Srpen 2014

Toulky po vlastní mysli

18. srpna 2014 v 20:19 | Blechovan |  Na téma
Někdo se toulá vesmírem po hvězdách a svou bujnou fantazií objevuje neznámé i neexistující světy. Na to mi fantazie nestačí. Mám co dělat, abych toulkami ve vlastní mysli nezabloudil, abych se vyznal v životě. Proto toulky po hvězdách promítám do svého malého světa.

Tak třeba hned neznámá galaxie mé mysli - víra v Boha. Případně v bohy, eventuálně v nadpřirozeno.

Samozřejmě, že nejsem schopen rozhodnout, zda nějaký Bůh existuje či ne. Je to známý paradox, že co neexistuje, to nelze vyvrátit. No, ani potvrdit, to je fakt, ale tady je rozhodující ta nemožnost poznat, zda ano či ne.

Takže taková víra je opravdu věcí čisté důvěry a nevyžaduje (na štěstí pro náboženství) žádné věcné zdůvodnění. Kdysi, to jsem chtěl studovat teologii, mi stačily takové argumenty, jako jsou třeba zázraky. Hned ty z Lurd. Prý tam zbožný trpící - třeba hluchotou - přijede, zbožně se pomodlí a zázrak! Stane se slyšícím. Pak tam jsou dvě komise. Lékařská, která uzdravení posoudí a rozhodne, zda bylo fakticky zázračné. Pak je tam druhá, v tomto případě církevní komise, která ten zázrak schválí nebo odmítne.

Odmítnout zázrak? Tak nám to kdysi zasvěceně vysvětloval křesťanský kněz. A tady je hned první problém. Náhodou do Lurd jako lázní přijde nejen nevěřící, ale dokonce rebelující ateista a ejhle, lékaři mu vrátí sluch, který měl od narození nulový. Jak může být podezřívána panenka Maria Lurdská, že takovému pohanovi způsobila zázrak, zatímco pro mnoho hluboce věřících poutníků nehnula ani zázračným prstíkem?

Pak mi máma vyprávěla o staré rodinné tragédii. Malý Josífek (žil v době mých stařečků) si poranil oko. Lékař (nejprve místní, pak vídeňský specialista) radil oko vyjmout, aby se nákaza, která do oka pronikla, nerozšířila i na to druhé. Jenže prastařenka byla zbožná a více věřila na zázraky než na mediky. Lékaře neposlechla, zato sehnala peníze (inu, statkářka) a jela s mrnětem do Lurd. Ale ať prosila jak prosila, nemusela zasedat žádná z jmenovaných komisí, Josífek oslepl i na druhé oko. A do smrti - díky nepozornosti panny a matky Marie, ale hůavně nezdůvodněné víře v zázraky - zůstal slepý.

Tak vidíte. Začal jsem putovat místo po hvězdách ve vlastních vzpomínkách a zkušenostech a na vesmír se nedostalo. To bude tím, že každý jsme sám pro sebe vesmírem, celým vesmírem, ne jen jednou nepatrnou entitou. A putovat tedy po hvězdách znamená - v mém podání - poznávat lidi. Jejich problémy, potřeby, názory, nálady. Prostě poznávat jednotlivé človíčky jako samostatné hvězdy, ba celé vesmíry.

Kočka leze dírou …

12. srpna 2014 v 15:36 | Blechovan |  Na téma
Oblíbená píseň? Těch jsem míval fůru. Ale dnes si připomenu tu, která byla podle mé paměti první.

To bylo tak. V mateřské školce nás učili všelijaké veršíky a jednoduché písničky. Mezi těmi byla i známá dětská Kočka leze dírou, pes oknem. My, prcci malí, jsme se tomu smáli a představovali jsme si tu naši kočičku a našeho pejska, a že to ta písnička vystihuje přesně.

