Prosinec 2014

Neutečeš!

30. prosince 2014 v 11:47 | Blechovan |  Na téma
Co je to ta smrť? Rozhodně ne ona pohádková babka s ostrou kosou, která přiběhne vždy, kdy je potřeba někomu dopomoci ze života. Ta by se naběhala! Zvláště při častých humanitárních misích. To by se nestačila ohánět kosu a tuberu by si neuhnala jen proto, že na jejím těle - kost a kost - by se ani ta nejpilnější mykobakterie nedokázala usídlit.

Ne, smrť je věrná družka našeho života. Je to jeho neznámý-známý cíl.

Já si to představuji asi takto. Celý náš život je ohromná mapa s dvěma body. Bod N - narození a bod S - smrť.

Cesta z bodu N do bodu S je ovšem složitá, až hrůza. Jak na mapě divoké krajiny. Takže můžeš si zkrátit cestu mezi jednotlivými mezicíli, čímž se rychleji k té věrné a trpělivě čekající družce přiblížíš docela zbytečně. Takže trochu protismyslně, utíkat před smrtí vlastně znamená ji dohánět.

To je ovšem příliš zjednodušené. Když už má človíček smrt na jazyku, ona si vhodným zákrokem, životosprávou, lékařskou magií dá říct, a ještě si počká.

Mnoho z nás je však - aniž by si to uvědomovalo - natolik nedočkavý, že různými hazardy, třeba adrenalinovými vzrušovačkami - tu neodmyslitelnou naši souputnici doslov předhání. Když si připomeneme třeba takový téměř neškodný zorbing. A vidíte, chybně nastavená brzdná síť a přítelkyně adrenaliňáka, chtě nechtě musí přiběhnout a říct: "Tak pojď, kámo. Neměl jsi tolik spěchat, já na Tebe ještě měla čas.

Shrnuto závěrem. Žijme. Před smrtí neutečeme, tak snad ani neutíkejme. Žijme spořádaně, ta adrenalinová vzrušení berme s rozumem, ne jako hazard, a až se s naší věrnou družkou nakonec přece setkáme, nebude to s vyplazeným jazykem uštvaných závodníků o život, ani s udiveným pohledem zaskočených hazardérů, ale s pocitem dobře prožitého života.

Putujme po mapě života trpělivě, nezpestřujme si cestu zkratkami přinášejícími neúměrná rizika. A dá-li panstvo a nebude válka, prožijeme tu životní cestu ke spokojenosti své i prospěchu svých blízkých.

Jde o zvyk

23. prosince 2014 v 13:51 | Blechovan |  Na téma
Pusa na dobrou noc? Sice jsme s manželkou zásadu, že se na dobrou noc políbíme, většinou dodržovali, ale … Většinou.

Naproti tomu s dětmi to bylo jiné. Nevzpomínám si, že by mi rodiče či stařečkovi jako malému klukovi dávali jako přání dobrého spánku pusu. Ta pusa by měla stvrzovat rodičovskou lásku k dítěti? Jenže o té jsem nikdy ani nepochyboval, ani nepřemýšlel. Prostě jsem žil v ovzduší vzájemné lásky, porozumění a podle potřeby i pomoci v celé širší rodině. Pocit naprostého bezpečí v rodinném kruhu by možná zvyk polibku dítěte před spaním spíše rušil. Nebyl třeba.

Trochu jinak to bylo s našimi dětmi. Rodina nežila na jednom místě, poměrně často se v době dětství naší drobotiny stěhovala, často byla doma s dětmi jen máma. Ale když jsem večer navštívil děcka v pokojíčku, usadil se u jejich postýlek, abych povyprávěl o kdečem a vyslechl jejich zprávy o čemkoli, takové to ovzduší vzájemnosti opravdu nevyžadovalo potvrzení polibkem. Dokonce jsem měl vždycky dojem, že potvrzovat to, že k sobě patříme ještě třeba pusou na čílko by to vzájemné porozumění trochu narušilo. Proč je třeba nějak potvrzovat to, co k sobě cítíme? Prostě je to věc zvyku

Vždyť polibek může být nejen upřímný, laskavý, ale též farizejský ba i pověstný jidášský. Lásku k dětem a blízkým polibkem nevyjadřujeme, jen a jen snad potvrzujeme. Tak stačí dobré slovo, snad pohlazení a pocit oboustranného porozumění.

