Březen 2015

Stejně jako dnes

30. března 2015 v 20:06 | Blechovan |  Na téma
Takové archaické zvolání, kterým kdysi oslovil Cézar svého adoptivního syn, když viděl, že i on mu chce zapíchnout kudlu do břicha, by mělo dnes pravděpodobnější podobu: "Ty seš ale vul!". Možná ovšem, že část civilizovanější populace by se vyhnula vulgárnímu oslovení třeba takto: "Panebože, ty taky?" A přitom ho nepíchal Pánbůh, ale - jak bylo uvedeno - adoptivní syn.

Nejsem ani pan Švarcnerg, ani prezident, abych uvedl nejpravděpodobnější podobu onoho dnes již legendárního oslovení jednoho z teroristů. Prosím, aby citlivější čtenáři dále nečetli, nechci ohrožovat jejich nervovou soustavu a psychickou rovnováhu. Tak tedy. Nejpravděpodobnější tvar by údiv zapichovaného vůdce měl dnes podobu: "Já se na to vyseru. Kdejaký blbec si do mne píchne kudlou."

Tady vidíte, že někdejší klasické vzdělání bylo a je k ničemu, protože naprosto neaktualizuje historické skutečnosti. Jinak by nebylo autentické zvolání vražděného státníka podáváno v nezkreslené podobě I Ty, Brute?, ale bylo by převedeno do dobové notace třeba ve znění: Konečně něco podnětného!

Pokud se zdá, že přeháním, jistě máte pravdu, ale napadlo mne to, když jsem se dověděl od pana Klvani, že nás Rudá armáda v tom pětačtyřicátém neosvobodila, ale okupovala. Dodnes jsem se naivně domníval, že Rudá armáda v součinnosti s tou americkou, britskou a dalšími spojeneckými jednotkami osvobodila nejen naši zemi, ale celou Evropu od nacistické hrůzovlády.

Tak to zvolání I ty, Brute, (jen a jen v klasickém znění!) přiřknu na adresu pana Klvaňu, který by si vysloužil vyznamenání Svatováclavské orlice, nejvyšší řád, jímž odměňovali nacističtí páni světa české kolaboranty.

Ani pánbíček by nevěděl

24. března 2015 v 17:25 | Blechovan |  Na téma
Ani pánbůh by nevěděl, co bude dál, kdyby byl. Ovšem řada našich novinářů ví víc než deset pánbíčků. Jenže kdo se má v těch rozmanitých předpovědích dalšího vývoje vyznat? Jeden tvrdí A, druhý to vyvrací, protože je jasné, že B. Třetí nejprve čeká, co prozradí ostatní a pak moudře naznačí, že "nikdo nic neví, jen já", ale pro jistotu nepoví, co ví.

Zkusili jste si někdy zalistovat ve starých novinách, abyste posoudili, jaké věštby, tedy názory a tutovky, kdysi o dnes známých skutečnostech psal mainstream? No, vyhledejte třeba situaci, kdy bylo žádoucí smazat dluhy USA a Evropy za libyjskou naftu. NATO vydatně bránila bezletovou zónu nad Kadaffiho zemí tím způsobem, že bombardovala kdejaký vládní libyjský objekt, čímž pomáhalo "vítězství spravedlnosti, práva, demokracie" a kdožví čeho ještě. Jenže se stala chybička a nějak se tam vloudili islamisti. Ale teď má již NATO jiné úkoly. Proto problémy Libye noviny neřeší.

Před několika roky jsme mohli v těch hlavních sdělovadlech sledovat, jak stateční demokraté bojují proti syrskému diktátorovi, byť zvolenému většinou voličů. Nějak se to protáhlo. Z míst bojů utíkají statisíce nevinných lidí, kterým byl Asad možná lhostejný, aby zachránili holé životy. A co my na to? Neřešíme příčiny takového útěku. Řešíme, kolik na to vyčlení naše vláda z rozpočtu v rámci imigrační politiky. A Sýrie? Ta asádovská, potvora, se pořád drží. Zato v okruhu, kde ztratila i díky "naší" podpoře svůj vliv, se výborně daří islamistickým teroristům. A proč by se nedařilo? Vždyť jsou výborně vyzbrojeni americkými a evropskými zbraněmi.

Ale my už řešíme, kdy konečně prodáme (pardon, prodají to výrobci státu, zaplatí občané) zbraně na Ukrajinu.

