečnil za účasti demokratické obranné vojenské mašinérie zvané NATO v Libyi. S nadějí zalistuje dále a ejhle, konečně něco jiného. Šéfové tajných služeb, americkou CIA nevyjímaje, radí jedné části Ukrajinců, jak se s tou druhou vypořádat. Ještě se jednou zvědavec pokusí o nález lidského tématu a ejhle, tentokrát je v Afghánistánu, kde nikdo nemusí vědět, čí je, hlavně že si třeba i bezohlednou střelbou zachrání život.

Zlatá Alenčina vycházka do říše za zrcadlem. Tam bylo přece všechno nějak srozumitelnější, pochopitelnější. Asi proto, že L. Carroll svůj dar zpracoval dříve, než stačil pan Orwell objevit, jak to vlastně mezi lidmi chodí ve skutečnosti.

Vypínám počítač a jdu se kouknout za zrcadlo, které kdysi manželka koupila a zavěsila v pokoji, kde přebývala dcera. A pak budu myslet ne na svět, na příběhy bájí, ale na tu krásnou pohádku, která je za zmíněným zrcadlem ukryta. Na pohádku o klidu mezi lidmi, o rodinném soužití, o výchově dětí. A doufat, že pro ty mladé bude jednou nahlédnutí za zrcadlo stejnou útěchou (ve stáří), jako je dnes pro mne.

To už je moc dávno!

13. května 2014 v 14:47 | Blechovan |  Na téma
Je to opravdu tuze dávno, když mi bylo pět. Ale na mnohé zážitky a situace z té doby se pamatuji a vzpomenu si je lépe než to, kam jsem si odložil knihu či brýle.

Tak třeba můj první "zapamatovaný" výlet.

To mi možná ani těch pět nebylo, ale o mnoho mladší jsem být nemohl. Tehdy mne totiž máma prvně pustila na "daleký výlet" až na Pančochu,[1] tedy do míst, kam nedohlédla a nedoslechla z dílny, kde pletla s tátou košíky.

Tehdy jsme se s kamarády vypravili podél železniční trati - dnes už nebožky -, abychom vyzkoumali, co je v tom dalekém okolí - vždyť to byl skoro kilometr - zajímavého. Tak tam byla zajímavá pole s vrbovým porostem. Copak prutniska, ta nám jako dětem vesměs košikářským neznámá nebyla, vždyť jsme "pomáhali" rodičům při řezání proutí. Ale co prutnisko, to bažanti, zajíci, občas i liška. To se to plašilo! Jeden bažantík čekal přilepený k zemi jak na pekáči a odletěl teprve, když jsme u něho zadupali. Pokud to teď bude vypadat, že si trochu zalhávám, není to tak. V dotyčném hnízdečku bylo uloženo, a obětavou bažantí slepičkou zahříváno, hned osmnáct vajíček! Spočítal jsem je, i když mi táta doma nechtěl věřit, že prý počítat neumím. Musel jsem obhájit svou mužskou důstojnost a z hromádky prutů, ze kterých právě pletl holanďák, jsem osmnáct proutků oddělil.

Ale bažantí hnízdo nebyl jediný náš objev. Na jiném místě, na mezičce mezi dvěma poli, se krčila křepelička. Také na hnízdečku, ale tam jsme vejce nepočítali. Protože kluci hned začali volat, že tam mám sestřičku (maminka byla rozená Křepelková). Takové narážky jsem si nenechal líbit a začala docela vytrvalá honička. Když už jsme byli náležitě uhnaní, zastavili jsme se - u "tunelu". Pod železniční tratí byla dosti velká propusť, takže jsme jí mohli projít na druhou straně trati. Co v tom "tunelu" bylo na stěnách napsáno, to jsem přečíst neueměl. Co tam bylo nakresleno, to jsem neznal - možná naštěstí.

Jakmile jsme se totiž z dálkového výletu vrátili, přiběhl jsem domů a: "Mami, já mám hlad jak cestovatel…" A pak jsem jí vysvětloval, mezitím, co mi připravovala chleba s tím bílým, tedy se sádlem, co jsem s kamarády zažil. Jak říkám, naštěstí jsem neznal obsah nápisů a kreseb, jinak bych asi zažil - co jsem od mámy nikdy nepoznal - výchovný výprask.

Tak vidíte, když mi bylo pět či kolik roků, měl jsem také štěstí. A hodné rodiče, což je štěstí největší.