Září 2014

Jsem celoživotní žáček

25. září 2014 v 14:55 | Blechovan |  Na téma
Berte mne, pokud to čtete, s humorem. Ten je třeba stejně jako chleba. Vlastně víc. Chleba lze nahradit rohlíky (nebo koláči, jak radila jedna později dekapitovaná feudálka), zármutek, obavy, stres, zloba - nic z toho nenahradí úsměvný pohled (kdyby i trochu úšklebkem byl).

Furt se učím žít. Človíček, sotva vyjde na svět z maminčina bezpečí, má hlavní starost naučit se v tom novém prostředí přežít. Nejprve se naučí hledat, kde je to dobré mateřské mléko. To je nám dáno v genech, takže jsme to každý našel - bylo-li kde k nalezení - spolehlivě.
Dál je to však už složitější. Tak třeba chůze. Když jsme se učili chodit, zaplatili jsme školné nejednou boulí.
Nu a učili a učíme se pořád. Tak třeba nácvik rodinného života. I když to se dnes už zas až tak moc nenosí. Proto se propaguje singl případně žít v nesezdaném páru. Dokonce nějaké ty pochody dávají najevo hrdost nad sebeuvědoměním, že jsem sice muž, ale ne mužský. Že nejsem zneužitelný pro reprodukci, ale jen pro produkci. Tak to není můj případ, ale existuje to, proto se zmínce nevyhýbám.
Pak ta většina, která nemá podobný problém, se učí nebo učila vychovávat děti. Přiznejme, že ani zdaleka ne každý v tomto směru úspěšně složil maturitu, bez ohledu na to, zda je sám nositelem třeba i dvou řádků vědeckých a dalších hodností.

Zkrátka a prostě učil jsem se, učil, prošel jsem ty známé etapy vyjádřené v písni
Gaudeamus igitur, iuvenes dům sumus.
Po dětství mládí, po mládí dospělost - pořád se učit - a najednou, kde se vzaly tu se vzaly seniorské důchodové problémy. A zase aby se člověk učil. Žít s problémy stárnoucího těla, žít se stárnoucí myslí, žít s ubývajícími prostředky k životu. No prostě žít jinak než donedávna.
Tak tím vším jsem prošel ne bez ztráty kytičky, ale celkem dobře. A teď už abych nacvičoval vyvrcholení. S Čapkem bych to nazval Příprava na poslední věci člověka.
A tady, přátelé, tady je konečně možné dostat výuční list, ať se nám to líbí nebo ne. Sice se mu "výuční" neříká, na matrice to nazývají docela jinak, ale znamená:

Celoživotní vzdělávání absolvoval s předpokládaným hodnocením:
"Není."

Fantasie a fantasmagorie

1. září 2014 v 18:31 | Blechovan |  Na téma
Snad již pračlověk Janeček, když přemýšlel o tom, co bude, napínal fantazii jak houslové éčko. A od těch časů až po dnešek každá generace jde v jeho stopách. Taková ta snaha myslet dopředu, předvídat, ba i fantazírovat, co by bylo možné, jak by bylo to nebo ono lepší, ta je nezbytnou hybnou silou změn. Obávám se říct pokroku, protože ten pojem je jaksi neuchopitelný. Co pro jednoho je pokrokem (třeba v jednání), to druhý považuje za ústupek, tedy skoro opak pokroku.

Zkrátka, odjakživa se lidé snažili domyslet za hranice reality. Tam vlastně patří třeba mnohé sci-fi, ba i pohádky, řada filmů. No prostě vymýšlíme jak zlepšit podmínky života, jak zlepšit vynalezené, jak vyřešit zatím neřešitelný problém… Ale to vše v rámci reálných podmínek života.

Jsou však i takové fantazie, které se na životní realitu ani na poznané zákonitosti světa neohlížejí. To je ta fantasmagorie, která bohužel často upoutá pozornost víc než skutečnost, realita - tedy obě docela všední a málo atraktivní sestry.

Kdysi dávno se vnuk díval na nějakou tu televizní americkou scifiválku, při které se teleportací přenášeli lidé na jiné planety, do jiné galaxie. Říkám vnukovi: "Marťo, to je nesmysl, to není z principu možné, aby člověka "rozebrali" na atomy, ty poslali kamsi do tramtárie, kde se zase dotyčný člověk složí. Proč se na takovou blbinu díváš, když víš, že je to zcela nemožné?"

Odpověď mne překvapila: "Dědo, já vím, že je to blbost. Ale je to zajímavá blbost, tak se mi to líbí."

"No přece tě nemůže bavit koukat na očividné nemožnosti."

"Dědo," rozvíjel svůj názor, "ty také víš, že pohádky jsou vymyšlené a nějaké pohádkové bytosti jsou neskutečné. A přece jsi mi pohádky vyprávěl." Pak se zamyslel a doplnil: "Já vím, že pohádka nám říká svým způsobem něco o skutečném životě. Vždy fandí správné věci a ty zlé nakonec prohrají. Ale vždyť tady ve válce mezi hvězdami je to stejné."

Nu a v tom je právě ten zakopaný fantasmagorický pes. Pohádka jen pohádkovým aparátem řeší reálné problémy lidského života, zatímco ty různé fantasmagorie o reálný život zájem nejeví. Naopak si vymýšlejí zcela neskutečné nejen formy života a způsoby jejich vzájemných vztahů, ale také neskutečné až nesmyslné události. Právě ta válka hvězd a podobné fantasy (ne všechny) vlastně odvádí pozornost od skutečnosti. Mladý člověk může celý den sedět u přístroje s hrací konsolou v ruce, zatím co venku… Je mu jedno, co je venku. Taková všední realita jej nezajímá. On řeší spor Temného pána z galaxie XYZ s nějakým supercosi z naší sluneční soustavy. Vlastně jako by říkal: "Táto, postarej se o peníze, abych si mohl pořídit lepší a dokonalejší… Mámo, uvař či upeč mi něco dobrého a přines mi to sem, ať nemusím přerušit tento boj s vesmírným zlem…"

Fantazie je potřebná a přínosná, fantasmagorie je snad zábavná, ale přínosem je spíše jen zabíjení času a odvracení se od normálního života a jeho potřeb.

No předem vím, že se mnou mnozí (pokud tohle povídání vůbec někdo přečte) nebudou souhlasit. Ale třeba se někdo zamyslí nad tím, že za hranicemi reality může být poučení, poznání, ale také fantasmagorické plýtvání vlastním životem.