Co bude dál? Dál leží Rusko, Čína - prostě pořád je proti komu zbrojit, bojovat - a na čem vydělávat.

Jenže kdo vydělává a kdo to zaplatí, to je otázka hamletovská.

Jisté je jen jedno. Doplatí na to občané, nikoli ti, co takové války vyvolávají.

Samozřejmě že BÝT!

17. března 2015 v 15:28 | Blechovan |  Na téma
Kdysi mi stařenka vyprávěla pohádku o košili šťastného člověka. Tu prý potřeboval král, aby se vyléčil z těžké nemoci. (Že by bulimie?) Vyslali tedy poselstva do všech stran světa, ale ať se vyptávali, jak se vyptávali, ne a ne nalézt člověka, který by se cítil šťastným bez výhrad. Teprve kdesi vysoko v horách (nebyly to Tatry?) prý starý pastevec na všechny otázky odpovídal, že je šťastný. Žije v pěkném prostředí, má práci, protože pase ovečky. Nemá hlad, před zimou se ukryje v kolibě. V noci jej zahřívá kamarád psík: "Pánové," ptal se, "kdo může být šťastnější než já?"

Poslové se zaradovali a hned pastevci nabízeli za jeho košili hory doly. Ale byli zklamáni. "Košili, pánové?" divil se, "nač by mi byla? Tu já nepotřebuji. A co nepotřebuji, to mi ani nechybí."

Tak byl král odsouzen k odchodu do zapomínání, jako celý někdejší feudalismus.

Mně ta pohádka nepřipadala vůbec násilná. Stařenka se stařečkem sice žili tuze skromně, od rána do noci dřeli, aby si zajistili živobytí, ale na život si nestýskali. Podle svých měřítek měli všechno, co k životu potřebovali. Střechu nad hlavou, potřebné živobytí získané vlastní prací a radost z dětí a již i vnoučat.

Dnes je jiná doba. Tak třeba nějaká ta slavná celebřitva P. P.. Má všechno, co si může přát. Milence střídá jak počasí, zahraničními cestami je už přesycena (ostatně ono je tam všechno jako v evropských hotelích, jen trochu jiná krajina či klíma). Fáro má nejnovější módy, no hned několik i s řidiči (také hned s několika; ráda má změnu). Domy kde tam. Prostě všechny důvody ke spokojenosti, Ale ke štěstí? Ani náhodou. Ta nána E. P. z filmu Ani nevím kterého, ta má větši prsy!

A co ta nána E. P.? No má, na co by si mohla vzpomenout, kdyby ještě neměla paměť otupenou drinky a milostnými zážitky. Jenže ona zase ví, že ta nána P. P. nemá tak veliká prsa, takže je její postava méně provokativní.

Řeknete česky "No problem. Zručný chirurg si rád vydělá plastickou operací a je po starostech."

Jenže dotyčné V. I. P. panimandy budou mít vždy mnoho důvodů k nespokojenosti. Šik košilek, domů, aut, milenců, problémů třeba velekopy, ale spokojenost? Spokojená byla naše stařenka.

Ta by mi jistě řekla, že to ji pánbůh odměnil za skromnost, poctivost a dobrou výchovu jejich tří dětí. A měla by - jak v bohy nevěřím - pravdu.

Hned několik životních poslání

9. března 2015 v 19:15 | Blechovan |  Na téma
Člověk ani nemusí mnoho spekulovat, a život jej pošle tam i onam. Možná, že si lidé podobnou otázku, tedy jaké je jejich poslání, kladou jaksi nadlimitně. Prostě většina z nás žije, jak umí, případně jak nejlépe umí.

Jenže jakmile začaly nadopice přemýšlet, asi se jim v hlavách honily všemožné otázky. Ta o životním poslání (případně smyslu života) patřila mezi velice vtíravé, nicméně po většinu lidské existence zbytečné a neřešené. Člověk byl prostě proto, že byl, a veškerým smyslem jeho aktivit bylo, aby mohl být.

Inu, zjednodušuji. Bez ohledu na to, zda o tom jednotlivec uvažuje či nikoli, každý z nás by mohl formulovat své životní poslání hned ve třech rovinách.

První rovinou, nejpřirozenější, je pohled tvora, neoddělitelné součásti přírody. Jeho životním posláním - aniž by o něm vůbec musel uvažovat, bylo zajistit životní podmínky pro sebe a svou rodinu. Tedy zachovat rod. To bylo stadium plně kolektivní, protože osamocený člověk by v divoké přírodě zpravidla nepřežil. No a bez výchovy další generace by skončil definitivně. To teprve "moderní civilizace" dospěla tak daleko, že jednotlivec může být hrdý na to, že je jiný. Ona se o něj ostatní společnost, ta normální a nejiná, nějak postará, že?

