Listopad 2014

Nejen černobíle

25. listopadu 2014 v 14:21 | Blechovan |  Na téma
Jsou lidé, kteří jsou schopní rozeznat stovky odstínů barev, ale jiní jsou barvoslepí, co vidí jen v odstínech šedi.

Bohužel se - a nejen v politice - vyskytují takoví, kteří jinak než černobíle vidět ani nechtějí. K čemu jsou jim odstíny názorů, k čemu obnovená možnost demokratické volby? K zlosti, sotva jiní těch odstínů vnímají víc a hlásí se k tomu. Když jiní vidí v jiném odstínu, co zmíněná skupina chce, aby bylo jen a jen "buď anebo", jsou ti černobílí hned naježení, nešetří zlými slovy místo, aby pečlivě volili nejen slova, ale především argumenty.

Je to tak i s pravdou, stejně jako s láskou - a vůbec s kdečím.

Už z logiky věcí vyplývá, že pravda je snadno "reformovatelná". Abych se vyhnul aktuálním bolístkám (myslím těm v politice), podívám se na pravdu o vzniku (vývoji) člověka.

Tak tedy základní (nepřesná) teze: Člověk se vyvinul z opice.

Je pravdivá? Jistě že není. Mají tedy pravdu ti, kdož odmítají vývojovou teorii již z principu? Samozřejmě že nemají. Vždyť Darwin vývoj, který směřoval ke vzniku druhu homo sapiens, sapiens, takto nikdy neformuloval. Nu a mají pravdu ti, kteří tvrdí, že člověk i primáti mají společné předky? Pomineme-li náboženský výklad, který pramení spíše z historických podmínek kořenů víry než ze skutečnosti, můžeme připustit, že jsme společné předky měli.

Tím chci naznačit, že výklad jednoho jevu může být vícevrstevnatý. Že do jisté míry může částečná pravda jedněch nesouhlasit s částečnou pravdou druhých, aniž by šlo vyloženě o lež.

Prostě nic není černobílé v našem životě, snad kromě perokresby.

Demokracie nepřipouští černobílé vidění. Ta je založena na pestrosti odstínů - názorů. Měli bychom si to uvědomovat vždy, když na někoho pokřikujeme, že lže, nemluvě o tom, že bychom to měli zvážit, než hodíme kamenem. Vlastně dnes je alespoň u nás v módě spíše rajče či vejce.

Jak rád bych…

18. listopadu 2014 v 21:14 | Blechovan |  Na téma
Jak rád bych ještě jednou pobesedoval s rodiči. Jak rád bych jim, teď již s odstupem mnoha roků, projevil úctu a dík za lásku a vše, co pro mne, sestru a vůbec za celý svůj pilný, pracovitý život udělali! Jak rád bych ještě jednou poslouchal vzpomínky stařečků, už proto, abych mohl ještě znovu a znovu dát najevo lásku, kterou jsem nikdy jim ani rodičům slovy neprokazoval, byť věřím, že ji cítili a poznali podle mého vztahu.

Jak rád…

Mohl bych pokračovat, ale je to jen a jen marné přání. Proto tím častěji vzpomínám, protože to, co mi oni všichni - a vlastně i již nežijící syn - dali, to bylo a je víc než dědictví miliardářů. Lásku a rodinnou pohodu nevyváží žádný majetek, žádné hmotné požitky či všemožné světské zážitky.

Jak jsem rád, že byli takoví, jací byli, jak nám mladým vytvářeli krásné mládí a připravovali náš vstup do života.

Rozpačitý vstup

13. listopadu 2014 v 18:43 | Blechovan |  Na téma

Rozpačitý vstup kam? No přece na blog. Mezi blogery jsem vstupoval už před několika roky na popud naší rodinné omladiny. Snad pro svůj nenízký věk jsem si blogerství vyložil jako půdu pro výměnu názorů na vážnější témata. No, od té doby se toho i v mém nazírání mnoho změnilo. Ale tehdy jsem si mezi prvními vstupy do světa blogování vybral téma rehabilitace Jana Bati. Vyslovil jsem názor, že rehabilitace neproběhla v souladu se zákonem, protože nebyl otevřeno staré obvinění tak, aby byly předloženy tehdejší důkazy a "dnešní" (je to již řada roků) protiargumenty odvolávajících se. Mimo jiné jsem se pozastavil nad skutečností, že pokud bylo zlínské impérium postátněno (1946-1947) v souvislosti s rozsudkem, že dotyčný pomáhal nacistům (což je s ohledem na memorandum, které Jan baťa nacistickým šéfům předložil s textem (volně cituji) "že po vyhrané válce nebude v prostoru protektorátu pro Čechy místo a z toho důvodu je Jan Baťa ochoten za své skoupit kus Patagonie. Tam by mohli být na základě dobrovolnosti čeští občané během asi dvaceti roků přesídleni. Kromě toho byl Jan Baťa na černé válečné listině jak USA, tak GB. Zpochybnění rozsudku z roku 1947 by mohlo mít za následek masovou žádost Baťových potomků o restituci nejen továren (které ovšem po roce 1989 byly zkrachovány), ale i třeba Baťova a Partyzánského, Baťovan a kdečeho.