Zkrátka, ať to řeknu stručně: "Jde o zyvk."

Zbytečná snaha

16. prosince 2014 v 15:25 | Blechovan |  Na téma
Jeden typický případ samomluvy je diskuze s člověkem, který už předem ví, jak odpovědět, byť ještě nezná ani téma, ani argumenty.

Bohužel, takových samomluv je kolem nás přespříliš. Jen si poslechněte některé záznamy z parlamentu. Poslanec se třeba poctivě snaží vyložit svůj postoj a zdůvodnit své návrhy, ale těch pět a půl přítomných si čte noviny, hraje hry na parlamentním notebooku (co má před sebou), zatímco někteří z těch pilných sedí v restauraci a řeší otázku zcela jinou, než je téma jednání. Často nějaký kšeft.

Ostatně, vždyť přece řešení parlamentu předloženého návrhu bylo projednáno jinde a jinými, takže jednání v sále většinou vypadá jako ztráta času.

Tak, sákryš, kdo u nás rozhoduje? Lid podle ústavy, nebo vlivné síly z povzdálí až zdaleka?

Lidé by si měli uvědomit, že veškeré volby jsou sympatické, ale vlastně spíše jen divadlo. Zvolili jste si poslance? Ale my (neví se kdo) budeme rozhodovat. Jako s tím prezidentem. Co je vůbec lidem do toho, kdo tu vládne? Vždyť jsme se po volbě dověděli od kterési elitní celebrity, že prezidenta zvolila - nevětšina národa -, ale hnědá a rudá prasata. Proč by tedy proti němu - zákon nezákon, Ústava ČR neústava, neorganizovali poražení kampaně? Toto a ne volby, je podle některých ta pravá demokracie.

Nu a snaha něco vysvětlit, obhájit, - to je ta skutečná samomluva.

Co bych rád řekl?

8. prosince 2014 v 19:18 | Blechovan |  Na téma
Co bych řekl, ale nemůžu? No tak třeba to, že se mám nejlépe za celou dobu, kterou si pamatuji. Rád bych to řekl, ale nerad lžu. Proto to nepovím.

Také bych rád řekl, aby měli lidé rozum, a neblbli kolem Zemana a jeho výroků. Jako kdybychom v republice a dokonce i v našem blízkém okolí neměli mnohem vážnější problémy než je český překlad názvu levicových protiputinovských disidentek. Raději to neřeknu, protože hlas psa do nebe nedoletí a ten, kdo Zemana obhajuje, je ve většině médií a u většiny křiklounů horší než vzteklý pes. Jen tak mimochodem. Hned po Zemanově vítězství v prezidentské volbě se jeden z noblesních stoupenců jeho konkurenta nechal slyšet, že ve volbách zvítězila hnědá a rudá prasata. Je tedy v naší zemi v řadách voličů asi dva miliony občanů a dva a půl milionu různobarevných prasat. Jako jedno z těch zvířátek ani říct nemůžu, protože zřejmě jenom chrochtám. I když… Spíše chrochtají ti, co na to mají.

Vlastně mohu říct cokoli, co považuji za rozumné, ale vzhledem k tomu, že nevlastním ani noviny, ani televizi, ba ani zvučné jméno podložené majetkem, cokoli řeknu, jako bych mlčel.

Ještě že je ten internet, kde aspoň zatím, mohu napsat, co chci. Sice mi na to tu a tam někdo napíše že blábolím a měl bych se naučit myslet (to byla reakce na pochybnosti o rehabilitaci Jana Bati, která neproběhla obnovením soudu z roku 1947. Soudu, kdy ministrem spravedlnosti byl národní socialista. Soud se spokojil jen zdůvodněním, že prý nelze odsoudit někoho za něco, co neudělal - tedy Jana Baťu za to, že nepodporoval Beneše. Jenže on spíše podporoval nacisty, takže byl na černé listině USA a GB.

Už mlčím, protože bych na sebe prozradil příliš toho, co neřeknu, takže by nějaká NSA a podobné instituce byla informována, jako kdyby seděla tady u mne v pokoji. Jen by nevěděli, zda popíjím kávu nebo čaj. Vlastně by to mohli vědět. Vždyť nakupuji na kreditku, takže…

Tak vidíte, řeknu i to, co nemůžu, ale plácnutí do vody je produktivnější.