Druhou rovinou pohledu je úvaha jednotlivce člena vyspělejší společnosti. Takové, kde se boj o přežití vytrácí a mění se v boj či úsilí o sebeuplatnění. Snaha uplatnit se, mít možnost rozvíjet vlastní schopnosti a tím dosáhnout ne již stavu přežívání, ale dobrého životního postavení (standardu). Žel, v mnoha případech je to již na úkor jiných. Zkrátka - ne každý vývoj vpřed musí být obecně spravedlivý.

Nu a tou třetí rovinou uplatnění v životě je rovina společenská. Tehdy - a je to vyšší a odpovědnější stav - se jednotlivec ve svém snažení neomezuje jen a jen svým osobním prospěchem a prospěchem své rodiny, ale myslí na celou společnost. Tato třetí složka životního poslání je sice vlastně nejvyšším stupněm, ale jednak na takový stupeň nemusí vstoupit každý, jednak ne každý, kdo se tváří jako dobroděj celého,lidstva myslí opravdu na ostatní víc než na své ego a jeho hmotný blahobyt.

Životní poslání či smysl života, to je - jak vidíme - téma zapeklité. Proto raději přejdu v závěru do roviny spíše úsměvné.

Jen si představte takové oddaného pivaře. Vypít všechno pivo nejen na světě, ale ani v jednom malém pivovárku, by nestihl nikdo. Ovšem vychutnat, ochutnat všechna dostupná (tedy tržně i finančně), to už může být pěkný koníček. Bříško roste, chuť vrůstá, na jiné aktivity zbývá méně a méně času. Proč nějaké vyšší cíle, když pivo je PIVO? Jistě, nejde jen o pivo.

Také se stává, že někdo to dopracuje do stavu, že smyslem jeho života je někoho či něco zničit. Ó jé, takových bylo. Když se jim podaří usadit se na dobrém palebném postavení, třeba v parlamentě, postřelují beztrestně každého, kdo se jim znelíbí, nebo kdo by dokonce ohrožoval jejich nedotknutelnost. Od tohoto raději pryč.

A když se koukám na televizi (nebo i listuji ve starých materiálech), mám dojem, že jsou i takoví, co o svém poslání nepřemýšlejí, neuvažují. Ti prostě ví, že smyslem jejich života je být. Životním cílem je mít se dobře, užít co nejvíc a "po nás potopa nebo jaderná apokalypsa".

Pestrost demokracií

5. března 2015 v 9:47 | Blechovan |  Různé
Toto slovo se stalo málem soudobým bohem. Co to však ona demokracie je, to již zavání mnohobožstvím, ba i řadou svatých pomocníčků. Kdysi se hovořilo o socialistické demokracii. Tím se rozuměla rovnost hlasu a vlivu jednotlivých občanů na dění ve společnosti a zásady, jakým způsobem se tato rovnost uplatňuje. Základní chybou nebylo ani tak, že si jedna - komunistická - strana chtěla zajistit rozhodující slovo, ale způsob toho zajištění, tedy vložení principu vlády jedné strany do ústavy. Ne tedy jeho zajištění aktivní činností komunistů, předkládáním správných návrhů a schopností řídit a prosazovat jejich uskutečnění v soupeření s jinými názory. Nu a také četné porušování zásad, které byly ve spojitosti se socialistickou demokracií zákonem formulovány.

Dnešní demokracie je vyzvedávána jako ta nejlepší, protože je pluralitní. Má být, alespoň podle zákona, svobodnou soutěží myšlenek a názorů.

Maličko odbočím. USA se tváří málem jako vynálezci demokracie. Svým způsobem převzali tu antickou, řeckou. Také tehdy mohli hlasovat a tím rozhodovat jen uznaní občané. Miliony otroků v antickém Řecku i v USA 18. a 19. století prostě nebyly občany. Nerozhodovaly ani o svém životě. To američtí "občané" - otrokáři - o životě svého lidského majetku rozhodovat mohli.

Rovněž Britové se odvolávají na Magnu chartu svobody, přijatou ve středověku. Jenže ani tehdy se na rozhodování nepodílela většina, ale jednotlivé šlechtické klany.