Tehdy se mi v diskusi jeden bloger vysmál, že pletu páté přes deváté, mluvím o narušení Benešových dekretů a vůbec… Trochu jsem se zamyslel a dále jsem buď na téma týdne vyslovoval své názory nebo vkládal třeba pohádky a podobně.

Nu a nedávno mne zaujalo rozhodnutí slovenského odvolacího soudu, který zrušil zprošťující rozsudek nižší instance. Co bylo důvodem odvolání proti původnímu rozsudku? Dědicové dědiců Jana Bati požádali s odvoláním na onen původní osvobozující rozsudek o "navrácení" četných nemovitostí, mezi nimiž je zvláště známý zámek z Prince Bajaji - Bojnice.

Zkrátka poučil jsem se, že pokud nechci být terčem nesouhlasných názorů (a na každé vážnější téma bývají různé i protichůdné názory zcela pochopitelně) všemu, co páchne veřejnými problémy je vhodné se vyhnout.

Ale je pravda, že možnost zveřejnit (dát v šanc veřejné kritice) nejen názory, ale i schopnost je formulovat, je velkou vymožeností. Jen je třeba s ní zacházet moudře.

Vše se mění

3. listopadu 2014 v 18:14 | Blechovan |  Na téma
Mění se vše, tedy i staré zvyky. Ostatně mnohé z těch zvyků byly spíše přikázané než přirozené. Tak třeba my jsme byli vedeni k tomu, abychom se každý večer, každé ráno modlili. Prý to býval v obyčejných rodinách zvyk. Možná dříve, ale nám, tedy většině mých vrstevníků se takový zvyk nelíbil. Museli jsme proto tak trochu i lhát, když jsme předkládali panu kaplanovi v náboženství měsíční tabulku (na čtvrtce kladívkového papíru, každý den rubrička a v ní zda jsem se modlil, zda jsem byl v kostele, u svaté zpovědi, u svatého přijímání…) neselhat, byl bych měsíčně hubován, že se nemodlím pravidleně, ačkoli jsem doma ničemu takovému veden nebyl.

Pak jsme chodili oslavovat první máj. Nejprve to bylo vztyčení májky a pak kácení máje. Tento zvyk nám vyhovoval. Museli byste slyšet ty lechtivé anekdoty, které při zmíněných slavnostech předával spoustě přihlížejících - dnes bychom řekli moderátor - místní kostelník. Kdybych jeho vtipné narážky opakoval doma, nedostal bych pohlavek jen proto, že mne rodiče nikdy nepohlavkovali. Ale vynadáno? Ó jé, to by bylo slov a slov!

Pak se zavedly prvomájové průvody. Hned po válce to byl docela přijímaný akt, zvykli jsme si. Jenže jak roky běžely, takový zvyk se omrzel až ještě hůř. Naštěstí jakási morální povinnost nebyla kontrolována kaplanem u zpovědi…

Zato zvyky vánoční, ty se zachovaly. Vlastně ani ty ne tak docela. Jednak už dnes většinou nejsou Vánoce spojovány s všemožnými pobožnostmi, jednak se třeba ty erbenovské zvyky přežily. Takže z Vánoc zbylo to nejdůležitější. Sejde se rodina, povíme si všemožné novinky, u ozdobeného stromečku (já raději u umělého) si prokážeme náklonnost všelikými dárky. Dokonce i ty koledy, samozřejmě reprodukované, o Vánocích nechybí. Jen už nějak jejich slova ztrácejí ten někdejší význam. Stávají se spíše jen symbolem rodinné tradice než nějakým ideovým projevem víry.

Ale stejně si myslím, že je starých zvyků škoda. Jenže co se nějak přežilo, to uměle nevzkřísí ani nějaký zázračný léčitel. Prostě staré zvyky odcházejí, nové nastupují na jejich místo.

Kéž by ty nové byly stejně malebné, lidsky krásné, jako bývaly ty dřívější. Ale budou? Konzumismus, individualismus, bezohlednost, počítačové války… Brrr!