Jednou jsem zase za počasí, kdy "pršelo, takže bychom venku zmokli" (jak dále vysvětlovala ona písnička), zabíjel otravný čas v dílně a hrál jsem si se starou formičkou na pletení božotělového košíčku. Přitom jsem si pobrukoval naučený nápěv. Táta zbystřil: "Jendo, kde jsi slyšel hrát Mou vlast?"

O vlasti jsem tehdy ještě nic nevěděl - co chcete od tříletka - a o nějaké symfonické básni tuplem. Udiveně jsem se tedy ptal, jakou mou vlast. A dostal jsem odpověď: "No, ty nám tady pobrukuješ základní motiv z Vltavy, tedy ze zmíněné symfonické básně."

"Ale tati," bránil jsem se, to přece jenom zpívám, že naše Minda lozí kdejakou dírou a Kadlecův Hasan dokáže vyskočit na dvůr oknem z kuchyně."

Při nejbližší příležitosti, když se ozvaly tóny Vltavy v rádiu, mne táta zavolal a přesvědčil mne, že se tam ten kočičí a psí motiv opravdu vyskytuje.

Takže mou nejoblíbenější písní byla, aniž bych to věděl, symfonická báseň Vltava.

Vlastně ne. Popěvek o kočce a psíku a jejich cestovních zvyklostech.

Země mého dětství

4. srpna 2014 v 16:15 | Blechcovan |  Na téma
Ty současné, reálné země, byť by je reklamy a cestovky vychválily do sedmého nebe nejsou často ničím jiným, než kulisami pro pobavení a oddech turistů na jedné straně a odsátí obrovského množství peněz vydělaných občany na straně druhé.

Jen země mého dětství je a byla kouzelná. A to přesto, že se schylovalo k válce (ostatně, kdy se na Zemi k válce neschylovalo? Dnes až hrůza často!). Přesto, že pak zuřila nejkrutější válka v dějinách. Proč byla ta země mého dětství přece jen kouzelná? Protože v ní kralovala moje maminka po boku mého táty, protože jejich rodiče pomáhali vytvářet to kouzlo pro život dětí. A také proto, že nesmírné problémy i lumpárny, které dodnes vládnou ve společnosti, ležely mimo dětské zorné pole. Nikdy mi nevadilo, že jsem nemohl to či ono koupit. Dokonce ani třeba nedostatek mlsků či atraktivního ovoce, složitých hraček a podobně. V létě bylo nedocenitelnou pochoutkou kyselé mléko s brambory, v zimě třeba zemčatníky (bramborové placky na plotně opečené, mákem a cukrem sypané). Měl jsem sestru, bratrance a sestřenice, kamarády, spousty kamarádů, s nimiž jsme si hráli, zápasili a prali, ale nikdy jsme se nerozkmotřili opravdu.

Ve škole jsme si napovídali, jak to šlo a učitelé se tvářili, jako že to nevidí, když bylo vhodné nám to prominout.

A jakmile mne přepadla slabá chvilka se špatnou náladou, zaběhl jsem ke stařečkům, aby mne rychle přešla. Stařenka mne provedla po dvorečku, po svém malém království s králíčky, slepicemi, prasátkem a kozou, stařeček mne zavedl na zahrádku a buď slíbil to které ovoce, sotva dozraje, nebo mi je nabídl. Vyvrcholením pak bylo, když stařenka ukrojila kus domácího chleba, nalila hrníček kozího mléka a pobídla mne, abych si pochutnal.

Když dnes chodím kolem nesklizeného ovoce, zvláště třešní, mirabelek a podobně, vzpomínám, jak jsme mlsali dřinky či moruše. Ostatně od května do listopadu jsme nepotřebovali žádný hypermarket a zahraniční speciality, stačily nám zahrádky a pole.

Že tu dobu idealizuji? Samozřejmě. Vždyť jsem byl milované dítě, což je ta nejjistější vstupenka do Země kouzel, lásky a spokojenosti.

Mámo, táto, stařečci, tety a strýcové, dík za to, že jsem prožil mládí v Kouzelné zemi.