A zpět k dnešní demokracii. Když se v internetové diskuzi jeden účastník - celkem střízlivě a nevýbojně - vyjádřil, že byl-li prezident demokraticky zvolen, měli by jej respektovat i ti, kteří s jeho volbou nesouhlasí, reakce na tento názor byla zarážející. Přepíši ji i pro vás: "Demokraticky může být zvoleno i kotě s velkýma očima."

Takhle si demokracie a výsledku volby považují její "nositelé a zastánci" nejen z té Prahy.

A jaká tedy ta demokracie u nás existuje? Je to demokracie finanční. Nejde mi jen o množství peněz vložených do volební kampaně, kde mají samozřejmě vysokou výhodu ti nejbohatší. Jde o celý tzv. veřejný prostor, tedy všemožná sdělovadla. Kdo má peníze, koupí i televizi. Kdo má hodně peněz, zadává hodně i drahé reklamy. Hádejte, komu příslušné, na reklamě vydělávající a závislé médium, bude nejen ve volební kampani fandit?

Není tedy volební kampaň v naší republice v pravém slova smyslu soutěží myšlenek a návrhů - i když těch slibů má kdekdo plnou nůši i na rozdávání -, ale soutěží finančního zajištění. Potenciální možnost demokratického rozhodování občanů je velmi oslabena kvalitní a dobře zaplacenou, trvalou mediální kampaní
Tento "finanční" princip často selhává na základním stupni společenské organizace, kde se proto častěji dostanou do vedení obcí lidé, které občané podporují, protože je znají a důvěřují jim. Pokud by měly všechna soutěžící volební uskupení opravdu stejné podmínky nejen ve vlastní volební kampani, pokud by jejich volební program a sliby byly závazné (a jejich neplnění postihnutelné), pak bychom mohli mluvit o demokracii. Domníváte se, že vládnoucí majetné vrstvy něco podobného připustí? Ony to považují za správné. Protože to neumožní, není ani ta naše demokracie opravdovou demokracií ale vládou bohatých.

A bylo by po problémech

2. března 2015 v 19:49 | Blechovan |  Na téma
Kdyby byl celý svět z plastů, bylo by po problémech. Dovede si někdo představit, že by třeba předměty z polyetylénu vyhlásily válku, či dokonce nevyhlášeně bombardovaly oblast světa z polystyrénu? Já tedy ne. Dovedete si představit pravděpodobnost, že by vznikly neobvyklé sexuální vztahy mezi dvěma plasty stejného složení, o plastové promiskuitě ani nemluvě.? Ba ani plastová nevěra by nepřipadla v úvahu. Podobně jako plastová interrupce, ať povolená, ať nelegální.

Jen mi vrtá hlavou, zda by plastové slečny nevyžadovaly nahradit svá silikonová ňadra něčím masitějším, lidštějším. No, třeba by si plastová civilizace vyvinula umělý druh - živočichy, což by byl jen krůček k zaplevelení krásného plastového světa živočišným odpadem.

A co pak? Kam s ním? Nechce se mi věřit, že by plasty, plastoví tvorové, byli tak pošetilí jako my a nepohodlné, přebytečné a opotřebované živočichy vhazovali do řek, moří, odkládali v lesích…

Jediná šance plastového světa by byla založena na neschopnosti případně vyrobených živých tvorů rozhodovat v plastovém světě, zasahovat svými názory a prosazovat své zájmy na úkor druhých.

Jenže taková idealizovaná představa je neskutečná. Ony ty plasty nejsou nic moc odlišného od živých tkání. Však chemici a biochemici už před stovkami roků vyvrátili tehdejší vlastně náboženskou tezi, že živá hmota může vzniknout opět jen z hmoty živé. Takže by se to, co dnes považujeme za plasty, vyvinulo v to, co vydáváme za život - a malér by byl na to tata.

Stručně shrnuto. Ať je svět jaký je, vývoj směřuje k zašmodrchání života a v konečné fázi k průšvihu.

Jedním z průšvihů jsou silikonové krásky, jiným celé životní prostředí zahlcené odpadky. Dnes plastovým, bioodpadem, kovovým odpadem, všemožným sajrajtem ba i fujtajblíky od psíků, válkami všech druhů intenzit, loupežemi, krádežemi, podvody, vraždami, terorem - prostě civilizačními doplňky…

Ach jo!

Zkrátka: Není šance na změnu, ať je svět jaký je.

Tak si - pokud to dokážeme - ten současný trochu chraňme